Zatímco pro ptáky nepředstavují stovky či tisíce kilometrů cesty za potravou nebo teplem žádný problém, zvířata trávící většinu života „s pevnou půdou pod nohama“ musejí překonávat překážky v podobě silnic a měst. Zároveň má měnící se klima dopad na dostupnost potravních zdrojů, za nimiž se živočichové přesouvají.

TIP: Největší migrace zvířecí říše: Co žene masy živých tvorů do souboje o přežití?

Podle nového výzkumu největší vzdálenost – až 1 400 km – ujdou každý rok stáda soba polárního v Kanadě a na Aljašce. Těsně za nimi pak figurují šedí vlci, kteří sice sami nemigrují, ale následují zmíněné sudokopytníky coby svoji potravu. Díky monitorování zvířecích tras přitom mohou vědci lépe určovat oblasti, jež je třeba zachovávat, a chránit tak živočichy táhnoucí za potravou před vyhynutím. 

Chřipka je jedním z nejčastějších onemocnění zimní sezóny v našich krajích a své oběti si příliš nevybírá. Nakazit se mohou děti i dospělí, mladí či staří, muži i ženy. Ačkoli obvykle nevyžaduje hospitalizaci, doba nutné domácí léčby na lůžku se pohybuje okolo jednoho týdne, a to už je dost dlouhá doba na to, aby narušila náš plánovaný harmonogram.

Ať už se jedná o pracovní záležitosti, plánované zkoušky u studentů či zahraniční cesty, vždy se najde něco, v čem náhlé onemocnění chřipkou citelně zasáhne do vašich plánů. A samozřejmě se každoročně najde nemálo jedinců v pokušení léčbu zkrátit, příznaky překonat pomocí silných analgetik, zkrátka a dobře chřipku přechodit. Není to však dobrý nápad a plynou z něj značná rizika pro vás i vaše okolí.

Teplo, ticho, tekutiny, tišení bolesti

Chřipka je virové onemocnění, které není možno léčit antibiotiky. A přestože specifická protichřipková antivirotika existují, nejedná se o běžně nasazovanou terapii. Základním mechanismem, kterým se zbavuje člověk nákazy, je imunitní reakce jeho organismu. Ta spočívá mimo jiné ve zvýšení tělesné teploty, mobilizaci bílých krvinek, tvorbě protilátek a v dalších opatřeních, která mají za cíl vyhubit všechny chřipkové viry přítomné v organismu.

V naprosté většině případů si vaše imunita s nákazou poradí a pomůže vám chřipku překonat bez jakýchkoliv dlouhodobých následků. K dostatečné imunitní odpovědi však potřebuje organismus klid na práci – tedy odpočinkový režim s pobytem na lůžku, dostatek tekutin a spánku.

Bacilonosiči mezi námi

Pokud se pokusíte běh přírodních zákonitostí obejít, ohrožujete tím nejen sebe, ale zcela bez debaty i vaše okolí. Ignorujete-li rané příznaky onemocnění chřipkou a chodíte nadále do zaměstnání či jinam mezi lidi, stáváte se zdrojem nákazy pro své kolegy a přátele. Právě v počínající akutní fázi onemocnění je totiž virová zátěž organismu nejvyšší a s tím souvisí i vysoké riziko přenosu infekce přímým kontaktem či kapénkově. Zvláště ve vozidlech hromadné dopravy či v uzavřených přetopených prostorech, jakými jsou třeba kanceláře či divadla, nebezpečí přenosu viru nadále stoupá. Nejenže tak nikomu vaše přítomnost v práci zvlášť neprospěje, ale můžete svým bezohledným chováním vyřadit další členy pracovního kolektivu či ohrozit na životě například seniora v tramvaji, u nějž může mít onemocnění chřipkou smrtelný průběh.

Nebezpečné komplikace

I když si tuto myšlenku nepřipouštíte k tělu, věřte, že při přecházení chřipky je v ohrožení i váš život. Virus chřipky není schopen dlouhodobě přetrvávat v organismu, chřipka tedy nemůže přejít do chronicity, ani se nemůže stát člověk bezpříznakovým přenašečem, jako tomu je u některých bakteriálních či jiných virových infekcí. Pokud však neumožníte svému organismu v klidu se s infekcí vypořádat, hrozí vám celá řada komplikací, z nichž některé mohou být smrtelné.

Obecně lze rozdělit komplikace onemocnění chřipkou do dvou skupin. Primární, způsobené samotným působením viru chřipky v těle, a sekundární, což jsou obtíže způsobené jiným mikrobem, který napadl váš organismus oslabený probíhající chřipkovou infekcí. Primární komplikace chřipky bývají často podceňovány, neboť je to přece „jenom chřipka“. Zdánlivě neškodný virus však může překvapit svou agresivitou.

Když dáte viru šanci

Méně závažnou komplikací je chřipková laryngitida (zánět hrtanu), která se projeví dráždivým kašlem, dušností a ztrátou hlasu. Virus může postihovat i průdušky a mezi nejtěžší stavy náleží chřipkový zápal plic neboli pneumonie. Jedná se o postižení plicní tkáně rozšířením virové infekce a zvláště u seniorů končí nezřídka fatálně. Chřipková pneumonie se projevuje velmi těžkou dušností až ztrátou vědomí a často je nezbytná umělá plicní ventilace a hospitalizace na ARO.

Mezi méně časté, ale na druhou stranu velmi nepříjemné komplikace patří zánět svalů – myositida. Jedná se o typickou komplikaci spíše u dětí a příznaky se projevují obvykle za 5 až 7 dní od prvních symptomů chřipky.

Myositida se vyznačuje výraznou bolestí svalů a slabostí končetin, která může připomínat i ochrnutí. Naštěstí se nejedná o závažné a trvalé postižení, funkce svalů se obvykle postupně sama upraví po léčbě protizánětlivými přípravky.

Srdeční záležitost

Mnohem horší je chřipkový zánět srdečního svalu a osrdečníku – myokarditida a perikarditida. Při napadení srdeční tkáně virem chřipky dochází k masivní imunitní odpovědi, neboť takto důležitý orgán musí být ochráněn téměř za každou cenu. Mezi buňky srdečního svalu tak z krve pronikají bílé krvinky – lymfocyty, makrofágy a další, které se intenzivně snaží virus zlikvidovat. Při nelítostném souboji však dochází často i k poškození samotného srdce. 

Poškozená tkáň se hojí jizvou a při současně probíhající perikarditidě navíc dochází k produkci tekutiny – perikardiál­ního výpotku, který dále zhoršuje čerpací schopnost srdce. Zákeřnost chřipkové myokarditidy tkví mimo jiné v tom, že se může projevovat i s delším odstupem po prvních příznacích. Také její projevy mohou být různorodé. Řadíme mezi ně únavu, dušnost, kolapsy či bolest na hrudi. U části pacientů pak dochází ke zhojení bez dlouhodobých následků. V některých případech však může být myokard natolik poškozen, že se rozvine postupná dilatační kardiomyopatie, která může vyústit v srdeční selhání. V takových případech obvykle zbývá jen jedna možnost – transplantace srdce.

Riziko infekce

Starší či oslabení jedinci bývají ohroženi zejména sekundárními komplikacemi, tedy obvykle bakteriální infekcí nasedající na probíhající chřipkové onemocnění. Spektrum bakterií, které vás mohou napadnout, je velmi široké – namátkou jde o streptokoky, stafylokoky, pneumokoky či klebsielly.

TIP: Mužská rýmička existuje: Proč muži snášejí nachlazení hůř než ženy?

Nejčastěji postiženým orgánem jsou plíce (důsledkem je tedy bakteriální zápal plic – pneumonie), může však dojít i k infekci vedlejších nosních dutin či středouší. Takto vzniklé komplikace je nutno již řešit antibiotickou léčbou a nezřídka i hospitalizací nemocného.

Přecházet chřipku je značně riskantní počínání, které může mít tragický dopad. Onemocníte-li chřipkou, měli byste si tedy vždy dobře rozmyslet, stojí-li vám riziko doživotních následků a ohrožování okolí za týden strávený v klidu na lůžku. 

Bílé pečivo je v dnešní době nesmírně oblíbené. Z pohledu zdravé výživy je ale bílé pečivo problematické, především kvůli nízkému obsahu vlákniny a vysokému glykemickému indexu. Mezinárodní tým genetiků proto nedávno vystopoval geny, které souvisejí s obsahem vlákniny v mouce, a upravil genom pšenice tak, aby z ní stále bylo možné péct bílé pečivo, tentokrát ale s výrazně vyšším obsahem vlákniny. 

Podle lékařů je vláknina velmi důležitou součástí stravy. Snižuje totiž riziko rozvoje rakoviny, diabetu, obezity i dalších závažných chorob. Odborníci na výživu doporučují, aby člověk v potravě snědl kolem 30 gramů vlákniny denně. Mnozí lidé to ale nezvládají a v jejich stravě není vlákniny dostatek. Významný podíl na tom má právě bílé pečivo. Jeden typický krajíc bílého chleba obsahuje přibližně 1 gram vlákniny, což není mnoho. Chléb vyrobený z geneticky vylepšené pšenice obsahuje zhruba dvojnásobné množství vlákniny. Vylepšené bílé pečivo sice stále ještě nedosahuje hodnot celozrnného chleba, jehož jeden krajíc obsahuje asi 3 gramy vlákniny, je to ale rozhodně krok správným směrem.

TIP: Zdraví v kuchyni: Vařená a syrová strava má odlišný vliv na střevní bakterie

Podobné genetické výzkumy přitom bývají nesmírně komplikované. Genomy rostlin a obzvláště genomy pěstovaných plodin jsou obvykle obrovské, a zpravidla mnohem rozsáhlejší než například lidský genom. Badatelé tak museli objevit správné geny mezi zhruba 150 tisíci geny pšenice.

Krab palmový (Birgus latro) je nejen největší zástupce mezi desetinožci, ale zároveň jde o největšího suchozemského členovce vůbec, jenž svými klepety dokáže rozlousknout kokosový ořech. Krabi palmoví žijí na mnoha ostrovech Indického a Tichého oceánu a největší kusy mohou dorůst až do hmotnosti čtyř kilogramů.

Louskáček na kokosy

Japonští zoologové ze zoologické laboratoře výzkumného centra Okinawa Churashima, vedení Shin-ichiro Okou, si vzali za úkol zjistit sílu krabích klepet a na severní Okinawě odchytili 29 palmových krabů různé velikosti. U nich naměřili sílu maximálního stisku od 29,4 po 1 765,2 newtonů přičemž zjistili přímou úměrnost mezi velikostí daného jedince a jeho stiskem. (Člověk přitom k sobě dokáže stisknout čelist v oblasti stoliček silou 1 300 newtonů.)

TIP: Síla smrtícího skusu: Zubatí siláci současnosti i minulosti

Když zoologové vzali v úvahu maximální velikost, jaké krab palmový může dorůst, dostali se k síle stisku 3 300 newtonů u čtyřkilových krabů. Krabi palmoví tak silou svých klepet vyskočili do čela všech korýšů a v přepočtu na sílu v poměru k velikosti těla překonali i sílu skusu všech ostatních zvířat s výjimkou aligátorů.

Návštěvníci hvězdáren bývají často zklamaní, že při pohledu do dalekohledu nevidí totéž, co zachycují fascinující snímky z pozemních či kosmických teleskopů. Konkrétně mlhoviny lze totiž při vizuálním pozorování spatřit v lepším případě jen jako mlhavé obláčky s náznakem určitého tvaru. 

Barevné fotografie přesto samozřejmě nejsou podvod. V prvé řadě vznikají s velmi dlouhou expozicí – typicky jde o minuty, ale i o celé hodiny. Naproti tomu lidské oko dokáže při tzv. nočním vidění exponovat asi jen desetinu sekundy, což nestačí k aktivování jeho světlocitlivých buněk vnímajících barevně, tzv. čípků. Obrazový vjem přenášejí pouze tyčinky, a ty vnímají jen intenzitu záření. 

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Navíc se snímky kosmu často pořizují přes barevné filtry, které z celého spektra vybírají pouze ty partie záření, kde mlhovina skutečně svítí, zatímco ostatní rušivé vlivy eliminují – potom tedy struktury v mlhovinách snadno vyniknou. A v neposlední řadě se některé záběry, zejména ty z kosmických dalekohledů, skutečně zabarvují uměle – vznikají totiž ve filtrech, jež lidské oko nevnímá, například v infračerveném či ultrafialovém záření.

Laskavec bílý roste v drobných košatých keřících, jež po roce usychají, načež je „trhá“ a odnáší vítr. Nedílnou součást americké flóry si obzvlášť oblíbili filmaři, kteří ji využívají coby kulisu do westernů. Ve státě Washington však lidé zažili doslova laskavcovou záplavu, když se na silnici číslo 240 zničehonic v poryvech přihnala hromada seschlých rostlin dosahující výšky devíti metrů. Přívalová vlna uvěznila pět aut, jež přispěchali vyprošťovat hasiči. Nános chuchvalců byl ovšem natolik hustý, že ho prorazil teprve sněžný pluh. „Záchranná operace“ přitom trvala deset hodin.

TIP: Kurýři UPS neodbočují vlevo: Šetří tím palivo, čas i životní prostředí

Podnebí na severozápadě Washingtonu je typickou polopouští a problémy s laskavci se zde objevují hlavně v zimě a v létě, kdy silný vítr nafouká uschlý plevel z okolních plošin k dálničním valům. Místní jsou tak na valící se chuchvalce laskavců zvyklí, nedávná „nálož“ ale překvapila i je. Podle Chrise Thorsona, příslušníka dálniční hlídky, nebyla podobná záplava k vidění nejméně 20 let.

Československé úřady věnovaly válečným zločincům velkou pozornost. Již v červnu 1945 začaly první procesy před retribučními soudy, jejichž náplní bylo potrestání válečných zločinců a kolaborantů. Řada z nich byla zatčena přímo v českých zemích, k vyhledávání ostatních pak vznikla Komise pro stíhání válečných zločinců při Svazu osvobozených politických vězňů. Ta v letech 1945 až 1947 pátrala po válečných zločincích v okupačních zónách Německa a Rakouska, přičemž se jí podařilo zajistit a dopravit do Československa okolo 400 osob. Některé (ale zdaleka ne všechny) válečné zločince vydal Československu i Sovětský svaz. Přesto zůstalo mnoho těch, kteří se dokázali vyhnout spravedlnosti a nebyli dopadeni, nebo je využil poválečný režim. 

Nenáviděný žurnalista

Emanuel Vajtauer patřil k nejhorším českým pronacisticky píšícím novinářům. Rodák z Tábora měl 13 sourozenců a v dětství na vlastní kůži poznal, co je to bída. Navíc trpěl epilepsií a levou nohu měl kratší. O to víc se snažil vyniknout a ukázat svému okolí, že něco dovede.

Inteligence mu rozhodně nechyběla. Přes nepřízeň rodičů začal studovat, cestoval a roku 1917 získal doktorát z filozofie. Tehdejší politické dění v Evropě jej silně ovlivnilo a Vajtauer se začal angažovat v komunistickém hnutí. Psal do různých levicově orientovaných novin a vstoupil do KSČ. Se svými „soudruhy“ se však koncem dvacátých let rozešel ve zlém. Následně působil jako zahraniční zpravodaj A-Zetu. Nacismus tehdy kritizoval a prohlásil, že „hákový kříž usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu“. 

S příslovečným převlékáním kabátů však neměl problém, takže po vzniku protektorátu opět otočil. Zařadil se mezi nejaktivnější novináře píšící v nacistickém duchu a v březnu 1941 se stal šéfredaktorem Večerního Českého slova. Přátelil se i s předním kolaborantem ministrem Emanuelem Moravcem. Články tohoto novináře byly natolik pronacistické, že například srovnával význam Heydricha s Karlem IV. Vajtauer také řadu lidí udal gestapu. Dobře věděl, že je všeobecně nenáviděn, a proto vycházel z domu s nabitou pistolí v kapse. 

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Jeho pozdější osud je nejasný. V pondělí 30. dubna 1945 odjel z Prahy vlakem do Jindřichova Hradce, údajně aby navštívil svého otce. Co bylo dál, nikdo neví. Nejpravděpodobnější bude, že se Vajtauerovi podařilo získat novou identitu a dožil někde v daleké cizině. Československé bezpečnostní orgány jeho činnost po válce pochopitelně vyšetřovaly a Národní soud ho v nepřítomnosti 22. dubna 1947 odsoudil k trestu smrti. Ten však nikdy nemohl být vykonán.

Většina lidí se domnívá, že plazům vyloženě vyhovují podmínky suchých oblastí, protože vydrží dlouhou dobu bez vody. Jestliže si i vy myslíte, že tam, kde ostatní tvorové hynou dehydratací a úpalem, tam si plazi libují, vězte, že to není tak docela pravda.

Plazi sice mají suchou pokožku schopnou zadržovat vodu, nemají vnitřní mechanismus udržování tělesné teploty (jsou takzvaně studenokrevní = poikilotermie), jejich vajíčka jsou chráněna pevnými obaly a některé druhy jsou živorodé. Kromě toho mají i další vhodné adaptace. Vysoké teploty a nízká vzdušná vlhkost, s nimiž se setkáváme třeba na Sahaře, ale ani jim nesvědčí. I tady však žijí plazi, kteří takto nehostinný životní prostor dokázali zabydlet.

Pouštní „voják“ se silnou čelistí

Na Západní Sahaře a v přilehlých oblastech jižního Maroka a severozápadní Mauritánie lze napočítat několik desítek dvou z celkově čtyř evolučních linií současných plazů – želv a šupinatých. Jednou z nejbohatších skupin jsou pak gekoni (Gekkonidae, Squamata) – typičtí obyvatelé jak suchých oblastí, tak míst relativně humidních a tropických.

Na území Západní Sahary nebo Maroka můžete, převážně na hamadách, narazit na třícentimetrové nenápadné gekony (např. rody Saurodactylus, Tropiocolotes), ale i na středně velké gekony s výrazně rozšířenými konci prstů (rod Ptyodactylus), kteří obsazují skalní bloky nebo místa obydlená lidmi.

Mezi ty spíše menší patří i populární a sympatický trpaslík Tarentola chazaliae (synonymum Geckonia chazaliae). Tento druh se od běžně známých gekonů dost odlišuje, a to způsobem života i vzhledem. Především se u něj nevyvinuly „lepivé“ prsty na nohou pro pohyb po vertikálních stěnách, které jsou tak typické pro taxony rodů Tarentola, Hemidactylus, Ptyodactylus apod.

Silné nohy T. chazaliae jsou ovšem dobře uzpůsobeny pro vyhrabávání nor v sypkém pouštním prostředí a pohybu po písku obecně. Díky tvaru hlavy je tento gekon běžně nazýván „přilbový“. Hlava je rovněž na rozdíl od ostatních zástupců rodu výrazně mohutnější, s pevnými čelistmi, které dokážou ulovit a spořádat i jinak velmi tvrdá tělíčka pouštních brouků rodu Blaps.

Endemický obyvatel Makaronésie

Gekon „přilbový“ striktně obývá pobřežní území západní a severozápadní Afriky, čímž je vlastně pro tuto oblast endemickým. Místy je možné natrefit na něj i více ve vnitrozemí, maximálně však 50 kilometrů daleko od moře. Nejseverněji sahá jeho výskyt přibližně po marocké město Agádír, jižně pak přes Západní Saharu i do Mauritánie a středního Senegalu. Životní prostorem těchto tvorů jsou zde pouštní až polopouštní biotopy s nízkými porosty mezi písčitými dunami, skalnaté bloky přerušované nánosy písku, hamady, ale i smetiště a jiná lidskou činností pozměněná stanoviště, která jsou v dosahu vlhkosti Atlantického oceánu. Právě ta je zdrojem vody nejen pro tyto gekony, ale i ostatní organismy Makaronésie.

Označení Makaronésie náleží ostrovům ve východním Atlantiku (Kanárské o., Madeira, Kapverdy) a zahrnuje také úzký pás pobřeží severozápadní Afriky. Blízkost oceánu je přitom klíčová pro rozvoj zde žijících společenství rostlin a živočichů. V chladném zimním období (prosinec–březen), kdy teploty klesají i pod 10 °C se tito gekoni ukrývají v hlubších norách hlodavců nebo ještěrek. Skrýš vyhledávají také během horkého léta, kdy teploty naopak šplhají až na 50 °C. Na lov vyrážejí teprve s nočním ochlazením. Na jaře a na podzim je pak můžete zastihnout i volně pod plochými kameny. V tuto dobu se totiž nepotřebují ukrývat před extrémními teplotními výkyvy.

Překvapení chladného jara

Když jsem se jednoho březnového dne dostal na lokality gekonů T. chazaliae, nepanovalo zrovna optimální počasí. Jaro v Maroku sice bylo v plném proudu, ale denní teploty se stále pohybovaly okolo 20 °C a přes noc občas klesaly i pod 10 °C. Na jednom místě u hranic s Alžírem mi kolem stanu dokonce poletoval sníh. Určitě i proto se mi přilboví gekoni zpočátku jakoby vyhýbali a poprvé jsem se s nimi setkal během noční obhlídky okolí v poušti někde mezi městy Guelmine a Tan-Tan.

Všude okolo byl naprostý klid, jen v dáli na místní hlavní komunikaci občas prořízly tmu světla projíždějících aut. Byl jsem venku už nějakou tu hodinku a nejvíc jsem si přál nalézt pouštní zmije rodu Cerastes, pro něž byla daná lokalita typickým biotopem. Nezahlédl jsem ovšem ani jedinou; zřejmě i na ně bylo dost chladno. Někteří hadi však již aktivovali, protože přes den jsem našel svlek po kobře egyptské (Naja haje), jejíž populace jsou zde antracitově černé. Při pochůzce prohlížím téměř každý z pryšců rodu Euphorbia, které se zde přizpůsobily pouštním podmínkám. Mnohem více než klasický pryšec, který známe z našich zeměpisných šířek, připomínají kaktusy. Ani pod pryšci se ale nic neukrývalo. Pusto je i pod kameny a dokonalé ticho ruší jen pouštní brouci rodu Blaps. Vtom se mi před rozsvícenou čelovkou mihne drobný tvor. Jde o tak krátký okamžik, že s jistotou nedokážu říct ani to, zda jde o plaza, nebo nějakého drobného savce. Když se opatrně přiblížím k místu, kam zvíře zaběhlo, za pomoci svítilny je hádanka hned vyřešena. Na drobných nožkách přede mnou stojí malý gekon „přilbový“. Těžko říct, kdo z nás je víc překvapený.

Poslední marocké setkání

Navzdory krátkým nožkám jsou gekoni T. chazaliae rychlí běžci. Ulovit nočního poutníka tedy není snadné, ale nakonec se mi to daří. Konečně mám s tímto úžasným gekonem čest přímo v jeho přirozeném prostředí.

Herpetologická štěstěna je mi ale nakloněna, a tak tyto zajímavé tvory později potkávám i na dalších dvou lokalitách v okolí pláží Tan-Tanu. Prostředí je po setmění úplně jiné než přes den. Hlavní rozdíl je ve vzdušné vlhkosti, která je díky bezprostřední blízkosti Atlantiku tak vysoká, že písek, vegetace a stěny domů jsou úplně mokré. Od Atlantiku tentokrát přišla opravdu vydatná mlha. Po chvíli chůze vlhne i oblečení, čelovku a fotoaparát musím neustále otírat suchým hadříkem.

V podstatě procházím okolí města, a tak mě ani nepřekvapuje hromada odpadků. Není na ni pěkný pohled, ale odpadky paradoxně slouží místním plazům jako vhodné úkryty. Nejedna plechovka skrývá spící ještěry rodu Mesalina, nebo Acanthodactylus. Na vegetaci ověšené spoustou igelitových tašek se pak krčí chameleoni obecní (Chamaeleo chamaeleon). Ještě častěji potkávám noční lovce, jakými jsou gekoni Stenodactylus mauritanicus, nebo Saurodactylus brosseti. V pohotovosti jsou i drobní hádci Macroprotodon brevis, pro něž jsou gekoni a spící ještěrky hlavní potravní složkou. Po chvíli mi zkříží cestu i první gekoni „přilboví“.

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles

S posledními exempláři tohoto druhu, které na své cestě potkávám, se loučím jen váhavě. Je totiž celkem pravděpodobné, že pokud se na tyto lokality ještě někdy podívám, drobné gekony T. chazaliae, už neobjevím. Lidská populace a s ní spojená výstavba v Maroku totiž neustále roste. Pokud si spojíme fakt výskytu gekona Tarentola chazalinae, který je vázán na zdejší pobřežní frakce a jejich specifické mikroklima, a výstavbu hnanou turistickým ruchem, jež se rozšiřuje hlavně podél pobřeží, budoucnost sympatických plazů se nám nemůže jevit v příliš pozitivním světle.

Po letech tvrdé restrikce se postupně mění přístup Američanů k tzv. měkkým drogám. Marihuanu pro rekreační užívání dekriminalizovalo, nebo dokonce legalizovalo již 11 států USA. Patří mezi i ně i Michigan, kde si lze legálně užívat marihuanu od prosince 2018. Jak ale ukazuje zkušenost z městečka Bessemer, ne všichni jsou změnou přístupu právě nadšení.

Dvoutisícové městečko Bessemer z amerického Michiganu znali donedávna jen milovníci lyžování a dovádění na sněžných skútrech. Nyní na sebe upozornilo i v celostátním měřítku. Důvodem je marihuana, respektive její výrazná vůně. Část obyvatel Bessemeru je již otrávených intenzivním marihuanovým odérem, který se line ulicemi.

Když zavoní tráva...

„Město Bessemer smrdí,“ prohlásila na městské schůzi členka rady Linda Nelsonová. „Marihuana je cítit všude. Někteří z obyvatel města již kvůli tomu odmítají vycházet na zahradu.“

Michiganské zákony umožňují pěstování maximálně 12 rostlin konopí na jednu rezidenci. Podmínkou je věk od 21 let a zakázáno je i pěstování rostlin venku. Konopí nesmí být volně přístupné a nesmí být zvenčí viditelné.  

Vůně, linoucí se ulicemi, ale naznačuje, že někteří tato pravidla nerespektují. Podle radní Nelsonové je možné, že někdo pěstuje větší než povolené množství, případně v nevyhovujících prostorách. Rada proto navrhla vybavit místní policii olfaktometrem – zařízením, které rozředí vzorek v přesném poměru a takto upravený vzorek pouští do čichových portů posuzovatelů ve střídavém rytmu s čistým vzduchem. Zjednodušeně by se dal olfaktometr popsat jako „čichový dalekohled“.

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

Radnice proto zakoupila zařízení v hodnotě 3 400 $ (v přepočtu asi 75 tisíc korun) v naději, že se jim podaří odhalit jakékoli nezákonné hospodaření s konopím a umožní tak obyvatelům znovu si užít pobyt venku bez nepříjemného marihuanového odéru.

Výpar vody z lesů a oslabená obranyschopnost smrků měly za následek apokalyptické odumírání lesů, které starousedlíkům mizely přímo před očima. Z téměř 14 milionů kubíků dřeva vytěženého ze státních lesů tvořilo neuvěřitelných 70 % dřevo z kůrovcové kalamity. Jen například jihočeské Dačicko přišlo o všechny smrky starší 10 let a podobně jako tam se i v ostatních regionech mnoho firem dostalo vlivem kůrovcové kalamity do vážných existenčních potíží.

Co se to vlastně s českým klimatem děje? Pojďme se na situaci podívat očima čísel. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu byly loňské teploty o 2 °C vyšší než dlouhodobé průměry z let 1961 až 1990. Naopak nedostatek dešťů způsobil, že úhrn srážek v roce 2019 dosáhl pouze 94 % normálu. Jak ukazují čerstvá data meteorologů zveřejněná na iRozhlas.cz, Česko se za posledních šedesát let ohřálo o dva stupně Celsia v zimě a létě téměř o tři.

Hrozí nám energetická krize?

Ani letos se zatím situace nevyvíjí růžově – místo sněhových závějí pokrývá krajinu suchá zem, sněhu je pouhá desetina obvyklého množství, a dokonce nejméně za posledních 20 let. To zároveň s mizejícími lesy a krajinou, která není schopná zadržovat vzácnou vodu, předpovídá, že nedostatku vody v krajině budeme čelit i nadále.

Sucho neovlivňuje Česko pouze z pohledu lesnictví, zemědělství a vodárenství, ale i z hlediska energetiky. Právě lesy totiž hrají důležitou roli ve výrobě biomasy pro vytápění. Biomasa z lesnictví má navíc do roku 2030 podle vládních plánů narůst o cca 25 %, což ale dosavadní tempo poškozování lesů vlivem sucha a kůrovce může zásadně ohrozit. Bude-li se nedostatek vody i nadále prohlubovat, mohou být ohroženy i tepelné a jaderné zdroje, které ke svému provozu potřebují velké množství vody.

„Jistoty, jako je pravidelné střídání čtyř ročních období v tradiční podobě, prakticky neměnné lokální srážkové úhrny a v konečném důsledku i dostatek vody, patří minulosti. Současně s růstem vyžívání obnovitelných zdrojů doplněných plynovými elektrárnami, zapojováním bateriových úložišť a využíváním chytrých sítí, poroste i význam přesných krátkodobých předpovědí počasí pro řízení energetiky,“ říká Jan Palaščák, generální ředitel skupiny Amper Holding.

TIP: Kalifornie se propadá: Je to kvůli suchu a ztrátám podzemní vody

V nové klimatické éře bychom se tak měli ve vlastním zájmu zaměřit na výhody, které doposud nezvykle intenzivní sluneční svit přináší. „Loňský rok, byť o něco vlhčí než předchozí, byl příznivý pro výrobu ze solárních elektráren, které vyrobily o 3 % více energie, než je průměr posledních pěti let, na čemž se podepsal hlavně teplý a suchý červen,“ říká Milan Šálek, hlavní meteorolog společnosti Amper Meteo. Na téměř letních hodnotách výroby sluneční energie byl i poměrně slunečný duben, zatímco za deštivý květen vyrobily „fotovoltaiky“ oproti průměru téměř o pětinu méně.

Vysoké teploty a absence dešťů si tak žádají nový přístup nejen k půdě. Ať se nám to totiž líbí, nebo ne, na správném čtení toho, co nám příroda chce sdělit, závisí blaho nejen krajiny, ale i nás všech.