Je 1. září 1288 a do rodiny polského velkoknížete se narodila Eliška Rejčka. Do českých dějin zasáhne hned dvakrát. Stane se totiž manželkou Václava II. i Rudolfa I. Habsburského.

Ani jedno manželství ale dlouho nevydrželo a z královny-vdovy se stal úhlavní sok přemyslovských princezen. Bylo to logické, vždyť nároky na uprázděný trůn po Václavu III. vznášely sestry Anna i Eliška.

TIP: Cesta do Čech: Jak vypadala první léta kralování Elišky Rejčky?

Přestože Rejčka podpořila nároky manžela druhé z nich Jana Lucemburského, v okamžiku, kdy „král cizinec“ vytáhl ze země, rozhořel se konflikt mezi mocenskými frakcemi, vedenými Eliškou a Vilémem Zajícem z Valdeka na straně jedné, a Rejčkou spolu s jejím druhem Jidřichem z Lipé na straně druhé. Později se urození milenci stáhli do ústraní a vytvořili si vlastní dvůr, který si nijak nezdal s dvorem královským.

Přestože nacistickému Německu sebevědomí nechybělo, přece jen potřebovalo na mezinárodní scéně útok na Polsko obhájit. A tak 31. srpna 1939 zinscenovaly jednotky SS pod taktovkou Reinharda Heydricha a Heinricha Müllera přepadení radiovysílače v dnes polských Gliwicích.

TIP: Výstřely před mikrofonem: Co předcházelo akci „Gliwice“

Vojáci v převleku za Poláky odvysílali v polštině výzvu k boji proti Němcům a následně zanechali na místě zastřelené vězně z koncentračního tábora Dachau, které oblékli do polských uniforem. Vpád do Polska se tak měl stát v očích veřejnosti odvetou za útok na gliwickou vysílačku.

Pro nejkrásnější z dcer bavorského krále Maxmiliána Ludoviku, narozenou 30. srpna 1808, se našel urozený, ale politicky nepříliš významný manžel. Jak se navíc ukázalo, měl nový pár zcela rozdílné povahy, které jim společné soužití nikterak neulehčily.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

K prvnímu konfliktu došlo hned o svatební noci, kdy mladá princezna neváhala a zamkla svého muže ve skříni. I přesto se manželům narodilo celkem devět dětí. Nejznámnější se stala Alžběta, slavná manželka rakouského císaře. Právě ona se svému svobodomyslnému otci podobala nejvíce. Stejně jako on milovala cestování a nesnášela konvence. S rodinou ji po celý život pojily pevné vztahy a navzdory dobovým zvyklostem se do rodného Bavorska opakovaně vracela.

Poblíž dnešní maďarsko-srbsko-chorvatské hranice se 29. srpna 1526 psaly dějiny, které měly na dlouhá staletí ovlivnit budoucnost českých zemí stejně jako habsburské monarchie. Osmanské vojsko pod velením sultána Süleymana I. zasadilo oddílům vedených sotva dvacetiletým českým a uherským králem Ludvíkem Jagellonským drtivou porážku.

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Nejenže se tak otevřela cesta k opakované turecké  expanzi do Evropy, ale také Habsburkům na český trůn. Ludvíkova sestra Anna totiž neměla za manžela nikoho jiného než Ferdinanda Habsburského, který zahájil čtyřsetleté panování rakouského rodu na našem území.

V polovině 18. století se však jejich vztah k všeobecnému údivu Evropy obrátil naruby. Tím, kdo na tom měl hlavní zásluhu, byl příslušník staré moravské šlechty a pozdější dlouholetý rakouský kancléř Václav Antonín z Kounic.

Mladý talent

Až dosud byla bourbonská Francie spojencem pruského krále Fridricha II. a podporovala ho v boji s Marií Terezií o Slezsko. Ovšem poté, co Fridrich nechal své spojence několikrát na holičkách, rostla na francouzském dvoře roztrpčenost nad pruskou politikou. Ani Marie Terezie nebyla spokojena se svým dosavadním spojencem Anglií, která ve válce upřednostňovala své zámořské državy, v nichž se utkávala právě s Francií, zatímco tíhu války v Evropě nechala nést Rakušany. Nálada u vídeňského dvora se začala klonit k Francii. Císařovna pomalu dospěla k úvaze, že obě katolické mocnosti více spojuje než rozděluje.

Na mírovém kongresu v Cáchách roku 1748 na sebe upozornil sedmatřicetiletý rakouský diplomat hrabě Václav Antonín z Kounic. Měl za sebou politické a diplomatické zkušenosti jako administrátor v rakouském Nizozemí a jako vyslanec u sardinského dvora v Turínu. V březnu 1749 ho Marie Terezie jmenovala členem své tajné konferenční rady, šestičlenného ministerského kabinetu. Byl jejím nejmladším členem a vnesl do tohoto grémia nového ducha. Krátce nato požádala císařovna své konferenční ministry o jejich stanovisko k zahraniční politice Rakouska. Každý z nich měl vypracovat analýzu jejího současného stavu a výhledů do budoucna. Kounic připravil pamětní spis o sto šedesáti stranách. Za klíčový problém označil nutnost získat zpět ztracené Slezsko, dál pečlivě zvážil vztah mocnářství k jednotlivým státům a připustil možnost příštího spojenectví s Francií.

Rozhodná císařovna

Většina členů konferenční rady se ve svém dobrozdání vyslovila pro pokračování spojeneckého svazku s námořními mocnostmi Anglií a Holandskem. Ale Marie Terezie ocenila Kounicovo realistické stanovisko, protože vycházelo vstříc jejím nevysloveným přáním. Nikdy se nesmířila se ztrátou Slezska a o dosavadních spojencích měla své pochyby. Kounic postupně přesvědčil i další konferenční ministry, a tak vznikl plán na sblížení s francouzským dvorem.

V oblasti Sluneční soustavy mezi Marsem a Jupiterem krouží planetky, skaliska i nejrůznější kameny a kamínky o velikosti zrníček prachu i stovek kilometrů. Čtyři největší planetky – Ceres, Pallas, Vesta a Hygiea – pak zahrnují asi polovinu hmotnosti celého pásu, která činí podle současných odhadů pouhá 4 % hmotnosti Měsíce. Již zmíněný údaj napovídá, že se z objektů hlavního pásu planetek nemůže zformovat žádné větší těleso. 

Vědci se však domnívají, že tomu tak nebylo vždy. Krátce po vzniku Sluneční soustavy byla tato oblast zřejmě mnohem hustší, možná i tisíckrát. V tom případě se tam nový objekt zrodit mohl, a dokonce se zdá, že k tomu chybělo jen málo – jak dokládá Vesta coby ukázkové těleso, z nějž by mohl větší objekt vzniknout. Avšak v raném systému se dráhy velkých planet měnily během migrací, přičemž Jupiter se vydal na cestu do nitra Sluneční soustavy. Jeho gravitační působení pak zformování většího tělesa v hlavním pásu planetek zabránilo a navíc mělo zásadní vliv na jeho naředění.

„Tohle není Photoshop,“ dušuje se poloprofesionální fotografka Jennifer Khordi, která úžasný snímek krvavého Měsíce pořídila. Na svůj vysněný záběr se Jennifer připravovala dva měsíce, přesto bylo prý čekání i otázkou štěstí. „Měsíc je jako divoké zvíře, nikdy nevíte, co můžete čekat,“ okomentovala svůj snímek. Ohromující obraz krvavého měsíce nad centrem New Yorku vyvolal velký zájem odborníků i veřejnosti. Jennifer jako důkaz, že nejde o fotomontáž, zveřejnila i snímek LCD displeje svého fotoaparátu.

Baron Ernst Stromer von Reichenbach pocházel ze starého německého šlechtického rodu, mnohem víc se však proslavil jako paleontolog, zkoumající především zkameněliny severoafrických dinosaurů. Do Egypta se dostal již roku 1901 a tamní paleontologické bohatství jej doslova uchvátilo. Spolu s německou expedicí se na místo vrátil v roce 1910 a brzy začal se svými legendárními výzkumy v oáze Baharíja, ležící asi 300 km od Káhiry.

Seriál Podivíni, šílenci a géniové paleontologie

• William Buckland: Pojídač pštrosů, štěňat a netopýrů (vyšlo 24. srpna)
• Ernst Stromer: Svéhlavý odpůrce nacistického režimu (vyšlo 27. srpna)
• Franz Nopcsa: Excentrický baron jako z románu (vychází 30. srpna)
• Robert Bakker: Kacíř paleontologie a otec dinosauří renesance (vychází 2. září)

Se svým pomocníkem Richardem Markgrafem záhy dosáhl pozoruhodných úspěchů, mezi něž se řadily i četné objevy fosilií savců. Jednoznačně nejvýznamnějším nálezem se však staly zkameněliny prvních v Egyptě nalezených dinosaurů: Stromer popsal celkem čtyři, přičemž ohromný Spinosaurus aegyptiacus zůstává dodnes největším známým dravým dinosaurem vůbec.

Těžká životní zkouška 

Stromer pracoval na afrických lokalitách společně s evropským i egyptským týmem čtyři roky a za tu dobu položil základy své budoucí slávy. Po návratu do Německa netrpělivě očekával zásilky fosilií, které v Egyptě pracně shromáždil. Vzhledem k průtahům, jež zavinila první světová válka, však cenné zkameněliny dorazily až roku 1922. Navíc byly značně poškozené, takže další měsíce a roky strávil vědec jejich tříděním a slepováním. 

Ve zmíněném období procházel i těžkou životní zkouškou, protože jako jeden z mála šlechticů odvážně vzdoroval nacistickému režimu. Odmítal zpřetrhat vazby s vědeckými kolegy židovského původu ani nehodlal vstoupit do národně socialistické strany. Také proto se jeho finanční situace značně zhoršovala. Navíc byli jeho tři synové posláni na frontu: Dva z nich nepřežili, třetí strávil mnoho let v sovětském vězení.

Celé dílo v troskách 

Velkou pohromu pro Stromera představovala také jiná ztráta – během druhé světové války bylo jeho celoživotní dílo v jediný den prakticky zničeno. Za vším stál opět fakt, že starý profesor upadl v nemilost u bezohledného režimu. Po zahájení pravidelného bombardování velkých německých měst požadoval opakovaně od příslušných úřadů ochranné opatření pro své fosilní sbírky: Chtěl je nechat převézt na bezpečnější místo, třeba do solných dolů či jeskyní. Žádal však marně.

Čtyřiadvacátého dubna 1944 uskutečnila britská RAF další z mnoha bombových náletů na Mnichov – a jeho cílem se bohužel stalo i tamní muzeum se Stromerovými kolekcemi. Během pouhých několika minut se tak výsledek jeho mnohaletých výzkumů proměnil v trosky. Zničeny byly bohužel také jediné tehdy známé pozůstatky obřího spinosaura. Zbyly prakticky jen nákresy, které německý paleontolog pořídil dřív. Stromer se až do své smrti v roce 1952 (dožil se úctyhodných 82 let) s válečnými ztrátami nesmířil.

Společnost Airbus se sídlem ve francouzském Toulouse je jedním ze dvojice největších výrobců civilních dopravních letadel na světě. Jak se ale zdá, budoucnost Airbusu patří dronům.

Airbus teď mnohé překvapil svým novým projektem Vahana. Tento projekt zahrnuje celé flotily autonomních dronů, které by měly létat nad klasickou městskou dopravou a nabízet zákazníků přepravu, která bude zároveň dechberoucím zážitkem.

Drony CityAirbus by měly fungovat podobně jako taxislužba Uber, jen ve vzduchu a bez lidských řidičů. Zákazník si pomocí aplikace sežene volný dron a dojde si k němu na nejbližší přistávací plochu.

TIP: Pohodová jízda pro jednoho: Čína představila jednomístný dron

Služba by měla být nejen rychlejší než klasické taxíky, ale také by neměla být dražší. Jestli to někomu přijde málo bláznivé, tak Airbus hodlá autonomní létající taxíky testovat už v roce 2017.

El Yunque je jediným tropickým pralesem, který patří do lesního systému Spojených států amerických. Zřejmě i proto se mu podařilo postoupit mezi finálové účastníky hlasování o sedm přírodních divů světa. V tomto pralese, kterému se dříve říkalo Karibský, průměrně spadne až šest metrů srážek ročně, což reprezentuje 380 milionů kubických metrů na ploše asi 110 km².

Toto neobyčejné místo se nachází uprostřed Karibského moře na ostrově Portoriko, jenž je přidruženým státem USA. Nejkrásnější deštný prales, jak je často charakterizován, je domovem pro více než 240 druhů původních stromů, z nichž 23 se vyskytuje pouze tady. Z rostlinného světa je dále významných 88 vzácných druhů stromů, 50 druhů orchidejí a 150 druhů kapradin. Až do listopadu 2006 zde žila i jediná populace kriticky ohroženého papouška amazoňana portorického (Amazona vittata) v počtu cca 30 kusů. Před třemi lety byly ovšem položeny základy pro druhou odloučenou populaci těchto vzácných opeřenců ve státním lese Rio Abajo na opačné straně Portorika.

TIP: Začarované ostrovy Galapág aneb Na lovu zdivočelých koz

Oblast dnešního pralesa El Yunque byla už na konci 19. století vyčleněna jako výjimečný přírodní prostor španělským králem Alfonsem XII. Ve skutečnosti prý hlavním královým cílem nebyla vizionářská ochrana, ale snaha položit další překážku, která by nepřátelům Španělska zabránila v kácení velmi odolného dřeva s oblibou používaného pro stavbu válečných lodí. Ať už ovšem byly úmysly Alfonse XII. jakékoli, faktem je, že El Yunque je nejstarších lesní přírodní rezervací západní polokoule a úžasné stromy zde rostou dodnes.