Trpasličí planeta Ceres, která je největším tělesem hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, má na svém povrchu záhadné světlé skvrny. Už o nich leccos víme, jejich podstata nám ale stále uniká.

Nové snímky povrchu Ceres, pořízené ve vysokém rozlišení sondou Dawn odhalují, jak jsou tyto skvrny asi staré. Podle týmu německého institutu Max Planck Institute for Solar System Research jsou světlé skvrny z kráteru Occator staré zhruba 4 miliony let. Jsou tím pádem o 30 milionů let mladší, než kráter samotný.

Kryovulkanické skvrny

Světlé skvrny jsou tvořené minerálními solemi, které tam „vyšplouchl“ kryovulkanismus. Podle toho, co zatím víme, je právě trpasličí planeta Ceres nejbližším tělesem u Slunce, na němž dochází ke kryovulkanismu, tedy geologickým pochodům, při nichž kryovulkány chrlí hmotu o velice nízké teplotě.

TIP: Novinky z pásu planetek: Sonda Dawn objevila na Ceres organický materiál

Hlavní světlá skvrna v kráteru Occator, která nese jméno Cerealia Facula, má ve skutečnosti tvar kupole o výšce asi 400 metrů a šířce asi 3 kilometry. Z detailních snímků oblasti vyplývá, že Cerealia Facula zřejmě vznikla postupně, při opakovaných kryoerupcích. Podle vědců je dokonce možné, že nepříliš intenzivní kryovulkanismus probíhá na Ceres až do dneška.

Sociální média jsou plná nešťastných robotů, které vyřadil pád nebo nějaká podobná nehoda. Výrobci robotů v dnešní době usilovně pracují na vývoji stabilních robotů, kteří vydrží i velký náraz a nespadnou.

Tokijská univerzita a japonská společnost Kawasaki Heavy Industries šli jiným směrem. Smířili se s tím, že humanoidní roboti mají sklony padat. A pak vyvinuli robota Robust Humanoid Robot, čili RHP2.

TIP: Boston Dynamics představili nového humanoidního robota Atlase

Nový robot spadne vcelku snadno. Ale díky své důmyslné konstrukci stejně snadno zase vstane. RHP2 je také schopný velmi přesně detekovat chyby v pohybu. Když k takové chybě dojde, tak se robot vrátí do původního stavu. Uplatnit by se mohl v oblastech s vysokým rizikem, například v průmyslových provozech nebo místech katastrofy. 

Erijské jezero je nejjižnější z pěti Velkých jezer v severní Americe. Leží na hranici mezi Kanadou a USA a poblíž jsou slavné Niagarské vodopády. V posledních dnech se jezero dostalo do médií kvůli nápadné změně barvy.

Prakticky celé jezero zezelenalo. Dokládají to jak letecké záběry jezera, tak i snímky zařízení Operational Land Imager (OLI) na palubě satelitu Landsat 8. Jde o ohromný vodní květ, tedy přemnožení sladkovodních sinic. V tomto případě jde o sinice z rodu Microcystis.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

Příčina je v podobných případech vždy stejná. Jezero Erie je přehnojené živinami, především fosforem, který pochází ze zemědělství i z průmyslu. Přemnožené sinice ohrožují zdraví živočichů včetně člověka, ať už působením toxinů nebo tím, že ve vodách jezera spotřebují ohromné množství kyslíku.

„Karel IV. ze všech králů, kteří kdy v Čechách panovali, jest nejoblíbenější,“ napsal ve svých Dějinách národa českého František Palacký. Bylo to před více než 150 lety, ale popularita druhého Lucemburka na českém trůně od té doby nepoklesla. V celonárodní anketě byl dokonce před časem zvolen jako „Největší Čech“. Mezi Čechy se ustálil obraz Karla IV. jako moudrého, mírumilovného a dobrého českého krále, který, na rozdíl o jiných velikých mužů a žen českých dějin, dnes nevzbuzuje žádné velké kontroverze. Nebo ano?

Karlova osobnost

Karel IV. má oproti mnoha jiným obdivovaným historickým postavám určitou zvláštnost. Ta spočívá v tom, že i když ho poznáváte do hloubky a pomalu se před vámi rozplývá ten krásně zjednodušený romantický obraz jeho osobnosti, stejně nepřestanete nad jeho osobou a dílem žasnout a nezbyde vám nakonec, než uznale pokývat hlavou.

Karel IV. byl vzdělaný, velice chytrý a rozvážný, měl ohromný talent na jazyky a na poznávání lidských povah. Měl rád mír a také umění a byl velmi zbožný. Měl však i stinné stránky. Dokázal být nepříjemný, upjatý, vychytralý, úskočný a lstivý a v neposlední řadě také až machiavelisticky pragmatický a poněkud samolibý.

Dnes už víme, že Karlovy negativní rysy nebyly jen výmysly závistivých Němců, jak říkal František Palacký, ale Karlova osobnost tím netrpí. Naopak se stává z nereálného obrázku konkrétním člověkem z masa a kostí, který se přes své chyby a nezdary stal slavným, ačkoliv neměl na růžích ustláno a nezřídka dokonce unikl jen o vlásek jisté smrti. Stává se člověkem, který nám může být přes propast staletí do jisté míry vzorem.

Všechny Karlovy tituly

Karel IV. začal svou politickou kariéru jako patnáctiletý mladík roku 1331 v severní Itálii, v takzvané lucemburské signorii, kde jej jeho otec Jan Lucemburský nechal volně vládnout, vybírat daně, uzavírat aliance a vést boje. Hodil tak mladého Karla do vody, ale ten se neutopil a naopak se naučil zdatně plavat. O dva roky později dostal na starost celou zemi – Moravské markrabství, kde se dovedl obklopit schopnými rádci. O České království se poté staral hlavně od roku 1341, když otci Janovi začal ubývat zrak. K českým zemím tehdy už patřila velká část Slezska, Chebsko a skoro celá Horní Lužice, což všechno zabezpečil král Jan svou zdatnou evropskou diplomacií.

Karel se po Janově smrti v bitvě u Kresčaku roku 1346 stal českým králem a nedlouho poté byl, po velkém diplomatickém úsilí, korunován také králem Svaté říše římské, do které kromě českých zemí patřilo v podstatě celé území dnešního Německa, ale také Švýcarska, Rakouska, Slovinska, Nizozemí, Lucemburska a část Itálie a Polska.

Během Karlovy vlády se české země nejen konečně mohly přestat bránit tlaku, který po stovky let přicházel z Říše, ale mohly přejít do vlastní „protiofenzívy“. Karel zajistil Koruně české výjimečná práva a podstatně rozšířil její území, když získal Horní (Českou) Falc (1355), Svídnicko a Dolní Lužici (1368) a Braniborsko (1373).

Kromě již zmíněných titulů náležel Karlovi také titul krále lombardského, tedy panovníka ovládajícího severní Itálii (od roku 1355) a krále arelatského neboli burgundského (od roku 1365). Do roku 1353 také držel titul hraběte lucemburského, jež mu náležel po otci, ale ten poté předal svému nevlastnímu bratru Václavovi. Jeho největším a nejslavnějším titulem byla ale hodnost císařská.

Český král římským císařem

Honosit se titulem císaře, to nebylo pro vládce Svaté říše římské žádnou samozřejmostí. Mnozí římští králové na něj nikdy nedosáhli, přestože se snažili. Dva Karlovi císařští předchůdci, tedy jeho děd Jindřich VII. a jeho sok Ludvík Bavor, byli korunováni za dost nestandardních okolností a v dozvuku řinčení zbraní, a tak jejich císařský titul mohl být kdykoli snadno zpochybněn. Karlův nástupce na římském trůně, jeho syn Václav IV., sice po císařské koruně nepřestával lačně pokukovat, ale nikdy ji nezískal. Jeho bratr Zikmund ji získal po značném úsilí až 22 let po své korunovaci římským králem.

TIP: Slavná císařská korunovace: Co čekalo Karla IV. v Římě?

Dosáhnout na vysněný diadém tedy nebylo nic jednoduchého. Karlovi IV. se to v dubnu 1355 podařilo. Tím natrvalo upevnil svou moc v Říši a teprve pak mohl uskutečnit své dlouho připravované projekty doma i za hranicemi. Karlova cesta za císařskou korunou zůstává zlomovou událostí českých dějin a proto je důležité prozkoumat, jak této hodnosti Karel dosáhl. Nápovědu nám zanechal ve vlastním životopise Vita Caroli: „Jestliže budete nenávidět lakomství, poplyne vám bohatství. Avšak nepřikládejte k němu srdcí svých, nýbrž shromažďujte sobě poklady moudrosti. Neboť v moudrosti spočívá mnohé panování.“

Anténní galaxie (též známé jako NGC 4038 a 4039) jsou párem pokřivených srážejících se spirálních galaxií, nacházejících se asi 70 miliónů světelných let daleko v souhvězdí Havrana. Kombinovaný snímek Hubbleova teleskopu a radioteleskopu ALMA je nejostřejším pohledem na tento objekt vůbec.

Zatímco obraz ve viditelném světle - zde zejména v modré barvě - odhaluje nově zrozené hvězdy v galaxiích, pohled na vlnových délkách milimetrového a submilimetrového světla nám ukazuje něco, co není běžně vidět: oblaky hustého chladného plynu, z něhož se tvoří hvězdy. 

Masivní koncentrace plynu se nacházejí nejen v srdcích obou galaxií, ale také v chaotické oblasti, kde kolidují. Zde je celkové množství plynu miliardkrát větší než hmotnost Slunce - bohatý rezervoár materiálu pro budoucí generace hvězd. Pozorování, jako jsou tato, budou mít zásadní vliv a pomůžou nám pochopit, jak galaktické kolize vyvolávají zrod nových hvězd.

Označení Sudety bývá spojováno hlavně s neblahými událostmi třicátých a čtyřicátých let 20. století – se vzrůstem moci Sudetoněmecké strany Konráda Henleina, rozpadem Československa a vytvořením Sudetské župy na území připojeném Mnichovskou dohodou k hitlerovskému Německu. Ovšem Sudety jako zeměpisný pojem byly známé již ve starověku. Nejpravděpodobněji se jedná o slovo keltského původu, které lze přeložit jako „les kanců“. Na mapách takto začal být označován souvislý masív pohraničních hvozdů táhnoucí se od Lužických hor po Jeseníky, který odděloval Čechy s Moravou od Slezska.

Zrod „sudetoněmeckého národa“

Termín, který dal sudetskou geografickou oblast do souvislosti s jejími německými obyvateli, se poprvé objevil až v roce 1866. Tehdy se zrodil i termín sudetský Němec, který začal být používán pro příslušníky německého národa a jazyka žijící v habsburské monarchii na historickém území českých zemí a který byl užitečný pro odlišení Němců z Čech od Němců z alpských zemí.

V období první Československé republiky (1918–1938) se sudetští Němci ocitli v nechtěné roli národnostní menšiny, což je dále stmelilo. Třebaže se hlavně ve dvacátých letech zdálo, že vztahy mezi Čechy a Němci budou smířlivější, velká hospodářská krize a nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933 daly takovému sbližování červenou. Nová nacistická propaganda dávala svým heslem „Heim ins Reich“, tedy Domů do Říše signál všem Němcům žijícím mimo území meziválečného Německa, aby udělali vše pro návrat do lůna otčiny.

Henlein míchá kartami

V Československu se národní mobilizace ujal Konrád Henlein se svou Sudetoněmeckou stranou a jak už z názvu tohoto národoveckého a nakonec pronacistického uskupení vyplývá, plnou měrou ke svým záměrům využil starého a v 19. století zpolitizovaného pojmu Sudety. Na konci třicátých let se pak Sudety a sudetští Němci nakrátko dostali do centra evropské politiky – stali se „mezinárodním problémem“, který zdánlivě elegantně vyřešila Mnichovská dohoda podepsaná na konci září 1938.

V českém prostředí rostl během druhé světové války a nacistické okupace odpor nejen k sudetským Němcům, ale i k používání pojmu Sudety. Bezprostředně po skončení války v květnu 1945 tak vešel v platnost výnos ministerstva vnitra o nepřípustnosti užívání pojmu Sudety. Zároveň bylo navrženo, aby se pro pojmenování příslušné oblasti užívalo jen obsahově neutrálního pojmu „pohraniční území“.

Zakázané Sudety

Snaha vytlačit pojmy Sudety a sudetský z úředního jazyka i z celkového povědomí, měla po roce 1945 jen částečný úspěch. V běžné mluvě toto označení přetrvávalo, ačkoliv se původní význam měnil a Sudety dostávaly nový obsah spojený se specifickými rysy poválečného českého pohraničí po odsunu Němců. Zprvu byly poválečné Sudety, takzvaná laboratoř republiky, spojovány s nadějemi na rychlejší vytvoření spravedlivější komunistické společnosti, ale po krachu těchto osídleneckých vizí získaly pověst problémového vykořeněného regionu.

Současně termín sudetský Němec často využívala komunistická propaganda pro negativní hodnocení aktivit sudetoněmeckých krajanských sdružení jako revanšistických organizací, toužících po odplatě za odsun a bojujících za majetkové nároky za zkonfiskovaný majetek. To udržovalo u početné části českého obyvatelstva (zvláště v pohraničí) trvalé protiněmecké nálady.

Image

Čtěte také

Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Příběh cestovního kufru na kolečkách se začal psát překvapivě nedávno – teprve v roce 1970. Vděčíme za to Bernardovi Sadowovi, pozdějšímu majiteli společnosti U. S. Luggage. Jednou se s rodinou vracel z dovolené a na letišti měl problém s přepravou svých dvou obřích kufrů. Napadlo ho proto vybavit zavazadlo čtyřmi kolečky. Nadšený vynálezce pak s nápadem obcházel řadu společností, které však o novinku nejevily zájem. Nakonec se jí chopila firma Macy’s a první kufr se prodal v říjnu 1970. Nutno dodat, že svým majitelům přinesl i nejednu potíž – jezdil velmi „neohrabaně“ a všemožně se viklal. 

Moderní kolečkové kufry spatřily světlo světa až v roce 1987. Tehdejší pilot společnosti Northwest Airlines Robert Plath umístil kolečka na kratší stranu zavazadla, použil pouze dvě místo čtyř a přidal výsuvnou rukojeť. Zpočátku kufry vyráběl v rámci své značky TravelPro výhradně pro zaměstnance leteckých společností, jeho vynález si však získával stále větší popularitu, a nakonec jej proto Plath v roce 1991 uvolnil i pro veřejnost. Globálnímu rozšíření kolečkových kufrů tak již nic nestálo v cestě. 

Namalovat cyklus dvaceti pláten souhrnně nazvaných Slovanská epopej jejímu autorovi Alfonsi Muchovi trvalo téměř dvě desetiletí. Digitalizace byla o poznání svižnější. Fotografovi Janu Williamu Drnkovi to trvalo jediný měsíc.

Epopej má přesnou digitální kopii

„Mojí velkou láskou je tvorba velkoformátových fotografií s vysokým rozlišením. Této problematice se věnuji v podstatě celý život. Čím větší plocha tím víc gigabajtů. A když se loni na podzim často řešila Slovanská epopej a její plánovaný odjezd do Asie, napadlo mě zabít dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé použít fotografie pro výpravnou obrazovou publikaci a za druhé vytvořit přesnou digitální kopii Epopeje a vlastně ji tak zálohovat. Pro jistotu, kdyby třeba náhodou došlo k nějakému poškození Muchova díla,“ vysvětluje Jan William Drnek pohnutky, které ho k tomuto projektu vedly. 

Fotilo se pouze v noci

Takto velká a komplikovaná akce by nebyla možná bez toho nejlepšího a finančně náročného technického vybavení, především několika objektivů a dvou digitálních zrcadlovek. Kromě kvalitního technického vybavení bylo třeba myslet i na organizaci náročného snímání pláten, která se musela koordinovat s běžným chodem Národní galerie, kde byla plátna vystavena.

„Musím říct, že Národní galerie v Praze nám vyšla maximálně vstříc. Pracovat jsme mohli prakticky každý den od 18 do 9 hodin následujícího dne a také celé pondělí, kdy je zavírací den. Pro všechny členy týmu, kteří se na digitalizaci Epopeje podíleli, to byl nesmírně náročný měsíc,“ vzpomíná Jan William Drnek, který přidává ještě jeden zásadní dojem z fotografování Epopeje. „Pocit mezi plátny v noci za naprostého ticha byl velmi zvláštní. Řekl bych až posvátný. Navíc celá expozice byla mistrovsky navržena a realizována a monumentálnost Muchova díla výrazně umocnila. Všechna taková místa, ať už v galeriích, muzeích či ve svatyních a chrámech, mají nějakou společnou energii. Snad ji vyzařují umělecká díla nebo se míchá s energií lidí, kteří ta místa s posvátnou pokorou navštívili,“ dodává fotograf.

Výsledkem projektu bude publikace

Po náročném fotografování Epopeje bylo nutné tisíce snímků zpracovat, upravit a poskládat z nich jednotlivá plátna. To byla činnost, která zabrala čtvrt roku. Výsledkem celého procesu pak bude jedinečná obrazová publikace, kterou vydá nakladatelství Albatros. „Nyní dávám dohromady realizační tým a začínáme velmi intenzivně pracovat na konceptu knihy. Našim cílem je vytvořit výjimečnou obrazovou publikaci. Základem budou samozřejmě pořízené fotografie,“ říká Jan William Drnek, který ale připomíná, že digitální data mohou sloužit galerii jako záloha jedinečného díla Alfonse Muchy. 

Zajímavosti z průběhu digitalizace Slovanské epopeje:

• Nasnímat bylo třeba celkem 650 m² plochy
• Jeden obraz se musel nasnímat na 150 až 250, někdy až na 350 záběrů
• I s různými testy vzniklo přes 20 tisíc snímků
• Data z jednoho plátna o rozměrech 810 × 610 cm zabrala 60 GB
• Fotografovalo se cca 6 týdnů zpravidla od 18 hodin do pozdních nočních hodin

Chlormetan nebo též methylchlorid je nejjednodušší a také nejhojnější chlorovaný uhlovodík na Zemi. Velké množství chlormetanu vzniká přirozenou cestou, především v oceánu. Produkují ho i některé organismy. Také se vyrábí průmyslově, dříve pro použití jako chladivo, dnes hlavně pro výrobu silikonových polymerů.   

Edith Fayolle z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics a její kolegové nedávno překvapivě objevili chlormetan ve vesmíru. Našli ho ve hvězdné porodnici, u protohvězdy IRAS 16293-2422, vzdálené asi 400 světelných let, a pak také mnohem blíž, u proslulé komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Ve hvězdné porodnici vypátrala chlormetan soustava radioteleskopů ALMA v Chile, u komety ho našla sonda Rosetta.

Halogenovaný uhlovodík ve vesmíru

Pro astrochemiky je to dobrá, přímo skvělá zpráva. Ještě nikdy neviděli halogenované uhlovodíky v takových prostředích. Teď je jasné, že podobné látky mohou vznikat spontánně ve vesmíru, a že se podílejí na chemických procesech, které doprovázejí vznik hvězd i planet.

TIP: Molekulární mračno Sagittarius B2 je smrdutou chemickou laboratoří

A to je zároveň špatná zpráva pro astrobiology. Někteří odborníci totiž doufali, že bychom mohli chlormetan použít jako indikátor přítomnosti života na cizích planetách. Očividně se spletli.