Počty případů infekce a obětí nového koronaviru Wuhan postupně rostou. Už teď je jasné, že jde o závažnější situaci, než v případě epidemie podobného koronaviru SARS z let 2002 a 2003. Během uplynulého víkendu totiž počet obětí koronaviru dosáhl minimálně 871, čímž tento koronavirus překonal celou infekci SARS, které tehdy podlehlo 774 lidí. Nový koronavirus to stihl za pár týdnů, SARS potřeboval řadu měsíců.

Nakažených je v tuto chvíli hlášeno přes 37 tisíc, přičemž virem SARS se nakazilo celkem jen něco přes 8 tisíc lidí. Naprostá většina obětí zemřela v kontinentální Číně. Čínské úřady tvrdí, že počet nově nakažených začal klesat. Je ale otázkou, nakolik lze těmto tvrzením věřit. Experti spíše varují před přílišným optimismem. Odborníci z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny na základě modelů používaných pro předpovědi rychlosti šíření epidemie odhadují, že počet nakažených ve Wu-chanu vrcholu dosáhne mezi půlkou a koncem února. Počet mrtvých přitom ještě rozhodně poroste, protože tisíce nemocných jsou v kritickém stavu.

TIP: První krok k vakcíně: V Austrálii poprvé kultivovali čínský koronavirus

V Číně teď končí novoroční svátky. Úřady je prodloužily, aby tím přispěly k omezení šíření infekce. Podle odborníků nastává „okamžik pravdy“, kdy se ukáže, jaká je reálná situace v Číně, a do jaké míry se jim podařilo koronavirus izolovat. Příští dny, kdy se mnoho milionů Číňanů vydá do práce, budou rozhodující.

Brzy po svém nástupu do úřadu svolal Řehoř VII. důležitou synodu, což byl sněm biskupů a dalších prelátů. Synoda pod výrazným papežovým vlivem rozhodla, že všichni nižší i vyšší církevní hodnostáři, kteří svůj úřad získali za peníze anebo jsou ženatí, ho musí bez prodlení opustit. Papež vyzval římského krále Jindřicha IV., aby překontroloval situaci ve svých zemích a zjednal spravedlnost. Král slíbil, co papež chtěl, ovšem k činu se stále neměl. Doma mu vyrostla silná opozice, jelikož „nemravného“ kléru měl ve své říši dost a dost.

Neposlušní duchovní se pochopitelně bránili. Nechtěli se stát obětí jakýchsi reformních prověrek. Papežův hněv se zpočátku obrátil pouze proti královým rádcům, které exkomunikoval. Sám Jindřich byl tehdy ještě mladý, sotva přesáhl dvacítku, Řehoř tedy viděl vinu v těch, kteří nezkušenému mladíkovi dávali špatné rady.

Počátky sporu

Pak ovšem došlo k hlavnímu střetu kvůli obsazení lombardského arcibiskupství v Miláně. Lombardie byla veledůležitou oblastí pro papeže i krále. Nebylo zdaleka lhostejné, kdo dosedne na tamní arcibiskupský stolec. V zájmu obou potentátů bylo protlačit do Milána vhodného kandidáta, který bude podporovat jejich politiku a zajistí jim vliv v této oblasti.

Jindřich neváhal a sám jmenoval nového arcibiskupa. Tomuto aktu dosazení církevního hodnostáře do úřadu se říká investitura. Arcibiskup byl tedy nastolen neboli investován bez papežova vědomí a svolení, což nemohl brát na lehkou váhu. Pohrozil Jindřichovi osvědčenou církevní zbraní – exkomunikací. Král, který nehodlal čekat, až Řehoř svou hrozbu splní, raději hned svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří papeže prohlásili za sesazeného z římského stolce. 

Vzpoura německých knížat

Papež neváhal a ihned vladaři odpověděl dopisem, v němž ho prohlásil za sesazeného. Němečtí církevní hodnostáři, kteří předtím papeže sesadili, se takového ostrého vystoupení zalekli. Vytušili, že začíná jít do tuhého, a jeden po druhém krále pomalu opouštěli.

Německá šlechta, která se po celou dobu Jindřichovy vlády bouřila, s uspokojením pochopila, že se panovník ocitl v úzkých. Papežova výzva k Jindřichovým poddaným, které vyvázal z poslušnosti ke králi, jim přišla vhod. Říšská knížata tedy uspořádala říšský sněm, na němž v duchu Řehořových instrukcí krále prohlásila za sesazeného, pokud přesně do uplynutí jednoho roku, tedy do 2. února 1077, nevyprosí na papeži s opravdovou kajícností rozhřešení. A tahle možnost nevypadala pravděpodobně.

Spiklenci si spokojeně mnuli ruce, jak elegantně se krále zbavili. Nepočítali však s tím, že Jindřich je pro udržení trůnu ochoten udělat cokoliv. Každopádně se situace kuriózně otočila, už nestál král spojený s „neposlušnými“ duchovními proti papeži, ale naopak papež spojený s „neposlušnými“ šlechtici proti králi.

Pouť do Canossy

Král si uvědomil, v jak ožehavé situaci se kvůli svému nerozvážnému činu ocitl. Rozhodl se tedy, že papeže skutečně odprosí a vydal se na cestu do Itálie. Jihoněmečtí vévodové okamžitě obsadili alpské průsmyky, aby jej zadrželi, ale Jindřichovi se podařilo proklouznout nestřeženou cestou. Necestoval sám, měl s sebou početný doprovod včetně vlastní manželky. Přechod přes Alpy byl přesto vším možným, jen ne příjemnou procházkou horskou krajinou. Přišla totiž zima, napadl sníh a klopýtání závějemi či po zmrzlém ledovém povrchu bylo nesmírně riskantní. Každou chvíli hrozilo nebezpečí pádu do hlubin, z nichž není návratu. Jindřich najal zkušené průvodce znalé místních průsmyků, kteří jeho skupinu naštěstí dokázali přes Alpy v pořádku převést.

Když se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že král je tu. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle se shromáždil dostatek mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců. Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází kajícník či mstitel. Uchýlil se na pevný hrad Canossa, který patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě a vyčkával. 

Král nejprve k papeži vyslal některé své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl a pak prohlásil, že pokud s ním chce král jednat, nechť se dostaví do Augsburgu, kde s ním jeho případ probere a vynese spravedlivý soud podle církevního práva. To však pro nešťastného vladaře nebylo žádné řešení, on potřeboval získat papežovo odpuštění tady a teď, protože konec roční lhůty se kvapně blížil.

Prostřednictvím svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí do Hromnic rozhřešení. Papež se jako pravý křesťan nakonec smiloval a vyřkl tento ortel: král k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu bude odpuštěno. 

TIP: Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa

Takové pokoření žádný vládce římské říše ještě nepodstoupil. Sotva nastal druhý den, Jindřich zbavený královského roucha, v prosté haleně kajícníka, bosý a s prázdným žaludkem (neboť půst byl neodmyslitelnou součástí pravého pokání) již přešlapoval před bránou hradu a čekal na papežovo rozhodnutí. S tím škodolibý Řehoř vůbec nepospíchal a nechal ubohého vladaře mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny, než ho konečně pozval dál k audienci. Při ní mu promluvil do duše a poté mu ono vytoužené rozhřešení konečně udělil. 

Kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko známe na Zemi velmi dobře. V roce 2014 k ní doletěla evropská meziplanetární sonda Rosetta, která strávila dva roky jejím intenzivním průzkumem. Samotná kometa nás samozřejmě zajímá i dál a sledujeme její putování Sluneční soustavou, během něhož se dějí zajímavé věci.

Tým evropských vědců dal dohromady velké množství dat a pozorování sondy Rosetta a analyzoval barvu povrchu komety Čurjumov-Gerasimenko. Ukázalo se, že během přibližování komety ke Slunci mění barvu z červené na modrou. A když se zase vzdaluje do hlubin Sluneční soustavy, vrací se její barva z modré zpět na červenou.

V hlavní roli led a organické látky

Podle vědců v případě této komety všechno záleží na vodním ledu a prachu na povrchu komety a v jejím blízkém okolí. Pokud obsahují více organických molekul, je materiál červenější. A když je tam větší množství vodního ledu, který je bohatý na křemičitan hořečnatý, je materiál více modrý.

TIP: Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko je z nesmírně staré organické hmoty

Barvu komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko sledoval na palubě sondy Rosetta spektrometr VIRTIS (Visible and Infrared Thermal Imaging Spectrometer). Když byla kometa ještě daleko od Slunce, její jádro bylo pokryté spíše prachem a jevilo jako načervenalé, přičemž ho obklopovalo namodralé koma. Po přiblížení ke Slunci se kometa ohřála, povrchový led sublimoval do okolního vesmíru a odnášel přitom i množství prachu. V důsledku toho jádro komety zmodralo kvůli odkrytému ledu, kdežto koma se zaplnilo prachem a zčervenalo.

Brzy ráno vyjíždíme z městečka Goba a šplháme po kamenité cestě, která vede původním porostem starých jalovců až na náhorní plošinu Senetti Plateau. Les pomalu ustupuje otevřenější kamenité krajině a nízké vegetaci vřesů, starčků a sporadických porostů lobélií. Dnes ani nezastavuji, abych fotil chřástaly Rougetovy (Rougetius rougetii), kteří patří k místním endemitům a hojně se vyskytují právě zde. Místo toho spěchám až k prvním rozeklaným nevysokým skaliskům, která vystupují z jinak monotónní roviny. Ze zkušenosti vím, že právě tady máme ráno možnost pozorovat jeden z nejvzácnějších etiopských druhů – ohrožené vlčky etiopské (Canis simensis).

V centru skromné hojnosti

U skalisek na náhorní plošině jsem vlčky etiopské mnohokrát pozoroval při jejich každodenním obcházení teritoria, zanechávání pachových „vizitek“ nebo při lovu. Nadmořská výška této lokality se pohybuje okolo 4 000 metrů a klima není nijak přívětivé. Zvlášť pro někoho, kdo je zvyklý na nižší polohy afrického kontinentu. Teplota v noci často padá pod bod mrazu a ani ve dne není o moc tepleji. Časté přeháňky, silný vítr a prudké změny počasí dokreslují specifičnost drsného ekosystému.

Vlčkům, jimž se v češtině někdy říká také liška habešská, ovšem takové podmínky plně vyhovují. V nadmořských výškách od 3 800 do 4 300 metrů je jejich výskyt v oblasti Bale nejpočetnější. Dnes už se ovšem dá jen sotva mluvit o velké početnosti. Celá populace tohoto predátora v Etiopii, a tím pádem i na světě, totiž čítá jen okolo 500 jedinců.

Malá kořist i velké mršiny

Vlček etiopský je přísně denní neboli diurnální predátor úzce vázaný na travnaté a vřesovité oblasti afro-alpinské zóny v Etiopii. Jeho lovecké aktivity kopírují denní aktivitu kořisti – drobných, z drtivé většiny endemických druhů hlodavců. Z nových výzkumů vyplývá, že v pohoří Bale, kde biomasa drobných hlodavců často dosahuje hodnot až tří tun na kilometr čtvereční, tvoří jejich podíl v potravě vlčka 96 %. Plných 87 % přitom připadá na pouhé tři druhy – hlodouna velkého (Tachyoryctes macrocephalus), krysu černodrápou (Lophuromys melanonyx) a myš Otomys typus.

Vlčci se ovšem nebrání ani konzumaci mršin větších savců, především kopytníků nebo uhynulých domácích zvířat. Občas jsem je také pozoroval při pojídání listů ostřice (Carex sp.), které jim zřejmě pomáhají při zažívání nebo kontrole vnitřních parazitů.

Trpělivost a pak rychlý útok

Vlčci jsou v prvé řadě samotářští lovci, ale občas je možné zahlédnout je při společném lovu. Spojují se do menších skupinek, aby udolali kořist, o niž by jednotlivec marně usiloval. Při několika příležitostech jsem je takto viděl lovit například zajíce etiopského (Lepus starckii), který se hojně vyskytuje především na otevřených náhorních plošinách. Díky své rychlosti a schopnosti prudce kličkovat je zajíc pro samotářského vlčka velmi obtížnou, i když lákavou kořistí.

Strategie lovu se většinou odvíjí od pomalého „pročesávání“ lokalit bohatých na denní hlodavce. Vlčci se často zastavují a snaží se potenciální kořist lokalizovat především pomocí výborného sluchu. Natáčejí hlavu ze strany na stranu, aby tak mohli lépe určit přesnou polohu hlodavců. Když je kořist odhalena, snaží se k ní vlček pomalu přiblížit kombinací pomalého plížení a nehybného čekání. Takto zkracuje vzdálenost až na nějaké dva až tři metry a pak se snaží využít moment překvapení a rychlým útokem se zmocnit kořisti. Celý lov tak může trvat od několika až po několik desítek minut. Nejdelší jednotlivá lovecká akce tohoto druhu, kterou jsem kdy viděl, trvala přes 40 minut.

Za úlovkem pod zem

Vlčci však mají i další oblíbenou techniku lovu hlodavců – snaží se je vyhrabat z nor. V některých případech docílí po krátké době hrabání toho, že kořist z nory vyběhne a snaží se uniknout. Jen na rychlosti psovité šelmy pak záleží, zda bude akce završena úspěchem. Někdy, a to především při lovu téměř 30 centimetrů dlouhého hlodouna velkého, dochází k totální destrukci celého systému chodeb. Teprve pak se vlčkovi podaří hlodavce ulovit a za ním pak jako obrovské krtince zůstávají velké hromady odhrabané hlíny.

Při následující konzumaci záleží na velikosti úlovku. Větší kořist šelma opakovaně přehazuje v úzkých čelistech a polyká po částech. Menší úlovek pak zhltne vcelku. Dobrému uchopení kořisti nenapomáhá jen prodloužená čelist, ale i rozmístění premolárů (třenových zubů). Ty nejsou, na rozdíl od chrupu většiny ostatních psovitých šelem, umístěny těsně vedle sebe, ale mají mezi sebou větší mezery.

Vytrvalí strážci hranice

I když vlček etiopský loví a pohybuje se především samotářsky, jednotlivá zvířata jsou součástí smečky čítající 3 až 13 zvířat. V drtivé většině početnějších skupin převažují samci nad samicemi až dvojnásobně. Společně pak všichni obývají a obhajují své teritorium, které má, v závislosti na úživnosti, v průměru rozlohu 6–13 km². Hraniční oblasti překrývajících se teritorií jsou často pro sousední smečky společné a dochází k jejich opakovanému obhajování.

Často zde dochází ke střetům a projevům agresivity mezi jednotlivými zvířaty. Tyto krátké souboje však jen výjimečně končí zraněním. Odehrávají se totiž spíše jen v oblasti vokální konfrontace a zvíře z méně početné smečky se brzy stáhne z boje. Členové jednotlivých smeček několikrát denně teritorium monitorují a značkují močí, trusem nebo škrábáním. Svoje území si přitom takto neoznačuje jen alfa pár, ale i všechna ostatní zvířata ze smečky.

Start do života

Doba páření u vlčků etiopských většinou spadá do období mezi srpnem a listopadem a vlčata se rodí po 60–62 dnech březosti. Estrus, tedy období páření všech samic ve smečce se synchronizuje do méně než dvou týdnů v roce. Tehdy se páří jak alfa pár, tak i další samice, které ze své vlastní smečky přijmou jen dominantního samce. Často však u nich uspějí i samci z okolních teritorií, a to až v 70 % případů!

Ve vyhrabaných norách se rodí 2–7 mláďat, zprvu slepých. V noře zůstávají tři týdny a teprve pak se odváží ven. Není také nezvyklé, že samice mláďata periodicky stěhuje do náhradních nor, někdy i přes kilometr vzdálených. V tomto období se malým vlčkům začíná měnit barva srsti a tmavě šedivá je postupně nahrazena typickou oranžovou s bílými znaky a bílou špičkou ocasu. Na kojení mláďat vůdčí samice se podílí až 50 % všech samic, které přišly o svá mláďata, nebo je opustily.

TIP: Rozmanitost v chladných výšinách: Nezměrná Etiopská vysočina a její velikáni

Od pátého týdne života pak mladí vlčci začínají přijímat i masitou potravu. V dosaženém věku šesti měsíců jsou již na pevnou stravu zcela odkázáni a přijímají vyvržené maso od ostatních členů smečky. Také se začínají účastnit obchůzek teritoria, ale značkování přichází až kolem 12 měsíce věku u samců a 18 měsíců u samic. Obě pohlaví pak sexuálně dospívají v průběhu druhého roku života. Samci se poté někdy spojují v čistě samčí smečky, kdežto dospělé samice se toulají na hranicích teritoria a čekají na příležitost připojit se k jiné smečce.

Mraky plující po obloze občas nabízejí dechberoucí podívanou. Možná vás ale překvapí, že pohled na mraky z druhé strany – okem satelitů z oběžné dráhy případně posádky Mezinárodní vesmírné stanice, nabízí neméně zajímavou a hlavně v mnohém odlišnou podívanou...

Nedávno to potvrdil americký satelit Aqua, který na snímku z letošního 29. ledna zachytil nad oceánem u Austrálie několik pozoruhodných oblaků, které připomínají tvarem gigantické klubko. Jde o aktinomorfní či radiální mraky (anglicky „actinomorf clouds“) a ze zemského povrchu je neuvidíte. Ne snad proto, že by byly příliš vysoko, nýbrž kvůli tomu, že jsou obrovské a schází nám potřebný odstup. Jedno takové klubko může mít průměr kolem 300 kilometrů.

TIP: Atlas mraků: Fascinující pohledy na nebe

Tyto mraky se ve skutečnosti tvoří relativně nízko v atmosféře, ve výšce kolem 2 kilometrů. V této výšce obvykle vznikají stratokumuly. Poprvé je pozoroval americký satelit Television Infrared Observation Satellite V v roce 1962. Jejich původ není úplně jasný. Odborníci jejich vznik připisují působení lidmi vytvářených aerosolů, ale například tyto zmíněné mraky na snímku satelitu Aqua vznikly nad oceánem, kde se již aerosoly tvořené lidmi prakticky neprojevují.

Faraon Chufu, známý též pod řeckým jménem Cheops, si zajistil nesmrtelnost tím, že nechal vystavět hrobku, která i tisíce let po jeho smrti budí úžas: Velkou pyramidu v Gíze. Ve své honbě za věčnou slávou ovšem mocný vládce nezapomněl ani na svou drahou matku. Jak se přesvědčili archeologové ve 20. století, vypravil královnu na její poslední cestu se všemi poctami. Ani panovník považovaný za vtěleného boha ovšem nedokázal ochránit matčin posmrtný klid…

Opovážliví lupiči

Egyptští kněží se bázlivě krčí před faraonem Cheopsem. „Přihodila se nesmírná ohavnost, Pane obou zemí. Proklatí lupiči vtrhli do hrobky tvé božské matky. Svou chtivostí narušili posvátnost tohoto místa,“ vyprávějí muži s očima pevně zabořenýma do podlahy. „Taková opovážlivost! Co zmizelo?“ vyštěkne vládce. „Nějaké šperky, nádobky se vzácnými oleji, královniny zlaté sandály…“ zajíkne se jeden kněz. „Většina cenností však zůstala na svém místě, ó synu Reův,“ spěšně mu vtrhne do řeči jeho druh, když vidí, jak faraon rudne ve tváři. „A co mumie?“ zeptá se nebezpečně chladným hlasem panovník. Kněží si vymění kradmý pohled. „Ta zůstala nedotčená, božský,“ ujišťují vládce jednohlasně. „No, dobrá, máte štěstí. Zdá se, že budu muset svou milovanou matku nechat pohřbít na bezpečnějším místě,“ rozhodne faraon.

Podobný příběh se možná odehrál ve 27. století před naším letopočtem v době vlády panovníka Cheopse. Nebo také ne. Tak se totiž objevitel Hetepheresiny hrobky snažil vysvětlit záhadu, na níž v místě královnina posledního odpočinku narazil. Co mu nedalo spát?

Překvapený fotograf

Roku 1925 provádí v Gíze vykopávky archeologové z Bostonu a Harvardu pod vedením George A. Reisnera. Na rozdíl od svých předchůdců – dychtivých lovců pokladů a dobrodruhů, dobře vědí, že majestátní hrobky panovníků Chufua, Rachefa a Menkauera neskrývají žádné bohatství. Už dávno je totiž vydrancovali vykradači hrobů. Přesto doufají, že slavné pohřebiště, které vybudovali faraoni 4. dynastie Staré říše, dosud nevydalo všechna svá tajemství. Ve svém průzkumu se zaměří na královskou nekropoli východně od Velké pyramidy. Zde se vyjímají tři malé pyramidy královen. V nich však archeology žádný velkolepý objev nečeká. Skutečný poklad se totiž skrývá pod pískem!

Nečekané štěstí se 2. února roku 1925 usměje na fotografa archeologické expedice Mohameda Ibrahima. Rozhodne se pořídit několik snímků pohřebiště. Když však postaví trojnohý stativ svého fotoaparátu na zem, jedna z nožek stojanu se zaboří do jakési dutiny. Co to má znamenat? V dutině se skrývá vrstva sádry maskovaná jako skalní podloží. Fotografa ovládne zrušení. Vždyť sádrová omítka by mohla maskovat vstup do hrobky. Ihned přivolá své kolegy a ti se dychtivě pustí do práce…

Dobře utajená hrobka

Archeologové nejprve odhalí dlouhý příkop plný vápencových bloků. Po jejich odstranění se odborníkům naskytne pohled na dvanáctistupňové schodiště. To je zavede do tunelu, který ústí do obdélníkové místnosti. A v ní spatří to, o čem sní všichni egyptologové: sarkofág obklopený pohřební výbavou. Pravda, vědcům neunikne, že i v této hrobce řádili nenechaví lupiči. Z mnoha vzácných nádob zůstaly jen střepy, další předměty kdosi bezohledně a nenávratně poškodil. Přesto z pohřební výbavy zůstalo tolik, až z toho přechází zrak: umně vyřezávaný nábytek zdobený zlatem, mistrovsky vyhotovené skříňky, truhlice se šperky a alabastrové džbány.

Zrak archeologů však nejvíce přitahuje pečeť na nádherném alabastrovém sarkofágu. Nese jméno faraona Chufua a vypadá zcela neporušeně. To by naznačovalo, že archeologové budou moci pohlédnout majiteli hrobky do tváře! Málokterého faraona nebo jeho manželku přitom egyptologové našli v jeho či její hrobce. Potká snad americké badatele stejné štěstí jako jejich britského kolegu Howarda Cartera, jenž v říjnu roku 1925 nalezl ve zlaté rakvi mumii faraona Tutanchamona tak, jak ho na poslední cestu připravili balzamovači?

Hádanka pro egyptology

Po otevření víka sarkofágu nemohou američtí vědci uvěřit svým očím. Rakev zeje prázdnotou. Kam zmizela mumie? Aby rozluštili tuto záhadu, musí nejprve odhalit totožnost majitele hrobky. Nalezené předměty jim prozradily, že bohatá pohřební výbava patřila královně Hetepheres. O koho šlo? Tato královna měla podle všeho vztah nejméně ke třem faraonům. Jejím otcem byl nejspíš poslední panovník třetí dynastie Hunej. Hetepheres se pak provdala za zakladatele další dynastie Snofrua. S ním ji zřejmě pojilo i blízké příbuzenství. 

Egyptologové předpokládají, že Hetepheres a Snofru byli nevlastní sourozenci. Taková manželství představovala u vládnoucí vrstvy ve starověkém Egyptě běžnou praxi. Jak lépe zajistit čistotu královské krve než sňatky v rámci rodiny? Ze všech faraonů, s nimiž se jméno Hetepheres pojí, se ovšem nejvíce proslavil její syn Chufu. Královna se dožila asi prvních patnácti let jeho vlády. Pak jí faraon vypravil slavný pohřeb. Jenže kam, kdy a proč během té slávy zmizela mumie? Tam, kde chybějí důkazy, pracuje lidská fantazie…

Ukradená královna

Americký archeolog George A. Reis­ner se domníval, že Cheops nechal svou matku nejprve pohřbít vedle jejího manžela v Dašúru. Již krátce po pohřbu se však k uchu faraona dostala zpráva, že královnin posmrtný klid narušili lupiči. Ze strachu před úplným vydrancováním hrobky ji proto Cheops nechal převézt do Gízy. Snad doufal, že ve stínu jeho obrovské pyramidy zůstane Hetepheresina hrobka nedotčena. Víme, že toto přání se mu skutečně splnilo. Ale co mumie? Copak si mocný faraon nevšiml, že to nejcennější – královnino tělo, chybí?

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Reisner tvrdil, že v Dašúru Hetepheresinu mumii ukradli nebo vážně poškodili lupiči. Mezi obinadly nabalzamovaných těl se totiž skrývaly zlaté amulety, vzácné šperky a další cennosti. Aby se této kořisti lupiči zmocnili, počínali si tím nejbezohlednějším způsobem. Archeologové se mnohokrát setkali se zuboženými mumiemi vysvlečenými z obinadel, které beze vší důstojnosti ležely na podlaze hrobky. O této svatokrádeži se podle Reisnera neodvážili egyptští kněží faraonovi říct. Ujišťovali ho, že ke královniným ostatkům se nikdo ani nepřiblížil. Cheops jim uvěřil, a tak bezelstně otiskl na prázdný sarkofág svou pečeť. Toto vysvětlení se však mnohem spíše hodí do románového příběhu než k práci seriózního archeologa. Jak došlo ke zmizení královnina těla, totiž ve skutečnosti nikdo neví… 

Rakovina je ve své podstatě onemocnění genomu. Vznik a růst nádorů spouštějí mutace, tedy překlepy, k nimž dochází při kopírování DNA, a které se postupně objevují v genomu buněk lidského těla. Zatím ale příliš nerozumíme tomu, které mutace či jejich kombinace jsou u jednotlivých typů rakoviny zásadní, a jak to vlastně probíhá, když se z normální buňky lidského těla stane smrtelná hrozba.

Na genom nádorových buněk se zaměřil gigantický výzkumný projekt Pan-Cancer Analysis of Whole Genomes (PCAWG), jehož rozsáhlé výsledky v těchto dnech zveřejnily prestižní odborné časopisy. Tento projekt zahrnuje více než 10 let intenzivního výzkumu více než 1 300 vědců z celého světa. Dohromady se jim podařilo přečíst kompletní DNA z celkem 2 658 nádorových buněk, které pocházely z 38 různých typů nádorů.

TIP: Microsoft nasadil svou umělou inteligenci do boje proti rakovině

Výsledky projektu Pan-Cancer prozradily, že lidé, u nichž se objeví nádor, mají v průměru 4 až 5 klíčových mutací, které podporují vznik a růst nádoru. Rovněž se ukázalo, že se tyto mutace mezi jednotlivými pacienty často liší, i pokud jde o rakovinu stejného typu. Velmi důležité bylo zjištění, že se asi jedna pětina rozhodujících mutací objevuje v genomu buněk pacienta velmi časně, často dlouhé roky předtím, než se u pacienta objeví příznaky nádoru. Zní to sice strašidelně, ale je to vlastně dobrá zpráva. Přinejmenším teoreticky je možné po takových časných známkách změn pátrat a velmi tak usnadnit léčbu nádorů.

Královské tygry vyrážely do boje s několika typy munice. Základní protitankový náboj představoval model s takzvanou představnou balistickou kuklou Pzgr Patr 39/43. Tvrdé jádro obaloval měkčí kov, který minimalizoval riziko roztržení projektilu při nárazu na cíl, zatímco balistická kukla snižovala aerodynamický odpor a přispívala k narušení pancíře cíle.

Teoreticky šlo s tímto granátem střílet až na 4 000 m, avšak už s nízkou pravděpodobností zásahu (při cvičeních zasahoval Pzgr Patr 39/43 na 4 km 42 % cílů, v bojových podmínkách jen 13 %). Tříštivotrhavou munici proti živé síle a méně odolným cílům zastupoval Sprgr Patr 43, s nímž mohl KwK 43 dosáhnout dostřelu až 5 000 m. Proti extrémně chráněným cílům se naopak osvědčil Pzgr Patr 40/43 – vysokorychlostní podkaliberní střela se stabilizovanou rotací, jádrem z oceli nebo wolframu a dostřelem 3 km. 

Samostatné prapory 

Technologická složitost, výrobní náročnost i časté nálety spojeneckých bombardérů na Henschelovy závody výrazně zpomalovaly produkci, a tak do konce války sjelo z výrobních linek v Kasselu pouhých 489 strojů. Podobně jako Tigery I zařazoval Wehrmacht nové obrněnce do samostatných praporů (Panzer-Abteilungen) zhruba po 45 strojích. Prvních pět sériových kusů putovalo k Panzer-Kompanie 316 ze stavu divize Panzer Lehr, kde od března 1944 sloužily k výcviku a seznámení vojáků s novou technikou.

Na východní frontě se na königstigery jako první v srpnu 1944 přezbrojil schwere Panzer-Abteilung 501. V průběhu léta a podzimu je převzaly také prapory č. 503, 505, 506, 507 a 509, u praporů č. 510 a 511 přešly na Tigery II pouze některé roty. Těžké obrněnce obdrželo i několik elitních jednotek Waffen-SS – schwere SS-Panzer-Abteilungen 501, 502 a 503. I když se Tigery II poprvé dostaly do boje poblíž polské Sandoměře, k jejich nejslavnějšímu nasazení došlo na západní frontě v Ardenách.

Labutí píseň

Ve skutečnosti zde sehrály méně významnou roli, než se všeobecně soudí – jednak jich Němci v Belgii shromáždili pouze pět desítek, jednak se hustými lesy prodíraly jen se značnými obtížemi. Němci Tigery II využili i při své poslední ofenzivě v operaci Frühlingserwachen (jarní probuzení), kdy se na jaře 1945 pokusili dobýt zpět maďarskou metropoli. 

Vzhledem k horšící se situaci na bojištích se Tigery II často ujímaly role „hasičů“ na nejohroženějším úseku fronty. Málokdy působily ve větších počtech, neboť Němci jimi obvykle potřebovali vyztužit obranu na několika místech zároveň. A tak königstigery vyrážely do boje buď v malých skupinkách, nebo dokonce jednotlivě. Nezřídka dokázaly lokální situaci zvrátit ve prospěch Wehrmachtu či Waffen-SS, nicméně rozdrobené nasazení znemožňovalo jejich účinnější využití v roli kompaktní obrněné pěsti schopné rozhodnout i rozsáhlejší bitvu.

Obrněný snajpr

V rukou zkušených tankových es představoval Tiger II i přes malé počty a zmíněné konstrukční nevýhody smrtící bojový prostředek. Jeho kanon pálil vysokorychlostními projektily po ploché trajektorii, což znásobovalo účinek zásahu. Dokázala-li osádka nepřítele včas spatřit, Tiger II s velkou pravděpodobností vystřelil jako první a často též hned úvodní ranou zasáhl. 

Sovětští, britští i američtí tankisté záhy zjistili, že nový supertěžký tank umí spolehlivě ničit téměř všechny typy spojeneckých obrněnců na vzdálenost, ze které mu nemohou ublížit. Dle dostupných údajů nedošlo až do konce války k probití čelního pancíře žádného Tigeru II, ovšem boky a záď mohly protitankové zbraně Spojenců poškodit i na běžnou vzdálenost. Proto velitelé praporů nasazovali Tigery II nejčastěji v roli „odstřelovačů“, kdy pálily z bezpečného úkrytu na otevřené prostranství.

Dokončení: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (4)

Jestliže se nepřátelské obrněnce chtěly přiblížit na účinný dostřel, musely rychlou jízdou co nejdříve zkrátit vzdálenost a po celou dobu se vystavit palbě vražedně přesných KwK 43. Rovnocenným protivníkem Tigeru II se stal až sovětský IS-2 se 122mm kanonem, nicméně oba typy se na bojišti potkávaly jen vzácně. Z amerických strojů königstigeru v závěrečných týdnech války konkuroval výhradně těžký M26 Pershing osazený dělem ráže 90 mm. 

V předchozí části článku jsme objevili Uran a Neptun, zjistili jsme, že se vesmír rozpíná a toto rozpíná zrychluje, či že Měsíc vznikl po srážce Země s jiným tělesem. 

1974: Našli jsme supermasivní černou díru

V centrech velmi hmotných galaxií se nacházejí supermasivní černé díry, které s největší pravděpodobností vznikly v důsledku gravitačního kolapsu obrovského oblaku mezihvězdného plynu. Stejně jako „obyčejné“ černé díry s hmotností asi do 20 sluncí, mají natolik silnou gravitační přitažlivost, že je nemůže opustit žádné záření. Podstatná odlišnost spočívá především v tom, že supermasivní černé díry dosahují hmotností několika milionů až miliard sluncí. Obecně platí, že čím větší galaxie, tím hmotnější černou díru hostí: Rekordmanem je M87 s černou dírou o hmotnosti 6,6 miliardy sluncí.

V roce 1971 vyslovili Martin Rees a Donald Lynden-Bell z University of Cambridge hypotézu o existenci supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy. O tři roky později dva američtí astronomové, Bruce Balick a Robert Brown, odhalili v srdci útvaru Sagittarius A kompaktní a proměnný zdroj rádiového záření, který byl pojmenován Sagittarius A*. Šlo o pozoruhodný objev, jenž vedl k důkazu o existenci supermasivní černé díry v této oblasti. Její hmotnost se dnes odhaduje na čtyři miliony sluncí. Od té doby se podařilo přesvědčivě prokázat, že se obdobné černé díry nacházejí i v ostatních galaxiích.

1992: Známe první exoplanetu

Italský katolický mnich, filozof a astronom Giordano Bruno si představoval, že se v nekonečném vesmíru nachází bezpočet hvězd, kolem nichž obíhají planety s možným výskytem života. Existenci planety mimo Sluneční soustavu se však poprvé podařilo potvrdit až v roce 1992, kdy polský astronom Aleksander Wolszczan a kanadský vědec Dale Frail objevili planetární soustavu u pulzaru s označením PSR B1257+12: Přestože jej od Země dělí tisíc světelných let, dokázali vědci na základě přesného měření registrovaných pulzů detekovat dvě obíhající planety.

Od té doby odhalili astronomové velký počet exoplanet, včetně první planety u regulérní hvězdy s označením 51 Pegasi (51 Peg). Plynný obr 51 Pegasi b krouží kolem stálice podobné Slunci a jeho objev byl ohlášen v roce 1995. Odborníci využívají při „lovu“ exoplanet různé metody: Přibývá pozemních observatoří a do pátrání se zapojují i kosmické družice. Nejvíc „úlovků“ má na kontě satelit NASA nazvaný Kepler.

1997: Europa skrývá pod povrchem oceán

Velká pozornost se upírá k Jupiterovu měsíci Europa o průměru 3 138 km. Kosmická sonda Galileo se k němu v roce 1997 přiblížila na méně než 200 km a zjistila, že jeho ledová kůra spočívá na oceánu slané vody o hloubce až 100 km. Znamenalo by to, že rezervoár obsahuje víc než dvojnásobek vody oproti Zemi. Vzhledem ke slapovému působení obří planety a blízkých velkých měsíců se mohou na Europě nacházet podmořské sopky. Co se týká existence života, připomeňme, že na Zemi žijí kolonie organismů mimo jiné v okolí podmořských vulkanických sopouchů. A o podobné možnosti se uvažuje i v případě Jupiterova souputníka.

Povrch Europy je velmi hladký, pokrytý rozlámanými krami. Trhlinami mezi kusy ledu vyvěrá voda s rozpuštěnými horninami a následně zamrzá. Tloušťka ledu se odhaduje na 10–40 km. Hubbleův dalekohled pozoroval nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu oblaka vodní páry. Předpokládá se, že se jedná o výtrysky vody z podpovrchových vrstev. Pokud mají souvislost se zmíněným oceánem – a astronomové jsou přesvědčeni, že ano –, mohli bychom studovat chemické složení potenciálně obyvatelného vodního prostředí přímo na povrchu Europy, bez složitého vrtání otvorů skrz tlustou vrstvu ledu.

2004: Na Titanu jsou moře a jezera

Detailní fotografie Saturnova měsíce Titanu, které pořídila americká sonda Cassini, dobře zachycují světlé oblasti protkané tmavými klikatými čárami, jež vypadají jako rozvětvená koryta směřující k pobřežní linii. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu a končí v tmavé oblasti představující jezero či moře. Vidíme říční systém vytvářející typickou deltu u mořského pobřeží a podobně jako na Zemi se tam formují příbřežní ostrůvky a mělčiny.

Hlavními složkami atmosféry Titanu jsou dusík, metan a etan. Plynný metan přechází do kapalné fáze za teploty nižší než −170 °C. Na povrchu měsíce se látka vypařuje a vzniká oblačnost, z níž vypadávají srážky v podobě metanového deště. Kapalný metan pak stéká po svažujícím se terénu a vytváří říční koryta směřující do níže položených míst, kde se formují jezera a moře. Probíhá tak podobná činnost jako pozemský koloběh vody v přírodě – jen na Titanu místo vody cirkuluje metan. 

Od příletu k Saturnu v roce 2004 sonda Cassini odhalila, že kapalný metan pokrývá přibližně 2 % povrchu měsíce. Na severní polokouli, poblíž severního pólu, se nacházejí tři velká moře obklopená četnými malými jezery.

2005: Naše Galaxie má příčku

Jeden z problémů mapování Mléčné dráhy spočívá v tom, že náš planetární systém leží uvnitř Galaxie – pozorujeme ji tudíž zevnitř. Je proto velmi obtížné sestavit souhrnnou mapu jejího tvaru, tj. určit její velikost i rozložení a tvar spirálních ramen. Když ovšem astronom Harlow Shapley studoval kulové hvězdokupy – sférická seskupení stálic –, začal vytvářet také obraz celkového tvaru naší Galaxie. Rádiové dalekohledy (radioteleskopy), které dokázaly proniknout skrz oblaka prachu, pak našly široké uplatnění i při mapování Mléčné dráhy. Pozorování na rádiových vlnách odhalila, že je naše Galaxie spíš spirální než eliptická, jak se astronomové domnívali dřív. Výzkum rovněž ukázal, že se Sluneční soustava nachází ve dvou třetinách vzdálenosti od jejího středu k okraji.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Nicméně, stále jsme nevěděli vše o charakteristických vlastnostech spirálních ramen. Teprve pozorování uskutečněná v roce 2005 pomocí Spitzerova vesmírného dalekohledu v oboru infračerveného záření potvrdila, že je Mléčná dráha spirální galaxií s příčkou: Má tedy ve svém středu přibližně „obdélníkový“ – nikoliv kulový – útvar tvořený hvězdami. V posledních letech se tak prázdná místa na spirální mapě naší Galaxie konečně začala zaplňovat.

Pokračování příště

Budoucí světec spatřil světlo světa kolem roku 1075. Jeho otec Leopold II. byl markrabětem spravujícím část Bavorského vévodství, takzvanou Východní marku, jež se rozkládala zhruba na území dnešního Dolního Rakouska. Po jeho smrti v roce 1095 převzal vládu jeho teprve dvacetiletý syn Leopold III. 

Prozíravý vládce

Byla to neklidná doba plná střetů mezi papežem Urbanem II. a císařem v proslulém boji o investituru. Na rozdíl od otce, který podporoval papeže, byl Leopold opatrnější a nepostavil se otevřeně ani na jednu stranu. Nepodařilo se mu však zůstat zcela mimo dosah vysoké politiky, a tak byl zatažen do boje o moc mezi císařem Jindřichem IV. a jeho stejnojmenným synem.

Leopold stanul v táboře starého císaře stejně jako jeho švagr, český kníže Bořivoj II. Společně však provedli něco nečekaného – potají uprchli z tažení, takže císař válku prohrál. Tento neobvyklý čin se přisuzuje Leopoldově averzi k válčení, která ho provázela celý život. Odmítl se účastnit nejen odsouzeníhodného boje mezi otcem a synem, ale i křížové výpravy. Své početné potomstvo raději diplomaticky ženil a vdával do okolních vládnoucích rodů, aby získal síť spojeneckých kontaktů. Právě snaha řešit věci mírovou cestou byla jedním z argumentů pro jeho pozdější svatořečení.

Leopoldovi se dařilo zejména v domácí politice. Upevnil svou autoritu nad místními pány a položil základy toho, co bylo za jeho vlády poprvé označeno jako Rakousko (Austria) – skutečná země, ne už jen pouhá výspa Bavorského vévodství. Poté, co zajistil svou pozici, obrátila se jeho pozornost v plné míře tam, kam jej srdce táhlo, a to k zakládání klášterů a špitálů. Leopoldovými nejznámějšími fundacemi jsou kláštery Heiligenkreuz a Klosterneuburg poblíž Vídně, které fungují dodnes.

Rodina

Asi ve 30 letech se Leopold oženil s Agnes, dcerou císaře Jindřicha IV. a tato skvělá partie mu pomohla k dalšímu vzestupu. Oba již byli ovdovělí a z předchozích manželství měli potomky. To jim však nijak nebránilo, aby jich spolu zplodili dalších 18. Zda jich bylo skutečně právě tolik, nevíme, 11 dětí je však bezpečně doloženo. Neznámějším z nich se stal Otta, pozdější biskup z Freisingu a vyhlášený vzdělanec.

TIP: Svatý Václav: Druhý život zavražděného knížete

Sňatkovou politikou Leopold svou rodinu vícekrát provázal s Přemyslovci. Vedle sestry provdané za zmiňovaného Bořivoje II., to byla jeho dcera Gertruda, jež si vzala českého knížete Vladislava II. a syn Leopold (pozdější Leopold IV.), který se oženil s Marií, dcerou knížete Soběslava I. Skrze sňatky svých dětí byl markrabě propojený také s uherskými a polskými vládci. Právě jeho četné potomstvo bylo jedním z  důvodů, proč markrabě roku 1125 odmítl nabízenou říšskou korunu. Prozíravě se bál nesvornosti, která by mezi jeho syny poté mohla nastat.

Markrabě zemřel roku 1136 a brzy po jeho smrti mu lidé začali projevovat úctu jako vzoru dobrého panovníka. Jeho obliba vyvrcholila roku 1485, kdy byl svatořečen a prohlášen patronem rakouských zemí.