Plavky dnes patří k neodmyslitelným letním módním doplňkům. Vývoj až k současné podobě elastického úboru však zdaleka neprobíhal hladce. Za šokující se svého času považovalo i odhalené rameno.

TIP: Módní trendy: 100 let pánských plavek ve třech minutách

Na počátku 20. století šokovala vodní balerína Annette Kellermanová veřejnost, když se představila ve zcela nové podobě plavek. Rafinovaný střih totiž odhaloval ramena, krk a co horšího – i nohy. Omráčila tím sice nejednoho muže v publiku, ale za tento počin byla zatčena za veřejné pohoršení. Soud ale nakonec uznal, že v rámci plavání méně látky znamená více a Kellermanová tak inspirovala mnoho dalších žen. Nezadržitelně se šířící trend podpořil mimo jiné i nově vznikající kult módních časopisů na počátku 20. let minulého století. 

Příběh Coco Chanel, která se narodila 19. srpna 1883, připomínal téměř pohádku o chudé dívce, která se stala slavnou ikonou. Z dcery podomního obchodníka se vyloupla nejúspěšnější módní návrhářka všech dob. 

TIP: Móda napříč staletími: Co nesmělo dámám chybět v šatníku?

Svůj talent ukázala už v době, kdy pomáhala v obchodě s oděvy u své tety. Později si za pomoci vlivných přátel otevřela obchod s klobouky, který brzy rozšířila o nový sortiment. Narozdíl od tradičních dámských šatů, kterým stále vévodily korzety a upjaté střihy, vnesla Coco do světa dámské konfekce pohodlí, jednoduchost a uvolněný styl, které znamenaly na poli módy doslova revoluci.

Říká se, že kvalitní snídaně dokáže správně vyladit tělo na celý den. Platí to pro běžné smrtelníky, pro vrcholové sportovce pak dvojnásob. Charlese Polequin, výživový poradce a trenér, doporučuje snídat především maso – hodně kvalitního masa a oříšky. Maso podle Polequina poskytuje tělu stabilní hladinu cukru v krvi, oříšky jsou zase skvělým zdrojem zdravých tuků. Polequin spolupracoval s takovými hvězdami jako je Chris Pronger, Al MacInnis nebo Joe Nieuwendyk z NHL, s Davidem Bostonem (NFL), ale i s atlety - koulařem Adamem Nelsonem, skokanem Dwight Phillipsem a s atletkami Nanceen Perry a Michelle Freemanovou. 

Pokud máte na oříšky alergii, doporučuje je Polequin nahradit vybraným ovocem – meruňkami, avokádem, ostružinami, borůvkami, grapefruity, papájou, broskvemi, švestkami, malinami a jahodami.

TIP: Jídelníček pro náš mozek: Potraviny, které ovlivní vaši duševní pohodu

Snídani je také třeba doplnit vhodnými nápoji – například bylinnými čaji nebo kávou, za zcela zapovězené považuje Polequin mléko, limonády a džusy.

Na první pohled podmanivě lákavý blankyt vodní hladiny by se mohl stát smrtící lázní, kdyby ovšem přítomnost agresivních látek zdaleka neavizovaly sirné výpary. V průběhu let tady v dusivém kouři přišlo o život několik lidí včetně turistů ze západu. Většina lidských obětí ovšem pocházela z dlouhé řady zdejších zaměstnanců. 

I když totiž zdravý rozum velí příliš se k hladině nepřibližovat, jde o místo výkonu práce pro několik desítek nosičů síry. „Fabriku“ na síru, které se říká žluté peklo, už na konci druhé světové války založili Holanďané a dá se říci, že podle původního modelu funguje dodnes. Litinové trubky přivádí z neustále kouřícího sopouchu na určité místo až 500 °C horké sirné páry a v okolí rour se kondenzuje čistá síra. Stačí ji v blocích odlamovat a na zádech nosit k asi dva kilometry vzdálené silnici.

TIP: Koupání nedoporučeno! Pět nejpodivnějších jezer světa

Drobní dělníci takto přenáší na jeden zátah šedesát až sto kilo. Cesta vede do prudkého kopce na okraj kráteru a pak stejně prudce padá dolů. Mnozí z nosičů chodí bosky a trasu absolvují maximálně dvakrát za den. Vzhledem k mimořádné námaze a agresivním sirným parám se jen málo z nich dožije více než 40 let. Pokud je ovšem silnější exploze vulkánu ve strmém kráteru jezera nezadusí dřív.

Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo s historií sahající hluboko do středověku. Zamiloval si je na první pohled a stalo se mu skutečným domovem. 

Nový domov

Nacisty sice povstání z noci na 28. dubna 1945 značně zaskočilo, ale záhy se mnichovský gauleiter Paul Giesler spolu s bavorským říšským místodržitelem Franzem Ritter von Eppem vzpamatovali a rozhodli k rázné protiakci. Během několika hodin tak jednotky SS mnichovské povstání zlikvidovaly. Reiterova jednotka v Ismaningu nakonec musela opustit vysílačku a ustoupit před početnějšími jednotkami SS.

Předchozí část:
Protinacistické povstání v Mnichově 28. dubna 1945 (1): Nešťastné bavorské finále

Nacisté se začali krutě mstít těm, které dopadli. Braunovi tankisté jakož i většina tlumočníků se včas rozptýlili či dostali do amerického zajetí. Jedním z prvních popravených vzbouřenců byl hrdina z první světové války a předválečný nakladatel major Günther Caracciola Delbrück. Ten se jako Eppův vojenský pobočník marně pokusil přesvědčit vládce Bavorska k rezignaci a kapitulaci před Američany, ale byl se svými spolupracovníky zajat jednotkou SS a vzápětí popraven na nádvoří Eppova úřadu.

Popravy na sklonku války 

Celkem nacisté popravili 57 účastníků povstání. Jedněmi z mučedníků tohoto vystoupení proti nacistickému režimu byli například i farář Josef Grimm a učitel Georg Hangl z Göttingenu, již uposlechli výzev FAB a z místního kostela strhli vlajku s hákovým křížem. Místo ní vyvěsili modrobílý šachovnicovitý prapor Bavorska. Za tento čin je zavraždili vojáci SS. Největší masakr se však udál v hornickém městečku Penzberg, kde nacisté zabili čtrnáct mužů a dvě ženy v odplatu za pokus převzít moc v obci. Za zmínku stojí, že tuto akci provedlo již formující se poválečné nacistické podzemí z organizace Werwolf.

Pokračování:
Ruppert Gerngross: Tlumočník v čele protinacistického povstání (vychází 16. srpna)

Na větší teror i odpor se však již nacisté v Bavorsku vzhledem k rychlému vývoji událostí nezmohli. Američané nakonec vstoupili do Mnichova prakticky bez boje až 30. dubna. Na pokus skupiny Freiheitsaktion Bayern se záhy zapomnělo. V atmosféře nastalé studené války unikli na straně jedné potrestání ti, kteří se dopouštěli zločinů i na samém konci války, na straně druhé se prakticky vůbec řadu let nevzpomínalo na ty, kteří se dokázali postavit nacistickému zlu.

Malý shluk jasných modrých hvězd v levém horním rohu tohoto snímku, jehož mamutí originální verze má rozlišení 615 megapixelů, je pro vědce dokonalou kosmickou laboratoří, ve které mohou zkoumat život a smrt různých typů hvězd. Hvězdokupa známá pod označením M18 (Messier 18) je složena ze stálic, které vznikly společně, ze stejného mohutného oblaku plynu a prachu. Záběr rovněž zachycuje červeně zářící oblaky vodíku a temné prachové filamenty.

Modrá a bílá barva hvězd patřících do hvězdokupy M18 je známkou jejich mládí, tyto stálice jsou pravděpodobně staré jen asi 30 milionů let. Díky společnému vzniku v jedné hvězdokupě můžeme o těchto hvězdách říci, že veškeré pozorovatelné rozdíly jsou dány jejich počáteční hmotností a že tedy nevznikají vlivem různé vzdálenosti nebo nestejného složení. Právě díky této vlastnosti jsou hvězdokupy velmi užitečné při upřesňování teorií vzniku a vývoje hvězd.

Tmavé pásy táhnoucí se celým snímkem jsou oblasti s vyšší hustotou kosmického prachu, který zastiňuje světlo vzdálenějších hvězd. Slabé načervenalé oblaky, které se zdánlivě vlní mezi hvězdami, jsou složeny z ionizovaného vodíku. Plyn svítí díky silnému ultrafialovému záření mladých horkých hvězd, které zbaví atomy elektronů a přinutí je vydávat slabou záři zachycenou na snímku.

Z okolí Černobylské elektrárny se po katastrofě v roce 1986 vystěhovalo 350 tisíc lidí. V opuštěné oblasti o rozloze 2 600 čtverečních kilometrů ale nevznikla jaderná pustina plná zrůd, nýbrž bující divočina se spoustou vzácných živočichů a rostlin.

Ukrajinská vláda teď zvažuje, že v oblasti Černobylu zřídí rozsáhlý park obnovitelných energií, jehož součástí budou i solární elektrárny. Návrat obyvatel je zatím nepravděpodobný, protože místní úroveň záření sice tolik neškodí ostatním živočichům ani rostlinám, pro lidi je ale stále riziková.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V Černobylu se rozvíjí turistický ruch a park obnovitelných energií by ho příliš nenarušil. Ukrajina by se z pochopitelných důvodů ráda co nejvíce zbavila závislosti na Rusku a právě obnovitelné energie, včetně solární, jsou k tomu vhodné.

Nová technologie fotosytetického článku je průlomem, který by mohl změnit náš přístup k výrobě paliva a zároveň i k redukci emisí. Fotosyntetický článek totiž řeší obě dvě tyto věci najednou.

Technologie funguje podobně jako listy rostlin. Rovněž využívá sluneční záření k výrobě energeticky bohatých molekul z oxidu uhličitého, kterého je v atmosféře až moc. Rozdíl je vlastně jenom v tom, že fotosyntetický článek nevyrábí cukr, ale takzvaný syntézní plyn, směs oxidu uhelnatého a vodíku.

TIP: Extrémně lehká fotovoltaika: Nové solární články unese mýdlová bublina

Chemické reakce tohoto druhu potřebují účinný katalyzátor. Klíčem k úspěchu se v případě fotosyntetického článku staly nanovločky diselenidu wolframu, které fungují asi tisíckrát rychleji než katalyzátory z drahých kovů, a zároveň jsou dvacetkrát levnější.

Když meziplanetární sonda Juno počátkem letošního července (2016) vstoupila na oběžnou dráhu kolem planety Jupiter, rozhodně nebyla první strojem NASA, který se k Jupiteru dostal.

První průlety kolem Jupiteru

V NASA mají ve skutečnosti dlouhou tradici průzkumu největší planety Sluneční soustavy. Začalo to už v sedmdesátých letech minulého století, kdy se do vydaly do vesmíru sondy Pioneer 10 a Pioneer 11. Kolem Jupiteru proletěly v letech 1973 (Pioneer 10) a 1974 (Pioneer 11), přičemž získaly první detailní pozorování a snímky z blízkosti, jak planety Jupiter, tak i okolních měsíců a samozřejmě i slavné Velké rudé skvrny. V roce1979 proletěly kolem Jupiteru sondy Voyager 1 a 2 a během několika měsíců získaly přes 52 tisíc snímků plynného obra a jeho měsíců.

Na svých cestách Sluneční soustavou Jupiter v blízkosti míjely i sondy Ulysses (1992, 2004), Cassini (2000, 2003) a New Horizons (2007). Všechny získaly množství zajímavých snímků i vědeckých dat, jak o planetě Jupiter, tak i o Jupiterových měsících.

Galileo na oběžné dráze Jupiteru

První pozemskou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Jupiteru, se v roce 1995 stala sonda Galileo. Ve stejném roce vypustila atmosférickou sondu, která krátce zkoumala horní vrstvu atmosféry Jupiteru. Plynného obra studovala do roku 2003, kdy svoji činnost sonda završila řízeným pádem na Jupiter.

TIP: Dostaveníčko s vládcem bohů: Sonda Juno zítra vstoupí na oběžnou dráhu Jupitera

Na výzkumu Jupiteru se samozřejmě podílí i Hubbleův vesmírný teleskop, který od zahájení činnosti v roce 1990 sleduje plynného obra již více než čtvrtstoletí. Významně se podílel na sledování srážky rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem, k níž došlo v červenci 1994 a často též pozoruje Velkou rudou skvrnu a další zajímavé jevy na plynném obru i v jeho okolí.