I když se to na první pohled nezdá, Země je pokrytá krátery rozmanitého stáří po dopadech meteoritů. Problém je v tom, že geologické procesy společně s přírodou účinně a rychle zahlazují po takových událostech stopy. Řadu kráterů je těžké vůbec rozeznat, nemluvě o tom, že bývá velmi obtížné určit jejich skutečné stáří.

To je případ i kráteru Wolfe Creek, který se nachází v poušti v Západní Austrálii. Jeho průměr je asi 892 metrů a vyhloubilo ho těleso zhruba o velikosti velkého domu a váze 14 tisíc tun. Oproti slavným meteoritickým kráterům, jako je Chicxulub u Yucatánu, sice není tak velký, ale nalezly se v něm úlomku původního meteoritu.

Jak často dostanou zásah australské pouště?

Pokud jde o stáří kráteru Wolfe Creek, až doposud ho odborníci odhadovali na asi 300 tisíc let. Nová detailní analýza úlomků meteoritu ale ukázala, že kráter je mnohem mladší – podle odborníků vznikl asi před 120 tisíci lety. To zásadně mění výpočty rizika dopadu větších meteoritů na Zemi. Austrálie je totiž relativně pustý kontinent a proto pustiny Austrálie vědci používají jako modelovou plochu pro tyto výpočty.

TIP: Odborníci NASA objevili druhý možný impaktní kráter pod ledem v Grónsku

Díky novému odhadu stáří kráteru Wolfe Creek teď víme, že pustiny Austrálie během posledních 120 tisíc let zasáhlo 7 větších meteoritů, schopných vyhloubit zřetelný kráter. Z toho vyplývá, že jeden takový meteorit zasáhne australské pustiny jednou za 17 tisíc let. Zmíněné území představuje zhruba 1 % povrchu planety. Zemi tak podle vědců zasahuje skutečně velký meteorit v průměru jednou za 180 let.

Jak známo, Leonardo da Vinci nebyl jen malíř a sochař, ale také vynálezce – a mimo jiné navrhl nejdelší most své doby. V roce 1502 na žádost sultána Bajezida II. vytvořil koncept visutého mostu, jenž měl vést přes Zlatý roh mezi Istanbulem a Galatou a měřit 240 metrů, tedy desetkrát víc než tehdejší běžné spojnice. Leonardův projekt ovšem zůstal pouze na papíře – tedy až do roku 2001, kdy zmenšenou verzi postavili v norském Oslu. 

TIP: Mistrova touha vzlétnout: Leonardo da Vinci a jeho létající stroje

Doktorandka MIT Karly Bastová zkoumala, které materiály měl da Vinci k dispozici, dál se zaměřila na dobové metody, a dokonce i na geologii místa. Zjistila tak, že kdyby most vznikl z kamene, mohl se návrh uskutečnit. Vynálezce však disponoval pouze cihlami či dřevem, které by konstrukci neudržely.

Bastová z bloků vytištěných na 3D tiskárně vytvořila model v měřítku 1 : 500 a výsledky prezentovala na konferenci Mezinárodní asociace pro skořepinové a prostorové konstrukce. V budoucnu tak možná budeme chodit po mostě, jehož první návrh se datuje na počátek 16. století.

V letošním roce stíhá svět jedna epidemie spalniček druhou. O té největší z nich jsme ale téměř nic neslyšeli – za minimálního zájmu západních médií řádí spalničky v africké Konžské demokratické republice, kde podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO zaznamenali přes 233 tisíc případů. Tato epidemie si bohužel vyžádala již 4 723 obětí. Tři čtvrtiny nakažených a devět desetin mrtvých jsou děti do 5 let.

V Kongu mají zdravotníci skutečně plné ruce práce - v zemi zuří epidemie eboly, která si letos vyžádala 2 193 mrtvých. Pokud jde o spalničky, počet nakažených v této zemi letos již více než trojnásobně přesáhl počet případů z loňského roku. Tak jako v jiných zemích, i v Kongu představuje hlavní příčinu nástupu spalniček propad očkování proti této chorobě.

TIP: Spalničkový skluz: V letech 2010-2017 nebylo očkováno 169 milionů dětí

Podle statistik bylo v letech 2018 až 2019 v Kongu očkováno proti spalničkám jen 57 procent dětí. To je pro kolektivní imunitu naprosto nedostatečné a následky se rychle dostavily. Počet případů spalniček rychle roste a děti začaly umírat. Kromě bídné infrastruktury a nedostatečné lékařské péče jsou v Kongu hlavní příčinou očkovací pohromy místní válečné konflikty. Během bojů se těžko očkuje a z ohrožených oblasti prchají stovky tisíc lidí, což situaci s očkováním velmi komplikuje.

Moderní civilizace je hlučná. A tento rámus se rozléhá po celé planetě. Odborníci jsou přesvědčeni, že hluk vážně ohrožuje zdraví a pohodu jak lidí, tak i ostatních druhů živočichů. Z hluku se stal závažný problém v oblasti životního prostředí, který se týká jak suchozemských, tak i mořských živočichů.

Britští vědci nedávno analyzovali rozsáhlý soubor dílčích výzkumů působení hluku na různé druhy živočichů. Z jejich výsledků vyplývá, že lidmi vyvolaný hluk zřejmě ohrožuje přežití více než stovky živočišných druhů. Ukazuje se, že civilizační hluk zasahuje úplně celou planetu, a že před ním prakticky není kam uniknout.

TIP: Výzkum odhalil, že 2. světová válka značně stresovala velryby

Živočichy postihuje hluk různého druhu, od zvuků provozu na dálnicích nebo železnicích až po podvodní sonary. Vědci zjistili, že změny zvukových podmínek prostředí mohou závažně ovlivnit zdraví a chování obojživelníků, ptáků, ryb, savců včetně těch vodních i plazů. Hluk dokonce dosahuje do odlehlých míst vyšších poloh v Číně, kde může například komplikovat rozmnožování pandám. 

Společnost KFC prostřednictvím Twitteru požádala uživatele, aby jí pomohli šťastný pár identifikovat, což se podařilo vcelku rychle. Někteří uživatelé však posunuli celou záležitost o krok dál a začali snoubencům nabízet výpomoc či finanční podporu s nadcházející svatbou.

Jeden jihoafrický zpěvák se nabídl, že na obřadu zazpívá, jedna z prémiových německých automobilových společností zase slíbila, že pár odveze na místo, kde budou trávit líbánky. Místní hudební časopis jim pak nabídl dvoustránkový prostor, na kterém mohou svůj milostný příběh vyprávět čtenářům. Další společnosti i jedinci nabízeli snoubencům vše možné od piva a nádobí po sportovní oblečení. Pár také obdržel finanční dary, jejichž hodnota v přepočtu dosahuje několika desítek tisíc korun.

Zásnubní repete

Poměrně pikantní na celé události je, že ve skutečnosti nešlo o zásnuby. Z vyjádření obou snoubenců totiž vyplynulo, že jsou ve skutečnosti sezdaní už od roku 2012. Manžel ale nebyl spokojen se snubními prsteny, které v té době své snoubence pořídil. Chtěl ji proto překvapit darem a jako místo si vybral právě restauraci rychlého občerstvení.

TIP: Láska v oblacích: Zamilované „ano“ v padajícím letadle

„Děkujeme, Jižní Afriko. Vaše laskavost nás skutečně zahřála. Nikdy bychom si nedovedli představit, že by příběh naší lásky mohl zasáhnout tolik z vás,“ uvedl pár, který teď místní média označují za nejoblíbenější dvojici v Jihoafrické republice.

Sledovat rybáky dlouhoocasé (Sterna paradisaea), jejich letecké hašteření, plachtění v protivětru, lov drobných rybek a garnátů v letu těsně nad hladinou nebo dvoření se partnerovi s kořistí v zobáku je zážitek, který vás neomrzí po mnoho dlouhých hodin. Neohroženě čelí větru, dešti, chladu, mořskému příboji i svým sousedům v kolonii. Neohroženě brání svá hnízda proti komukoli a fotograf okusí nesčetně štulců do hlavy jejich ostrým zobákem, při kterých občas i teče krev. Přesto, nebo právě proto, obdiv k nim zůstává.

TIP: Mistři střemhlavého letu: Elegantní rybáci obecní

Zatímco na zemi jsou na svých krátkých nožkách až trochu směšní, jejich elegance vyniká teprve za letu. Zachytit ale rybáka dlouhoocasého s větrem pod křídly je vpravdě nadlidský úkol. Mnohokrát cvakla závěrka zbytečně. Nespočet jich nebylo ostrých nebo v nedobrém světle, tu chybělo kus křídla, tam zas kousek dlouhého ocasu. Ale nakonec snad výsledek odpovídá vynaložené snaze. Ať ta křídla ještě mnohokrát obletí celý svět...

Když přijde řeč na nejlidnatější civilizace starověku, Perská říše nenapadne kromě historiků asi nikoho. Přesto zaujímá co do množství obyvatel v poměru k tehdejší globální populaci světové prvenství, zaznamenané i v Guinnessově knize rekordů. Perská, první Perská nebo též Achaimenovská říše, zrozená v polovině 6. století př. n. l., totiž v dobách největšího rozmachu okolo roku 480 př. n. l. zahrnovala 49,4 milionu obyvatel – což odpovídalo 44 % tehdejší odhadované populace světa! 

Dvě století klidu 

Základy jednoho z nejmocnějších impérií historie položil Kýros II. Veliký, pyšnící se titulem „král králů“, který se zároveň řadí k největším dobyvatelům starověku. Rozmach pak pokračoval za vlády jeho syna Kambýsa a především dalšího následovníka, Dareia I. Když poslední zmíněný v roce 486 př. n. l. umíral, náležela k perskému impériu celá Malá Asie, Sýrie, Palestina, Egypt, Mezopotámie, část Balkánu i Střední Asie a íránské oblasti až k hranicím Indie. 

V dobách vrcholného vzestupu se jednalo o ohromnou a kulturně rozmanitou civilizaci, kterou panovníci řídili sice pevnou, ale zároveň překvapivě mírnou rukou. Ve výsledku žili občané největšího impéria, jež do té doby svět poznal, v relativním míru bezmála 200 let. Něco podobného se žádné říši podobných rozměrů předtím ani poté nepodařilo. 

Klíčem je tolerance 

Podstatou takového řízení se stala nepochybně tolerance. Již zakladatel Kýros II. ponechal podrobeným oblastem na rozdíl od svých předchůdců značnou míru autonomie. Vztahovala se dokonce na náboženské kulty, které Peršané u jiných národů nejen tolerovali, ale přímo podporovali. 

Za všechno mluví následující příklad: Když Persie roku 539 př. n. l. dobyla Babylon, osvobodil Kýros židovské obyvatelstvo z otroctví, a dokonce mu umožnil návrat do Judeje i vybudování druhého jeruzalémského chrámu. Ostatně v témže roce vydal chartu, kterou lze považovat za nejstarší listinu práv a svobod. Je vyryta do hliněného válce a zaručuje toleranci všem rasám, jazykům i náboženstvím napříč říší.

Svoboda kultům 

Impérium nemělo jedno, ale hned čtyři hlavní města – Persepolis, Babylon, Súsy a Ektabanu – a úřední řeč představovala aramejština. Administrativně se ohromné území členilo na provincie zvané satrapie, jejichž počet se v průběhu existence říše pohyboval mezi 20 a 30. Každou řídil Peršany jmenovaný guvernér čili satrapa a navíc v ní působil samostatně ustanovený vojenský velitel, který se zodpovídal přímo panovníkovi. 

Peršané přiznávali jednotlivým satrapiím značnou míru autonomie, a to i v náboženském vyznání. Situace se ovšem mohla rychle změnit, pokud v místě došlo ke vzpouře vůči centrální vládě – v takovém případě byla nelítostně vyhlazena třeba celá města. 

Závlaha i ledničky

Zabezpečení tak rozsáhlé civilizace umožnila mimo jiné řada vynálezů, s nimiž přicházeli perští učenci a myslitelé. K nejvýznamnějším patřil vodohospodářský systém zvaný „kanát“ – umělý kanál, jímž se do pouštních oblastí přiváděla samospádem voda z hor. Nejstarší takové zařízení se nachází v dnešním íránském Gonabadu a o jeho dokonalém provedení svědčí i fakt, že bezmála po 2 700 letech stále poskytuje pitnou vodu téměř 40 tisícům lidí. 

Na zmíněnou soustavu se vázal tzv. jakčal, což lze přeložit jako „ledová jáma“ a v podstatě šlo o prehistorickou ledničku. Její základ tvořila kopulovitá stavba, kde se dařilo udržovat chladný vzduch a v jejímž podzemí se uchovával led a potraviny. Dokonce i v parném létě si tak Peršané mohli dopřát luxus v podobě studených nápojů. 

Perský expres 

Dalším významným vynálezem, jenž přispěl k dobrému fungování starověké Persie, se stal poštovní systém. Za jeho zakladatele můžeme považovat Kýra II. Velikého, který mandátem z roku 550 př. n. l. stanovil, že každá satrapie v království umožní odesílání a příjem pošty každému občanovi. Světlo světa tak záhy spatřil systém doručování tvořený rozsáhlou sítí silnic, podél nichž stála řada odpočívadel a ubytoven, kde se mohli kurýři občerstvit, vyměnit koně a nabrat zásoby. 

Páteř soustavy představovala Královská cesta, spojující Súsy a maloasijské Sardy. Měřila úctyhodných 2 700 km a nacházelo se u ní 111 přepřahacích stanic. Královští poslové na koních, kteří se po ní přesouvali štafetově, tak zvládli doručit urgentní zprávu z jednoho konce říše na druhý za pouhých šest dnů. Je ovšem třeba dodat, že Kýros nesledoval jen zájmy občanů, nýbrž také své vlastní. Po celém impériu totiž působila řada jeho špionů a tyto „uši“ pak dopravovaly zprávy právě po zmíněných cestách. 

Ačkoliv Peršané průběžně bojovali s Řeky, až do roku 330 př. n. l. a nadvlády Alexandra Makedonského zůstala říše víceméně stabilní. Perští panovníci tak svým občanům zajistili mír na víc než dvě století (pro srovnání, římský „Pax Romana“ trval zhruba 150 let). Možná uspěli i proto, že se drželi hesla zdobícího hrobku Dareia I.: „Peršan musí svádět bitvy skutečně daleko od Persie.“ 

Miliony let před příchodem velkolepých dinosaurů vládli planetě predátoři, kteří připomínali malé tanky s obrovskou hlavou. Garjainia madiba měřila sice jen zhruba dva metry, ale její hlava byla v poměru k tělu tak velká, že tento dravec překonal i ty nejhrozivější dinosaury.

Garjainia a další podobní dravci náležejí ke skupině erythrosuchidů, plazů, kteří se objevili na počátku linie archosaurů, vedoucí k ještěrům, hadům, hateriím, pterosaurům, krokodýlům, a také dinosaurům a ptákům. Tito dravci s masivní hlavou žili na řadě míst planety ve spodním triasu, v době asi před 250 až 238 miliony let. Země se v té době ještě vzpamatovávala z nejdrsnějšího masového vymírání své historie, v němž na rozhraní permu a triasu zmizelo téměř vše živé. Dvoumetrová Garjainia byla tehdy jedním z nejděsivějších monster, s nímž se bylo možné setkat.

TIP: Předek krokodýlů Carnufex carolinensis byl postrachem triasu Severní Ameriky

Paleontologové jsou přesvědčeni, že gigantická hlava garjainie s masivními čelistmi, které jsou plné tesáků podobných noži na steaky, vznikla kvůli jejímu životnímu stylu. Garjainia byla podle všeho hyperkarnivor, neboli masožravec, který se živí výhradně masem. Její hlava byla navzdory své velikosti lehce stavěná, s řadou dutých kostí a nejspíš i dobře pohyblivá. Musela to být strašná zbraň, kterou garjainia suverénně ovládala mohutnými svaly.

Třetí říše vstupovala do druhé světové války s poměrně silným letectvem, které ale postrádalo jednu důležitou složku, a sice strategické bombardéry. Luftwaffe disponovala středními bombardéry, od nichž očekávala zejména podporu na taktické úrovni, ovšem okolnosti ji donutily vést i strategické kampaně. Když zhruba o dva roky později vstupovaly do války USA, neměly prakticky žádné bombardovací letectvo hodné takového označení, ale během krátké doby vybudovaly gigantickou sílu, která měla značný podíl na porážce Německa. Jak si vedli piloti a příslušníci dalších leteckých profesí ve službách US Army Air Force a Luftwaffe? 

Tisíce nových pilotů

Kvůli hospodářské krizi ve 30. letech výrazně vzrostl zájem o službu v amerických ozbrojených silách, kde mnoho mladých mužů hledalo stabilní kariéru. Z tohoto přílivu rekrutů ale těžily především pozemní síly a námořnictvo. Letectvo, které tehdy formálně patřilo pod armádu coby US Army Air Corps (USAAC, až od roku 1941 jako USAAF), v té době zkrátka nemělo finance ani výcvikové a jiné kapacity potřebné k navýšení stavu.

V roce 1937 tak nastoupilo do služby pouze 184 nových pilotů. Situace se změnila až v roce 1939, neboť stále více Američanů (a to včetně kongresmanů) chápalo, že se USA v dohledné době pravděpodobně zapojí do války, ať již proti Japonsku, nebo proti Německu. Velení letectva tak schválilo plán během následujících dvou let vychovat 4 500 nových letců a vzápětí uzavřelo kontrakty s velkými civilními leteckými školami. Po porážce Francie v roce 1940 byl plán navýšen na 7 000 nových letců za rok a po vstupu USA do války pracovalo pro USAAF už kolem 60 civilních leteckých škol, které měly na starosti první fázi výcviku.

Výcviková letadla pro USAAF 

Ta se označovala jako vstupní (Primary), probíhala zpravidla na lehkých strojích (například PT-17 Kaydet či PT-22 Recruit) a zahrnovala úplné základy létání. Pak se adept přesouval do základního výcviku (Basic), kde se učil mimo jiné součinnost ve formaci, navigaci podle přístrojů či létání v noci, a to většinou na strojích BT-13 Valiant nebo BT-14 Yale. Třetí, pokročilá (Advanced) fáze se již lišila pro piloty jedno- a vícemotorových letounů.

Do druhé skupiny patřili i budoucí piloti bombardérů, kteří se v tomto stadiu učili na dvoumotorových strojích AT-9 Fledgling a AT-10 Wichita. Každá ze tří fází výcviku zpočátku trvala tři měsíce a piloti za tu dobu nalétali průměrně 140 hodin, načež se přesunuli k operační jednotce. Tam se začali seznamovat s letadlem, na kterém měli sloužit, a nalétali na něm zhruba 250 hodin, než byli uznáni za skutečně připravené k bojové akci. Po vypuknutí války ale musel být celý proces výrazně zrychlen. 

Lety nad Německo

Každou ze tří fází Američané zkrátili na devět až deset týdnů, takže pilot mohl po sedmi měsících výcviku absolvovat přesun do Velké Británie, odkud startovaly bombardovací perutě USAAF proti cílům v Německu a v okupované Evropě. K tomu bylo nicméně zapotřebí také dalších členů osádky, kterou zpravidla tvořilo celkem deset osob: pilot, druhý pilot, bombometčík, radista, mechanik a střelci. Původní schéma předpokládalo, že první tři zmínění budou důstojníci, zatímco zbývajících sedm bude pocházet z řad mužstva, respektive poddůstojnického sboru.

I to ale válečné podmínky změnily. Letectvo si také dlouho zakládalo na svém výběrovém charakteru; od budoucích letců nejprve požadovalo nejméně dva roky odborného (nejlépe vysokoškolského) vzdělání, ale i od toho muselo posléze ustoupit, ačkoli vstupní testy zůstávaly pořád poměrně náročné. Uchazečů totiž bylo stále dost a letectvo si přece jen mohlo vybírat ty inteligentnější a vzdělanější, navíc osádky bombardérů se skládaly zásadně jen z dobrovolníků.

Životní styl amerických letců 

Akce, do nichž startovali, totiž přinášely značné riziko a ztráty při některých náletech dosahovaly hrozivých čísel. Jen velmi málo kompletních osádek se mohlo chlubit tím, že přežilo požadovaných 25 misí, po nichž se mohly vrátit domů. Po absolvování takového turnusu se sice někteří dobrovolně upsali k dalším operacím, většina však byla vděčná, že nemusí dále čelit německým stíhačkám a protiletadlovému dělostřelectvu.

Dokončení: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (2)

Trvalá hrozba smrti, zranění nebo zajetí se odrážela i ve způsobu, jakým letci trávili volný čas. Ačkoliv se nejvíce mluví o karetních hrách, alkoholu a ženách, skutečnost byla daleko složitější, jelikož mnozí příslušníci USAAF nalézali naplnění či útěchu v řadě jiných činností. Kostely poblíž amerických základen ve Velké Británii bývaly vždycky naplněné, protože mnoho mužů se obracelo k víře, další vyráželi na výlety po Anglii a samozřejmě také psali deníky či dopisy, díky čemuž se zachovaly podrobné a důvěrné informace o jejich nasazení i osobním životě.

Pro Europu nyní nemusíme chodit daleko – tedy alespoň obrazně řečeno. Jupiter prochází spodními partiemi souhvězdí Lev a večerní obloze dominuje v podobě jasné stálice vysoko nad jihem. Stačí přitom jen malý hvězdářský teleskop, a spatříme kolem plynného obra několik drobných světelných bodů – jeho největší měsíce, zvané galileovské.

Europa je jedním z nich a v sousedství Jupitera ji svým teleskopem poprvé pozoroval právě průkopník astronomie Galileo Galilei, a to 8. ledna 1610. Přibližně ve stejné době ji zaznamenal i německý hvězdář Simon Marius. Objev měsíce se však připisuje Galileovi – Ital jej totiž pravděpodobně sledoval už dřív. Odhadoval přitom, že z měsíčků, které zachytil, je Europa k obří planetě druhá nejbližší: Ve svých poznámkách ji proto označoval jako Jupiter II. Dnešní názvy čtyř největších satelitů Jupitera – Ganymedu, Kallisto, Io, a Europy – navrhl právě Marius, v oficiální známost ovšem vešly až v 19. století.

Přestože je Europa nejmenší z Jupiterových oběžnic, které Galileo sledoval, v dalekohledu se jeví jako poměrně výrazná. Její povrch pokrytý ledem totiž odráží až 65 % slunečních paprsků.

Ještě jednou Galileo

Většinu informací, které dnes máme o tomto ledovém světě – stejně jako o Jupiteru a jeho soustavě měsíců – nám poskytla sonda Galileo, jež strávila na oběžné dráze obří planety osm let. Na podzim roku 1989 byl robotický průzkumník vypuštěn na nízké zemské orbitě z paluby raketoplánu Atlantis a následný impulz vlastního motoru jej vyvedl z gravitačního pole naší planety. Cesta k cíli však byla dlouhá: Trvala šest let a zahrnovala využití gravitačního praku během průletů okolo Země, a dokonce i Venuše (díky sondě jsme v roce 1990 například získali nádherné infračervené záběry mraků v tamní atmosféře). 

Orbity Jupitera dosáhl automat v prosinci 1995. Během své mise pak uskutečnil mimo jiné čtrnáct poměrně blízkých průletů okolo Europy a otevřel tak éru, v níž stojí malý souputník plynného obra v čele zájmu astrobiologů.

Víc vody než na Zemi

Podle současných poznatků má Jupiter 67 měsíců, přičemž Europa kolem něj krouží jako šestá nejbližší: Obíhá 671 000 km od hranice jeho atmosféry a jeden oblet absolvuje za 3–4 pozemské dny. Podobně jako Měsíc má Europa tzv. vázanou rotaci, což znamená, že zůstává k planetě natočena stále stejnou stranou. 

Souputník je s průměrem okolo 3 100 km menší než průvodce Země, ale například větší než trpasličí planeta Pluto. Snímky sondy Galileo potvrdily, že jeho povrch pokrývá led a tamní teploty se pohybují kolem −160 °C. Vědci jsou si ovšem téměř jisti, že pod zamrzlou slupkou s odhadovanou tloušťkou až 100 km se nachází obrovský globální oceán kapalné slané vody. Na Europě tak může být i víc než dvojnásobné množství tekuté vody ve srovnání s naší planetou. 

Snímky z Galilea totiž prozradily, že ledový povrch není tak klidný a nečinný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Především se na něm nachází jen velmi málo impaktních kráterů, což ukazuje na mladý a přetvářející se terén. Led je místy popraskaný, což může být důsledek kolísání výšky hladiny podpovrchového oceánu působením slapových sil – v závislosti na tom, zda se Europa na své orbitě od Jupitera vzdaluje, či se k němu naopak přibližuje (ve vesmíru totiž nejspíš neexistuje těleso s dokonale kulatou oběžnou dráhou). Četné vysoké ledovce nasvědčují, že tekutá voda z hlubin prasklinami někdy i prosakuje na povrch. Podél prasklin lze pak rovněž pozorovat jakýsi hnědý „sliz“. Někteří vědci odvážněji hovoří o vlivu termálních gejzírů, které vyvěrají z jádra měsíce na dně jeho oceánu. Teplo může pocházet buď z vlastní geologické aktivity v nitru Europy, či ze slapových sil vyvolaných obrovskou gravitací Jupitera. 

Europa má dokonce i tenkou kyslíkovou atmosféru: Energeticky nabité částice ze Slunce zřejmě při srážkách s ledovým povrchem rozbíjejí molekuly H2O na atomy vodíku a kyslíku, jež pak zachytí gravitace měsíce.

Definitivní karanténa

Sonda Galileo splnila své úkoly a v září 2003 přišel čas její misi ukončit. Automat řízeně zanikl v atmosféře Jupitera, odkud však ještě stihl poslat poslední vědecká data. Hlavní důvod, proč odborníci nenechali nečinnou sondu jednoduše na orbitě planety, představovala právě Europa – nebylo možné zaručit, že se s ní někdy v budoucnu Galileo nesrazí. Takový impakt by vytvořil značné množství energie a vyvolal by rozsáhlé tání ledu na povrchu měsíce, načež by mohly tamní oceán infiltrovat naše mikroby, jež na sondě přežily dlouhou pouť vesmírem. Pozdější pozemští průzkumníci by pak s velkou slávou „objevili život“ na Europě – a obrovská vědecká blamáž by byla na světě…

Sonda Galileo nám o měsíci poslala mnoho dat. O další vzrušující objev se pak v roce 2012 zasloužil Hubbleův kosmický teleskop, když nad jeho jižním pólem pozoroval výtrysky vodní páry, jež záhy zmizely. Pocházely snad z podpovrchového oceánu? Vodní rezervoár fascinuje vědce z prostého důvodu: Země nás totiž naučila, že najdeme-li v přírodě tekutou vodu, našli jsme pravděpodobně i život – i když jen na mikroskopické úrovni.

Pátrání po životě

Když se chystal start roveru Curiosity k Marsu, dostal jistý vědec z NASA na tiskové konferenci dotaz, co by pro něj osobně znamenal případný objev současného či minulého života na rudé planetě. Badatel odvětil, že by to považoval za důkaz, že je život ve vesmíru běžný a nejde jen o obrovskou fyzikálně-chemickou náhodu na jediné planetě.

S Europou je to podobné. „Pokud existuje život ještě někde jinde ve Sluneční soustavě – a speciálně na Europě –, znamenalo by to, že ho musí být plná Galaxie,“ prohlásil Jim Green, ředitel divize výzkumu planet v NASA. Navíc i život na Zemi se začal pravděpodobně vyvíjet v oceánech. Co se však týče oceánu na Europě, někteří vědci jsou v otázkách tamního života skeptičtí kvůli velkému množství radiace produkované Jupiterem. Tu by zas ovšem mohla odstínit stokilometrová ledová krusta na povrchu…

Každopádně, pokud bychom chtěli hledat mimozemský život, představuje Europa jednu z předních destinací. I proto zřejmě Národní vědecká rada USA stanovila v roce 2011 misi na tento Jupiterův měsíc jako druhou nejvyšší prioritu NASA, co se týče meziplanetárního výzkumu – číslem jedna se stal Mars Rover 2020, který má na povrchu rudé planety shromažďovat vzorky pro návrat na Zemi na palubě robotického plavidla.

Nová mise na měsíc

Americká vesmírná agentura v roce 2015 oficiálně zapsala nový let k Jupiterovu měsíčku do svých plánů a z více než třiceti návrhů odborníků obratem zvolila devět vědeckých přístrojů, které sonda ponese. I když aparatury nebudou stavěné na přímou detekci života, mohly by nám napovědět mnohé o „obyvatelnosti“ Europy organismy, jaké známe ze Země. Na vznik těchto přístrojů by měla NASA přispět vědeckým týmům 110 miliony dolarů.

Dokončení: Jupiterův měsíc Europa: Najdeme život pod ledem? (2.)

HD kamery zmapují až 95 % povrchu měsíce v rozlišení až 50 m, spektrometry změří chemické složení tamního ledu, hloubkový radar bude pátrat po tekuté vodě pod ledovým povrchem, magnetometr se zase zaměří na magnetické pole, které nám může mnohé naznačit o hloubce a slanosti místního oceánu. Zkoumat se bude rovněž složení tenké atmosféry měsíce, a pokud bychom chtěli vzorky z hlubin vodního rezervoáru, mohla by sonda proletět skrz zmiňované výtrysky nad jižním pólem. I to vědci zvažují.