Brzy po únoru 1948 začala péčí českých a slovenských exulantů na Západě fungovat exilová média, která primárně sledovala jasný cíl – bojovat proti komunistickému režimu doma. Výsadní postavení mezi exilovými médii vždy mělo Rádio Svobodná Evropa neboli Radio Free Europe (RFE). 

Hlas svobodného Československa

Oficiální vysílání na středních vlnách zahájilo v Mnichově 1. května 1951, a to hlasem jeho nejaktivnější, československé redakce (do pádu železné opony vznikly ještě maďarská, polská, rumunská a bulharská sekce a v roce 1953 byla RFE doplněna sesterskou stanicí Rádio Osvobození, později Svoboda, určenou pro národy SSSR). Médium, v jehož vedení stáli Američané, bylo financováno hlavně ze zdrojů americké vlády – konkrétně z rozpočtové kapitoly pro CIA, ale na Bílém domě nikdy nezáviselo tolik jako vládní Hlas Ameriky. Poslech byl v letech 1952–1988 ztěžován rušičkami, v Československu asi nejdůkladněji. 

Československá redakce, vedená zpočátku masarykovci Ferdinandem Peroutkou a Pavlem Tigridem, měla kolem sta zaměstnanců a její program se v padesátých letech nesl v protikomunistickém duchu, kdy například v pořadu Voláme komunistickou stranu redaktoři varovali konkrétní komunistické funkcionáře, že jednou budou potrestáni.

V uvolněnějším následujícím desetiletí stanice například bodovala hudebními pořady se západní pop-music či srovnáváním života doma a na Západě. V osmdesátých letech se vysílalo od 4:57 ráno do 1:42 po půlnoci. Každou hodinu byly zprávy, ale jádro vysílání tvořily večerní komentáře. Velký prostor byl věnován kultuře či náboženským otázkám.

Posrpnová éra

Po srpnu 1968 přišly do rádia desítky nových emigrantů, kteří se ovšem podle vzpomínky jednoho z nich, Milana Schulze „nikdy nezbavili nálepky rudý koutek a taky na ně po celou dobu docházela k americkým šéfům anonymní udání“. Ale Sláva Volný, Lída Rakušanová a další byli doma populární a věděli, jak posluchače oslovit, takže představy amerických manažerů o vyšší poslechovosti se podařilo naplnit. 

Mnichovská „nepřátelská stanice“ trvale zaměstnávala aparát ÚV KSČ a Státní bezpečnost, která proti ní prováděla různé dezinformační kampaně a diverzní akce (například se „postarala“ o jed atropin ve slánkách v jídelně). Do „objektu ideologické diverze“ se po roce 1968 podařilo infiltrovat 11 komunistickým agentů, z nichž ale pět lze považovat za agenty dvojité.

TIP: Balony svobody nad ČSR: Jak vypadaly letákové kampaně Svobodné Evropy?

Asi nejznámější je případ agenta Pavla Minaříka (v RFE 1969–1976), který ovšem nejvíce informací a drbů získával v kantýně. Mnohem závažnější byl bombový útok, který 21. února 1981 večer provedl terorista Carlos na objednávku rumunské Securitate a při němž byli zraněni tři redaktoři československé sekce. V roce 1985 bylo zavedeno přímé telefonické spojení s Československem a podle zjištění StB do redakce přes hrozbu postihu volalo až 70 Čechoslováků denně. Stanice přežila snižování rozpočtu v sedmdesátých letech i změny mezinárodní situace po roce 1989 a vysílá dodnes – od roku 2009 z pražského Hagiboru do zemí od Běloruska po Pákistán

Před nějakými dvaceti tisíci let byste pižmoně severní (Ovibos moschatus) mohli potkat i na území dnešní České republiky. Moc by ovšem nechybělo a do současnosti by nikde nezůstal jediný kus.

Pozvolný návrat pižmoňů

Pižmoni pocházejí z velmi chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem. Z toho důvodu jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byla proto nejpravděpodobnějším důvodem vyhynutí těchto savců v Evropě a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek. Do dnešních dní se pižmoňům severním podařilo přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. I tady však téměř vyhynuli během 19. století, kdy do oblasti začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na ochranu mohutných sudokopytníků.

V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na některých místech dřívějšího výskytu znovu vysazena. Díky tomu je dnes můžete potkat v kamenité tundře na Aljašce, na západě Grónska a na Tajmyrském poloostrově v Rusku. V Evropě žijí ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Námi navštívený norský národní park Dovrefjell–Sunndalsfjella je jednou z nich.
Díky účelnému režimu ochrany počet pižmoňů znovu stoupá a dnes se ve volné přírodě pohybuje kolem 50 000 zvířat. Ve vybraných oblastech Kanady úřady dokonce povolují původním obyvatelům omezený lov pár desítek kusů ročně.

Jenom tečky na obzoru

Po první odpolední procházce na území parku, kdy jsme chtěli vyzkoušet sněžnice a transport techniky na ledových svazích, jsme začali pomalu zjišťovat, že pižmoni se k nám nijak nehrnou. Sníh v údolí tál, nad hlavou čistá obloha a chlupatí krasavci nikde. Když další den nenašla obrovská zvířata při společné šestnáct kilometrů dlouhé „vycházce“ ani naše zkušená norská průvodkyně, začínal jsem být nervózní.

Teprve během večera téhož dne se mi mírně ulevilo. Vysoko v kopcích se nám díky místním “pižmoň-watcherům” podařilo ve vzdálenosti asi tří kilometrů spatřit tři pohybující se kameny – zřejmě pižmoně. I za posměchu kamarádů jsem si řekl, že je lepší vrabec v hrsti a začal ty tečky fotografovat.

Odměna za mráz

Po náročném pondělním pátrání, kdy jsme se ráno cítili jako zmlácení, bylo náročné si opět sbalit a pustit se znovu do hledání. Jsme tu ale kvůli pižmoňům, a ty jsme zatím neviděli. Láďa tentokrát kvůli nemocným zubům zůstal v základním táboře a vzhledem k jeho pověstné smůle jsem nabyl přesvědčení, že tentokrát pižmoně najdeme.

Na konci zpevněné cesty jsme nasadili sněžnice a šlo se na to znovu. Znovu fičel takový vítr, že jsme se vzájemně slyšeli jen tehdy, když jsme na sebe z jednoho metru hlasitě řvali. Popruhy od batohu mi několikrát téměř vyšvihly oko a čurat se dalo zásadně jen nad hlavu. Postupně jsme v nečase překonávali další a další kopeček. Ve sněhu jsme nacházeli stopy pižmoňů a jejich trus, bohužel již vychladlý. Měli jsme v plánu projít stejnou cestu jako v pondělí a pokud to půjde, pokračovat po hřebenu dál, dokud nám to čas dovolí. Pro případný návrat během noci jsem proto raději ukládal naši cestu do navigace.

Nakonec jsme měli štěstí. Během jedné ze zastávek, v závětří jedné z prohlubenin, kde jsme si chtěli na chvilku odpočinout od vichru, jsme byli odměněni za naše úsilí. Při pečlivém prohlížení horizontu jsem uslzenýma a vymrzlýma očima spatřil hnědé kameny, které nápadně připomínaly pižmoně. Na vzdálenost možná osmi set metrů jsem si ale nebyl jist a splašeně jsem běžel k Bohdanovi, který v ruce třímal dalekohled. Když jsem nasměroval jeho pohled patřičným směrem, spadl nám ledový balvan ze srdce. Objevili jsme skupinu sedmi pižmoňů! Dva velké samce, jednoho dorostence, dvě samice a dvě mláďata z předchozího roku.

Téměř na dosah

Do Norska byli pižmoni přivezeni roku 1923 z východního Grónska v počtu několika jedinců. Dnes jejich populace čítá asi 60 kusů, některé zdroje uvádějí až dvě stovky. Jen obtížně se dá popsat úleva, která prostoupila naše mrazem prokřehlá těla při prvním setkání. Pižmoni leželi na hřebeni bez jediného pohybu a vypadalo to, že snad ani nejsou naživu. Snad i proto jsem bez zaváhání popadl batoh a poměrně exponovaným suťovým svahem jsem se nejkratší cestou začal škrábat ke zvířatům.

Bohdan byl zřejmě motivován úplně stejně a až pár desítek metrů před obrovskými zvířaty jsme do sebe téměř vrazili a začali jsme si více uvědomovat realitu. Dostal jsem strach. Vždyť před sebou máme stvoření s pověstí nejnebezpečnějšího zvířete Evropy! Po krátké poradě jsme proto zvolili podobnou taktiku seznamování, jako u rypoušů sloních v jižním Atlantiku. Přibližovat se velice pomalu a pouze ve chvílích, kdy o nás pižmoni vědí. Kdybychom se nečekaně objevili v jejich blízkosti, nemuselo by to dopadnout dobře.

Trpělivost přináší omrzliny

Pižmoni působí poměrně neohrabaně. Když člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je obvykle asi 50–100 metrů, dostane se mu důrazného varování. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pokud si nedáte říct, následuje překvapivě rychlý útok. Na otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se raději doporučuje udržet od zvířat vzdálenost dvou set metrů. Já ale chtěl blíž. Času jsme měli dost. Bylo krátce před polednem a my se rozhodli, že se skupinou pižmoňů zůstaneme až do západu slunce. Dlouhý návrat přes kopce absolvujeme až po setmění.

Po prvním vzrušení z blízkého setkání nám ale začalo docházet, jak statická zvířata máme před sebou. Po několika hodinách čekání byl jediným pohybem pižmoňů silný vítr v jejich dlouhé huňaté srsti. A tím naše utrpení nekončilo.

Tvrdohlaví mistři skupinové obrany

Pižmoni severní si vyvinuli jeden z nejefektivnějších způsobů obrany proti predátorům, jaký je u býložravců znám. Když se objeví nepřítel, ať už šelma nebo člověk, vylekaná zvířata se rychle seběhnou do semknutého kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadky mají uvnitř kruhu. Útočník pak čelí hrozivé hradbě skloněných čel s nebezpečnými rohy. Za těly dospělých jedinců jsou schována telata a slabší zvířata.

Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků. Takto se pižmoni bezpečně dokázali ubránit zvířecím predátorům, ale proti člověku jejich obranná technika neuspěla. Naopak se jim stala osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná. V novodobé historii se proto nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů, aby získal maso a kožešiny, musel postřílet celé stádo. Pižmoni totiž hájí i mrtvá zvířata.

Čekání na větrném hřebeni

Zvířata setrvala na stejném místě až do večera, kdy se slunce začalo rychle přibližovat k hraně kopců na obzoru. Musím přiznat, že vydržet v té zimě dlouhé hodiny nebylo nic jednoduchého. Na větrném hřebenu sotva třicet metrů od pižmoňů jsme hledali nějaký výraznější balvan, za nímž bychom se před nápory větru ukryli. Obléknout už nebylo co a chodit pro zahřátí na pár desítkách metrů se také nedalo.

Vzhledem k tomu, že pižmoni trvale projevovali podobnou aktivitu jako kosterní pozůstatky dinosaurů v národním muzeu, nebylo ani co fotit. Zhruba každých šedesát minut jsme proto s Bohdanem podnikli výpravu na pár metrů před pižmoně, aby se aspoň zvedli a otevřeli oči. Ke slovu nakonec přišel i širokoúhlý objektiv, ale pár metrů před pižmoni jsem dostal rozum a začal couvat. Stále víc jsem si ale uvědomoval, že v době naší návštěvy aspirovali pižmoni na titul nejnudnějšího zvířete světa.

Do roka a do dne…

Zmrzlí a ne tak docela uspokojení průběhem celého dne, jsme se vraceli na místo noclehu. Na druhou stranu, co by za nehybného pižmoně dal Láďa, který limitován svojí dentální indispozicí zůstal na chalupě. Jak se další dny ukázalo, bylo promrzlé úterý jediným dnem z celého týdne, kdy jsme obrovská zvířata našli. Když jsme se později na důvěrně známé návrší vraceli i s Láďou, pižmoni už byli mimo dohled, pravděpodobně o několik kopců dál.

TIP: Mráz, led a lidé Grónska: Nejisté vyhlídky v ledové pustině

Vyzbrojeni čerstvou zkušeností a informací, kde se početnější skupiny pižmoňů (údajně stáda až s 30 kusy) v zimě nacházejí, jsme do budoucna vymysleli vhodnější postup. I když to v zimě bude náročné, jsme odhodláni putovat po hřebenech se stanem a spacákem. Až najdeme pižmoně, zůstaneme v jejich přítomnosti tak dlouho, jak to bude nutné. To by bylo, abychom je nezahlédli alespoň popocházet…

Antikoncepční pilulka je jedním z nejvýznamnějších vynálezů 20. století. To ale neznamená, že by taková antikoncepce byla dokonalá. Užívání hormonálních přípravků není nikdy úplně bez rizika. Další problém tkví v tom, že antikoncepční pilulky je nutné užívat každý den..

Tým amerického Massachusettského technologického institutu vytvořil převratnou antikoncepční multipilulku, která se užívá jen jednou měsíčně. Pilulku tvoří organická hmota ve tvaru hvězdice se šesti rameny, která složená v kapsli. Po spolknutí se hvězdice uvolní z kapsle a rozloží se. Pak začne postupně uvolňovat potřebné hormony. Technologie „hvězdice“ se přitom již dříve osvědčila v léčbě HIV a malárie.

TIP: Po volbách v roce 2016 vzrostlo v USA používání dlouhodobé antikoncepce

Tvůrci svou pilulku ve tvaru hvězdice již úspěšně vyzkoušeli na prasatech. Na lidech ale zatím ještě testována nebyla. Dřívější výzkumy ukazují, že lidé raději a pečlivěji užívají léky, které je nutné brát méně často. Proto by si antikoncepční pilulka ve tvaru hvězdice mohla nalézt své příznivce.

Definice označuje lidské tělo jako veškerou hmotu tvořící člověka, představovanou buňkami, z nichž se skládají tkáně a orgány. Jenže tak jako tělesné schránky takřka všech rostlin, hub a živočichů, je i ta naše vhodným prostředím pro život mnoha jiných organismů: a to nejen miliard prospěšných mikrobů, kteří se v našich útrobách podílejí na zpracovávání potravy, nýbrž i méně sympatické, avšak velmi rozmanité skupiny – parazitů. 

Naše tělo může poskytovat domov asi třem stovkám různých druhů parazitických červů a přibližně třetina lidí si nějakého takového pocestného v sobě nese, často i nevědomky. Připočítáme-li ostatní parazitické skupiny, s nějakým „příživníkem“ se za život setká takřka každý. Zanedbatelná není ani jejich biologická rozmanitost: Podle některých odhadů představují až polovinu všech druhů na Zemi, jinými slovy na každý neparazitický druh připadá v průměru jeden cizopasný!

Závody ve zbrojení

Co se skrývá za nesmírnou rozmanitostí parazitů? Do značné míry za to mohou miliony let evoluce a její odvěké „závody ve zbrojení“. Jelikož je soužití cizopasníka s hostitelem pro druhého z nich už z definice nevýhodné a pro prvního životně důležité, nezůstává ani jeden pasivním přihlížejícím. Hostitel se musí vetřelci bránit a ten zas hledá nové cesty, jak obranu prolomit. Jakmile uspěje, musí hostitel najít nový způsob ochrany, přičemž se popsaný cyklus stále opakuje. 

Parazit tak dokáže jako hostitele využít jen určité rozmezí druhů. Nakonec mnohdy zvládne úspěšně cizopasit pouze na několika příbuzných hostitelích, nebo dokonce na jediném druhu. Parazitologové však upozorňují, že má uvedená situace i jisté neradostné důsledky. Pokud totiž nějaký hostitelský druh vymře, znamená to, že z planety zmizejí i paraziti, kteří na něm přímo závisejí. Vymírání probíhající v posledních letech se tudíž vlastně odehrává rychleji, než jsme se domnívali. Nicméně vztahy mezi cizopasníky a hostiteli mohou být ještě komplikovanější.

Nelehký úděl cizopasníka

Jejich vzájemné soužití se postupem času proměňuje. Setkání živočicha se zcela novým parazitem, který dokáže prolomit jeho obranu, může mít devastující následky a vést k rychlé smrti hostitele. Fatální dopad to má ovšem také na parazita: Na kom bude cizopasit, když si vlastní vinou zničí spižírnu? Nedokáže tak dokončit svůj životní cyklus, rozmnožit se uvnitř hostitele na potřebnou úroveň a přenést se na dalšího. Uvedené faktory snižují jeho reprodukční úspěch. 

Alespoň v určitých případech by tak mělo být v jeho zájmu potlačení vlastní schopnosti vyvolat u hostitele infekci či jiné poškození, které vedou ke smrti – odborně mluvíme o tzv. virulenci. Vědci se domnívali, že čím déle se parazit na hostitele adaptuje, tím nižší je jeho virulence. Daná teorie dlouho zůstávala jedním ze základních kamenů parazitologie, v posledních desetiletích se však ukazuje, že zřejmě neprávem: Existuje totiž až příliš mnoho výjimek. 

Ze spojence nepřítelem

K příkladům patří třeba nárůst virulence jednoho druhu zimniček, prvoků známých coby původci malárie. Kdysi se tento druh původně napadající opice používal v boji se syfilidou, a objevitelé léčebné metody dokonce získali Nobelovu cenu. Jeho schopnost vyvolat malárii u člověka byla totiž velmi nízká a u pacienta podnítilo jeho nasazení pouze horečky, které zničily původce syfilidy. Žádné další nepříznivé následky se u nemocného neprojevily. 

Zřejmě v důsledku adaptace na obranu hostitele se však virulence dané zimničky postupně radikálně zvýšila a dnes je na stejné úrovni jako virulence nejhoršího z lidských druhů zimniček. Příčina tkví patrně v tom, že se prvoci používaní pro očkování zpočátku v krvi hostitele množili relativně pomalu. A jelikož míra škodlivých projevů často přímo souvisí s rychlostí reprodukce parazita, byla virulence nízká. Postupně se však parazitické zimničky zvládaly množit čím dál rychleji a jejich schopnost způsobit infekci rostla.

Složité vztahy

Spojení mezi schopností vyvolat infekci a dobou soužití parazita a hostitele je tak patrně mnohem spletitější, než se usuzovalo. Závisí na celé řadě biologických, ekologických a evolučních faktorů, mimo jiné na způsobu přenosu či velikosti populace hostitele. V případech, kdy se parazit šíří kontaktem mezi zdravými a nakaženými jedinci, by mohla platit původní představa: Rychlé množení (a tedy vysoká virulence) cizopasníka snižuje jeho šanci na další přenos, zvlášť pokud je populace oběti řídce rozprostřená a hostitel zemře dřív, než se parazit dokáže přesunout dál. 

Pokud se však cizopasník rozšiřuje pomocí prostředníka, například komára, může jeho virulence zůstat vražedně vysoká, a přesto se bude šířit. Do výsledného mixu se může přidat ještě mutace vetřelců nebo tzv. superinfekce – když se již nakažený hostitel dostane do spárů dalšího parazita. 

Jako pokusní králíci

Nákaza některými cizopasníky může být přitom mnohem mírnější, bezpříznaková, nebo dokonce prospěšná, což vedle pacientů na vlastní kůži poznali i mnozí parazitologové. K průkopníkům na poli využívání sebe sama coby pokusného králíka patřil americký lékař Claude H. Barlow. Dobrovolně například pozřel několik desítek dospělých motolic Fasciolopsis buski, které získal ze stolice nakaženého pacienta. Zanedlouho našel ve vlastních exkrementech vajíčka motolice, a prokázal tak možný přenos dospělého stadia z člověka na člověka.

Podobný experiment s týmž výsledkem provedl s larvami zmíněného cizopasníka. V Barlowových stopách se později vydala řada badatelů a nadšených parazitologů, kteří chtěli předmět svého studia vyzkoušet na vlastní kůži, potažmo na vlastní vnitřnosti. Například i český lékař Jaroslav Štěrba pozřel v roce 1976 vajíčka tasemnice bezbranné. Ta pak v jeho těle zdárně rostla a v době vypuzení dosahovala úctyhodných šesti metrů. 

Zajímavé byly zprávy vědce o průběhu nákazy, ať už šlo o zvýšenou chuť k jídlu, která se dostavila asi po čtyřech měsících od uhnízdění tasemnice, nebo o vypuzování jednotlivých článků. Většinou sice vycházely se stolicí, ale někdy prý i samovolně v noci. Výrazný dopad měla údajně na parazita konzumace většího množství tvrdého alkoholu, po němž se spolu se stolicí vylučovaly soubory článků dlouhé až několik desítek centimetrů.

Vítaný host

Samoinfekce parazitickými červy jsou podle všeho běžné i dnes, přičemž nejoblíbenější je mezi parazitology zřejmě škulovec široký. O své zkušenosti s tímto červem nedávno referoval ředitel Parazitologického ústavu Akademie věd Julius Lukeš, který však nepozoroval, že by měla nákaza nějaké zásadně negativní zdravotní důsledky – naopak. „V západních zemích už jde o schválenou léčbu pro některé choroby, a o žádné sci-fi. Podařilo se prokázat pozitivní efekt určitých červů na Crohnovu chorobu a střevní záněty,“ uvedl Lukeš pro českobudějovický Deník.

Právě díky podobným odvážným dobrovolníkům se v posledních letech ukazuje, že se někteří parazitičtí červi mohou uplatnit při léčbě střevních autoimunitních onemocnění – a snad i v případě rakoviny, jak už v 90. letech při experimentech se svalovci ukázal ruský výzkumník Vasilij Britov. Jeho patentovaná metoda ovšem dosud neprošla žádnými klinickými testy.

Pokusy se samoinfekcí prodělala i škrkavka dětská, parazit s pozoruhodným životním cyklem. Po vylíhnutí totiž putuje ze střeva do krevního či lymfatického oběhu, jater, plic a přes trávicí soustavu se vrací do střev, kde se konečně usadí. Ruští vědci sami na sobě prokázali, že vajíčka cizopasného červa, kterým je nakažena asi miliarda lidí, zůstávají infekční i po mnoha letech, jež stráví paraziti v půdě.

Paraziti, evoluce a budoucnost

I když nám cizopasníci mohou připadat vlastně skoro zbyteční, opak je pravdou. Zdá se totiž, že se výrazně podíleli na evoluci života: Podle jedné z hypotéz mohou za existenci pohlavního rozmnožování, které je dnes u mnohobuněčných organismů téměř všudypřítomné. Příčina tkví opět v již zmíněných závodech ve zbrojení, v nichž má parazit díky miniaturním rozměrům či rychlosti množení značnou výhodu a hostiteli se přizpůsobuje daleko rychleji než on jemu. 

Je možné, že aby hostitel danou nevýhodu alespoň částečně vykompenzoval, uchýlil se k pohlavnímu rozmnožování, díky němuž se potomci geneticky liší od každého z rodičů – na rozdíl od buněčného dělení, kdy je nový jedinec jejich pouhou kopií. Pak je tudíž možné, že se vzhledem k poněkud rozdílným, zejména imunitním vlastnostem nestane další generace pro parazita tak snadnou kořistí.

TIP: Nebezpeční a přesto krásní: Jak vypadají paraziti pod mikroskopem

Zajímavou otázkou zůstává, kdy se k nám současní paraziti připojili. Zdá se, že například tasemnice se ve střevech člověka zabydlela před několika miliony let, když se uchýlil k pravidelné konzumaci masa. Vši se zas mohly vyvinout v době, kdy se naši předci začali oblékat. Mnozí lidští paraziti se zřejmě objevili v souvislosti s rozvojem zemědělství, kdy se ujal usedlý způsob života, hustota populace vzrostla a člověk byl v bližším kontaktu s hospodářskými i jinými zvířaty (třeba s hlodavci), jež se stala zdrojem nových parazitů.

Aktuálně zaznívá rovněž palčivá otázka, jak se do rozšíření cizopasníků – nejen těch lidských – promítne globální změna klimatu. Přestože mnozí pro nás stále představují víceméně exotické tvory, nelze vyloučit, že se s postupným oteplováním někteří z nich, potažmo jejich přenašeči usadí i na našem území. 

Pod mořem se v dnešní době rozkládá globální telekomunikační síť. Tvoří ji kabely s optickými vlákny, v nichž neustále proudí ohromující množství dat. Geologové nedávno přišli na to, že by tuto komunikační síť mohli skvěle využít. Jen úplně jiným způsobem, než původně zamýšleli její tvůrci.

Američtí odborníci nedávno uspořádali experiment, v němž na čtyři dny proměnili 20 kilometrů podmořského kabelu v zálivu Monterey u kalifornského pobřeží na zařízení, jehož výkon odpovídal asi 10 tisícům seismických stanic, které by byly rozmístěné na mořském dně. Experiment byl úspěšný a vědci v jeho průběhu detekovali slabé zemětřesení, a také seismické pohyby v oblasti zdejších podmořských zlomů.

TIP: Překvapení pro geology: V jižní Kalifornii se objevil zbrusu nový tektonický zlom

Pokud by se tato metoda ukázala jako praktická, mohla by přinést geologům ohromné množství velmi zajímavých a důležitých údajů. Mnohé oblasti mořského dna jsou geologicky neklidné. Seismické detektory se dnes vyskytují jen asi na 30 procentech rozlohy dna oceánu a jejich počet není nijak závratný. Povrch mořského dna a souše přitom pokrývá již asi 10 milionů kilometrů optických kabelů a přinejmenším část z nich by určitě bylo možné tímto způsobem využít.

Cenu za nejhorší popis sexu v beletrii, kterou každoročně uděluje britský literární časopis Literary Review, letos získali hned dva autoři: Francouz Didier Decoin a Brit John Harvey.

Sedmačtyřicetiletý laureát prestižní Goncourtovy ceny Decoin si ocenění vysloužil za zobrazení sexu ve své knize Úřad pro zahrady a rybníky, která se odehrává v Japonsku před tisíci lety.

„Kacuró začal sténat a pod látkou kimona mu v místě pohlaví vyrostla boule, Mijuki ji popadla, mačkala, hnětla, masírovala, drtila. Působením dotyků se Kacuróova varlata i s pyjem slila v jednu hmotu, přelévající se pod laskající rukou. Mijaki měla dojem, že v rukou drží opičku schoulenou do klubíčka,“ napsal Decoin (český překlad z knihy, která vyšla v nakladatelství Plus)

Autor pěti románů John Harvey byl nominován za svou novelu Pax, kde například píše, že „se objímali, jako by díky pevnému sevření mohli splynout v jeden celek.“

Nelichotivé ocenění je už od roku 1993 udělováno za „mimořádně špatný popis sexuálních scén v jinak dobrém románu.“ V minulosti ji získali například držitel Evropské knižní ceny Erri De Luca z Itálie, bývalý člen kapely The Smiths Morrissey nebo Jonathan Littell za svůj román Laskavé bohyně.

Na severní obloze se v těsné blízkosti souhvězdí Hadonoše vine nepříliš nápadné souhvězdí Hada. To ale neznamená, že by nemohlo ukrývat astronomické skvosty. Jedním z nich je bezpochyby takzvaný Hoagův objekt, což je velmi zvláštní galaxie ve tvaru prstence. Astronomové se dodnes nemohou shodnout, jak tento podivný objekt vznikl.

Záhadný objekt nese jméno svého objevitele – amerického astronoma Arthura Hoaga. Ten si v době svého objevu, v roce 1950, nebyl jistý, zda se jedná o galaxii nebo planetární mlhovinu. Domníval se také, že téměř dokonalý prstenec vznikl následkem tzv. gravitační čočky. Později se ale ukázalo, že jde skutečně o prstencovou galaxii a jak jádro objektu, tak i samotný prstenec, tvořený převážně mladými horkými modrými hvězdami, dělí od Země stejná vzdálenost – asi 600 milionů světelných let. Určení vzdálenosti tak bylo i důkazem, že prstenec není způsobený gravitační čočkou.

Prstencová záhada

Prstenec Hoagova objektu má vnitřní průměr asi 75 tisíc světelných let a vnější průměr asi 120 tisíc světelných let. Odborníci odhadují, že celá galaxie má hmotnost asi 700 miliard Sluncí. Mezi červenavým hustším jádrem galaxie a modrým prstencem je téměř prázdný prostor, kde se podle vědců mohou nacházet hvězdokupy a hvězdy. Jistotu ale v tomto případě nemáme – na tak velkou vzdálenost totiž nejsou patrné.

TIP: Extrémní vzácnost: Astronomové objevili galaxii se dvěma prstenci

Otázkou je, jak něco takového mohlo vzniknout. Problém je v tom, že podobných galaxií je velice málo a příliš jim zatím nerozumíme. Prstencové galaxie zřejmě vznikají při srážce dvou galaxií, jedné menší a druhé větší. V případě Hoagova objektu jsme ale nenašli žádné stopy po takové srážce. Další možností je, že původně šlo o spirální galaxii s příčkou, kde se tato příčka z nějakého důvodu zhroutila. Tomu ale zase neodpovídá tvar jádra ani prstence. Záhada prstencové galaxie tak stále trvá i téměř 70 let od jejího objevení.

O Milíčově mládí víme vzhledem k jeho přízvisku pouze to, že pocházel z moravské Kroměříže. Kde se vzdělával, nabýval první zkušenosti a jaké prostředí ho formovalo, bohužel známo není. První záznam o něm máme až z dubna 1358, kdy se jeho jméno objevilo na jedné z listin kanceláře Karla IV. Milíč se totiž stal jejím zaměstnancem. Díky tomuto povolání měl možnost hodně cestovat – coby panovníkův doprovod se podíval například do Norimberku či Vratislavi. Během cest jistě načerpal cenné zkušenosti a poznatky, které by doma nezískal, což pomohlo formovat jeho pozdější názory. 

Cesta na výsluní

Vedle toho se zdárně rozvíjela také jeho kariéra církevní, i když univerzitní vzdělání pravděpodobně neměl. Stal se kanovníkem pražské katedrály a strážcem tamního hrobu sv. Václava. Získal i pravomoci patřící pražskému arcijáhnovi, když zastupoval jeho nepřítomného držitele. Ze všech těchto úřadů mu samozřejmě plynuly nezanedbatelné příjmy. Coby arcijáhen měl Milíč za povinnost provádět vizitace, tedy kontrolní návštěvy kněží a jejich farností za účelem zjištění případných nedostatků a zjednání nápravy. Nedochovaly se sice žádné zprávy o tom, s čím se setkával, je však velmi pravděpodobné, že právě tehdy zblízka poznal, co všechno v církvi nefunguje a vyžaduje reformu. Pro jeho pozdější působení to musela být škola k nezaplacení.

V životě klasického sběratele církevních úřadů ale na rozdíl od jeho kolegů nastal zlom. Bohužel se nedá zjistit, co ho nastartovalo. Byl to nějaký konkrétní zážitek, nebo delší pozvolný vývoj? Nová etapa v Milíčově životě každopádně nastala v druhé polovině roku 1363. Tehdy totiž k údivu okolí složil všechny duchovní i světské funkce, zatímco svůj majetek, jistě nemalý, rozdal chudým. Od té chvíle chtěl být jen prostým knězem a kazatelem. Oděl se v žíněné roucho, aby i navenek vyjádřil zřeknutí se všeho světského potěšení, a mohl se svobodně věnovat tomu, k čemu byl od Boha povolán, nebo tomu alespoň pevně věřil.

Základnou se mu stala kazatelna v kostele sv. Mikuláše na Menším městě pražském, dnešní Malé Straně. V této době nebyla kázání nedílnou součástí mše a většinou se odehrávala zvlášť, takže lid mohl do kostelů přijít pouze na ně. Milíč nebyl zdaleka jediným svého druhu. Svůj vzor měl v Konrádu Waldhauserovi pocházejícím z Rakous, který se v Čechách těšil velké oblibě. 

Čekání na Antikrista

Nejčastějším terčem těchto reformně naladěných kazatelů byl neutěšený stav duchovenstva, jeho mravní poklesky jako hrabivost a rozmařilý život, stejně jako nedostatek zbožnosti u laiků. Milíč byl ovšem jiný v tom, že z kazatelny mluvil česky, takže jeho řeč byla přístupná širokým vrstvám těch nejchudších. Protože však pocházel z Moravy, zdá se, že jeho mluva Pražanům přišla zprvu poněkud nezvukomalebná a nebohý reformátor si tak vysloužil zpočátku mnoho posměchu. Brzy si však jeho kázání našla své publikum, které se stále rozrůstalo.

Milíč navíc dovedl kázat také v latině a němčině a této možnosti k šíření svých myšlenek využíval. Na kazatelnu vystupoval každý den, a to hned několikrát. Svatomikulášský kostel nakonec ani nemohl davy lačnící po Milíčových slovech pojmout, takže se kazatel přestěhoval do většího kostela sv. Jiljí na Starém Městě. Svými úspěchy byl ovšem trnem v oku jiným duchovním, zvláště příslušníkům takzvaných žebravých řádů, dominikánům a minoritům, jejichž kostely se naopak nápadně vyprázdnily.

Milíčovy myšlenky byly v mnoha ohledech novátorské. Vyzýval například k častému přijímání svátosti oltářní oproti soudobé praxi, která předpokládala přijímání pouze jednou či dvakrát do roka. Nejvíc ale proslul svými předpověďmi o blížícím se konci světa a nutnosti včasné nápravy celé společnosti. Kazatel dokonce vypočítal, kdy přesně k příchodu Antikrista, jenž ohlásí konec časů, dojde. Výsledkem jeho kalkulací byl rok 1365. Za Antikrista, tedy ztělesnění ďábla, údajně dokonce neváhal označit (pro nás dnes poněkud překvapivě) samotného Karla IV. 

Dům pro padlé ženy

Asi nejzajímavějším Milíčovým počinem však bylo založení domu pro padlé ženy na Starém Městě pražském, v místě, kde se dříve nacházel hampejz zvaný Benátky, jenž byl z panovníkova rozkazu před časem srovnán se zemí. Milíč se padlých ženštin neštítil, naopak se jich ujal a s cílem zajistit jejich duším spásu se je snažil přivést k pokání a na správnou životní cestu. Nově zřízený útulek s kaplí, zasvěcenou příznačně Marii Magdaleně, nazval Jeruzalém. 

Tyto dobře míněné výstřelky samozřejmě neunikly pozornosti světské ani duchovní vrchnosti, a tak se z nich reformátor musel brzy zodpovídat. Už v roce 1365 se proti němu nahrnulo mnoho obžalob, takže skončil na nějaký čas ve vězení. Přestože jeho původní výpočty ohledně konce světa nevyšly, očekával Milíč jejich naplnění v brzké době. Kazatel pocítil potřebu promluvit si o těchto palčivých věcech se samotnou hlavou křesťanstva, papežem Urbanem V., a vydal se proto do Říma. Sídlem papeže už od počátku 14. století nebyl Řím, ale Avignon. Protože se však Urban V. chystal k přesídlení do tradiční Itálie, očekával jej Milíč tam. 

Věčné čekání ve Věčném městě se mu ale rychle omrzelo a kněze, zvyklého z Prahy kázat vícekrát denně, začal svrbět jazyk. Podle pokynu Ducha Svatého, jak tvrdil, se rozhodl přibít na dveře chrámu sv. Petra oznámení, v němž zval na své veřejné kázání. Mělo být zcela přirozeně na téma, jež mu na srdci leželo nejvíce: příchod Antikrista. Na něco takového nebylo římské publikum zvyklé, a tak český kazatel skončil v rukách inkvizice. Nakonec byl podezření z hereze zproštěn a mohl zase na svobodu. Slyšení u papeže se ovšem nedočkal, ani když se do Říma vypravil podruhé. Proto mu podal svou výpověď alespoň písemně. Jenže Urban ani tentokrát na jeho výzvy po reformě křesťanstva prostřednictvím koncilu nereagoval.

Proces proti Milíčovi

V Čechách kazatel pokračoval v započatém díle, přestože se setkával s neustálými překážkami. Největšími nepřáteli mu byli pražští duchovní. Označili ho za „bláhového pomýlence“, který měl se svými pomocníky z řad kněží a bývalými nevěstkami založit jakýsi nový neschválený řád. Milíč se tak znovu ocitl před církevními soudy.

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Kromě toho byl v nemilosti u pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a z pochopitelných důvodů se netěšil oblibě ani u Karla IV. Jejich cílem coby představitelů světské a duchovní moci bylo mít v království klid a pořádek, přičemž jakékoliv podezření z výskytu hereze se jich nepříjemně dotýkalo. Milíč se stal až příliš mnoha lidem nepohodlný. Situace vyvrcholila tím, že se odvolal před papežský soud do Avignonu, kam se také v roce 1374 odebral, neboť k trvalému usazení papeže v Římě nedošlo. Jeho proces se stále protahoval a Milíč se tak dočkal dříve smrti než zproštění obvinění. Zemřel 29. června 1374 a místo posledního odpočinku našel v avignonské katedrále.

Když v roce 1911 svrhl poručík Giulio Gavotti ze svého letounu Taube (česky holub, holubice) první bomby během italsko-turecké války, málokdo mohl tušit, že podobný osud potká o tři roky později i francouzské hlavní město. A paradoxně bude smrt rozsévat stroj stejného typu.

Nepříjemné překvapení

První bombardování Paříže z 30. srpna 1914 nezpůsobilo žádné významné škody a rozcházejí se i počty obětí. Podle některých zdrojů byl zabit jen jeden kůň, jiné prameny zase uvádějí tři mrtvé civilisty. Od té doby se německé letouny nad metropoli vydávaly pravidelně s tím, jak se blížila císařská armáda. Osádky shazovaly kromě bomb také propagandistické plakáty vyzývající město ke kapitulaci – oboje však jen s minimálním účinkem. Navzdory tomu, že úřady vyzývaly Pařížany, aby v případě útoku vyhledali úkryt, mnoho lidí raději postávalo na ulicích a vzhlíželo k nebi na vzácnou podívanou.

Němečtí piloti se nad Paříží zpočátku objevovali v letounech Taube. Osádku stroje, jenž svými tvary skutečně připomínal ptáka, tvořili dva muži. Letadlo nedosahovalo nijak oslnivých výkonů, maximální rychlost byla okolo 100 km/h a dolet jen 140 km, ale v úvodní fázi války jej k průzkumným a bombardovacím účelům nasadila letectva centrálních mocností. Taube se osvědčil v bitvě u Tannenbergu (1914) a také při bojích na Marně (1914), kde jedno z letadel ukořistili Francouzi.

Výstava v Invalidovně

Počátkem roku 1915 otevřelo pařížské Muzeum armády (Musée de l’Armée) sídlící v části slavné Invalidovny své brány, aby představilo veřejnosti techniku ukořistěnou po bitvě na Marně. Kromě několika kanonů upoutal pozornost návštěvníků právě taube, jelikož právě tento stroj měli spojený s nedávným bombardováním Paříže. Kromě něj se na výstavě později objevil například také DFW B.I.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

O celé akci se mnoho informací nedochovalo, ale je zřejmé, že probíhala minimálně do prosince 1915, podle některých zdrojů až do konce války. Muzeum v té souvislosti vydalo celou řadu pohlednic, z nichž je vidět, že s postupem času mohli lidé obdivovat také francouzská letadla (dvouplošník Farman). Jak dokládá tato fotografie, výstava se několik dní po otevření těšila nebývalému zájmu veřejnosti. Z obrázku není vidět číslo stroje, takže už se asi nepodaří zjistit, jakou historii měla „holubice“ za sebou ani za jakých okolností padla do rukou Francouzům. 

Floridští farmáři jsou bezmocní. Jejich plantáže zasáhlo zelenání citrusů, infekční onemocnění, kterému v Číně, odkud tato infekce pochází, říkají „nemoc žlutého draka“. Původcem této zničující choroby je bakterie z rodu Liberibacter. Na Floridě se žlutý drak poprvé objevil v roce 2005 a od té doby se lavinovitě šíří.

Žlutý drak je jednou z nejvíce devastujících chorob citrusů na světě. Nakaženým stromům zblednou listy a jejich plody buď nedozrají a zůstanou zelené anebo nezralé spadnou na zem. Infekci mezi stromy šíří mery, savý hmyz z příbuzenstva mšic a molic. Dosavadní boj se žlutým drakem farmáři bohužel prohrávají. Zatím se jim nepodařilo nalézt účinnou obranu.

TIP: Na obzoru se rýsuje strašlivá katastrofa: Vymřou banány?

Oproti sezóně 2003-2004 (citrusy se sklízejí během zimy) poklesla letošní produkce citrusů na Floridě o 80 procent. Nejvíce jsou přitom zasažené grapefruity. Za stejné období zkrachovalo asi 70 procent z původních 7 tisíc pěstitelů citrusů na Floridě. Genetici mezitím usilovně pracují na geneticky upravených citrusech, které by byly vůči žlutému drakovi odolné – zatím ale bez valných úspěchů.