Pozorování Venuše přeje také fakt, že se na počátku tohoto roku nachází na obloze ve velké úhlové vzdálenosti od Slunce. I po setmění ji tak ještě zastihneme vysoko nad jihozápadním obzorem v souhvězdí Vodnáře (od 23. ledna pak v Rybách). Nejdál od naší denní hvězdy – 47 úhlových stupňů – bude 12. ledna, kdy se ocitne v tzv. největší východní elongaci. V tomto období bude Venuše zapadat asi čtyři hodiny po Slunci.

Když se Venuše červená

Jak moc bude Venuše jasná, pochopíme při srovnání s nejjasnější hvězdou noční oblohy, na niž se ostatně můžeme v lednu a v únoru také podívat. Jedná se o Siria ze souhvězdí Velkého psa, jehož hvězdná velikost dosahuje −1,5 mag. Venuše přitom bude ještě 17× jasnější (−4,6 mag) a navíc její jasnost až do 17. února stále pozvolna poroste. Očima však tuto změnu již nepostřehneme. 

Podobně jako ostatní planety, ani druhá členka našeho solárního systému nezáří vlastním světlem, ale odráží světlo ze Slunce. Podstatné ovšem je, že její povrch halí souvislá vrstva neprostupných bělavých oblaků, od nichž se dopadající sluneční paprsky odrážejí velmi účinně – mimo jiné i směrem k Zemi. Za nápadností Venuše na pozemské obloze tak vedle blízkosti k naší planetě stojí i tamní atmosféra.

Zatímco vysoko na nebi bude Venuše vypadat jako bílý zářící bod, nízko nad horizontem se její vzhled změní. Patrné bude zejména zežloutnutí, až zčervenání, které důvěrně známe třeba u Slunce či Měsíce. V hustých přízemních vrstvách zemské atmosféry se totiž velmi účinně rozptyluje modrá složka z bílého světla planety, zatímco červená složka putuje dál původním směrem. Přesněji řečeno tak dochází k „odmodrání“ Venuše, následkem čehož planeta získává načervenalý nádech. Občas se však setkáme i s duhovým zabarvením.

Východy a západy Slunce

Dne 19. ledna 2017 ve 22:23 SEČ vstupuje Slunce do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v polovině ledna ráno nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný večer vysoko nad jihozápadem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci
• Saturn – viditelný na sklonku ledna ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první polovině noci nízko nad jihozápadem
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Úkazy na nebi

• 1. ledna – setkání Marsu a Neptunu na večerní obloze nad jihozápadem. Neptun se bude nacházet cca 0,25 úhlového stupně západně od Marsu.
• 2. a 3. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na večerní obloze nad jihozápadem
• 3. ledna – maximum meteorického roje Kvadrantid
• 4. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2017 (147,1 milionu kilometrů)
• 12. ledna – Venuše v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 47° od Slunce)
• 12. ledna – setkání Venuše a Neptunu na večerní obloze nad jihozápadem. Neptun se bude nacházet cca 0,4° úhlového stupně jižně od Venuše.
• 14. ledna – setkání Měsíce a hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na noční obloze
• 19. ledna – setkání Měsíce, Jupitera a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze
• 19. ledna – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 24° od Slunce)
• 23. a 24. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Saturnu a hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na ranní obloze nad jihovýchodem
• 26. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru krátce před východem Slunce nad jihovýchodem
• 31. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše a Marsu na večerní obloze nad jihozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V Číně byl do provozu uveden nejvyšší most světa. Je 1 300 metrů dlouhý a 565 metrů vysoký. Most, jehož výstavba stála 140 milionů dolarů (zhruba 3,5 miliardy korun) se vine nad údolím řeky Beipan a propojuje provincie Jün-nan a Kuej-čou. Stavba rekordního mostu začala před 3 lety a inženýři se kromě nebývalého rozsahu stavby museli vypořádat i s extrémními přírodními podmínkami. Nový most nyní výrazně zkrátí cestování mezi provinciemi Jün-nan a Kuej-čou – cestu, která dříve trvala přes pět hodin, lze nyní díky novému spojení zvládnout zhruba za hodinu a půl.

Mezi výrazné a rychle postupující projevy globálního oteplování patří i tání věčně zmrzlé půdy, permafrostu. Projevuje se v severní Americe, ale hlavně na Sibiři. Tání permafrostu vzbuzuje obavy kvůli možnému uvolňování metanu, odhaluje ale i zmrzlé mrtvoly, které mohou obsahovat nebezpečné patogeny, a také ohrožuje sibiřská města.

TIP: Záhada sibiřského kráteru: Vědci navštívili černou díru

Rozmrzlý permafrost ztrácí mechanickou odolnost, se kterou počítali místní stavitelé. Mnohé budovy postavené na permafrostu by se po jeho roztátí mohly zřítit.

Vědci zjistili, že se sibiřský permafrost otepluje o více než desetinu stupně Celsia ročně. Pokud se bude oteplovat podobným tempem i dál, tak už ve dvacátých letech tohoto století budou ohrožena některá sibiřská města. Postupně jich bude přibývat.

Od nástupu krále Vladislava se urození pánové stali hlavními aktéry domácích poměrů a doba jim byla více než příznivě nakloněna. Během několika málo let se jejich pravomoci znásobily a přísně střežená šlechtická kasta se ocitla takřka na úrovni českého krále. 

TIP: Měli za Jagellonců raději víno nebo pivo? Čtěte!

Zemská elita

Avšak i samo označení šlechta v sobě zahrnovalo celou plejádu rozdílně situovaných osob. Vrcholnou příčku pomyslného žebříčku urozenosti zastávali pánové pocházející ze starobylých šlechtických rodů. Tito zástupci tradičních dynastií se zuby nehty bránili přílivu nových tváří do svých řad, a proto si na králi vymohli svou přítomnost při udělování tohoto privilegia. Tím podstatně ztížili podmínky dalším kandidátům usilujícím o panský titul. Nejstarší rody, jichž v roce 1500 napočítaly desky zemské čtyřicet sedm v Čechách a kniha Tovačovská patnáct na Moravě, se štítivě distancovaly od zbytku společnosti a zůstávaly tak zcela samostatnou skupinou obyvatelstva. I k ní se však čas od času přidružila nová rodina, která mohla prokázat svou urozenost až do čtvrtého kolene.

Hned za pány, co se urozenosti týče, defilovala přehlídka rytířů, vladyků, zemanů, panošů a dalších z řad nižší šlechty. Ani tato sociální vrstva však nebyla homogenní, majetkově šlo o velmi diferenciovanou skupinu. Zatímco jeden rytíř zastával vysoký úřad a měl z něj každoroční obnos, jiný vladyka mohl být chudý jako kostelní myš. 

Komfort nade vše

Urozená elita i nadále obývala hrady, kterých však oproti předhusitským dobám značně ubylo. Na rozdíl od středověkých příbytků dbajících v prvé řadě o bezpečnost, začaly hrady konce 15. století připomínat spíše komfortní rezidence. Ne nadarmo se v téže době pomalu vžívalo nové slovo „zámek“. Prostředků k jejich nabytí či správě však mělo jen několik rodů, spousta členů nižší šlechty se raději přestěhovala do nově zakoupených šlechtických domů ve městě. Ani hrady již nepřipomínaly nedobytné pevnosti na vrcholcích strmých kopců. Mnohem častěji sestupovaly do údolí a budovaly se při obchodních cestách a s nimi spojených trzích. Právě na nich totiž bohatí členové panských rodů mohli ukájet své touhy po luxusnějším zboží, ať již to bylo vybavení domácnosti nebo věci na vlastní ozdobu.

Doba náboženského míru

Po husitských válkách si země jen pomalu získávala zpět svou ztracenou reputaci, relativně benevolentní vláda katolického krále Vladislava však přinesla jisté zmírnění dosavadního pnutí. V roce 1485 byl v rámci sněmu konaného v Kutné Hoře dojednán náboženský mír mezi katolickou a kališnickou šlechtou. A přestože v zemi přetrvávaly mírné rekatolizační tendence, byla doba Jagellonců vnímána jako věk náboženského příměří. To ovšem neplatilo pro Jednotu bratrskou. Toto malé ortodoxní společenství se konečně otevřelo zámožnějším členům, jeho budoucnost však ovlivnil takzvaný svatojakubský mandát z roku 1508, jímž došlo k uzavření všech jejích kostelů a ke spálení bratrských knih. Jednota se tak krátce po zlomu letopočtu ocitla v ilegalitě. 

Navzdory občasným rozbrojům ve světě víry a dlouhotrvajícím šarvátkám mezi králem Vladislavem a Matyášem Korvínem byla doba jagellonská epochou relativního klidu. 

Pokud se lze spolehnout na záznamy indonéských úřadů, je Saparman Sodimejo, řečený Mbah Gotho, nejstarším žijícím člověkem na světě. Narodil se ve stejném roce jako ruský revolucionář Vladimir Iljič Lenin nebo španělský diktátor Miguel Primo de Rivera. Jen pár měsíců před jeho narozením byl z francouzského trůnu sesazen Napoleon III., je o dva roky starší než nejstarší fotbalová soutěž a o čtyři roky starší než slavný dostihový závod v Pardubicích. Je starší než Eiffelova věž, Socha svobody nebo třeba tenisový turnaj ve Wimbledonu.

TIP: Syrová vejce a samota: Nejstarší žena světa prozrazuje recept na dlouhověkost

Mbah Gotho se podle indonéských záznamů narodil 31. prosince 1870. Přežil všech deset svých sourozenců, všechny čtyři své ženy a také všechny své děti. I přes svůj vysoký věk se těší relativně dobrému zdraví. I když mu už nepříliš dobře slouží zrak, stále se může sám pohybovat. Rád poslouchá rádio a neomezuje se ani v jídle.

K metě nejstaršího člověka má Mbah Gotho i ve svém pokročilém věku stále daleko. Za nejstaršího člověka je považován James Olofintuyi z Nigérie, který se dožil 171 let, následovaný etiopským farmářem Dhaqabo Ebba, který zemřel v roce 2015 ve věku 160 let. V obou případech jde ale (podobně jako u Mbah Gotha) o těžko ověřitelné údaje. Oficiálně nejstarším člověkem s doloženým datem narození je Francouzka Jeanne Calmentová, která zemřela v roce 1997 ve svých 122 letech.

Originální psí kolekce cukrářky Emmy Jayne Morrisové se začala psát před šesti lety. Tehdy byla tato šestačtyřicetiletá cukrářka oslovena redaktory časopisu, zda by vytvořila dort podle dvojice psích šampionů – anglických buldoků Medvěda a Vévodkyně. Příprava prvního psího dortu byla podle Emmy velmi náročná. K dispozici měla fotografie psů pořízené z několika úhlů, šlo ale o složitý tvar s množstvím detailů. V současnosti čítá kolekce cukrářky Emma kromě anglických buldoků i sibiřské husky, portugalské vodní psy, čivavy, španělské kavalíry nebo třeba cavachony.

Neandertálci, naši nejbližší příbuzní, se podle všeho uchylovali ke kanibalismu. Ukazuje to nový výzkum belgických vědců, kteří v jeskyních u vesnice Goyet nalezli důkazy, z nichž mrazí.

Podle jejich zjištění se neandertálci neživili jenom koňským či sobím masem, ale nepohrdli ani těly svých společníků. Je to vidět na kostech novorozence, dítěte a čtyř teenagerů či dospělých, jejichž kosti nesou stopy po ořezávání a dobývání morku.

TIP: Kdo může za naše alergie? Geny, které jsme získali křížením s neandertálci

Je to prý nezpochybnitelné. Neandertálci před 40 tisíci lety praktikovali kanibalismus. V této době se již neandertálci blížili ke svému vymření, k němuž došlo nedlouho po příchodu moderních lidí.

Nosorožec dvourohý byl vědecky popsán v roce 1758, nosorožec tuponosý, jeho větší protějšek z jihu Afriky, paradoxně později – až v roce 1817. V této době žil jižní tuponosý nosorožec přirozeně jen jižně od řeky Zambezi a o jeho severním protějšku ze středu afrického kontinentu neměl nikdo tušení.

Fyzicky byl severní tuponosý nosorožec objeven až v roce 1898 majorem A. Gibbonsem, vědecký popis vytvořil v roce 1908 britský zoolog R. Lydekker na základě několika jedinců ulovených majorem P. H. G. Powell-Cottonem. Richard Lydekker ovšem nenašel mezi oběma tuponosými nosorožci žádné výrazné rozdíly, a tak byli považováni jen za poddruhy, které se liší svým rozšířením.

Výběrově zaměřená pozornost

Ačkoli se všeobecně předpokládá, že se zoologové systematicky věnují všem zvířatům rovnocenně, není to pravda. Některým druhům se zkrátka dostává větší pozornosti, na jiná se zapomíná. Nosorožci si na nedostatek zájmu nemohou stěžovat, ovšem značná část pozornosti se logicky točí kolem jejich ochrany. Na rozdíly mezi oběma tuponosými nosorožci se tak detailně za celou dobu od jeho objevení podívali pouze tři badatelé – Američan Edmund Heller v roce 1913, který s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem ulovil 22 severních tuponosých nosorožců, australský vynikající systematik savců Colin P. Groves v roce 1975 a francouzský paleontolog Claude Guérin v roce 1980.

Zvláště revize prof. Grovese ukázala, že se oba nosorožci liší více, než si do té doby všichni mysleli, nicméně také upozornila na to, že je třeba určité informace ještě prověřit či zjistit. Od té doby navíc do systematické zoologie vstoupily nové metody a přístupy, což v kombinaci s nově nashromážděnými údaji umožnilo oba tuponosé nosorožce posoudit znovu a důkladněji.

„Zrodil“ se nový druh

Před pár lety vznikl australsko-srílansko-český tým zahrnující prof. Colina Grovese, dr. Prithiviraja Fernanda a mě, tedy Jana Robovského z katedry zoologie PřF JU v Českých Budějovicích. Překvapivě se nám u tuponosých nosorožců podařilo zjistit celou řadu morfologických rozdílů, a to jak na kostře, tak v osrstění a vnějším vzhledu.

Severní tuponosý nosorožec je například celkově menší, má nižší korunky zubů a kromě odlišného tvaru zubů a patra má též méně klenutý profil hlavy a méně „propadlý“ hřbet za kohoutkovým hrbem. Nemá na kůži takové záhyby jako jižní tuponosý nosorožec, záhyb nad předníma nohama nemívá zcela vyvinutý. Jen těžko také na severních nosorožcích uvidíte zřetelné mezižeberní rýhy jako u jejich jižního protějšku. Určitou zajímavostí je, že severní tuponosý nosorožec nemá chlupy na bocích.

Výzkum jaderné i mitochondriální DNA potvrdil, že jsou severní a jižní tuponosí nosorožci odlišní, a prokázal stáří obou druhů kolem jednoho milionu let, což je na druh poměrně „slušná“ doba. Pokud byste naměřili určité konkrétní rozměry lebek, oba druhy též bezchybně rozlišíte. Výsledkem našeho snažení je nová revize, která na základě morfologických znaků i molekulárních dat konstatuje, že tak velká míra odlišnosti vyžaduje, aby poddruhy byly povýšeny na úroveň druhů – Ceratotherium simum a Ceratotherium cottoni, česky nosorožec tuponosý a nosorožec Cottonův.

Čekání na zázrak

To, že některé zmíněné morfologické znaky možná mají přímý vliv na evoluční schopnost tuponosých nosorožců, dokládá zřejmě i rozšíření obou afrických nosorožců. Zatímco se jižní tuponosí nosorožci vyskytovali a vyskytují v mnoha oblastech společně s nosorožci dvourohými, severní tuponosí nosorožci jsou si s nosorožci dvourohými zřejmě potravními konkurenty, protože se geografickým výskytem vylučují.

TIP: Tlustokožci ze zkumavky: Vědci vytvořili další dvě embrya ohrožených nosorožců

Doufáme, že naše revize zaktivuje ochranáře či jim pomůže sehnat více prostředků na záchranu nosorožce Cottonova – je třeba detailně prozkoumat jižní Súdán, národní park Garambu v Demokratické republice Kongo, v případě úspěšného vypátrání posledních divokých nosorožců se snažit je zkombinovat s královédvorskými jedinci v Keni a případně zkusit i klonování. Pokud jsou miliony dolarů vkládány do klonování mamuta, proč by se nemohly využít rozumněji u nosorožce Cottonova. Přežití tohoto druhu vyžaduje několik zázraků a šťastných konstelací. Doufejme v tyto šťastné konstelace – pro nosorožce Cottonova, pro ostatní nosorožce a pro všechna ohrožená zvířata.

Když 22. června 1941 Němci zaútočili na SSSR, tvořily základ výzbroje frontového bombardovacího letectva takzvané „rychlé bombardéry“ řady Tupolev SB. Využívalo je plných 71 z 82 bombardovacích pluků. U pěti západních pohraničních vojenských okruhů se nacházelo 1 428 strojů, (1 262 bojeschopných).

Šlo o letouny všech verzí, počínaje nejstarším provedením SB 2-M100 a SB 2M-100A známým z bojů ve Španělsku, přes zlepšené SB 2-M103 se zvětšenou zásobou pohonných hmot a pumovým nákladem a konče verzí Archangelskij Ar-2 (určenou pro střemhlavé bombardování). Letouny byly okamžitě vrženy do bojů a během denních akcí utrpěly katastrofální ztráty.

Tupolev SB 2M-100A

• Rozpětí: 20,33 m
• Délka: 12,27 m
• Vzletová hmotnost: 5 732 kg
• Max. rychlost: 423 km/h
• Dostup: 9 560 m
• Dolet: 2 187 km
• Pohonná jednotka: 2× řadový M-100A o 633 kW
• Výzbroj: 4× 7,62mm kulomet, 500 kg pum
• Osádka: 3 muži
• Uživatelé: Bulharsko, Československo, Čína, Finsko, Německo, SSSR, Španělsko

Vývoj zahájila skupina vedená A. A. Archangelským, jež patřila do Tupolevovy konstrukční kanceláře CAGI. Prototyp poprvé vzlétl 7. října 1934. Výroba se rozběhla v roce 1935 a první sériové stroje byly letectvu předány na začátku následujícího roku. Zprvu byl typ považován za střední bombardér (srednij bombardirovščik), od roku 1935 za rychlý bombardér (skorostnoj bombardirovščik), přičemž zkratka obou kategorií je v ruštině SB.

V druhé polovině 30. let však jeho celková koncepce odpovídala spíše zařazení do třídy lehkých bombardérů. Ačkoliv během dlouhé produkce typ průběžně modifikovali (nové pohonné jednotky, zvětšení množství paliva a pumového nákladu, zdokonalení střelecké výzbroje), v červnu 1941 SB představoval naprosto zastaralý typ. Do začátku roku 1941 bylo vyrobeno na 6 656 strojů, včetně cvičných i nákladních verzí.

Začátkem devadesátých let minulého století se lidé po necelých dvaceti letech od ukončení programu Luna začali opět zajímat o průzkum Měsíce. Sonda Clementine vyslaná v roce 1993 například objevila v měsíční půdě vodu.

Řízené dopady

Další americká sonda už byla plně určena k průzkumu Měsíce. Lunar Prospector se stal třetí schválenou výpravou v rámci programu Discovery, jenž měl naplnit vizi „rychleji, lépe, levněji“ („faster, better, cheaper“). Po startu v lednu 1998 na nosiči Athena 2 byla 300kg sonda s pěticí přístrojů na palubě navedena na oběžnou dráhu kolem Měsíce, načež přítomnost vody na jeho povrchu definitivně potvrdila.

S blížícím se koncem aktivní životnosti Lunar Prospectoru se NASA rozhodla vyslat sondu rychlostí 1,69 km/s proti lunárnímu povrchu. Při dopadu mělo dojít k vytvoření kráteru a uvolnění několika tun hornin: potenciálně přítomná voda se měla odpařit, přičemž by vzniklý oblak pozorovaly i pozemní přístroje. K žádnému průkaznému sledování však bohužel nedošlo – zřejmě se nacházelo za hranicemi našich možností.

Stejně skončil i řízený pád evropské sondy SMART-1 (Small Missions for Advanced Research in Technology) provedený v září 2006. Zařízení bylo vypuštěno v září 2003 jako sekundární náklad rakety Ariane 5. Nešlo přitom o čistě vědeckou misi, nýbrž opět o technologický experiment, neboť cílem letu bylo prověřit nové materiály, technologie, techniky řízení či navádění apod.

Testování podmínek

V lednu 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush novou Vizi kosmonautiky, jejíž velmi podstatnou součástí se stal i návrat lidí na Měsíc. Nejprve však mělo přijít na řadu detailní zmapování tamních podmínek flotilou bezpilotních sond. V první řadě se jednalo o zařízení LRO (Lunar Reconnaissance Orbiter), které se do vesmíru dostalo v červnu 2009, překročilo plánovanou jednoletou životnost a pracuje dodnes. Jeho hlavním úkolem je zmapovat celý měsíční povrch s rozlišením 100 m, přičemž ve vybraných oblastech dokáže najít až půlmetrové detaily. Podařilo se například vyfotografovat lokality přistání pilotovaných výprav Apollo: na snímcích jsou vidět opuštěné přistávací stupně lunárních modulů, lunární vozítka, vybavení astronautů, ale třeba i jejich stopy.

NASA následně připravila misi GRAIL (2011), v jejímž rámci vytvářela dvojice sond model gravitačního pole Měsíce a mapovala jeho vnitřní geologickou strukturu. Využívalo se při tom extrémně přesné měření vzájemné polohy sond a jejích změn, stejně jako sledování obou zařízení přímo ze Země. Princip měření je jednoduchý: Každá gravitační odchylka „od normálu“ totiž jednu či druhou sondu zbrzdí či naopak urychlí. Superpřesné měření zmíněných odchylek pak umožní sestavit model vnitřní struktury Měsíce i mapu jeho historické teplotní evoluce. V konečném důsledku nám to může pomoct při objasňování vzniku a vývoje našeho souputníka – a mnohé též napovědět o vzniku a vývoji Země. Data pak budou použitelná i pro plánování budoucích lunárních misí, jelikož budeme snáze předvídat, s čím se mohou astronauti setkat.

Zatím posledním americkým příspěvkem k průzkumu Měsíce se stala mise LADEE realizovaná na přelomu roku 2013 a 2014, která zkoumala lunární exosféru: její hustotu, složení a časovou proměnlivost. Podle učebnic je sice Měsíc tělesem bez atmosféry, ve skutečnosti ji však má – byť nesmírně řídkou. Pozorování dokonce ukazují, že náš soused za sebou táhne několik set tisíc kilometrů dlouhý chvost, podobně jako komety. LADEE zanikla řízeným nárazem do lunárního povrchu letos v dubnu.

Pod asijským Měsícem

Je zajímavé, že prapor průzkumu Měsíce pozvedly v minulých letech asijské země. Ze čtyř misí uskutečněných v letech 2007 a 2008 vzešly tři z Japonska (SELENE/Kaguya), Číny (Čchang-e) a Indie (Chandrayaan). Některé z nich nesly menší doprovodné sondy o hmotnosti desítek kilogramů, které pomohly lépe zkoumat konkrétní fenomény.

A zatímco se Japonsko po úspěšné misi stáhlo do ústraní a plány na další výpravy včetně přistávací mise odložilo prozatím k ledu, Indie se na lunární povrch stále chystá. Sonda Chandrayaan 2 nicméně prošla už několika totálními revizemi, neboť se počítalo s různými stupni zapojení Ruska do její výroby. Nyní se však zdá, že celá mise – orbitální sonda, výsadkový modul i mobilní robot – proběhne čistě v indické režii, a to někdy v roce 2018.

Největší tah na Měsíc má ovšem v poslední době Čína. Po dvojici orbitálních sond Čchang-e 1 a Čchang-e 2 vyslala v prosinci 2013 do vesmíru třetí automat, který od roku 1976 poprvé úspěšně přistál na povrchu našeho souputníka! Nejatraktivnější součást mise představovalo šestikolové vozítko Jutu (Nefritový králík). Výprava sice začala velmi nadějně, ale obě zmíněná zařízení se postupně potýkala s vážnými technickými problémy: důvodem se staly drsné místní podmínky, neboť lunární noc trvá čtrnáct dní, přičemž je nutné chránit elektronické či mechanické části systému před mrazem až −140 °C. Čína dokonce oznámila, že Jutu pozbyl jakoukoliv schopnost pohybu (jde třeba i o natáčení antén nebo přiklápění panelů slunečních baterií v rámci tepelné regulace). Přesto ještě půl roku po startu robot stále pracoval, i když jeho tvůrci doufali pouze v tříměsíční životnost.

Další velmi ambiciózní misí se stala sonda Čchang-e 5-T1. Koncem roku 2014 družice obletěla Měsíc a její návratový modul Siao-fej přistál v pořádku na Zemi. Kromě toho na oběžnou dráhu Měsíce v lednu 2015 vstoupil měsíční modul, který byl během návratu sondy Čchang-e 5 T1 zaparkován v bodu L2 soustavy Země-Měsíc, odkud se následně vydal na oběžnou dráhu Měsíce.

Modul zaparkoval na excentrické oběžné dráze s dobou oběhu 127 minut, přičemž k povrchu se přiblížila na minimální vzdálenost 200 kilometrů. Primárním účelem mise bylo mapování povrchu a výběr možného místa přistání pro plánovaný výsadek čínského roveru Čchang-e 5 v roce 2017.