Bílí trpaslíci se mohou se přeměnit na rudé obry, odhodit své vnější vrstvy a z nich poté vytvořit planetární mlhovinu. Na místě původní hvězdy pak zůstane jen neaktivní jádro skládající se převážně z uhlíku a kyslíku.

Přerod v supernovu

Toto jádro nemá další zdroj energie, takže zvolna vyzařuje energii nashromážděnou za aktivního života hvězdy a chladne. Protože ale není chráněno před gravitačním kolapsem fúzními reakcemi, stane se extrémně hustým – typicky je polovina hmotnosti Slunce obsažena v objemu odpovídajícím objemu Země.

Bílý trpaslík je následně udržován tlakem degenerovaného elektronového plynu. Maximální hmotnost bílého trpaslíka, po jejímž překročení již degenerační tlak není schopen odolat gravitaci, je asi 1,4 hmotností Slunce. Bílý trpaslík, který přesáhne tuto hodnotu (známou jako Chandrasekharova mez), obvykle exploduje jako supernova typu Ia. Nejčastěji se tak děje při přenosu hmoty ze hvězdného průvodce – například druhého trpaslíka. 

Pokud ale bílý trpaslík nedosáhne kritické meze hmotnosti, ochladí se za stovky miliard let natolik, že již nebude viditelný a stane se černým trpaslíkem.

Prvního z popsaných scénářů se dočkal před mnoha tisíci lety i bílý trpaslík v blízkém Velkém Magelanově mračnu. Výsledkem jeho kolapsu byla exploze supernovy typu Ia a následné odvržení mračna trosek, které na svém snímku zachytil Hubbleův vesmírný teleskop.

Zábavní park v čínském městě Chang-čou​ se stal dějištěm netradiční soutěže: Účastníci měli za úkol sníst během tří minut co nejvíc chilli papriček, přičemž museli sedět v kádi plné studené vody a ledu. Mnozí soutěžící ostrý kontrast mezi chladem a vnitřním žárem nevydrželi a z klání odstoupili. Vítězem se stal nejmenovaný muž z Čcheng-tu, který i v extrémních podmínkách spořádal v časovém limitu 62 papriček.

Není to tak dávno, co vlci žili po celé severní polokouli. V dnešní době je lidé zatlačili do těch nejméně osídlených míst. A ještě se ukazuje, že je v jejich druzích zmatek.

Zoologové nějakou dobu rozlišovali celkem tři druhy severoamerických vlků – vlka obecného (Canis lupus), vlka lesního (Canis lycaon) a vlka rudohnědého (Canis rufus). Jenže to už neplatí.

TIP: Překvapení mezi šelmami: Vlci jsou v řešení problémů lepší než psi

Podle nových genetických analýz vlastně žádný vlk lesní neexistuje. Vědci zjistili, že vlci lesní z jejich typické populace v ontarijské rezervaci Algonquin Provincial Park jsou všichni kříženci mezi vlkem obecným a kojotem (Canis latrans). Pěkně jedna polovina genomu vlk a druhá polovina kojot. A z podobných důvodů neexistuje ani vlk rudohnědý.

Stáda slonů, která lze vidět na severu Botswany, považují mnozí lidé za osmý div světa. Vedle světoznámé delty řeky Okavango či vyprahlé pouště Kalahari jsou největší suchozemští savci hlavním turistickým magnetem této jihoafrické země.

Potápějící se Noemova archa

Botswana je přirovnávána ke slonímu ráji, což není v žádném případě přehnané. Zdejší stáda dosahují enormních rozměrů a výjimkou nejsou ani stohlavá uskupení. Celkový počet slonů i s populací v sousedním Zimbabwe dosahuje přibližně 218 000 kusů, což představuje 45 % světové populace slonů afrických! Botswana se tak může pyšnit největší sloní koncentrací na černém kontinentu. Počet tlustokožců tady dokonce roste, což v africkém měřítku představuje naprostou výjimku. Velmi pravděpodobně k tomu přispívá i sporé osídlení země – Botswana je velká přibližně jako Francie nebo Ukrajina, ale žijí zde necelé dva miliony obyvatel. Proto zřejmě dochází k minimálním konfliktům mezi slony a lidmi.

Obecné příčiny botswanského sloního boomu jsou ovšem mnohem komplexnější a na první pohled optimistické statistiky začnou po bližším zkoumání hořknout v ústech. Při pohledu do okolních států totiž zjistíte, jak úzce souvisí botswanská populace s pochmurným přístupem ke sloní problematice v okolních státech. V sousedním Zimbabwe jsou sloni beztrestně stříleni jako levný zdroj potravy pro Mugabeho armádu, Zambie se stále potýká s pytláctvím a v Jihoafrické republice je sloní populace regulována odstřelem. V Angole byla místa kdysi proslavená výskytem největších suchozemských savců zdevastována vleklou občanskou válkou. Botswana je tedy útočištěm pro zvířata ze sousedních zemí, která sem vede instinkt. Existuje jediná hrozba, před kterou slony neochrání ani rozlehlé pláně na severu Botswany – rozpínající se lidská civilizace.

Z vyslance vyhnanec

V afrických legendách figuruje slon jako tvor, který u domorodých obyvatel vzbuzuje úctu a zasluhuje respekt. Rostoucí lidská populace však kouzelné africké příběhy dávno přetavila v drsnou realitu a navždy postavení slonů změnila. Ekonomický tlak na zemědělskou půdu učinil ze slona úhlavního nepřítele místních farmářů.

Západní turisté často vůbec nevědí o vzrůstajícím počtu střetů mezi slony a lidmi (HEC, tedy Human-Elephant Conflict), které v poslední době hýbou celou jižní Afrikou. Případy zdevastované úrody se stále více promítají v hlasech, jež volají po umělé regulaci pomocí odstřelů. Kdysi mocnému vyslanci africké divočiny je tak dopřáváno klidu pouze v několika rezervacích. Bohužel i ty se ukázaly jako neefektivní. Sloni rangerům mizeli před očima a z neznámých důvodů opouštěli hranice parků. Měnil se tak i jejich statut – z chráněného druhu se opuštěním rezervace automaticky stával psanec a potencionální cíl farmářských pušek. Zprvu se jako účinné protiopatření zdálo oplocení parků. Na takto vytvořeném „ostrově“ se však zoologové začali brzy setkávat s prvními projevy degenerace druhu. Šlo o slepou uličku.

Kdo se to přemnožil?

Možnému řešení situace otevřela cestu změna úhlu pohledu, a to doslova. Z letadla vypadá Botswana jako kosmická záhada – od pouště Kalahari na jihu až po oblast u řeky Chobe je protkána hustou sítí bílých čar, které vytvářejí prapodivné obrazce. Po delším pozorování si člověk uvědomí, že nejde o silnice ani o elektrické vedení, ale o sloní stezky. Právě ty zaujaly dr. Mika Chase, který se problematikou vysokého počtu slonů v Botswaně zabývá již několik let. Po získání doktorátu založil organizaci Elephants Without Borders (EWB – Sloni bez hranic), která si klade za úkol prolomit zeď nevraživosti, jež začala narůstat mezi lidmi a početnými sloními populacemi.

Rozlohy národních parků se člověku zdají jako rozsáhlá nekonečná území, ale z pohledu obřího zvířete, které za den urazí desítky kilometrů, je národní park pouze zastávkou na pouti savanou. Sloni totiž hranice lidmi vytyčených přírodních oblastí neuznávají, stejně jako nerozeznávají jednotlivé státní útvary. Jejich přesun je determinován pouze dostatkem vody a potravy, nikoli vízovou povinností či celními předpisy.

TIP: Ze života afrických šelem aneb Po stopách velkých koček

Doktor Chase a jeho tým se rozhodli označkovat slony pomocí límců a získat podrobnější údaje o migrační aktivitě chobotnatců. Zaznamenali tak i rekordní sloní migraci – jeden mladý samec obcházel území o rozloze neuvěřitelných 24 828 km² (cca třetina rozlohy ČR)! Sloni jsou bohužel často za svoji „neukázněnost“ krutě trestáni. Jejich touha hledat neustále nové zdroje potravy získává rysy frustrace – svěží zeleň, čerstvé traviny a plantáže totiž už mají své majitele. V médiích se často hovoří o přemnožení slonů, ve skutečnosti by však bylo správné říci, že vzrostl počet lidí, jejich farem a že přirozené prostředí slonů bylo ořezáno do tísnivých rezervací. Teprve vzhledem k této okolnosti se sloní stáda mohou jevit jako přemnožená.

Smířit slony s lidmi

Podle ekologů a ochranářů je ovšem obrovská populace slonů v Botswaně udržitelná. Podle výzkumů EWB se více než 69 % jedinců nachází mimo hranice přírodních parků a rezervací. Vyvstává otázka, jak chránit tvory, kteří neustále opouštějí území, na němž je jim zaručena ochrana. Kelly Landenová, programová manažerka EWB, v exkluzivním rozhovoru pro Přírodu uvedla: „Jedinou možností, jak chránit obrovské sloní populace mimo rezervace, je vybudování mezinárodních koridorů.“ K úspěšnému realizování je ale potřeba mezinárodní spolupráce, aktivní přístup afrických ochranářů a v neposlední řadě také politická i právní shoda. Tím výčet zdaleka nekončí. „Největším nepřítelem slonů nejsou pytláci, ale předsudky obyvatel. Potřebujeme nutně změnit myšlení lidí.“ Dopomoci k tomu má řada aktivit, které EWB vyvíjí – přednášky, workshopy, osvěta.

Je ale vůbec možné přesvědčit vesničany, kterým sloni zdevastovali úrodu, o jejich neškodnosti a přínosu? „To je těžká otázka…obzvláště když si sloni často počínají skutečně jako v porcelánu. Jediné, co můžeme podniknout, je ukázat lidem jejich druhou tvář. Sloni jsou něžní a smysluplní tvorové, kteří se nebaví ničením a plundrováním.“ Kelly si je vědoma, že k tomu bude potřeba ještě mnoho let tvrdé práce a úsilí. Zároveň však bez váhání ví, v čem spočívá řešení této svízelné situace: „Klíčovým východiskem je vzdělání – lidé se bojí toho, co neznají,“ dodává.

Takové klidné setkání

Slova Kelly Landenové jsem si spojil s příhodou, kterou jsem zažil při celodenním pozorování sloního stáda v severní Botswaně. Navečer odvedla dominantní slonice slůňata k bahenní lázni. Mláďata se od ní najednou oddělila a zamířila přímo k nám. Když se ocitla asi pět metrů od nás, slonice je zaregistrovala a okamžitě proti nám s troubením vyrazila. Pohazovala hlavou, máchala obrovskýma ušima a s mohutným odfrkáváním na sebe začala házet prach a kamení. Svoji sílu demonstrovala tak zapáleně, že jí v jednom okamžiku dokonce vyletěl chobot a zůstal viset na mohutném klu. Přesně v tomto okamžiku jsem přestal fotografovat – v autě bez střechy a bez dveří jsem si připadal jako na stříbrném podnose – kdyby se slonice rozhodla někoho z nás chobotem vytáhnout, nic by jí v tom nezabránilo. Nakonec se ale od nás odvrátila.

Přestože jsem toho o slonech věděl hodně, cítil jsem ohromné napětí a respekt před tak obrovským zvířetem. Od našeho průvodce, který na sobě po celou dobu nedal znát nejmenší znepokojení, jsem se později dozvěděl naprosto fantastickou věc. Právě v okamžiku, kdy se slonice zdála být nejagresivnější, byla naopak v nejlepším rozpoložení. Když jsem požádal o vysvětlení, odvětil: „Když si slon přehodí chobot přes kel, je to přibližně to samé gesto, jako když si člověk dá u televize nohu přes nohu. Je to znamení absolutní pohody.“

Neuspěchaný úspěch

EWB ve svém dlouholetém úsilí sklízí první úspěchy. Díky sledování slonů pomocí vysílaček se například podařilo definovat a vybudovat první mezinárodní koridory. Jedná se o trasy vedoucí do severní Botswany z jihovýchodní Angoly a z jihozápadní Zambie. Límcování přineslo dosud neznámé informace o migraci slonů. Práce EWB ale zdaleka není u konce. Na stole je mnoho předsevzetí, která by se měla zrealizovat. Mezi aktivity, kterými chce EWB poukázat na mírumilovnou povahu těchto tvorů, jsou exkurze do přirozených prostředí, v nichž sloni žijí a v nichž nedochází ke konfliktům s lidmi.

„Největší výzvou je spolupráce s místními komunitami, kterých se soužití se slony týká nejvíc. Naším cílem je přesvědčit domorodé obyvatele o přínosu slonů pro krajinu i pro ně samé. Chceme zmírnit následky konfliktů lidí se slony a pokud to půjde, zcela se jim jednou v budoucnu vyhnout.“

To, co je podle Kelly Landenové i Mika Chase stěžejní, je změna logického uvažování obyvatel. Jinými slovy, pokud si postavím farmu v místech, kudy často pochodují sloni, zadělávám si na problém. Určením a uznáním migračních tras se lze budoucím konfliktům vyhnout. A pokud se přece jen stane, že slon napáchá škodu, měla by zafungovat státní správa, která by postižené obyvatele měla odškodnit. Jedině tak lze zamezit tomu, aby farmáři brali „spravedlnost“ do vlastních rukou.

Příkoří zakotvené v legendě

Některé formy ochrany živočichů a celých ekosystémů jsou zaostalé. S postupem času je třeba přehodnotit priority z důrazem na efektivitu. „Divočina, přírodní zdroje a zacházení s půdou jsou proměnnými veličinami, které ovlivňují vývoj a přístup civilizace. Naše úsilí závisí a bude vždy záviset na těchto změnách,“ říká Kelly o nutném přístupu odborné i laické veřejnosti. A snad je to také píseň budoucnosti, kdy člověk jednou zmoudří a začne brát přírodu jako rovnocenného partnera. Současné národní parky a rezervace totiž jen zdůrazňují tísnivý pocit z toho, jak se jako lidé k přírodnímu bohatství neumíme chovat a že bez významného zásahu státního aparátu a bez ochranářského úsilí mezinárodních společenství by vše cenné zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

Snad právě díky EWB se třeba jednou dočkáme toho, že vedle sebe budou žít farmáři a sloni pokojně. Prozatím připomíná osud těchto majestátních zvířat rozjetou horskou dráhu. Jejich vysoké počty dělají vrásky zemědělcům, nízký stav sloní populace znepokojuje ochranáře, zatímco pytláci a obchodníci se slonovinou využívají zmatku ve svůj prospěch. Podle pověsti tanzánského kmene Wachanga byl slon původně ušlechtilý člověk, kterého však lidé připravili o všechny končetiny vyjma pravé paže, jež se proměnila v chobot. Kéž by šlo o poslední příkoří, kterého se sloni ze strany člověka dočkali …

Nálet na Pearl Harbor (7. prosince 1941) uskutečnily tři hlavní typy japonských letounů, a sice stíhací A6M, střemhlavé D3A a torpédové B5N, jimž se podle spojeneckého kódu říkalo Zero (původně Zeke), Val a Kate. Ve své době patřily k technické špičce, ačkoli každý měl i své slabiny. Na počátku války v Pacifiku si každopádně připisovaly obrovské úspěchy.

Standardní bitevní lodě

Když Spojené státy v roce 1917 vstupovaly do první světové války, vlastnily několik tříd bitevních lodí kategorií dreadnought a super dreadnought. Do druhé z nich náležely dvě třídy, které zároveň představovaly počátek vývojové linie takzvaných standardních bitevních lodí. Američané nakonec vyvinuli celkem pět takových tříd, které nesly jména Nevada, Pennsylvania, New Mexico, Tennessee a Colorado. Všechny spojovalo mimo jiné to, že dosahovaly rychlosti okolo 21 uzlů, při ekonomičtější rychlosti měly maximální dosah asi 8 000 námořních mil (15 000 km), nesly čtyři dělové věže a disponovaly pancéřováním podle filozofie „všechno, nebo nic“.

Ta v podstatě zareagovala na koncepci výzbroje dreadnoughtů, které měly zejména baterie těžkých děl pro palbu na delší vzdálenosti, zatímco děla menších ráží byla výrazně omezena. Na základě toho se dospělo k závěru, že nemá příliš smysl na lodě montovat středně silný pancíř proti lehčím dělům, která se v boji uplatní stejně jen zřídka. Životně důležité části lodě měly dostat pancíř o maximální možné síle, aby byly chráněny proti těžkým dělům, ale ostatní části měly mít pancíř slabý nebo prakticky žádný.

Tímto způsobem byly zkonstruovány i dva super dreadnoughty třídy Pennsylvania navazující na plavidla třídy Nevada, která měla jako první jen mazutové vytápění kotlů (nevyžadovaly uhlí). Jestliže ovšem třída Nevada měla deset děl ráže 356 mm (dvě věže po dvou a dvě po třech hlavních), tak nová třída se už mohla pochlubit dvanácti zbraněmi stejného kalibru.

Kromě toho se na plavidle nalézalo 22 víceúčelových děl ráže 127 mm, dále čtyři kanóny ráže 76 mm a dva torpédomety ráže 533 mm. Nejsilnější pancéřování nesly dělové věže, kde síla oceli činila až 457 mm, kdežto většina trupu dostala pancéřování silné maximálně 203 mm. Paluba měla pouze 76 mm silnou ochranu. Zejména ono poslední číslo poté sehrálo důležitou úlohu při zkáze Arizony.

Pod japonským útokem

První plavidlo dostalo název BB-38 Pennsylvania a jeho stavba začala 27. října 1913. Na vodu bylo spuštěno 16. prosince 1915 a do služby vstoupilo 12. června 1916. S přibližně půlročním odstupem následovala BB-39 Arizona, která se stavěla od 16. března 1914, na vodu se dostala 19. června 1915 a do výzbroje US Navy vstoupila 17. října 1916. Ve chvíli, kdy byl vyhlášen válečný stav mezi USA a centrálními mocnostmi, se tak jednalo o nejnovější bitevní lodě americké flotily.

Do první světové války ovšem již reálně nepromluvila ani jedna a jejich služba v meziválečném období byla poměrně jednotvárná. Operovaly zejména v Karibském moři a Tichém oceánu a na konci 20. let prodělaly modernizaci, při níž byl zredukován počet 127mm kanónů původního provedení a byly instalovány nové zbraně shodné ráže proti letadlům, které nahradily staré 76mm kanóny. Loď Pennsylvania dostala ve 30. letech i radar RCA CXAM-1.

Obě plavidla byla následně převelena do havajského přístavu Pearl Harbor. Začínalo se mluvit o vyřazení této v zásadě už zastaralé třídy, když přišel překvapivý útok Japonců. Arizona kotvila v řadě bitevních lodí, zatímco Pennsylvania se nalézala v suchém doku. Její zbraně téměř ihned zahájily palbu na útočníky, kteří provedli několik náletů. Navzdory ztrátám posádky (nejméně patnáct mrtvých) však utrpěla jen povrchové poškození od jediné pumy.

Smutný konec obou lodí

Daleko hůř dopadla Arizona, kterou zasáhlo nejméně jedno torpédo a okolo osmi pum. Fatální následky měla ta, která prorazila slabě pancéřovanou palubu na přídi a vybuchla ve skladišti munice. Američané později vyzvedli dvě dělové věže, ale zničený trup zůstal na místě, aby nad ním v roce 1958 vyrostl památník.

TIP: Spojenecká vylodění: Pacifik 1943-1945

Opravená a zmodernizovaná Pennsylvania se záhy zapojila do bojů a účastnila se mimo jiné bitev o ostrovy Makin, Kwajalein, Saipan, Guam, Wake či Okinawu, kde byla 12. srpna 1945 zasažena torpédem. Dvacet mužů zemřelo a v boku plavidla zel velký otvor. Američané loď opravili, a tak mohla ještě v roce 1946 posloužit coby cíl při atomových zkouškách u atolu Bikini. O dva roky později pak byla potopena u Kwajaleinu.

Raketa SLS má být největší raketou, jakou kdy lidstvo vytvořilo. Uhasit žízeň takového kolosu je ale pořádná výzva. V továrně Michoud Assembly Facility v New Orleans k tomuto účelu vyrostly obří palivové nádrže na kapalný vodík a jejich rozměry jsou skutečně úctyhodné – centrální stupeň budoucí rakety má měřit zhruba 65 metrů (212 stop), samotné palivové nádrže měří na délku bezmála 40 metrů (130 stop). Časosběrné video zachycuje výrobu jedné z těchto palivových nádrží. Jde sice zatím jen o testovací verzi, výroba finální verze je již ale také v plném proudu.

Psalo se 20. srpna 1968 a Československo se chystalo ke spánku. A přesně v jedenáct hodin v noci se začaly dějiny odvíjet novým směrem. Vojska Varšavské smlouvy zahájila v reakci na uvolňování domácích poměrů invazi do Československa.

TIP: Zvací dopis v češtině: Text, který odstartoval krvavé události v srpnu 1968

Vpád pěti zemí v čele se Sovětským svazem na území socialistického Československa znamenal pro obyvatele šok. Nejdříve byly obsazeny strategické dopravní uzly jako letiště a postupně zaplavilo ulice na 6 300 tanků.

Situaci neulehčilo ani zadržení čelních komunistických představitelů, kteří byli převezeni do Sovětského svazu. Politici v čele s Alexandrem Dubčekem byli následně u Velkého bratra přinuceni podepsat souhlas s ruskou pomocí proti bujícím živlům. Obavy to byly zřejmě veliké, neboť vojska zůstala v Československu až do roku 1991.

„Pošlete sem hlídku, na Deadwood Street někdo právě souloží s dodávkou…“ Podobně znějící hlášení přijala ústředna policie v americkém Daytonu. Muži zákona vyrazili na místo, kde nalezli spícího, namol opilého muže oblečeného pouze v trenýrkách. Podle svědků muž, identifikovaný jako Michael Henson, přistoupil k čelní straně zaparkované dodávky, stáhl si trenýrky, načež začal předvádět kopulační pohyby. Poté, co svůj láskyplný akt dokončil, usnul namol opilý v předzahrádce nedalekého domu, kde jej objevila přivolaná hlídka. Policie muže obvinila z veřejného pohoršení a převezla ho do městské věznice, kde mohl v klidu vystřízlivět. Kauci za neobvyklou „autoerotiku“ soudce stanovil na 2 500 dolarů (přibližně 58 tisíc korun).

Malajsijská Malakka leží na břehu Malackého průlivu, strategicky mezi Kuala Lumpurem a Singapurem. Do 14. století stála v místě jen hrstka rybářských chatrčí, současná metropole má ovšem přes 500 tisíc obyvatel. Dodnes není zcela jisté, co zapříčinilo rozvoj vesničky; pokud bychom se však spolehli na pravdivost mýtů, mohl za její rozmach král Paramešvara (viz Jméno podle stromu). 

Z ruky do ruky

Symbolem Malakky se stala pevnost A Famosa, kterou zbudovali Portugalci krátce poté, co v roce 1511 porazili malackého sultána Mahmúda Šáha. Z pevnosti se dochovalo jen malé, i když stále okázalé kamenné torzo v podobě brány Porta de Santiago. Avšak nebýt zakladatele moderního Singapuru sira Stamforda Rafflese, pravděpodobně už by nestála ani zmíněná brána. Když totiž pevnost v 18. století skončila pod britskou nadvládou, nechali ji noví vlastníci chátrat, a v roce 1806 dokonce nařídili její demolici. Poslední zbytky objektu zachránil právě sir Raffles, který v něm objevil jedinečnou historickou památku – jednu z nejstarších evropských staveb v celé jihovýchodní Asii. 

Bránu dodnes střeží dva kanony namířené na průplav. Čas z ní navíc ještě neobrousil všechny reliéfy, takže ji zdobí postavy stojící u krásných lodí, různé zbraně a nápisy. 

Malajsijský ráj

Bujná zahrada takřka v historickém centru města hraje mnoha barvami a vůněmi. Na první pohled zaujmou štíhlé palmy a další exotické dřeviny s listy nepopsatelných tvarů. Skutečný poklad však představují orchideje, které tam rostou jako plevel a jimž jen málokdo z místních věnuje pozornost. Středoevropan si ovšem díky nim bude připadat jako v maličkém kousku ráje. 

Svým způsobem zahrada rajská skutečně byla – stojí v ní totiž sultánský palác z 15. století a do jejích prostor neměl dřív přístup nikdo kromě královské rodiny a služebnictva. Původní sídlo vládce se však nedochovalo, a proto dnes návštěvníky vítá velmi působivá rekonstrukce, jež zachovává jedinečnost původní stavby: Je kompletně dřevěná a při jejím budování nebyl použit ani jeden hřebík. 

Bývalé sídlo sultána slouží už téměř dvě desetiletí jako muzeum malajsijských tradic a historie. Malby na jeho stěnách znázorňují příběhy rybářů, prvních obyvatel Malakky, ale i obchodní lodě, které na místo zavál vítr z Číny, Arábie a později z Evropy. Nádherný dřevěný interiér navíc doplňuje výstava tradičního oblečení, krojů a dobových zbraní či nástrojů.

Náboženské soužití

Podobně jako v mnoha dalších asijských městech, i v Malakce vedle sebe existují různá náboženství. Bez výrazných problémů spolu v metropoli žijí muslimové, křesťané, hinduisté i buddhisté. Přestože je Malajsie převážně muslimskou zemí, nevelkému pahorku zvedajícímu se nad starobylou částí Malakky vévodí ruiny křesťanského kostela sv. Pavla. 

Svatostánek, z něhož zbyly jen trosky, postavili Portugalci v roce 1521 a proslavil jej apoštol Dálného východu sv. František Xaverský, který se jako první pokoušel šířit křesťanství mezi obyvateli jižní a jihovýchodní Asie. Misionář se v Malakce usadil a pomohl u kostela vybudovat školu. Město si oblíbil také kvůli jeho strategické poloze – vyrážel odtam na cesty do Číny a Japonska. Jeho ostatky dokonce nejprve pohřbili přímo na pahorku, a teprve později byly přeneseny do indické Góy. 

Rudé náměstí

V srdci starého města se ukrývá náměstí, za jehož sytě červené odstíny by se nemusel stydět ani moskevský Kreml. Tamní dominantu tvoří nevelká hodinová věž, jaké za sebou zanechávali kolonisté po celé Asii. Přímo za ní stojí Stadthuys, tedy městská radnice, jejíž název odkazuje k 17. století, kdy v budově úřadovali Nizozemci. Nejfotogeničtější stavbou náměstí je však pronikavě červený kostel Christ Church z roku 1753, jenž se ovšem do červených odstínů zahalil až počátkem 20. století. 

Mezi rudými budovami se sbíhají rikšové, kteří své „povozy“ barví divokými odstíny a zdobí kýčovitými postavičkami či plyšáky. Evidentně však moc dobře vědí, co dělají, protože netradiční vzhled láká turisty. Kdekdo podlehne, nechá se před bizarní rikšou vyfotit a pravděpodobně jejímu majiteli rovnou zaplatí za projížďku městem. 

Tepna Malakky

Přilehlé nábřeží řeky Malakky obsadily malé domky s oprýskanými fasádami, které místní během posledních let přetvořili na útulné kavárny, čajovny, restaurace či malé rodinné podniky s tradičním jídlem. 

Můžete si tam v klidu vychutnat malajsijskou zmrzlinu, čaj s mlékem, hustou polévku loksa s příchutí kyselého tamarindu, krevetové kari, domácí rýžové koule či speciality peranakanské kuchyně, v níž se mísí malajsijské a indonéské vlivy. Za řekou pak pulzuje čínská čtvrť plná nádherných upravených domů, jejíž hemžení budí dojem, že se tam soustředí veškeré dění města. 

Chrám tří náboženství

Rozkvět zažilo centrum Malakky začátkem 20. století, kdy se tam přestěhovaly mnohé čínské rodiny pocházející z oblasti Singapuru. Některé místní domy pamatují i koloniální časy, přičemž každý je jedinečný. Fasády zdobí čínské znaky, kaligrafie, draci, červené lucerny a občas se mezi budovami ukrývá i maličká svatyně s vonnými tyčinkami. 

Hlavní tepnu čínské čtvrti lemuje tolik obchůdků, že připomíná tržiště. Avšak ani v místech, kde ještě přežívají vzpomínky na dávné spojení s Čínou, nekomplikuje lidem život náboženská rozdílnost. Na konci ulice stojí mešita Kampung Kling, kterou roku 1748 postavili muslimští obchodníci. Původní dřevěná stavba se nedochovala – na jejím místě proto vznikla cihlová rekonstrukce někdejšího svatostánku. 

Nedaleko zas narazíte na čínský chrám Cheng Hoon Teng ze 17. století zasvěcený bohyni milosrdenství Kuan-jin. Jedná se přitom o nejstarší dosud sloužící svatostánek svého druhu v celé Malajsii.

Slacklining jako sportovní odvětví je poměrně mladým sportem, jeho základy jsou už ale pořádně vousaté. Extrémní formě slackliningu se také říká highlining a používá se k němu lano napnuté vysoko nad zemí, například mezi vysokými skalisky. Přesně takové místo si pro svůj adrenalinovou procházku vybral odvážný slackliner Lukas Irmler - Hora Pedra da Gávea, která se stala místem jeho vybalancované procházky, se tyčí do výšky 842 metrů nad brazilskou pláží Copacabana.