Pokud by se vědcům a lékařům povedlo zařídit, aby si pacienti s diabetem nemuseli píchat injekce, ale mohli například polykat inzulín v kapslích, mnoha diabetikům by to značně usnadnilo život. 

Vědecký tým Massachusettského technologického institutu MIT teď právě takové kapsle vyvinul. Testovali je sice zatím jen na zvířatech, jde ale o slibný začátek. Jejich kapse jsou velké asi jako borůvka a obsahují mikrojehly se stlačeným sušeným inzulínem. Tyto mikrojehly propíchnou stěnu žaludku a zajistí, aby se inzulín nestal obětí agresivních trávicích šťáv. Člověk takový vpich vůbec necítí.

TIP: Zapomeňte na vpichy: Diabetikům zapne výrobu inzulínu mobilní aplikace

Když v MIT navrhovali design kapslí s mikrojehlami na inzulín, inspiraci našli u želv pardálích. Tyto želvy pocházejí z jižní a východní Afriky, a na první pohled zaujmou svým unikátně tvarovaným krunýřem. Díky němu se taková želva prakticky nepřevrátí na záda. V MIT použili velmi podobný tvar k tomu, aby zajistili, že kapsule s inzulínem budou za všech okolností ve správné poloze, i uvnitř žaludku.

Program nazvaný Saljut trval 20 let (1971–1991): zahrnoval šest orbitálních stanic, na nichž pobývali kosmonauti, z toho dva zpravodajské komplexy typu Almaz, a také dvě stanice, které selhaly. Na palubě probíhaly lékařské i technologické experimenty, astronomická pozorování a studium naší planety, lámaly se rekordy v délce pobytu člověka ve vesmíru. Saljuty nepochybně položily důležité základy pro budoucí vícemodulární stanice, například Mir či ISS. Pozoruhodný je i příběh o dramatickém oživení mrtvého kosmického tělesa…

Předchozí část: Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě (1.)

Saljut s rozcuchanými panely

Psal se 11. únor 1985 a řídící středisko ztratilo kvůli poruše vysílače telemetrie veškeré spojení s orbitální stanicí Saljut 7, jež vyčkávala na jarní přílet další dlouhodobé posádky. Z vesmírné základny se stalo těleso bez života, které nevypočitatelně kroužilo kolem Země. Rusové jej však nechtěli ztratit, a tak naplánovali riskantní výpravu, při níž se měli dva kosmonauti v Sojuzu k pasivnímu objektu připojit a zkontrolovat, zda je ještě použitelný. 

Los padl na Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha. Jejich Sojuz T-13 odstartoval z Bajkonuru 6. června 1985 a o dva dny později dorazil k Saljutu. Nešlo o snadné manévry. Obvykle kosmonauti uvnitř Sojuzu viděli na monitorech údaje o vzájemné poloze se stanicí, nyní však byly pasivní komponenty navigačního systému na Saljutu mrtvé a nekomunikovaly. Džanibekov ovšem zvládl loď se základnou spojit v režimu ručního řízení za použití laserového dálkoměru, kalkulačky, stopek a plánů na papíře. 

Kosmonauty znepokojil už pohled z oken – solární panely Saljutu nesměřovaly ke Slunci, ale byly mrtvě „rozcuchané“, takže stanice evidentně již dlouho zůstávala bez proudu. Na její palubu proto dvojice vstoupila v plynových maskách a s analyzátory vzduchu. Atmosféra uvnitř byla sice ledová – okolo 10 °C pod nulou –, ale naštěstí dýchatelná. 

Zima, jako když praští

V Saljutu zůstalo úhledně uklizeno ještě po předchozí posádce. Kvůli nefunkčním systémům však na palubě panovalo naprosté ticho a stanici pokrýval led a rampouchy. Kosmonauty čekala spousta práce, která byla navíc kvůli mrazu nepříjemná a také nebezpečná, protože při vypnuté klimatizaci a regeneraci ovzduší se okolo utvářela vrstva vydechovaného oxidu uhličitého a mužům hrozila otrava. 

Džanibekov a Savinych vyměnili vyhořelý elektronický box s komunikačním vysílačem a záhy také odhalili příčinu hibernace kosmické stanice – vadný spínač neumožnil dobíjet palubní baterie ze solárních panelů. Posádka naštěstí zjistila, že mráz zničil jen dva akumulátory z osmi: zbylých šest se podařilo oživit a dobít napojením přímo na vývod slunečních panelů. Po dvou dnech v mrazivém Saljutu – s občasnými spásnými výlety do vyhřátého Sojuzu – zapnuli kosmonauti ohřívače i filtry vzduchu a stanice opět ožila. 

Další problém však představovala pitná voda. Saljut jí měl dost – dvě nádrže téměř po 200 l –, jenže byla zmrzlá na kost; množství v Sojuzu pak stačilo sotva na deset dní. Nedostatek životodárné tekutiny samozřejmě mohl posádku přinutit k předčasnému odletu, ale zásoby stanice naštěstí postupně tály. Ovšem jelikož mráz zničil vodní ohřívač, museli si Džanibekov a Savinych pomáhat silnou lampou. Ohřívače stěn interiéru se vrátily do provozu až koncem července, po odpaření velkého množství zmrzlé vzdušné vlhkosti. Letová kontrola se totiž obávala mohutného zkratu. 

Na konci svých dní

Třiadvacátého června 1985 dorazil zásobovací Progress s přídavným solárním panelem, novými bateriemi a dalším vybavením nezbytným pro záchranu Saljutu. Přílet lodi mohla znemožnit porucha pohonného nebo navigačního systému stanice, nicméně všechno „klaplo“. 

Osmnáctého září se k Saljutu připojil Sojuz T-14 a přivezl kosmonauty Georgije Grečka, Vladimira Vasjutina a Aleksandra Volkova. Po zhodnocení situace se Grečko a Džanibekov vrátili koncem měsíce na Zemi, zatímco Savinych s novými kolegy na Saljutu zůstal. Nakonec však musela trojice zamířit domů dřív, než bylo v plánu, kvůli problémům Vasjutina: některé zdroje uvádějí, že na orbitě onemocněl infekcí močových cest a trpěl vysokými horečkami, podle jiných vyvolával na palubě závažné konflikty. 

Sláva posledního Saljutu se ale už blížila ke konci. Posádka k němu naposledy zamířila na jaře 1986, aby vyzvedla vybavení a přeletěla s ním na rodící se komplex Mir. Saljut 7 se již nedočkal zamýšleného příletu kosmoplánu Buran a v únoru 1991 shořel v atmosféře. 

Varianta Mk 0, kterou švédská armáda dostala nejdřív, ještě nebyla vybavena plným pancéřováním. Armáda prostřednictvím FMV průběžně zásobovala výrobce požadavky na navýšení výkonů a rozšíření výbavy. Inženýři na jejich základě vyvinuli řadu nových konstrukčních prvků, které postupně integrovali do dalších generací. Vládní úředníci zároveň dbali na co nejefektivnější provoz, a tak konstruktéři kupříkladu museli vše nastavit tak, aby osádka zvládala provoz a údržbu pouze s použitím standardních nástrojů převážených ve vozidle. 

První exportní úspěchy 

Nový stroj se záhy zapojil do tendru norské armády, v němž porazil tak proslulé konkurenty jako Bradley nebo Warrior. Ještě v roce 1994 Norové podepsali kontrakt na 104 vozidla, přičemž Švédové pro zákazníka vytvořili verzi Mk I se zbrusu novou věží. Nesla 30mm kanon, avšak její rozměry odpovídaly kompaktnějšímu modelu s dělem ráže 25 mm. Mk I se stala vůbec prvním BVP světa s vysokou pravděpodobností zásahu při poskytování krycí palby – a to i za jízdy nebo při palbě na vzdušné cíle.

Předchozí část: Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (1)

Výkonného obrněnce si nemohly nevšimnout další evropské armády požadující stroj pro operace v horských a zimních podmínkách. CV90 se v roce 2000 zapojil do výběrových řízení ve Švýcarsku a Finsku a v obou uspěl. Vznikla varianta Mk II, která se stavěla hned v několika provedeních. Zatímco do země tisíce jezer putovalo 57 exemplářů vybavených coby standardní bojové vozidlo pěchoty, Švýcaři část ze svých 185 kusů objednali ve velitelské verzi.

Stroje Mk II dodané do obou zemí lze rozeznat dle odlišných rozměrů – švýcarské mají trup v přední části vyšší o 100 mm, nad bojovým prostorem a na zádi o 70 mm. Hlavní vylepšení oproti Mk I spočívalo v částečné digitalizaci interiéru, který obdržel systém HUMS (Health and Usage Monitoring Systems) kontrolující stav a funkčnost klíčových komponent. To společně s interaktivními manuály dále zvýšilo spolehlivost provozu i celkovou životnost.

CV90

• TYP: Bojové vozidlo pěchoty
• PŮVOD: Švédsko
• VE SLUŽBĚ: 1993–dosud
• NASAZENÍ: Afghánistán, mise OSN v Libérii
• KONSTRUKCE: Hägglunds/Bofors
• VÝROBCE: BAE Systems AB
• VYROBENO: asi 1 200 ks
• HMOTNOST: 23–35 t
• OSÁDKA: velitel, střelec, řidič + osmičlenný výsadek 
• DÉLKA, ŠÍŘKA, VÝŠKA: 6,55 × 3,1 × 2,7 m
• HLAVNÍ VÝZBROJ: kanon 40mm Bofors nebo 30mm Bushmaster nebo 35mm/50 Bushmaster
• DOPLŇKOVÁ VÝZBROJ: kulomet 7,62 mm Ksp m/39, granátomet 6 × 76 mm
• MOTOR: Scania DS14 nebo DC16 o výkonu 364–536 kW,
• AKČNÍ RÁDIUS: 320 km,
• MAX. RYCHLOST.: 70 km/h

Nastupuje třetí generace

Při přípravě další sériové verze Mk III se konstruktéři zaměřili na zlepšení pohyblivosti, výzbroje, defenzivních systémů i elektronické výbavy. Hlavní zbraní se stal modernizovaný 35mm kanon Bushmaster III s předprogramovanými režimy palby v závislosti na charakteru a pozici cíle. Zbraň střílí v automatickém či poloautomatickém režimu a dosahuje kadence 200 ran/min. Systém řízení palby samostatně nastavuje druh munice, úhel náměru i odměru, zapalovač (pro nadzemní výbuch, explozi při nárazu nebo se zpožděním) a délku dávky.

Díky modernizaci pracovišť mohou střelec i velitel současně sledovat cíl v okuláru zaměřovače a obsluhovat ostatní přístroje. Zákazníci oceňují též funkci předávání cílů (hunter-killer) zajišťovanou samostatným zaměřovačem velitele, jenž mu umožňuje vyhledávat cíle a napadat je palbou, nebo je posouvat k likvidaci střelci.

Pro skandinávský trh

Třetí generace BVP se konečně dočkala plné digitalizace. Nezapomnělo se ani na pojezdové ústrojí, kdy nové zavěšení kol a zlepšený poměr výkonu vůči hmotnosti zvýšily průchodnost terénem. Popsané změny mají přispět k nižší únavě osádky i vyšší pravděpodobnosti zásahu cíle za jízdy. Schopnost přežití se zlepšila díky posílené ochraně proti minám či útoku shora.

Jako první si „trojku“ objednala v prosinci 2004 nizozemská armáda, která s výrobcem uzavřela smlouvu o dodávce 184 vozidel v konfiguraci BVP a osmi výcvikových. Finské ozbrojené síly v témže roce doobjednaly další obrněnce a dnes provozují 102 stroje. Stranou nezůstalo ani Dánsko a v roce 2005 pořídilo 45 kusů. 

Dokončení ve čtvrtek 14. února

Za „objevení“ ostrova Hašima může jeho větší soused Takašima. Tamní uhlí využívaly během 18. a 19. století přepravní stroje v tehdy klíčovém solném průmyslu, který dravě se rozvíjející japonská ekonomika nutně potřebovala. Když se zprávy o nerostném bohatství země vycházejícího slunce začaly šířit po světě, zahraniční obchodníci nejprve zůstávali skeptičtí: Tvrdilo se, že podmořské uhlí nemá dostatečnou výhřevnost k pohánění lodí. Experimenty nicméně prokázaly opak, a japonská surovina z nich vyšla dokonce lépe než ta britská. Zájem o uhlí stoupl a v lokalitě se začaly hledat další nerostné zásoby. Nedaleký ostrov Hašima jich přitom ukrýval nepřeberné množství. 

Na dříve naprosto bezcenné a neobydlené skále, jež patřila rodině Fukahori, vznikla první šachta v roce 1887 a s ní přišli noví obyvatelé. O tři roky později koupila ostrov za sto tisíc jenů korporace Mitsubishi a rozjela těžbu ve velkém. Rusko-japonská válka a druhá čínsko-japonská válka v první polovině 20. století rozdmýchaly industrializaci země – a jejím pohonem se stalo mimo jiné uhlí z Hašimy. Na ostrově byla vyhloubena další šachta a povrch se srovnával, aby ustoupil nové zástavbě.

Ostrovní bitevní loď

Tak jako ukrajinské město Pripjať vyrostlo pro potřeby zaměstnanců jaderné elektrárny Černobyl, začaly Hašimu pokrývat domy určené pro horníky a další pracovníky dolů. Bytovky, školy, obchodní centra či nemocnice přitom vznikaly z posíleného betonu, který se v té době ve světě využíval jen zřídka – a například v Japonsku šlo o jediné stavby svého druhu až do skončení druhé světové války. Bytelná konstrukce měla odolat krutým povětrnostním podmínkám a dělníci ostrov také obehnali zdí jako vlnolamem. Hašima si tak vysloužila přezdívku „bitevní loď“. 

Ačkoliv byly příbytky svým způsobem nadčasové, příliš pohodlí nenabízely: Jednalo se spíš o spartánské kóje určené hlavně k přespání. Kuchyně, umývárny a další zařízení byly pro každé patro v bytovém domě společné. V podobně strohých podmínkách žila většina obyvatel ostrova. Pouze nejvyšší vedení mělo „luxusnější“ obydlí a jediný správce si mohl užívat soukromý dům na vyvýšeném místě. 

Pytle rýže a smrt

Touha po uhlí přiváděla na Hašimu stále nové pracovníky, pro které bylo potřeba stavět zázemí: Na maličkém ostrůvku se tak zanedlouho tísnilo na třicet betonových budov a nové přibývaly i během druhé světové války, kdy se ve zbytku Japonska vůbec nestavělo. V roce 1941 tudíž ostrov stanovil svůj těžební rekord – 410 000 tun uhlí. Úžasný výsledek byl však vykoupen lidskými životy, v mnoha případech i násilně: Jelikož válečné běsnění bralo zemi pracovní sílu, unášeli Japonci jako „náhradu“ mladé chlapce z korejských a čínských vesnic. 

Mladíci mezi 14 a 20 lety pak pracovali v naprosto nelidských podmínkách: Potýkali se nejen s nedostatkem prostoru, ale také s nemocemi, mizernou stravou a krutým pracovním nasazením. „Jako uniformy nám dali pytle od rýže,“ vzpomínal Korejec Suh Jung-woo, jeden z těch, kdo přežili. „V šachtách se sbíral plyn a neustále hrozilo, že se na nás zhroutí strop. K jídlu nám dávali fazole, hnědou rýži a celé sardinky – všechno to rozvařili na hnědou kaši, z níž jsem měl pokaždé průjem. Den ode dne jsem byl proto slabší. Kdykoliv jsem si ale chtěl odpočinout, naháněli mě do práce ozbrojení hlídači. Upřímně jsem nevěřil, že se z ostrova vrátím živý.“ Podle oficiálních odhadů podlehlo děsivým podmínkám do roku 1945 na 1 300 dělníků, skutečný počet však může být mnohem vyšší. 

Život z války 

Po druhé světové válce dal Hašimě poslední impulz k růstu korejský válečný konflikt v letech 1950–1953 a roku 1959 dosáhl ostrov populačního vrcholu v podobě 5 259 obyvatel. Dodnes se proto považuje za historicky nejhustěji osídlené místo světa, které zatím nepřekonaly ani moderní metropole.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

Již v 60. letech však japonský průmysl pomalu přecházel na ropu a tenčící se zásoby hašimského uhlí přestávaly hrát významnou roli. Produkce skomírala až do 15. ledna 1974, kdy firma Mitsubishi oficiálně ukončila těžbu. Následoval odliv obyvatel a 20. dubna téhož roku už na ostrově nežil nikdo. Doly byly zapečetěny, vstup zakázán a zástavba pak chátrala až do roku 2009, kdy se její menší část zpřístupnila turistům. 

Pořadí vypitých skleniček vína a půllitrů piva nemá podle nové studie rozhodující vliv na to, jak se budete druhý den cítit. Ve své nedávné studii to potvrdili němečtí vědci.

Badatelé oslovili 90 dobrovolníků ve věku mezi 19 a 40 lety, kteří byli v celkově dobré kondici. Tito lidé souhlasili s tím, že budou pít alkohol ve jménu vědy. Účastníky experimentu rozdělili do tří skupin. V první z nich vypili 5 půllitrů piva (s 5 procenty alkoholu), po nichž přišly řadu 4 velké sklenice vína (s 11 procenty alkoholu). Druhá skupina pila stejné množství alkoholu, ale v opačném pořadí, zatímco třetí skupina dobrovolníků pila buď jenom víno, nebo jenom pivo. Dobrovolníci přitom měli hodnotit, jak jsou opilí.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Po bujaré části experimentu strávili jeho účastníci noc a následující den v rukou lékařů, kteří sledovali jejich fyzický i psychický stav. Po týdnu se experiment opakoval, ale lidé z první a druhé skupiny si prohodili pořadí nápojů, zatímco ve třetí skupině si prohodili nápoj, který konzumovali.

Výsledky experimentu jednoznačně ukázaly, že pořadí pití piva a vína nemá prakticky žádný vliv na to, jakou kocovinu pak lidí mají. Se závažností kocoviny souvisely jen dva faktory. Následná kocovina byla horší, když lidé udávali větší opilost, a když v průběhu experimentu zvraceli.

Ze sedmi hlavních Kanárských ostrovů ležících v Atlantickém oceánu jsou turistům nejvíce známé čtyři nejvýchodnější – Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote. Poslední jmenovaný je společně se sousedním ostrůvkem La Graciosa nejsevernějším i nejvýchodnějším bodem souostroví. Společně s Fuerteventurou se pak nacházejí nejblíže africkému pobřeží.

Gejzíry a vulkanický gril

V roce 1730 se na Lanzarote probudil spící vulkán a série erupcí měnila tvář ostrova až do roku 1824. Dnes viditelná podoba jihozápadní části ostrova se tedy utvořila v poměrně nedávné době, kdy zde mimo jiné vzniklo pohoří s názvem Montañas del Fuego (Ohňové hory). Pohoří je součástí národního parku Timanfaya, kde vulkanická činnost dosud neusnula. Pod ztvrdlou slupkou ostrova pulzuje žhavé magma. Jako živý důkaz slouží několik vrtů na kopci v centrální části národního parku. Zdejší správci vám ochotně předvedou, co podzemní žár dokáže. Do vrtů nalijí vodu, která se po malé chvilce přemění v páru a pod obrovským tlakem vytryskne ve formě gejzíru.

Nedaleko odtud můžete pozorovat další důkaz stále živé sopečné činnosti, když do několik desítek centimetrů hluboké jámy správci vhodí trochu sena. To během chvíle vzplane. Ukázky vulkanické činnosti jsou završeny velmi prozaickým zařízením. Poblíž již popsaných míst je totiž postavena restaurace, která využívá teplo z vykopané „tepelné studny“. V sálající díře zdejší kuchař griluje pokrmy, které následně podává návštěvníkům.

Jako ve vesmíru

Po zaplacení vstupného do parku na vás u již zmíněné restaurace čeká autobus, jenž s návštěvníky podniká okružní jízdu. Jakýkoli samostatný pohyb je totiž v národním parku zakázán, takže jedině prostřednictvím hromadného dopravního prostředku můžete neobyčejná místa spatřit na vlastní oči. Při projížďce po úzké cestě se kolem vás rozprostírají nádherně zbarvená lávová pole, ústí lávových jeskyní a dokonce i malá poušť. Vše vypadá velmi působivě, jistě i proto, že jde z větší části o nedávno vyvrženou a ne tisíciletími zvětralou lávu.

Mezi roky 1730 a 1736 zde vzniklo více než sto sopek na ploše více než 50 km². Je jasné, že část ostrova byla tehdy naprosto zdevastována a pod vulkanickým příkrovem skončilo také několik vesnic. Život se sem ale později alespoň nakrátko vrátil. V oblasti vulkánů a sopečných hor se totiž natáčel film Planeta opic. Tvůrci snímku usoudili, že nezvyklá krajina se ideálně přibližuje jejich požadavkům na „nezemské“ prostředí.

Podzemní paleta

Na místech, kde v 18. století proudila vřelá láva do Atlantického oceánu, vzniklo později několik sopečných jeskyň. V severní části ostrova, nedaleko města Punta de las Mujeres, leží v těsné blízkosti vedle sebe dvě zajímavá místa – Jameos del Agua a Cueva de los Verdes. V Jameos del Agua se propadla část stropu někdejší jeskyně a vzniklo tak jakési přírodní koupaliště s mořskou vodou. Nad jeskyní se nachází muzeum vulkanologie, jehož návštěva vám objasní spoustu otázek týkajících se nejen vzniku Kanárských ostrovů, ale i téměř všeho, co s vulkanickou činností obecně souvisí.

Druhá jeskyně, Cueva de los Verdes, je snad ještě zajímavější. Dostanete se sem s průvodcem, který mluví španělsky a anglicky, ukáže vám lávové krápníky různých barev a tunely. Hra barev a odstínů je v sopečném podzemí úchvatná.

Smaragdy, olivíny a sůl

El Golfo je další místo, které byste si neměli nechat ujít. Nachází se v západní části ostrova, asi osm kilometrů od Yaize, ve stejnojmenné rybářské vísce El Golfo. Jde o smaragdové jezírko, které je obklopeno ostře ohraničenými sopečnými skálami, zbarvenými do černa a červena. K tomu připočtěte kontrast modré oblohy, moře a bílých vln a musí vám vyjít, že návštěva tohoto kouzelného místa ve vás zanechá hluboký zážitek.

Jezírko vzniklo opět vulkanickou činností po roce 1730 a leží na dně bývalého kráteru. Zelená barva je způsobena ve vodě žijícími mořskými řasami a bakteriemi. V okolí můžete spatřit k zemi skloněné lidi, kteří po něčem usilovně pátrají. Hledají polodrahokam olivín, který lze objevit také u nás – v okolí Semil a v dalších oblastech Českého středohoří. Také u El Golfa tedy stále můžete olivíny najít. Pokud nebudete mít štěstí, můžete si alespoň na samoobslužných stolcích vybrat a za pár eur koupit olivínové koule.
Zhruba pět kilometrů jižně od El Golfa jsou solné plantáže. Zdejší obyvatelé dříve pomocí soli uchovávali maso. Nutnost získávat sůl z mořské vody sice s nástupem ledniček pominula, ale solná pole dosud fungují.

Kaktusová zahrada a víno

Podobu vulkanického Lanzarote formovala příroda, ale v posledních letech do jejího díla zasahují také lidé. Někdy jsou jejich činy ku prospěchu celého regionu, jako v případě

Césara Manriqueho. Novodobý umělec zanechal na ostrově mnoho svých děl a rovněž se zasloužil o výstavbu úchvatné kaktusové zahrady, Jardín de Cactus. Najdete ji nedaleko městečka Guatiza a v ní těžko uvěřitelných 10 000 druhů kaktusů. Zahrada byla založena roku 1973 v místech, odkud byl vytěžen úrodný sopečný popel. Představuje nejen kaktusy z Kanárských ostrovů, ale také z Madagaskaru či Ameriky.

TIP: Utopený svět: První evropská podvodní galerie u ostrova Lanzarote

I bez cizokrajných rostlin by ovšem ostrov stál za návštěvu. Je velmi proměnlivý a každá jeho část vypadá úplně jinak. Téměř tady neprší, ale přesto se zde daří pěstovat vinnou révu. Zdejší obyvatelé ovšem našli způsob, jak se obejít bez pravidelných srážek. Až do úrovně úrodné půdy vykopou díru, kolem do půlkruhu postaví zídku a kolem přisypou porézní půdu. Rostlinka je tak chráněna před větry zároveň se okolo zadržuje vlhkost. Sami se můžete přesvědčit, že zdejší vína jsou opravdu dobrá. Je z nich cítit žár a příchuť lávy, která vám bude bezesporu připomínat tento ostrov živého ohně.

Relativní stabilita pozice rotační osy Země v prostoru je jedním z důležitých faktorů pro rozšíření života tak, jak jej známe. Poloha osy se sice mění, ale tyto změny probíhají buď velmi pomalu (například precese má periodu 26 tisíc let), nebo jen s malým rozkmitem (tzv. nutace či obecný pohyb pólu). 

TIP: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra?

Polohu rotační osy stabilizuje relativně těžký Měsíc. Kdyby se její pozice náhle změnila, značně by to ovlivnilo oslunění na všech místech planety. Například zemská osa kolmá k oběžné rovině by znamenala ztrátu střídání ročních období a klima by se lišilo pouze se vzdáleností od rovníku a s nadmořskou výškou. Teplotní rozdíly by byly nejspíš v rámci zeměkoule vyrovnanější. Naopak druhou krajnost by přinesla rotační osa položená v rovině oběhu (jako u Uranu): Nastaly by výraznější extrémy, neboť by téměř půl roku zůstávala vždy jedna hemisféra od Slunce odvrácená a poté zas přivrácená.

Město Charlotte v Severní Karolíně zažilo velmi netradiční pokus o únos: 4. ledna kolem deváté hodiny večerní chtěl August Williams přímo na ulici zatáhnout do svého vozu jistou ženu. Oběť se mu však vytrhla a dala se na útěk.

Zběsilý úprk ji nakonec zavedl do budovy, odkud si rodiče právě odváděli své ratolesti z lekce karate. Násilník vběhl za ženou, ale do cesty se mu postavil držitel černého pásu Randall Ephraim: Nejprve únosce vyhodil na ulici, a když se Williams i poté pokoušel dostat dovnitř násilím, mistr se podle vlastních slov „adekvátně bránil“. Nakonec tedy výtečníka odvezla sanitka, a až se z výprasku zotaví, čeká jej obvinění a soud.  

K potopení došlo asi 2 000 kilometrů severně od portugalského souostroví Azory. A jak se ostatky suchozemských obyvatel severoamerické svrchní křídy dostaly do této části Atlantiku? Jejich historie je stejně zajímavá jako osud nákladní lodi, která s nimi klesla ke dnu.

Unikáty pro Londýn

Ostatky býložravých dinosaurů objevili a v roce 1912 vykopali slavný paleontolog Charles H. Sternberg (1850–1943) a jeho syn Levi (1894–1976) ve zhruba 75 milionů let starých vrstvách dnešního Dinosaur National Park v kanadské provincii Alberta. Náklad směřoval do Londýna, neboť oba paleontologové pracovali pro Britské přírodovědecké muzeum. Právě v této instituci, která má zřejmě největší paleontologické sbírky na světě, se měly fosilie korytosaurů (údajně dochovaných i se zkamenělou kůží) odpreparovat a umístit v rámci trvalé výstavy. Tvořily by zřejmě dodnes jeden ze zlatých hřebů celé paleontologické expozice. 

Sám Sternberg o těchto devět metrů dlouhých exemplářích později psal ve svých pamětech a velmi jejich ztráty litoval. Ve své knize Hunting Dinosaurs dokonce celou jednu kapitolu výmluvně nazval „Můj nejkrásnější dinosaurus se potopil v Atlantiku“. Proslulý lovec dinosaurů, který zemřel až v období druhé světové války v pokročilém věku 93 let, se s touto nepřízní osudu nikdy nesmířil.

Německý křižník v akci

První světová válka se vedla nemilosrdně na mnoha frontách a moře nebylo výjimkou. Němci potřebovali narušit poměrně velkorysé zásobování Velké Británie ze zámoří a k tomu účelu se dobře vybavili ponorkami i kvalitně vyzbrojenými hladinovými plavidly. SS Mount Temple společnosti Canadian Pacific Lines vyplula 3. prosince z Montrealu a směřovala do francouzského Brestu a následně anglického Liverpoolu. Loď převážela zmíněných 22 beden se zkamenělinami, 710 koní pro kanadské vojáky na evropských bojištích a 6 250 tun materiálu a potravin, z toho 3 000 tun obilí.

Zhruba v polovině vzdálenosti mezi pobřežím Newfoundlandu a Španělskem plavidlo odhalil a zadržel německý hladinový křižník SMS Möwe. Tato veleúspěšná válečná loď se maskovala jako obchodní plavidlo a při potápění slabě vyzbrojených lodí Dohody představovala velmi efektivní nástroj (celkem jich zničila přes čtyřicet). Posádka SS Mount Temple se sice pokusila bránit, ale mnohem lépe vyzbrojený německý křižník palbou slabý odpor brzy umlčel. O život přitom přišli čtyři muži a dalších více než sto členů posádky a pasažérů padlo do zajetí.

TIP: Největší námořní neštěstí všech dob: Potopení MV Wilhelm Gustloff

Poté Němci na lodi rozmístili výbušniny a poslali ji ke dnu i s živými zvířaty a veškerým materiálem na palubě. Zajatce převezli do Německa. Američtí občané byli v březnu následujícího roku propuštěni, protože Spojené státy tehdy ještě zůstávaly neutrální, ostatní strávili zbytek války v internaci jako váleční zajatci. Loď dosud spočívá na dně Atlantického oceánu v hloubce 4 375 metrů. Nešlo však zdaleka o jediné plavidlo s podobným osudem: jen v rámci zmíněné kanadské společnosti byla v pořadí již čtvrtá a do konce války kleslo ke dnu ještě dalších čtrnáct lodí.

Příběh nekončí

Kanadský paleontolog Darren Tanke (1960) je vedoucím smělého projektu, který má za cíl zmapovat, nafilmovat a někdy v budoucnu snad i vyprostit z hloubky oceánu případné fragmenty cenných fosilií (pakliže již zcela nezanikly, což je bohužel pravděpodobné). Tanke a jeho tým se domnívají, že se současnými technologiemi není zcela nemožné místo zkázy SS Mount Temple najít. Projektu se začalo říkat Dinosaurs in the Deep (Dinosauři v hloubce), bohužel však pro něj zatím chybí dost financí. Kdo ví? Možná zbytky nádherných dinosauřích zkamenělin z Kanady ještě někdy spatříme.