Keporkaci (Megaptera novaeangliae) jsou až 15 metrů dlouzí kytovci, kteří jsou známí svými složitými „písněmi“. Dobře známá je i jejich „záliba“ vyskakovat nad hladinu a tlouci o ni ploutvemi a ocasem. Zoologové specializovaní na etologii kytovců již delší dobu přemýšlejí, jaký význam mají tyto projevy a nový směr by jejich úvahám mohla dát studie mezinárodního týmu vědců.

Zoologové sledovali migrující keporkaky u východního pobřeží Austrálie a podařilo se jim zachytit celkem 94 různých velrybích „rodin“. Vědci si všímali společenského chování velrybích skupin a zjednodušeně se snažili najít souvislost mezi jejich prostorovým pohybem a výše popsanými aktivitami. Jejich závěrem je, že vyskakování nad vodu zřejmě velrybám pomáhá komunikovat na větší vzdálenosti.

TIP: Savec z obřího rodu: Pronásledovaní giganti keporkaci

K výskokům totiž mnohem častěji docházelo, když další nejbližší skupina velryb byla od pozorované rodinky dál než 4 000 metrů. V případě, že k sobě byly skupiny blíž, množství výskoků nad hladinu výrazně pokleslo. Naproti tomu plácání ploutvemi a ocasem o hladinu keporkaci používali, když u sebe byli blíž a pravděpodobně souviselo s rozdělením skupinky nebo naopak jejím zamýšleným spojením do jednoho seskupení. Zatím jde samozřejmě jen o kvalifikované odhady, ale zdá se, že mořští biologové udělali správný krok k poznání pravdy.

Technologie dětských „chůviček“ se často potýká s tmou v pokoji, a kvalita záznamu tudíž bývá nevalná. Snadno se pak stane, že některé tvary na obraze splynou, a rodič může nabýt třeba i dojmu, že vidí ducha. Na monitoru Elizabeth Maritzové se však neobjevila žádná podezřelá šmouha, nýbrž zřetelná dětská tvář.

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Opatrně se proto vydala k postýlce svého syna Lincolna, aby záhadu prověřila. Kromě spokojeně spícího syna ale v tmavém pokoji nic podezřelého nenašla. Strach jí ovšem zároveň nedovolil usnout, a tak celou noc bděla u obrazovky. Rozluštění duchařské záhady přineslo až ranní slunce. Ukázalo se totiž, že z matrace, na níž její dítko spalo, se odhrnulo prostěradlo – a manžel na něm zapomněl originální nálepku s batoletem od výrobce. Incident se tedy obešel bez vymítačů, avšak jeho následky pro manželství nejsou známy.

Parkinsonova choroba je neurodegenerativním onemocněním mozku, které obvykle doprovází třes, strnulé postoje a obtíže s pohyby i se zažíváním. Tato nemoc se většinou projevuje až pozdějším věku. Jak ale zjistili ve svém nedávném výzkumu američtí odborníci, kořeny Parkinsonovy choroby mohou sahat až do vývoje zárodku v těhotenství.

Přibližně jeden případ této choroby z deseti se u pacienta rozvíjí před 50. rokem života. Zmíněný výzkum ukazuje, že tito lidé se zřejmě už narodí s neobvyklými mozkovými buňkami, neurony, které jsou zodpovědné za produkci významné látky ovlivňující činnost mozku – dopaminu.

TIP: Důležitý průlom: Vědci konečně popsali specifickou „vůni“ Parkinsonovy choroby

Takové buňky se třeba po celá desetiletí života nijak neprojevují, ale ve skutečnosti se v nich zřejmě postupně hromadí škodlivé látky, které nakonec vedou k rozvoji Parkinsona v relativně nízkém věku. Detailní příčina vzniku Parkinsonovy choroby stále zůstává tajemstvím, ale díky podobným objevům se již blížíme k rozluštění záhady.

V roce 2015 odvysílala internetová televize Netflix první díl seriálu Narcos, z nějž se  okamžitě stal hit. Obsahoval všechno, co si populární série žádá: napětí, akci, a především inspiraci realitou. Popisoval totiž příběh nejslavnějšího drogového barona světa Pabla Escobara. Zatímco zahraniční diváci seriál milovali, v Kolumbii jako by odkryl starou ránu, která mnohé dosud bolí. Hlavně v Medellínu, kde Escobar žil a vydechl naposledy. 

Pro mnoho Kolumbijců představuje zmíněná metropole symbol rozvoje a pokroku. Z místa, kam bylo dřív nebezpečné byť jen přijet, se stalo moderní vzkvétající město a je vzorem pro zbytek země. Los Paisanos, jak si obyvatelé Medellínu říkají (výrazem „Paisa“ se neformálně označuje celý region), mají například k dispozici nejpřehlednější a nejekologičtější dopravu v zemi. Místní i turisté mohou jezdit metrem a v jedné z nejchudších čtvrtí také relativně nově vybudovanou lanovkou. Oproti tomu v hlavním městě, osmimilionové Bogotě, se metro podle plánů otevře teprve v roce 2024.

Metropole věčného jara

Medellín bohatne nejen z investic, jež tam proudí od Escobarovy smrti v roce 1993, ale také díky turismu. Ten samozřejmě za posledních 26 let rapidně vzrostl, ovšem metropole měla potenciál vždy. Její přezdívka „město věčného jara“ tomu napovídá. Příznivé počasí, nízké ceny a temperamentní jihoamerický život dělají z Medellínu ideální destinaci pro mladé cestovatele. Příkladem je populární čtvrť El Poblado plná hostelů a barů, odkud se každý den line hlasitá hudba a kde se koncentruje nejvíc turistů. Paisanos obecně velmi rádi tančí, noční život je ve městě nesmírně pestrý a na své si přijdou hlavně fanoušci jihoamerických hudebních stylů, jako je reggaeton, salsa, bachata nebo vallenato, charakteristické pro Kolumbii.

Další přednost druhého největšího kolumbijského sídla představuje okolí. Medellín je hlavním městem státu Antioquia, který nabízí mnoho zajímavých lokalit k výletům. Snad všechny medellínské turistické agentury mají například v katalogu krásné barevné městečko Guatapé, se skalní dominantou Piedra del Peñol. 

El Patrón

Vedle příjemného klimatu a pestrého nočního života míří návštěvníci do Medellínu ještě z jednoho důvodu. Pablo Escobar strávil ve městě v podstatě celý život a vytvořil tam i Cartel de Medellín. Drogová organizace působila v 70. a 80. letech nejen v Jižní a Střední Americe a ve Spojených státech, ale také v Kanadě a Evropě. V době svého vrcholu pašovala každý týden tuny kokainu do celého světa. K tomu vlastnila 80 % trhu se zmíněnou drogou v USA.

Pablo Emilio Escobar Gaviria, známý také jako El Patrón nebo Don Pablo, byl asi nejproslulejším narkobaronem v dějinách. Narodil se v roce 1949 a s ilegálními aktivitami začal už jako mladík. Později se dostal k pašování cigaret a odtud zbýval jen krok k obchodu s kokainem. Brzo vydělával velké peníze a vytvořil si monopol na pašování drogy do USA. Své finance často využíval na podporu chudých: Zajistil si tím popularitu, která mu pak pomohla ke vstupu do politiky, jenže… Do té doby své nelegální aktivity popíral a veřejnosti je odhalil až tehdejší ministr spravedlnosti Rodrigo Lara Bonilla. Ukončil tím nejen Escobarovu politickou kariéru – ale i svůj život.

Plata o plomo 

Bonillova vražda nadělala Pablovi mnoho nepřátel. Jeho taktika známá jako „plata o plomo“ – tedy „úplatek, nebo kulka“ a doslova „stříbro, či olovo“ – mu však dovolovala žít v Medellínu v podstatě svobodně. Co ovšem platilo v tamních ulicích, neplatilo jinde a kolumbijská policie se s podporou USA snažila Escobara dopadnout za každou cenu. Jenže protřelý zločinec se nehodlal jen tak vzdát a vyhlásil státu válku. Vraždy se tudíž ocitly na denním pořádku a Pablo neváhal sáhnout ani k bombovým útokům. 

V roce 1989 připravil o život prezidentského kandidáta Luise Galána, který se zaměřoval na boj proti obchodu s drogami. A to znamenalo poslední kapku. Kolumbijská vláda za podpory Spojených států ustavila speciální jednotku, jejímž úkolem bylo Escobara dopadnout. 

V roce 1991 se Pablo vydal do rukou policie pod podmínkou, že si trest odpyká ve vězení, které si nechá sám postavit. A tak se dostal do slavné La Catedral, opevněného luxusního komplexu, jenž skýtal mimo krásný výhled na Medellín i vířivky, plavecké bazény či kasina a kde Patróna místo strážců hlídali jeho vlastní lidé. Není tedy divu, že i když přislíbil všechny nelegální aktivity zastavit, obchody běžely dál. Vláda se ho proto rozhodla přesunout do konvenční věznice. Jenže Escobarovi se podařilo uniknout – a po 16 měsících na útěku ho nakonec v roce 1993 zabili při přestřelce na střeše jednoho z medellínských domů. 

Paintball v La Catedral

Pablo Escobar měl na svědomí víc než pět tisíc životů. V Medellínu je tak těžké potkat někoho, kdo neznal některou z obětí. I když je tedy slavný narkobaron mrtvý už přes čtvrt století, pachuť temného období se nad městem vznáší dodnes. Přesto se tam z Pabla stala výnosná atrakce, na níž vydělávají cestovní agentury i pamětníci, včetně jeho bývalých zaměstnanců. 

Brožurka s tour Pabla Escobara představuje asi první věc, na kterou cestovatel narazí. Nabízí ji každá hotelová i hostelová recepce. Prohlídka turisty nejčastěji zavede na místa jako La Catedral, k domu, kde drogového bosse zastřelili, do čtvrti Barrio Pablo Escobar či k jeho hrobu. Lidé přijedou, vyfotografují si budovu, průvodce představí pár zajímavostí a jde se dál. 

Některé agentury však zajišťují netradiční okruhy či aktivity, a tak si cestovatelé mohou zahrát paintball v La Catedral, vyfotit se s imitacemi zbraní nebo si koupit hrnečky s Escobarovou fotkou. Dřív si navíc mohli užít prohlídku například s jedním z hlavních Pablových „sicarios“ – vrahů. El Popeye alias „Pepek“ se po návratu z vězení rozhodl těžit ze své zkušenosti s 250 vraždami vykonanými osobně a s dalšími 2 500 na pozici velitele. Začal proto dělat prohlídky a nahrávat videa na YouTube, což už je ovšem podle většiny místních za hranou. 

Pablo jako ikona

Starosta Medellínu se na začátku minulého roku rozhodl nechat vyhodit do povětří Pablův dům známý jako Monaco. Na jeho místě má vyrůst památník věnovaný obětem, čímž se město snaží připomenout druhou stranu příběhu. Escobar se totiž stal ikonou, jak dokládají všude po světě bary a restaurace nesoucí jeho jméno či suvenýrová trička s Patrónovou podobiznou – jako by lidé zapomínali, kolik škody a utrpení způsobil. 

I v samotné Kolumbii se přitom stále najdou ti, kdo s Pablem sympatizují, a možná by chtěli být jako on. Často jde o mladé kluky z chudých oblastí Medellínu, kde narkobaron kdysi vyhledával své budoucí zaměstnance. Escobar byl a dál zůstává komplikovanou postavou. Na jedné straně má na svědomí tisíce životů, na straně druhé podporoval penězi z drogových obchodů chudé a řadě z nich dal šanci na lepší život. Pro většinu Kolumbijců to však nemůže smazat násilnosti, jichž se dopustil. 

„Pablo pomohl mnoha lidem. To ovšem neznamená, že se tak dají omluvit krveprolití a činy, které on i jeho muži páchali,“ vysvětluje například 23letý Daniel. V Medellínu dosud žije spousta nedobrovolných svědků teroru, jimž vzal Pablo blízké a známé. Pro velkou část místních je proto těžké vidět turisty fotící se s úsměvem se zbraní v La Catedral nebo poslouchat, jak Popeye bez výčitek svědomí líčí vraždy, jichž se dopustil. 

Pokání za minulost

Medellín se snaží dělat, co může, aby změnil svoji pověst v zahraničí a aby veřejnost vnímala nešťastnou kapitolu dějin z jiného úhlu. V roce 2016 proto město zahájilo iniciativu „Medellín – abraza su historia“, volně přeloženo „Medellíne, přijmi svoji minulost“. Kampaň má za cíl vyprávět historii pohledem obětí: Symbolicky odstartovala demolicí budovy Monaco a k dalším aktivitám patří například vznik nové prohlídkové trasy či rozšíření muzea Casa de la Memoria, věnovaného obětem násilí spojeného s drogami. 

TIP: Kdo byl Pablo Escobar? Kokainový král miloval fotbal a věnoval se charitě

Pablo Escobar ovlivnil Medellín i celou Kolumbii. Jen málo lidí si s jihoamerickým státem nespojí násilí a kokain. „Každý se mě ptá, jestli ho mám nebo prodávám. Pořád mě vnímají jako ‚narcotraficante‘ [dealerku drog],“ líčí studentka Karla. A Daniel dodává: „Escobar zastiňuje všechno krásné, co Kolumbie nabízí. Mnoho lidí v zahraničí si pořád myslí, že naše země znamená hlavně drogy.“ Když tam ovšem člověk přijede, zjistí, že má Daniel pravdu – Kolumbie je nádherná, rozmanitá a plná života. A Medellín to navzdory své temné minulosti jasně dokazuje. 

Navzdory tomu, co nám předkládají některá média, Muhammadův vztah k ženám byl až překvapivě pozitivní. Dost možná ho předznamenala už jeho statečná matka, která odolala společenskému tlaku a po manželově smrti se již nevdala. 

První sňatek

Samotný Muhammad se podle tradice poprvé oženil ve věku 25 let, a to s bohatou vdovou Chadídžou, pro kterou předtím pracoval jako zaměstnanec. Byla o 15 let starší než on. Jejich manželství však bylo velice šťastné a mladému muži poskytlo jak materiální zajištění, tak silnou morální oporu.

Chadídža byla první, komu se svěřil s podivuhodným prožitkem počínajícího sesílání Koránu v ramadánu roku 610, a spolu se svým bratrancem Waraqou ibn Nawfalem mu dodala jistotu, že zjevení přichází od Boha. Povila mu také čtyři dcery a dva syny, ti však zemřeli v dětském věku. Novodobí muslimští autoři, kteří zastávají názor, že koránské pokyny o manželství doporučují monogamii, na Prorokův krásný mnohaletý svazek s Chadídžou rádi poukazují. Idyla skončila až s její smrtí v roce 619.

Milovaná žena odešla na věčnost v době, kdy Muhammad prožíval těžká léta nesnází a všemožných protivenství. Často tehdy slýchal výhrůžky ze strany mekkánských rodáků, kteří odmítali jeho výzvy k odvržení modloslužby a k víře v jediného Boha. Přátelé zkormoucenému vdovci radili, ať hledá útěchu v novém sňatku. Vydal se touto cestou a oženil se s vdovou Sawdou. Ta se ujala jeho domácnosti, byla zbožná a dobročinná. Jejímu vlivu na Proroka se přičítají koránské verše 4:128-9 o potřebě dohody a spravedlnosti v manželství. V těžké době ovdovělý Muhammad také dojednal budoucí sňatek s malou Aišou, dcerkou svého přítele Abú Bakra.

Malá nevěsta

Aiša se narodila se v Mekce v roce 613 nebo 614 jako dcera prosperujícího obchodníka, jenž patřil mezi první Mekkánce, kteří uvěřili v Muhammadovo prorocké poslání. Proto se také stal Prorokovým věrným stoupencem, druhem a po jeho smrti dokonce i nástupcem ve vedení obce. 

Sňatek byl domluven ještě v Mekce, avšak naplněn byl až po hidžře (přesídlení) do Medíny. Teprve tam se Aiša přestěhovala do bytu, který jí Prorok v areálu mešity přidělil. Tehdy jí bylo 9 až 10 let, zatímco jemu 53. Prameny se shodují v údaji, že nevěsta si s sebou brala hračky a Prorok si děvčátko oblíbil a hrál si s ním. Jejich vztah se zřejmě od počátku vyznačoval oboustrannou upřímnou láskou.

Tu ohrozila událost, která se měla stát při Muhammadově výpravě proti kmenu Banú Mustaliq. Aiša při jedné ze zastávek poodešla stranou a následně zjistila, že jí někde upadl náhrdelník z jemenských perel. Zatímco jej hledala, karavana se vydala na cestu včetně Aišina velblouda se zakrytými nosítky. Její velbloudář se totiž domníval, že paní už sedí uvnitř. Ubohá žena osaměla v poušti. Naštěstí se objevil náhodný mladík (arabské prameny ho samozřejmě znají i jménem), posadil ji na svého velblouda a sám ho pěšky vedl do Medíny. Když pak oba mladí lidé dorazili k ostatním, rozpoutala se bouře zlovolných nařčení. Muhammad byl na vahách, zda jim má uvěřit a manželku jako hříšnici zapudit. Dívka se tedy na čas uchýlila do domu svého otce. 

K obviňujícím hlasům se připojil i Muhammadův bratranec ᵓAlí. Jeho postoj zasel semena nepřátelství mezi Aišou a ᵓAlím, které poznamenalo další dějiny islámské obce a rozkol mezi sunnitskou většinou a šíity. Šťastné řešení přineslo Boží zjevení (Korán, 24:11-20), že obvinění z nevěry musí být doloženo čtyřmi svědky a hanebné, neprokázané pomluvy mají být potrestány bičováním. ,,Náhrdelníková“ aféra tak vyústila jednak v zavedení přesné normy do šaríᵓatského trestního práva, jednak do zákroku proti medínské opozici, která se snažila skandál rozsáhle zneužít.

Politička Aiša

Aiša zůstala Muhammadovou nejmilejší ženou. Když na jaře roku 632 vážně onemocněl, přestal střídat pobyt u manželek a uchýlil se pouze do jejího pokoje. Zároveň trval na tom, že modlitbu má řídit Abú Bakr, a naznačil, že by se měl také stát jeho nástupcem. V červnu 632 Muhammad v náručí milované Aiši zemřel. Ta tedy ovdověla ve věku 18 či 19 let. Těšila se úctě mnoha muslimů a svůj vliv energicky uplatňovala i v politicky neklidném klimatu rané islámské obce po chalífátu svého otce (632–634) a jeho nástupce ᵓUmara (634–644). 

Zřejmě se podílela na intrikách proti 3. chalífovi ᵓUthmánovi (644–656), ale za povstání, při němž byl zabit, obezřetně odešla z Medíny na pouť do Mekky. Když pak byl chalífou zvolen její úhlavní nepřítel ᵓAlí (656–661), zapojila se plně do povstání proti němu. Zúčastnila se bitvy nedaleko Basry v prosinci 656, kde ᵓAlí zvítězil. Jeho muži pobili všechny bojovníky obklopující Aišina velblouda a nakonec zabili i drahé zvíře, na kterém seděla a podle něhož vešla událost do dějin jako ,,Velbloudí bitva“. ᵓAlí pak zajatou protivnici velkoryse poslal zpátky do Medíny. Její náklonnost si však nezískal. 

Nesmiřitelná

Když roku 669 zemřel Hasan, starší syn Alího a Muhammadovy dcery Fátimy, tedy Muhammadův vlastní vnuk, rodina ho chtěla pochovat vedle děda, Proroka. Aiša se však proti tomu vzepřela s tvrzením, že hrob patří jen a jen jí. Sama zemřela pravděpodobně ve svatém měsíci ramadánu v roce 678. Byla pochována na medínském hřbitově al-Baqíᵓ, kde se nalézaly také hroby mnoha dalších významných postav raných islámských dějin. Když oblast Hidžázu se svatými městy Mekkou a Medínou ovládli Saúdovci (1925), v duchu přísné, puritánské morálky wahhábismu, zapovídající jakékoliv projevy náboženské úcty u hrobů, někdejší mauzoleum slavných zbořili.

Aišino postavení je po některých stránkách jedinečné a jako jedinou si ji Muhammad bral jako pannu. Její jméno patří mezi tradenty, od nichž se odvozuje ryzost zpráv o Muhammadových výrocích nebo činech (takzvané hadíthy). Je to svým způsobem paradox, neboť ceněná islámská věda o předávání tradic se nazývá ,,věda o mužích” (Cilm ar-ridžál). Na Aišu se odvolává i svědectví o Muhammadově duchovní noční cestě do Jeruzaléma a do nebes (miᵓrádž). V sunnitském islámu jí patří velká úcta, u šíitů nikoli. 

Jako by nestačily brutální požáry, a také zničující záplavy, které v posledních týdnech devastují nešťastný australský kontinent. Podle odborníků teď přichází další, takřka „biblická“ rána, tentokrát v podobě masového přemnožení australských sklípkanců, mezi nimiž jsou i velmi jedovaté a smrtelně nebezpečné druhy.

Austrálie stále ještě zažívá nejhorší sezónu požárů za celou řadu desetiletí. Oheň zatím usmrtil 28 lidí a podle odhadů více než miliardu australských zvířat. Ve spálené krajině teď řádí extrémní počasí s kroupami jako golfové míčky, prachovými bouřemi a záplavami. Také přijdou deště, na které hasiči čekají jako na smilování.

TIP: Ohnivé peklo: Požáry v Austrálii si vyžádaly životy až 500 milionů živočichů

Na deště ale čekají i pavouci sklípkanci. Po deštích vylezou ze svých nor a rozmnoží se. V Austrálii teď pro ně jsou vyloženě ideální podmínky, takže vědci předpovídají pavoučí apokalypsu. V těchto dnech varují veřejnost, že riziko setkání s těmito extrémně jedovatými pavouky bude v následujících týdnech značné. Kousnutí sklípkance skromného je sice smrtelné, ale díky existující protilátce jsou úmrtí způsobené jeho jedem vzácné.

Jedním z objevů mise New Horizons během návštěvy Pluta je i zjištění, že v atmosféře této trpasličí planety se tvoří mlha. Pro planetární vědce jde o záhadu. Ani po pěti letech, které uplynuly po průletu sondy New Horizons v těsné blízkosti planetky, ale není jasné, z čeho je mlha na Plutu utvořená a jak vlastně vzniká.

Mlhy na vzdálených světech

Pluto není jediný svět, kde jsme podobné mlhy nalezli. Jsou i na podivuhodném Saturnově měsíci Titanu a rovněž i na Tritonu, ledovém měsíci Neptunu. Na Titanu se přitom na tvorbě mlžného oparu zřejmě významně podílí organická hmota, která je na tomto zvláštním světě běžná. Na Tritonu zase mlžný opar pravděpodobně vytvářejí drobné částice vodního ledu.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Vědci si všimli, že mlha na Plutu mívá načervenalý nádech. Z toho usuzují, že by Pluto vlastně v tomto ohledu mohlo být podobnější Titanu než Tritonu, a že částečky mlhy na Plutu zřejmě tvoří zmrzlá organická hmota. Podle badatelů jsou takové světy vlastně „továrnami“ na organické molekuly. Nejen z tohoto důvodu by Pluto určitě v budoucnu stálo za podrobný průzkum.

Mohlo by se zdát, že myšlenka nezdravého, zato rychlého stravování se zrodila teprve nedávno. Pravda je však jiná: Fastfoody nevznikly v Americe 20. století, nýbrž už v dobách antického Říma. Historici to vyčetli z římské kuchařky jménem „Apicius“, připisované labužníkovi Marcu Gaviovi Apiciovi. Jde o dílo o deseti svazcích, které jsou věnovány různým typům jídel, včetně masa, mořských plodů, drůbeže anebo zeleniny.

Mezi recepty je i dobrota „isicia omentata“, která důvěrně připomíná právě hamburger. Nebo přesněji řečeno extravagantní a luxusní hamburger. Jde o o placku mletého masa, ochucenou piniovými oříšky, pepřem a rybí omáčkou zvanou garum, k níž se podávala houska, předem namočená do bílého vína. 

Podobnost starořímských a dnešních fastfoodů zaujme i z jiného důvodu: Již před dvěma tisíci lety totiž zřejmě existoval koncept franšízového (řetězcového) podnikání a jeden majitel často vlastnil několik provozoven po celém městě. 

TIP: Dějiny rychlého občerstvení: Na hamburger do starého Říma

Kniha Apicius vznikla někdy ve 4. nebo 5. století našeho letopočtu a obsahuje recepty, které zřejmě pocházejí až z 1. století našeho letopočtu. Tyto recepty většinou využívají přísady, které byly dostupné pro bohatší obyvatele samotného Říma a jeho okolí. Platí to i pro antický hamburger, který byl podle všeho laskominou boháčů a lidé z nižších společenských tříd si o něm mohli nechat jen zdát.

V období po šestidenní válce Egypt a Sýrie doplnily prořídlé vzdušné síly pomocí sovětských dodávek stíhaček MiG-17, 19 i 21, stíhacích bombardérů Su-7 i dálkových bombardovacích Tu-16. Izraelští piloti se po předchozích vítězstvích cítili v bezpečí a převahu potvrzovali i v dalších příležitostných střetech. Kupříkladu 13. září 1973 napadly migy formaci phantomů a mirage u syrského pobřeží, jenže historie se opakovala a za cenu jedné stíhačky zničili Izraelci 13 strojů.

Jomkipurské drama 

Úspěchy však židovské velitele ukolébaly a 6. října téhož roku (na nejvýznamnější židovský svátek Jom kipur, kdy se na základnách nacházelo málo personálu) – udeřilo 250 letadel na izraelská letiště, radary a protiletadlová stanoviště. Šlo o podporu ofenzivy, při níž syrské a přetnout tanky měly židovský stát přetnut vedví.

V zoufalé situaci na promýšlení taktiky nezbýval čas a Chejl ha-avir se musel vrhnout do masivních úderů na obrněnce i pěchotu. Za 19 dnů bojů podniklo letectvo 10 000 bojových vzletů a výrazně přispělo k obratu ve válce. Krvavě za to ovšem zaplatilo – při protizemních úderech odepsalo 60 strojů, v dalších bojích asi padesátku. Téměř 240 letounů utrpělo poškození, byť 215 z nich se mechanikům podařilo opravit. Padlo minimálně 31 letců a dalších 14 skončilo v zajetí. Za své mrtvé se židovští letci pomstili sestřelením zhruba 300 strojů (údaje ve zdrojích kolísají od 277 do 360).

Vlastní stroje

Fakt, že se obránci nechali takřka fatálně zaskočit, vedl po válce k personálním změnám i úpravám systému pohotovosti záchytných stíhačů. Nejistá politická situace také vedla izraelský letecký průmysl k vývoji vlastních strojů, který vyvrcholil v polovině 70. let víceúčelovým bojovým letounem Kfir – výraznou modifi kací Mirage 5. Podstatně významnější posilu – potřebnou mimo jiné jako protiváhu vůči výkonným MiG-25 v egyptských barvách – pak představovaly nákupy letadel z USA.

Roku 1976 dorazily první stíhačky F-15A Eagle, jejichž piloti se školili přímo za oceánem. Elegantní a výkonný stroj měl Izraeli získat ztracenou vzdušnou nadvládu, dalšího roku navíc Tel Aviv objednal 75 víceúčelových „ef šestnáctek“ v jednomístné i dvoumístné verzi. Arabským pilotům měly začít zlé časy, neboť výcvik Izraelců se zaměřil na zachovávání zásad fungujících už od druhé světové války, nicméně s použitím nejmodernějších verzí řízených střel AIM-9 Sidewinder a AIM-7 Sparrow.

Zrádné léčky

Arabští letci Izraelce provokovali a snažili se je vylákat do vzduchu, aniž by poté přijali boj. Plukovník Uri Even-Nir vzpomínal: „Začátek roku 1970 znamenal období syrské nestoudnosti, kdy tamější stíhači číhali poblíž hranic, ale jakmile jsme odstartovali, stáhli se. Rozhodli jsme se tomu učinit přítrž.“ Velení Chejl ha-aviru reagovalo výcvikem pilotů v přípravě léček, při nichž měli protivníka zaskočit. Do akce kupříkladu vzlétaly dva týmy, z nichž první hrál roli návnady a poklidně hlídkoval ve vyšší letové hladině. Čtveřice dalších stíhaček mezitím vnikla v přízemním letu nad syrské území a čekala, až protivník odstartuje. Poté se tyto dva páry lovců obrátily zpět, čímž Syřanům uzavřely ústupovou cestu. Zároveň se z výšky snesla první skupina a obě formace sevřely nepřítele do kleští. 

Dokončení: Sedmdesát let v boji proti přesile: Taktika izraelských stíhačů (4)

Ačkoliv většinou taková taktika fungovala, někdy se při ní Izraelci nevyhnuli ztrátám. Právě roku 1970 při kladení léčky zahynul pilot Šlomo Weintraub, který v minulém roce poslal k zemi čtyři migy. Even-Nir popsal jeho poslední chvíle: „Hlásil jsem rádiem, že se kolem vyskytuje silná protiletadlová palba. Vtom jsem spatřil Weintraubův stroj stoupat, což bylo v rozporu s instrukcemi. (…) Když pilot nereagoval na dotazy v rádiu, vystoupal jsem za ním. Spatřil jsem, že mirage postrádá kryt kabiny a pilot zmizel. Říkal jsem si, že se katapultoval, jenže padák jsme neviděli. Náhle začala mirage klesat a zaryla se do země. Později jsme pochopili, že Šloma zabil přímý zásah granátu, který utrhl kryt kabiny. Hlava mrtvého kolegy se sklonila k přístrojové desce, takže to vypadalo, že stroj je prázdný…"

Tým odborníků z Helmholtzova centra polárního a mořského výzkumu Institutu Alfreda Wegenera odplul z Norska a vstoupil do moře Laptěvů na okraji Severního ledového oceánu. Při cestě do centra Arktidy mu pomohl ledoborec Akademik Fedorov, provozovaný ruským Arktickým a antarktickým výzkumným ústavem. Badatelé se ponořili do nejtemnější tmy a extrémní zimy. Čekalo je 150 polárních nocí a teploty až −45 °C. Nyní je jejich domovem ledoborec pevně zamrzlý v ledu, zatímco se z mise pomalu ukrajuje první čtvrtina. Devět měsíců zůstává před nimi. 

V projektu MOSAiC – česky „multidisciplinární driftující výzkumné stanice pro studium arktického klimatu“ – mají vědci za úkol co nejdetailněji prozkoumat Arktidu jako epicentrum globálního oteplování a lépe tak poznat jeho dopady na zatím zamrzlý region i na celý svět. Šéf mise Markus Rex na tiskové konferenci před vyplutím uvedl, že je situace v Arktidě víc než znepokojivá. Na začátku minulého roku bylo totiž v jejím nitru tepleji než v téže době v Německu. 

Neproniknutelná tma

Podle plánu se měl ledoborec Polarstern neboli „polárka“ připojit ke kře, která bude dost velká, silná a stabilní, aby mohli vědci na jejím povrchu pracovat po celý rok. Ideální kandidátku hledali krátce, zato intenzivně pomocí vrtulníků, satelitních snímků i výsadků v motorových člunech. Nešlo o snadný úkol, jelikož typický led, se kterým se setkávali, byl převážně tenký a vykazoval známky intenzivního tání. Po několika dnech od vyplutí se však poštěstilo najít vhodnou kru o rozměrech 2,5 × 3,2 km, načež posloužila jako výchozí bod pro založení komplexního výzkumného tábora. 

Hledání kry představovalo tu lehčí část. Jako skutečná výzva se ukázala nutnost postavit na ní tábor. Pracovníci totiž musejí čelit nejen neproniknutelné tmě, ale také drsnému počasí a ledním medvědům.

Stovky expertů, jedna expedice

Nyní se vědci po zbytek mise nechají unášet vodami Severního ledového oceánu. Jde o jediný způsob, jak se dostat do střední Arktidy, jelikož tamní led je příliš silný i na prorážení ledoborcem. Během 390 dnů se na lodi vystřídá okolo 600 účastníků z 20 zemí, z toho polovinu tvoří vědci. Naráz se může na palubě nacházet 44členná posádka a 55 badatelů i techniků. 

Pro výzkum mají k dispozici devět laboratoří: Budou zkoumat dno, složení vody, atmosféru i mořskou faunu a flóru. Stejně tak budou monitorovat a studovat interakce mezi vzduchem, oceánem a ledem. Pokud porozumí dynamice arktického systému, budou moct přesněji modelovat, jaké dopady má změna klimatu na celou Zemi. Markus Rex nedávno uvedl, že se Arktida zahřívá nejrychleji a nejdramatičtěji z celé planety. 

Dílky do skládačky

Jakmile Polarstern zakotvil na kře, vyrostly na ledovém povrchu jednotlivé menší tábory, kde probíhá většina výzkumu. Vědci z různých týmů zkoumají rozdílné aspekty, ale jejich výsledky tvoří vždy dílek do celkové skládačky obrazu klimatu Země.

Například skupina, jež studuje místní ekosystém, chce zjistit, zda se pod ledem na otevřeném moři vyskytují nějaké populace ryb. A pokud ano, jak velké jsou a jakou roli hrají v potravním řetězci Severního ledového oceánu. Hydroakustická data sbírají vědci pomocí echolokátoru, videozáznamy pak díky podvodnímu kamerovému systému, který se zvládne ponořit až do hloubky 375 m. Ze vzorků vody dokážou badatelé získat informace o rybí DNA.

Biogeochemici zkoumají chemii v mořském ledu, oceánu a atmosféře. Zvlášť se zaměřují na stopové plyny, které souvisejí se změnou klimatu. V terénu shromažďují led, vodu i sníh a následně je na lodi analyzují.

Život na palubě

Náročné klimatické podmínky, výskyt medvědů a stísněný prostor vyžadovaly ještě před misí rozsáhlou přípravu. Vědci, kteří na expedici míří, musejí absolvovat trénink, který je na výzvy dostatečně nachystá. Nejběžnější dril se týká opuštění plavidla v případě požáru a následného nouzového přežití na ledě. Základní techniky k záchraně života patří také do tréninkové náplně výzkumníků. 

Mnohem důkladnější přípravou ovšem procházejí specializovaní technici, kteří zodpovídají za bezproblémový chod lodi, udržování stanových měst a nekonečné uklízení přistávací plochy pro letadla a vrtulníky. Intenzivní výcvik pro případ ohně probíhal v co nejrealističtějších podmínkách – v hasičských uniformách přímo na palubě, uprostřed dusivého kouře a při nulové viditelnosti. Podle účastníků šlo o zdaleka nejtvrdší zkoušku před naloděním. 

Medvěd, kam se podíváš

V posádce jsou dokonce speciální „medvědí hlídači“, vybavení nočním viděním a automatickými zbraněmi. Nejméně šest jich neustále hlídá asi tříkilometrový perimetr okolo lodi. Tvrdá služba zahrnuje dlouhé hlídkování za jakéhokoliv počasí, ale strážci jsou prý zvyklí: Většina z nich sloužila v armádě či jako horští vůdci. 

Zdůrazňují však, že si rozhodně nepřišli zalovit. Při spatření medvědů se totiž okamžitě stahují a cestou „sbírají“ vědecké týmy, které se právě nacházejí na ledové ploše. Pokud už na evakuaci nezbývá čas, pokoušejí se zvířata zahnat zvukem lodní sirény. Střílejí pouze v případě, že ani tento pokus nezabere. Zatím to ale udělat nemuseli: Bílé šelmy nebývají agresivní, a obvykle jsou pouze zvědavé.