S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje.

Předchozí část: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (1)

Rady, které přicházely z oficiálních míst, často působily jako výsměch. V případě, že voják nemohl ohřát promrzlou nohu u kamen, doporučovalo se: „Omrzlá noha se položí zdravému muži na břicho, buď na holou kůži, nebo na košili, která ji přikryje, dobře se přikryje částmi uniformy, dekami a podobně a trvale se tře. (…) Ještě jednodušší je to v případě, když je právě v blízkosti zabité zvíře (kůň, kráva). Omrzlá noha se vloží do teplého masa a krve zvířete, a tím roztaje. Ve velkém těle zvířete je nashromážděno mnoho tepla, které lze využít.“ Dodejme však, že tou dobou se ale už ve městě na Volze nenacházela jediná zdechlina, natož živé zvíře. 

Stávkující motory

Mráz nezpůsoboval problémy pouze mužům, ale také technice. Když rtuť teploměru klesla k −30 °C, měnil se olej na hmotu podobnou dehtu a ve Stalingradu přestávaly startovat motory. Velení původně plánovalo vybudovat zateplené kryty pro tanky a bojová vozidla, z nichž by mohla technika vyjíždět proti nepříteli, takováto opatření však zůstala zpravidla jen na papíře. Tanky se zamrzlými motory tak často padly bez boje do rukou nepřítele, nebo je zničily vlastní osádky.

Piloti letadel přivážejících zásoby do kotle raději nechávali motory běžet, čímž spotřebovávali cenné palivo. V opačném případě museli mechanici letouny jeden po druhém rozehřívat, k čemuž sloužily speciální automobily, jež hadicemi foukaly na motory horký vzduch. Němci jich ale nikdy neměli dostatek – pro plynulý provoz potřebovali jeden vůz na každá dvě letadla, zpravidla však byl jediný pro celou letku. Nejednalo se zdaleka o poslední problém, který ruská zima způsobila. Vlivem mrazu ztvrdla půda na kámen. Mrtvoly padlých a zemřelých se tak hromadily v řadách nad sebou všem na očích. 

Výkřiky bolesti 

Jeden z Němců později popisoval neúnosnou situaci v kotli: „Bylo velice chladno, takže lidé rychle umírali. Viděl jsem ráno lidi, jak chroptí a mají u nosu rampouch třeba i pět či deset centimetrů dlouhý.“

Mrtvých každý den přibývalo, zima, nedostatek spánku a minimální výživa si vybíraly krutou daň. U poloviny zemřelých diagnostikoval lékař smrt hladem, takoví muži měli všichni podobné symptomy – chybějící tukovou tkáň, úbytek svalové hmoty a zmenšené srdce. Při pitvě se ukázalo, že někteří je měli tenké jako papír.

Za velkou část úmrtí nesly vinu také omrzliny, až poté přicházela na řadu bojová činnost. Německé noviny ale pochopitelně o prvních dvou příčinách nepsaly. Pokud německý voják utrpěl zranění v boji a neměl to štěstí, že jej z kotle evakuovalo některé z letadel, jeho naděje na přežití se rovnala nule. Lékařská péče totiž zcela odpovídala zdejším podmínkám. Lékaři a zdravotníci v praxi pouze poskytovali nezbytnou první pomoc a pak ponechali nešťastníka jeho osudu, protože se zoufale nedostávalo zdravotnického materiálu.

Jako obvazy sloužily košile zemřelých mužů, pro nedostatek sádry fixovali doktoři zlomené kosti třeba jen kartonem. Kvůli minimu léků probíhaly nezbytné amputace končetin takřka při plném vědomí, takže se z provizorních operačních sálů ozýval nesnesitelný křik pacientů. Apatie obklíčené armády dosáhla takové míry, že to už skoro nikomu nevadilo. Jeden ze zdravotníků si do deníku zapsal: „Nikdo se nestaral, jestli někdo křičí nebo sténá. Všechno otupělo.“ 

Umíráme jako dobytek 

Vojáky určené k evakuaci z kotle Němci nevybírali na základě závažnosti zranění – spíše naopak, neboť přepravní kapacity se zoufale nedostávalo. Naději na záchranu měli pouze ti, kteří se dokázali pohybovat vlastními silami. Zatímco do trupu He 111 se vešla pouze čtyři nosítka, chodících raněných sem dokázali dostat i dvacet. Vážné případy tak byly předem odsouzeny k smrti. Vzhledem ke stále beznadějnější zásobovací situaci se mezi evakuované snažili dostat též četní simulanti, takže museli přístupové cesty k letadlům hlídat polní četníci se samopaly, kteří pečlivě zkoumali dokumenty mužů nastupujících na palubu.

Jako provizorní nemocnice a lazarety zpravidla sloužily ty nejméně poškozené budovy, ale i tak leželi ranění a nemocní v ledovém průvanu, kde navíc ještě dostali zápal plic. Všude panovala absolutní beznaděj, bolest, hlad, všudypřítomný pach smrti. Nekonečné čekání na neodvratný konec představovalo obrovský nápor na psychiku každého muže a často se stávalo, že si ranění vojáci pod dekou podřezali žíly. Jiní se zase v mrazivém počasí schoulili v koutě a doufali, že se už neprobudí.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Na smrt umrznutím se hledělo jako na jednu z nejvlídnějších. A přestože německá propaganda ve vlasti tvrdila, jak muži ve Stalingradu svádějí boj s přesilou bolševických hord, skutečnou situaci popsal jeden z obklíčených: „Jak to tady vypadá doopravdy? Chcípáme, hladovíme, mrzneme, nanejvýš biologicky přežíváme. Umíráme jako dobytek.“ 

Na přelomu let 2014 a 2015 se nad jižním Pacifikem v oblasti souostroví Tonga vztyčil více než 9 kilometrů vysoký sloup kouře. Šlo o podmořskou sopečnou erupci. Během následujících týdnů satelity zaznamenaly, že se v místě erupce, mezi dvěma ostrovy Království Tonga vynořil zbrusu nový ostrov. Místní mu začali přezdívat Hunga Tonga-Hunga Ha'apai.

Nově vzniklé ostrovy vždy přitahují vědce. Na ostrov vyrazili geologové, které zajímalo, jak dlouho ostrov vydrží nad vodou. S překvapením zjistili, že tenhle nováček má velmi slibné vyhlídky. Za posledních 150 let jen tři nové vulkanické ostrovy vydržely déle než pár měsíců. Hunga Tonga-Hunga Ha'apai je očividně jedním z nich.

TIP: Aljašský ostrov Bogoslof za poslední měsíc zdvojnásobil svoji rozlohu

Na ostrově Hunga Tonga-Hunga Ha'apai byli překvapeni i biologové, v tom nejlepším smyslu slova. Původně žhavá vulkanická hornina se za pár let změnila ve vzkvétající ekosystém, který je plný barevně kvetoucích rostlin i hnízdících ptáků. Vědci budou nový ostrov zkoumat i v budoucnu a sledovat přitom jeho osud.

Egyptské ministerstvo památek v těchto dnech oznámilo první letošní objev. Na archeologickém nalezišti Tuna el-Gebel, které leží na západním břehu Nilu, ve středním Egyptě v guvernorátu Minjá, archeologové objevili celkem 50 starověkých mumií, které byly pohřbené na nekropoli ve faraonské hrobce.

Mumie pocházejí z období Ptolemaiovského Egypta, který trval od roku 305 před naším letopočtem, až do roku 30 př. n. l., kdy Egypt dobyli Římané a připojili ho k Římské říši. Archeologové to odvodili na základě kousků keramiky a papyru, které tam nalezli.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě desítky kočičích mumií a přes stovku jejich soch

Nalezené mumie jsou v dobrém stavu. Byly objeveny uvnitř čtyř pohřebních komor, v hloubce asi 9 metrů pod povrchem terénu. Mumie obsahují těla mužů, žen i 12 dětí, kteří byli pohřbeni rozmanitými způsoby. Některé mumie byly umístěny v kamenných nebo dřevěných rakvích, jiné zase ležely volně, obalené pouze plátnem. Totožnost pohřbených zatím není známá, podle odborníků šlo pravděpodobně o vysoce postavené Egypťany.

Když loni 22. prosince ve Spojených státech začalo Trumpovo odstavení vlády, většinu zaměstnanců NASA čekala nucená dovolená, problémy s výplatami a do jisté míry i zastavení vesmírné vědy a vývoje technologií. To ale ještě nebylo všechno, s čím se vesmírná agentura musela vyrovnávat.

Během rekordní 35denní přestávky ve fungování americké vlády byla ohrožena kybernetická bezpečnost NASA. Jak prohlásil šéf NASA Jim Bridenstine, právě NASA je jednou z vládních agentur, které jsou nejvíce napadány hackery a kyberzločinci. Má to samozřejmě své důvody.

Neustálé ohrožení na síti

Podle Bridenstineho jsou ve světě vlády i organizace, které se skutečně velice zajímají o to, co NASA dělá. V dnešní době rozhodují technologie a NASA vzhledem ke svému zaměření vyvíjí unikátní a velmi pokročilé technologie, které mohou mít velmi překvapivé využití i v každodenním životě.

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

95 procent zaměstnanců NASA bylo během odstavení vlády na „dovolené“. Lidé z centra NASA pro bezpečnostní operace SOC (Security Operations Center) ale zůstali v práci a dál bojovali s kyberútoky. SOC je součástí kalifornského výzkumného střediska NASA Ames Research Center a funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Během odstavení vlády se bránili zhruba jednomu útoku nebo ohrožení bezpečnosti denně.

Dubaj neustále buduje svou pověst města budoucnosti a vedle policejních robotů či autonomní hromadné dopravy hodlá do roku 2020 nasadit do akce také zásahové jednotky na vznášedlových motorkách – tzv. hoverbicích. Dopravní prostředky připomínají kvadrokoptéru spojenou s motocyklem a pro arabskou metropoli je vyrábí kalifornský startup Hoversurf, s nímž město uzavřelo smlouvu v roce 2017.

Prototyp hoverbiku představil Hoversurf loni v únoru. Teprve letos se však policejní složky dočkaly prvního modelu, který je provozuschopný i mimo experimentální prostředí. Jmenuje se poněkud nepoeticky S3 2019 a podle Chalida Nasira Alrazúkiho, šéfa oddělení pokročilých technologií dubajské policie, jej budou využívat hlavně strážníci zasahující na těžko přístupných místech. „V řízení stroje se už cvičí dvě jednotky a neustále zaškolujeme nové policisty,“ dodává Alrazúki. 

Je příliš brzy? 

Podle ředitele společnosti Hoversurf Josepha Segura-Conna představuje ideálního pilota hoverbiku člověk, který umí precizně manévrovat s drony a zároveň má řidičský průkaz na motorku. „Během prosince by nám dubajská policie měla dát vědět, zda jsou její příslušníci se strojem spokojeni a zda chtějí víc kusů. Kdyby si objednali dalších třicet či čtyřicet hoverbiků, budeme je schopni dodat,“ upřesňuje Segura-Conn. Nicméně podle expertů by bylo lepší s nasazováním hoverbiků počkat: Vadí jim hlavně nízká výdrž stroje, který se spolu s pilotem udrží ve vzduchu v lepším případě 25 minut. Limitující je také maximální rychlost pod 100 km/h a bezpečná letová výška dosahující necelých 5 m.

TIP: Roboti hlásí příchod: Dubaj chce mít do roku 2030 policejní stanici bez lidí

Hoversurf i Dubaj si omezení uvědomují a Segura-Conn mimo jiné potvrdil, že u dalších modelů počítají se silnější baterií a s vylepšenými vrtulovými motory: Prototypy se již testují a podle naměřených hodnot nejsou jen menší a tišší, nýbrž také výkonnější. Pokud však nemáte hluboko do kapsy a S3 2019 se vám líbí, můžete si ho objednat za přepočtenou částku 3,4 milionu korun. 

Tetování s sebou nese jistá zdravotní rizika – ať už jde o infekce či možnou alergickou reakci. Existuje ale i jedno méně známé riziko – pokud máte na těle tetování, může vám (ve vzácných případech) vyšetření na magnetické rezonanci způsobit popáleniny.

Problém je v tom, že se k tetování používají inkousty s různým složením. Některé z nich obsahují sloučeniny železa nebo niklu a ty pak reagují na magnetické pole. Normálně to lidé vůbec nepociťují, ale v opravdu silném poli magnetické rezonance je to už znát. Lidem se pak v přístroji v okolí tetování může napínat kůže.

Kromě toho, že inkousty reagují na magnetické pole, mohou být i elektricky vodivé. Silné magnetické pole dokáže generovat elektrický proud a ten zase teplo. Známý je případ z roku 2011, kdy vyšetření pomocí magnetické rezonance vedlo ke vzniku popálenin v oblasti pacientova tetování. Na druhou stranu, lidí s tetováním, kteří podstoupili vyšetření pomocí MR, je spousta a zprávy lékařů neukazují, že by šlo o významný problém. Jak velké je riziko komplikací při vyšetření MR se proto pokusili zjistit badatelé z institutu Maxe Plancka.

TIP: Skrytá hrozba tetování? Nanočástice inkoustu se hromadí v uzlinách

Němečtí vědci prostudovali výsledky vyšetření pomocí magnetické rezonance u 330 dobrovolníků, kteří měli celkem 932 tetování. Ukázalo se, že vznik popálenin a dalších komplikací sice nelze vyloučit, zároveň jsou ale poměrně vzácné. Nějakou formu komplikací vědci zaznamenali jen u 2 až 3 lidí z tisíce (0,17 % - 0,3 %). Zvláštní opatrnost badatelé doporučují hlavně lidem s tetováním v okolí očí, například u permanentního makeupu.

Jindřich VIII. Tudor ani jeho slavná dcera Alžběta I. by nikdy neusedli na trůn, kdyby se jejich předkovi Jindřichu VII. nepovedlo ukončit dlouholetý konflikt mezi Yorky a Lancastery.

Příležitost se mu naskytla, když se trůnu po odstranění dvou nezletilých synovců zmocnil Richard III. Jindřich se roku 1485 vrátil z exilu v Bretani a spolu se svými stoupenci Richarda III. porazil v bitvě u Bosworthu. Poté byl slavnostně korunován králem Jindřichem VII. Jeho nárok na trůn však stál na velmi chatrných základech – Jindřich ho odvozoval od své matky Markéty Beaufortové, která byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna krále Eduarda III. Tak vzdálenému příbuzenství s královskou rodinou ale nešlo přikládat velkou váhu. Jak Jindřich VII. přesvědčí znesvářenou šlechtu, aby ho uznala za nezpochybnitelného vládce Anglie?

Vhodná manželka

Dvořané se uklánějí před novým králem. Za jeho zády však nespokojeně reptají: „Viděli jste jeho šaty? Obléká se jako Francouz. A ten přízvuk!“ Druzí dodávají: „Nesnesitelně skrblí. Copak takhle se chová král?“

Jindřich VII. dobře tuší, jak rychle může o svou korunu zase přijít. Naštěstí ví, jak si svou nejistou pozici upevnit. Synové krále Eduarda IV. sice pravděpodobně zemřeli v Toweru, avšak jejich sestra, překrásná Alžběta z Yorku zůstala naživu. Její královský původ by šlo jen těžko zpochybnit. Proč by však Yorkové měli králi vydat svou růži? O to se postarala Jindřichova matka! Již v roce 1483 uzavřela s vdovou po Eduardovi IV. Alžbětou Woodvillovou tichou dohodu, že pokud se Jindřich stane králem, získá princezninu ruku. Tudorovec podmínku splnil a svatbě už nic nebrání.

Jindřich a Alžběta uzavřeli sňatek 18. ledna roku 1486. O osm měsíců později přišel na svět princ Artur. Zda se narodil předčasně, nebo Jindřich nečekal až do svatební noci, se nejspíš nikdy nedozvíme. Bezpochyby si však král po narození následníka oddechl. Ještě však zdaleka neměl vyhráno!

Já jsem dědic trůnu!

Roku 1487 se vynoří zprávy, že Eduard Plantagenet, synovec předešlých anglických králů, uprchl z vězení v Toweru. Podle mnoha lidí má na trůn mnohem větší nárok než Jindřich VII. Údajný Eduard Plantagenet je korunován v Dublinu. V čele svých stoupenců táhne na Londýn, jenže Jindřich VII. jeho vojsko porazí. Mladíka, který se ve skutečnosti jmenuje Lambert Simnel ale ušetří a udělá z něj pomocníka v kuchyni. 

Teprve po zažehnání tohoto nebezpečí se královně podaří znovu počít a roku 1489 přivede na svět princeznu Markétu. Po ní následují syn Jindřich a později dcera Alžběta, která však zemře v pouhých třech letech. Žal královského páru nad princezninou smrtí naštěstí utiší narození další dcery Marie. 

Intriky proti Jindřichu VII. ovšem stále bují. Roku 1491 v Anglii vystoupí jistý Perkin Warbeck s tvrzením, že se jmenuje Richard z Yorku a je synem Eduarda IV. Nahrává mu skutečnost, že poté co Richard III. nechal nezletilé syny svého bratra uvěznit v Toweru, jejich osud zůstal nejasný. Proti Jindřichovi VII. se opět formuje opozice, která chce na trůn dosadit údajného potomka z rodu Yorků. Roku 1497 dokonce dojde ke korunovaci Warbecka jako krále Richarda IV. I tyto povstalce však Tudorovec porazí – o dva roky později falešný Richard skončí na popravišti!

Tato vítězství svědčí o Jindřichových nesmírných schopnostech. Přesto první panovník z rodu Tudorovců nevládl tak suverénně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak to? 

Kdo ovládá krále?

Španělský vyslanec se setkává s Alžbětou z Yorku. Nemůže pochybovat o jejím půvabu a důstojném vystupování, přesto má daleko ke spokojenosti. „Mohl bych si s královnou mnohem lépe popovídat, kdyby nebylo oné mocné ženštiny, královy matky,“ stěžuje si. Markéta Beaufortová prý svou snachu drží v podřízenosti a neskrývá svou nevoli nad tím, že Alžběta při dvorských ceremoniích kráčí před ní. Proto prý jde Jindřichova matka pouhého půl kroku za svou snachou. Cítí se totiž nesmírně důležitá. Proč?

Markéta má na svého syna značný vliv. Na cestách ji většinou ubytovávají v blízkosti jeho pokojů. Večer s ním probírá události minulého dne či s ním hraje karty, což patří vedle tenisu a rytířských turnajů k Jindřichovým oblíbeným kratochvílím. Markéta do domácnosti svého syna navíc dosadí Reynolda Braye, který jí referuje o každém králově kroku. Přísnému dohledu podrobuje také svou snachu, jíž kvůli její yorské krvi vůbec nedůvěřuje. Dělá jí společnost i u porodu! A přestože Jindřich svou ženu hluboce miluje, jeho matka se v jeho přízni nachází přece jenom o stupínek výš. Právě jí si vylévá srdce, když po necelém roce a půl života umírá jeho třetí syn princ Edmund. Král netuší, že ho čekají další těžké rány!

Krutý osud

Angličané jásají. V polovině listopadu roku 1501 si korunní princ Artur bere španělskou princeznu Kateřinu Aragonskou. Radost však brzy vystřídá žal. Už čtyři a půl měsíce po svém sňatku dědic trůnu umírá na „potivou nemoc“, zřejmě nějakou formu chřipky. Král hořekuje. Proč mu Bůh vzal prvorozeného syna? „Nezoufejte, Vaše veličenstvo, máme ještě jednoho milého prince a princezny,“ utěšuje ho jeho žena. Sama však v soukromí svých komnat hořce naříká. Pláče tak usedavě, že její dámy nakonec přivedou krále, aby ji utěšil. Jindřich teď pro změnu konejší Alžbětu. Toto chování svědčí o vzájemné lásce královského páru.

Titul korunního prince přechází na Jindřicha. Královna čeká dalšího potomka. Roku 1503 porodí holčičku, která dostane jméno Kateřina. Brzy je ale jasné, že nový přírůstek do rodiny nebude žít dlouho. Princezna umírá několik dní po porodu. Vzápětí ji do hrobu následuje její matka. Žalem šílený král se zamyká ve svých komnatách. Strašlivý smutek padá i na královské děti, zejména na matčina oblíbence prince Jindřicha. Sklíčený panovník onemocní. Co jestli bude následovat svou ženu na věčnost?

Opora monarchie

Král se nakonec z krize dostane. Za nějaký čas se začne poohlížet po nové manželce. Zrak mu padne na mladou vdovu po jeho synovi Arturovi. Nemohl by si vzít právě ji? Kateřina se zděsí. Král jí připadá tak starý! V obavách píše svojí matce Izabele Kastilské, která zasáhne a doporučí Jindřichovi jinou partii. Jeho vyvolenou se má stát pohledná šestadvacetiletá neapolská královna Johana. Z tohoto sňatku však nakonec sejde a ztroskotá i vyjednávání o manželství se saskou vévodkyní Markétou. Král se tedy smíří se životem vdovce.

TIP: Vše pro mého dědice: Co obětoval Jindřich VIII. touze po synovi?

Jeho zdravotní stav se postupem času stále zhoršuje. Roku 1508 se u vladaře projeví tuberkulóza, na niž následující rok umírá. Co na tuto tragédii řekne jeho matka? Ta se neutápí v zármutku, ale neúnavně pracuje na přípravě korunovace svého vnuka Jindřicha VIII. Na tuto událost zřejmě vypotřebuje všechny své zbývající síly. Pouhých pět dní po slavné události také ona tento svět opustí. Pro monarchii a Tudorovce zkrátka vypustila duši…

Ještě před pár lety pouze nejzasvěcenější lidé věděli, že měsíčník svítivý (Mola mola) je tvor, který byl občas pozorován námořníky nebo jachtaři na otevřeném moři. Většinou plaval na boku a na nekonečné modré hladině připomínal létající talíř. Rybářům zase občas ztuhl úsměv na tváři, protože si jeho vysokou hřbetní ploutev spletli s velkým žralokem. V knihách a atlasech byly k dispozici jen kusé informace a šance spatřit měsíčníka naživo se řadila do oblasti potápěčských snů. Časy se však mění a lidské vědomosti dostihly i tuto unikátní hlubinnou rybu širých oceánů.

Relativní jistota čistící stanice

Měsíčníci putují otevřenými vodami oceánů a záběry miniponorek je zaznamenaly dokonce v hloubkách kolem 600 metrů. Mají však oblíbená místa, kam se připlouvají čistit od kožních parazitů. Jedním z míst, kde se tato neškodná monstra objevují, jsou Azory. Tady však dochází ke spíše náhodným setkáním na volném moři. Menší druh měsíčníků se zdržuje pod plovoucími řasami u pobřeží Kalifornie. Tady byly zaznamenány okamžiky, kdy měsíčníky čistí mořští ptáci, zatímco oni si bezstarostně hoví na boku. Čas od času jsou pozorování i ve Středozemním moři v oblasti Medesa u Španělska. Na poměry těchto gigantů jde ale o trpaslíky, kteří nepřesahují metrový průměr.

Latinský název mola znamená mlýnský kámen, což je vzhledem k okrouhlému tvaru těla tohoto tvora poměrně zřejmá asociace. V angličtině se rybě říká Moonfish (měsíční ryba) nebo Sunfish (sluneční ryba). V případě, že se za tímto nevšedním živočichem rozhodnete vyrazit, je nejlepším místem pro jeho pozorování ostrov Nusa Penida u indonéského Bali. Sem se v období od července do konce října připlouvají čistit, ale často jsou k vidění už v červnu a někdy zůstávají až do poloviny listopadu. V tuto dobu je potápění s měsíčníky téměř jisté, pokud tedy máte znalého průvodce a alespoň týden času. V ostatních případech můžete měsíčníky vidět jen s mimořádným štěstím, které se nedá nijak garantovat a už vůbec ne slibovat.

Kaňon rekordního chladu

Ostrov Nusa Penida má asi 40 000 obyvatel a po obvodu měří zhruba 70 kilometrů. Severní část je hustě obydlená a pěstují se zde mořské řasy, využívané pro kosmetický a potravinářský průmysl. Západní pobřeží je skalnaté a mimo jiné zde naleznete fenomenální podmořský kaňon, který leží mezi Nusa Penidou a Ceninganem a je hluboký přes 200 metrů. S velkou pravděpodobností jde o důvod, proč jsou právě u Nusa Penidy měsíčníci nejsnadněji k vidění.

V kaňonu totiž naleznete celoroční termoklinu, což je pomyslná čára dělící teplou povrchovou a studenou hlubinnou vodu. V tomto místě se teplá a studená voda promíchávají, díky čemuž vzniká jakési tekutá mlha. Rozdíl teplot může být v kaňonu u Nusa Penidy velmi výrazný a z příjemných 27 °C na hladině padá teplota pod termoklinou až pod 20 °C. V roce 2008 tady byl zaznamenán teplotní rekord chladu v tropickém moři – 13 °C! Za normálních okolností je ideální teplota pro měsíčníky 19–23 °C. Takovou temperaturu pod termoklinou celoročně najdou, i když se posunuje do různých hloubek.

U jižního pobřeží ostrova vystupují bílé skalnaté útesy až do výšky 300 metrů nad hladinu. Podél skalisek jsou rozesety hinduistické chrámy, které místní obyvatele podle jejich víry ochrání před zlými démony. Zároveň jde o vynikající místo pro pozorování mant (Manta birostris), jejichž rozpětí dosahuje přes tři metry. Kdo chce ale vidět hlavně měsíčníky, měl by zamířit k východnímu rohu Nusa Penidy. Tady je po většinu roku divoký proud a ničivý příliv, který pobřeží tvaruje do neuvěřitelných zákoutí. Chce to ovšem zkušenosti a především znalosti zdejších proudů, skvělého potápěčského průvodce a zkušeného kapitána člunu.

Do vody za měsíčníkem

Vody kolem ostrova Nusa Penida nabízejí sedm lokalit, které měsíčníkům svítivým slouží jako čistící stanice. Budete mít velké štěstí, když na ně natrefíte těsně u hladiny, kdy jejich hřbetní ploutev trčí nad vodu. V takovou chvíli lze s měsíčníkem i šnorchlovat. Asi nejpřekvapivější pohled, který tito tvorové čas od času nabízejí, jsou jejich výskoky nad hladinu doprovázené hlučným dopadem zpět do moře. Nárazem o mořskou hladinu se pravděpodobně čistí od kožních parazitů, podobně jako to dělají manty nebo velryby. Alternativním vysvětlením je sociální chování – například před pářením. Tato teorie ovšem zatím nebyla prokázána.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Když jsem poprvé dorazila na Nusa Penidu, neměla jsem ještě ani potápěčskou licenci. Můj tehdejší průvodce Milan měl oproti tomu za sebou tisíce ponorů v Indonésii a stovky ponorů s měsíčníky. Jednou se mu podařilo vidět najednou 18 měsíčníků. Vzal mě na zkušební ponor na lokalitu Crystal Bay a já se bez jakéhokoli očekávání a zkušeností vydala pod hladinu. Byl konec července, sezóna měsíčníků ve skvělé fázi. Milan mi s úsměvem na tváři sděloval, že když budeme mít štěstí, uvidíme měsíčníka, ale já tomu nevěnovala žádnou váhu. Jedno z hlavních pravidel potápěčského průmyslu totiž zní, že slibem nezarmoutíš. Alespoň takovou zkušenost jsem měla s přímořským turismem já.

Zcela ojedinělí

Po zanoření jsme si vyměnili pár signálů a vyrazili. Ani jsem se nestačila rozkoukat a Milan už mi ukazoval dopředu. Přede mnou ve volné vodě se vznášel obrovský neuvěřitelný tvor, s očima přetaženýma mžurkou, nebo jakýmsi kožovitým víčkem. Jeho čumáček oďobávaly nádherné pestrobarevné klipky, on stál zcela nehnutě a já měla příležitost k němu připlavat téměř na dotek. Byl to neskutečný zážitek. Milan se po ponoru jen spokojeně usmíval a tvrdil, že potápění s měsíčníky se dá skutečně načasovat. Záleží prý hlavně na přílivu a postavení Měsíce. Takže další věc, kterou má diskovitá ryba kromě tvaru s Měsícem společnou…

Od té doby jsem šla v Indonésii pod vodu více než dvěstěkrát. Viděla jsem manty, žraloky i velryby, ale zážitek s měsíčníkem byl zcela ojedinělý.

Jak to tak bývá, velké objevy má často na svědomí náhoda. Platí to i pro nový objev Luigiho Bedina z italské observatoře Osservatorio Astronomico di Padova. Bedin se svým týmem studoval třetí nejjasnější hvězdokupu na naší obloze NGC 6752, která leží v souhvězdí Páva, ve vzdálenosti asi 13 tisíc světelných let od Země

Když kulovou hvězdokupu pozorovali s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu, s překvapením zjistili, že část toho, co bylo doposud považováno za hvězdokupu NGC 6752, je vlastně doposud neznámá galaxie, která leží přímo za hvězdokupou. Kvůli překryvu si zatím nikdo této galaxie nevšiml. Je ale od nás mnohem dál než hvězdokupa ze souhvězdí Páva a od Země ji dělí asi 30 milionů světelných let.

Výjimečný trpaslík

Galaxie dostala jméno Bedin 1 a je skutečně dost zvláštní. Jde o trpasličí sférickou galaxii (dSph), jejíž velikost činí pouhé 3 tisíce světelných let. Naše domovská Mléčná dráha má přitom průměr asi 100 tisíc světelných let. Podle šťastných objevitelů je na téhle galaxie nejdivnější její osamocenost. Na rozdíl od většiny ostatních trpasličích galaxií je extrémně izolovaná od velkých galaxií, jako je Mléčná dráha nebo Galaxie v Andromedě. Dost možná jde o jednu z neizolovanějších trpasličích galaxií vůbec.

TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

Zvláštní je i stáří galaxie Bedin 1. Analýza záření hvězd ukázala, že vznikla asi před 13 miliardami let, tedy nedlouho po samotném Velkém třesku. A zhruba před 10 miliardami let v této galaxii došlo „hvězdné palivo“, neboli plyn a prach potřebný ke tvorbě nových hvězd. Od té doby galaxie Bedin 1 postupně bledne a zhasíná, takže je dnes nejen malá a osamělá, ale také už jen nezřetelně září.

Pokud jde o aligátory, obvykle žijí tam, kde nemrzne. Co když se ale dostanou do situace, kdy se mrazu nemohou vyhnout? Jak ukazují čerstvé zkušenosti ze stanice Shallotte River Swamp Park v Severní Karolíně, nepředstavují pro aligátory ani opravdu silné mrazy žádný velký problém. 

Aligátoři patří mezi ektotermní (nesprávně studenokrevné) plazy a jako takoví nemohou své tělo sami ohřívat. Aby přežili zimu v mrazivé vodě, vyvinula se u nich zajímavá schopnost – díky nízké teplotě vody si sníží svou tělesnou teplotu a zpomalí metabolismus. Odborně se tomuto mechanismu říká brumace a do značné míry může připomínat hibernaci. V ledu pak zamrznou ve zvláštní poloze, kdy jejich přední část tlamy ční z ledu, zatímco zbývající část těla je pod ním. 

TIP: Aligátoři mají na jídelníčku žraloky: A platí to i v opačném gardu

Pohled na zamrzlé čenichy aligátorů působí možná trochu děsivě, zamrzlá zvířata jsou ale v dokonalém pořádku. Díky vynořené tlamě dýchají skrz led a vydrží to až do doby, než je probudí příchod teplejšího počasí. Podobně přežívají i leguáni, které zastihl mráz na Floridě, jen při tom nejsou v ledu.