Během loňského zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny představil prezident Si Ťin-pching svou vizi, v níž jeho země ve všech ohledech předčí Spojené státy a bude dominovat celému světu. Aby však svého cíle dosáhl, musí přistoupit k převýchově obyvatelstva: Správný občan by v jeho očích měl milovat „stranu, vlast a čínský národ“, a to v uvedeném pořadí. Zároveň by chtěl první muž asijské republiky vštípit lidu morální zásady a ctnosti. Jednu z cest k postupnému ukáznění více než miliardové populace přitom představuje nepřetržitý dohled spojený s individuálním hodnocením. 

V prezidentově vysněné budoucnosti se každému nad hlavou pomyslně vznáší číselné skóre, které určuje, jak dobrým občanem a oddaným vlastencem konkrétní jedinec je. Od toho se pak odvíjí jeho život – s určitým počtem bodů se pojí například možnost vlastnit auto (které je v mnoha čínských městech kvůli katastrofálnímu stavu dopravy na povolení), vzít si vyšší půjčku i hypotéku nebo získat práci svých snů. Pokud však daný člověk naopak přijde státu nepohodlný, postupně se před ním možnosti uzavřou a podle kritiků budou ohrožena i jeho základní lidská práva. 

Nejde však jen o vizi vzdálené dystopické budoucnosti. Pilotní projekt startuje Čína s pomocí dobrovolníků a „spřízněných“ sociálních sítí už dnes. A pomalu se chystá na rok 2020, kdy přijde s vlastním systémem vyhodnocování tzv. velkých dat (viz Ztráta soukromí), do nějž se budou muset všichni Číňané zapojit povinně.  

Zásady slušného chování

Pomyslného velkého bratra chce Si Ťin-pching na svůj lid nasadit zdánlivě ze správného důvodu: V Číně totiž neexistuje důvěryhodný systém, který by „hodnotil“ nejen obyvatele (například centrální registr dlužníků), ale ani firmy, řemeslníky a obecně poskytovatele služeb na základě spokojenosti zákazníků. Není proto výjimkou, že se lidé nedrží smluv a obchody podléhají rozmarům jedné či druhé strany. Kreditový model by takové chování měl trestat a zavést do společnosti měřítko, podle nějž by se občané mohli rozhodovat, komu svěřit své peníze a s kým spolupracovat.

Kontrola v tomto smyslu je sice ospravedlnitelná, nicméně Čína hodlá zajít mnohem dál: Sledování lidí spojené dřív výhradně s bezpečností posílí o „hodnotící složku“, a doslova tak bude tvarovat společnost na základě vlastních představ. Kladné body tedy sice občané získají například za včasné placení účtů či plnění závazků, ale hodnocení je čeká i za volnočasové aktivity a projevené názory. 

Výchova nátlakem

„Pokud bude někdo trávit deset hodin denně hrami, systém ho vyhodnotí jako lenocha. Četné nákupy plenek z něj zase v očích programu udělají zodpovědného rodiče,“ vysvětluje Li Jiung, technologický ředitel čínské společnosti Sesame Credit. Na základě nakoupených potravin nebo času stráveného koníčkem se jedinec zkrátka zařadí do určité kategorie, jejíž prospěšnost bude vycházet ze státem definovaných měřítek. Čínská vláda tak bude sledovat nejen to, jakým způsobem obyvatelé pracují, ale také jak žijí a tráví volný čas. 

Do hodnocení člověka se promítnou rovněž jeho výroky na internetu a informace, které se rozhodne sdílet: Pokud bude šířit pozitivní energii a víru ve stranu i v budoucnost Číny, odrazí se to v jeho skóre kladně. V opačném případě však přijde o body, a nejspíš také o přátele. Hodnocení bude totiž ovlivňovat i sociální skupina, kterou se daný jedinec obklopuje: Pokud bude mít v přátelích někoho s nízkým skóre, potáhne ho „nevhodný“ kamarád bodově ke dnu. Nejenže se tak dotyčný dočká státní výchovy, ale zároveň se jeho přátelé budou ozývat s prosbami, aby nemluvil o kontroverzních tématech a choval se „slušně“ – jinak od něj raději dají virtuální ruce pryč. 

Víc než zákon

Pokud se naplní nejčernější scénáře, dosáhne na Číňany postih po zavedení systému prakticky odkudkoliv: Bezpečnostní kamery se kromě ulic a veřejných prostor nacházejí také v chrámech, takže si vláda udrží přehled o jejich návštěvnících. Pokud by pak v budoucnu označila například křesťanství za škodlivé, bude moct všem jeho vyznavačům snížit skóre. Záznam a trest však čeká i na studenty podvádějící u zkoušek či na kohokoliv, kdo přejde silnici mimo přechod. 

Ke špatně hodnoceným se nakonec otočí zády přátelé, a dost možná i rodina. Zaměstnavatelé o ně ztratí zájem, budou mít zákaz cestovat a jejich životní standard nejspíš klesne. Základní lidská práva přitom nebude nikdo respektovat: „Autority si mohou dělat, co se jim zachce. V Číně je Komunistická strana víc než zákon a neexistuje nic, co by ji omezovalo,“ vysvětluje John Fitzgerald ze Swinburne University of Technology v Melbourne. 

Velký bratr hrou

Otázkou zůstává, proč se již v současnosti účastní testování nového systému miliony nadšených Číňanů – a odpovědí se nabízí hned několik. V první řadě jde o strach odmítnout: Pokud by se občané sledování báli, znamenalo by to, že mají co skrývat, a automaticky by se mohli zařadit mezi nepohodlné. Podstatnou roli hraje i touha být první mezi prvními, protože „dobrovolníky“ zřejmě čeká odměna v podobě náskoku a dalších výhod. 

Systém pozorování a hodnocení zapadá zároveň do globálního trendu tzv. gamifikace, díky němuž si téměř všechny denní činnosti spojujeme s hrami na chytrých zařízeních – odměnu pak získáváme i za chůzi, vynášení odpadků či dostatek vypitých tekutin. Pro starší generace zní sice kompletní gamifikace života děsivě, ale pro jedince odkojené internetem a sociálními sítěmi jde o samozřejmou součást jejich existence. 

Padají první tresty 

V neposlední řadě dává hodnocení lidem do rukou další nástroj, jak nad ostatní vyniknout. Vládní skóre znamená již nyní pro testované směrodatnou součást společenského statusu a chlubit se dosaženými body na sociálních sítích představuje trend. Na Twitteru se v době vzniku těchto řádků předhánělo se svým hodnocením přes sto tisíc Číňanů.

Zatímco se však jedni chlubí, druzí už sčítají postihy: Za poslední čtyři roky monitorování sociálních sítí si celkem 6,15 milionu lidí vyslechlo od Nejvyššího lidového soudu zákaz cestování letadlem, a dalších 1,65 milionu nesmí dokonce ani jezdit vlakem. „Máme podepsáno memorandum se čtyřiceti čtyřmi ministerstvy a s jejich pomocí budeme diskreditované jedince omezovat na mnoha úrovních,“ chlubí se Meng Siang, hlava výkonné moci zmíněného soudu. Přestože tedy povinné zapojení do sítě přijde až v roce 2020, mění systém životy Číňanů již v testovací fázi. 

„A a a au, a a a au,“ směje se na kameni sedící racek. Těžko říct, co by mohlo být příčinou jeho veselí. Možná se řehtá malým čajkám, které jako smyslů zbavené pobíhají po ostrých zbytcích lastur a rudými zobáčky hledají mořské korýše. Nebo si snad svůj žlutý zobák otvírá na dvounohé suchozemce, kteří tak nemotorně tahají podivné harampádí z auta na loď?

V divokých vodách

Ponor v kelpu bývá nesmírně vzrušující. Proudy jsou chladné, silné a nevypočitatelné. Z ničeho nic se uklidní a najednou s novou silou hodí volně se vnášejícího potápěče o pár metrů dál na ostrou skálu či na les pevných stvolů řas. Jediná možnost, jak si uchránit kůži a neopren, je dostat se co nejrychleji mezi kelp. Obrovské lesy z řas poskytují bezpečný úkryt a jsou tak husté, že ani silný proud pevně zaklesnuté tělo potápěče nevytáhne ven.

Kelpy musí odolávat náporu zuřivých vln s velkou houževnatostí a pružností. Mocné zpěněné masy vody se je snaží vytrhnout z kořenů, nebo alespoň zlomit. I když jsou ale kelpové „kmeny“ duté a tloušťka jejich stěny nepřesahuje půl centimetru, málokdy je tento přirozený porost chladných afrických vod příbojem poničen. Zároveň, i když k tomuto účelu určitě nerostly, poskytují výbornou oporu pro potápěče. Abych vůbec ustál sílu spodních proudů, zaklíním se mezi hnědožluté výhony a mám tak jedinou šanci pořídit nějaký ten snímek. Levou rukou se přidržuju šest centimetrů silných stvolů a teprve až se celou vahou a s vypuštěným žaketem pevně zaklíním, začnu vnímat okolí.

Práce s blesky, které vypadají jako broučí tykadla, je svízelná a otočit celé pouzdro kterýmkoli směrem je velmi obtížné. Jediný možný směr pohybu je směrem k zelené hladině a to pouze s přihuštěním potápěčské vesty. Tím se ale budu zabývat až později. Kolem mne je tolik neuvěřitelného života prapodivných tvarů, že myšlenku na návrat okamžitě zaháním. Na řadu přichází tradiční „boj“ s blesky a jejich nastavením.

Úkryt v lese řas

Oranžově rudá houba, vyšší než člověk a s otvory na hřebenu, připomíná miniaturní město neznámé civilizace, která se v nepřístupných vodách úspěšně ukrývá před lidskou invazí. Úpatí houby obývají krabí strážci, kteří mohutnými klepety vyhrožují všem nezvaným hostům. Langusty jakoby bázlivě postávají opodál a ohmatávají tykadélky okolí. Napočítal bych jich zde desítky a všechny jsou neuvěřitelné zvědavé. Sotva se někde přidržím dlouhého výhonu hladkého kelpu, abych se pokusil o nějaký nerozmazaný snímek, okamžitě i přes silné rukavice cítím pátravé doteky. Černobílá tykadla, která vypadají jako odhozené dikobrazí ostny, opatrně oťukávají neznámý černý útvar.

Zápasím s foťákem a snažím se jej natočit směrem k bojovně vyhlížejícímu krabovi, napolo vysunutému z úkrytu. Otočit se kterýmkoli směrem znamená zvednout techniku i s rampou na blesky nad hlavu, srovnat ji se stvoly a tak je dostat do požadované polohy. To chvíli trvá, takže než dostanu kraba do záběru, je už zpátky ve své skrýši. I tak jej ale můžu pozorovat. Velkými klepety stříhá kousíčky z listů červené řasy a cpe si je do úst. Současně další pár nohou, umístěných těsně pod krunýřem, přidržuje části potravy u úst. Miniaturní tykadélka nad hlavou se ohýbají v proudu a jako radary se snaží zachytit sebemenší náznak nebezpečí. Jakmile vodu prořízne první blesk, po krabovi zůstává jen vznášející se červené řasa.

Rudá a oranžová

Voda je tu velmi chladná a já mám navlečeny dostatečně teplé rukavice. I tak ale na dotek vnímám hladkost kelpového kmene. Není na něm žádný výrůstek ani nepravidelný tvar. Jediné, co narušuje ladnost tohoto stvolu, jsou paraziti. Ti se pevně drží hostitele a pilně hledají místečko, kde je řasa narušena. Pak se na tuto zranitelnou část vrhnou a začnou ji důkladně zpracovávat.

V záhybech červené řasy, stejné jaká před chvíli uplavala hodujícímu krabovi, se ukrývá tajemná ryba. Po stranách hlavy má velké tmavé oči a prsní ploutve opírá o zbytky lastury. Příroda jí do silného proudu vybavila ploutvičkami, kterými se odráží ode dna, takže v proudu jakoby poskakuje. Její zbarvení dokonale napodobuje okolní řasy a prozradí ji jen vlastní zvědavost. Ta mi paradoxně brání pořídit použitelný záběr. Ryba se totiž vůbec nebojí a zkoumá objektiv fotoaparátu. Na čočce je téměř nalepená, a vidím ji tak pouze rozmazaně.

Šanci na snímek dostávám až při spatření opodál se pohybující pomerančově oranžové řasy. Podivně poskakuje a já až po chvíli rozeznávám úplně stejný druh ryby. Můžu teď oba exempláře porovnat. Stejný tvar těla, velikost i pohyby. Jen jedna je rudě červená a druhá výrazně oranžová. Společná je jim i zvědavost. Než se stačím rozkoukat a oranžového přivandrovalce víckrát vyfotit, i jeho mám těsně před objektivem.

Křehký zárodek dravého života

Celou scenérii dokreslují prapodivně zkroucená nažloutlá ramena gorgonie (řád Gorgonacea, neboli rohovitky). Tyto skvělé úkryty žraločích samic jsem hledal a doufal jsem, že mi v rozrostlé korálové kolonii nechaly nějakou památku. Dřív bych nad gorgoniemi jen proletěl a nechal se vláčet proudem. Dnes ale vím, že stojí za to přilepit se ke dnu a hledat. Prozkoumávám každý centimetr korálu a hledám něco nezvyklého. Oči si již zvykly na všechny ty plže, mlže, zkroucené ulity šneků a nekonečné množství srostlých organických světů. To ale stále není ono. Konečně uvidím asi deset centimetrů velké vajíčko, které připomíná oválný kus plastové láhve.

Vybledlý zárodek je nafouknutý a místy se ztrácí pod nánosem parazitujících a všude přítomných svijonožců. Plod je ke gorgonii pevně připoután dvěma výrůstky na konci vajíčka. Ty se po vrhu samovolně zachytí za nebližší možné rameno hostitele, který bude žraločího potomka v kožovitém obalu chránit po několik měsíců. Malý žralok už přežil nejtěžší období vejce chtivých dravců a v nejbližších dnech se dostane na svět. Když se miminko žraloka máčky (čeleď Scyliorhinidae, máčkovití) vyklube, může jen doufat, že se na něj v prvních dnech nevrhne hejno nenasytných ryb, dravých chobotnic, mohutná klepeta krabů či věčně hladoví lachtani.

Setkání v negližé

Z další série snímků mě až mrazí. Je na nich zachycena temnota a vlnící se prsty větevníků. Dlouhé rudé větvičky se prohýbají v zelené kaši a jejich konce mizí v nedohlednu. Dva nekonečné trsy spíš než podmořský život připomínají okrasné chocholy na přilbicích rytířů, kteří se vracejí z krvavé řeže. Boj to byl zřejmě krutý a nemilosrdný. Tatam je blyštivá krása brnění a vlajících praporců rajčích per, jimiž lehce pohupuje vánek. Povalující se chmýří pokrývá krví nasáté a koňmi rozdupané bojiště. Na jednom z mála vracejících se templářů se ještě zhoupne hlínou, potem a krví potřísněný zbytek dříve bohatého chocholu.

TIP: Osminohý potápěč - Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Okolo proplave trestanec navždy oděný do pruhovaného šatu nebo spíš pyžama. Pruhovaný žralok se vymyká maskovanému životu ledového oceánu. Černě šedé pruhy se na jeho těle v pravidelných šířkách střídají od hlavy až k ocasní ploutvi. Na predátora s českým jménem máčka africká (Poroderma africanum), který v angličtině nese výmluvnější označení pyžamový žralok (Pyjama Shark), jsem tentokrát nebyl připraven. Moje technika počítá s pořizováním makrofotografií, a tak v duchu nadávám osudu, který mi do cesty posílá dokonce tři žraloky v negližé. Zítra, až si mezi kelpy vezmu širokoúhlý objektiv, abych více než metrového žraloka dostal do hledáčku, určitě žádného neobjevím. Ale to už je úděl podmořských fotografů, kteří nemohou jen tak měnit objektivy a lehce se přizpůsobit. O to víc se však těším na zítřejší ponor plný překvapivých setkání.

Písně o králi Marokánovi představovaly způsob, jak se vypořádat se smrtí oblíbeného císaře Josefa II., s obnovením robotních povinností, s válečnými daněmi a strastmi. Král Marokán byl symbolem naděje, která nevzklíčila, pomoci zvenčí, která nepřišla.

Exotický cizinec

V roce 1783 přijel k císařskému dvoru do Vídně Mohamed ben Abdel Malik, vyslanec marockého sultána. Dvouměsíční pobyt jeho průvodu měl za cíl především vyjednat záležitosti týkající se obchodu ve Středozemním moři. Reformátorské počínání afrického vládce konvenovalo „revolucionáři z Boží milosti“ Josefu II., který jeho vyslance vlídně přijal. O pobytu exotického poselstva „mouřenínského krále“ psaly německé i české noviny.

Zprávy o nevídaných příhodách či nádherných oděvech cizinců rezonovaly ve venkovském prostředí, kde byly živou vodou pro prastará proroctví. Hned v roce 1783 si milčický rychtář František Jan Vavák přepsal do svých Pamětí novinové zprávy o podrobnostech vídeňského pobytu, včetně toho, jak mouřenínský legát onemocněl: „Dne 14. března se rozstonal spolu s kuchařem svým k velikému zármutku monarchy našeho, což se stalo z proměnění povětří, ale 18. téhož (měsíce) zas povstal, kuchař pak umřel.“

Ti, kteří noviny nečetli nebo jim nevěřili, rozšiřovali vlastní výklad událostí, jenž časem nabyl na obrazotvornosti. Z marockého vyslance se stal sám král Marokán, který přišel a znovu přijde. Nejen do Vídně, ale i do Prahy, nejen do Prahy, ale až k nám domů, aby nás vyprostil z naší bolesti. Písně o králi Marokánovi navázaly na tradici různých apokalyptických proroctví, která rezonovala zvláště mezi českými nekatolíky od dob pobělohorského náboženského útlaku až do druhé poloviny 19. století.

Naděje nekatolíků

Poměrně širokou skupinu takzvaných nekatolíků je však zapotřebí rozdělit. Zatímco protestanti, členové oficiálních evangelických církví, legalizovaných u nás v roce 1781 Tolerančním patentem, se od bájných proroctví postupně odvraceli (mnozí je ale odmítali po celou dobu), vyprávění o Marokánovi posluchači stále více ztotožňovali s docela jinými nekatolíky. Znali je pod různými názvy – sektáři, blouznivci, deisté, adamité, ariáni, beránci, izraelité, abrahamité, nicové, děti čistého živého, anebo také marokáni.

Tradování proroctví o králi Marokánovi z generace na generaci zachytili ve svých románech a literárních dílech i spisovatelé jako Teréza Nováková (1853–1912), která se zabývala životem východočeských vesnic: „jen už čekali, že král Marokán přinde vod východu, vytrhne nás z trápení, šecku půdu spravedlivě nám rozdělí, že nebudem už robotovat, ani sloužit, ale radovat se ve světle živém [...]. Vysvoboditel přibude, jak je v Písmě psáno!“

Co písně či proroctví o králi Marokánovi předpovídaly? Jsou svébytnou směsicí úryvků starých knih, které venkované četli (zvláště Bible) s ústní tradicí. Původ bývá obvykle umisťován do prostředí východních Čech, do míst, kde se potkávaly různé nekatolické náboženské směry. Odtud písně putovaly do různých koutů Čech a Moravy.

Marné čekání

Marokánské písně se šířily ústním podáním nebo v rukopisech. V „marokánském roce“ 1801 uplynulo dvacet let od vydání Tolerančního patentu, ale přitom stále přetrvávala otevřená diskriminace nekatolických vyznání. Lidé s napětím sledovali postup francouzských armád. Někteří stále věřili, že je Francouzi osvobodí z poddanství.

Po každém snu následuje probuzení. Osvobození stran francouzského císaře ani král Marokán nepřišeli. Na zázrak nestačí jen čekat. Na to přišli již písmáčtí hrdinové knih Terézy Novákové. O vybudování své vysněné tisícileté říše lásky se musejí přičinit sami: „Způsobíme si ji sami, když budem podle přikázání Nejvyššího činit všem bližním dobře, zlého se varovat a chodit ve světle a v praudě!“

Stále více dětí si v Německu vyslechne diagnózu hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder), v tuzemsku známé spíše jako hyperkinetická porucha. Jedná se o neurovývojovou poruchu charakteristickou především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. Všechny tyto příznaky se projevují už od raného dětství. Problém rostoucího počtu dětí s diagnózou ADHD pochopitelně klade stále vyšší nároky na personál školních a předškolních zařízení – učitele, vychovatele, asistenty a výchovné poradce.

Místo medikace vesta s pískem

Jedním ze způsobů, jak zklidnit obtížně zvladatelné děti je medikace léky, které regulují činnost látek v mozku důležitých pro udržení pozornosti a schopnosti soustředění při řešení různých úkolů. Léky umožňují dítěti lépe ovládat své chování a tlumí jeho neposednost a mnohomluvnost. Řada německých škol nyní nabízí alternativní způsob zklidnění neposedných školáků – pomocí zátěžových vest naplněných pískem.

Vesty, které stojí od 140 do 170 euro (3 500 až 4 200 korun), váží od 1,2 do šesti kilogramů. Podle zástupců škol jsou pozoruhodně účinné a pro děti představují menší zátěž než obvyklá medikace Ritalinem. 

Podle Gerhild de Wallové, vedoucí oddělení inkluze na škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami v Hamburku, jsou zátěžové vesty využívané pouze a výhradně v případech, kdy děti i rodiče s jejich nošením souhlasí. Omezena je i maximální doba, po kterou může dítě vestu nosit – obvykle se jedná o 30 minut.

Psychiatři názor pedagožky Wallové příliš nesdílí. Vesta je podle nich stigmatizující a připomíná nechvalně proslulé svěrací kazajky. Odborníci také upozorňují, že doposud neexistuje žádná studie, která by přínos zátěžových vest potvrzovala. Ke kritice kontroverzního projektu se připojila i ministryně školství Severního Porýní-Vestfálska Yvonne Gebauerová, která využívání vest v tomto německém státě neschválila.

Lidé v dnešní době do jisté míry připomínají kyborgy, často v zájmu vlastního zdraví. Týká se to i diabetiků, kteří si nutně musí hlídat hladinu glukózy v těle, co možná nejméně nepříjemným způsobem.

To jim teď nabízí nový vynález jihokorejských vědců a inženýrů, kteří vyvinuli měkké a ohebné kontaktní čočky, vybavené speciální ohebnou elektronikou. Díky nim si mohou pacienti nepřetržitě hlídat hladinu glukózy ve svých slzách.

TIP: Bionická slinivka automaticky kontroluje cukr v krvi diabetiků

Elektronika kontaktních čoček zahrnuje senzor glukózy a miniaturní LED diodu, která při správné hladině glukózy září zeleným světlem. LED dioda je umístěna tak, že ji diabetik přímo nevidí, aby mu nenarušovala vidění. Pokud hladina glukózy v slzách překročí povolenou mez, tak senzor diodu vypne. Když si majitel čoček chce zkontrolovat glukózu, stačí se podívat do zrcadla.

V samém srdci Austrálie vyrůstá uprostřed vyprahlé pouště jakoby z ničeho snad nejznámější přírodní památka kontinentu – mohutná skála Uluru. Pískovcový monolit, největší svého druhu na světě, se táhne v délce 348 m a částečně se „zavrtává“ do země, místy až do hloubky 5 km. Proslul nádhernými barvami, jež se podle slunečního svitu mění od oranžové až po rudou, ale i množstvím legend a konspiračních teorií. Podle některých z nich například výstup na skálu přináší smůlu, v jejím okolí záhadně mizí turisté a duchové předků prý potrestají kohokoliv, kdo by si chtěl snad jen kousíček posvátného pískovce odnést. 

Hora z doby snů

Roku 1985 se Uluru vrátilo do rukou původních majitelů – domorodců z kmene Anangu. Podle historiků obývali oblast již před 10 tisíci lety a Uluru, stejně jako nedaleký útvar Kata Tjuta, pro ně dodnes představuje přírodní svatyni, s více než 40 svatými místy spojenými 11 tajnými stezkami. Všude tam se odpradávna konaly rituální obřady. 

Uluru je podle Anangů místem nejen svatým, ale i historicky velmi významným – vzniklo totiž už v „době snů“, v jakémsi čase stvoření na počátku věků. Má reprezentovat zkamenělé klubko dvou skupin hadů, respektive předků lidí Anangu, kteří kdysi soupeřili o krásnou ženu. Lítá bitva pak celou „dobu snů“ ukončila a vyvolala zemětřesení, z nějž se zrodila hora Uluru a hady pohltila. A protože povstala z krveprolití, má dodnes rudou barvu. 

O zmíněném příběhu vypovídá celá řada rytin a kreseb na okolních útesech, v prasklinách i jeskyních, kde se prý dosud konají magické rituály připomínající akt stvoření. Ananguové rovněž věří, že má skála tak magickou moc, že lze pouhým kontaktem s kamenem navázat spojení s předky z „doby snů“. Jejich duchové totiž údajně obývají Uluru dodnes – a musí jim tak být bezmála 600 milionů let, neboť právě tehdy se podle geologů útvar zformoval. 

Mizející lidé

Není divu, že domorodci na vrchol nechodí – duše předků není radno vyrušovat. Turisté však až donedávna proudili na místo po tisících a nebylo výjimkou, že si v „sídle duchů“ pořizovali i líbivá „selfíčka“, v některých případech dokonce zcela nazí. V posledních letech ovšem návaly lidí opadly: Zatímco v 90. letech vrchol zdolalo i 1,4 milionu nadšenců ročně, v roce 2015 už se jednalo asi „jen“ o 300 tisíc osob.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Mimo varování domorodců, že hora přináší smůlu, v tom sehrály roli i další faktory: Stoupání je totiž samo o sobě nebezpečné a ve velkých vedrech navíc hrozí návštěvníkům infarkt. Mezi léty 1958 a 2010 zaplatily za výstup životem téměř čtyři desítky lidí, nemluvě o záhadných zmizeních turistů, k nimž u památky čas od času dojde. Jedním z nich se stal i Lubomír Genčura, český reprezentant v závěsném létání, po němž se poblíž Uluru slehla zem v roce 2005. 

Klid pro duše předků 

Poté, co Ananguové získali přírodní svatyni od australské vlády zpět, pronajali ji organizacím, které spravují národní park Uluru – Kata Tjuta, přičemž výměnou získali většinové zastoupení v jeho vedení. Již v roce 2009 předložila rada parku návrh zákona o úplném zákazu lezení na skálu, ovšem konečné rozhodnutí padlo teprve letos. Ananguové však mohou slavit: V říjnu 2019 se totiž posvátná hora turistům definitivně uzavře. Datum zákazu přitom není náhodné – 26. října 2019 se bude zároveň připomínat 34. výročí navrácení Uluru jeho původním majitelům. 

Susanna Machačová odemyká nenápadnou stodolu. Kdyby na vratech nevisel plátěný nápis Nonseum, těžko byste tipovali, že je uvnitř něco jiného než traktor nebo obvyklá zemědělská výbava. 

Ve vesnici Herrnbaumgarten však nic není tak, jak by mělo být. Před lety se tahle ospalá vinařská vesnička oficiálně prohlásila za vyšinutou v nejlepším slova smyslu a na recesistických akcích postavila svoji moderní image. 

„Tohle je spacáková kolonie pro netopýry,“ ukazuje Susanna s úsměvem první exponát. Jsou to dlouhé řady pletených rukavic visících ze stropu. V každé rukavici by se pohodlně vyspal jeden netopýr, celkem by se jich sem vešly desítky. 

U zrodu stál guláš

Susanna vysvětluje, že na začátku všeho stál veletrh vynálezců v roce 1984, jedinečná recesistická akce, po které se začaly exponáty hromadit. Po deseti letech z nich vzniklo tohle muzeum.

Historek kolem vzniku muzea je víc. Prvním impulzem pro skupinu zakladatelů prý byla příhoda z restaurace. Servírka vzala špinavý ubrus politý gulášem, otočila ho, urovnala a znovu položila na stůl. Když to vynálezci od vedlejšího stolu pozorovali, napadlo je vyrobit speciální šestistranný ubrus ve tvaru krychle, který se dá použít rovnou šestkrát. 

A nyní něco zcela výjimečného – stroj na počítání oveček. Jde o postel s nebesy, která je určena hlavně dětem. Má nad sebou dva otočné válce, mezi nimiž je nataženo plátno. Na něm jsou nakreslené ovečky. Pokud tedy rodič točí pákou, může dítě počítat ovečky. 

Češi se zorientují i beze slov

Ve vitrínách tu dále nechybí třeba záchranný vor pro mouchy tonoucí v polévce nebo přenosný přechod pro chodce, který rozvinete právě tam, kde je potřeba. A tak bychom mohli pokračovat.

Na dvoře za stodolou vyrůstá nová hypermoderní budova, do které se část muzea přestěhuje. Susanna Machačová už plánuje, jak zde začnou dělat prohlídky pro turisty i v češtině. Protože se v muzeu často zastaví i čeští turisté – koneckonců z jihomoravských Valtic je to sem přesně deset kilometrů – jsou všechny exponáty opatřené taky českým popiskem. 

Češi však myšlenku muzea pochopí i beze slov. Vynálezy totiž jako by si někdo půjčil ze sbírky Járy Cimrmana. Popisky v češtině tak vlastně ani nejsou potřeba.  

Požadavky na výrazné omezení počtu politických stran se objevily již v programech prvních domácích protinacistických odbojových organizací roku 1939 a počítali s tím i politikové působící v exilu. Tyto myšlenky se výborně hodily komunistům a během moskevských jednání v březnu 1945 bylo dohodnuto vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků.

Šlo o seskupení všech povolených politických stran a různých společenských organizací, jehož úkolem mělo být řešení důležitých politických problémů. Ve skutečnosti se však stala nedemokratickým nástrojem, protože jen ona mohla rozhodovat o tom, jestli do budoucna vznikne ještě nějaká další politická strana. Stála tak vlastně nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany pak měly uvnitř fronty úzce spolupracovat v rámci takzvaného Socialistického bloku.

„Dvojí“ komunisté

Jelikož po válce nebyla obnovena žádná pravicová politická strana a s výjimkou lidovců a slovenských demokratů neexistovaly ani strany občanské, komunisté této skutečnosti bezezbytku využili. Napomáhala jim také skutečnost, že se dělili na dvě autonomní části. V českých zemích působila KSČ, na Slovensku pak organizačně samostatná KSS. Obě měly své zástupce v první poválečné vládě a pečlivě se připravovaly na parlamentní volby, které proběhly v květnu 1946. V českých zemích komunisté se ziskem více než 40 % hlasů zvítězili, ale na Slovensku je drtivě porazila Demokratická strana. Předáci Ján Ursíny, Jozef Lettrich a další usilovali o vybudování sociálně spravedlivé republiky a zdůrazňovali respektování soukromého vlastnictví, náboženské svobody a svobody projevu.

Slovenští komunisté žárlili na volební úspěch svého nevítaného konkurenta a rozjeli kampaň s cílem demokraty co nejvíce pošpinit. Na podzim 1947 byli pomocí intrik Státní bezpečnosti někteří funkcionáři Demokratické strany zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Přesto však úder nebyl tak tvrdý, jak komunisté předpokládali, a ministři Demokratické strany se přidali k demisi dalších členů vlády 20. února 1948. Po následném komunistickém převratu se strana rozsypala a byla přeměněna na zcela poslušnou Stranu slovenskej obrody. Kromě komunistů a demokratů existovaly na Slovensku ještě levicově orientovaná Strana práce a křesťansky zaměřená Strana slobody, které však měly jen malý vliv.

Nekomunistické strany v Čechách

Z voleb v květnu 1946 vzešla v českých zemích jako druhá nejsilnější Československá strana národně socialistická v čele s Petrem Zenklem. Stala se hlavním soupeřem komunistů a podle oficiální statistiky měla v únoru 1948 celkem přes 623 000 členů. Vedení strany si ale včas neuvědomilo nutnost vzájemně spolupracovat s ostatními a společně se postavit proti mocenským tendencím komunistů. Během předvolební kampaně tak národní socialisté tvrdě utočili nejen na KSČ, ale i na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a Československou stranu lidovou. Počítali totiž s tím, že by volby mohli vyhrát, ale tento předpoklad nevyšel.

Co se týká sociálních demokratů, ti se zpočátku v některých otázkách (například znárodnění) projevovali ještě radikálněji než komunisté. Jejich cílem byla rozsáhlá socializace, která se ale měla týkat jen velkého majetku. Strana se totiž chtěla opírat o hlasy nedělnických vrstev a tomu také musela nutně přizpůsobit svoji rétoriku. Uvnitř sociální demokracie však působila silná skupina v čele se Zdeňkem Fierlingerem, která propagovala úzkou spolupráci s KSČ. Během únorové krize roku 1948, tato strana jako celek z vlády nevystoupila a v červnu téhož roku došlo k jejímu sloučení s komunisty.

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

Pozice lidovců jakožto jediné občanské strany v Čechách pak byla od počátku složitá a předseda Jan Šrámek se nechtěl pouštět do přílišných střetů s ostatními, aby jeho strana nemohla být obviňována z rozbíjení Národní fronty. Chybou také bylo, že se lidovci na podzim 1947 rázněji nepostavili proti komunistickým snahám rozbít Demokratickou stranu. Přesto se ale v parlamentu s komunisty mnohokrát tvrdě utkali a společně s ministry ostatních stran je ve vládě několikrát přehlasovali. To však jen urychlilo nástup KSČ k uchopení absolutní moci v únoru 1948.

Nedemokratický vývoj

Celkově je možné říci, že komunistům na cestě k neomezené politické moci napomohl už samotný vznik Národní fronty roku 1945. V Československu panovala situace, kterou můžeme popsat jako demokracii bez opozice. Nekomunistické strany navíc nebyly jednotné, existovaly v nich různé vzájemně soupeřící frakce s odlišnými názory a toto jen nahrávalo komunistům na jejich cestě k totalitnímu způsobu vládnutí. 

Odborníci stále přesně nevědí, jak přesně ve vesmíru vznikají masivní hvězdy. Teď jim tuto hádanku pomůže vyřešit objev pozoruhodného velikého výtrysku hmoty, který vyvrhla mladá hvězda. Anna McLeod z novozélandské Univerzity v Canterbury a její tým použili soustavu teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile, s jejíž pomocí prostudovali hvězdu, která se nachází v blízké satelitní galaxii Velkém Magellanově oblaku a je od nás vzdálená asi 160 tisíc světelných let.

Masivní výtrysk masivní hvězdy

Výtrysk hmoty nese označení HH-1177 a táhne se do vzdálenosti 36 světelných let. Jsou to vlastně dva protilehlé výtrysky, z nichž jeden směřuje k nám a druhý od nás. Výtrysky hmoty mladých hvězd občas ve vesmíru pozorujeme. HH-1177 je ale výjimečný v tom, že je skutečně veliký. Jeden z největších, jaké jsme kdy našli.

TIP: Obří výtrysky a hvězdné tornádo v blízkosti protohvězdy TMC1A

Astronomové jsou nadšeni, protože hoří touhou se dozvědět, jak vznikají velké hvězdy. O vzniku hvězd jako je naše Slunce toho víme poměrně dost. U skutečně velkých hvězd jsou ale naše vědomosti mnohem omezenější. Hvězda s výtryskem HH-1177 má přitom hmotnost asi 12 Sluncí.

Věci vzácné bývají často velmi nenápadné, pro nejvzácnější rybu to ale rozhodně neplatí. Udicovka lepá z příbuzenstva mořských ďasů vypadá, jako by snad ani nepocházela z našeho světa.

Až doteď si odborníci mysleli, že existuje pouze jediná populace této výjimečně vzácné ryby. A to velice malá populace. U pobřeží jihovýchodní Tasmánie, na prostoru mořského dna o velikosti pouhých 50 × 20 metrů, žije odhadem 40 udicovek lepých.

Nedávno se ale vědcům podařilo objevit novou lokalitu udicovek. Nedaleko původního sídliště udicovek žije přibližně stejné množství těchto vzácných ryb, takže jejich populace se pro vědu zdvojnásobila. Vědci úzkostlivě tají přesná místa výskytu rybek, protože mají obavy o jejich bezpečí.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Přestože nejde o nijak velká čísla, šance udicovky lepé na přežití nejbližších let dramaticky vzrostly. Jedinou populaci by mohla snadno vymazat nějaká katastrofa, ať přírodní nebo lidského původu, a nemusela by být ani rozsáhlá. Dvě populace mají mnohem větší šanci na přežití. A je klidně možné, že podobných malých populací bude v okolí ještě víc, jen o nich zatím nevíme.