Tým vedený britskou zooložkou Gail Campbell-Smithovou z University of Kent po dva roky studoval život orangutanů sumaterských (Pongo abelii) v severosumatránském Bantang Seranganu. Tamější krajina je tvořena mozaikou zachovaných zlomků pralesa a malých farem s plantážemi kaučukovníků, chlebovníků, durianu a dalších stromů. Jak orangutani dokáží existovat v této k nepoznání změněné krajině?

Různé strategie primátů

Primáti reagují na změny v krajině různě. Kahau nosatý (Nasalis larvatus) se živí především listím stromů. Pokud jsou pralesy nahrazeny plantážemi dřevin s těžko stravitelným listovím, jako jsou například listy kávovníku s voskovitým povlakem nebo vláknité listy palmy olejné, kahauové z krajiny mizí.

Někteří primáti mají pestřejší jídelníček, což jim dovoluje přežít i v pozměněné krajině. Volí k tomu různé strategie. Například kočkodani zelení (Cercopithecus sabaeus) nebo šimpanzi (Pan troglodytes) se cpou méně výživnými rostlinami. Paviáni a makaci zase věnují mnohem víc času pátrání po zdrojích vydatné potravy. Přitom nejednou proniknou i na pole a plantáže a loupí úrodu.

Orangutani žijící v krajině silně pozměněné člověkem obvykle dělí svůj zájem mezi plantáže a zbytky původního pralesa. Po většinu dní hledají potravu v obou prostředích. Dnů, kdy nejedí nic jiného, než lup z polí a plantáží, je však málo. Když už se orangutani vydají na plantáže, neomezí se jen na „sklizeň“ plodů. Dopřejí si i kůru a lýko z větví a mladých stromů, které tvoří nedílnou součást jejich jídelníčku. Vzhledem k tomu, jak málo orangutanů v krajině žije, nejsou však tyto škody na ovoci, větvích a mladých stromech tak velké, aby to farmářům vadilo. Mnohem citelněji devastují plantáže v Bantang Seranganu hulmani ebenoví (Presbytis thomasi) a zemědělci je za to ze srdce nenávidí.

Samičky jako aktivnější lupiči

V nájezdech na úrodu zemědělců jsou výrazně aktivnější samičky orangutanů než samci, což je celkem nezvyklý fenomén. Pokud vyrazí na lup do zemědělské oblasti například šimpanzi, mají na výpravě hlavní slovo samci. Podobně je tomu i při nájezdech na plantáže podnikaných kočkodany. 

Důvodů, proč při orangutaních loupežných výpravách hrají prim samice, je zřejmě hned několik. Jednak zemědělci na plantážích v Bantang Seranganu pracují jen přes den a navečer odcházejí do vesnic. Orangutani čekají právě na tento okamžik. Nájezdy na úrodu jsou proto relativně bezpečné a mohou se do nich pouštět dokonce i samice nesoucí malá mláďata.

Samci navíc nemají ke shánění potravy na plantážích výrazný motiv. U jiných druhů primátů může samec díky vydatnější potravě z plantáží zesílit a získat navrch nad konkurenty. V narušené krajině však orangutani žijí v malých tlupách a samců je v nich mnohem méně než samic. Konkurence mezi samci je proto slabá a „pánskou společnost“ k výpravám na plantáže nic nepohání. Konkurence mezi samicemi je podstatně tvrdší a ty se proto pokoušejí loupit.

Dočasná rovnováha?

Nájezdy na plantáže mění orangutanům život. Lidoopi žijící v nenarušeném pralese věnují více než polovinu dne shánění potravy a čtvrtinu času odpočívají. Přiživování na plantážích převrací primátům denní režim. Zvířatům stačí ke shánění potravy čtvrtina dne, a tak více než polovinu dne prolenoší. Na první pohled nevypadá dieta orangutaních loupežníků nijak vydatně. Plnou třetinu tvoří jen málo výživná kůra a necelou polovinu výživné ovoce plné kaloricky vydatných cukrů. Orangutani z nenarušených pralesů přitom konzumují kůru a lýko jen vzácně – v jejich jídelníčku zaujímají pouhá 2 % a dvě třetiny potravy tvoří ovoce. Plody z plantáží, jako jsou chlebovníky nebo duriany, jsou však kaloricky natolik vydatné, že i malé porce stačí pokrýt valnou část energetických nároků orangutanů. Ti se pak mohou docpat kůrou, kterou nemusejí namáhavě shánět, a zbytek času lelkují.

I orangutani loupící na plantážích ovšem 80 % své potravy hledají ve zbytcích pralesních porostů. Díky tomu zemědělci orangutany celkem bez problémů tolerují. Lidé a lidoopi žijí vedle sebe bez problému i v krajině, kterou člověk zásadním způsobem změnil. Jak dlouho toto „příměří“ vydrží, není jasné. Pokud by orangutani začali loupit cennější úrodu nebo pokud by jejich nájezdy na plantáže významně nabraly na intenzitě, vzala by křehká rovnováha při soužití s člověkem zcela jistě za své.

Receptory na marihuanu má skutečně kromě člověka také mnoho dalších savců, ale i ptáků, ryb, a dokonce několik druhů bezobratlých. Je známo, že na požití konopí reagují silně kočky a psi; opice pak po aplikaci účinné látky přímo vyžadují další dávku.

Zmíněné receptory mají také pavouci: Zajímavé přitom je, že po požití drogy radikálně změní podobu tkaných sítí: „Zdrogovaní“ členovci totiž při práci často uhýbají od klasického pravidelného tvaru a navíc zanechávají svá díla nedokončená.

 TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Experiment ověřující reakce pavouků na marihuanu uskutečnila NASA v 90. letech minulého století – mimo jiné tak chtěla dokázat, že se podobné testy nemusejí provádět na vyšších živočiších, například na myších.

Druhá nejjasnější trpasličí planeta v Kuiperově pásu se oficiálně jmenuje Makemake, ale její objevitelé jí nejprve říkali „Easterbunny”, neboli velikonoční zajíček. O Makemake (na snímku označena červeně) je nyní známo, že má přinejmenším jeden měsíc.

Na tomto astronomickém snímku složeném z obrazových dat z 29. a 30. června je tento svět ledu vidět hned dvakrát vedle jasné spirální galaxie NGC 4725. NGC 4725 měří přes 100 000 světelných let a nachází se 41 miliónů světelných let od Země. K Makemake je to ze Země mnohem blíže – ve zmíněných dnech ji od naší planety dělilo asi 52,5 astronomických jednotek neboli 7,3 světelných hodin.

Ve východním Srbsku na stavbě elektrárny objevili hrob z římských dob. Kromě několika koster obsahoval i stočené zlaté a stříbrné plátky, které jsou zřejmě popsány dávnými kletbami.

K nálezu došlo na území dávného římského města Viminacium. Před 2 tisíci let to bylo hlavní město římské provincie Moesia Superior a žilo v něm asi 40 tisíc obyvatel.

Podle odborníků jsou podobné nálezy velice vzácné. Texty na plátcích jsou zapsány řeckou abecedou v aramejštině, významném semitském jazyce, kterým zřejmě mluvil i Ježíš Kristus.

TIP: Děsivý nález. V Itálii vykopali hrob středověké čarodějnice teenagerky

Jejich význam není úplně jasný, ale vědci na nich objevili jména démonů z oblasti dnešní Sýrie. Se vší pravděpodobností jde o kletby, které byly zakopány společně s mrtvými.

V roce 2013 NASA podpořila vývoj 3D tiskárny na jídlo. Odborníci doufali, že takový přístroj zajistí astronautům zdravou a gastronomicky hodnotnou stravu pro dlouhodobé mise ve vesmíru.

Pak ale NASA musela seškrtat výdaje a společnost BeeHex přizpůsobila 3D tiskárnu na jídlo k pozemskému využití. A z přístroje pro astronauty na mnohaleté vesmírné lety se stala 3D tiskárna na pizzu, která se uplatňuje na sportovních událostech a v turistických destinacích.

TIP: Pokrok v pohostinství? V Berlíně představili klobásového robota

Z jistého úhlu pohledu jde o mrhání veřejnými prostředky na výzkum, stejně tak ale lze vidět tuto 3D tiskárnu jako další příklad technologie, která byla původně určená pro vesmír a nakonec se uplatnila v každodenním životě na Zemi.

Přes čtvrtinu veškeré hmoty a energie vesmíru tvoří temná hmota. Tušíme, že je všude kolem nás, stále ale nevíme co je temná hmota zač.

Vědci navrhli už celou řadu zajímavých kandidátů na temnou hmotu. Mezi ty nejméně exotické patří takzvané objekty MACHO (česky přeloženo masivní halo objekty). To by měly být objekty z běžné hmoty v galaktických halo, jako hnědí trpaslíci, neutronové hvězdy nebo černé díry, které obvykle prakticky nezáří, takže jsou vlastně neviditelné.

S MACHO objekty to ale nevypadá moc dobře. Určitě nějaké existují, ale zřejmě jich není dost na to, aby vysvětlily temnou hmotu. Astronomové postupně vylučují jednu velikostní třídu MACHO objektů za druhou.

Vysvětlí MACHO objekty temnou hmotu?

Pozorováním gravitačních čoček už vyloučili, že by temnou hmotu mohly tvořit MACHO o hmotnosti 10 až 30 Sluncí, existenci MACHO o hmotnosti nad 100 Sluncí zase vylučují dvojhvězdy v galaktických halo, které by tam jinak nemohly být.

Teď se ukázalo, že nemohou existovat ani MACHO objekty o hmotnosti 30 až 100 Sluncí. Zjistil to Timothy Brandt z Institutu pokročilých studií v Princetonu, když pozoroval kulovou hvězdokupu v trpasličí galaxii Eri II.

TIP: První pozorování temné hmoty jinak než prostřednictvím gravitace

Jde o satelitní galaxii Mléčné dráhy, vzdálenou od nás 1,2 milionů světelných let. Eri II je velice tmavá a podle našich propočtů plná temné hmoty. Poblíž centra Eri II je ale zřetelně viditelná kulová hvězdokupa a Brandt spočítal, že kdyby temnou hmotu tvořily MACHO objekty o hmotnosti 30 až 100 Sluncí, tak by tam ve své podobě uvedená hvězdokupa nemohla existovat.

Z výšky 150 metrů se řítí obrovská masa vody a demonstruje nezkrocenou krásu přírodních sil. To jsou San Rafael, největší a nejimpozantnější vodopády na území Ekvádoru. Existence této přírodní atrakce je ovšem už několik desetiletí ohrožena stavbou hydroelektrárny Coca-Codo Sinclair. Práce začaly už v polovině 80. let 20. století, ale musely být přerušeny, když se v roce 1987 probudil blízký vulkán El Reventador a celou oblast zničil. I když je sopka stále aktivní, intenzivně se pracuje na nové verzi projektu, která zřejmě bere v potaz geologická omezení a zároveň zvyšuje na dvojnásobek plánovaný výkon elektrárny, jež by měla pokrýt 75 % energetické potřeby Ekvádoru.
V rámci projektu má být vybudována přehrada, která zadrží vodu v řece Coca, 24 kilometrů dlouhý tunel a pochopitelně budova vlastní elektrárny. Zároveň bude v tomto regionu, který je prakticky odříznut od světa, nutné postavit silnici biosférickou rezervací Sumaco. Všechny tyto faktoru mohou v součtu znamenat odvodnění a faktickou likvidaci vodopádů.

TIP: Srbské Ďáblovo město aneb Skály s pekelnou pověstí

Hlavním argumentem ekvádorského prezidenta  Rafaela Correy je vytvoření 4 000 pracovních míst přímo souvisejících s hydroelektrárnou a k tomu 15 000 dalších navazujících pracovních příležitostí. Výběrové řízení na stavbu získala čínská společnost Sinohydro. Celý projekt má stát dvě miliardy dolarů, z čehož 85 % pokryje čínská exportní a importní banka a zbylých 15 % ekvádorská vláda.

Alžběta, dcera vévody Maxmiliána Josefa z vedlejší, nesuverénní větve bavorského panovnického rodu Wittlesbachů, se narodila na Štědrý den roku 1837. Její  otec si užíval života, studoval na univerzitě, byl filozofem, spisovatelem, cestovatelem, hudebníkem i básníkem, ale nikdy nevykonával žádnou důležitou funkci. Právě po něm zdědila dcera lásku k cestování i svobodomyslnou povahu.

Rodinné zázemí 

Alžběta vyrůstala stranou bavorského dvora a na rozdíl od většiny tehdejších princezen z ní vyrostla nekonvenční a citlivá dívka, která mluvila bavorským dialektem, byla skvělou plavkyní, jezdkyní a nadšenou horskou turistkou a rybářkou. Rakouská historička Brigitte Hamannová uvedla: „Nenucené ovzduší, pošetilé otcovy choutky od jízdy na cirkusových koních přes hru na citeru až k básnění přece jen vytvořily pro Alžbětu z tohoto dětství ztracený ráj.“

Alžběta přišla na vídeňský dvůr, jenž dával „vyzývavě a okázale najevo přednost urozenosti před talentem“ a který byl zvyklý na císařovny z královských rodin. Alžběta byla dcerou „pouhého“ vévody, což ji v přísné hierarchii řadilo za děti z velkovévodských, královských a císařských rodů. Její matka byla sice dcerou bavorského krále, ale otcova linie Wittelsbachů nikdy nepanovala a spřízňovala se i s neknížecími rody, takže vídeňští aristokraté ohrnovali nad Alžbětiným rodokmenem nos a přijali „malou bavorskou princeznu“ chladně. 

Když dvořané spatřili, že císařovna ráda pije pivo, byli zcela konsternováni, neboť je považovali za nápoj chudiny. I šestnáctiletá Alžběta byla zaskočena, protože se náhle musela začít učit nové jazyky, poznávat jinou zemi, neustále se kontrolovat, přetvařovat a samozřejmě podřizovat strohé disciplíně dvorského ceremonielu. Toto obrovské psychické vypětí, stejně jako tři porody nedlouho za sebou, měly za následek narůstající melancholii, churavění, klaustrofobii a poruchu příjmu potravy. Na počátku šedesátých let se odjela léčit a již nikdy nevedla standardní život císařovny plný slavností, audiencí, dobročinných akcí a reprezentace. Své „povolání“ vykonávala jen občas a s viditelnou nechutí.

S blížícím se koncem třetí říše si bavorský Mnichov s okolím prožil protinacistické povstání, které připravila bavorská odbojová skupina Freiheitsaktion Bayern (FAB). Vůdčí osobností a iniciátorem vzniku této organizace byl kapitán Wehrmachtu JUDr. Rupprecht Gerngross, který tehdy velel jako záložní důstojník německé armády rotě tlumočníků mnichovského VII. vojenského okruhu (Der Dolmetscher-Kompanie des Wehrkreises VII), která byla dislokována v budově mnichovských Sárských kasáren (Saarkaserne).

Přestože skupina FAB měla desetibodový program, ve kterém se mimo jiné hovořilo o nutnosti ukončení nacistického režimu a nastolení práva a demokracie v Bavorsku, hlavním cílem skupiny, ve které rezonovaly především ideály křesťanských sociálů a bavorských autonomistů, byla snaha rychle ukončit nesmyslné válčení. Vedle toho hodlali zabránit nacistům v provedení destrukcí ve městě a zamezit bojům s Američany, jež by přinesly ohrožení životů civilních obyvatel. 

Marné snahy spojit se s Američany

Jádrem odboje v Mnichově, které navazovalo styky s katolickými kruhy a některými představiteli samosprávy z dob před příchodem Hitlera k moci, byla právě Gerngrossova rota. V ní se nacházeli na jedné straně stejní antinacističtí liberálové jako on, na straně druhé bychom zde našli i pragmatiky, kteří možná v roce 1933 projevovali sympatie Hitlerovým myšlenkám, ale nyní považovali za nesmyslné pokračovat v odporu zvláště proti zničujícím leteckým i pozemním úderům anglo-amerických armád.

Podle pozdějších výzkumů bylo do příprav převratu zapojeno na 440 vojáků z několika útvarů. Plánované povstání mělo krycí označení „Lov na bažanty“, které bylo do jisté míry inspirováno hnědou barvou uniforem vyšších funkcionářů NSDAP. Jedna ze snah FAB bylo navázat spojení s Američany.

To se však dlouho nedařilo, i když americká zpravodajská služba OSS měla o plánech FAB určité zprávy, jež jí vysílačkou z Guglhöru u Garmisch-Parkenkirchenu zaslal jeden její agent-parašutista. Američané ale příliš nevěřili faktu, že by na německé straně mohl vůbec někdo chystat povstání. Když překročili Dunaj a rychle se blížili k Mnichovu, byli k nim vysláni dva kurýři FAB, aby je informovali o možnosti spolupráce s bavorským hnutím odporu. Zároveň již povstalci nemohli déle čekat…

S tanky k vysílací stanici

Povstání začalo v noci z pátku 27. na sobotu 28. dubna 1945 dvě hodiny po půlnoci, kdy osm bojových skupin FAB vyrazilo plnit předem stanovené úkoly. Bohužel hned pět z nich bylo neúspěšných, kdy se například jedné z nich nepodařilo zatknout generála Siegfrieda Westphala a další významné představitele nacistického režimu v jižním Bavorsku. Jedna ze skupin FAB naopak dokázala obsadit mnichovskou radnici.

Hlavní bojovou silou FAB měli být tankisté z výcvikové jednotky Panzer-Ersatz-Abteilung 17 ve Freisingu, kterým velel člen skupiny spiklenců bývalý učitel major Alois Braun (1892–1963). Stojí za zmínku, že tato výcviková tanková jednotka měla tehdy své nadřízené velitelství v Praze.

Braunův podřízený poručík Ludwig Reiter skutečně se dvěma tanky a asi stovkou vojáků obsadil rozhlasovou stanici v Ismaningu, odkud se zhruba v okruhu 100 km po dobu pěti hodin ozývalo vysílání FAB, které na 78 místech Bavorska inspirovalo posluchače k různým formám odporu od vyvěšování bílých praporů v obcích, sesazování starostů či kapitulace jednotek Volkssturmu před postupujícími Američany.

Pokračování:
Protinacistické povstání v Mnichově 28. dubna 1945 (2): Popravy na sklonku války (vyšlo 15. srpna)

Část vysílání FAB se četla i francouzsky, aby aktivizovala k akci četné francouzské totálně nasazené dělníky a válečné zajatce. Vysílání do jisté míry přispělo k útěku většiny dozorců z neblaze proslulého koncentračního tábora Dachau, kde se tak řada vězňů dočkala živá osvobození tábora americkými jednotkami 29. dubna.

Asi žádná jiná postava 20. století nereprezentuje tragédii Německa tak jako Adolf Hitler. Tento Rakušan dal po první světové válce Němcům naději (nebo iluzi, chcete-li), že nejsou národem poražených, ale zrazených, a že na Německo stále čeká zářná budoucnost. Rovněž jim předhodil Židy jako viníky neutěšeného stavu státu, čímž rozpoutal holocaust. To vše se stalo předmětem nespočetných výzkumů a o Hitlerově politice, motivaci, chybách i úspěších byly napsány miliony stránek. O jeho sexuálním životě však dodnes nevíme téměř nic.

Zájem současníků

O to, co vlastně Hitler dělal v posteli, se ovšem nezajímají jen dnešní historici. Zejména v kruzích americké rozvědky Office of Strategic Services (OSS) se jednalo o velmi diskutované téma. Psychiatr Walter Langer pro ni v roce 1943 vypracoval hloubkovou studii osobnosti nacistického vůdce, v níž velmi přesvědčivě popsal jeho megalomanství a víru, že jej vede vyšší princip – sama Prozřetelnost.

Vědec si však dal také práci s rozborem Hitlerova soukromého života a dospěl k závěru, že šlo o emočního mrzáka s jasně masochistickými tendencemi, a ke všemu koprofila – tedy že si liboval ve výkalech. Tuto domněnku Langer opřel o svou rozsáhlou praxi a zkušenost, podle níž dodržují pacienti s podobným postižením až chorobně ústní hygienu, čímž se snaží zmíněnou úchylku kompenzovat. A Hitler byl známý až maniakálně precizním čištěním chrupu.

Langer rovněž vycházel z údajného svědectví vůdcovy milenky René Müllerové, kterou prý Hitler žádal, aby jej místo klasického styku raději nakopala jako psa. Po dané zkušenosti spáchala žena sebevraždu. Podobně pak skončila i jeho přítelkyně Geli Raubalová a další dvě milenky se o dobrovolný odchod z tohoto světa zřejmě pokusily. Psychiatr poznamenává, že jde o úctyhodné skóre na muže, který měl s něžným pohlavím jen minimální kontakt. Nutno ovšem podotknout, že studie vznikala uprostřed válečné vřavy a cituje především svědectví lidí, kteří museli před nacistickým režimem uprchnout.

Čistý asexuál?

Nicméně poválečné studie už si tak jisté nejsou. Ačkoliv byla ve hře Hitlerova potenciální, ale nikdy nepřiznaná homosexualita (jeho velmi vřelé návštěvy internátních škol Hitlerjugend jsou legendární stejně jako veřejně deklarovaná „otcovská“ láska k osobním bodyguardům z elitní Leibstandarte SS), historici se dnes kloní spíše k názoru, že byl asexuál.

Hitlerovy románky prý vždy představovaly spíše platonickou záležitost a se svou dlouhodobou partnerkou Evou Braunovou ani nesdílel ložnici. Jeho osobní sluha pak tvrdil, že i když spolu Hitler a Braunová spali, prostěradla zůstala pokaždé bez poskvrnky. Znamená to, že nikdy nedošlo na pohlavní styk? Tak jednoduché to asi nebude, protože někdy koncem války žádal nacistický vůdce svého osobního lékaře o injekce testosteronu a látek z pohlavních žláz mladých býků, jak dokazují nové studie z roku 2010. Tehdy fyzicky chátrající padesátník možná skutečně toužil svou 32letou milenku potěšit. Frekvence jejich intimních styků však byla pravděpodobně velmi nízká, a jak si povšimli vysocí představitelé, jejich vztah se podobal spíše přátelství než partnerství.

Skutečná povaha Hitlerova sexuálního života tak nejspíš zůstane záhadou. Snad nejlépe ho nakonec popsala zpěvačka Marlene Dietrichová, když řekla, že Hitler je „hňup, který se bojí ženských“.