Jak ukázat absurditu vizuálů reklamního sdělení? Někdy stačí překvapivě málo – jednatřicetiletý libanonský fotograf Eli Rezkallah nafotil sérii amerických plakátů z 50. a 60. let, které se s genderovými stereotypy příliš nepáraly. Prohodil v nich ale zobrazované role mužů a žen.

Profesor Dorcase jako první zdokumentoval důsledky introdukce krajty tmavé (Python molurus bivittatus), tohoto nepůvodního živočišného druhu, k níž došlo před šestnácti lety. Nejvíce jsou postiženi středně velcí savci, ale krajty dosahující až pětimetrové délky si poradí i s vysokou zvěří a aligátory. Úbytek savců je tak patrný a množství invazivních hadů tak velké, že bude nutné ve výzkumu pokračovat a co nejrychleji najít cestu, jak zarazit nekontrolovaný růst jejich populace. 

Z jižní části parku, tedy z míst, kde krajty žijí nejdéle, již zcela vymizeli králíci a lišky, nenajdeme tu téměř žádné mývaly a vačice a populace rysů klesla o 87,5 procent. Vědci zjistili, že současná situace savců na severu, kde se krajta ještě nevyskytuje, odpovídá stavu savců na jihu v době před vysazením krajty tmavé.

„Krajty jsou doslova pohromou pro jeden z nejkrásnějších, nejcennějších a přírodně nejbohatších amerických ekosystémů,“ říká ředitelka vědecké agentury U.S. Geological Survey Marcia McNuttová. „V této chvíli je jedinou nadějí rychlý, rozhodný a dobře promyšlený lidský zásah.“

Podle autorů studie je jednou z příčin rychlého poklesu populací savců jejich nezkušenost. Útoky ze strany tak velkých hadů neznají, takže se před nimi nedokáží chránit.

„Trvalo 30 let, než byla na ostrově Guam za původce zániku tamní populace savců a ptáků označena bojga hnědá,“ připomíná spoluautor studie Robert Reed. V případě parku Everglades byl viník odhalen dříve, není však jisté, do jaké míry se podaří obnovit původní ekosystém. Prozatím byl zakázán import a mezistátní převoz čtyř nepůvodních druhů hadů, kteří život v národním parku mohou ohrozit.

Nový výzkum amerických vědců ukázal, že od lidí s chřipkou je nutné neustále držet bezpečnou vzdálenost, pokud se chceme vyhnout nákaze. Chřipkové viry se totiž podle všeho šíří, i když nemocný jenom dýchá.

TIP: Už letos v zimě: Univerzální vakcína proti chřipce jde do klinických testů

Odborníci si až doposud mysleli, že se chřipkové viry šíří hlavně s většími kapénkami a částicemi, které se šíří od nemocného při kašli nebo kýchání. Teď je jasné, že na nemocných leží ještě větší odpovědnost než předtím. Když má někdo chřipku, měl by se v maximální možné míře stranit ostatních a zůstávat doma. S dýchaním totiž jen těžko přestane.

Chameleoni jsou už dlouho v hledáčku vědců, přesto nás stále mohou překvapit. Nedávno vyšlo najevo, že ke všem svým barevným vzorům a změnám barev, které chameleoni dovedou, také ještě světélkují v ultrafialovém světle.

Mají totiž své kosti uspořádané tak, že na některých místech prosvítají přes kůži a pod UV osvětlením kosti fluoreskují. Tímto způsobem vytvářejí na těle chameleonů estetické vzory. Fluorescence je světélkování v důsledku ozáření určité struktury specifickým zářením.

TIP: Novinka z Argentiny: Vědci objevili první fluoreskující žábu na světě

Vědci už věděli, že kosti pod vlivem UV záření fluoreskují. Ale to, že fluoreskující kosti mohou pod kůží chameleonů vytvářet viditelné vzory, to jsme zjistili poprvé. Tento pozoruhodný typ „zbarvení“ má přitom zřejmě většina druhů chameleonů. Nejspíš tímto způsobem navzájem komunikují, aniž by vzbudili pozornost dravců.

Ráno v jižní Indii. Jeden z posledních skutečně přesvědčených komunistů řeční k masám v místě, kde komunistická hesla ještě stále dokážou přitáhnout davy a pomáhají vyhrát volby. Thomas Isaac, ministr financí ve státě Kérala, shlíží na stovky lidí, kteří přišli uctít památku zakladatele místní komunistické strany. Zemřel po uštknutí hadem, když pomáhal organizovat zaměstnance farem, a jeho poslední slova prý zněla: „Soudruzi, vpřed!“

Řada vlajek se srpy a kladivy plápolá ve větru. Dav zvedá zaťaté pěsti v rudém pozdravu a skanduje: „Ať žije revoluce!“

„Zkoušíme vybudovat naši vlastní vysněnou zemi v tomhle fašistickém indickém státě,“ začne Isaac svůj projev a v jistém ohledu má pravdu. Sto let poté, co vzali bolševici útokem Zimní palác v Petrohradě, zůstává indická Kérala – domov 34 milionů lidí – jedním z posledních míst na planetě, kde mohou komunisté stále ještě snít. 

Bolševici, inspirovaní „Manifestem komunistické strany“ Karla Marxe a Friedricha Engelse, se vydali budovat nový typ společnosti – dělnický ráj, kde by se o majetek a bohatství dělili všichni rovným dílem. Tato revoluce začala v listopadu 1917 a dala vzniknout Sovětskému svazu i celému hnutí, jež pak zasáhlo třetinu světa. Podněcovalo přitom víru soudruhů a zároveň plnilo gulagy. Totéž hnutí později smetla stagnující ekonomika, tlak Západu a odcizení jeho vlastních lidí. 

Poslední komunisté

Dnes na světě zůstává pouze pět formálně komunistických zemí. Na Kubě revoluce přežívá jen jako výstavní muzejní kus. Čína, Laos a Vietnam se proměnily v autokratické systémy kočírující kapitalismus utržený z řetězu. A v Severní Koreji zmutoval komunismus do kultu osobnosti, vyzbrojeného atomovými hlavicemi a udržovaného policejním státem. 

Nicméně v Kérale – bezpečně daleko od někdejších pokerových duelů studené války a zároveň 3 200 km od hlavního města Nového Dillí – se v příběhu odehrávaly zcela neočekávané zvraty. Komunistická strana se neproměnila ve zkostnatělou autokratickou sektu, ale plně se opřela do volební politiky a od roku 1957 zcela rutinně vychází z demokratického hlasování lidu jako vedoucí síla. Místo aby byla spojována s represemi či selháním, vybaví se voličům s jejím názvem obrovské investice do vzdělání. V Kérale tak gramotnost dosahuje 94 %, což je zdaleka nejvíc ze všech indických států. Tamní zdravotnictví přitom může poskytnout bezplatnou operaci srdce i těm, kdo vydělávají v přepočtu jen pár desítek korun denně. 

Tato moderní inkarnace komunismu však také vytvořila jeden z největších paradoxů globalizované ekonomiky: Miliony zdravých vzdělaných lidí odcházejí do supervýkonných kapitalistických zemí Perského zálivu hledat svůj sen o bohatství, a stále častěji ho i nacházejí. To ovšem klade před Isaaca a další komunisty z Kéraly zásadní otázku: Mohou přežít svůj vlastní úspěch? 

Kočovný muzikál

Příběh komunismu v Kérale nezačal revolucí či převratem v hlavním městě, nezačal dokonce ani Marxem. Naopak, jeho počátky v roce 1939 se pojily s odporem k britské vládě, touhou po pozemkové reformě a opozicí vůči indickému kastovnímu systému. A co víc, byly těsně provázány s kočovným muzikálem „Udělal jsi ze mě komunistu“ o skupině farmářů, kteří se semkli, aby porazili feudálního velkostatkáře. Hra měla premiéru v roce 1952, přitáhla davy a o pět let později pomohla straně zvítězit v prvních volbách, jichž se účastnila. Trvalo pak ještě dalších deset roků, než se Manifest komunistické strany dočkal překladu do místní malajálamštiny. 

Kéralští komunisté si sice vypůjčili symboly SSSR, četli sovětské proletářské magazíny, sledovali vzestupy a pády nikaragujských sandinistů a posílali rýži Kubáncům, ale vytvořili si také své vlastní hrdiny a unikátní cestu. Na rozdíl od komunistů v Číně, Latinské Americe nebo Evropě se nikdy nezmocnili továren ani nezakázali soukromé vlastnictví. Místo toho se ve volbách utkávali se středolevým Indickým národním kongresem, přičemž občas vítězili a občas prohrávali. 

Komunismus se stal pro mnohé v zemi součástí osobní identity. Nebylo neobvyklé, když rodiče v 70. a 80. letech pojmenovávali své děti Lenin, Stalin, a v případě jedné dívenky dokonce Sovětský vánek. Ve stranické centrále visely na stěnách obrazy sovětských vůdců, stejně jako indických hrdinů, například zakladatele strany Krišny Pillaie. V SSSR byla partaj čímsi vzdáleným – „mysteriózní vnější silou“, jak se kdysi vyjádřil jistý akademik. V Kérale sestává z lidí, jako je Isaac. Jeho iPhone právě zvoní a ministr financí se hlásí: „Ano, soudruhu?“ 

První demonstrace

Isaac zrovna dokončil řeč plnou poct zakladateli strany a nyní míří vládní dodávkou vstříc dalším 14 hodinám práce místního politika, který se stará o své voliče. Jeho řidič nepřestává mačkat klakson v neustálém staccatu, aby se prodral ulicí ucpanou motocykly, auty se zprohýbanými plechy a spěchajícími rikši. 

Isaac své rozhodnutí stát se na počátku 70. let členem strany často popisuje jako akt vzpoury. Jeho rodiče byli oddaní křesťané, vlastnili malou textilní továrnu a on před vstupem do partaje studoval teologii. První, co jako novopečený komunista udělal, byla organizace stávky v rodinné továrně. „Pokud s těmi dělníky nebudeš vyjednávat, najdeš mě v první řadě na demonstraci,“ oznámil otci. 

Teď je Isaacovi 64 let a zůstává idealistou. Nevlastní žádné pozemky a zbavil se i malého kousku země, který zdědil. Jeho dvě dcery se po rozvodu rodičů před 20 lety přestěhovaly do Spojených států a dělají si starosti, protože otec nemá prakticky žádné úspory. Na jejich univerzitní vzdělání nemohl nijak přispět a návštěvy v USA jsou velmi vzácné. Teprve v posledních několika letech si politik dopřál pár „luxusních“ věcí jako osobní auto, iPhone a iPad: Sleduje na něm sestřihy kriketových zápasů a spravuje svoji stránku na Facebooku. 

Náboženství je OK

Jeho první dnešní zastávkou bylo slavnostní otevření rodinné autoškoly, kde stříhal pásku. Poté ho čekal dvouhodinový přesun do města Kollam, kam ho místní šéf strany pozval na synovu svatbu. Isaac, který se stal ateistou, spokojeně zapózoval s novomanželi pod bělostnou sochou Krista na kříži – komunisté v Kérale se nikdy nesnažili náboženství vykořenit. O chvíli později už se hnal rozbitou silnicí lemovanou stánky s čajem či kokosem a jednoduchými betonovými domky, v nichž má ovšem každý elektřinu a záchod. Kérala je jedním z mála indických států, kde taková věc vůbec existuje. „Takhle to vypadá, když můžete lidem skutečně zlepšit život,“ vysvětluje Isaac a vytahuje polštář, aby si po cestě alespoň trochu zdříml. 

Jak se blížíme k jeho „domovské“ Alappuzhe, dodávka projíždí okolo zdi s kresbou Che Guevary, nestárnoucího hrdiny kubánské revoluce. Vyjímá se hned vedle portrétu plukovníka Sanderse, stejně nestárnoucího kapitalistického jestřába smažených kuřecích stehýnek řetězce KFC. Na okraji města auto zastavuje u státem podporovaného družstva produkujícího kokosovou plsť, hrubou látku používanou k výrobě rohožek před dveře, jaké najdete ve všech amerických obchodech. Isaac se vítá asi se stovkou postarších žen uprostřed hájku zamořeného moskyty. Ubezpečuje dámy, že rostoucí míra mechanizace jejich pracovní místa neohrozí. 

Chceme další letiště

„Udělejte tolik plsti, kolik jen zvládnete. Vláda ji všechnu vykoupí,“ říká a sklízí za to od žen v oranžových, zelených a zlatých sárí potlesk. Navíc jim slibuje, že se jejich denní plat zdvojnásobí asi na 300 rupií, tedy zhruba 100 korun. Později odhaduje, že bude muset vláda jejich práci dotovat ještě přibližně deset let, než většina pracovnic odejde do důchodu a jejich místa zřejmě zaniknou. 

Moc dobře ví, že podobné dotace jsou možné jen díky velmi „nekomunistickému“ životu, který vyhledává nastupující generace. Mladí dělníci stále častěji prchají z nízkopříjmové ekonomiky do prudce se rozvíjejících zemí Perského zálivu. Isaacovi tak pod rukama zůstává hospodářství, jaké si Marx nedokázal představit: systém živený světovou poptávkou po kéralských mladých, zdravých a vzdělaných pracovnících, kteří domů posílají peníze. Navzdory přílivu arabských prostředků však musí politik udržovat nad vodou rozpočet s nejvyšším deficitem ze všech indických států. 

Coby ministr financí sní Isaac o výstavbě nových silnic, mostů a průmyslových parků, jež by do Kéraly přitáhly investory a daly vzniknout dobře placeným místům. Jeho slovy by šlo o „nejlepší fyzickou a sociální infrastrukturu v celé Indii“. Jenže zatím má jeho vláda jiné priority: Rozšířit čtyři mezinárodní letiště, která musejí uspokojit neustále rostoucí poptávku po cestách do Zálivu, a ideálně ještě vybudovat páté. 

Baráky ze Zálivu

V 80. a 90. letech našli kéralští dělníci na Středním východě práci na velkých projektech – budování mrakodrapů a dálnic. Dnes jejich lépe vzdělaní potomci obsazují posty účetních, ošetřovatelů, lékařů, právníků a úředníků na středních pozicích. Víc než třetina HDP indického státu pochází z peněz, jež přitekly z arabských zemí. Jedním z nejpopulárnějších televizních programů je dokonce reality show „Svět migrantů“, jež pomáhá zoufalým rodinám najít příbuzné, kteří se v Zálivu ztratili. 

Peníze ze Středního východu také přetvářejí skromnou krajinu Kéraly. Vedle jednoduchých malých domků nyní vyrůstají velké rezidence se vstupními branami, v místním slangu zvané „baráky ze Zálivu“. Mnohé z nich zůstávají téměř po celý rok neobydlené, neboť jejich majitelé pracují v zahraničí. Podle vládní studie z roku 2011 se ve státě nachází milion prázdných či poloprázdných domů. Mezitím si Isaac dělá hlavu s tím, že neexistuje dostatek ubytovacích kapacit pro chudé.

Je to jako sen

Asi kilometr od vesnice Pinarayi, kde strana poprvé svolala tajné zasedání, se právě vrací z Abú Dhabí čtyřicetiletý Prasanth Cherambeth a jeho o čtyři roky mladší žena Saniga. Čeká je slavnostní zabydlení jejich nového šestipokojového domu. Jen pár hodin předtím v něm řemeslníci ve světle čelovek pokládali dlažbu a natahovali kobercové trávníky, jen aby se všechno stihlo načas. 

Po červeném běhounu, který vede ke vchodu ověnčenému girlandami květů, nyní přicházejí přátelé, rodina a několik zvědavých vesničanů. S obdivem si prohlížejí fontánu v hale, mramorové podlahy, plavecký bazén i kuchyň plnou nerezových spotřebičů. Jak zdůrazňuje Cherambethova tetička, „všechny jsou z Dubaje“. Uprostřed té slávy, postavený na židli v záplavě květin, se vyjímá portrét komunisty: Cherambethův nedávno zesnulý otec byl celý život oddaným zaměstnancem státního dopravního podniku. 

Už za pár týdnů však manželský pár vypustí bazén, zamkne svůj nový dům a vrátí se i s třemi malými dětmi do Abú Dhabí, kde strávili většinu posledních 15 let. Jednoho dne, až jim vyprší pracovní víza, přijedou do Kéraly nastálo. Právě teď však Cherambeth, administrátor v jaderné elektrárně, o budoucnosti nepřemýšlí – jen si užívá nový domov. „Je to jako sen,“ nechává se slyšet, zatímco se kolem procházejí hosté.  

Až se všechno zhroutí

Navzdory všem změnám udržují věrní straníci víru v komunismus stále živou. Na veřejné lekci sponzorované partají trvá přednášející profesor K. N. Harilal na tom, že opravdový komunismus může přijít jen po totálním katastrofickém kolapsu světové ekonomiky. „Zhroucení kapitalismu je nevyhnutelné a dospíváme k němu stále rychleji. Lidé nemohou navěky zůstat tak úzkoprsí a orientovat se jen na zisk,“ vysvětluje. Stropní větráky rozhánějí po místnosti vlhký teplý vzduch, zatímco si několik tuctů studentů převážně středního věku dělá poznámky do sešitů, jež také zaplatila strana. „A jak poznáme, že ke konečnému zhroucení došlo?“ ptá se jeden z nich, když se lekce přehoupne už do čtvrté hodiny. „To nikdo nedokáže říct,“ odpovídá Harilal. 

Ideály rovnosti

Jedním z hlavních důvodů, proč dokázala komunistická strana v Kérale přežít, byla její adaptace na demokratickou politiku a schopnost bez velkého tření obsáhnout rozdílné, a někdy dokonce zcela protichůdné názory. Význam slova „komunismus“ se tak stal v indickém státě předmětem debat. 

Pro mnohé – především mladé – komunisty je hnutí spíš zosobněným ideálem rovnosti než striktním učením marxismu-leninismu. „Věříme, že všichni lidé jsou součástí stejné třídy a že každý má v životě dostat tutéž šanci,“ myslí si dvacetiletý vysokoškolák Shigin Pradeesh, syn sběrače kokosů, který se právě opírá o stůl v centrále strany ve vesnici Pinarayi. „Nejsem sobecký člověk. A proto jsem komunista,“ doplňuje. 

V době vzrůstajícího hinduistického nacionalismu si děti na stranických přednáškách – místní verzi nedělní školy – osvojují sekulární indické sebeuvědomění. „Nejsme křesťané, muslimové nebo hindu,“ zpívá skupinka bosých žáčků během lekce v kéralském hlavním městě Thiruvananthapuramu. „Hlad cítí každý stejně, stejně jako bolest. Naše krev má tutéž barvu, naše slzy tutéž chuť.“

Soudruzi milenci

Téměř 70 let poté, co kočovný muzikál „Udělal jsi ze mě komunistu“ uvedl politickou ideologii do Kéraly, se do kin dostal nový film, jenž místnímu komunismu prokázal podobnou službu. Snímek režiséra Amala Neerada „Soudruh v Americe“ se začal na plátnech v Kérale, Abú Dhabí a Dubaji promítat 5. května, což je symbolické – premiéra totiž „náhodou“ připadla na narozeniny Karla Marxe. 

Jistý komunista ve filmu bojuje za chudé a zamiluje se do Američanky, jež navštěvuje Kéralu. Když se žena vrátí do USA, hlavní hrdina se vydá za ní a proklouzne do Států přes americko-mexickou hranici. Snímek si dělá laskavou legraci ze sebestředných komunistických funkcionářů a jejich nekonečných proslovů o revoluci. V jednom vtipném okamžiku se hrdina opije tak, že začne trpět halucinacemi. Zjeví se mu Che Guevara a sdělí mu: „Nejlepší milenci mezi námi jsou komunističtí soudruzi. Nemají co skrývat, mohou podněcovat revoluce a hluboce milovat.“

Na konci si ovšem muž místo Che Guevary vybírá kapitalistickou Ameriku. Jistý kritik popsal hlavního hrdinu jako člověka, „který prohrál“. Režisér Neerad, někdejší agitátor strany, to považuje za příliš tvrdé hodnocení. „Možná prohrál, ale stále v něco věří,“ myslí si. „Ano, je to sen, který selhal. Je to však naše jediná naděje.“

Isaac nebyl příliš nadšený z představy, že by šel na film, který si z jeho strany dělá legraci. Přesvědčila ho ovšem dcera, jež přijela na návštěvu z New Yorku. „Myslela si, že je to opravdu vtipné. A má pravdu, měli bychom si sami ze sebe umět udělat legraci,“ říká politik, načež se odmlčí. Stárnoucí komunista nikdy nebyl víc hrdý na úspěchy, kterých jeho strana dosáhla. A současně si nikdy nebyl méně jistý budoucností. Sto let po vzniku prvního komunistického státu světa podává film podle Isaaca své hrdiny – „prohrávající věřící“ – opravdu věrně. „Jsou velmi skuteční,“ povzdechne si. 

Po zoufalých císařských pěšácích se tankové hrozbě postavili němečtí kanonýři. Jenže osádky bojových vozidel se naučily rychle zastavovat, řádně mířit a poté vést palbu ze všech zbraní vůči zakopanému dělu. K vedení boje s protitankovou obranou zorganizovala britská armáda dokonce speciální kursy – a nutno dodat, že se skvělými výsledky. Při prvních střetech platil poměr zničených protitankových děl a tanků 2:1, ale koncem roku 1917 již 7:1.

Úkol pro pěchotu

Břemeno protitankové obrany tak museli pomoci nést pěšáci, kteří za tímto účelem obdrželi i první plnohodnotnou protitankovou puška na světě. Specializovaná zbraň se objevila na bojišti až v lednu 1918, když Mauserova zbrojovka vyvinula takzvaný Tankgewehr Mauser (T Gewehr) ráže 13,3 mm o hmotnosti 17,7 kg.

Jednoranná zbraň přidělovaná v počtu dvou kusů na pěší pluk připomínala běžnou, jen poněkud přerostlou opakovačku. Obsluhu zajišťovali dva vojáci – střelec a nabíječ. Střela s ocelovým jádrem dokázala prorazit na vzdálenost 300 m ocelový pancíř o tloušťce 15 mm, což stačilo na všechny britské, avšak nikoli francouzské těžké tanky.

Tankgewehr v akci

V rámci jejího nasazení se ale objevily dva zásadní problémy. Zpětný ráz pomalu střílející zbraně dosahoval pětinásobku oproti standardní mauserovce, navíc průstřel pancíře ještě nemusel znamenat úplné vyřazení vozidla z boje.

Podle dochovaných svědectví nedůvěřovali T Gewehrům ani samotní střelci, kteří se jich hleděli co nejrychleji zbavit. Doloženy jsou tak pouhé dva stroje zastavené střelbou z protitankových pušek, což na ně při celkové produkci 4 632 kusů nevrhá právě nejlepší světlo.

Předchůdce Goliáše?

Dohodoví spojenci sice vdechli tankům život, ale receptem na jejich ničení se zprvu vůbec nezabývali. Francouzská armáda zvolila nakonec podobnou koncepci nasazení protitankových děl jako nepřítel. Výzbroj tvořily známé kanony 75 mm Deport a 75 mm Schneider, osazené jednoduchými mechanickými mířidly pro přímou střelbu.

TIP: PaK 40 vs. ZiS-3: Nejlepší střední protitankové kanony

Jako skutečnou kuriozitu lze ale uvést doslova revoluční koncept robotických protitankových vozidel. Společnost Schneider vyvinula a vyrobila sérii dálkově ovládaných pásových vozítek Crocodile s elektrickým pohonem k vezení náloží ničících opevnění. První prototyp vznikl již roku 1915. Výrobce poté napadlo, že by mohly sloužit i k ničení tanků. Podle dosti sporých informací vznikla v roce 1918 celá série těchto prvních pozemních vojenských robotů. Jejich nasazení však dostupná literatura nedokládá. 

Jeho matkou byla ctižádostivá Alžběta Stuartovna, dcera anglického krále Jakuba I. Otcem hlavní představitel Protestantské unie, falcký kurfiřt a český král Fridrich. Jenže Fridrich Falcký ztratil po pouhém roce panování český trůn a brzy poté i titul falckého kurfiřta. Jako vyhnanci bloudili manželé i s potomstvem Evropou. Nikde je nechtěli. Slitoval se nad nimi až Mořic Oranžský a poskytl jim azyl v Haagu. I bez pomoci rodičů se ale děti dokázali prosadit. 

Následník trůnu

Psal se prosinec roku 1619, když se tento nejoblíbenější syn Alžběty Stuartovny v Praze narodil. Jméno dostal po svém slavném předkovi Ruprechtovi von Wittelsbach. Jeho křtiny byly stejně okázalé jako korunovace jeho rodičů šest týdnů předtím. Všichni se předháněli, čím by novorozeňátko obdarovali. Česká šlechta si přála, aby právě Ruprecht byl otcovým nástupcem, když už se v Čechách narodil. Po bělohorské porážce nezbylo rodičům, než v noci tajně z Prahy uprchnout. Nařídili naložit poklady ze sbírek Rudolfa II. a málem na jedenáctiměsíčního chlapečka zapomněli. Vzpomněli si na něj doslova v hodině dvanácté! Tedy on na sebe vlastně upozornil pláčem sám a jeden duchapřítomný sloužící ho v koši strčil do posledního odjíždějícího vozu. Z legrace se říká se, že byl vlastně prvním a zároveň nejmladším pobělohorským exulantem.

Těžká léta

Ruprecht byl vysoký a urostlý, v osmnácti letech měřil skoro dva metry. Stejně jako sourozenci i on byl mimořádně pohledný a inteligentní. Podobně jako starší sestra Alžběta studoval na univerzitě v Leidenu, na rozdíl od ní ale matematiku, vojenské stavitelství a technické kreslení. Od čtrnácti let se účastnil různých vojenských tažení a získal pověst neohroženého válečníka a stratéga. Nejprve bojoval se svým bratrem Karlem Ludvíkem v Německu proti habsburskému císaři, aby získal zpět falcké dědictví. Byl však zajat, tři roky vězněn v Linci a propuštěn teprve na intervenci strýce, anglického krále Karla I. Ten za něj zaplatil výkupné a v jeho barvách pak Ruprecht bojoval proti vojsku parlamentu, jež vedl Oliwer Cromwel.

Po Karlově porážce musel z Anglie uprchnout a živit se pirátským řemeslem. Když bylo ale v Anglii obnoveno království, vstoupil Ruprecht do služeb svého bratrance Karla II. jako viceadmirál. Patřil mezi zakladatele obchodní Společnosti Hudsonova zálivu, která existuje dodnes. A zároveň se stal i guvernérem celé oblasti, kterou na jeho počest pojmenovali Zemí prince Ruprechta. Zabírá zhruba třetinu současné Kanady!

Princ Ruprecht nebyl jen velký dobrodruh a schopný velitel, ale také štědrý mecenáš věd a umění. Hovořil několika jazyky, byl nadaný umělecky i technicky. Krásně maloval a je považován za průkopníka perspektivy pro zobrazování budov. Jako zakládající člen Královské vědecké společnosti měl na kontě řadu zlepšovacích návrhů a technických vynálezů využitelných především ve válečnictví. Vytvořil první prototyp torpéda, podílel se na vynálezu neprůstřelného skla, jeho „potapěcí stroj“ sloužil námořníkům k vyzvedávání pokladů z potopených lodí.

Hlava otevřená

Trpěl úpornými migrénami a pro úlevu od bolesti se rozhodl v roce 1667 absolvovat tzv. trepanaci lebky. Tato nesmírně bolestivá „operace“, která bývala obvykle vstupenkou na onen svět, se prý prováděla bez umrtvení už od pravěku. Po své děsivé zkušenosti začal Ruprecht přemýšlet, jak by utrpení pacientů zmírnil. Navrhl a osobně vykoval chirurgické nástroje.

Princ Ruprecht se sice nikdy neoženil, ale ke svým dvěma dětem se hrdě hlásil a štědře je podporoval. Velice miloval irskou aristokratku Frances Bardovou, která mu porodila syna Dudleyho. A s herečkou Margareth Hughes zplodil dceru Rupertu. Dudley sice zemřel jako dvacetiletý v boji s Turky při obléhání Budína, Rupertiny potomci však žijí dodnes.

Už déle než půl století dává heterosexuálním párům klid a pohodu pilulka proti početí. Její užívání a odpovědnost je v tomto směru doposud výhradně na ženách. Muži sice mohou používat kondomy, taková ochrana proti početí ale není úplně stoprocentní.

Aby to bylo více fér, vědci se snaží objevit fungující pilulku proti početí pro muže. Zatím nebyli příliš úspěšní. Podle nového výzkumu amerických biochemiků by ale zajímavým řešením mohla být sloučenina ouabain, která patří k takzvaným srdečním glykosidům.

TIP: Mužská antikoncepce? Gel proti početí brzy půjde do klinických zkoušek

Pozoruhodné je, že jde o prudký jed z africké rostliny krutikvětu, kterou lidé tradičně používají jako šípový jed pro výrobu otrávených šipek. Vědci mírně upravili molekulu jedu tak, aby působil pouze na mechanismus, který je zodpovědný za pohyb spermií. Experimenty na myších potvrdily, že tato látka funguje jako účinná a zároveň bezpečná antikoncepce pro samce. Uvidíme, jak si povede u lidí...

Šestačtyřicetiletý Žen Šou-chua, který se v jeskyni narodil, říká: „V létě je v jeskyni příjemně chladno a v zimě zase teplo. A také je tam ticho a bezpečí“. I když se v mládí musel odstěhovat za prací do panelového domu ve městě, na stáří se chce do jeskyně zase vrátit. Na horním a středním toku Žluté řeky v severní Číně existuje nespočet těchto obydlí vyhloubených v žluté zemině zdejší náhorní plošiny. Dlouhé klenuté místnosti mají půlkruhový vchod zakrývaný rýžovým papírem či barevnými dekami, luxusnější příbytky pak vyčnívají ze skalní stěny a jsou zpevněny cihlami, někdy mají i více místností a výjimkou není ani zavedená elektřina a voda.

Mao Ce-tung i Si Ťin-pching

Jeskynní obydlí hrála důležitou roli i v čínské historii. Během proslulého Dlouhého pochodu Rudé armády Komunistické strany Číny v polovině 30. let 20. století v nich našel poblíž Jen-anu v provincii Šen-si úkryt vůdce Mao Ce-tung. Ve skalním obydlí strávil sedm let i současný čínský prezident Si Ťin-pching. Do exilu v provincii Šen-si byl poslán během kulturní revoluce, která propukla v druhé polovině 60. let. 

Ekologické bydlení

Jeskynní obydlí si v poslední době vysloužila hluboké uznání architektů jako efektivní forma ekologického bydlení. „Šetří energii. Rolníci navíc mohou získat další ornou půdu pro pěstování plodin, pokud si postaví své domy ve svahu. A stavba také nestojí tolik peněz a není k ní zapotřebí takových dovedností,“ říká Liou Ťia-pching z výzkumného střediska ekologické architektury v Si-anu a pravděpodobně jeden z největších expertů na jeskynní bydlení. Před několika lety se Liou sám podílel na návrhu a stavbě moderní varianty tradičních jeskynních příbytků, díky čemuž se dostal v roce 2006 do finále prestižní soutěže World Habitat Award.

Turistická atrakce

Turisté, kteří by chtěli tuto neobvyklou formu bydlení vyzkoušet, si mohou nějaké to čínské skalní obydlí pronajmout. Měsíční pronájem jednoduché jednopokojové jeskyně bez kanalizace vás vyjde na třicet dolarů, tedy v přepočtu asi 600 korun. Koupě luxusnější jeskyně se třemi pokoji a koupelnou stojí kolem 46 000 dolarů.

TIP: Poustevník 21. století: Jeskynní muž žije 40 let v argentinských horách

Za požitkem z bydlení v jeskyni však není nutné cestovat až do Číny. Podzemním sídlištěm se může pochlubit i například jihoaustralské městečko Coober Pedy. Pronajmout si jeskyni můžete i v Evropě. Například ve španělském městečku Purullena v provincii Granada se můžete ubytovat v jeskynním hotelu, podobnou atrakci nabízí i italská Matera. Jeskynní obydlí se nachází prakticky všude na světě, pouze v Číně v nich však dosud bydlí přes 30 milionů lidí.