Podzemním spojením dvou hlavních vlakových nádraží s centrem Londýna začaly dějiny metra. Jejich smyslem bylo už na počátku ulevit povrchové dopravě a přepravu urychlit.

Zkrátka „tube“

První, asi šestikilometrový úsek metra postavila a financovala soukromá společnost Metropolitan Railway, po níž nám v některých jazycích zůstal název tohoto dopravního prostředku. Do češtiny proniklo metro údajně přes francouzštinu a ruštinu. Sami Angličané však mluví o „podzemní dráze“ (underground) – či „rouře“ (tube), podobně mají Němci U-Bahn.

V londýnském podzemí se nejdříve proháněly parní vlaky, které v třímilionovém městě zpočátku přepravily 26 000 cestujících denně (dnes jsou to asi tři miliony). V roce 1869 projel první vlak tunelem pod Temží, o necelé desetiletí později začala elektrifikace tratí pomocí boční přívodní kolejnice. A třeba v říjnu 1911 se na Earl‘s Court objevil první dřevěný eskalátor, z něhož jedni měli panickou hrůzu a jiní sem naopak jezdívali za mnohahodinovou zábavou. Za druhé světové války nástupiště metra posloužila jako kryty před nacistickými nálety, jedna trať byla dokonce uzavřena pro Britské muzeum, které zde skladovalo své poklady. 

TIP: Newyorské metro: Podzemí, které nikdy nespí

Londýnské metro se stalo symbolem pokroku a jako takové začalo být kopírováno, ne všude se však návrhy setkaly s pochopením a realizací (viz Koňka v podzemí a jiné). V kontinentální Evropě se první podzemní dráha překvapivě objevila v Budapešti, a to již plně elektrifikovaná (německou firmou Siemens & Halske AG), podobně jako ty, které následovaly po ní. 

Aljašský Katmai National Park uspořádal na své facebookové stránce hlasování o nejúžasnějšího a nejtlustšího medvěda grizzlyho na území rezervace. Tamní pracovníci soutěž podpořili fotografiemi celkem 12 uchazečů o prvenství, mezi nimiž nakonec rozhodlo 187 tisíc hlasů veřejnosti.

TIP: Tohle je oficiálně nejošklivější pes roku: Kdo byli jeho nejvážnější konkurenti?

Vítězkou se stala medvědice Holly, jež letos neměla medvíďata, takže když se před zimou pustila do lososů, pěkně se zakulatila. „Vzdáváme hold Holly, která díky svým faldům bude moct spokojeně hibernovat až do jara,“ uvedl národní park na svém profilu. „Ať žije naše královna korpulence!“

Žáby jsou v prostředí velmi zranitelné. Proto představují výtečný indikátor „zdravotního stavu“ ekosystémů, který je navíc možné sledovat prostřednictvím zvuku. Zjednodušeně řečeno, čím více někde skřehotají žáby, tím „zdravější“ by mělo být životní prostředí.

Žabí monitoring ale není vůbec snadný – vědci a ochránci přírody musí vyrážet za žábami do terénu a tam je poslouchat. To bývá náročné na čas i na dopravu. A problém je také v tom, že příliš intenzivní lidský zájem žáby ruší. Když jsou žáby vystrašené, bývají tišší než obvykle a jako indikátor nejsou v takovém případě úplně spolehlivé.

TIP: Virtuální plot na Tasmánii chrání vzácné živočichy před automobily

Australští odborníci proto vyvinuli zařízení zvané FrogPhone. Je to vlastně mikrofon na solární energii, zkřížený s telefonem. Když je takový „žabí telefon“ nainstalovaný v místech, kde žijí žáby, dokáže detekovat žabí skřehotání do vzdálenosti asi 100 až 150 metrů. Zařízení automaticky komunikuje pomocí sms zpráv, přičemž kromě žab sleduje i základní podmínky prostředí, jako je například okolní teplotu. FrogPhone již má za sebou úspěšné testy v okolí australské metropole Canberra.

Byl den jako stvořený pro výlet k vodě. Slunce pálilo a Bryan Hartnell s Cecelií Shepardovou si užívali pikniku na břehu jezera Berryessa v americkém Napa County. Najednou si mladí milenci všimli muže v podivném obleku, který se k nim pomalu přibližoval. Přes hlavu měl přehozenou černou kápi s otvory pro ústa a oči. Uprostřed hábitu na jeho hrudi svítil vyšitý kříž vepsaný do kruhu. V ruce držel pistoli a u boku se mu houpal třiceticentimetrový nůž. 

„Chci vaše peníze a klíče od auta,“ pravil podivný chlápek. „Je to jen loupež,“ pomyslel si s úlevou Bryan poté, co oba leželi na břichu se svázanýma rukama. O pár vteřin později zjistil, jak moc se mýlil. Osm bodných ran do zad jako zázrakem přežil. Jeho přítelkyně takové štěstí neměla. Zabiják s vizáží kata do ní vrazil před očima jejího milého nůž čtyřiadvacetkrát. 

O hodinu později zazvonil na policejní stanici v Napě telefon. „Chci oznámit vraždu. Ne, dvojnásobnou vraždu. Jsou asi tři kilometry severně od středu parku,“ řekl muž klidným hlasem. „A kdo jste vy?“ zeptal se policista. „Já jsem ten, co to udělal,“ odpověděl muž. Byl to Zodiac.

Jako kočka s myší

V kalendáři svítilo 27. září 1969 a Cecilia byla už čtvrtou oficiální obětí, kterou sériový vrah brutálním způsobem připravil o život. O čtrnáct dnů později údajně udeřil naposledy, když zastřelil taxikáře v San Francisku. Nebyly to ale „jen“ samotné vraždy, které ze Zodiaka udělaly jednoho z nejpozoruhodnějších zabijáků v historii. Hlavní je, že nebyl nikdy dopaden. Jeho případ je do dnešního dne stále otevřený.

Miliony lidí četly jeho otevřené dopisy s detaily vykonaných poprav. Část z nich napsal v podivném kódu, který se nepodařilo úplně rozluštit ani agentům FBI a CIA. Prostřednictvím médií si pohrával s city a myšlením celé americké společnosti. Vrcholným číslem v jeho podání bylo telefonické vystoupení v televizi, při kterém pohrozil vystřílením školního autobusu. Obyvatele San Franciska a jeho okolí Zodiakovy činy, výhrůžky a troufalost děsily takovým způsobem, že po dlouhé měsíce vycházeli ze svých domů jen v určitou „bezpečnou“ dobu. 

Policie šílela. Vraha nemohla dopadnout, i přestože jim v dopisech poskytoval cenné stopy. Z její neschopnosti si navíc až cynickým způsobem utahoval. Z jeho dopisů mrazilo v zádech. „Byla mladá a krásná, ale teď je znetvořená a mrtvá. Není první a nebude poslední. Celé noci bdím a přemýšlím o své další oběti. Možná to bude ta krásná blondýnka, která hlídá děti hned vedle malého koloniálu a každý večer se kolem sedmé vrací domů temnou alejí. Nebo to snad bude ta dobře tvarovaná modrooká bruneta, která mi řekla ne, když jsem ji na střední škole požádal o rande? Možná, že ani ta. Vyříznu jí ale ženské orgány a vystavím tak, aby to celé město vidělo,“ bezohledně poznamenal v úvodu jednoho z dopisů. 

Šifra mistra Zodiaka 

Zodiac se poprvé veřejnosti představil čtyři týdny poté, co na Den nezávislosti v roce 1969 postřílel v zaparkovaném autě milenecký pár. Do redakcí tří sanfranciských deníků dorazilo první psaní s výhrůžkou: „Pokud nenajdu svůj text v novinách, přes víkend popravím dvanáct lidí.“ Novináři poslechli, řádění bezcitného vraha ale nezastavili. 

Zabijákovy dopisy vykazovaly několik zvláštních charakteristik. Na obálce zaujalo dvojité poštovné. Texty byly napsané modrým fixem, drobným a špatně čitelným písmem. Každé psaní začínalo větou „Tady Zodiac“ a končilo „S úctou váš…“ Po poslední větě následovalo velké písmeno Z nebo stejná značka, kterou měl vyšitou na černé kápi při vraždě u jezera Berryessa – kříž v kruhu.

Ještě pozoruhodnější byly Zodiakovy kryptogramy, o kterých sám tvrdil, že je v nich zašifrovaná jeho pravá totožnost. Šifra se skládala ze tří částí, z nichž každá měla osm řádků o sedmnácti symbolech. Ty pocházely ze sedmi různých zdrojů včetně řecké i Morseovy abecedy, armádní signalizace, meteorologických či astrologických značek.

To, co nezvládli rozluštit nejinteligentnější policejní agenti, vyřešil nečekaně jedenačtyřicetiletý středoškolský učitel historie a jeho žena, oba vášniví milovníci křížovek. Výsledný text, jehož řešení následně potvrdily FBI i CIA, šokoval. „Rád zabíjím lidi, protože je to velká zábava. Je to mnohem zábavnější než zabíjet divokou zvěř v lese, protože člověk je to nejnebezpečnější zvíře k zabití. Je to pro mě hrozně vzrušující zážitek, dokonce ještě lepší, než když si to rozdáte s holkou,“ zněla část odhalené šifry.  

Poslední dopisy dostala redakce San Francisco Chronicle v roce 1974. V jednom z nich stálo: „Zodiac 37, Policie 0.“ Zabil snad sedmatřicet lidí? Vyšetřovatelé tomu nevěří. Připisují mu sedm útoků, z toho pět dokonaných vražd. V roce 1974 se sériový zabiják navždy odmlčel. Za pět let dorazilo médiím a policii celkem jedenadvacet dopisů, které obsahovaly takové detaily vražd, jež mohl znát pouze jejich pachatel.

2 500 podezřelých

Policisté operovali s řadou stop, které k odhalení vraha přímo vybízely. Podle popisů svědků a obětí, jež přežily Zodiakovo řádění, byl zabiják muž mezi pětadvaceti až třiceti lety, kolem 180 centimetrů vysoký, podsaditý s vystupujícím břichem. Nosil brýle (minimálně jako součást maskování) a jeho krátké vlasy měly hnědou barvu. „Jedná se o paranoika a sexuálního sadistu s bohatou fantazií i vysokým IQ. V krizových okamžicích se chová klidně a vyrovnaně,“ stálo v psychologické zprávě. 

Policejní složky obsahovaly 2 500 podezřelých, doposud nejvíce v historii u jednoho případu. Jméno hlavního adepta znělo Arthur Leigh Allen. Pro nedostatek přímých důkazů však nikdy nebyl obviněn, i když se o to přesvědčení vyšetřovatelé několikrát pokoušeli. Měli k tomu hned několik pádných důvodů. Předně ho na fotografii poznal Michael Mageau, který Zodiakův útok zázrakem přežil. Nápadné byly i výpovědi Allenových známých. „Na začátku roku 1968 mi řekl, že je fascinovaný myšlenkou honu na lidi. Prý je to lepší než lovit zvířata, protože lidi jsou inteligentnější,“ prozradil jeden z nich. V rozhovoru se svým bývalým kolegou Donem Cheneym byl Allen ještě sdílnější. „V opilosti vykládal, že by mohl zabíjet náhodně vybrané páry, klidně v noci s baterkou připevněnou na své pistoli. Poté by psal na policii výsměšné dopisy s detaily svých vražd,“ vypověděl Cheney.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

Na obvinění nestačila ani Allenova záliba v šifrách a lovu zvěře, ani fakt, že běžně užíval fráze, které se vyskytovaly v Zodiakových dopisech. Allen svou vinu ustavičně popíral až do své smrti. Deset let poté policie porovnávala jeho DNA se slinami získanými ze známky Zodiakova dopisu. Shodu nenašla. Pravá totožnost postrachu Ameriky tak i nadále zůstává tajemstvím. 

Grónský ledovec představuje s rozlohou 1,7 milionu kilometrů čtverečních druhou největší plochu ledu na světě. Zároveň právě tento ledovec momentálně nejvíce přispívá ke vzestupu hladiny oceánů. A podle nových výsledků průzkumu se s postupujícím oteplováním kondice ledu v Grónsku neustále zhoršuje.

Zjistili to britští vědci, kteří si postavili speciální arktické drony, dostatečně odolné na průzkumné lety nad Grónskem. Díky nim získali první snímky z dronů, které ukazují, jak pod jezery roztáté vody na grónském ledu vznikají praskliny a šíří se od nich do okolí. To je špatná zpráva pro stabilitu ledu v Grónsku.

TIP: Grónsko se potýká s úbytkem ledu: Na vině je teplé počasí a časté deště

Pozorovanými prasklinami pod jezery na ledovci v Grónsku uniká z těchto jezer velké množství vody. Tato voda přitom proudí do prostor pod ledem, kde razantně urychluje roztávání celého ledovce. Během léta vzniká v Grónsku tisíce takových jezer. Jejich voda teď často proudí až na podloží, které je v kilometrové hloubce, a přitom vlastně vznikají jedny z největších vodopádů na světě.

Je to žluté, je to přilepené páskou ke zdi, stojí to 120 000 dolarů a dá se to sníst. Co je to? Banán prodaný za uvedenou cenu jedním umělcem, který jiný umělec s potěšením pozřel, aby šokoval měšťáky!

Dílo, představující prostě jen banán přichycený lepící páskou ke zdi, vytvořil italský umělec Maurizio Cattelan a nazval jej Komediant. Tento týden zakoupili tři kupci tři exempláře tohoto díla v limitovné sérii. Třetí exemplář s banánem byl prodán za 150 000 dolarů a měl skončit v muzeu. Dílo vystavené v sobotu na prodejní výstavě soudobého umění Art Basel v Miami na Floridě, se ale stalo terčem happeningu jednoho z návštěvníků.

Umění, které chutná

„Toto je umělecké představení Hladový umělec,“ prohlásil David Datuna, přistoupil ke zdi, odtrhl od ní banán, oloupal jej a snědl za velkého zájmu publika. „Mám rád díla Maurizia Cattelana a tuto instalaci skutečně miluji. Je moc chutná,“ dodal. Jakkoli Datunův počin pracovníky galérie zprvu rozzlobil, žádné kroky proti umělci nepodnikli. Jen jeden banán nahradili jiným, který už střeží strážník.

TIP: Talentovaný pan Pigcasso: Obrazy malované vepřem stojí desetitisíce

„David Datuna nezničil umělecké dílo. Banán je idea,“ uvedl ředitel galerie Lucien Terras. Hodnota díla podle jeho vysvětlení spočívá v certifikátu pravosti a očekává se, že banán bude nahrazován pravidelně, aby neshnil. Cattelana asi nejvíce proslavilo dílo nazvané Amerika v podobě plně funkční záchodové mísy z 18karátového zlata. Dílo v hodnotě pěti až šesti milionů dolarů bylo v září ukradeno v Blenheimském paláci v Anglii.

Startup Rocket Lab má za sebou desátý start nosné rakety Electron. Ta 6. prosince vzlétla z asi nejmalebnějšího kosmodromu na světě na novozélandském poloostrově Mahia. Start se uskutečnil po více než týdenním zpoždění, kvůli nepříznivému počasí a dalším faktorům. Vše ale nakonec proběhlo přesně podle plánu.

Raketa Electron vynesla na orbitu celkem 7 satelitů. Největším z nich byl 75kilogramový satelit ALE-2 japonské společnosti Astro Live Experiences. Jeho cílem je vyzkoušet technologii pro tvorbu umělých meteorů. Satelit bude vypouštět barevné projektily, které by měly efektně shořet v horních vrstvách atmosféry. Sledování vstupu částic do atmosféry má vědcům umožnit přesnější předpověď pro cesty satelitů a dalších objektů dopadajících do atmosféry a může také přispět k meteorologickému a klimatickému výzkumu.

Demonstrační pikosatelity

Zbývající šestici vynesených satelitů tvoři pikosatelity PocketQube, což jsou zmenšené verze klasických cubesatů. Vyrobila je skotská společnost Alba Orbital pro pět zákazníků z USA a Evropy. Pikosatelity budou na oběžné dráze testovat rozmanité technologie, od komunikace mezi satelity až po Internet věcí.

TIP: Rocket Lab chtějí chytat použité nosné rakety ve vzduchu pomocí vrtulníku

Rocket Lab plánují, že by jejich rakety měly být v dohledné době opakovaně využitelné. Jedním z hlavních cílů tohoto startu rakety Electron bylo otestovat technologie pro návrat prvního stupně. V tomto případě sice ještě Rocket Lab první stupeň nevyzvedávali, ale podařilo se jim získat množství potřebných dat.

Iáson byl synem králem Aisóna, výsad korunního prince si však dlouho neužíval. Aisón byl totiž svržen svým příbuzným Peliem a dán na vychování (do izolace) ke kentauru Cheirónovi, velmi dobrému učiteli i lékaři. Domů se směl vydat až jako dospělý.

Téměř úsměvná by byla historka, jak po cestě v říčním brodu ztratil jeden ze sandálů, když přes řeku přenášel stařenu, kdyby to nebyla samotná nejvyšší bohyně Héra v převlečení... Za tento dobrý skutek si hrdina získal její trvalou přízeň. 

Domů přišel v den, kdy se konala slavnostní oběť Poseidónovi. Na trůně stále seděl jeho Pelias, ale když viděl Iásona, přestože jej hned nepoznal, otřásl se hrůzou. Věštba jej totiž varovala před mužem s jedním sandálem, který ho má zabít! Proto se chtěl Pelias Iásona zbavit. Jak se později zjistilo, Iáson měl navíc stále nárok na vládu po svém otci. Tomu chtěl Pelias přirozeně zabránit, a právě proto dal Iásonovi za úkol získat zlaté rouno. Cesta za ním byla nejen velmi nebezpečná sama o sobě, ale samotné rouno střežil na Kolchidě drak, a navíc Kolchida byla územím až daleko, na břehu Černého moře! 

Iáson se poradil s delfskou věštírnou a rozhodl se přece jen zkusit štěstí. Dostalo se mu totiž navíc pomoci největších řeckých hrdinů, např. Hérakla nebo pěvce Orfea! Na radu bohyň Athény a s pomocí Héry, která se prý chtěla Péliasovi pomstít za to, že odmítal její kult, Iásonovi postavil spřátelený král Argos loď, pojmenovanou po něm – tedy Argó. Byla to jakási oběť za to, že kdysi unikl smrti díky beranu se zlatou vlnou...

Iásonovými druhy na cestě za Zlatým rounem se stali členové posádky této lodi, nazývaní argonauti (v řečtině její název znamená „rychlá“). Posádku tvořili jen ti nejlepší. K Iásonovým přátelům se přidali i hrdinové z jiných míst Řecka, jejichž jména se v různých dobách a různých verzích tohoto mýtu objevují. To odráží snahu řeckých měst pochlubit se účastí na slavné výpravě. V seznamu je uváděno asi padesát jmen, není však jasné, zda mezi ně byli zahrnuti i veslaři.  

Dobrodružná cesta

Jako obvykle každá plavba, tak i tato Iásonova cesta započala příslušnou obětí bohu Apollónovi. Pak se plavci nalodili v Pegasském zálivu a zamířili k ostrovu Lémnos, který obývaly pouze ženy. Bohyně Afrodita totiž kdysi potrestala všechny zdejší obyvatelky nesnesitelným zápachem, pro který je jejich muži opustili. A aby se jim pomstily, vyvraždily zdejší ženy celé mužské pokolení. Teprve poté byly zbaveny svého nepříjemného zápachu, takže když k nim argonauti připluli, nadšeně je přivítaly a muži z posádky je obdařili četnými potomky.

Následovala řada méně příjemných dobrodružství. Posádka také časem prořídla. Například po přistání v Bithýnii zlomil Héraklés své pádlo a když se vydal do lesa, aby si vyrobil nové, jeho přítel Hýlas byl očarován nymfami a utopil se. Zoufalý Héraklés trval na tom, že ho musí najít, ale promeškal tím odjezd lodi. Výprava tedy pokračovala bez něj. Koneckonců, podle věštkyně Moiry se tento hrdina boje o Zlaté rouno ani účastnit neměl.

Pohyblivé skály 

Před další plavbou se plavci ještě zdrželi v Thrákii, kde se setkali s králem Fíneem, synem Posseidonovým. Fineus plavcům poradil, jak zdolat dvě obrovské pohyblivé skály, které střežily úžinu k Černému moři. Bylo známo, že každou loď, která tudy chce projet, kameny rozdrtí. Podle Fineovy rady vypustili argonauté napřed holubici, a když se jí podařilo mezi skalami proletět (prý ztratila jen několik per z ocasu), propluli s Athéninou pomocí i oni. Jenom záď se lehce poškodila, stejně jako ocas holubice. Od té doby se podle legendy již skály nepohnuly. Jakmile se Argó dostala do Černého moře, pokračovala bez přestávek až do Kolchidy, země, kde se rouno nacházelo. 

Iásonovský úkol

Iáson se odebral k místnímu králi Aitéovi, aby mu vyložil účel výpravy a o rouno jej zdvořile požádal. Král v naději, že se ho lehce zbaví, mu uložil zkoušku, při níž měl hrdina Iáson prokázat svoji odvahu a obratnost, a jen v případě úspěchu rouno získat: měl zapřáhnout do pluhu dva ohnivé býky s kovovými kopyty, zorat pole a osít ho dračími zuby, z nichž vyrostou muži ve zbroji!  

S pomocí královy dcery kouzelnice Médey se řeckému rekovi nakonec podařilo tento úkol splnit, král však přesto odmítl chlupatou odměnu vydat. Médeia, které Iáson slíbil manželství, uspala proto svými kouzly strážného draka a Iáson se konečně mohl vzácného předmětu zmocnit. Společně pak prchli na loď a vypravili se k domovu. Rozzuřený Aiétés se bez meškání vypravil za nimi. Médeia byla do Iásona tak zamilovaná, že aby otce zadržela, neváhala zabít mladšího bratra, který se nalodil společně s ní. Jeho tělo rozsekala na kusy a naházela do moře. Aby mohl synovi vystrojit pohřeb, musel Aiétés napřed jednotlivé údy vylovit. Jedině tak se milencům podařilo uniknout pomstě krále!

Těžká cesta domů

Ani zpáteční cesta se neobešla bez komplikací. Bůh Zeus, rozhněvaný Médeinou bratrovraždou, rozpoutal tak silnou bouři, při níž loď zbloudila až daleko k břehům Itálie. Nicméně to ještě nebyl konec všech strastí. Další bouře je zahnala až do dnešní Libye, kde uvízli na mělčině. Na vlastních ramenou museli loď přenést přes poušť! Když konečně dorazili na Krétu, stála před nimi poslední překážka – bronzový obr Talós, který na rozkaz krále Minoa střežil bezpečnost ostrova. Výpravě hrozila záhuba, ale Médeia je svými kouzly opět zachránila. Jediným zranitelným místem obra byl měděný hřebík na kotníku, uzavírající jeho jedinou žílu. Kouzelnici se podařilo pomocí čar hřebík vytáhnout a obr vykrvácel.

TIP: Femme fatale starověku: Kdo byla krásná Helena Trojská?

Po mnoha strastech dorazila posádka domů. Iáson předal Zlaté rouno králi Peliovi a loď Argo odvezl do Korintu, kde ji zasvětil Poseidonovi, bohu moří. Štěstí však nečekalo ani doma. Médeia nakonec Iásona omrzela a ten ji zapudil. Šílená hněvem zabila jeho novou milenku, dceru korintského krále, a dokonce i děti, které porodila Iásonovi. Z místa činu prchla ve voze taženém dvěma okřídlenými draky. Do morbidního závěru příběhu patří legenda o tom, že při odpočinku se na samotného Iásona pod jeho starou lodí zřítila příď a zabila ho...

Odborníci již dříve zjistili, že když rostliny zasáhne stres, ať je to horko, zima, sucho nebo třeba návštěva býložravce, může se to projevit na jejich barvě, vůni nebo tvaru. Izraelští vědci pojali výstřední nápad, že budou stresované rostliny nahrávat, zda nevydávají i nějaké zvuky. A ono jim to vyšlo.

Nejprve trápili rajčata a tabák suchem, ořezali je, nebo jim jinak znepříjemnili život. Pak na ně zaměřili citlivé mikrofony. Ukázalo se, že stresované rostliny „křičí“ v oblasti ultrazvuku. Jsou mnohem hlučnější, než stejné rostliny, které nebyly jinak stresované. Dokonce vyšlo najevo, že rostliny vydávají různé zvuky podle toho, jak jsou stresované.

TIP: Phytl Signs: Budeme si v budoucnu povídat s rostlinami?

Badatelé jsou přesvědčeni, že jejich objev může změnit náš pohled na říši rostlin. Ve výzkumu se uplatnila umělá inteligence, která dokázala rozeznat zvuky stresovaných rostliny od okolního šumu. Dokonce se naučila rozeznat podle „křiku“ jestli je rostlina suchá nebo ořezaná.

Čísla jsou neúprosná. Podle nejnovější studie, publikované koncem října v časopise Nature Communications, byly dosavadní odhady vzestupu hladin oceánů do roku 2100 „příliš konzervativní“. Původní předpokládané zvýšení o 90 cm může narůst až na 2,1 m.  

Následky jsou nasnadě: Města, která dnes představují domov asi 300 milionů lidí, čekají během příštích 30 let alespoň jednou ročně masivní nárazové záplavy a po roce 2050 se nejspíš zcela ocitnou pod vodou. Celých 70 % těchto míst se nachází v Asii: Nejvíc postižené budou čínské metropole Hongkong a Šanghaj, bangladéšská Dháka, indická Kalkata a také Ho Či Minovo Město. To pravděpodobně zmizí pod hladinou spolu s celým jihem Vietnamu, který protkávají delty velkých řek a kde sídlí většina obchodní a průmyslové síly země. 

Čas se krátí

Na nápravu nezbývá moc času. Stavět hráze a zavádět protipovodňová opatření je drahé a trvá to řadu let. Chudší asijské státy často postrádají zdroje na prevenci, nemluvě o gigantickém úkolu přesunout ohroženou populaci do bezpečnějších oblastí. Aktuálně totiž žije v příbřežních lokalitách do výšky 10 metrů nad vodní hladinou celá miliarda lidí, z toho se dokonce 250 milionů nachází metr pod úrovní moře. 

I kdyby se zavedla přísná ekologická opatření a zabránilo se tomu, aby průměrná teplota planety vzrostla do roku 2050 o 2 °C, pozvolně stoupající hladina bude stále ohrožovat na 570 přímořských měst. Nápravy škod se podle odhadů Světového ekonomického fóra do roku 2100 vyšplhají k desítkám trilionů korun. Hrozící nebezpečí tak spustilo v mnoha ohrožených metropolích alarm, a v Jakartě politici dokonce přistoupili k ráznému řešení: Než se snažit oddalovat nevyhnutelné, je lepší se přesunout do bezpečnější lokality. Indonéské hlavní město se tak stěhuje. 

Místo džungle beton

Jak zní konkrétní plán? Džungle na východě ostrova Borneo se vykácí, půda se zarovná a na ní pak vyroste nová indonéská metropole. Pod tlakem neveselých předpovědí rozhodl o přestěhování prezident Joko Widodo. „Jakožto země, která žila desítky let v okupaci, jsme nikdy neměli příležitost rozhodovat o svém hlavním městě,“ dodává první muž státu. „A břímě, které teď Jakarta coby vládní, obchodní a finanční centrum nese, je příliš velké.“

Prezident sice uznává, že přestěhovat metropoli s více než 10 miliony obyvatel bude nadlidský úkol, podle jeho názoru však neexistuje jiné řešení. Jakarta totiž vyrostla na bažinatém podloží, které je konstantně podrýváno odčerpáváním pitné vody. Zároveň ji ze severní strany omývá Jávské moře. Zatímco se tedy podloží pomalu propadá, na severu vinou globálního oteplování stoupá vodní hladina a ve výsledku patří Jakarta k nejrychleji se potápějícím sídlům světa: Za poslední dekádu klesly některé její lokality o 2,5 metru. Vláda proto z rozpočtu vyčlení v přepočtu zhruba 778 miliard korun, jejichž pomocí hodlá během následujících 10 let přesunout město do bezpečné lokality.  

Vrata proti povodním

Řada světových metropolí bude muset přistoupit k opatřením na ochranu svých obyvatel i půdy. Inspiraci by mohly hledat třeba v Nizozemí, jež leží ze dvou třetin pod úrovní moře, ale bez ohledu na vrtochy počasí si zachovává suchou pevninu. Před bouřkovými přívaly a vlnami chrání zemi uměle vytvořené písečné duny a hráze či přehrady v celkové délce 3 700 km, které dál doplňují stavidla. Podobná řešení pak udržují v bezpečných mezích také Rýn a Mázu. Zemi navíc protkávají odvodňovací kanály, příkopy a pumpovací stanice.

Zvláštní péče se věnuje i druhému největšímu nizozemskému městu Rotterdamu, které se z 90 % nachází pod úrovní moře. Před nenadálými přívaly vody jej chrání speciální bariéra Maeslantkering, která patří k největším pohyblivým konstrukcím na světě. Má podobu „vrat“ vysokých 22 metrů a dlouhých 210 metrů, jejichž každé křídlo váží 6 800 tun. V případě potřeby se veřeje spojí, a zabrání tak zaplavení Rotterdamu. Ovládá je přitom počítač, který neustále vyhodnocuje možná rizika.

Být jako houba

Čínská města na druhou stranu razí ideologii „být jako houba“: V roce 2014 některé asijské metropole zavedly iniciativu, jež obyvatele podporovala ve shromažďování dešťové vody ze střech pomocí jednoduchého systému trubek a barelů. Jenže aby byla technika úspěšná a zabránila stoupání hladiny, musí se do ní zapojit zhruba 80 % města zasaženého bouřkou a posbírat 70 % srážek. Voda se následně využije v domácnostech nebo k závlaze polí. Podobnou taktiku v boji se záplavami využívají i některé indické či vietnamské metropole.

Alternativu k výstavbě hrází a zachytávání dešťovky tvoří drastická ekologická opatření, která by zmírnila odčerpávání podzemní vody, v jehož důsledku se propadá například Jakarta či Peking. Ne vždy se však podobné regule zavádějí snadno, neboť zákaz by mimo jiné znamenal zasypání všech studní na ohroženém území, tedy i těch, jež mají lidé na zahradách. A právě kvůli nutnosti zapojit soukromý sektor zůstává podobné řešení takřka nerealizovatelné. 

Podkopané základy

Myšlenku stěhování města ovšem uskutečnit lze, ačkoliv s sebou přináší ohromnou řadu komplikací: Pro novou zástavbu musí vzniknout rozvodná síť elektřiny, plynu a vody. Zapomenout nelze ani na kanalizaci, kabely pro připojení k internetu a mnoho dalšího. Je třeba vybudovat novou soustavu silnic, a než vůbec dojde ke stavbě budov, musí se vyřešit nesmírné množství logistických problémů. Inspirace v malém už naštěstí existuje: Jakarta a další metropole se mohou učit od švédské Kiruny.

Laponská obec zhruba s dvaceti tisíci obyvatel vznikla coby bydliště horníků pracujících v tamním dole na železnou rudu. Naleziště Kiirunavaara patří k nejrozsáhlejším na světě, ale bohužel také představuje důvod, proč se město – jemuž dalo v roce 1900 vzniknout –, bude muset přesunout. Šachty, sahající místy až do hloubky 2 km, totiž doslova podryly podzemí. Nyní tak hrozí zhroucení určitých částí obce a během následujícího století ji země nejspíš pohltí celou. 

Koupíme, přestěhujeme, postavíme

Státní těžařská společnost Luossavaara-Kiirunavaara AB (LKAB) proto přišla s řešením v podobě přesídlení města. Stěhování je rozplánováno do fází a první z nich započala již v roce 2014 stavbou nové radnice, kterou stávající Kiruna vůbec nemá. V podobném duchu zlepšování pak hlavní architekt Göran Cars přistoupil i k návrhu zbytku zástavby: V obci vzniknou kina, obchodní domy a mnoho dalších budov, jež bývají výsadou metropolí, nikoliv odlehlých hornických osad. Ačkoliv tedy nová Kiruna vyrůstá v oblasti, která dřív sloužila coby skládka původního města, podle Carse bude sídlo větší, hezčí a lepší.  

Obyvatelé mají tři možnosti: LKAB je buď přemístí do nového domu, nebo jejich současné příbytky koupí za 125 % hodnoty a lidé odejdou jinam. Třetí a pro mnohá nostalgická srdce nejpřijatelnější možnost zní, že firma dům naloží na nákladní automobil a do nové lokace jej prostě převeze. Tak by se v jádru daly popsat i možnosti, jež mají občané velkých potápějících se měst. Jejich domy čeká buď odkoupení a směna za peníze, nebo se přistoupí k náročnějším řešením. 

Historické stavby jako dřevěný kostel v Kiruně není žádoucí rozložit ani ponechat na místě, které dřív či později zanikne. Při stěhování se proto vyzvednou a uchytí na provizorní podklad z ocelových nosníků, které se posléze přesunou na pojízdnou plošinu a pozvolna zamíří do nové lokality. Po stejné metodě lze sáhnout u rodinných domů, přičemž se využívá již od 19. století, kdy se například z pozemků Buckinghamského paláce přemístil do blízkosti Hyde Parku londýnský Mramorový oblouk. 

Katedrála na dobírku

Alternativu představuje pečlivá dokumentace stávající budovy, která by převoz nezvládla, a její následné rozebrání. Stavba se posléze přesune na nové místo po částech, mnohdy rozložená doslova na jednotlivé cihly a trámy, načež ji tým odborníků opět sestaví. 

TIP: Metropole, které jdou ke dnu: Potápějící se Manila a americké New Orleans

Podobný osud potkal například v roce 1925 cisterciánský klášter, který coby ruinu objevil na dovolené ve Španělsku mediální magnát William Randolph Hearst: Milionář trosky koupil a rozhodl se je po částech dopravit do svého domova v Kalifornii. K převozu však nepřistupoval zcela legálně, a když mu bedny s „tajemným“ obsahem zabavila celnice v New Yorku, neměl už dost peněz, aby je získal. V roce 1951 tak stavební kameny odkoupil stát Florida a nechal je sestavit do původní podoby, načež z nich vznikla turistická atrakce. O 13 let později koupila komplex episkopální diecéze a vysvětila jej jako klášter a kostel St. Bernard de Clairvaux.