Na unikátního plaza natrefili dva členové Herpetological Associates of Burlington County, David Schneider a Dave Burkett, při obhlídce hadích líhní. Mládě bylo zcela zdravé a staré pár dní. Herpetologové proto počkali na správnou chvíli, kdy se matka dívala jiným směrem, a dvouhlavé hádě vzali pod svou ochranu.

TIP: Dvouhlavý krokodýl: Realita nebo vtípek?

Ačkoliv se mu totiž doteď žilo dobře, časem by naráželo na stále víc překážek: Kvůli handicapu by se mu špatně prchalo před predátory a nedokázalo by například zalézt do nory. V izolaci bude moct vést co nejdelší život, aniž by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí. 

Předpověď počasí využívá prakticky každý. Ne každý ale asi ví, že předpovědi nejsou šité na míru všem stejně. Úředníky ve městě zajímá v předpovědi počasí něco jiného, než námořníky nebo třeba zemědělce. A platí to i pro vojáky. Ukazuje se, že armádu velmi zajímá půdní vlhkost, která kupříkladu může ovlivnit tvorbu mraků. Mraky pak totiž ovlivňují fungování přesných vojenských přístrojů.

To je důvod, proč americké ozbrojené síly využívají měření půdní vlhkosti v reálném čase, poskytované satelitem NASA SMAP (podle anglického Soil Moisture Active Passive). Data tohoto satelitu teď nově proudí do počítačů velitelství 557th Weather Wing US Air Force. Tam tyto informace používají pro vyladění předpovědí pro vojenské operace na všech možných místech planety.

Měření vlhkosti půdy z orbity

Satelit SMAP obíhá Zemi na heliosynchronní dráze, ve výšce zhruba 680 kilometrů. Měří vlhkost ve svrchních 5 centimetrech půdy a používá k tomu jak pasivní, tak i aktivní zařízení. Má k dispozici pasivní radiometr a aktivní radar se syntetickou aperturou. Na první pohled je nápadný rozevíratelnou 6 metrovou anténou.

TIP: NASA spustí výzkum málo prozkoumané části zemské atmosféry - ionosféry

Před vypuštěním satelitu SMAP na oběžnou dráhu v roce 2015 využívala armáda pro tyto účely data starších satelitů. V současné době armáda zpracovává data satelitu SMAP pomocí softwaru Land Information System (LIS), který vyvinula NASA ve spolupráci s US Air Force.

Umělá inteligence si tentokrát posvítila na slavnou divadelní hru Jindřich VIII., jejímž autorem je oficiálně William Shakespeare. Literární vědci již dlouho spekulovali, že hra o intrikách na dvoře anglického krále Jindřicha VIII. má ještě dalšího autora. Analyzovat rozsáhlé rukopisy ovšem není jen tak. Pro umělou inteligenci je to ale zajímavá výzva.

Český odborník Petr Plecháč z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR vytrénoval umělou inteligenci na textech ze stejného období, jejichž autorem měl být Shakespeare, společně s texty, které napsal hlavní podezřelý v případu autorství části Jindřicha VIII., plodný divadelní autor a Shakespearův kolega v tehdejší královské divadelní společnosti King's Men, John Fletcher.

Plecháč s umělou inteligencí analyzovali Shakespearův rukopis. Zaměřovali se na vybraná slova a hledali charakteristiky, s jejichž pomocí by bylo možné rozlišit, co psal Shakespeare a co někdo jiný.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Ukázalo se, že Shakespearovým spoluautorem této hry byl skutečně Fletcher. Oba dramatici přispěli ke vzniku Jindřicha VIII. zhruba rovným dílem. Ve většině případů, ale ne vždy, to bylo tak, že jeden z autorů napsal celou scénu. Naopak autorství dalšího podezřelého dramatika té doby Philipa Massingera bylo tímto výzkumem prakticky vyloučeno.

Kořeny středověkého morálního světa vycházely ze dvou principů: z myšlenek církevních otců a ze starých rodových pravidel. Středověcí myslitelé (sv. Augustin nebo sv. Ambrož) vytvořili morální koncepci, ve které definovali místo pohlaví v Božím díle a úlohu pohlavního styku v životě křesťana.

Do jejich díla se sice promítly i myšlenky autorů antických (Aristoteles, Galénos) a arabských (Avicenna), nicméně vzhledem k tomu, že většina církevních otců byla mnichy či poustevníky, asi nikoho nepřekvapí, že nejuznávanější hodnotu představovala zdrženlivost. Hezky to ilustruje Augustinův výrok, že „cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě“. 

Pravidla z pera poustevníků

Ženu bylo ve světle středověké církevní morálky třeba neustále umírňovat, protože touze a fyzičnu podléhala mnohem více než muži. Ke zlosti bylo rovněž to, že na tom měla být lépe i s opakovanou slastí. Ženinu touhu prostě nešlo ukojit. Mohlo by to být úsměvné, jenže touto optikou nahlížené znásilnění nebylo chápáno jako přečin, protože mělo ženě způsobovat rozkoš. Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Ideálně se měl vystříhat přehnaných něžností, protože ty u žen opět vyvolávaly nevázanost, kterou by pak už nemusel dokázat znovu ovládnout, a žena by se vymkla jeho kontrole. 

Církevní pravidla byla poměrně jednoduchá: vyhýbat se nahotě, omezit pohlavní styk na noční dobu a co nejvíce snížit počet styků. Žena měla být pasivní a nechat veškerou aktivitu na muži. Muž měl využít způsobu spojení příslušného člověku. Doporučovaly se takové polohy, v nichž měl muž výhradně dominantní pozici (styk typu more canino, tedy na psí způsob, pak byl považován za vyloženě zrůdný). Pohlavní styk se nesměl provozovat v takzvaných zakázaných obdobích, což bylo zpočátku více než 250 dní v roce, ale postupně docházelo k jejich zkracování.  

Ctihodné ženy i počestné děvky

Dvojí morálka, v níž běžný středověký člověk žil, se projevovala i tak, že se římsko-křesťanský manželský model musel nadále podřizovat rozsáhlému systému kmenových a příbuzenských vztahů. Ve velkých rodinách pořád převládal konkubinát a přechodné zálety byly běžnou záležitostí. Takový Karel Veliký měl mít celkem jedenáct manželek a stálých družek a k tomu množství milenek. Tyto praktiky někdy vedly až k zapuzování neplodných manželek a později k církevním rozvodům, díky čemuž známe jedny z mála přímých písemných dokladů o problémech týkajících se ženské sexuality. 

V průběhu staletí se teoretická teologie začala přibližovat potřebám reality a církevní autority revidovaly pohled na pohlavní styk alespoň z mužského pohledu. Básníci a filozofové začali prohlašovat, že není dobré stavět se proti přírodě a že zdrženlivost je nebezpečná. Uvolnilo se tím pole pro sexuální svobodu mladých mužů, kteří své potřeby uspokojovali s prostitutkami.

V 15. století se už setkáváme s relativní „integrací“ prostituce. Nejvyhlášenější „počestné děvky“ své doby provozovaly nejstarší řemeslo v městských lázních. S tímto jevem se setkáváme rovněž v českých dějinách. Lazebna byla cílem častých návštěv i v případě  krále Václava IV., který byl podle některých historiků lazebnicemi přímo posedlý. 

Mužný a mužnější

S rokem 1400 zesílil hon na sodomity. Za nejhorší byla považována homosexualita a autoerotika. Nenávistné zaklínání sodomie ze strany církevních kazatelů způsobilo až nezdravé vyzdvižení hodnot maskulinity. To pak někdy končilo až hromadným znásilňováním chudých dívek nebo žen se špatnou pověstí. Stejný princip se začal projevovat i v oblasti manželského pohlavního styku.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Realita středověké ložnice měla daleko do románových příběhů červené knihovny. Manželé rozhodně nebyli rovnoprávní partneři a už vůbec ne v posteli. Žena měla být v první řadě cudná a o nějaké iniciativě v sexuální oblasti nemohla být ani řeč.

Indičtí odborníci nedávno úspěšně dokončili klinické testy injekční antikoncepce pro muže, která nese označení RISUG. Tyto testy probíhaly po dlouhou dobu a účastnilo se jich více než 300 mužů.

Klíčovým prvkem antikoncepce je polymer, který po injekční aplikaci zablokuje chámovod, tedy kanálek, jímž při ejakulaci proudí spermie. Spermie se tak nemohou dostat ven. Výsledky testů ukázaly, že tato antikoncepce zabrání početí s více než 97% pravděpodobností a její účinnost je až 13 let od aplikace.

TIP: První klinický test mužské antikoncepční pilulky dopadl úspěšně

Ačkoliv vědci původně uvažovali o antikoncepci, která by byla trvalá, podobně jako chirurgická vasektomie, výsledná antikoncepce RISUG je podle všeho bez obtíží vratná. Stačí k polymeru v chámovodu vpíchnout druhou injekci, která „zátku“ rozpustí a spermie opět mohou na svobodu.

Podle indických představitelů je tato antikoncepce již připravena k výrobě a čeká se jen na všechna potřebná povolení příslušných úřadů. To by mělo trvat zhruba půl roku.

V současné době se objevují stále nové startupy, které plánují vypouštět malé satelity na oběžnou dráhu s pomocí roztodivných technologií. Je mezi nimi i kalifornský startup Leo Aerospace, který se rozhodl zapojit do vypouštění malých raket s létající balonovou odpalovací rampou.

Leo Aerospace vyvíjejí pozoruhodný systém, který by měl vynést malou nosnou raketu pomocí velikého horkovzdušného balonu do výšky asi 18 kilometrů. Tam pak raketa zažehne motor a doletí s malými satelity na oběžnou dráhu. Tento nápad není úplně nový. Podobné balony se používaly v padesátých letech pro suborbitální lety kvůli výzkumu atmosféry.

Balonová odpalovací rampa

Startup ale pro tento účel vyvinul autonomní horkovzdušný balon Regulus, který je mnohem pokročilejší, nežli jednoduché heliové balony poválečných let. Regulus je vybavený větším počtem trysek kvůli udržení stability a dosažení správného místa a orientace při odpálení rakety, stejně jako konstrukcí samotné odpalovací rampy.

TIP: Virgin Orbit uskutečnili první zkušební let svého vesmírného systému

Z balonové rampy Regulus bude startovat třístupňová nosná raketa o délce 10 metrů. Dokáže dopravit 33 kilogramů nákladu na heliosynchronní oběžnou dráhu ve výšce 550 kilometrů anebo až 57 kilogramů na kruhovou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů. Nosné rakety budou na jedno použití, ale každý balon Regulus by měl zvládnout 100 misí.

Kočky jsou zvědavá a sociální stvoření, která se ale snadno mohou nudit. Podobně jako u lidí, i u koček ale platí, že nedostatek interakce může vést ke vzniku deprese, obezity a další závažných zdravotních problémů. Přesně pro takové případy vznikla nová robotická hračka s názvem Ebo.

Ebo je malý robot ve tvaru koule, který se může díky pokročilé navigaci autonomně koulet po domácnosti a zaměstnávat kočku. Jeho pohyby jsou navržené tak, že napodobují pohyby zvířat. Vydává také zvuky a na LED displeji zobrazuje oči. Ebo se zkrátka ze všech sil snaží, aby nebyl pro kočku nudný a pobavil ji na opravdu dlouhou dobu.

Pro více konzervativní kočky je Ebo vybavený tradičními pomůckami pro zábavu koček. Ve vyměnitelné části na „hlavě“ má Ebo ptačí pero nebo provázek a k dispozici má i laserové ukazovátko. Takové výbavě prakticky žádná kočka neodolá.

Robohračka je navíc vybavená kamerou, takže můžete hrátky svého kočičího mazlíčka sledovat třeba z práce, prostřednictvím mobilní aplikace. Ta nabízí dvoucestnou komunikaci, nejde tak jen o pasivní monitoring ale o opravdovou interakci. Aplikace umožňuje pořizovat fotografie a videa, ukládaná lokálně, není se tak třeba obávat zneužití kamery někým nepovolaným. Volitelnou výbavou je sportovní obojek, který monitoruje počet kroků a zobrazuje přehledné statistiky aktivity vašeho mazlíčka.  

TIP: Kočičí tuláci: Experiment ukázal, co dělá vaše kočka v době, kdy spíte

Nová robohračka je zároveň velice odolná, takže si kočka může Eba užít naplno, se zuby i drápky. Na jedno nabití baterií může Ebo laškovat s kočkou asi dvě hodiny a pak se sám zajede dobít.

Samotnou hračku Ebo můžete pořídit na crowdfundingovém portálu Kickstarter za 1 235 hongkongských dolarů (v přepočtu zhruba 3 700 korun), verze Pro, vybavená systémem pro rozpoznávání obličeje vyjde na 1 550 dolarů (cca 4 600 Kč) a varianta se sportovním obojkem 1 395 hongkongských dolarů (asi 4 100 korun).

Jistého úspěchu s praktickým provozem konvertoplánů dosáhli Sověti, kteří na přelomu 50. a 60. let experimentovali s těžkým transportním strojem osazeným dvěma hlavními rotory na koncích nosného křídla a dvojicí tažných vrtulí v přední části motorových gondol.

Předchozí část: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (1)

Mohutný Kamov Ka-22 o maximální vzletové váze 42,5 t vznikl ve čtyřech exemplářích a vcelku se osvědčil – nabízel podobnou kapacitu jako turbovrtulový An-12 a ustavil řadu světových rekordů. Po havárii dvou exemplářů však dostal přednost konvenční vrtulník Mil Mi-6. 

Zrod z nouze 

Práce na konvertoplánech na dlouhé roky utichly, až přišel nový impuls z poněkud neočekávaného místa – íránské metropole. Po islámské revoluci zajali zdejší studenti koncem roku 1979 desítky rukojmích na americké ambasádě v Teheránu a prezident Jimmy Carter v dubnu následujícího roku odsouhlasil záchrannou operaci Orlí spár. Do akce vyrazil elitní tým Delta Force ve vrtulnících RH-53D Sea Stallion, ale dvě helikoptéry se v písečné bouři porouchaly a další se srazila s tankovacím letounem C-130 Hercules.

Osm vojáků zemřelo, aniž se oddíl k cíli vůbec přiblížil, a mezinárodní ostuda stála Cartera znovuzvolení. Úředníci ministerstva obrany analyzovali příčiny fiaska a vypsali výběrové řízení na vývoj stroje, který by neohrabané sea stalliony nahradil. Dokumenty požadovaly vertikálně startující i přistávající letoun schopný vysokou rychlostí dopravit plně ozbrojenou pěchotu na dlouhé vzdálenosti a poskytnout jí palebnou podporu.

Zrod orlovce

Tendr JVX (Joint-service Vertical take-off /landing Experimental) začal roku 1981 a kombinoval potřeby armády, námořnictva i námořní pěchoty. Šlo o lukrativní nabídku, a tak se zapojilo hned šest průmyslových gigantů: Aerospatiale, Bell, Boeing, Grumman, Lockheed a Westland.

Ve snaze maximalizovat šanci na úspěch se zbrojovky spojily do dvoučlenných konsorcií. Zatímco konstruktéři Boeingu a Bellu vsadili na zvětšený experimentální Bell XV-15 z druhé poloviny 70. let, ostatní týmy v termínu nepředložily žádné smysluplné návrhy. Vláda tak na jaře 1983 uzavřela se zmíněným konsorciem předběžnou smlouvu, na jejímž základě začalo vznikat šest prototypů stroje označeného V-22 Osprey (orlovec).

Oběti finanční i lidské 

Zpočátku šlo vše hladce a na papíře se konvertoplán konceptu „Tilt Rotor“ jevil znamenitě. Maximální rychlost přesahovala 500 km/h, bojový dolet činil 720 km a nosnost až 16 t. Osprey měl disponovat pestrou škálou výzbroje a odolat i vážným poškozením. Schopnosti VTOL a vysokou obratnost dostaly na starost motory Rolls-Royce Allison T406/AE1107-C Liberty umístěné ve vertikálně výklopných pouzdrech. V květnu 1986 podepsali politici s výrobcem smlouvu na další vývoj v hodnotě přes 1,7 miliardy dolarů a první prototyp vyjel z hangáru na jaře 1988.

O rok později absolvoval úvodní let ve vrtulníkové konfiguraci, v září došlo na testy se sklopenými motory a záhy se do zkoušek zapojily i další exempláře (se třetím a čtvrtým piloti zkoušeli starty z paluby lodě). Jak ale intenzita zkoušek narůstala, začal se objevovat jeden problém za druhým. Osádky zápolily s letovými vlastnostmi, tendencí konvertoplánu vychylovat se ze směru nebo selháváním přístrojů. Potíže vyvolaly i několik nehod, které si vyžádaly oběti na životech. Po každé havárii následovalo uzemnění a vyšetřování, což znamenalo další zdržení i výdaje.

Dokončení: Mezi letadlem a vrtulníkem: Jak funguje konvertoplán? (3)

Bylo zřejmé, že projekt spolyká ještě mnoho let a milionů dolarů, než bude V-22 připraven pro reálnou službu. Nakonec se z několika uvažovaných variant uchytila zjednodušená V-22B, ale vychytávání jejích dětských nemocí zabralo celá 90. léta.