Američtí vědci a lékaři z Oregonské státní univerzity analyzovali celkem 18 dávek údajně čistého lidského krevního séra od jednoho z obvyklých dodavatelů. Tyto vzorky krevního séra prozkoumali pomocí oblíbené analytické metody hmotnostní spektrometrie. Ukázalo se, že dodávané lidské krevní sérum není až tak úplně čisté.

Ve všech zkoumaných krevních vzorcích vědci objevili kofein, který se podle všeho stal neoddělitelnou součástí moderní civilizace. Větší část vzorků obsahovala alprazolam, známý jako Xanax, který se používá k léčbě úzkostných či panických poruch nebo depresí. V řadě vzorků se rovněž nacházel syntetický opioid dextrometorfan, který je součástí mnoha léků proti kašli, a také tolbutamid, využívaný jako lék proti diabetu 2. typu.

TIP: Nedostatek krve: Většina zemí světa nemá dost krve pro lékařské zákroky

Na první pohled nepříliš povzbudivá zjištění nejsou podle lékařů důvodem k panice. Ve skutečnosti jde totiž o velmi malá množství, která nejsou pro příjemce transfuze nijak nebezpečná. Na druhou stranu, složení krve dárců nabízí zajímavý pohled na lidský život a naše zvyky v 21. století.

Na jaře 1983 uzavřela americká vláda předběžnou smlouvu s šesticí průmyslových gigantů (Aerospatiale, Bell, Boeing, Grumman, Lockheed a Westland), na jejímž základě začalo vznikat šest prototypů stroje označeného V-22 Osprey (orlovec). Z několika uvažovaných variant se uchytila zjednodušená verze V-22B, ale vychytávání jejích dětských nemocí zabralo celá 90. léta.

Když se v roce 2000 zdálo, že to nejhorší má Osprey za sebou, jako blesk z čistého nebe přišly dvě vůbec nejhorší nehody a s nimi smrt 23 příslušníků námořní pěchoty. Konstruktéři přepracovali bezpečnostní prvky, i tak přišlo během testů o život celkem třicet osob, což z V-22 činí nejvražednější projekt pro vlastní osádky v dějinách USA. A bez uzardění se může ucházet i o titul nejprodraženějšího projektu – vývoj oproti plánům spolykal o 30 miliard dolarů více. 

Rychlý a odolný 

Roku 2005 Pentagon uznal konvertoplán schopným služby a pomalu se rozjela sériová výroba. Námořní pěchota zařadila typ do výzbroje v roce 2007 a nahradila jím letité vrtulníky CH-46 a CH-53, letectvo přijalo V-22 o dva roky později. Přes počáteční nedůvěru vojáků začal osprey konečně prokazovat své přednosti – odolný trup a spolehlivé motory. Horizontálně natočené rotory se za 12 vteřin nakloní až o 90° dopředu a následně pracují jako u turbovrtulového letounu. Ve srovnání s vrtulníky dosahuje letoun nejen rychlosti až 565 km/h, ale i delšího doletu 1 620 km a nosnosti asi devět tun. Palubní personál válečných plavidel si zase cení skladnosti, neboť křídla lze během minuty a půl složit souběžně s trupem a rotorové listy natočit na jednu stranu.

Aby do boje nemusely „orlovce“ doprovázet bitevní vrtulníky, dočkal se V-22 vyzbrojení. Do bočních dveří či zadní rampy lze lafetovat kulomety M240 nebo M2, v blízké budoucnosti konvertoplány zřejmě obdrží i účinnější výzbroj sestávající z řízených protitankových střel AGM-114 Hellfi re a protizemních AGM-176 Griffi  n či neřízených Hydra 70. Instalaci podvěsné výzbroje pod křídla překážejí rotory, takže v úvahu připadá jen instalace na přídi.   Ostré nasazení V-22 poprvé absolvoval v barvách americké námořní pěchoty, která jej roku 2007 vyslala do Iráku a o dva roky později i do Afghánistánu. Když roku 2013 v Jižním Súdánu ozbrojenci zasáhli palbou tři stroje a zranili čtyři příslušníky osádek, ukázala se nutnost posílit pasivní ochranu. Váha dodatečného pancíře činí 360 kg. Kromě USA si unikátní stroj pořídilo Japonsko, o koupi nebo pronájmu uvažují představitelé Indie či Jižní Koreje. 

Nová generace

Zkušenosti s V-22 se společnosti Bell vyplatily, neboť je záhy uplatnila v programu JMR-TD (Joint Multi-Role Technology Demonstrator) zkoumajícím nové koncepty vysokorychlostních strojů kategorie VTOL. Bellovým želízkem v ohni se stal konvertoplán V-280 Valor, jenž se poprvé vznesl v prosinci 2017, a pokud v testech uspěje, mohl by nahradit víceúčelové vrtulníky UH-60 Black Hawk.

Při tvorbě stroje nové generace se inženýři snažili vyhnout chybám nasekaným při vývoji ospreye. Valor je jednoduší i levnější a využívá prvky z existujících strojů – kupříkladu trup nezapře inspiraci tvarem blackhawku a avionika pochází z transportního C-130K. Masivní použití kompozitů snížilo hmotnost, výrazný technologický pokrok přináší upravený systém nosných ploch a pohonných jednotek. Na rozdíl od V-22 se totiž přetáčejí jen převodovky s rotory, zatímco motory zůstávají ve vodorovné pozici. To znamená vyšší spolehlivost i eliminaci rizika poškození přistávací plochy spalinami.

Úctyhodný operační dosah

Ve srovnání s UH-60 disponuje V-280 větší kapacitou – uveze čtyřčlennou osádku a 14 vojáků oproti čtyřčlenné osádce a 11 vojákům či 20 pasažérům. Největší devíza spočívá ve dvojnásobné rychlosti i doletu, neboť valor přepraví výsadek rychlostí 520 km/h na 1 500 km a vrátí se zpět (v podvěsu unese až 4 500 kg, tedy třeba houfnici M777, rychlostí 280 km/h).

TIP: Hybridní Plimp Model J bude dopravní letadlo-vrtulníko-vzducholoď

Tyto výkony by v případě zavedení do služby výrazně rozšířily možnosti velitelů při plánování aeromobilních operací – flotila V-280 kupříkladu přepraví stovky vojáků s děly z německých základen do Pobaltí, aniž by v cílové oblasti potřebovala letiště. V současnosti se valor podrobuje náročným testům, které rozhodnou o jeho dalším osudu. Prozatím se výsledky jeví velmi slibně a v dubnu 2019 jeden z prototypů dosáhl rekordní rychlosti 556 km/h. Přesvědčí-li revoluční stroj americké generály, jeho specializované verze by mohly nahradit i legendární bitevníky AH-64 Apache. 

Novozélandští vědci a lékaři zřídili první spermabanku na světě, která akceptuje vklady spermatu od HIV pozitivních dárců. Jde o muže, kteří žijí s virem HIV, ale zároveň podstupují účinnou antiretrovirální léčbu. Tito muži mají hladinu částic viru HIV ve svém těle tak nízkou, že HIV není možné detekovat krevními testy.

Technicky vzato jsou tito muži HIV pozitivní, jak ale potvrzují odborníci, nemohou přenést virus na partnerku prostřednictvím spermatu ani na nikoho jiného. Díky tomu je spermabanka, která vznikla v rámci projektu s přiléhavým názvem Sperm Positive, zcela bezpečná pro účely oplodnění. Za normálních okolností by přitom muži s HIV neměli šanci darovat sperma.

TIP: Skvělá zpráva: Nová vakcína si poradí i s jinak nezničitelným kmenem viru HIV

Součástí projektu Sperm Positive je i online rozhraní, které slouží k seznámení potenciálních příjemců spermatu s jeho dárci. Všichni zúčastnění jsou si pochopitelně vědomi, že dárci spermatu mají v tomto případě infekci viru HIV, ale zároveň nemohou nikoho nakazit. Účastníci projektu propagují myšlenku, že s infekcí HIV, která může být různého původu, život nekončí.

Mezi nejpopulárnější sporty se v meziválečném Německu zařadilo plachtaření a po celé zemi vyrostlo kolem 4 000 leteckých klubů a malých sportovních letišť, z nichž startovaly větroně s nadšenými mladými muži (a občas i ženami) v kokpitech. Tato aktivita měla i silnou oficiální podporu, jelikož tak vznikal velmi cenný kádr nadšených pilotů pro budoucí válečné letectvo. Piloti se tajně připravovali ve škole letecké společnosti Lufthansa, která byla zpočátku extrémně výběrová, a vstupními testy prošlo jen okolo 10 % zájemců.

Předchozí část: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (1)

Budování zakázané Luftwaffe 

V roce 1935 došlo v Německu k obnovení povinné vojenské služby, nejdříve na rok, potom na dva, nicméně dostat se k nyní již oficiálně ustavené Luftwaffe pořád nebylo jednoduché. Mnozí zájemci tedy raději volili cestu dobrovolného úvazku po skončení povinné služby, neboť pak už se musel brát ohled na jejich přání, ke které složce ozbrojených sil chtějí nastoupit. V každém případě však museli nejprve projít několika měsíci u Říšské pracovní služby, kde se naučili disciplíně, a poté ještě základním vojenským výcvikem, jenž odpovídal přípravě vojína pěchoty a byl shodný pro všechny složky Wehrmachtu.

Současně se již uchazeči učili teorii létání, navigaci a podobně, aby po šesti měsících mohli absolvovat testy, které ukázaly jejich vhodnost pro funkci pilota. Prošla jen malá část a zbylí zamířili do kursů pro výcvik navigátorů, radistů, střelců či mechaniků. Adepti na místo za kniplem mohli záhy usednout do školních dvojplošníků, například Fw 44 Stieglitz či Bü 131 Jungmann, jež se užívaly v primárním výcviku. Po jejich zvládnutí (takzvaný stupeň A) přešli na rychlejší letouny, mimo jiné Ar 66 či Go 145, což jim poskytlo licenci na úrovni B. Na rozdíl od USAAF ale Luftwaffe neprovozovala speciální cvičné letouny pro třetí stadium (úroveň C), jelikož k tomu se většinou používaly upravené varianty běžných bojových typů. 

Zredukovaná podoba výcviku

Nového pilota německého bombardéru, jenž měl za sebou okolo 100–150 letových hodin na jednomotorových strojích, tedy čekala cvičná modifikace jeho budoucího bojového letadla, například He 111 nebo Do 17. K výcviku osádek dvoumotoráků se ale někdy užívaly i dopravní stroje, nejčastěji Ju 52. Tato praxe se postupně stala častější, protože Luftwaffe se po velkých ztrátách v bitvě o Británii a na východní frontě ocitla v nouzi a musela posílat do boje i starší verze bombardérů, které dosud sloužily k výcviku.

Zpočátku se žádalo, aby pilot získal dalších 120–150 letových hodin, a tak na tom po této stránce nebyl zase o tolik hůř než jeho americký protivník, ovšem válečný tlak dolehl na délku výcviku také u Luftwaffe. Roku 1940 došlo ke zrušení počáteční pozemní fáze a onen pěchotní výcvik se prováděl současně s testováním a školením na piloty, navigátory, mechaniky a tak dále, což zabíralo celkem tři až čtyři měsíce. Budoucí piloti už poté usedali do cvičných letadel, kdežto muži pro ostatní profese zamířili do specializovaných kursů.

Nevhodné k flakům

Ti, kteří se ukázali jako nevhodní i pro roli pozemní obsluhy, přesto zůstali u Luftwaffe, pod kterou patřilo i protiletadlové dělostřelectvo. Z těchto vojáků se tak staly obsluhy flaku a dalších pozemních jednotek Luftwaffe. Redukoval se též počet nalétaných hodin, a proto šli piloti mnohdy do akce po pouhých 100–150 hodinách v kokpitu. Válečná situace navíc vedla k postupnému poklesu důležitosti bombardérů, protože Luftwaffe musela svoje omezené zdroje soustředit spíše na stíhací letectvo.

Roku 1944 pak začal takzvaný program Windhund, jak se nazývalo nouzové přeškolení osádek bombardérů na stíhače, jenže výsledky byly tristní. Mimo jiné i proto, že kokpity těchto dvou kategorií letadel přitahovaly značně odlišné povahy a ono spěšné přeškolení nemohlo změnit zažité návyky. Poslední nově vycvičené letce přijala Luftwaffe formálně do služby v únoru 1945, kvalitou se ale se svými předválečnými spolubojovníky nemohli v žádném případě rovnat. 

Měření sil

Německá Luftwaffe se rodila v podstatě ilegálně, ale díky obrovské oblibě plachtařství od počátku neměla nouzi o uchazeče o místa v kokpitech. Mohla tedy používat vysoce výběrový a exkluzivní systém, což měla společné s předválečným americkým vojenským letectvem, byť tam šlo spíš o důsledek omezeného rozpočtu USAAC.

Také v Americe byl výcvik velice důkladný a letectvo mělo elitní status, což se odráželo mimo jiné v požadavcích na uchazeče, ovšem brzy po vstupu do války bylo třeba tyto laťky přece jen snížit a výcvik zkrátit, ačkoli nikdy nedošlo na tak extrémní redukci, k jaké dospělo Německo v roce 1944.

U letců, kteří se školili ještě před válkou či na jejím začátku, lze říci, že německý pilot měl podrobnější znalosti teorie a lepší obecný vojenský výcvik, zatímco jeho americký soupeř se mohl spolehnout na více nalétaných hodin, byť vesměs na strojích, které se od těch bojových hodně lišily. Německý pilot měl aspoň zpočátku lepší životní podmínky, protože i bez ohledu na veškeré nectnosti maršála Hermanna Göringa je nutné mu přiznat, že se o své letce staral příkladně.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Tento jeho zájem se ale negativně odrážel také v tom, že Luftwaffe byla ze všech složek Wehrmachtu zdaleka nejvíc prostoupena nacistickou ideologií. Němečtí piloti měli zpočátku vynikající předpoklady pro úspěch, ale celková strategická situace pracovala proti nim. Naproti tomu americký program výcviku pilotů bombardérů měl nejprve zpoždění, které ale brzy dohnal, takže nakonec přivedl osádky USAAF na výsluní slávy. Těžké ztráty v jejich řadách ale připomínají, že šlo o slávu nesmírně draze zaplacenou.

Třicetiletá válka zpustošila mnohé oblasti střední Evropy, z nichž Země koruny české patřily k těm nejzničenějším. Nejhůře postihla úrodné nížiny, kudy vojska táhla nejčastěji, tedy Polabí nebo Hanou. Jiná místa tak hrozivým ztrátám unikla, zejména podhorské kraje. Více než vojenská tažení však obyvatele zabíjely nakažlivé nemoci, především morové epidemie, které prošly českými zeměmi v letech 1624–6, 1631–5, 1639–40 a 1648–9. Odhadem ztratily české země jednu třetinu obyvatel, což se muselo projevit na životní úrovni. Na českém venkově začalo druhé nevolnictví.

Původ roboty

Robota má svůj původ ve středověku, kdy šlechta zakládala první panství a byl ještě dostatek volné půdy. Šlechta tehdy nemohla obdělávat tak obrovské lány ve vlastní režii, proto je rozdělila na menší pole a ta dědičně pronajala. Poddaný měl za povinnost platit, zpravidla ve dvou termínech, na jaře o svatém Jiří a na podzim o svatém Havlu. Navíc odevzdával také nějaké naturálie a byl povinen jistou pomocí svému pánu.

Částka se stanovila na věčné časy a toto ustanovení platilo. Takže sedlák například platil roku 1350 jednu kopu grošů, přičemž jeho vzdálený potomek platil o tři sta let později stejnou částku. Jenže mince už stejnou hodnotu neměly! Inflace, o níž ovšem tehdejší lidé neměli sebemenší ponětí, dosáhla podle odhadu až 500%. Šlechta tedy chudla, aniž by chápala proč. Je to jeden z důvodů, proč během 17. století téměř vymizel z českého venkova rytířský stav, tedy nižší šlechta. Rytíři se prostě nebyli schopni uživit, raději své pozemky prodali a dali přednost kariéře u dvora, nebo ve vojsku. Na většině půdy se rozkládala rozsáhlá panská dominia. 

Finanční problémy se šlechta rozhodla řešit podnikáním ve vlastní režii, k čemuž ovšem potřebovala pracovní sílu a námezdná čeleď nemohla stačit. A proto začala narůstat robota. Nebyla všude stejná, lišila se panství od panství, někde se šlechta chovala poměrně umírněně, jinde si svá práva tvrdě vymáhala. Karabáč v rukou drába nebyl ve skutečnosti tak častý, jak se nám snaží vsugerovat třeba Alois Jirásek ve svém Temnu, ale určitě nechyběl. 

Neefektivní záležitost

Půda na velkých panstvích se v 17. století formálně dělila na panskou, takzvaný dominikál, a poddanskou, takzvaný rustikál. Formálním vlastníkem veškeré půdy byl ovšem šlechtic. K dominikálu patřily především pastviny, poskytující píci stádům ovcí, a lesy, z nichž se získávalo výnosné dřevo a v nichž se lovila zvěř. Právo lovu měla samozřejmě opět jen šlechta. Z orné půdy patřila k dominikálu zhruba jedna třetina, většinou ta nejúrodnější, zbytek patřil k rustikálu. Půdu obdělávanou ve vlastní režii šlechty, tedy dominikál, obhospodařovaly poplužní dvory. Na nich měli poddaní za povinnost vykonat většinu roboty.

Selským statkům se říkalo grunt. Robota se nikdy nepředepisovala jedincům, ale vždycky patřila právě ke gruntu. To znamená, že pracovat na panskou půdu docházela z každého gruntu jen jedna osoba. U bohatých sedláků přitom často sloužilo třeba i deset pacholků a v takovém případě samozřejmě nerobotoval sedlák. Aby to však nebylo tak snadné, tak se bohatým sedlákům, vlastnícím spřežení koňské či volské, předepisovala robota potažní, zatímco chudší nájemci vykonávali robotu pěší. 

Na panském se pracovalo od rozbřesku do soumraku s dvouhodinovou polední přestávkou. K povinnostem patřily především veškeré polní práce, tedy orba, vláčení, výsev, okopávání, sbírání kamenů, vyvážení a rozhazování hnoje a samozřejmě sklizeň, která byla časově nejnáročnější. Během ní neplatila obvyklá sazba maximálně tří dnů v týdnu. Vrchnost mohla vyžadovat robotu delší a z jednoho gruntu se jí mohlo účastnit i více lidí. Ovšem tuto práci navíc platila vrchnost lepší sazbou 7 krejcarů pro pěšího robotěha a až 21 krejcarů za potah. Poddaní se také účastnili údržbářských prací při stavbě a opravách budov, cest a mostů nebo při dálkové přepravě nákladů. Na některých panstvích odváděli poddaní část roboty třeba při tkaní látek. 

Velmi sporná je efektivita robotní práce. Podle dochovaných záznamů byla až desetkrát nižší, než když sedláci pracovali na vlastním. Pro příklad: odvoz 24 beček na vzdálenost 60 km si vyžádal celých 24 robotních dnů, dovoz stovky latí na vzdálenost 4 km 4 robotní dny, stejně tolik si vyžádal i dovoz 1 000 cihel na zhruba tříkilometrovou vzdálenost. Jak vidno, pokud nebyla vrchnost skutečně krutá, dala se robota vydržet.

Občan nabyl, erár bere

Robota a nevolnictví nám dnes připadají nelidské, ač tehdy to tak současníci zdaleka nevnímali. Robota pro ně byla něčím přirozeným, na co má vrchnost právo. Nelze zpochybňovat, že sedláky omezovala a zhoršovala jejich životní podmínky, ovšem zdaleka nebyla tím nejhorším. Mnohem horším zlem se staly stále vzrůstající nároky absolutistického a postupně se byrokratizujícího státu, tedy placení berní. Vrchnosti se placení berní až do roku 1748 téměř netýkalo, proto celé finanční břemeno spočívalo na bedrech poddaných. Ve středověku se berně platily sotva jednou za pár let, většinou při mimořádných výdajích spojených s korunovací či sňatkem někoho z královského rodu. Vzrůstající nároky především na vedení války ovšem náklady státu od 16. století radikálně zvyšovaly.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Podle historika Josefa Pekaře platil sedlák v 17. a 18. století asi 40 % svého ročního výnosu státu, 29 % vrchnosti a 4 % církvi. Celkem tedy odvedl 73 % z toho, co za rok vydělal. Musel se naučit vyžít s tím, co mu zbylo a k tomu ještě chodit na robotu. Jeho postavení se tak neustále zhoršovalo.

V noci z úterý na středu se uskutečnily hned dva pěkné starty nosných raket na oběžnou dráhu. Z Guyanského kosmického centra poblíž města Kourou ve Francouzské Guyaně odstartovala evropská raketa Ariane 5 s britským komunikačním satelitem Inmarsat-5 F5 a egyptským komunikačním satelitem TIBA 1, které dopravila na oběžné dráhy.

Pár hodin po ní se z indického kosmodromu Šríharikota v Bengálském zálivu vznesla nosná raketa Polar Satellite Launch Vehicle (PSLV-XL), která vynesla na orbitu velký indický satelit pro dálkový průzkum Země a spolu s ním hejno 13 amerických cubesatů. Všechny satelity se úspěšně dostaly na místo určení.

Pokročilý satelit Cartosat-3 

Hlavním nákladem rakety PSLV-XL byl pokročilý 1,6 tunový satelit pro dálkový průzkum Země s vysokým rozlišením snímků Cartosat-3, který vyvinula a postavila indická vesmírná agentura ISRO (India Space Research Organisation). Data tohoto satelitu bude možné využít při tvorbě map, sledování a předpovídání počasí, a v neposlední řadě pro vojenské účely.

TIP: Indická sonda Čandraján-2 úspěšně vyrazila k Měsíci

Indický satelit Cartosat-3 během letu do vesmíru doprovodilo 13 cubesatů. Z nich bylo 12 cubesatů Flock-4p americké společnosti Planet Labs, jejichž úkolem je dálkový průzkum Země. Třináctým byl demonstrační cubesat Meshbed společnosti Analytical Space, který bude testovat technologii FUSE (Frequency-scaled Ultra-wide Spectrum Element), což je anténa pro rychlejší přenos dar mezi oběžnou dráhou a zemským povrchem.

Podle britských vědců evropské pivovary vyprodukují každoročně přibližně 3,4 milionů tun odpadu v podobě zpracovaného ječmene. Tento odpad se obvykle kompostuje a někdy se využívá jako krmivo. Badatelé jsou ale přesvědčeni, že je možné z něj vyrábět řadu užitečných věcí.

Britové proto navrhli levný proces, kterým je možné z pivovarského odpadu vyrobit aktivní uhlí. To je pak následně možné využít k výrobě paliva pro domácnosti, briket na grilování anebo třeba vodních filtrů. Nový postup je možné využít i k výrobě uhlíkových nanotrubiček, které jsou dnes nesmírně populární a nabízejí použití v celé řadě aplikací, od baterií a tranzistorů až po revoluční materiály nebo třeba umělé svaly. 

TIP: Švédský pivovar vaří pivo z recyklované odpadní vody

Jak se nový proces pro zpracování odpadního ječmene osvědčil? V laboratorních testech se ukázalo, že z 1 kilogramu ječmene z pivovaru je možné vyrobit tolik uhlíku, že by to pokrylo 100 fotbalových hřišť. Autoři nové metody doufají, že nejen přispěje k recyklace doposud likvidovaného odpadu z pivovarů, ale že by mohla také oživit lokální ekonomiku v místech, kde se nacházejí pivovary.

Čtvrté století před přelomem letopočtu dalo světu řadu novinek: Středomořské kultury začaly využívat pálené cihly, v Římě se zrodil viadukt a řecký myslitel Aristoteles představil první členění tehdy známých nauk. Politicky i kulturně se éra nesla především v duchu rozvoje řecké kultury a jejího šíření do celého světa, jež se ještě prohloubilo po taženích Alexandra Makedonského, dobyvatele Persie, fénických měst i Egypta. 

Hledání míru 

Nedlouho po předčasné smrti mladého vůdce v roce 323 př. n. l. se na druhém konci planety zformovala Maurjovská říše – ohromná civilizace, která rozlohou i zalidněním dalece předčila všechny své indické předchůdce. Podobně jako první Perská říše zůstává dnes méně známá, nicméně v dobách největšího rozkvětu ji obývalo bezmála 50 milionů lidí, čímž se demograficky blížila vrcholné éře Říma. 

Základy mohutného impéria položil Čandragupta Maurja poté, co roku 322 př. n. l. svrhl představitele vládnoucí nandské dynastie. A v tažení pokračoval dál: nejen zabíráním malých indických království, ale i sjednocováním území, jež do té doby nepatřila nikomu. Za jeho vnuka Ašóky pak mocný stát dosáhl vrcholu, když ovládl prakticky celý indický subkontinent. 

Machiavelli po indicku 

Klíč k vladařskému úspěchu Čandragupty i jeho následovníků spočíval nejen v dokonalé organizaci, nýbrž i v umění obklopit se správnými lidmi. Jeho „pravou rukou“ se stal bráhmanský filozof Čánakja, tvůrce díla Arthašástra neboli Učebnice světských záležitostí, jež patří k nejstarším spisům pojednávajícím o vládnutí. V prastaré politické příručce najdeme vyčerpávající doporučení panovníkům ohledně vojenské strategie, ekonomiky, soudnictví, ale i o chování v dobách epidemií a hladomorů. Autor se přitom nevyhýbá ani tématům jako špionáž, politické vraždy a mučení. 

Čánakja sice zdůrazňoval povinnost vladaře pečovat v prvé řadě o blaho poddaných, hlavní myšlenkou díla nicméně zůstává obhajoba absolutismu a politického pragmatismu, takže bývá často srovnáváno s Vladařem renesančního politika a myslitele Niccola Machiavelliho.

Spravedlivé daně 

Zformování Maurjovské říše znamenalo pro indický subkontinent obrovský ekonomický milník. Politická jednotnost i bezpečnost poprvé v historii umožnily provozovat společný hospodářský systém a obchod a získávat zemědělské přebytky, což v éře stovek malých, neustále válčících království nebylo možné. 

Zemědělci byli osvobozeni od daní, které dřív odváděli regionálním králům, a místo toho platili do celostátně spravovaného a přísně spravedlivého systému zdanění. Za tímto účelem zavedl Čandragupta jednotnou měnu i síť regionálních guvernérů, kteří dohlíželi na potřebnou administrativu a starali se o bezpečnost farmářů i obchodníků.

Pokud jde o hledání příčin Čandraguptova vzestupu, odpověď zní především „centralizovaná moc“. V čele říše stál král a zaujímal zcela výsadní postavení: Byl držitelem nejvyšší zákonodárné moci a zároveň vrchním soudcem i prvním mužem byrokracie. Po něm následoval druhý nejvýznamnější orgán, rada ministrů, a vládní záležitosti dál řešil početnější výkonný orgán. Území s hlavním městem v Pataliputře (dnešní Patně) se dělilo na čtyři hlavní provincie, jimž vládli princové, přičemž se jimi spravované celky těšily poměrně velké autonomii. 

Zejména v počátcích říše sehrála značnou roli také armáda, čítající 600 tisíc pěšáků, 30 tisíc mužů kavalerie a devět tisíc válečných slonů. Mimoto si panovník a jeho poradci vydržovali množství špehů, kteří v převlečení cestovali zemí a podávali zprávy o nejrůznějších událostech. Běžně k tomu přitom využívali šifry a poštovní holuby.

Od krve k pokoji

Na Čandraguptovy úspěchy navázali jeho následovníci, především vnuk Ašóka, který vládl v letech 267–232 př. n. l. a bývá považován za jednu z největších osobností starověku. Impérium ještě rozšířil, přičemž nechvalně proslul obzvlášť krvavou bitvou u řeky Daya, kdy si podmanil království Kalinga. Jednalo se však o hořkosladké vítězství: Podle legendy po něm zaplnily řeku tisíce mrtvol a voda se zbarvila do ruda, načež panovníka přemohly výčitky svědomí. Následně prodělal vnitřní přerod, obrátil se k buddhismu a od té doby řešil spory mírovou cestou. 

Ašóka financoval výstavbu silnic, vodních cest, kanálů, nemocnic i obytných domů. Zasadil se též o zmírnění řady příliš přísných zákonů, včetně daňových. Díky navázání přátelských vztahů s Řeckem uvolnil cestu pro mezinárodní obchod, který tou dobou zaznamenal na indické straně ohromnou expanzi. Vývoz tehdy zahrnoval především hedvábné zboží a textil, koření a exotické potraviny.

TIP: Krutovláda světí prostředky: Proč získal vládce Ašóka přízvisko Strašlivý?

O vlivu Ašóky dodnes vypovídají stovky kamenných sloupů napříč celou Indií, do nichž jsou vytesána poselství hlásající principy míru, morálky a pravidel lidskosti. Jeden z jeho odkazů například praví: „Všichni lidé jsou mými dětmi. To, co si přeji pro vlastní děti, si přeji pro všechny lidi.“ Po smrti mírotvůrce však říše, jež měla ve 2. století př. n. l. bezmála 50 milionů obyvatel, rychle spěla k zániku. A poté, co byl roku 185 př. n. l. zavražděn poslední maurjovský vladař Brhadratha, upadla do chaosu, z nějž se později znovu zrodila řada malých království.

Představte si cukr, který má jen 38 % kalorií tradičního cukru a 92 % jeho sladkosti. S podobnou chutí jako běžný cukr, přírodního původu, navíc takový, který si mohou bez obtíží dopřát i diabetici a nezpůsobující zubní kaz. Zní to skoro jako pohádka, že?

Přesto takový cukr už existuje – jde o monosacharid tagazóza. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) ho schválil k užití v potravinářství již v roce 2003 a jako potravinářské aditivum je schválen i v Evropě. Sladká pohádka má ale malý háček - průmyslová výroba tagatózy totiž není úplně jednoduchá. Dosavadní výtěžnost výrobního postupu byla méně než 30 procent. 

TIP: Sladká revoluce jménem stévie: Proč ještě nenahradila cukr

Vědci z Tuftsovy univerzity nyní vyvinuli proces, který může uvolnit komerční potenciál tohoto nízkokalorického a nízkoglykemického cukru. Americký tým přesunul výrobu tagatózy, která spočívá v několika reakcích s působením enzymů, do bakterií laktobacilů, čímž se výroba tohoto cukru zrychlila a výtěžnost postupu se zvýšila na 85 procent. Jde tak o zásadní obrat v efektivitě výroby tagatózy a jejímu dalšímu využití. Podle vědců jde o slibný začátek, zároveň ale dodávají, že k plnému využití této metody v průmyslu ještě zbývá dlouhá cesta.

Uprostřed kalifornského halového komplexu firmy Northrop Grumman usadili inženýři NASA pomocí jeřábů do nosné konstrukce vědecká a optická zařízení. Sluneční štít a další vybavení Vesmírného dalekohledu Jamese Webba neboli JWST již byly na místě, a pracovníkům tak nic nebránilo spojit jednotlivé díly v celek.

Ačkoliv se ještě budou muset otestovat všechny elektronické kontakty, znamená to, že se revoluční dalekohled podařilo letos v srpnu oficiálně zkompletovat. A přípravy na jeho vynesení do kosmu v březnu 2021 tak spějí ke konci. „Sestavení teleskopu představuje milník a vyvrcholení práce tisíců zapálených lidí nejen z NASA, ale také z Evropské a Kanadské kosmické agentury, společnosti Northrop Grumman a mnoha dalších,“ dodává manažer projektu Bill Ochs.

Ten, který vidí všechno

Nová observatoř dokáže studovat až tisíckrát slabší objekty než současné dalekohledy. Počítá se u ní s životností pěti let a do kosmu zamíří se zásobami pohonných hmot na korekce dráhy letu, jež by jí měly vystačit na celou dekádu. Pokud tedy budeme mít štěstí, může JWST svoji životnost překročit. Jeho funkci by navíc nemělo ohrozit ani malé poškození objektivu kosmickým smetím.

Teleskop bude pracovat v oboru infračerveného záření o vlnové délce 0,6–28 µm (mikrometrů), což je výhodné například při sledování velmi vzdálených objektů nebo těles s nízkou povrchovou teplotou. IR záření navíc pronikne skrz oblaka kosmického prachu, jež zůstávají pro viditelné světlo neprostupná. Dalekohled nám tak umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární mračna v místě rodících se hvězd či jádra aktivních galaxií.

Hluboko pod bodem mrazu

Jelikož bude výzkum vesmíru probíhat v oboru infračerveného záření, musejí se všechny přístroje maximálně odstínit od slunečních paprsků. Zajistit to má pět vrstev izolačních fólií tenčích než lidský vlas, vyrobených z polymeru kaptonu, který v 60. letech 20. století vyvinula společnost DuPont. Jeho klíčovou vlastnost tvoří stabilita: Zůstává neměnný při teplotách od −269 °C do 400 °C. Podpořen speciální povrchovou úpravou z hliníku a křemíku dokáže sluneční štít o rozloze tenisového kurtu udržet teplotu zrcadel na optimální úrovni, tj. kolem −233 °C.

Přístroj zvládne soustředit přibližně sedmkrát víc světla než Hubbleův vesmírný dalekohled (viz Lapač černých děr) a toto zvýšení citlivosti umožní astronomům upřít zrak hlouběji do kosmu – tedy do jeho vzdálenější minulosti. Nejenže tak získáme nové informace o zrodu hvězd, ale zároveň nám teleskop snad pomůže objasnit otázku, proč se jejich tvorba zpomaluje: V současnosti v Mléčné dráze vzniká zhruba jedno „slunce“ ročně, nicméně v minulosti bylo tempo až stonásobné. 

Obecně se však JWST stane přínosem pro všechny obory astronomie a způsobí doslova revoluci například při studiu formování a vývoje planetárních systémů. Zaměří se rovněž na pátrání po případných projevech života ve vesmíru.

Troje oči do kosmu

Teleskop ponese tři detektory pro zpracování světla zachyceného velkým zrcadlem. Near Infrared Camera má pořizovat snímky vesmírných objektů v oblasti blízkého IR záření. Všechny její moduly navíc disponují tzv. koronografickými maskami, které umožní zaznamenat velmi slabě zářící tělesa – například planety v blízkosti hvězd.

TIP: Historie dalekohledu Hubble: Co všechno museli vědci překonat, aby jej dostali do vesmíru

Spektrometr NIS dokáže jako první zařízení svého druhu ve vesmíru současně pořizovat spektra víc než sto objektů v zorném poli dalekohledu. Jeho vývoj a výrobu zajistila Evropská kosmická agentura. Třetí detektor, Mid-Infrared Instrument, dovolí pozorovat vznik galaxií i hvězd a také studovat chemické složení mezihvězdného prostředí. Rovněž tento přístroj dodali evropští vědci a inženýři.