Husband Kimmel se narodil v roce 1882 do rodiny veterána konfederační armády. Rodinné vazby na vojenské prostředí později ještě více posílil, když si vzal sestru budoucího admirála Thomase Kinkaida. Ten se proslavil velením letadlovým lodím během války v Pacifiku. Naproti tomu Kimmel stál zprvu na můstku torpédoborců a bitevních lodí. Do povědomí nadřízených se zapsal také při zastávání různých postů na ministerstvu námořnictva.

Nadějný důstojník patřil k oblíbencům prezidenta Franklina Roosevelta, pod nímž sloužil, když budoucí prezident působil jako náměstek ministra námořnictva. Proto nebylo divu, že v únoru 1941 nahradil odvolaného velitele Tichomořské flotily admirála Jamese Richardsona právě Kimmel. Během svého havajského velení prokázal, že umí velmi tvrdě pracovat, přičemž to stejné vyžadoval od svých podřízených. Zároveň byl ale občas kritizován, protože se příliš soustředil na podrobnosti, aniž by věnoval náležitou pozornost celé koncepci obrany.

Husband Kimmel  (1882–1968) 

• 1904 absolvuje námořní akademii v Annapolisu
• 1915 stává se pobočníkem náměstka ministra námořnictva
• 1923 velí základně Cavite na Filipínách
• 1933 stává se velitelem bitevní lodě New York
• 1937 povýšen do hodnosti kontradmirála
• 1938 jmenován velitelem Průzkumného svazu křižníků a ponorek
• 1941 získává velení Tichomořského loďstva, poražen u Pearl Harboru, odvolán z funkce
• 1942 odchází do výslužby

Kimmel prý rád kontroloval provedení drobných úkolů a málo využíval možnosti delegovat tuto činnost na nižší důstojníky. Kvůli tomu ztrácel cenný čas a zabředával do detailů. Admirál prý nebyl příliš nadšen tím, že Tichomořské loďstvo nyní sídlí v Pearl Harboru místo tradičního umístění v San Diegu na západním pobřeží USA. Kimmel tušil, že flotila je zde na příliš exponovaném a zranitelném místě.

Obranné práce však komplikovala dvojkolejnost velení na Havaji, kde generálporučík Walter Short odpovídal za pozemní a protivzdušnou ochranu, zatímco do Kimmelovy kompetence náležela obrana samotného přístavu. Oba muži spolu vycházeli poměrně dobře, ale zdržením při předávání informací mezi námořnictvem a armádou se stejně nešlo vyhnout.

Obětovaný admirál

Americké zpravodajské služby měly informace, že se schyluje k válce, ale ne všechny se dostaly včas k odpovědným velitelům na Havaji. Kimmel se Shortem se nechali zaskočit a japonské bombardéry zastihly flotilu i letectvo nepřipravené. Nešťastný admirál sledoval nálet z okna svého velitelství a již během boje prý serval své nárameníky a odhodil je do rohu místnosti.

TIP: Americký den hanby: Jak probíhal japonský útok na Pearl Harbor

Asi již tušil, že jeho velení pomalu končí. Husband Kimmel se nemýlil – již deset dní po přepadení Pearl Harboru byl odvolán. Následné vyšetřování svalilo vinu za těžkou porážku právě na Kimmela a Shorta. Až později se zjistilo, že situace možná nebyla tak jednoznačná a oba důstojníky velitelství obětovalo (více na straně 32). Husband Kimmel přesto patří k nejvíce nedoceněným americkým admirálům. 

V dvojhvězdných systémech bílého trpaslíka a rudého obra jde o poměrně všední a vlastně i očekávanou událost. Gravitačně dominantní bílý trpaslík začne dříve nebo později „nasávat“ plazmu svého souputníka složenou převážně z vodíku a helia a vytvoří tak kolem sebe akreční disk. V akrečním disku ztrácejí částice plazmatu turbulencí, třením a vyzařováním postupně svoji energii a klesají po spirále na povrch trpaslíka, kde se po dlouhou dobu, někdy až desetitisíce let, hromadí. Spodní vrstvy vznikající atmosféry bílého trpaslíka se vlivem jeho gravitace stlačují a tlak a teplota s přibývajícím množstvím přeneseného plazmatu rostou, až dojde ke spuštění termonukleární reakce.

Popsaný scénář platil i v případě novy označované jako V1213 Cen, nebo též nebo Nova Centauri 2009. Polští astronomové, kteří tento dvojhvězdný systém v souhvězdí Kentaura pozorovali více než sedm let, měli neuvěřitelné štěstí. Jejich sedmileté čekání bylo odměněno a v roce 2009 se jim podařilo zachytit unikátní moment přerodu „spícího“ bílého trpaslíka v jasnou novu. Podobných událostí registrují vědci každoročně zhruba deset. Jen zcela výjimečně se ale podaří zmapovat hvězdný systém před finálním kataklyzmickým výbuchem, během něj i po něm.

Osvědčenému typu konstrukce a materiálu, tedy kamennému klenbovému mostu, zůstal v době, kdy se prosazovalo železo, věrný rakouský inženýr Alois Negrelli. Právě on je autorem mostu na dobovém vyobrazení.

Zkušený stavitel

Před polovinou 19. století projektoval Negrelli spolu s Janem Pernerem první železniční most přes Vltavu spojující Masarykovo nádraží přes ostrov Štvanici s Bubny (nyní část Holešovic), a to jako součást Severní státní dráhy Olomouc-Praha-Drážďany. Přes obě ramena Vltavy se sice táhne jen v délce 200 metrů, ale jeho celková délka je 1 110 metrů a tvoří jej 8 segmentových oblouků nad řekou a 77 kruhových oblouků nad Štvanicí a územím Karlína. Do roku 1910 to byl nejdelší most Evropy a dosud je to nejdelší železniční most ve střední Evropě. Pro svou monumentalitu si ve své době právem vysloužil přízvisko „římské dílo 19. století“.

Není bez zajímavosti, že Alois Negrelli projektoval v téže době také stavbu Suezského průplavu. Na viaduktu údajně pracovalo až 3 000 dělníků různých národností a poprvé zde ve větší míře byly použity parní zvedací stroje. Jako stavební materiál posloužila žula, která se těžila ve schwarzenberském lomu dnes zatopeném Orlickou přehradou a po Vltavě se přivážela na místo. Dodavatelem byly firmy bratří Kleinů a Vojtěcha Lanny. Negrelliho viadukt je druhý nejstarší dosud stojící most přes Vltavu v Praze.

Když se Alžběta Kristýna 28. srpna 1691 narodila, měly s ní dějiny velké plány. Vše začalo, jak už bylo v urozených kruzích zvykem, výhodným sňatkem. Manželem krásné princezny se nestal nikdo menší než pretendent španělského trůnu, arcivévoda Karel Habsburský.

Zvrat událostí ale poslal mladý pár na vídeňský trůn. A tak se začal psát příběh šťastného manželství, kterému stále chyběl následník trůnu. Když přišel vytoužený syn na svět, za pár měsíců zemřel. A tak spočinul osud podunajské monarchie na nejstarší dceři, která se stala jednou z nejvýraznějších postav habsburského domu. Tou dcerou byla Marie Terezie.

V Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou leží ostrov, nad nímž se tyčí děsivě vypadající vrchol. A právě ten o sobě dal 27. srpna 1883 vědět. Sopka Krakatoa se probudila už v červenci, avšak finální erupce začala o měsíc později. Výbuchy, které započaly časně ráno, vyvolaly třicetimetrové tsunami a sopečný prach se dostal až do vzdálenosti 60 km. Výbuch za sebou nechal zkázu několika desítek měst a tisíce mrtvých. Odraz našel také v českém prostředí. Spisovatele Karla Čapka inspiroval k napsání románu Krakatit.

Pozdně noční obloha nabídne v noci ze soboty na neděli unikátní podívanou, jaká bude k vidění až v roce 2065. Venuše a Jupiter se k sobě přiblíží na vzdálenost pouhé osminy Měsíce. Z některých míst tak dojde ke zdánlivému „doteku“ obou planet. K největšímu sblížení by mělo dojít mezi sobotní půlnocí a nedělní jednou hodinou ranní středoevropského času. V tento čas bude Venuši a Jupiter dělit jen zhruba 6 obloukových minut. Naneštěstí pro pozorovatele v Evropě budou už obě planety dávno neviditelné za horizontem.

I tak si lze sblížení obou planet vychutnat. Nejlepší pohled na toto setkání bude krátce před soumrakem okolo 19:30 hodin našeho času, kdy bude obě planety dělit zhruba 12 obloukových minut. 

Obě tělesa se budou nacházet asi 22° na východ od Slunce, přibližně 7° nad horizontem. Nehrozí tedy přímé nebezpečí, i tak si ale dávejte pozor, abyste dalekohled omylem nenamířili blíže ke slunečnímu disku. Hrozí jak poškození techniky, tak pochopitelně možné poškození zraku. Nejlépe tak uděláte, pokud si tento výjimečný úkaz vychutnáte v prostředí hvězdárny.

Když se někdo pohodlně opaluje na pláži, jeho tělo zaplavuje zhruba triliarda (miliarda bilionů), tedy deset na 27 fotonů za sekundu. Naprostá většina z nich pochází z našeho Slunce, ať už přímo anebo nepřímo – po odrazu od něčeho, co jim stálo v cestě.

Velice malá část z těchto fotonů ale přiletí z hlubokého vesmíru. Mohou být staré miliardy let a překonaly obrovské vzdálenosti, které se vymykají našemu chápání, aby nakonec zasáhly lidskou kůži a nepatrně ji ztmavily.

Záření z hlubokého vesmíru

Tvrdí to ve své nové studii astrofyzici, podle nichž naše tělo, kdykoliv jsme venku, dnem i nocí, bombarduje za každou sekundu asi 10 miliard fotonů, které nepocházejí z Mléčné dráhy. Tyto fotony tvoří takzvané záření mimogalaktického pozadí. Asi polovina z nich pochází ze záře cizích galaxií a druhá polovina vzniká aktivitou kolem černých děr.

TIP: Erupce na Slunci: Najdeme ochranu před nebezpečným slunečním zářením?

Vlnové délky fotonů z hlubokého vesmíru se pohybují od neškodných milimetrových až po potenciálně škodlivé mikronové. Žádné reálné nebezpečí z těchto mimogalaktických fotonů ale nehrozí. Představují tak nesmírně nepatrnou část opalujících fotonů. Člověk by se musel opalovat biliony let, než by mu tyto fotony dlouhodobě poškodily zdraví. Riziko slunečních fotonů při opalování je bohužel mnohem reálnější.

Infografika: Opalování očima astrofyziků

Nepatrná část našeho opálení nepochází z Mléčné dráhy (hodnoty jsou uvedeny v takzvané krátké škále, typické pro anglofonní státy) (foto: ICRAR, Dan Hutton, CC BY-SA 4.0)

Medvěd kamčatský (Ursus arctos beringianus) je jeden z největších poddruhů medvěda hnědého. Dorůstá délky až 2,4 metru a v dospělosti váží okolo 650 kilogramů! Domovem těchto nádherných šelem je Kamčatka, Anadyrskij kraj, Kurilské ostrovy a pobřežní pás na západ od Ochotského moře.

Jak se každý může přesvědčit na vlastní oči, blesky obsahují velké množství energie. Přitom ale není úplně snadné zjistit, kolik té energie vlastně je.

Vědci teď objevili nový způsob, jak odhadnout sílu blesků. Namísto obvykle měřené elektrické aktivity v ovzduší se zaměřili na místa úderu blesku, kde za příhodných podmínek vznikají takzvané fulgurity. Stačí je jenom objevit.

TIP: Ráj bouřek: Kde na světě uhodí nejčastěji blesk?

Pátrání po fulguritech je vlastně taková archeologie blesků. Fulgurity vznikají přímým zásahem bleskem do písku, případně půdy či hornin. Struktura fulguritu přitom vypovídá o povaze výboje, který ho vytvořil – hlavně pokud jde o množství energie dotyčného blesku.

Země na první pohled vypadá jako poklidná planeta, kde se vlastně nic moc neděje. Ale zdání klame. Celý povrch naší planety se dramaticky mění, jen je nutné to sledovat v průběhu miliónů let. Kontinenty se posouvají, dávné oceány mizí a objevují se nové. Dna moří podléhají velkým změnám a jen vzácně se najdou jejich části z dávných dob.

Po stopách mladé Země

Izraelský geolog Roi Granot nedávno ohlásil objev nejstaršího kusu dna oceánu, který známe. Jeho rozloha činí něco přes 150 tisíc kilometrů čtverečních. Stáří objeveného dna oceánu se pohybuje kolem 340 milionů let a pochází z dob, kdy byly všechny kontinenty Země spojené do superkontinentu Pangea.

TIP: V Antarktidě objevili největší systém kaňonů planety

Tehdy to byla součást dna dávného oceánu Tethys, který omýval část břehů Pangei. Dnes se nachází ve východním Středomoří, mezi turisticky atraktivními ostrovy Krétou a Kyprem.

Dno oceánu Tethys ale není snadno dostupné. Kromě vod Středozemního moře ho skrývá ještě minimálně 13 kilometrů mořských sedimentů. Granot ho odhalil několikaletým studiem magnetických anomálií podmořských hornin.