Tak jako v dnešních oceánech, i v oceánech jurského světa probíhaly souboje na život a na smrt mezi lovci a jejich kořistí. Ve vzácných případech se stopy těchto soubojů zachovaly až do současnosti, v podobě pozoruhodných fosilních nálezů. Jednu z takových fosilií nedávno objevili v nedalekém Bavorsku.

Ve známých fosilních vrstvách v okolí bavorského Solnhofenu, odkud pochází i slavný Archaeopteryx, a které vznikly v období jury, asi před 150 miliony let, nalezli perfektně zachovalého hlavonožce druhu Plesioteuthis subovata. V této fosilii pak překvapení badatelé objevili zaklíněný zub.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Následně se ukázalo, že tento zub patřil pterosaurovi Rhamphorhynchus muensteri, který podle všeho tyto hlavonožce lovil. Není známo, zda dotyčný hlavonožec útok nakonec přežil či nikoliv. Je ale jasné, že pterosaurus byl neúspěšný a hlavonožec neskončil v jeho žaludku. Jde o první přímý důkaz neúspěšného loveckého zákroku pterosaura na hlavonožce.

Evropská kosmická agentura ESA snad již za pár dní vyšle novou meziplanetární sondu Solar Orbiter, která by měla 7 let studovat Slunce. Zaměří se především na výzkum vnitřní části heliosféry, čili oblaku částic, který obklopuje Slunce, a také vznikajícího slunečního větru. Solar Orbiter bude obíhat kolem Slunce po eliptické dráze, na které se k naší hvězdě přiblíží až do vzdálenosti asi 60 průměrů Slunce, tj. blíž než planeta Merkur, když je nejblíže ke Slunci.

Solar Orbiter se v podstatě dostane ke Slunci tak blízko, jak je to možné, aby sonda stále ještě mohla pořizovat snímky Slunce a přitom se jí neroztavily kamery a přístroje. Když bude nejblíže ke Slunci, bude muset Solar Orbiter vydržet ozáření o síle přibližně 17 500 wattů na čtvereční metr. To je asi třináctkrát více, než jak by taková sonda byla ozářená na oběžné dráze kolem Země. Jako by na ní u Země zářilo 13 Sluncí.

Extrémně odolný tepelný štít

Není proto divu, že zcela klíčovou komponentou sondy na takové misi je speciální a extrémně výkonný mnohovrstevný tepelný štít, který pro Solar Orbiter vyvinula italská společnost Thales Alenia Space. Ve stínu tohoto štítu zůstane během oběhů kolem Slunce valná většina sondy. Mimo stín zůstanou jen anténa, některé detektory a solární panely, které se musí chránit jiným způsobem.

TIP: Solar Probe Plus: Ke Slunci zamíří superrychlá sonda NASA

Tepelný štít, který má tvar obdélníku o rozměrech 3,1 × 2,4 metru, odborníci vyvíjeli již od roku 2007. Jeho klíčovou strukturou je povrchová fólie z titanu, která má tloušťku zhruba jako lidský vlas. Pod touto tenkou fólií následuje celkem 18 vrstev titanové izolace, pod nimiž je prázdná mezera o šířce 24,5 cm. Mezera odděluje titanovou izolaci od spodního hlinkového panelu s plástevnatou strukturou, který je pokrytý vysoce tepelně vodivými uhlíkovými vlákny. Pod hliníkovým panelem je dalších 28 vrstev izolace, tentokrát ze standardnějších kosmických materiálů. Celý štít je připevněný k sondě titanovými nosníky, které překlenují druhou, tentokrát 10 cm širokou mezeru.

Noční obloha v zimě je mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze.

Vláda večernice

Ve večerních hodinách však vaši pozornost nejspíš upoutá zcela jiný jasný bod na nebi – zářivá planeta Venuše. V v únoru ji coby večernici spatříte vysoko nad jihozápadním obzorem, postupně v souhvězdích Kozoroha, Vodnáře a Ryb. Se svými zhruba −4,0 mag snadno trumfne i nejjasnější hvězdu noční oblohy Siria s −1,5 mag, oproti níž bude asi desetkrát jasnější. O nápadnou planetu vás však nebe neošidí ani ráno před rozedněním. Nad jihovýchodem bude totiž zářit Mars na pomezí Vah a Štíra.

Poklady mlhoviny v Orionu

Vraťme se ale zpět mezi kontury zimního šestiúhelníku, do područí bájného lovce Oriona. Za podívanou zde rozhodně stojí překrásná emisní mlhovina v Orionu, jinak také M42. Její komplikovaná struktura vynikne pod tmavou oblohou, v dalekohledu s malým zvětšením a velkým zorným polem. Tentokrát se však zákoutími M42 zabývat nebudeme a upřeme pozornost na stálice v jejím blízkém okolí či přímo v ní.

Jižně od mlhoviny stojí za vidění Ióta Orionis, kterou i menší přístroj rozloží na jasnou hvězdu třetí velikosti v doprovodu nenápadného společníka s 7,7 mag, ve vzdálenosti 11,2″. Kromě Ióty vás však zcela jistě upoutá také další dvojčlenný systém: Leží pouhých 8′ jihozápadně od ní, takže se společně pohodlně vejdou do jednoho zorného pole. Dvojhvězdu s označením Struve 747 tvoří dvě stálice s 4,8 a 5,6 mag, vzdálené od sebe 36,1″. 

Jádro hvězdokupy

Cestu za vícenásobnými hvězdnými soustavami uzavřeme v samém srdci mlhoviny v Orionu, u Théty 1 Orionis. Bez dalekohledu vypadá jako stálice páté velikosti zanořená do zářícího plynu. Vezmete-li si však na pomoc třeba i menší přístroj, zjistíte, že ve skutečnosti sestává ze čtyř hvězd. A protože se nacházejí ve vrcholech zdánlivého lichoběžníku, přezdívá se tomuto uskupení Trapez. 

TIP: Souhvězdí Orion jak je nejspíš neznáte: Obří obraz složený z 1 400 snímků

Jednotlivé složky mají jasnost od 5,1 přes 6,7 (dvě členky) až po 8,0 mag, přičemž úhlový průměr Trapezu dosahuje asi 13 × 18″. Označení „čtyřhvězda“ však není zcela výstižné: Jedná se totiž o jádro mladé otevřené hvězdokupy, kterou utvářejí horké modrobílé stálice zrozené z materiálu okolní mlhoviny. Ve velkých dalekohledech pak Trapez obohatí několik dalších slabších hvězd. Stále jde ovšem jen o zlomek stálic, z nichž se zmíněná hvězdokupa skládá – podle optimistických odhadů jich totiž mohou být až dva tisíce. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 19. února 2020 v 5:57 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první půli února nízko nad jihozápadem
• Venuše –  viditelná večer vysoko nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – na počátku února viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v únoru 2020

• 3. a 4. února – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi
• 7. února – setkání Měsíce a jasné hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze 
• 9. února – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 10. února – Merkur v největší východní elongaci (18° od Slunce)
• 13. a 14. února – setkání Měsíce a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze
• 17. února – setkání ubývajícího Měsíce a jasné stálice Antares ze souhvězdí Štíra na ranním nebi
• 18. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• 19. a 20. února – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (nedaleko bude pozorovatelný i Mars)
• 27. února – setkání dorůstajícího Měsíce a Venuše na večerní obloze nad západem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

České země daly světu řadu cestovatelů. Tito muži prosluli nejen urozeným původem, duchovní činností nebo vědeckými výzkumy, ale také největšími objevitelskými zásluhami a nejdobrodružnějším duchem. 

Okružní jízda po evropských dvorech

Ve jménu svého krále Jiřího z Poděbrad vykonalo v letech 1465–1467 české poselstvo ambiciozní putování po předních evropských dvorech. Cílem mělo být vytvoření mírové unie evropských států proti Turkům, ale v pozadí šlo rozpoznat i prozaickou snahu o prolomení izolace Českého království, které zbytek Evropy od husitských válek zatracoval jako zemi kacířů. 

Vůdcem asi padesátičlenné výpravy se stal Jiříkův zeť Jaroslav Lev z Rožmitálu a na Blatné († 1486?), ale nejvíce ji proslavil jiný účastník, Václav Šašek z Bířkova, autor poutavého díla o putováních poselstva. Jejich cesta vedla přes německé státy, Burgundsko, Anglii, Francii, Navarru, Kastílii, Portugalsko, Aragonii, Katalánsko, severní Itálii a Rakousy. Jaroslav Lev si z ní přivezl jako vůbec první Čech Řád zlatého rouna.  

Z Království českého do Svaté země 

Ze všech Čechů, kteří kdy vykonali pouť na svatá místa, se nejvíce proslavil válečník, diplomat, hudebník a spisovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621). Nebyl přitom zdaleka prvním českým krajanem v Jeruzalémě. Stačí připomenout olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který tak učinil už v první polovině 12. století. 

Kryštof Harant podnikl cestu do Středomoří, Palestiny a Egypta v roce 1598. Málem se během ní utopil ve Středozemním moři a zažil i přepadení lupiči. Nestihl ke své lítosti navštívit pyramidy v Gíze, ale i tak toho viděl jako málokdo z jeho současníků.

Harantův vynikající cestopis, založený na cestovním deníku, vyšel poprvé roku 1608. Kvůli účasti na stavovském povstání zahynul urozený polyhistor na popravišti na Staroměstském náměstí. Jeho exekuci přihlížel také Heřman Václav Černín z Chudenic, Harantův někdejší švagr a druh ze Svaté země.

V tajemné Říši středu

Karel Slavíček (1678–1735) se narodil v Jimramově a v šestnácti letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. O rovných dvacet let později se vydal na misii do tajemstvím opředené Číny, přestože se netěšil dobrému zdraví a překračoval už typický věk misionářů. Následující desetiletí strávil většinou v Pekingu při císařském dvoře, jehož krásu si podle něj Evropané nemohli ani představit. Kromě misijní činnosti se podílel na hvězdářských pozorováních a věnoval se matematice a kartografii.

V roce 1718 vytvořil průkopnický plán Zakázaného města, který Evropané používali ještě dlouhá léta. Dnes je Slavíček pokládán nejen za významného matematika a astrologa, ale i za zakladatele české sinologie. Bohužel se nedochoval žádný jeho deník, samostatná kniha či hudební skladba, pouze dopisy a pionýrská mapa Pekingu. 

Pábitel z Arktidy

Jen stěží lze mezi českými cestovateli najít osobitější figuru, než byl Jan Eskymo Welzl (1868–1948), rodák ze Zábřehu, dobrodruh, zlatokop, náčelník eskymáků, sibiřský smírčí soudce a v neposlední řadě skvělý vypravěč. Vedle přízviska Eskymo Welzl byl rozložitý cestovatel zván rovněž „Strýček Eskymák“ či „Arctic Bismarck“ (arktický Bismarck). Ve skutečnosti však sjezdil víc koutů světa, než ledový sever: Asii, severní Ameriku, Afriku i Austrálii. 

Zásadní podíl na uchování vyprávění tohoto svérázného muže měl spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který stál za prvním knižním vydáním jeho dobrodružství. Část světové veřejnosti pochybovala, že je Eskymo Welzl, natož třeba jeho líčení života na nehostinných Novosibiřských ostrovech, vůbec reálný. Závěr života strávil v kanadském Dawson City.

Image

Čtěte také

Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

S postupným rozvojem měkké a organické robotiky se robotická stvoření stávají více a více podobnými člověku. Rozhodně to platí i pro novou technologii amerických organických robotiků, kteří unikátním způsobem vyřešili problém s nadbytečným teplem, jenž pronásleduje prakticky každé elektronické zařízení. Jejich robotická ruka se 3D tištěnými měkkými prsty se totiž potí.

V řadě případů se pro odvod nadbytečného tepla používají kovové struktury nebo třeba větráky rozmanitých tvarů a velikostí. Problém je v tom, že taková řešení nejsou příliš užitečná pro roboty postavené z měkkých materiálů. Přesto i tito roboti nějak musí řešit potíže s přehříváním.

TIP: Rychlý a elastický jazyk chameleonů inspiroval tvůrce měkkých robotů

Organickým robotikům nakonec pomohli savci, kteří už před dlouhými miliony let vymysleli skvělý způsob ochlazování pocením. Měkký materiál v nové robotické ruce je vytvořený ze dvou měkkých polymerů. Když teplota materiálu zvýší nad 30 °C, jeden z polymerů se smrští a vytlačí do druhého polymeru vodu. Tento polymer obsahuje mikropóry podobně citlivé na teplo. Pocení dokáže snížit teplotu robotické ruky na 21 °C během 30 sekund. Jakmile teplota materiálu poklesne pod 30 °C, mikropóry se opět uzavřou a robotická ruka tak elegantně reguluje svou teplotu.

Slunce stoupá po obloze a jeho paprsky nabírají na síle. Vlnky na hladině mělké jezerní laguny hrají zlatými odlesky a od vody stále ještě vane příjemný ranní chlad. Na břehu je živo. Ženy krájejí kamennými čepelemi maso ulovených ryb na úzké pruhy a rozkládají je na roštech z větví, aby se usušilo. Děti si hrají s oblázky v písku. Muži polehávají ve stínu a odpočívají po celonočním lovu, při kterém lákali ryby světlem ohňů a pochodní na dosah svých oštěpů.

Stébla rákosí se se šustěním kývou ve větru a nikdo z obyvatel rybářské vísky si tak nevšimne, že se rákosinou plíží tlupa ozbrojených mužů. Jsou vyhublí, oči jim horečnatě planou. Až nad kolena se boří do černého mazlavého bahna a jen s námahou se prodírají vpřed. Zastaví se a ztěžka oddychují. Ale to už je od okraje husté rákosiny dělí jen pár kroků. Vkládají do tětiv luků šípy s kamennými hroty a každý si vybírá svůj cíl. Přes rákosí míří na nic netušící rybáře. Ženy a děti nepředstavují nebezpečí. 

Teď! Vzduchem zasviští sprška šípů. Jeden či dva rybáři jsou na místě mrtví, další utrpěli zranění. Kdo může, vyskakuje na nohy a sahá po zbrani. „Pryč! Utíkejte!“ křičí muži zoufale na děti a ženy, ale ty jen zmateně pobíhají po břehu laguny. Z rákosiny se na ně řítí útočníci s kyji a oštěpy. Neznají slitování! Písečný břeh i voda laguny rudnou krví. 

Kdo se pokusí uprchnout, toho dostihnou šípy. Ranění jsou nemilosrdně dobiti kyji. I během běsnění si ale útočníci najdou chvilku, aby si nacpali do úst kusy syrového rybího masa rozvěšeného k sušení. Pokračují v zabíjení poháněni jedinou utkvělou představou. Až krvavá řež skončí, všichni se po týdnech hladovění konečně dosyta najedí. 

Rybářský blahobyt

Deset tisíc let uplynulo od chvíle, kdy se laguna jezera Turkana, ležícího na pomezí Keni a Etiopie, stala svědkem děsivého krveprolití. Mnohé se od té doby změnilo. Krajina je tu dnes vyprahlejší, ve vodách jezera přibylo solí a mělká zátoka dávno vyschla. V roce 2012 tu v keňské lokalitě zvané Nataruk zahájila vykopávky archeologická expedice vedená Martou Mirazon Lahrovou z věhlasné University of Cambridge. Nikdo z vědců neměl nejmenší tušení, jak hrůzný příběh z nánosů dávného jezera vyčtou. 

Jak referuje Mirazon Lahrová se svými spolupracovníky ve studii publikované předním vědeckým časopisem Nature, v Nataruku našli na malé ploše ostatky sedmadvaceti lidí z doby kamenné. Žili jako typičtí lovci a sběrači. Živobytí jim dávalo jezero se svým nejbližším okolím. Muži lovili ryby a zvířata, která chodila k jezeru pít. Ženy v okolí jezera sbíraly nejrůznější ovoce a hlízy. Jídla měli lidé z Nataruku zřejmě dost, protože archeologové tu narazili na střepy z nádob sloužících k uskladnění potravy. Jezero nabízelo dostatek pitné vody, a tak byl Nataruk i v dlouhých obdobích sucha „rájem na zemi“. 

Pro mnohé méně šťastné tlupy představovaly zásoby jídla lidí z Nataruku neodolatelné pokušení. Podle Marty Mirazon Lahrové byla hlavním motivem pro přepadení pravěké rybářské vsi s vysokou pravděpodobností právě loupež potravy v době hladomoru.

Brutální útok

Útočníci vedli útok s děsivou brutalitou. Z nalezených ostatků sedmadvaceti obětí jednadvacet patřilo dospělým. Pohlaví se podařilo určit u šestnácti. Osm koster patřilo mužům a osm ženám. Jedna z nich zemřela v pokročilém stadiu těhotenství. Z kůstek plodu ležících mezi kostmi matky vědci usuzují na šestý až devátý měsíc těhotenství. Žena byla popravena s rukama svázanýma za zády a se zlomenýma nohama. Ze šesti zavražděných dětí bylo pět ve věku do šesti roků, zbývající kosti patřily teenagerovi nezvykle drobné postavy ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. 

Pět koster nese neklamné stopy po úderech tupým předmětem, nejspíš dřevěným kyjem, vedených velkou silou. Některé rány zasáhly oběti do týlu, jiné dopadly do obličeje. Poškození dalších šesti koster svědčí o těžkém poranění šípem. Útok nebyl vedený tak, aby rybáře z Nataruku zneškodnil či vyřadil z boje. Šlo o to, všechny zabít. V lebce jednoho muže stále ještě vězel hrot šípu, který nepronikl kostí do mozku. Na hlavě jsou ale stopy po druhé střele, která už lebku prorazila. Ani to útočníkům nestačilo. Nešťastníkův život definitivně ukončil brutální úder kyjem, který mu rozdrtil pravou část obličeje.

„Tenhle muž byl zasažen do hlavy přinejmenším dvěma šípy,“ vysvětluje nález Marta Mirazon Lahrová. „Padl na kolena a v té chvíli dostal tvrdý úder kyjem, po kterém padl tváří do mělčiny u břehu laguny.“

Dalšímu muži hlavu rozdrtil úder kyje mířený nad pravé oko. Už tahle rána musela být smrtelná. Přesto ho útočníci udeřili ještě jednou tak silně, že mu roztříštili kosti na levé straně lebky.

Útočníci přišli zdaleka 

Hroty nalezené v tělech obětí masakru z Nataruku jsou vyrobené ze sopečného skla čili obsidiánu. To je zajímavé zjištění, protože v západní části jezera Turkana se obsidián nevyskytuje. Vědci z toho usuzují, že útočníci nebyli místní, ale přišli ze vzdálenějších míst. 

Použité zbraně také svědčí o tom, že útok nebyl dílem náhody nebo náhlé pohnutky. Nešlo tu o mstu nebo konflikt tlup, které na sebe narazily náhodou. Útočníci byli vyzbrojeni zbraněmi umožňujícími boj jak na dálku, tak i z bezprostřední blízkosti. Vražedné komando nevyrazilo na lov. K tomu by jim stačily luky a šípy. Vrazi počítali s bojem muže proti muži, a proto si přinesli i kyje. Masakr z Nataruku tak vykazuje celou řadu rysů typických i pro dnešní ozbrojené konflikty. Jde tudíž o nejstarší známý doklad války.

Válečné konflikty spojovali vědci s přechodem lidí od lovu a sběru k zemědělství, a od kočovného života k trvalému usazení na jednom místě. Zemědělci si ukládali sklizeň do zásoby a žili z ní po zbytek roku. Skladovací jámy plné obilí a dalších zemědělských produktů představovaly obrovské bohatství. Trvalá sídla lákala k útokům i tím, že ve srovnání s tlupami migrujících lovců a sběračů nepředstavovala „pohyblivý cíl“ a nebylo těžké je najít. 

Zrod válek

Mnozí vědci však kladou počátky válečných konfliktů daleko před vznik člověka a argumentují například nemilosrdnými střety pozorovanými mezi tlupami šimpanzů. 

Samci šimpanzů se vydávají na „patroly“ podél hranic revíru tlupy, a pokud narazí na konkurenční tlupu, nemilosrdně na její členy útočí. Když se jim podaří zaskočit samce cizí tlupy v přesile, je jeho osud zpečetěn. Opakované útoky mohou vést až k vybití všech samců v poražené tlupě. Vedli snad podobné konflikty i pravěcí lovci a sběrači? 

TIP: Pračlověk na talíři: Kdo lovil naše předky?

Masakr v Nataruku svědčí o něčem jiném. Od šimpanzích konfliktů se v mnoha ohledech liší. Šimpanzi vybíjejí jen samce. Samice s mláďaty vítězové zařadí do své tlupy. Na „pohraniční patroly“ nevyrážejí samci s předem jasným plánem útoku. Ten bývá dílem náhody. Když na sebe zvířata obou tlup na pomezí svých rajonů nenarazí, k násilnému konfliktu nedochází. Nic z toho však pro útočníky z Nataruku neplatí. Ti přišli zdaleka se zcela jednoznačným úmyslem. Nešetřili ani ženy, ani děti. Nejpravděpodobnějším motivem útoku byly zásoby potravy, kterých měli rybáři od jezera Turkana dost, a útočníkům se jich zoufale nedostávalo. 

Na západě od jezera Turkana našli vědci více koster z této doby a mnohé nesly stopy po násilí. Nikdy ale archeologové nenarazili na místo masového vraždění. Přesto je docela možné, že tu krvavé střety byly na denním pořádku. Obyvatelé břehů jezera se snažili udržet si přístup ke zdrojům, které představovala především rozlehlá vodní plocha, a chránili si zásoby. Lidé žijící dál od jezera v podstatně drsnějších podmínkách vedli proti těmto „boháčům doby kamenné“ brutální válku. 

Ve Washingtonu se má v roce 2021 otevřít první zařízení pro kompostování lidských ostatků. Jakkoliv neuctivě k nebožtíkům to zní, ve skutečnosti jde podle americké společnosti Recompose o přirozený proces, který jemně přemění tělesné pozůstatky na organickou půdu uvnitř hexagonálních, opakovaně použitelných nádob. Tělo se pokryje dřevěnou štěpkou, vojtěškou a senem a pomocí provzdušňování a prospěšných bakterií se během třiceti dní promění na půdu využitelnou k pěstování. 

Podle odhadů se navíc při kompostování ušetří až tuna oxidu uhličitého v porovnání se zpopelněním či tradičním uložením do země. Dále se minimalizuje odpad, spodní vody se neznečišťují balzamovací tekutinou a zabrání se emisím CO2 z kremace, výroby rakví a náhrobků.

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

Tělo se nejprve „screenuje“, aby se odhalily kardiostimulátory, kovové výplně a umělé klouby, a zajistilo se tak, že bude půda skutečně organická. Většinu léčiv obsažených v ostatcích pak přirozeně rozloží mikroorganismy. Na druhou stranu není jisté, zda si proces poradí například s virem eboly, takže ekologické pohřbívání nelze zatím použít univerzálně. 

1783: Saturnem to nekončí

Ještě v polovině 18. století končila Sluneční soustava dráhou Saturnu. Další planetu – Uran – objevil německý astronom William Herschel, který byl nejen vynikajícím konstruktérem dalekohledů, ale i velmi dobrým pozorovatelem. Těleso přitom odhalil náhodou: 13. března 1781 si při přehlídce oblohy všiml poměrně jasného objektu v souhvězdí Blíženců. Pokládal jej za mlhovinu či kometu bez vyvinutého chvostu, ve skutečnosti se však jednalo o novou planetu. O zpřesnění její dráhy se zasloužil francouzský astronom Pierre-Simon de Laplace, jenž v roce 1783 vypočítal, že těleso obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 19,2 AU (astronomická jednotka, 1 AU odpovídá střední vzdálenosti Země–Slunce), a to jednou za 84 let. Z několika návrhů na název nového člena naší soustavy nakonec zvítězilo jméno Uran.

Astronomové pozorující zmíněnou planetu si ovšem brzy všimli, že se nenachází přesně tam, kde by měla podle výpočtů být. V roce 1834 tak anglický reverend Thomas Hussey tvrdil, že za její dráhou musí kroužit další planeta: A podle výpočtů Urbaina Le Verriera ji pak 23. září 1846 nedaleko předpovězeného místa objevil německý astronom Johann Gottfried Galle. „Nováček“ dostal jméno Neptun, ani tehdy však rozšiřování řad Sluneční soustavy nekončilo. Na základě pozorovaných rušivých vlivů na vzdálené planety objevil Clyde Tombaugh 18. února 1930 další nové těleso – planetu Pluto.

20. léta 20. století: Mléčná dráha není jediná

Byly doby, kdy se astronomové domnívali, že Mléčná dráha představuje celý vesmír. Ve 20. letech minulého století však Edwin Hubble dokázal, že naše Galaxie je pouze jednou z mnoha. Podle Hubblea představovaly pozorované spirální mlhoviny velmi vzdálené galaxie – jeho myšlenka byla správná a navždy změnila náš pohled na vesmír.

Spolupracující astronom Harlow Shapley vypočítal, že Mléčná dráha měří v průměru 300 tisíc světelných let (dnes se udává něco přes 100 tisíc). Hubble strávil několik měsíců pozorováním pomocí Hookerova teleskopu s objektivem o průměru 2,5 m na kalifornské observatoři Mount Wilson. Zaměřil se mimo jiné na mlhovinu v Andromedě, která byla v té době největší známou spirální mlhovinou. Jeho pozornost upoutaly hvězdy, jejichž jasnost střídavě rostla a zase klesala. Následující výpočty nakonec vedly k přehodnocení vzdálenosti proměnných hvězd – na 2,4 milionu světelných let. Znamenalo to, že Mléčná dráha zcela jistě není osamělá a že se sledované stálice nacházejí v nějakém podobném uskupení. Hubble pak objevil mnoho jiných galaxií a obrovský vesmírný prostor zaplnila spousta „nových“ hvězdných ostrovů.

1929: Vesmír se rozpíná!

V roce 1929 Edwin Hubble také objevil, že se od nás vzdálené galaxie nadále vzdalují, a to tím rychleji, čím větší vzdálenost je od nás dělí. Mírou rychlosti vzdalování je tzv. Hubbleova konstanta. 

O její výrazné zpřesnění se v posledních letech zasloužila americká družice WMAP, podle níž se vesmír rozpíná rychlostí 73 km/s na megaparsek (Mpc). Jinými slovy: Galaxie, kterou od Země dělí právě 1 Mpc (čili 3,26 milionu světelných let), bude o sekundu později o 73 km dál; a hvězdný ostrov ve dvojnásobné vzdálenosti (tj. 2 Mpc) bude za sekundu o 146 km dál. Vzdálené galaxie se však nevzdalují od nás – nejsme středem vesmíru. Kdybychom se nacházeli v některém z okolních hvězdných ostrovů, pozorovali bychom, že se všechny ostatní galaxie vzdalují právě vůči našemu novému domovu. Vzdalují se zkrátka jedna od druhé.

Na tomto místě je nutné připomenout, že galaxie se napříč vesmírem nepohybují – ve skutečnosti se zvětšuje prostor mezi nimi. Představte si, že na napnutou gumu umístíte v určité vzdálenosti dva korálky. Když gumu natáhnete, vzdálenost mezi korálky se zvětší, aniž by se kterýkoliv z nich na gumě posunul. Zvětší se totiž prostor (guma) mezi nimi. A ve vesmíru se odehrává totéž, rozdíl je pouze v trojrozměrném provedení. Známý popularizátor astronomie Jiří Grygar používal jako příklad kynoucí těsto s rozinkami, jež představují galaxie: Jak těsto kyne, zvětšuje svůj objem (jako vesmír), přičemž se jednotlivé rozinky (galaxie) od sebe vzdalují, aniž by se uvnitř těsta pohybovaly.

Pozorování pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) – pojmenovaného právě na počest významného amerického astronoma – potvrdila, že se vesmír nejen rozpíná, ale že se navíc jeho rozpínání zrychluje. Může za to zřejmě tzv. skrytá energie, o jejíž povaze zatím astronomové nevědí téměř nic.

1965: Nalezli jsme svědka počátku

Radioastronomové Arno Penzias a Robert Wilson v roce 1965 zcela náhodně objevili mikrovlnné záření kosmického pozadí (Cosmic Microwave Background – CMB), když studovali oblohu pomocí antény v americkém New Jersey. Zmíněné elektromagnetické záření se označuje též jako reliktní, prostupuje celý vesmír – a se svou teplotou pouhých 2,73 K je svědkem dávného období.

Dnes víme, že byl kosmos na počátku mimořádně hustý a horký. Postupně se rozpínal, a jak chladl, vznikaly v něm stále složitější struktury. V čase pouhých deseti mikrosekund se vytvořily neutrony a protony, které se později spojovaly v lehká atomární jádra. V čase 400 tisíc let vesmír zchladl na 4 000 °C. Tehdy skončila éra volných elektronů, jež následně zformovaly obaly kolem atomárních jader. Vznik prvních atomů provázela mimořádná změna: Světlo se oddělilo od látky a započalo svou samostatnou kosmickou pouť.

V době jeho vzniku šlo skutečně o světlo s vlnovou délkou kolem 700 nm, na hranici viditelného a infračerveného oboru. Vlnová délka světla sleduje expanzi vesmíru a prodlužuje se spolu s ní. Za uplynulých víc než 13 miliard let od okamžiku oddělení reliktního záření se jeho vlnová délka „natáhla“ na 1 mm. Proto původně červené světlo září dnes v mikrovlnné oblasti. Pohled na reliktní záření znamená pohled na samotný konec období označovaného jako Velký třesk.

70. léta: Víme, jak vznikl Měsíc

Přestože je Měsíc nejbližším kosmickým sousedem Země, astronomové dlouho neměli jasno, jak vznikl. Existovaly tři nejvýznamnější teorie: Podle jedné byl náš souputník „synem“ Země, což znamená, že se někdy v minulosti část zeměkoule odtrhla a vytvořila přirozenou planetární družici. Podle druhé teorie váže obě tělesa „sourozenecký“ vztah: Zformovala se tedy přibližně ve stejnou dobu na podobné oběžné dráze kolem Slunce a hmotnější Země si gravitačně přisvojila méně hmotný Měsíc. Třetí teorie předpokládala, že je náš souputník „manželem“ naší planety – Země si díky své gravitaci „přivlastnila“ těleso, které se dostalo do její blízkosti.

Počátkem 70. let minulého století se však objevila nová teorie, podle níž vznikl Měsíc v důsledku srážky Země s jiným tělesem. Náš souputník tak za svůj zrod zřejmě vděčí velké katastrofě, která se udála asi před 4,5 miliardy let. V té době se mladá Země srazila s objektem o velikosti Marsu, pojmenovaným Theia. Těleso se střetlo se zárodečnou planetou jen tečně, pod natolik vhodným úhlem, že byly zasaženy pouze horní vrstvy jejího povrchu. Zeměkoulí se začala šířit obrovská rázová vlna a celou jí otřásla. Povrch těles se přitom silně zahřál, až došlo k roztavení horniny. Povrchový materiál obou objektů se odpařil a byl vymrštěn do vesmíru. Tato mračna odpařených hornin spolu s vyvrženými úlomky pak na oběžné dráze naší planety zformovala prstenec materiálu, který se shlukoval, až nakonec vzniklo nové těleso – Měsíc.

Pokračování: 15 převratných objevů ve vesmíru posledních dvou století (2.) (vychází v neděli 9. února)

Podle nejnovějších upřesňujících modelů se však Země nesrazila s Theiou tečně, nýbrž mnohem razantněji. Rovněž velikost dopadajícího tělesa se nyní odhaduje téměř na rozměry Země. Nová představa vychází z poznatku, že materiál naší planety a Měsíce je velmi podobný – muselo tudíž dojít k velkému impaktu a k dokonalému promíchání vyvržené látky z obou objektů, z níž se pak utvořil náš souputník.

Podnět ke vzniku nového těžkého obrněnce pro německou armádu vzešel z vývoje bojů na východní frontě. Dokud se Wehrmacht soustředil na ofenzivu, preferoval spíš lehčí a pohyblivější obrněnce schopné rychlých obchvatných manévrů. Třiadvacetitunový PzKpfw III a o dvě tuny těžší panzer IV těmto požadavkům plně vyhovovaly. Jak ale Němci časem naráželi na stále vyšší počty lépe vyzbrojených tanků a samohybek Rudé armády, vyvstala potřeba větších a těžších strojů s výkonnějšími kanony. Zbrojovky na problém reagovaly modernizací stávajících typů, jenže šlo pouze o provizorní řešení – potřebnou úroveň odolnosti a palebné síly mohl zajistit jen zcela nový typ.

Zastaralá jednička

Titulem nejsilnějšího německého tanku se v roce 1942 chlubil PzKpfw VI Tiger. Účinný kanon a takřka neprůstřelný pancíř z něj činily obávaného protivníka, avšak „krabicový“ design s mnoha pravými úhly místo skloněného pancíře už přece jen zastarával. Při poptávce po jeho nástupci se berlínští generálové rozhodli jít podobnou cestou jako dříve u tigeru a oslovili společnosti Porsche a Henschel.

Koncem května 1942 vydalo Říšské ministerstvo výzbroje a válečné produkce též příslušné specifikace. Nový stroj měl dosahovat rychlosti minimálně 40 km/h a jeho kanon měl probíjet 100mm pancíř na vzdálenost 1 500 m. Osádku měl chránit čelní pancíř tlustý 150 mm, z boků pak 80 mm oceli. Oba výrobci ve snaze ušetřit čas i peníze vyšli ze starších projektů.

Pragmatismus versus novátorství 

Henschel rozpracoval prototyp VK 45.01 (H) o váze 45 t – vlastně zvětšený PzKpfw IV osazený experimentálním kanonem s kónickým vývrtem hlavně. Konkurenční prototyp VK 45.02 (P) vycházel z vozidla, s nímž se Ferdinand Porsche neúspěšně zapojil do soutěže na tank Tiger. I tentokrát se proslulý inovátor nechal unést svými vizemi na úkor spolehlivosti a jeho návrh vykazoval závažné nedostatky. Nejvíce posuzovatelům vadila komplikovaná hybridní pohonná jednotka (kombinující benzinový motor s elektromotorem), jejíž výroba vyžadovala značné množství deficitních surovin.

To Henschelovi konstruktéři se dokázali přizpůsobit realitě a usilovali o snížení nákladů využitím komponentů kompatibilních s připravovaným středním tankem Panther II. V říjnu 1942 jejich projekt dostal přednost, a ještě než vývoj dokončili, Wehrmacht objednal 176 strojů. Tankisté zoufale potřebovali výkonné obrněnce a nebyl čas čekat na výsledky testů, takže případné úpravy se měly provádět až během výroby. Zanedlouho obdržel Henschel objednávku na dalších 350 tanků, nakonec měla dodávka zahrnovat 1 500 kusů. Prototyp V1 nicméně sjel z linky teprve v listopadu 1943, zatímco V2 a V3 až v lednu 1944 – paradoxně ve stejné době jako první tři sériová vozidla.

Odolný, ale podmotorovaný

U Henschela se zrodil nejtěžší tank války, který proslul jako Tiger II či Königstiger. Pancéřová vana svou hmotností přesahovala 27 t, takže vážila víc než celý PzKpfw IV. Srdce stroje tvořil benzinový Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW (totožný model jako u Tigeru I). Právě pohonná jednotka však představovala Achillovu patu celé konstrukce – ani u „jedničky“ o váze 57 t její výkon nebyl zcela dostatečný a u sedmdesátitunového Tigeru II se pohyblivost ještě zhoršila. Na silnici sice dosahoval rychlosti 41 km/h, jenže v terénu se ploužil pouhými 15 km/h.

Pokračování: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (2)

Při výběru převodovky sáhli inženýři po dalším produktu Maybachu s osmi rychlostmi pro jízdu vpřed a čtyřmi pro couvání. Motor byl osazen hned čtyřmichladiči, a protože měl nový stroj sloužit primárně na východě, dostal zařízení Kühlwasserheizgerät pro snadnější startování v mrazu. Také podvozek připomínal původní tiger a sestával ze dvou řad zdvojených pojezdových kol. Na rozdíl od „jedničky“ do sebe jednotlivé dvojice zapadaly, díky čemuž se mezi kola nemohl dostat kámen a poškodit je. Vnitřní řada zahrnovala čtyři páry kol, vnější pět a na každé straně nechybělo ani kolo hnací a napínací. Henschelův tým pro Tiger II připravil dva typy pásů – bojové o šířce 80 cm a užší 60cm přepravní.

V dnešní hektické době má stále více lidí problémy se srdcem. V mnoha případech dokáže výrazně zlepšit kvalitu jejich života, nebo jim přímo život zachránit, moderní zařízení, které se jim vloží do srdce. Bývají to například umělé srdeční chlopně, kterých se ročně ve světě implantuje zhruba 280 tisíc.

Lidská populace stárne a poptávka po srdečních chlopních neustále vzrůstá. Jednou z klíčových komplikací jsou přitom dnes nezbytné testy nových designů umělých chlopní i dalších podobných prostředků pro kardiaky. Dnes se pro počáteční testování používají speciální simulátory, což je velmi drahé a bohužel i často nespolehlivé.

TIP: Vědci vytvořili malé 3D biotištěné srdce z buněk lidského dárce

Inženýři amerického institutu MIT vytvořili pro tyto účely speciální bionické srdce. Postupovali přitom tak, že nejprve vzali skutečné biologické srdce, v tomto případě prasečí, a jeho tkáň nahradili měkkou syntetickou robotickou tkání. Tato tkáň využívá nafukování a vyfukování malých bublin, díky čemuž bionické srdce pumpuje podobným způsobem, jako jeho reálný protějšek.

V dohledné době bude možné před lékařským zákrokem naskenovat srdce pacienta, vyrobit jeho pohyblivý bionický model, a na něm pak otestovat nejen připravené implantáty, ale i dotyčný zákrok, který na pacienta čeká. S dalším rozvojem tkáňového inženýrství by pacienti mohli dostat podobné bionické srdce namísto vlastního.