8. září 1966 absolvoval televizní premiéru seriál Star Trek. Petice, sepsaná jeho fanoušky v 70. letech, přiměla NASA pojmenovat první vyrobený raketoplán pro testování Enterprise.

Tvůrcem seriálu je televizní scenárista Gene Roddenberry, válečný veterán, který se účastnil bojů v Pacifiku, od mládí rád snil o cestování vesmírem a o možnostech čekajících ve vzdálených galaxiích.

Před rokem 1989 nebyl Star Trek nikdy v Československé televizi vysílán a sledovat jej bylo možné pouze na sousedních televizích, jako například na rakouské ORF. Na českém televizním kanálu byl poprvé vysílán až v roce 2002.

Dotyčná kupa galaxií nese jméno CL J1001+0220 (nebo zkráceně CL J1001) a nachází se 11,1 miliardy světelných let od Země. Tento objev přitom posouvá datum vzniku kup galaxií o 700 milionu let dál do minulosti.

Jádro kupy galaxií CL J1001 tvoří 11 masivních galaxií, z nichž 9 podle našich pozorování intenzivně tvoří nové hvězdy. Ročně tam vznikají tam hvězdy o hmotnosti přes 3 tisíce Sluncí, což je úctyhodné.

TIP: Vědci objevili nejvzdálenější kupu galaxií: Je tisíckrát hmotnější než Mléčná dráha

Observatoře Chandra a XMM-Newton detekovali v oblasti kupy CL J1001 rozptýlené rentgenové záření, pocházející od ohromné spousty horkého plynu. To je přitom jeden z klíčových znaků, které definují doopravdovou kupu galaxií. Vše nasvědčuje tomu, že kupu CL J1001 pozorujeme velmi krátce po jejím vzniku, ve fázi evoluce kup galaxií, jakou jsme ve vesmíru zatím ještě neviděli.

Bavlněná trička zvýší teplotu těla při nošení o 6,1 °C, trička z plastových materiálů o 5,2 °C. Nový materiál ze Stanfordu zvyšuje teplotu o pouhých 1,4 °C. Rozdíl pár stupňů je přitom významnější, než vypadá. S takovým tričkem by lidé v mnoha případech nepotřebovali klimatizaci.

V čem spočívá trik? Novým supermateriálem neprochází jen vodní pára jak je běžné, ale také infračervené tepelné záření, kterého projde ven zhruba 96 procent, tedy prakticky všechno.

TIP: Inteligentní sportovní podprsenka větrá, když se majitelka zapotí

Není to sice ještě úplně perfektní, protože materiál je k dispozici jen v jedné, nepříliš lákavé barvě. A také není zrovna příjemný na dotek. Ale věřme, že je to jen začátek.

Nový londýnský mrakodrap za 26,5 miliardy korun má měřit 235 metrů a bude mít celkem 65 pater. Nevyšší patra budou určena superboháčům – rezidence se třemi ložnicemi v této části mrakodrapu vyjde na 95 milionů korun. Za menší apartmány ve střední části stavby zájemci zaplatí okolo 19 milionů a nejspodnější patra mají být vyhrazena bytům pro běžné smrtelníky.

TIP: Život v nejdražším městě světa: Londýn za všechny peníze

Stavbu, které se pro její tvar přezdívá Flower Tower, mají financovat čínští investoři. Půjde o nejvyšší rezidenční budovu nejen v Londýně, ale i v celé západní Evropě. Aktuálně je nejvyšší obytnou stavbou v Londýně dvaapadesátipatrový mrakodrap St George Wharf Tower, který měří 181 metrů.

V Italských obchodech nejde o nic neobvyklého – v regálech s vínem jsou k mání láhve s podobiznou Adolfa Hitlera, Benita Mussoliniho, Lenina, Stalina nebo třeba Che Guevary. Nejde o žádné sběratelské kousky, nebo historické rarity – vína pocházejí z běžné současné produkce a nakupují je především turisté.

Zatímco v Itálii lze tato vína koupit zcela legálně, stačí je převézt pár kilometrů na sever a je zaděláno na pořádný průšvih. Své o tom ostatně ví i německý hospodský z Augsburgu. Na čtyři lahve vystavené v jeho restauraci upozornil policii jeden z návštěvníků. Vzhledem k tomu, že propagace a symbolika Třetí říše je v Německu a v Rakousku přísně zakázána, hrozí nyní hospodskému až tři roky vězení.

Mluvčí policie uvedl, že devětačtyřicetiletý muž z Augsburgu nemá žádné vazby na krajně pravicové radikály. Víno prý dostal jako dárek a lahve mu přišly prostě vtipné.

„Bylo to těžší, než jsem čekala. Vlastně mnohem těžší,“ prohlásila po nervydrásající vycházce po laně nataženém mezi řeckými skalisky čtyřiadvacetiletá Polská slacklinerka Laetitia Gonnon. Pro svůj adrenalinový výstup si vybrala skaliska nad řeckým Leonidiem. Trasa, kterou musela Laetitia zdolat, měřila 85 metrů a od země ji v tu chvíli dělilo ohromujících 90 metrů. Laetitia Gonnon ovšem není žádná začátečnice – v loňském roce vytvořila v jižní Francii nový světový rekord, když zdolala 120 metrů dlouhou trasu na laně vinoucím se 100 metrů nad zemí.

Johana z Rožmitálu podporovala svého manžela během jeho kandidatury na uprázdněný český trůn. V lednu 1458 Jiří odjel na Moravu na setkání s nově zvoleným uherským králem Matyášem Korvínem, zasnoubeným již tehdy s Jiřího dcerou Kateřinou. Johana mezitím vedla za pomoci jeho přátel předvolební jednání.

Vše pro krále

Dne 2. března 1458 byl Jiří zvolen českým králem. Korunovace královnou 8. května byla samozřejmě pro Johanu (náležející stejně jako Jiří do „pouhého“ panského stavu), velkým triumfem. Podmínkou uznání volby papežskou kurií bylo, že manželé museli před korunovací tajně složit přísahu poslušnosti papeži a také, že nebudou trpět ve svém království kacířství. Kacíři pro ně na rozdíl od kurie ovšem nebyli utrakvisté, ale např. přívrženci Jednoty bratrské, které přísně stíhali.

Můžeme říci, že život průměrné královny ve středověku nebyl nijak zvlášť pestrý. Většinou se soustředila na péči o chudé a sirotky, doprovázela svého manžela na různá jednání a spravovala vlastní majetek. Johana se ale, kromě běžných činností, podílela i na politickém dění v zemi. Byla členkou manželovy rady a dokonce se stala jedním z jeho nejdůvěrnějších rádců. Jistě nebyla pouhá náhoda, že na cestu po evropských dvorech, které chtěl český král získat pro své zájmy, se v listopadu 1465 vydal královnin bratr Lev z Rožmitálu. Výhodou byl jak jeho příbuzenský vztah s královnou, tak i jeho katolická víra. Johana mu také poskytla průvodní dopis, který zastíral skutečný účel výpravy a měl navodit dojem, že jde jen o poznávací cestu.

Johana byla také častou prostřednicí mezi znesvářenými stranami. Spolu s knížetem Ludvíkem dosáhli v roce 1465 dohody v dlouhotrvajícím sporu mezi Jiřím a Otou II. Bavorským, který nakonec souhlasil přijmout jako léno České koruny hrady a města ležící v Bavorsku. I během odboje Plzeňských v únoru 1466 se na ně Johana pokusila (zřejmě po domluvě s Jiřím) neúspěšně zapůsobit a přimět je k poslušnosti. Když jí Zdeněk ze Šternberka požádal o přímluvu u krále, byla ochotná zprostředkovat i tuto dohodu mezi Zelenohorskou jednotou a manželem. Z jednání ale nakonec, vinou panské jednoty, sešlo.

Až do konce první světové války se do tanků montovala polní děla používající pouze tříštivou munici vhodnou proti živé síle a běžným stavbám. Původně se o nasazení obrněnců k ničení nepřátelských obrněných vozidel neuvažovalo a tuto funkci měla zajišťovat tažená protitanková děla zakopaná na linii obrany, odkud mohla snadno postřelovat pomalu jedoucí obrněnce v nekrytém terénu.

Jakmile ale začaly být tanky skutečně ofenzivní zbraní, nemohly spoléhat na podporu dělostřelectva a musely se samy vypořádat i s nepřátelskými obrněnci nebo zodolněnými objekty, na něž už tříštivé střely nestačily. Proto se v průběhu druhé světové války do obrněnců instalovaly stále výkonnější kanóny. Pro určení výkonnosti děla však nestačí znát jen ráži, ale i délku hlavně, jež se neudává v metrech, ale v násobcích dané ráže. (Britové nepoužívali ke značení kanónů ráži, ale hmotnost náboje v librách, což sice lépe vystihovalo výkon, ale komplikovalo porovnávání tankové výzbroje.)

Například do Pz III se montovala mimo jiné děla KwK 38 L/42 a KwK 39 L/60 se sice stejnou ráží, ale nesrovnatelnými výkony. Protitankové dělo musí mít dlouhou hlaveň, aby střela dosáhla vysoké úsťové rychlosti nutné k proražení pancíře. To si ovšem žádá větší robustnost kanónu, aby jeho konstrukce vydržela zvýšené namáhání při výstřelu. Dělo pak má i větší zákluz a zároveň se musí vejít do tankové věže. Skloubit tyto protichůdné požadavky se mnohdy dařilo jen s obtížemi, a tak se pro boj s obrněnci často používala samohybná děla nebo stíhače tanků, kde složitý prvek otočné věže chyběl.

Tříštivá a protipancéřová munice

S modernizací obrněnců a jejich hlavních zbraní postupoval i vývoj nábojů. V polovině druhé světové války už měly všechny tanky k dispozici kromě tříštivých také protipancéřové střely a objevily se i kumulativní a podkaliberní náboje, jež se ve vylepšených verzích používají dodnes.

Tříštivá střela (HE – high explosive), schopná ničit živou sílu, vozidla a lehké objekty, vybuchuje při dopadu. Je opatřena kontaktním zapalovačem a náboj má relativně tenké stěny, aby byl výbušný efekt nálože co největší. Zvláštní druh tříštivé střely s drtivým účinkem proti nekryté pěchotě představuje tzv. šrapnel, jenž je naplněn drobnými ocelovými kuličkami.

Protipancéřová střela (AP – armor piercing) probíjí pancíř pouze svou kinetickou energií. Skládá se z mohutné špice, vyrobené ze speciální legované oceli, a nálože výbušniny, jež musí odolat velkým změnám sil, které na ni působí při nárazu na povrch pancíře. Nálož má rozněcovač, jenž ji odpálí s takovým zpožděním, aby vybuchla až po proniknutí střely do interiéru vozidla. Zásah touto střelou dokázal odtrhnout věž lehkého tanku, ale pokud střela dopadla na zkosený nebo zaoblený pancíř, jaký měly např. obrněnce T-34, existovalo nebezpečí odrazu nebo neškodného sklouznutí.

Pokračování: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři (2)

Zhotovení této střely vyžadovalo speciální přísady do oceli jako wolfram nebo nikl, které Němci museli dovážet ze zámoří. Spojenci měli své zdroje v Africe a Americe, ale Německo muselo tyto suroviny dovážet rychlými obchodními loděmi, tzv. lamači blokád z Dálného východu. Protipancéřová střela s čepičkou (APC – armor piercing capped) působí stejně jako AP střela, ale na jejím vrchu je namontována špice z měkkého kovu, jejíž deformace při dopadu na šikmý pancíř snižuje riziko odražení.

Zatmění Slunce, které se odehrálo první zářijový den, nebylo z území Česka pozorovatelné, nyní si je ale můžeme vychutnat v nezvyklé podobě. Tranzit přes sluneční kotouč se totiž podařilo zachytit sluneční observatoři SDO. Není to ale zdaleka vše – SDO zachytila takřka ve stejný čas i neobvyklé zatmění Slunce naší planetou. Pro SDO je to díky její poloze poměrně všední událost, pro nás pozemšťany jde ale o zajímavou podívanou.

Na záběrech observatoře SDO je patrné, že tranzitující Země má rozostřený okraj. Je to dáno atmosférou, která část slunečního svitu dokáže pohltit. Oproti tomu atmosféry prostý Měsíc se na slunečním kotouči vyjímá dokonale kontrastní.