Zhruba do konce 80. let platilo, že pokud si člověk chtěl pustit oblíbenou muziku, obvykle sáhl po gramofonové desce. Původně šelakové a posléze umělohmotné kotouče představovaly hlavní hudební nosiče 20. století. Právě v 80. letech se však na trhu objevila digitální média – konkrétně CD – a začala gramodesky neboli vinyly nahrazovat. 

Marketingová lobby tehdy ze všech sil zkoušela protlačit moderní alternativu a mimo jiné o kompaktních discích tvrdila, že jsou nesmrtelné. Velkorysé sliby spolu s přijatelnější velikostí a pohodlnějším přehráváním (CD nebylo potřeba otáčet ani čistit) nakonec způsobily, že v roce 1991 přišly vinyly o svůj mainstreamový post a velmi prudce upadly v nemilost spotřebitelů: Pozvolna se přestávaly vyrábět a proměnily se hlavně v devízu diskžokejů. 

Gramofony ožívají

Nicméně zhruba v roce 2007 se zájem o médium obnovil, prodej nepatrně stoupl a začal růst. Jen málokdo však čekal, že poptávka po gramodeskách nabere takové tempo, aby v současnosti již ohrožovaly trh s CD. V rozmezí let 2010–2011 se prodeje zvedly o 55,8 %, mezi následujícími dvěma roky pak dokonce o 131,8 % a nárůst se nezastavil dodnes. 

Asociace amerických nahrávacích společností (Recording Industry Association of America, RIAA) loni v září oznámila, že jen ve Spojených státech vydělaly vinyly v prvním pololetí v přepočtu 5,1 miliardy korun – prodalo se jich 8,6 milionu –, čímž se přiblížily profitu z CD, který činil 5,7 miliardy korun. A jelikož poptávka po gramofonových deskách na rozdíl od zmíněných digitálních nosičů stále rostla, RIAA předpokládala, že „archaické“ hudební médium svého moderního rivala brzy předstihne.  

Po čem touží sběratelé

Zájem o vinyly je natolik stabilní, že ho netlumí ani rostoucí cenovky: Podle portálu eBay vzrostla průměrná cena gramodesek z přepočtených 110 korun v roce 2007 na 654 korun v roce 2017 – poskočila tudíž o 490 %. Poptávka je dokonce tak obrovská, že se k výrobě „elpíček“ vracejí i společnosti, jež na ně dřív zanevřely. V roce 2018 šlo například o japonskou firmu Sony, která s jejich produkcí skončila již roku 1989. Speciálně pro tvorbu vinylových nahrávek vybavila i zvláštní tokijské studio a zaměstnala matadory hudebního průmyslu, kteří mají s tvorbou desek zkušenosti z doby, kdy byly ještě na vrcholu.  

Jak je možné, že vinyl doslova vstal z mrtvých a dere se zpět do popředí? Podle Dana Orkina, ředitele obchodního řetězce Reverb, za to mohou streamovací služby jako Spotify, Apple Music apod., jež dnes představují hlavní proud, co se poslechu hudby týče. „V očích mnoha lidí zbavilo streamování muziku kouzla. V podstatě eliminovalo radost z rituálu, kterým byl nákup hudebního nosiče, a z jeho vlastnění, jímž člověk vyjadřuje podporu kapele,“ vysvětluje Orkin. Zakladatelka vydavatelství Superior Music Publishing Mara Kugeová pak dodává: „Když si chcete pustit nějakou písničku, téměř jistě ji naleznete na jedné ze streamovacích služeb, které nahradily CD i vinyly. Pokud jste ale sběratelé a hudbu toužíte mít doma, logicky sáhnete po nosiči v nejkrásnějším balení. A to bude vždycky vinyl.“

Zkáza, kterou nezastavíte

Kugeová naráží na skutečnost, že obaly desek jsou větší, tudíž pojmou víc bonusového materiálu jako plakátů apod. V případě CD samozřejmě také existují honosná balení, ale třiceticentimetrový čtverec s deskou má v podstatě rozměry malého obrazu a velice snadno se stane ozdobou každé poličky sběratele. 

A ke sbírání se vinyly hodí mnohem víc než CD: Zatímco v 90. letech se výrobci dušovali, že jsou „kompakty“ nesmrtelné, plynoucí roky jejich tvrzení vyvrátily. Cédéčka totiž časem postihuje tzv. disc rot neboli „trouchnivění disků“, jež má spoustu podob v závislosti na chemickém složení kompaktů. Konkrétně jejich reflexní vrstva je velmi náchylná k oxidaci, takže se v ní tvoří malé dírky podobné špendlíkovým vpichům. 

Sázka do loterie

Trouchnivění se může projevit i změnou barvy disku a jeho zakalením, které nelze vyčistit. V obou případech se nosič nenávratně poškodí. Disc rot přitom zasahuje také kompakty, jež majitel nikdy nezasunul do přehrávače, nebo je dokonce ani nevytáhl z původního obalu. Pouhý vzduch pod celofánem postačí, aby se CD samovolně zničilo. 

Nežádoucí proces lze poněkud zpomalit uchováváním disků v prostředí se stabilní teplotou a ideální vlhkostí. V závislosti na materiálech použitých při výrobě však ani popsaná péče nemusí hrát roli. Zatímco některé nosiče vydrží podle výzkumů přes 500 let, jiné se „samy od sebe“ mohou znehodnotit za méně než 25 roků. A na takové nejistotě se sbírka staví velmi těžko.

Od podlahy k vodovodu

Na druhou stranu, gramofonové desky již od roku 1931 vznikají z polyvinylchloridu (PVC), odkud se rovněž odvozuje jejich alternativní označení „vinyl“. PVC představuje nejpoužívanější plast na Zemi: Protože je velmi odolný a jeho životnost dalece přesahuje 100 let, vyrábějí se z něj například podlahy či vodovodní trubky. Správně opatrované gramodesky vás tedy přežijí a zároveň nijak zásadně (pokud vůbec) neklesne kvalita jejich záznamu, která patří k dalším tahákům vinylů. 

TIP: Česká továrna u Berouna vyrábí nejvíc gramofonových desek na světě

Spirálovitá drážka se zachycenou zvukovou stopou se totiž natvrdo tiskne do desky, a když ji diamantová jehla „čte“, lehce ji obrušuje. Tvrdí se, že aby došlo ke slyšitelné změně zvuku elpíčka, muselo by se přehrát alespoň tisíckrát. Žádné dva vinyly pouštěné opakovaně po dlouhá léta přitom nejsou stejné. A právě unikátní zvuk desek imponuje milovníkům hudby i víc než století po jejich vstupu na trh. 

Planetka Pallas, která byla původně objevena v roce 1802, je po planetkách Ceres a Vesta třetím největším objektem Hlavního pásu planetek, který se rozprostírá mezi Marsem a Jupiterem. Svým průměrem 512 kilometrů odpovídá asi jedné sedmině Měsíce. Pallas má rovněž dost zvláštní oběžnou dráhu, která je výrazně nakloněná vůči oběžným drahám planet. 

Navzdory tomu, že od objevu Pallas uplynulo již více než 200 let, víme o tomto velkém objektu velice málo. Astronomové proto před časem zamířili na Pallas zařízení SPHERE soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile. Během dvou sérií pozorování, které dělily dva roky, získali celkem 11 snímků Pallas z různých úhlů, které následně využili pro 3D rekonstrukci tohoto tělesa.

Pallas je plná kráterů

Pozorování přinesla celou řadu pozoruhodných zjištění. Daleko nejvýraznější z nich ale je, že Pallas vlastně připomíná golfový míček. Je silně, nebo spíše extrémně pokrytá krátery. Vědci napočítali 36 kráterů s průměrem přes 30 kilometrů, což je pro těleso této velikosti úctyhodné. Krátery pokrývají více než 10 procent povrchu Pallas.

TIP: Na trpasličí planetě Ceres je mnohem víc kryovulkánů, než jsme si mysleli

Zdá se, že značný počet kráterů na povrchu Pallas má na svědomí jeho zvláštní oběžná dráha. Pallas opakovaně prochází skrz rovinu oběžných drah mnoha těles Hlavního pásu planetek, což zvyšuje riziko srážek. Odborníci odhadují, že Pallas prožívá dvojnásobně až trojnásobně více kosmických srážek než Ceres nebo Vesta. Není proto divu, že je Pallas plná kráterů.

Když brutální erupce Vesuvu v roce 79 zničila římské Pompeje a další města v postižené oblasti, vlastně je zmrazila v čase i s mnoha nešťastnými obyvateli. Archeologové teď opatrně odkrývají pohřbené části těchto měst a zjišťují unikátní podrobnosti o životě té doby. Nebýt této katastrofy, nejspíš bychom se řadu těchto věcí nikdy tak podrobně nedozvěděli. Archeologové si je často mohou doslova osahat vlastníma rukama.

Erupce uchovala v Pompejích i rozsáhlý odvodňovací systém, který vznikl před 2 tisíci let. Ten měl za úkol shromažďovat přebytečnou vodu, která napršela během bouří, a odvádět ji do nedalekého moře. Archeologové spojili síly s jeskyňáři a od roku 2018 prozkoumali celkem 457 metrů podzemních kanálů a tunelů, které jsou propojené se dvěma nádržemi na vodu, umístěnými pod centrem Pompejí.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Nezůstalo ale jenom u průzkumu. Odborníci tyto části kanalizace vyčistili od nánosů erupce i tisícovek let, které poté následovaly. Teď pokračují v práci, jejímž cílem má být zprovoznění dešťové kanalizace v Pompejích. Archeologové tak dostanou unikátní příležitost zhodnotit, jak takový systém skutečně fungoval.

Populární Tyrannosaurus rex a jeho příbuzní budili respekt nejen v krajině na sklonku druhohor, ale také mezi dnešními paleontology. Dokládá to i velmi výmluvné pojmenování nedávno objeveného tyranosaurida, který děsil tehdejší obyvatele Alberty v severní Americe v období křídy, před zhruba 80 miliony let.

Nový dinosaurus nese jméno odvozené z řečtiny Thanatotheristes degrootorum, neboli česky „Thanatův plenitel“, což je možné zkráceně přeložit jako „smrtka“. Paleontologové ho tak nazvali kvůli tomu, že tento osmimetrový dravec je prvním známým velkým vrcholovým predátorem Kanady té doby. Mezi sebou mu prý důvěrně přezdívají „Thanatos“, podle boha smrti z řecké mytologie.

TIP: Scotty z Kanady je největší a nejstarší Tyrannosaurus rex, jakého jsme kdy našli

Podle známých fosilních nálezů je thanatotheristes nejstarším příslušníkem skupiny tyranosauridů v severní Americe. Samotný Tyrannosaurus rex žil až na samotném konci křídy, před 66 miliony let. Podle odborníků tento vrcholový predátor zřejmě lovil jiné velké dinosaury té doby, především „kachnozobé“ a „rohaté“ býložravé dinosaury.

Pokud jste někdy pracovali ve velké zahraniční firmě, nejspíš jste se nevyhnuli poradě, zasedání nebo – v korporátní hantýrce – meetingu. Tam jste pak nejspíš museli poslouchat důležitě se tvářícího manažera, který všem vysvětlil, jak „klíčoví hráči proaktivně využívají příležitosti, aby etickými pohnutkami dosáhli co nejvyšší excelence, a tím nejen validovali status firmy, ale také budovali vnitřní synergii a připravovali půdu pro projekce budoucnosti“. Takový pracovní žargon se smysluplné řeči podobá jen vzdáleně, neboť je plný ekonomických či manažerských termínů, jimž často nerozumějí ani sami mluvčí. 

Plácání volovin

Situace na podobném meetingu může být skutečně bizarní, stereotypní a únavná, takže se zúčastnění ve snaze zachovat si duševní zdraví pokoušejí bránit: A jednu z forem odrážení žargonových útoků představuje tzv. buzzword bingo. „Buzzword“ lze přeložit jako „módní slovo“, které často zaznívá na korporátní půdě a má vyjadřovat, že daná společnost sleduje aktuální trendy. Mnohem přiléhavější označení pro tento druh hazardní hry však zní „bullshit bingo“, přičemž „bullshit“ znamená „hovadina“ nebo „volovina“.    

Princip buzzword binga je shodný s obyčejným bingem: Hráči, tedy účastníci porady, dostanou papír s mřížkou o 25 slovech uspořádaných do řádků a sloupců po pěti. Výrazy jsou voleny náhodně a na listu každého hráče se liší. Zúčastnění pak pečlivě poslouchají výklad nadřízeného, a kdykoliv zachytí pojem ze své tabulky, zaškrtnou ho. Ten, kdo jako první spojí pět polí v jedné linii, vykřikne „bingo!“ a vyhrává – což může na poradě způsobit problémy, nebo veselé pozdvižení. Záleží na kolektivu…

Továrny na absurdno

Buzzword bingo překvapivě není ničím novým pod sluncem a v žádném případě se nejedná o záležitost poslední dekády, kdy pro nadnárodní korporace pracuje stále víc lidí (například v USA jde o 36 % produktivní populace). V americkém komiksu Dilbert, jenž svoji ohromnou popularitu staví na vykreslování absurdní firemní kultury odtržené od reality, se zmínky o daném druhu binga objevily již v roce 1994. A samotný koncept hry údajně vznikl o rok dřív. Jeho autorem se stal Tom Davis, vedoucí vědec společnosti Silicon Graphics, který tuto alternativní podobu slovního hazardu navrhl s kolegou Sethem Katzem.

Jejich výtvor se zařadil do plejády variací oblíbené kratochvíle, kterou si může každý přizpůsobit vlastní fantazii. Pořádáte párty a víte, co od svých hostů čekat? Navrhněte podle toho originální bingo a bavte se! 

Koukejte pod kola

O tom, že se ve světě binga fantazii meze nekladou, svědčí i jedna z morbidnějších alternativ: V tzv. roadkill bingu se místo čísel zaškrtávají zvířata sražená autem. Hraje se obvykle při cestě na dovolenou, kdy pasažéři v autobuse sledují silnici a vybarvují políčka s různými živočichy, kteří nepřežili kontakt s vozidlem. Pokud ovšem odmítáte koukat po mrtvolách, klidně si můžete svoje oblíbené bingo vybrat ze spousty elektronických verzí, ať už přímo na sociálních sítích, nebo mezi mobilními aplikacemi. 

Klasické bingo představuje jednoduchou a poměrně neškodnou hazardní hru. Tradičně se na „bingo večírku“ sejde množství lidí, koupí si karty s čísly, a pokud se během losování někomu podaří vytvořit linii, získává cenu. Podle portálu UK Bingo se po celém světě hře věnuje na sto milionů nadšenců, přičemž 85 % uživatelů se do ní zapojuje vzdáleně, pomocí chytrého zařízení. Až 80 % hráčů tvoří ženy ve věku 30–50 let, jež se většinově rekrutují z řad matek v domácnosti. 

A navíc, i když se bingo jeví jako poměrně nevinné povyražení, dá se jeho prostřednictvím slušně zbohatnout: Rekordní sumu vyhrál v roce 2012 tehdy šedesátiletý John Orchard, jenž si spojováním čísel v řadě přišel v přepočtu na 175 milionů korun. Z dam pak nejvíc bodovala Anne Marie Farrarová z Británie, které přistálo na účtu 101 milionů. 

Tábor se velmi rychle stal nedobytnou pevností, bohatým městem a především respektovaným společenstvím v rámci celého království. Ale nepředbíhejme. Zprvu venkovská chudina věřila, že to bude Praha, kolébka husitství, která se stane místem nového počátku. Jejich představy se však střetávaly s konzervativnějšími a realitě bližšími postoji pražských měšťanů, šlechticů a univerzitních učenců. 

Život podle Písma 

Ozbrojené houfy venkovských radikálů nacházely zimní útočiště 1419/1420 v pěti vyvolených městech a také v Hradci Králové. Smůlu však měli jihočeští husité, kteří měli do vyvolených měst daleko, a tak se museli skrývat v lesích. S končící zimou přišlo rozhodnutí. Jihočeši obsadili skvěle strategicky situovaný sráz nad řekou Lužnicí a na místě rozvalin pevnosti Hradiště z dob Přemysla Otkara II. položili základy svému vysněnému městu.

Založení nového města bývá datováno k 30. březnu 1420. Husitští bratři zvolili jméno Tábor, podle biblické hory Thabor u Nazaretu ve Svaté zemi. Volba místa a názvu tak navázala na předdefenestrační tradici husitských poutí na hory, kde byli věřící blíže Bohu.

Zakladatelé Tábora odmítli starý nedokonalý svět s nespravedlivými zákony a rozhodli se žít pouze podle zákona Božího. Prahli po životě dle novozákonní chudoby, pokory, lásky k bližnímu a mravnosti. Odmítali soukromé vlastnictví, a tak podle rozšířené pověsti do společných kádí naházeli veškerý svůj skromný majetek, čímž měla být nastolena rovnost všech. Může to být však jen součástí pozdějšího husitského mýtu.

Ohněm i mečem

Táborité, jak se novopečení měšťané nazývali, si ze svého středu zvolili čtyři hejtmany, kteří měli dohlížet na pořádek a spravedlivé rozdělování společného majetku. Hejtmani nebyli bez zkušeností, a proto hned od počátku budovali a pečlivě cvičili táborské vojsko. Po právu totiž očekávali brzké střety s nepřáteli jejich pozemské utopie. 

TIP: Bratrovražedný boj: Rozklad husitských idejí rozdělil hnutí i Prahu

Táborité by zřejmě dopadli jako mnozí jiní neorganizovaní snílci v dějinách. Měli však neuvěřitelné štěstí, že k nim v samých počátcích města přibyl Jan Žižka z Trocnova. Právě cestou do Tábora, kam putoval z Plzně, získal Žižka své první velké vítězství pro husitskou věc v bitvě u Sudoměře.

Pod jeho zkušeným vedením se táborskému vojsku začalo velmi brzy dařit. Při svých výpadech do okolí postupně dobyli, vyplenili a vypálili bohaté kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Ze získaného bohatství pak dál financovali rozkvět Tábora. Vše ostatní, obrazy, sochy i knihy, táborité pálili.

Evropská meziplanetární sonda Solar Orbiter, na jejímž vybavení se významně podíleli čeští odborníci i firmy, dnes vyrazila na dlouhou pouť ke Slunci. Téměř dvoutunovou sondu vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V 411 v režii United Launch Alliance (ULA). Startovala včera před půlnocí místního času ze Startovacího komplexu 41 na Cape Canaveral Air Force Station.

Solar Orbiter se oddělil od rakety podle plánu, 53 minut po startu. Několik minut poté tým operátorů úspěšně zprovoznil komunikaci se sondou. Vše nasvědčuje tomu, že letošní první start United Launch Alliance proběhl hladce. Sondě teď bude trvat asi 3,5 roku, než se dostane na svou operační dráhu v těsné blízkosti Slunce.

Mise ke Slunci

Mise sondy Solar Orbiter byla navržena již v roce 1999. Představitelé ESA původně plánovali, že by ke startu mise mělo dojít v letech 2008 až 2013. Vzhledem k řadě technologických obtíží při vývoji sondy a časovým posunům, se sonda nakonec vydala na cestu až teď, v roce 2020.

TIP: Nová evropská sonda Solar Orbiter musí odolat síle 13 Sluncí

Jednou z největších výzev při vývoji sondy bylo zajistit dostatečnou tepelnou ochranu. Některé části Solar Orbiteru musejí vydržet teplotu až 520 °C. To bude mít na starost důmyslný tepelný štít se sandwichovou strukturou a speciální povrch SolarBlack z fosforečnanu vápenatého. Solar Orbiter bude studovat Slunce z těsné blízkosti, zejména vnitřní část jeho heliosféry, magnetická pole Slunce a mechanismy vzniku slunečního větru.

Výjimečná mise ESA Solar Orbiter nese na své palubě celkem 10 vědeckých přístrojů, přičemž na 4 z nich se podíleli i čeští odborníci.

RPW (Radio and Plasma Waves) - přístroj pro měření plazmových a radiových vln. RPW je určen k měření plazmových a rádiových vln a lokálních plazmových hustot ve slunečním větru obklopujícím sondu Solar Orbiter. K tomuto účelu měří a zpracovává signály ze tří elektrických antén a tříosého cívkového magnetometru. Podsystém TDS a napájecí zdroj celého přístroje byly vyvíjeny na Astronomickém ústavu AV ČR a v českých firmách CSRC a G. L. Electronic.

SWA (Solar Wind Plasma Analyser) - analyzátor plazmatu slunečního větru Na vývoji podsystému PAS pro částicový přístroj SWA se podílela Skupina kosmické fyziky z Katedra fyziky povrchů a plazmatu MFF UK. Přístroj se skládá z několika senzorů, které budou měřit vlastnosti iontů a elektronů ve slunečním větru (včetně jejich hustoty, rychlosti a teploty) a tak charakterizovat plazma slunečního větru v různých vzdálenostech od Slunce.

METIS Coronagraph/Koronograf - Klíčové optické elementy tohoto koronografu, například zobrazovací zrcadla, byla vyvinuta a vyrobena v laboratořích TOPTEC (Ústav fyziky plazmatu AV ČR). METIS nabídne pozorování struktury a dynamiky korony, která jsou zásadní pro lepší pochopení mechanismů vzniku slunečního větru.

STIX (X-ray Spectrometer/Telescope) - rentgenový spektrometr Přístroj STIX poskytne snímky slunečního povrchu v rentgenovém spektru. Z měření získáme informace o čase, poloze, intenzitě a energetickém spektru akcelerovaných elektronů a vysokoteplotního plazmatu spojených se slunečními erupcemi, které jsou zdrojem tohoto rentgenového záření. Ze Českou republiku se vědecké části tohoto přístroje věnuje Astronomický ústav AV ČR.

Skleníkům i solárním panelům vyhovuje umístění s dostatkem slunečního svitu. Proč toho nevyužít a nezkusit spojit tyto dvě technologie dohromady? Takovou možnost nabízejí poloprůhledné solární články, z nichž by se mohl stát materiál ke stavbě skleníků. Podle nedávné studie amerických vědců by takové skleníky mohly být v některých typech klimatu zcela energeticky udržitelné.

Jako velmi slibné se pro takové skleníky nabízejí organické solární články. Dovedou vyrábět energii ze slunečního záření, ale přitom jsou ohebné, přinejmenším poloprůhledné a hlavně mohou absorbovat jen část vlnových délek slunečního záření. Přesně takovou střechu potřebuje skleník se solární energií.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

Rostliny využívají k fotosyntéze jen část spektra dopadajícího slunečního záření. Pokud by ty zbývající části spektra záření využily organické solární články k výrobě elektřiny, mohlo by to fungovat. Vědci zjistili, že ve slunné Arizoně a méně prosluněné Severní Karolíně by skleníky se solárními články byly energeticky soběstačné. Ve studeném a tmavém Wisconsinu by si takové skleníky samy vyrobily přibližně polovinu energie potřebné ke svému provozu, což rovněž není k zahození.

V roce 1924 byl v Německu přijat takzvaný árijský paragraf, takže všichni židovští veteráni byli zakrátko vyloučeni ze svazu frontových vojáků Stahlhelm. Alternativu německým veteránům hebrejského vyznání nabízel Říšský svaz židovských frontových vojáků (Reichsbund jüdischer Frontsoldaten – RJF). Jeho hlavní činnost spočívala v obraně před pomluvami a neustálými útoky antisemitských skupin a spolků. Dodejme, že až do konce 20. let se naštěstí jednalo o zpravidla slovní napadání. 

Hindenburgovo zastání

Koncem ledna 1933 se v Německu ujali moci nacisté a Židům nastaly zlé časy. Ještě v dubnu téhož roku vešel v platnost Zákon o obnovení úřednictva z povolání, jenž umožnil odstranit všechny, kdo by se mohli protivit novým pánům – a židovští zaměstnanci patřili mezi první vyhozené, což stanovoval přímo jeden z paragrafů. Svých bývalých podřízených se zastal prezident Paul von Hindenburg, jenž obratem adresoval Hitlerovi dopis, v němž se přimlouval za propouštěné veterány: „Když byli hodni bojovat a krvácet za Německo, tak musí být shledáni hodnými k pokračování jejich služby vlasti ve svých profesích.“

Říšský kancléř Adolf Hitler obratem slíbil, že von Hindenburgovy připomínky zahrne do legislativy. Neodpustil si ale rýpnutí, že ty židovské spolky, které se nyní za své souvěrce přimlouvají, ještě před pár lety šikanovaly Němce bez ohledu na jejich rodiny či válečné zásluhy. V únoru 1934 aplikoval ministr obrany generál Werner von Blomberg takzvaný árijský paragraf také na Reichswehr.

Nařízení se však prozatím vyhnulo všem důstojníkům, poddůstojníkům i mužstvu neárijského původu, kteří bojovali ve Velké válce na frontě, nebo jejichž otec či syn padl. Přesto se nová směrnice dotkla minimálně 77 mužů (včetně deseti důstojníků), kteří museli kvůli svému původu svléknout uniformu. Tentokrát se však nejednalo o Židy z hlediska náboženského – ti beztak v Reichswehru prakticky nesloužili – ale podle rasové definice.

Nová vlna útoků 

Kromě vládní antisemitské politiky od roku 1933 se ve 30. letech zintenzivnily také verbální útoky neoficiálních periodik s tím, že mezi hlavní body opět patřily příliš nízké ztráty židovských vojáků během první světové války. Předseda RJF Leo Löwenstein (bývalý kapitán císařské armády) vydal v roce 1932 knihu s názvem Židovští padlí (Die jüdischen Gefallen), v níž se za pomoci seriózně podložených statistik snažil těmto atakům bránit.

V Německu však tehdy zvítězily rasové předsudky a jen málokdo bral Löwensteinovu práci vážně. Když v květnu 1935 vešel v platnost branný zákon, jeho autoři mysleli i na nové „neárijské“ rekruty, jimž přímo zakázali vykonávat velitelské funkce. Opět zde ale zůstala skulinka pravděpodobně odkazující na židovské frontové bojovníky z let 1914–1918: „O tom, zda a v jakém rozsahu lze připustit výjimky, rozhodne přezkumný výbor na základě směrnic, které vypracuje ministr vnitra v součinnosti s ministrem války.“ 

Kamarádi prominentů 

Bez ohledu na antisemitské zákony Třetí říše sloužilo v nacistických ozbrojených složkách desetitisíce židovských míšenců a podle některých zdrojů také tisíce „čistokrevných“ Židů. Někteří to dokonce dotáhli i na nejvyšší velitelské funkce, protože nad nimi drželi ochrannou ruku významní prominenti režimu. Jako příklad může posloužit veterán Velké války a pozdější polní maršál Luftwaffe Erhard Milch, jehož se opakovaně zastával sám Hermann Göring. Ten údajně prohlásil: „O tom, kdo je árijec, rozhoduji já!“

TIP: Horlivý desátník Hitler: Jak přispěla Velká válka k formování jeho osobnosti?

Někteří důstojníci dokonce rozlišovali mezi Židy-civilisty a židovskými veterány Velké války, které i přes všemožná nařízení stále považovali za kolegy. K tomuto postoji jistě přispěla také autorita prezidenta von Hindenburga, který ještě v roce 1933 zaslal oficiální zdravici RJF. Tento postoj však zůstával spíše ojedinělý. Jestliže přátelství s významnými nacisty dokázalo několik jednotlivých židovských veteránů uchránit – alespoň dočasně – před koncentračními tábory, desetitisíce mužů, kteří bojovali za císařské Německo, to štěstí neměly. Skončili jako zubožené lidské bytosti, jež nahnali do plynových komor ti, za něž krváceli v zákopech první světové války. 

Anglie je považována za kolébku fotbalu. Lidé zde fotbal milují, ve velkém ho hrají, sledují zápasy na stadionech, v hospodách i v pohodlí svých domovů. V zemi, kde existuje více než 140 lig sdružujících zhruba 7 tisíc týmů, je fotbal svého druhu náboženstvím s velkým společenským přesahem. A jak ukazuje svérázný fotbalový projekt Man vs Fat, má co nabídnout i v oblasti zlepšení veřejného zdraví.

Chlapi proti tukům

Projekt Man vs Fat odstartoval v roce 2016 a zapojit se do něj mohly amatérské fotbalové týmy, které se poté utkávaly v rámci standardní ligové soutěže. Na rozdíl od běžných fotbalových zápasů se ale do výsledků započítávají kromě gólů i shozené kilogramy. Paradoxně tak mohou skórovat i hráči, kteří do samotného zápasu nenastoupí.

Každé utkání začíná vážením, přičemž jednotlivé týmy jsou odměňovány za shozené kilogramy svých hráčů – branky tak lze docílit například shozením určitého počtu kilogramů, zhubnutím ve třech po sobě jdoucích zápasech, případně pokud se některému z hráčů podaří zhubnout 5 nebo 10 % své hmotnosti. Po převážení a zapsání extra gólů následuje klasický třicetiminutový „ligový“ zápas na dvě branky.

TIP: Historie nejoblíbenějšího sportu na Zemi: Od tvrdých chlapů po slečinky

Na první pohled poněkud bizarní koncept nese své ovoce – 95 % účastníků ligy dokázalo během sezóny zhubnout. 62 % z nich pak dosáhlo cíle, když zhubli alespoň 5 % své původní hmotnosti. Rekordmanem se stal muž, který shodil během jediné sezóny 30 kilogramů.