Jednotka papežských zuávů vznikla v únoru 1861 jako pěchotní oddíl dobrovolníků, kteří hájili zájmy papeže Pia IX. v jeho sporu s italskými bojovníky za sjednocení Itálie, jež vedl Giuseppe Garibaldi. V jejích řadách bojovali především svobodní mladíci římskokatolického vyznání téměř z celého světa. Mezi papežskými zuávy, jichž bylo k roku 1868 přes čtyři a půl tisíce, nacházíme nejvíce Holanďanů a Francouzů, o poznání méně Italů, dále dobrovolníky z britských ostrovů, Kanady, Pruska či USA.

Předchozí části:

• Zuávové ve válkách 19. a 20. století (1): Elitní lehká pěchota
• Zuávové ve válkách 19. a 20. století (2): Na západní frontě

Jejich uniforma se příliš nelišila od uniformy francouzských zuávů, pouze barvu měla šedou s červeným lemováním a na hlavě nosili fezy. Papežští zuávové na sebe nejvýrazněji upozornili v bitvě u Mentany 3. listopadu 1867, kde jako součást papežsko-francouzské armády výrazně přispěli k vítězství nad Garibaldiho italskými oddíly dobrovolníků. V této bitvě se zuávové vyznamenali příkladnou odvahou, když čelili hlavnímu náporu nepřítele, což také znamenalo, že utrpěli největší ztráty.

Papežští zuávové bojovali proti Garibaldimu i v září 1870, tehdy však nikdo z papežských neodolal přesile italských unionistů. Zuávové čelili přesile sedm na jednoho a byli odhodláni bojovat až do konce. Rozkaz, aby se vzdali, byl symbolickou tečkou i za jejich existencí jako papežské jednotky. Část z nich, konkrétně francouzský oddíl zuávů, však pokračovala ve vojenské službě, tentokrát však jako součást francouzské armády, která bránila zemi proti pruskému vpádu roku 1870.

Čínské vedení se netají tím, že chystají ve vesmíru velké věci. Spojené státy a Rusko mají sice větší zkušenosti s pilotovanými lety, ale čínský vesmírný program, v němž má velké slovo armáda, je v posledních letech na vzestupu.

V roce 2003 Čína mimo jiné uskutečnila první pilotovaný vesmírný let a v roce 2013 vyslala na Měsíc první lidský stroj, který tam poprvé od sedmdesátých let měkce přistál. Podle nedávného prohlášení toho ale Čína chystá ještě daleko víc.

Odvrácená strana Měsíce i Mars

Kolem roku 2018 by se Čína chtěla stát první zemí, jejíž sonda hladce přistane na odvrácené straně Měsíce. V roce 2020 Čína hodlá vyslat svoji první sondu k Marsu. Jako první chtějí přivézt vzorky z rudé planety zpátky na Zemi, zkoumat Jupiter a jeho měsíce, řešit velké vědecké hádanky související se vznikem a vývojem Sluneční soustavy nebo pátrat po mimozemském životě.

TIP: Úspěšný start Tchien-kung 2: Čína je zase o krok blíž vlastní vesmírné stanici

Výhledově pak Čína počítá se zprovozněním trvale obydlené orbitální stanice, s pilotovanými misemi na Měsíc a se zřízením stálé základny na Měsíci. Rovněž zamýšlejí využít Měsíc i prostor mezi Zemí a Měsícem k rozvoji energetiky a průmyslu.

Lidé se v minulosti živili nejrůznějšími způsoby. Řemesla, která nám dnes připadají nevšední až kuriózní, byla kdysi samozřejmá. Vyplývala z módního diktátu, tlaku společenského postavení, lidského rozmaru, nebo naopak přirozené a nezbytné potřeby.

Trhač kostic

Byly to ústní dutiny velryb, které se staly poskytovatelem módního fenoménu po několik staletí. Rohovité desky (početně mezi 600-700) nacházející se ve velrybích tlamách slouží k filtraci drobných živočichů z vody. Trhači kostic, kteří tento surový materiál zpracovávali, působili v Holandsku, Anglii, Dánsku, v německých městech, ale i například ve Vídni či Praze. Jejich prací bylo vylámané desky očistit, železnými klíny rozsekat, naštípat a znovu očistit do podoby prutů různé délky a tloušťky.

Kostice se staly hitem módního odvětví a doplňků především díky svým vlastnostem – lehkosti, ohebnosti, pružnosti a pevnosti. Byly využívány pro výrobu korzetů, krinolín, klobouků, výztuh límečků, bot, deštníků, slunečníků, drbátek, holí, bičíků, udic, nabíraných rukávů či galanterního zboží.  

Brabenář

„…po všech jeho končetinách… chvatně pobíhají nahoru a dolů, sem a tam, nespočetní mravenci.“

Pracovní sezóna nastala středoevropským brabenářům zjara. To vyrazili do okolních lesů a vyhledávali mraveniště, ze kterých vybírali mravenčí kukly. Na jejich sběr používali brabenáři několik metod. Aby se dostali snáze ke kuklám, bylo třeba vrchní část mraveniště nejdříve prosít. Sítem propadli na zem položený šátek jen mravenci a kukly. Brabenář do svázaného šátku vložil trochu větviček, pod které přenesli mravenci své kukly. Pak zbývalo už jen mravence smést. Úspěšná denní sklizeň znamenala až 5 kilogramů kukel.

Brabenáři často trpěli na mravenčí kousance a měli ruce „živé maso“, proto se pro ochranu natírali například bezinkovou šťávou. Získané kukly následně prodávali jako ptačí krmení.  Vedle toho ze získaných kukel brabenáři zpracovávali i mravenčí líh a prodávali tuto medicínu tlumící například bolesti kloubů nebo zastuzeniny. 

Madame a monsieur toilette

„Než jsem se nadál, zahalila mě do svého pláště, pod kterým měla schované vědro, jehož zápach mi prozradil, k čemu sloužilo.“

Přestože byly v období starověkého Řecka a Říma veřejné toalety běžnou věcí, zanikly spolu s antickými civilizacemi. Než začal být tento zvyk znovu zaváděn na konci 18. století a především v průběhu 19., museli si lidé na veřejných místech vystačit pouze s parky, úzkými uličkami, břehy řek či temnými kouty. Roku 1797 bylo v Bayreuthu vydáno úřední oznámení zakazující vykonávat potřebu „na veřejných místech, u domů, v průchodu za domovními dveřmi…“

TIP: Otrava, krysy a správce stolice: Tři nejhorší povolání v historii

Jako řešení případné svízelné situace na veřejném místě se v 18. století vyvinulo řemeslo tzv. madame či monsieura toilette neboli kadibabek a kadidědků. Tito lidé zajišťovali servis tzv. mobilního veřejného záchodku.  Ženu či muže vykonávající toto řemeslo bylo možné potkat na frekventovaných veřejných místech, například na tržištích, oblečení v mohutných kožených pláštích a vyzbrojeni vědry, zajišťovali možnost ulevit si. Člověk, který jejich placených služeb využil, se posadil na dřevěnou káď a byl zavinut do mohutného pláště tak, že mu byla vidět pouze hlava.

Skupina vědců a filosofů METI (Messaging Extraterrestrial Intelligence) plánuje poslat další vzkazy do vesmíru. Spoléhají na to, že je zachytí někdo, kdo si je dovede přečíst a pochopit.

Členové METI zahájili diskuzi o tom, co by vlastně měly takové vzkazy obsahovat. Do vesmíru by je chtěli posílat už v roce 2018. Zdaleka ne každý s nimi ale souhlasí. Odpůrci jejich snah se ptají, kdo by měl vlastně za Zemi mluvit, a jestli je rozumné se vůbec snažit o komunikaci s okolním vesmírem.

Nebude to poprvé. Plakety se vzkazem cizím civilizacím mají na svým přístrojích sondy Pioneer 10 a 11 z let 1972 a 1973. V roce 1974 vyslal radioteleskop Arecibo vzkaz do kulové hvězdokupy M13: V roce 1977 vyrazily do vesmíru sondy Voyager 1 a 2, které nesou na palubě pozlacenou gramofonovou desku zachycující zvuky a obrazy z planety Země.

Posílat vzkazy do vesmíru anebo ne?

V METI chtějí postupovat mnohem více systematicky. Shánějí peníze na zakoupení času pro vysílání na výkonném radioteleskopu anebo na postavení svého vlastního vysílače. Vzkazy hodlají vysílat na již objevené planety, kde je alespoň malá teoretická šance na výskyt života, jako je například nedávno objevená Proxima b.

TIP: Měli bychom aktivně hledat mimozemské civilizace, nebo se jich bát?

Stephen Hawking a mnozí další ale před takovým jednáním varují. Podle nich je nebezpečné na sebe upozorňovat jiné civilizace, u nichž není vyloučeno, že budou mnohem technicky vyspělejší. Pak bychom se velmi snadno mohli octnout v nezáviděníhodné pozici divochů objevených evropskými cestovateli.

Fyzici ze Stanfordu vynalezli nejtenčí elektrické drátky na světě. Mají průměr jenom pár atomů a k jejich konstrukci badatelé použili nepatrné kousky diamantů. Aby je bylo možné vidět pouhým okem, musí jich být pohromadě desítky tisíc.

Základní stavební jednotky těchto nanodrátků se vlastně vyskytují v ropných směsích. Ve Stanfordu je izolovali, připojili k nim atomy síry a pak i ionty mědi, a nakonec je poskládali k sobě pomocí přitažlivých van der Waalsových sil, které vznikají na základě fyzikálních vlastností molekul. Stejné síly umožňují gekonům lézt po skle.

TIP: Nová látka s nanotechnologií vyrábí a zároveň uchovává energii

Takto vytvořené nanodrátky, v nichž vodič tvoří atomy mědi a izolační vrstvu základní stavební jednotky diamantů, by se mohly uplatnit v nositelné elektronice, optoelektronice nebo třeba v nových typech supravodivých materiálů.

Gepardi štíhlí jsou známí jako nejrychlejší suchozemská zvířata světa. Mohou vyvinout rychlost až 100 kilometrů za hodinu a vzhledem ke schopnosti úžasným způsobem měnit zrychlení jsou považováni také za jedny z nejhbitějších savců. Ale ani to je možná nezachrání.

Podle nedávné zprávy Londýnské zoologické společnosti dnes zůstává na světě pouhých 7 100 gepardů a jejich počet neustále rychle klesá. Gepardi rovněž vymizeli na 91 procentech území, které obývali před rokem 1900. Dnes žijí na pouhých 725 tisících kilometrech čtverečních.

Například v Zimbabwe, kde je jejich populace dobře zdokumentovaná, došlo k dramatickému poklesu počtu gepardů v posledních 16 letech. V roce 2000 jich tam žilo 1 200, dnes jich je asi 170.

TIP: Nečekané oběti válek: Ve volné přírodě jsou tři poslední adaxové núbijští

Hlavní problém gepardů spočívá v tom, že k životu potřebují velký prostor. Proto jsou obzvláště citliví na ztrátu území, kde se mohou vyskytovat. 

Za vytvoření přírodních krás Národního parku Arches v americkém Utahu jsou zodpovědné voda a led, extrémní teploty a rozsáhlá podpovrchová ložiska soli. Tyto přírodní síly během milionů let vytvořily místo s největší koncentrací skalních oblouků na světě. Na ploše 30 000 hektarů se nachází více než 2 000 skalních bran, z nichž nejmenší jsou asi metrové a nejdelší Landscape Arch překlenuje vzdálenost 91 metrů.

TIP: Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

Park leží na obrovském solném ložisku, které se zde vytvořilo před 300 miliony let, když bylo na místě dnešních skalních divů moře. To ustoupilo a zůstala stovky metrů silná vrstva soli. Na ní se v průběhu dalších let usadila vrstva naplavenin a navátých materiálů, které se během věků přetvořily působením tlaku ve skálu. Sůl tlak více než kilometr silné vrstvy hornin nevydržela a celé oblasti skal kolabovaly, takže skály praskaly a vytvářely osamocené útvary. Povrchová eroze poté vykonala své a vysoustružila formace, které obdivují návštěvníci z celého světa.

S čs. letectvím je za druhé světové války významněji spojeno pouze několik letadel americké konstrukce. Ze stíhaček jde především o Curtiss H‑75A. Naši letci se s tímto strojem setkali během své služby ve francouzské Armée de l'Air na přelomu let 1939 a 1940. Během německé ofenzivy na jaře 1940 v jeho kabinách dosáhli nemalých úspěchů v bojích proti přesile Luftwaffe. Vývoj zahájil konstrukční tým firmy Curtiss v roce 1934.

Nový typ dostal podobu jednomotorového jednomístného samonosného dolnoplošníku s celokovovou konstrukcí, krytou kabinou a zatahovacím podvozkem. Prototyp vzlétl v dubnu 1935 a po četných úpravách se dostal do sé‑ riové výroby. Pro USAAC bylo v letech 1937–1939 vyrobeno 213 letadel. Typ se široce exportoval, celkem v letech 1937–1941 Curtiss prodal do zahraničí 753 exemplářů různých verzí.

Curtiss H-75A1

• Rozpětí: 11,37 m
• Délka: 8,79 m
• Vzletová hmotnost: 2 680 kg
• Max. rychlost: 486,5 km/h
• Dostup: 9 700 m
• Dolet: 1 470 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Pratt & Whitney R-1830 SCG Twin Wasp o 708 kW
• Výzbroj: 4× 7,5mm kulomet
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé (všechny verze): Argentina, Brazílie, Čína, Finsko, Francie, Jihoafrická unie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Írán, Peru, Portugalsko, Thajsko, USA, Velká Británie

Dalších nejméně 25 strojů bylo v licenci postaveno (či sestaveno z Curtissem dodaných komponentů) v Argentině a Indii. Mateřská firma letouny zahraničním zákazníkům nabízela ve dvou základních provedeních. Početněji byly zastoupeny výkonnější varianty se zatahovacím podvozkem, poháněné motory Pratt & Whitney R‑1830 Twin‑ Wasp a Wright GR‑1820 Cyclone.

Většina z nich nesla tovární označení H‑75‑A. Právě tato provedení zakoupila jako H‑75A také Francie. Curtiss úspěšně vyvážel také stroje v jednodušší odleh‑ čené variantě s pevným podvozkem (Model 75H, 75M, 75N a 75O). Stroje jednoduššího provedení byly poháněny motory Wright GR‑1820 Cyclone.