Tíha boje se silami NFO ležela v prvé řadě na pěšákovi, který musel čelit nejen houževnatému protivníkovi, ale i nástrahám tropického prostředí. Příslušníci pěších čet a rot, kteří v objemu amerických sil v zemi čítali pouhých 9–10 % celkového stavu, zažívali odlišný druh konfliktu než jejich předchůdci ve druhé světové válce nebo Koreji. Jejich výhodou sice bylo to, že sloužili pouze omezený turnus v délce jednoho roku, ale zato většinu času strávili v operačním nasazení.

Předchozí část: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)

Skoro 50 kg na zádech

Mohli se pyšnit praktickou a moderní výstrojí, ale zároveň i rekordem v individuální zátěži, která dosahovala 30–45 kg. Válka bez frontových linií totiž vyžadovala, aby každý voják nesl vybavení nutné pro dlouhodobý pobyt v „buši“. Díky vrtulníkům sice pěšáci mohli spoléhat na pravidelné doplňování zásob, přesto se museli vláčet s objemným ruksakem obsahujícím zásoby pro několikadenní činnost mimo stálé základny.

Základ typického nákladu tvořilo zhruba 500 nábojů do M16, minimálně dva ruční granáty a také dýmovnice pro signalizaci vlastní pozice vrtulníkům a letectvu. Batoh obsahoval pončo (gumová pláštěnka) a nylonovou přikrývku, spací triko, nafukovací matraci (používala se jako podložka při spaní či pro transport výstroje při hlubokém brodění), polní lopatku, 5–10 pytlů na písek, šrapnelovou minu M18A1 Claymore, nástražné světlice, minimálně pět litrů vody v polních lahvích a třídenní dávku potravin (9–12 konzerv). Celkovou zátěž pěšáka mohlo zvýšit ještě 100–200 nábojů ke kulometům M60, 11kg radiostanice PRC-25/77, náhradní baterie k vysílačce, mačeta, přístroj nočního vidění, ruční protitanková střela LAW, ženijní nářadí nebo balistická ochranná vesta proti střepinám.

Grunt na cestách

Pro běžného pěšáka, kterému se přezdívalo „grunt“ (nejvhodnější český ekvivalent je „blátošlap“), představoval turnus v „Namu“ (americká zkratka pro Vietnam), neustálé hledání nepřítele, což on sám vnímal spíše jako únavné trmácení krajinou (nejen džungle, ale i bažiny, rýžová pole, gumovníkové plantáže či strmé kopce). Již samotný pohyb terénem byl v případě takzvaného sekundárního porostu (člověkem vysekané a následně opuštěné části tropických deštných lesů, kde následně přístup slunečního světla nastartoval růst bujné vegetace) či mangrovníkových bažin extrémně náročný a pomalý, přičemž obvyklé tempo postupu činilo pouhých 100–500 metrů za hodinu.

Základní taktickou poučkou bylo pohybovat se mimo stezky, kde hrozila léčka, takže bylo třeba s velkou námahou vysekat novou cestu skrz hustý podrost s trny a ostrými listy anebo neprůchodnými spletenci kořenů. Poněkud snadněji se pak operovalo v takzvaném primárním porostu v podobě tropických deštných lesů s vysokými stromy, jejichž koruny tvoří hustý dvojitý až trojitý příkrov, který propustí jen minimum denního světla. Jednotlivé stromy jsou však od sebe vzdáleny 3–6 metrů a díky minimu slunečného svitu nevyrůstá ze země téměř žádný podrost, takže zde šlo dosáhnout rychlosti až 1 000 metrů za hodinu.

Pointman na ráně

Velký problém představovala snížená viditelnost, kterou vedle nedostatku denního světla ztěžovaly ještě dlouhé liány visící ze stromů. Tyto podmínky kladly velké nároky na ostražitost. Nejnebezpečnější pozici zastával takzvaný pointman neboli pátrač na čele sestavy, jehož úkolem bylo nejen prosekávat stezku, ale hlavně v předstihu odhalit hrozící nepřátelskou léčku, aby zbytek jednotky mohl zavčas zareagovat. Dobrý pointman musel vnímat všemi smysly, vyhodnocovat stopy, včas odhalit pasti i výbušné nástrahy a mít rychlé reflexy, aby při letmém setkání s nepřítelem dokázal vystřelit jako první.

Pěší četa či rota však nespoléhala jen na čelního pátrače a kategorickým imperativem bylo kruhové zajištění. Nebezpečí a ztráty nehrozily však jen od nepřítele, ale i od prostředí a klimatu, které obecně charakterizovaly 30–37° horka, vysoká vlhkost a střídání období sucha s vysokými teplotami a monzunu se silnými dešti. To vše si vybíralo svou daň v podobě četných případů úpalu, úžehu, nejrůznějších tropických horeček či malárie přenášené moskyty.

Nepříjemným následkem při průchodu džunglí byly řezné rány, jež se snadno zanítily infekcí, nebo otrava bambusem, která mohla končit opuchnutím infikovaných částí těla. Během operací v místech s velkou hustotou vodních toků, v bažinách či zavodněných rýžových polích pěšáci trpěli případy zákopové nohy. Mezi nástrahy přírody patřila i tropická fauna a vedle konstantních nepříjemností s pijavicemi, komáry či mravenci hrozilo i smrtelné nebezpečí od jedovatých hadů a dravých šelem.

Noční obranná pozice

S výjimkou delší přestávky na oběd a několika kratších přestávek pro rychlý odpočinek či prověření podezřelé situace na trase přesunu byli pěšáci na nohou od rána až do 16 hodin odpoledne, kdy se zastavili, aby zřídili obranný perimetr k přenocování. To znamenalo další práci, neboť vybudování takzvané NDP (Night Defense Position – noční obranná pozice) vyžadovalo vykopání okopů pro jednoho až dva muže (v hantýrce takzvané „liščí nory“), vysekání palebných sektorů a zjištění předpolí minami Claymore, světlicemi či nástrahami z prázdných plechovek. To vše se muselo stihnout za dvě hodiny, neboť v džungli velmi rychle přicházela tma a poté již nebylo vidět takřka na krok.

Dočasná pozice roty či čety byla v noci velmi zranitelná, proto se často udržovala 50% pohotovost, takže jeden pěšák v každém dvoumístném okopu vždy držel stráž. Nedostatek spánku byl pro příslušníky pěchoty denním chlebem a zpravidla si mohli odpočinout jen polovinu noci, a to ještě přerušovaně kvůli střídání hlídek. Služba v relativním bezpečí obranného perimetru byla ovšem stále přijatelnější než činnost naslouchacích hlídek, jež se vysunovaly několik set metrů před vlastní obranná postavení, aby zavčas varovaly hlavní síly, že se blíží nepřátelský útok.

TIP: Ubránili se přesile: Legendární bitva o vietnamské údolí La Drang

Tuto skutečnost pak oznámili pěšáci z hlídky rádiem na velitelské stanoviště roty a poté se stáhli zpět anebo se v případě velkého útoku schovali někam do relativního bezpečí a do perimetru se vrátili až ráno po boji. Pravidlem bylo, že každá četa (respektive družstvo) vysílala jednu naslouchací hlídku před svůj úsek obranného perimetru roty (případně čety). 

Dokončení v pátek 15. února

Britská společnost kosmických technologií Orbex v těchto dnech představila veřejnosti svoji novou malou nosnou raketu. Nese jméno Orbex Prime a vyznačuje se řadou unikátních prvenství. Raketu pohání momentálně největší 3D tištěný raketový motor na světě. Rovněž jde o první komerční raketu, která létá na biopropan. Tím omezuje emise o 90 procent oproti tradičním raketovým pohonům.

Orbex Prime by měla být dvoustupňová, o průměru 1,3 metru. Veřejnost měla možnost vidět druhý stupeň, zatímco první stupeň rakety, který by měl být opakovaně použitelný, si Orbex drží pod pokličkou. Podle dostupných informací je Orbex Prime vyrobená ze speciální směsi uhlíkových vláken a hliníkového kompozitu.

3D tištěná nosná raketa

Druhý stupeň je vytištěný na 3D tiskárně v jednom kuse. Tím pádem na něm není jediný spoj nebo svár, který by oslaboval pevnost rakety za vysokých teplot a tlaků. Díky této technologii výroby je raketa Orbex Prime o 30 procent lehčí a 20 procent účinnější, než srovnatelné malé nosné rakety tradiční konstrukce. Na standardní nízkou oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů vynese 150 kilogramů.

TIP: Vytisknout a na start: Relativity Space plánují 3D tištěné nosné rakety

Malé nosné rakety jako je Orbex Prime, jsou ideální pro vynášení cubesatů a podobných malých nákladů na oběžnou dráhu. Rakety Orbex Prime by měly operovat z kosmodromu Sunderland ve Skotsku. První let této pozoruhodné rakety Orbex plánují na rok 2021, kdy Orbex Prime vynese experimentální náklad od Surrey Satellite Technology Ltd.

Historie nám ukazuje, že lidská nezdolnost není jen zbožným přáním postapokalyptických scenáristů: Černý mor zahubil mezi roky 1347 a 1351 podle některých odhadů až 200 milionů lidí. Celkově zemřelo až 450 milionů nemocných a zmizelo přibližně 60 % populace středověké Evropy. Lidstvo však přežilo a začalo pracovat na obnově společnosti, kterou pak nepoložila na lopatky ani španělská chřipka, jež začátkem 20. století zabila dalších 100 milionů osob. Jako celek je totiž náš druh na přežívání dobře připraven, a dokud se zachová sebemenší společenství, vždycky se časem opět rozroste.

Ohlášené návštěvy

Například šance, že naše zkáza přijde z vesmíru v podobě asteroidu, je jen velmi mizivá. V zemské atmosféře totiž letící těleso nejen zpomaluje, ale také hoří: I objekt o velikosti osobního automobilu se tak může po přiblížení k Zemi zcela bezpečně „vypařit“. Aby planetka způsobila globální komplikace, musela by mít při dopadu průměr alespoň 800 metrů. 

Tak velkého tělesa bychom si ovšem všimli dávno předtím, než by znamenalo bezprostřední nebezpečí. Dnes například víme, že se k nám blíží asteroid Apophis s odhadovaným průměrem 370 m a dorazí k Zemi v roce 2029. Pravděpodobnost, že se s naší planetou srazí, je pouze 1 : 250 000, přesto NASA spolu s dalšími agenturami pracuje na různých krizových řešeních. Kosmickou hrozbu tak zatím můžeme vyloučit.

Chytřejší než my

Daleko pravděpodobnější je, že se lidstvo zahubí nějakým vlastním výtvorem, a podle nedávno zesnulého teoretického fyzika Stephena Hawkinga se jím stane umělá inteligence. K jeho obavám se připojil také například vizionář Elon Musk, ovšem dle Demise Hassabise, který pracuje na vylepšování umělé inteligence Google DeepMind, se v současnosti není čeho obávat: „Čekají nás ještě desítky let usilovné práce, než vyvineme technologii, jež by zvládla pohánět dostatečně vyspělou, a tudíž potenciálně nebezpečnou umělou inteligenci.“ Zároveň však dodává, že je dobré začít o „umělém životě“ diskutovat již teď. 

Děsivá není pouze myšlenka, že si stroje vybavené pokročilou umělou inteligencí uvědomí, jakou pro ně představujeme hrozbu, a pustí se s námi do války. Ovládnout potřebné výrobní kapacity zbraní, aniž by na to lidé přišli a dokázali zasáhnout, by byl nejspíš i pro inteligentní stroje problém. Co kdyby si však jednoduše vystačily třeba s rozvojem tzv. 3D tiskáren? 

Dvěstěpadesátkrát rychleji

Tato zařízení dnes umějí pracovat nejen s plasty, ale také s biologickými látkami či kovy: Vědci z americké Ames National Laboratory dokonce 3D tiskem vytvořili třikrát pevnější ocel, než se získává běžným metalurgickým procesem. 

3D tisk zkrátka představuje budoucnost výroby, ovšem v rukou umělé inteligence neboli AI (z anglického „artificial intelligence“) by se mohl změnit v prostředek absolutní zkázy. Vzbouřená AI by nejspíš dokázala vyrobit jakýkoliv stroj, včetně těch válečných. A není pochyb, že by je uměla použít efektivněji než my: Počítačový pilot ALPHA v souboji na armádním leteckém simulátoru před dvěma lety spolehlivě porazil nejlepší instruktory amerického letectva hned desetkrát po sobě. Taktickou situaci totiž vyhodnotí 250krát rychleji než lidský mozek. Schopnost umělé inteligence ve velkém produkovat stroje by pak zřejmě závisela jen na dostupných surovinách.

Černá smrt je minulost

Ještě „větší“ problémy nám však podle scénáře inženýra Erica Drexlera hrozí ze strany miniaturních nanotechnologií. Co by s stalo, kdyby se stroje o velikosti virů začaly samy nekontrolovatelně replikovat? V současnosti nicméně umíme vytvořit pouze velmi primitivní molekulární strojky a doba, kdy sestrojíme skutečná „nano“ zařízení, schopná komplikovaných úkonů, je zatím vzdálená: Lékaři s jejich nasazením v boji proti nejzákeřnějším chorobám počítají až kolem roku 2030.

Jak zastavit virus? Umíráním

Další obor, který potenciálně ohrožuje existenci lidstva, představuje tzv. syntetická biologie. Jedná se o spojení genetiky, chemie a inženýrství, s cílem utvářet nové životní formy. Na jedné straně tak bude možné získat například organismy k terraformaci jiných planet nebo zabránit mnoha katastrofám na Zemi. Na straně druhé by však dané odvětví mohlo napomoct vzniku superviru, jenž by se šířil podstatně rychleji než černá smrt: Moru trvalo téměř dvacet let, než se na palubách lodí dostal z Asie na starý kontinent. I na zmíněné eventuality jsme ovšem částečně připraveni díky zkušenostem s moderními nemocemi (viz Pandemie na spadnutí). 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Opravdu dobře navržený virus by nicméně „neútočil“ hned: V ideálním scénáři zkázy by se nejdřív neškodně rozšířil po planetě a do smrtelné podoby by zmutoval až po čase. Skutečně rychlé a smrtící viry se vlastně regulují samy – čím víc lidí jim v rekordním čase podlehne, tím méně mají přenašečů. V katastrofickém řetězci nakonec začnou chybět články, a do některých odlehlých oblastí tak zákeřný organismus nepronikne. Zároveň existuje vysoká pravděpodobnost, že se v populaci čítající bezmála osm miliard lidí najdou imunní jedinci. Epidemie by zkrátka pominula a přežití lidstva by záviselo pouze na tom, jak bychom se vyrovnali s návratem k zemědělství či lovu. 

Velký vliv na chování a rozhodování mladého panovníka měla jeho matka, arcivévodkyně Žofie. Když dosáhl věku 23 let, dospěla k závěru, že je na čase, aby se oženil. Ovšem pro rakouského císaře nebylo vůbec jednoduché najít si vhodnou nevěstu. Podle ustanovení domácího zákoníku mohl pojmout za manželku pouze ženu, která byla rovnorodá, tedy pocházela z některého z několika málo vyjmenovaných evropských panovnických rodů, významných stejně, jako byl rod habsburský. Najít takovou princeznu, navíc přiměřenou ženichovi věkem, nebylo vždy snadné. A přesto se to povedlo. Přestože matka plánovala oženit císaře s jeho bavorskou sestřenicí Helenou, mladý František Josef se na první pohled zamiloval do její mladší sestry Alžběty. I přes matčiny námitky se rozhodl - ta a žádná jiná.

Nešťastné manželství

Svatba se konala 24. dubna 1854 ve Vídni. Slavnostní obřad proběhl ve večerních hodinách v Augustiniánském kostele, ozářeném 15 000 svíčkami. František Josef I. v maršálské uniformě poseté řády vedl k oltáři krásnou Alžbětu z rodu Wittelsbachů. Měla na sobě nádherné svatební šaty s vlečkou, zdobené myrtou, s čelenkou ve vlasech a kytičkou bílých růží na prsou. Oddával je vídeňský arcibiskup Otmar von Rauscher, v mládí císařův učitel.

Svatební hostina se konala pozdě, až mezi 22. a 23. hodinou v noci. Pro ženicha to byl jeden z nejkrásnějších dnů v životě, pro jeho mladou ženu nepochybně jeden z nejhorších. I když před veřejností zůstal pravý stav věcí skryt, pocítila brzy, jak moc je nešťastná. 

Alžbětino neštěstí hned od počátku prohlubovaly stále častější konflikty, do nichž se dostávala se svou tchýní. Arcivévodkyně Žofie považovala za nutné mladou snachu a neteř současně vychovávat podle svých představ, zasahovala mladým lidem do života a František Josef v sobě nenašel dost síly, aby se tomu vzepřel. František Josef (vzdor citovému chladu z manželčiny strany, který nemohl nevnímat) svoji krásnou Sissi oddaně miloval po celý život, nikdy jí nic neodepřel. A když ji o mnoho let později, 10. září 1898, v Ženevě zavraždil italský anarchista Lucheni, císaře to zdrtilo. „Mir nichts ersparrt,“ povzdechl si prý nešťastně. „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“ 

Režim úředníka

František Josef I. se pokládal za prvního úředníka své říše a tomu přizpůsobil denní režim. Musel být vskutku neobyčejně pracovitý, aby dokázal dostát všem povinnostem, které na sebe vzal. Všední den pro něj začínal o půl čtvrté ráno a to od mládí až do smrti. Panovníkův osobní sluha Ketterl uvádí: „Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: ‚Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra,‘ načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala.“  Když skončilo mytí a česání, poklekl ke krátké modlitbě a pak již jeho kroky směřovaly k psacímu stolu, na jehož desce ležela akta, která zpracoval a podepsal během předchozího dne, a nová akta, připravená úředníky ministerstva zahraničí. 

Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní se také každého dne dostavil dvorní lékař dr. Kerzl a buď panovníka podrobil zdravotní prohlídce, nebo s ním o jeho zdraví alespoň pohovořil. V pět hodin přinesl Ketterl snídani, která vždy sestávala z kávy, pečiva, másla a s výjimkou postních dnů také šunky. Čaj začal panovník pít až v posledních letech života a to velmi silný. 

Bez polední pauzy

Pak František Josef I. usedl k práci a začal vyřizovat akta, která dostával z jednotlivých centrálních úřadů. Mezi tím přijímal návštěvy dvorních hodnostářů: denně o deváté hodině se hlásil k audienci generální adjutant hrabě Paar, pak následoval přednosta vojenské kanceláře, vrchní dvorní hofmistr a také dvorní kuchyňský mistr. Potom následovala přijetí ministrů a dvakrát týdně – v pondělí a ve čtvrtek od desáté hodiny – také všeobecné audience. 

Mezi dvanáctou a třináctou hodinou mocnář obědval. Do jídelny nechodil, jídlo dostával až na svůj psací stůl. Tak „nacházela se v malebném nepořádku napravo vyřízená, nalevo nevyřízená dosud akta a mezi těmito akty císař obědval,“ vzpomínal později komorník. „Že se takto mnohdy i velmi důležitá akta vracela s mastnými skvrnami, nemusím podotýkati. Tento pořádek (či spíše nepořádek) byl zachováván jak ve Vídni, tak v Schönbrunnu, Išlu nebo Maďarsku.“ Polední přestávka pro mocnáře neexistovala. K obědu dostával většinou polévku, hovězí maso se zeleninou, biftek nebo zvěřinu, někdy malý předkrm, vždycky však jednu či více sklenic plzeňského piva. 

Železná pravidelnost

Rovněž odpoledne František Josef I. většinou vyřizoval písemnosti a je známo, že volával „Akta, akta,“ pokud jich neměl na svém stole dostatek. Práce končila o sedmnácté hodině, kdy se konalo dinner, obvykle o něco bohatší než oběd. Pak už císař až do příštího dne nejedl nic. Tento obvyklý režim byl poněkud obměněn v letních měsících při pobytu v Bad Ischlu; tam se dinner odbývalo již o třetí hodině odpolední. Tehdy mocnář ještě obvykle večeřel – z polévkového talíře pojídal lžící kyselé mléko a přikusoval k němu černý chléb s máslem.

TIP: Šťastné dětství v Possenhofenu: Rodinné zázemí císařovny Sisi

Při cestách mimo Vídeň a také v průběhu vojenských manévrů, pobytech v zahraničí či ve dnech věnovaných lovu – největší vášni Františka Josefa I. – byl samozřejmě rytmus jeho dní poněkud jiný. Některé věci se však neměnily ani zde, a sice doba císařova vstávání a také vyřizování akt, která mu doručoval ordonanční důstojník, a po vyřízení je zase dopravil do hlavního města. 

Během následujících let byly popsány další zebry a klasifikátoři si mnohdy nevěděli rady, zda jde o další druh, poddruh či jen barevnou variantu. Dlouho předtím, než se tento zmatek podařilo rozplést, zebra kvaga (Equus quagga quagga) zmizela z povrchu zemského.

Zčistajasna nenávratně pryč

Kvaga byla vyhlazena evropskými lovci jako výborný zdroj masa a kůže, a také místními farmáři, kteří ji vybíjeli, aby pro svůj dobytek měli dostatek pastvy. Údaje o posledním zastřeleném volně žijícím exempláři máme z konce sedmdesátých let 19. století, poslední jedinec žijící v zajetí uhynul 12. srpna roku 1883 v zoo Natura Artis Magistra v Amsterdamu. Vláda vydala zákon na ochranu tohoto druhu zebry až na konci 80. let, kdy z volně žijících stád nezbylo nic.

Kvaga byla nenávratně pryč dřív, než si vůbec kdo stačil uvědomit stav jejího ohrožení. Dnes najdeme ve světě pouze několik fotografií z londýnské zoo, pár kůží a 23 vycpaných exemplářů.

Projekt Quagga

Díky zachovaným kůžím bylo možné v roce 1984 získat kompletní DNA zebry kvaga, která se tak stala prvním vyhynulým druhem, jehož DNA byla podrobena testům. Ty ukázaly, že se nejedná o samostatný druh, ale o poddruh zebry stepní. Tento fakt povzbudil preparátora Reinholda Raua k pokusu o opětovné vyšlechtění kvagy, již by bylo možno navrátit zpět do africké přírody.

TIP: Černá s bílými, nebo bílá s černými: Jakou barvu má zebra?

Vytvořil Quagga Project a shromáždil zebry vyznačující se vyšším procentem hnědé srsti a jedince s pruhy mizejícími směrem od krku dál. Jeho cílem bylo postupně vyšlechtit zebru, která by vypadala stejně jako kvaga. Projekt stále pokračuje a zdá se být nadějný. Skutečnou kvagu do divočiny sice už nikdo nevrátí, jejího vyšlechtěného dvojníka však možná ano.

Když Evropané dorazili do Ameriky, udělali s místními obyvateli krátký proces. V průběhu 16. století jich ohromné množství zlikvidovali, ať už válkami a vyvražďováním nebo záměrným vyhladověním a šířením nemocí. Od objevení Ameriky klesl mezi lety 1490 a 1890 vlivem genocid a epidemií počet původních obyvatel Ameriky ze sta milionů na 1,8 milionu. Mrtvých bylo tolik, že to podle nového výzkumu přispělo k ochlazení planety během malé doby ledové. Jak je to možné?

Když v severní, střední a jižní Americe kvůli příchodu dobyvatelů zahynuly desítky milionů lidí, tak se už pochopitelně nemohly věnovat zemědělství. Na opuštěné farmy a zemědělskou půdu pronikl les a stromy tam dělaly to, co umějí nejlépe – fotosyntézu, při které pohlcovaly oxid uhličitý z atmosféry.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Tento proces měl údajně snížit obsah tohoto skleníkového plynu v atmosféře natolik, že to vedlo ke globálnímu ochlazení. Zdaleka ne každý ale se závěry britských vědců souhlasí. Také je jasné, že bychom neměli tento výzkum chápat jako návod k řešení problémů s globálním oteplováním. Jistě se najdou méně drastické alternativy.

Před 240 miliony let v období triasu, tedy na počátku druhohor, žili blízcí příbuzní želv, malí plazi jménem Pappochelys rosinae. Na první pohled by v nich želvu hledal jen málokdo, protože ještě neměli typický krunýř. 

Američtí a němečtí vědci nedávno prozkoumali jednu fosilii tohoto asi 20 centimetrů velkého dávného plaza, která byla objevena v jihozápadním Německu v roce 2013. Zaměřili se na pozůstatky kostí pappochelyse, které postudovali pomocí mikroskopu, a také počítačové tomografie.

TIP: Paleontologové objevili nejstarší nádor. Je mu 255 milionů let

Na stehenní kosti praželvy objevili podezřelý útvar, který mohl být buď infekcí anebo nádorem. Detailní analýzy ukázaly, že to je nejspíš osteosarkom, jeden z nejběžnějších nádorů kostí. Podobné paleontologické nálezy jsou velmi vzácné. Pokud se vědci nepletou, jde o jeden z nejstarších objevených nádorů u všech plazů, ptáků a savců.

Čínská lunární průzkumná sonda Čchang-e 4 letos 3. ledna úspěšně jako první v historii měkce přistála na odvrácené straně Měsíce. Jako místo přistání byl symbolicky vybrán kráter Von Kármán, protože právě vědec tohoto jména vedl doktorskou práci zakladateli čínského vesmírného programu.

Kolem Měsíce už řadu let krouží americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která pečlivě snímkuje jeho povrch. Za tu dobu sonda LRO vytvořila detailní mapy Měsíce, včetně jeho odvrácené strany, a stále pokračuje v bedlivém sledování povrchu Luny. Teď se sondě LRO podařilo nafotit i přímo čínský lander mise Čchang-e 4 a potvrdit tak přesvědčivě, že tam skutečně je.

Přistání v kráteru uvnitř kráteru

Chang'e-4 se nachází přímo v kráteru Von Kármán. Ten má průměr asi 186 kilometrů a sám leží uvnitř pánve South Pole-Aitken, což je největší známý impaktní kráter nejen na Měsíci, ale v celé Sluneční soustavě. Tenhle obr se vážně nedá přehlédnout. Jeho průměr je asi 2 500 kilometrů (což odpovídá zhruba dvěma třetinám diametru celého Měsíce!).

TIP: Konspirátoři si myslí, že Čína své přistání na Měsíci zfalšovala. NASA tvrdí opak

První snímek, který zachycuje sondu Čchang-e 4 na povrchu odvrácené strany Měsíce, byl pořízený sondou LRO ze vzdálenosti 330 kilometrů. Operátoři NASA natočili sondu o 70 stupňů k západu, aby mohla zachytit místo s čínským landerem. Čínský stroj je na snímku jen malou lesklou tečkou zabírající pouhé dva pixely.

Islámskými pravidly pevně svázaný Írán rozhodně nepřeje majitelům psů a jejich mazlíčkům. Nejnovější nařízení teheránských úřadů zakazuje pod hrozbou pokuty a konfiskace venčení psů na veřejnosti. Týká se to všech veřejných prostranství i parků.

Důvodem striktního nařízení je, že psi jsou podle islámského práva považováni za nečistá zvířata a jejich chování je považováno za symbol západního stylu života. Úřady tak reagují na údajně množící se stížnosti obyvatel, kteří poukazují na to, že se nemohou modlit na místech znečištěných těmito nečistými zvířaty. 

TIP: Teherán: Hrdí dědicové Persie

Kromě náboženských důvodů připojují úředníci i ekonomické důvody – v nelehkých ekonomických časech, které islámskou zemi trápí, považují úředníci za nesprávné utrácet peníze za domácí mazlíčky. Peníze utracené za krmivo a péči o psy mají podle úředníků sloužit důležitějším účelům.

Dvě hodiny před východem slunce se Dee Matellová řadí do fronty před Wicomico Youth & Civic Center, multifunkční halou v Salisbury, kde se už tlačí stovky dalších. Uvnitř jsou vyrovnány dvě řady sklápěcích zubařských křesel. V následujících dnech se má v aréně konat představení Disney on Ice. Dnes ráno tam však přijedou dobrovolní zubaři z pěti okolních států, aby zhruba první tisícovce čekajících lidí opravili chrup. 

Matellová dostala číslo 503: Volička Donalda Trumpa a majitelka malé firmy má prasklou stoličku, a může tak kousat pouze na pravé straně. „Už mě to otravuje dost dlouho,“ tvrdí. Bolest zubu samozřejmě nebyla hlavním důvodem její prezidentské volby, ale částečně s ní souvisela: Právě kvůli nedostatečné zubní péči si totiž Dee připadá ponechaná napospas společnosti, v níž musí bojovat o každodenní potřeby, zatímco jiní lidé jsou v jejích očích nechutně bohatí. 

Kdysi její muž vlastnil prodejnu s nábytkem, zatímco Dee prodávala rybářské čluny. Jenže v roce 2007 přišla krize a lidé přestali kupovat velké gauče a investovat do koníčků. Manželé ztratili práci a nyní provozují síť 69 automatů na cukrovinky, umístěných ve školách, na úřadech a v továrnách. Dá se v nich koupit i zdravé mlsání, ale všichni prý stejně sahají hlavně po tyčinkách Snickers. Dnes Dee s manželem vydělávají polovinu toho, co před lety. 

Čelisti se rozevírají 

Rozdíly mezi chudými a movitými ve Spojených státech rostou. Málokterý aspekt tohoto rozdělování společnosti se však přehlíží tolik jako právě ponižující nedostupnost dentistů, jichž je paradoxně dost – ale jen pro někoho. Na jedné straně se luxusní zubařina nachází na vzestupu a zámožní Američané utratí za krásně vybělený chrup v přepočtu víc než 22 miliard korun ročně. Na druhé straně se miliony lidí musejí spolehnout na charitativní práci dentistů nebo si kazy nechávají ošetřit na nemocničních pohotovostech. Jelikož si nemohou dovolit nové korunky nebo čištění kanálků, většinou se přiklánějí k trhání: Téměř každý pátý Američan ve věku nad 65 let proto již v ústech nemá jediný vlastní zub. 

Během dvou dnů vytrhnou dobrovolníci v „halové ordinaci“ 795 zubů. Mnoho jejich pacientů má přitom stabilní zaměstnání a práce se nebojí. Na charitu se obracejí například knihovníci nebo pošťáci: Problém tkví zkrátka v tom, že jejich zdravotní pojištění nezahrnuje dentální ošetření, a často si tak nemohou dovolit ani běžné zákroky.  

Náš spasitel Trump?

Hlavní zdroj frustrace Matellové vyvěrá z faktu, že se jí nedostává něčeho, co jiní Američané považují za samozřejmost: „Mezi dobře zaopatřenými a chudými lidmi zeje obrovská propast. A nejhorší je, že nikde nevidím most, po kterém bych mohla přejít na druhou stranu.“ V roce 2008 volila Barracka Obamu, protože věřila, že pracujícím zajistí lepší budoucnost. V následujících volbách už mu však hlas nedala a během těch dalších se postavila za Trumpa, jenž tvrdil, že se stane hlasem chudých.

Jeden z jeho největších slibů zněl, že vybuduje „úžasný“ zdravotnický systém pro všechny, který bude za méně peněz poskytovat víc služeb. Po zvolení se však přiklonil k republikánskému lékařskému návrhu, kvůli němuž si pohorší důchodci a pracovníci s nízkými příjmy. „Ze všech stran slyším, kolik dalších lidí pod novým zdravotnickým plánem nedosáhne na pojištění,“ vypráví Matellová. „S manželem se teď sami sobě divíme, že jsme Trumpa volili,“ dodává. 

Sklovina a drogy

Souměrný bílý chrup se spojuje s úspěchem: Mají ho všechny televizní hvězdy, stejně jako majitelé firem či jiní vysoce postavení lidé. Za porcelánové vyspravení sebemenší nedokonalosti jsou zámožní Američané schopni zaplatit v přepočtu až 45 tisíc korun. „Kdykoliv vidím někoho s perfektními zuby, okamžitě si řeknu, že je mimo moji ligu,“ tvrdí Dee. „My chudí se podle chrupu dělíme do skupin. Kdykoliv potkáme někoho bez zubů nebo se zažloutlými pahýly, je nám jasné, že tady žije celý život.“ Slovem „tady“ míní východ Marylandu – nejchudší oblast jednoho z nejbohatších států USA. Region proslul slepičími farmami, ale Matellová žije v sousedním Delaware v městečku Laurel, kde se pěstuje kukuřice, melouny a sója. 

Podle George Acse, ředitele dentálního oddělení na klinice Chesapeake Health Care, lidé se zkaženými zuby doslova zaplavují nemocnice: V roce 2016 mohl za víc než dva miliony návštěv amerických pohotovostí zanedbaný chrup. Ačkoliv se na pohotovostní ošetření ročně vynakládá v přepočtu zhruba 36,5 miliardy korun, tamní pracoviště nejsou na řešení dentálních problémů připravena. Lékaři proto podle Acse pomáhají nemocným „nekonečným předepisováním antibiotik a opiátů“. Mimo jiné tím přiživují neustále se zhoršující epidemii závislostí na utlumujících prášcích. 

Musím to skousnout!

Popsaná závislost pak podle dobrovolné zubařky Patricie Higginsové dál narušuje stav zubů. Řada léků totiž způsobuje sucho v puse, tudíž hrozí větší riziko kazů. Když Higginsová před 35 lety se svou praxí začínala, brali prý lidé mnohem méně prášků. V současnosti s sebou však její pacienti nosí dlouhé seznamy medikace.  

Problém Matellové nebyl příliš komplikovaný – před lety se jí ulomil kus stoličky. Jenže 46letá matka tří dětí nebyla u zubaře už devět roků. Když se jí zub začal rozpadat, uvědomovala si, že by si ho měla nechat spravit. Zásah by však vyšel v přepočtu na několik tisíc korun, a ona měla naléhavější výdaje. Pak se z televize dozvěděla, že na východní pobřeží dorazí nezisková organizace Mission of Mercy a otevře tam jednu z bezplatných zubních klinik. Proto se rozhodla, že už nápravu nebude odkládat. 

Ostatní se mají líp

„Prostě už mě to nebaví,“ vysvětluje Dee. „Vůbec třeba nemůžu chodit na Facebook, protože se na mě ze všech stran valí fotky lidí, kteří jezdí na dovolenou a kupují si drahé věci. A já si nepotřebuju připomínat, že se ostatní mají líp než já. Dostávám z toho deprese.“ V jejím pohledu na svět se úspěšnost lidí odráží v tom, co mají na sobě nebo kde žijí. Například Washington, který od jejího bydliště dělí pouhých 200 km, vnímá jako absolutně nedosažitelný. „Když tudy projíždím, říkám si, že je to nádherné město, ale nedokázala bych v něm žít. Prostě bych do něj nezapadla,“ dodává. „Nejsem dost vzdělaná ani bohatá, abych tam mohla bydlet. S tamními obyvateli nemám nic společného.“ Zuby jsou přitom podle ní „jasným ukazatelem zámožnosti“. 

Washingtonský region má největší koncentraci zubařů na světě. Mnoho z nich navíc nabízí speciální služby v prostorách, jež připomínají luxusní lázně. Na druhé straně přes 50 milionů Američanů žije v oblastech označovaných vládou jako území s nedostatkem zubní péče. A většina z nich spadá do pracující chudé třídy. „Nejméně zubařů je tam, kde jsou nejvíc potřeba,“ tvrdí Acs.

Vzdělaní a zadlužení

Podle někdejšího ministra zdravotnictví Louise Sullivana, působícího za vlády G. W. Bushe, souvisí nedostatek zubařů s nastavením systému: Čerství absolventi dentální medicíny totiž opouštějí školy s dluhem až šest milionů korun a k jeho splácení potřebují ošetřovat majetnou vrstvu. Aby nalákali pacienty, musejí si zajistit prostornou ordinaci, nejnovější vybavení, a třeba i recepčního. Velká část vysokých cen pak pramení právě z těchto nákladů. 

Péče o zuby se navíc odehrává odděleně od zbytku těla, což je tradice z dob, kdy se jí věnovali holiči. V současnosti to však mnoho lékařů vnímá jako problém, neboť zanedbaná ústní hygiena vede k řadě nemocí a zdravotních komplikací. Ztráta zubů může navíc u pacienta vyvolat deprese. Rozdělení se odráží také ve zdravotním pojištění: Dokonce ani vládní program Medicare, který zaopatřuje 66 milionů seniorů či postižených, nehradí dentální úkony. Lidé si proto musejí platit zubní pojištění, přičemž zákroky obvykle omezuje roční limit 34 tisíc korun na osobu. Zaměstnanecké zubní pojištění se cenově liší, nicméně podle odborníků může rodinu přijít až na 11 tisíc korun za rok. 

Než přijde zubař

Chudí pracující mohou na zubní péči dosáhnout díky vládnímu programu Medicaid. Akceptuje ho však jen 38 % zubařů, protože za pacienty dostávají menší sumy než například běžní lékaři. Medicaid průměrně hradí pouze 37 % nákladů. Mnozí dentisté tvrdí, že je k odmítání zmíněného pojištění vedla také zbytečná byrokracie, a navíc pravidla neplatí všude stejně: V některých státech – včetně Delaware, kde žije Matellová – nehradí zubní péči dospělých ani Medicaid. Proto teď Dee stojí v řadě se stovkami dalších a čeká na příležitost. Zhruba v 9:44, pět hodin poté, co dorazila na místo, vstupuje do haly.

Vysněného ošetření se jí dostalo v poledne: Dobrovolník jí nejprve změřil teplotu – rtuť vystoupala nad 37 stupňů, ale ne o tolik, aby nemohli pokračovat. O dvě hodiny později ji zavolali k rentgenu umístěnému pod basketbalovým košem. Když pak konečně zbývalo už jen usednout do zubařského křesla, ozvalo se v hale, že dnes budou ošetřeni pacienti s pořadovým číslem do 500. Ostatní mají přijít zítra. „To si snad děláte legraci, ne?“ vykřikla žena kousek za námi, zatímco Dee vyhrkly slzy – na zákrok čekala deset hodin. Dobrovolník jim naštěstí připnul na zápěstí pásky, které zaručovaly přednostní ošetření hned ráno. Mattelová tak zase odjela svým osmnáct let starým jeepem domů na večeři, kterou bude kousat jen na pravé straně úst. 

Prostředí je trochu netradiční…

Následujícího dne v sedm hodin ráno se Dee konečně posadila do jednoho ze sklápěcích křesel a na zuby se jí podíval Robert Testani, dobrovolník z marylandského Catonsville. Poté použil novokain k umrtvení a chystal se vytrhnout stoličku. „Nebojte se, nejde o nijak závažný zákrok,“ uklidňoval ji. „Jen to prostředí je trochu netradiční,“ dodal a rozhlédl se po hale. Během dvou dnů ošetřil spolu se 115 kolegy celkem 1 165 pacientů, přičemž by uvedená péče vyšla na 22,8 milionu korun – jen za rentgen a trhání by Dee v běžné ordinaci zaplatila až 18 tisíc. 

TIP: V USA už 25 let klesá počet úmrtí na rakovinu: Zatím hlavně u bohatších

Když se posléze podívala na ostatní pacienty – kteří pracují v dřevařském průmyslu, stavějí domy, vedou knihovny nebo vlastní drobné firmy – povzdechla si: „Vždyť přece nesedíme doma na státní podpoře.“ Načež se zeptala, jak je možné, že pro ně, tvrdě pracující, neexistuje lepší systém. „Strašně bych si přála, aby to nebylo tak ponižující,“ pronesla, když uvolňovala místo v křesle. „Ale ono je. Žijeme tu jak v rozvojové zemi.“