Infekcí virem HIV dnes trpí přes 36 milionů lidí z celého světa. Přesto víme jen málo o evolučním původu tohoto viru. Až doposud byla nejstarší linie viru HIV datována do doby před 12 miliony let. Teď však vědci České akademie věd vystopovali blízké příbuzenstvo viru HIV až do doby před 60 miliony let, tedy do doby jen pár milionů let po drtivém dopadu meteoritu v Chicxulubu.

TIP: Dávný virus v lidském genomu chrání zárodky našich dětí

Klíčovou roli v tomto objevu sehrály endogenní retroviry, tedy pozůstatky sekvencí virů z příbuzenstva HIV, které uvízly v genomu podivuhodných letuch – svérázných savců, co jsou blízkými příbuznými primátů.

Jistý odborník na výpočetní technologie Paul Kry z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu dostal před pár lety nápad. Zalíbila se mi myšlenky vymalovat prostory oddělení počítačových věd univerzity. A jako počítavý vědec k tomu nehodlal použít štětec, ale něco elektronického.

Kry se svými studenty proto vyvinul maličký dron, který je vybaven malou houbou nasáklou inkoustem. Dron využívá komplexní algoritmus, s jehož pomocí pracuje zcela autonomně. Vznáší se podobně jako kolibřík, namáčí houbu v inkoustu a pak s ní vytváří tečky na zdi, z nichž pak nakonec vznikne obraz.

Když při malování obrazu dojdek nějaké chybě, například foukne vítr nebo cákne inkoust, tak na to autonomní inteligence dronu zareaguje a upraví svůj následující postup.

TIP: Nový rekord: Autonomní drony postavily provazový most pro člověka

První varianta dronu musela dělat pravidelné zastávky kvůli doplnění barviva a baterií. Teď vědci experimentují s pokročilou verzí, která čerpá elektřinu a barvu pomocí jemmých kabelů. Díky tomu může malířský dron pracovat prakticky nonstop.

Celkově přišel chod dvora na ke konci Rudolfovy vlády na pěkných 262 tisíc zlatých ročně, počítaje jenom platy dvořanů. Část z nich byli urození šlechtici, kteří se chtěli hřát na výsluní panovníkovy pozornosti. Své podstatné místo zaujímala také skupina vědců, do nichž musíme zahrnout i mágy, alchymisty, šarlatány či dvorní astrology, kteří sestavovali pro císaře horoskopy.

Drahé koníčky

Říká se, že Rudolf za své záliby utrácel nehorázné sumy a mnozí vzdělanci a umělci se stahovali do Prahy jen proto, aby z nich kousek urvali pro sebe. Je pravda, že kromě rozsáhlých sbírek umění, byla na Hradčanech řada alchymistických laboratoří a hvězdářských pracoven. Sám císař si podle legendárního zakladatele alchymie rád nechával říkat německý Hermes Trismegistos. Přesto bychom na jeho dvoře nenalezli jediného „alchymistu“, ti se totiž skrývali pod jménem destilatori. Podle Balbína se jich u dvora vystřídalo více než dvě stě. Jak napsal, „Mnoho zlata pohltily alchymistické kuchyně císařovy!"

Ovšem nebylo to tak slavné, jak se povídá. Rudolf by zřejmě rád rozdal alchymistům polovinu celého říšského jmění (druhou by dal umělcům), ale ve skutečnosti sám jako nepříliš praktický člověk neměl říšské a dokonce dvorské peníze příliš pod kontrolou. Finanční záležitosti byly pevně v rukou úředníků, kteří si dobře hlídali, aby sami dostávali pravidelné platy, stejně jako nezbytná vojenská ochranka. Na umělce i vědce hleděli často spíš přezíravě, a tak jejich platy zadržovali někdy po dlouhé měsíce či roky, přestože je císař velkoryse přislíbil. Navíc podle propočtu několika historiků činily veškeré Rudolfovy investice do vědy a umění za celou dobu jeho vlády pouhých 1,53 % výdajů panovníkovy pokladny. Sbor 19 císařových umělců, mezi nimiž byla skutečně slavná jména, měl dohromady plat jako dva důstojníci. I proslulý Jan Kepler měl přiznáno pouhých několik stovek zlatých, o něž musel císaře opakovaně žádat.

Odpověď na zmíněnou otázku přinesla v roce 2010 společnost Google – po světě prý tehdy kolovalo 129 864 880 knižních děl. Při vytváření odhadu Google nejprve získal informace z katalogizovaného systému knih opatřených mezinárodním kódem ISBN. Nicméně tato data nebyla kompletní: Zmíněné kódy mají totiž pouze publikace vydané po roce 1970 a navíc především v západních zemích.

TIP: Nejkrásnější knihovny světa: Poklady skrývající moudrost

Nakonec tak inženýři z Googlu shromáždili na 150 různých katalogů a adresářů, z nichž poté odstranili duplicitní záznamy. Komplikovaný průzkum firma samozřejmě neprováděla jen z dlouhé chvíle – do roku 2020 totiž hodlá veškeré knihy světa digitalizovat. Výsledná virtuální sbírka má zahrnovat na čtyři miliardy stránek a zhruba dva biliony slov.

Planeta Venuše je sice velikostí téměř stejná jako Země, jinak je to ale extrémně pekelný svět. Na povrchu Venuše panuje drtivý tlak asi 92násobku pozemského atmosférického tlaku a spalující horko s průměrnou teplotou 464 °C. Nic živého ze Země by tam nepřežilo.

Mezinárodní tým vědců tvrdí, že tomu tak nebývalo vždy. Nasimulovali si podmínky na Venuši miliardy let do minulosti a zjistili, že Venuše docela dobře mohla být natolik přívětivá, že by tam mohl existovat život pozemského typu.

Podle simulací mohlo být zpočátku na Venuši podnebí velmi podobné Zemi, s oblaky, občasným sněžením a mělkými oceány. A takové podnebí mělo na Venuši vydržet o něco déle než 700 milionů let po vzniku Sluneční soustavy.

TIP: Neprodyšná atmosféra Venuše: Skleníkový efekt a pětisetstupňová výheň

Proč se to ale zvrtlo a z Venuše se stal děsivý mrtvý svět? Zmíněné simulace na to neodpověděly, protože zobrazovaly jen první 2 miliardy let po vzniku Venuše. Vědci se domnívají, že by to mohlo mít něco společného s rotací Venuše. Ta je dnes tak pomalá, že Venuše rychleji oběhne Slunce, než se otočí kolem své osy.

Něco se hnulo v podrostu. Ozvalo se krátké šramocení a zvuk utichl. Ušel jsem pár kroků a znovu – stejný šramot, který hned ustal. Tentokrát jsem aspoň zahlédl špičku ocasu a pohyb tlejícího listí na dně deštného lesa. Takhle jsem si tedy své setkání s tropickými plazy nepředstavoval. Před první cestou do tropů jsem snil o tom, jak se v pralese setkám se všemi těmi úžasnými tvory, které jsem znal pouze z terárií nebo literatury a jediné, co jsem zatím viděl, bylo pár ocasních šupin nějaké rychlé ještěrky.
Sedl jsem si do stínu, opřel se o strom a odpočíval v dusném podnebí tropického lesa. Po několika minutách se stalo něco, co jsem pak na svých cestách zažíval mnohokrát. Příroda přišla za mnou. Z pralesa se na vzdálenost necelých dvou metrů přiblížil úžasný ještěr, bazilišek páskovaný (Basiliscus vittatus). Od té doby uplynulo již sedm let a během té doby jsem se v tropech setkal s mnoha nádhernými plazy. Rád bych vám nyní přiblížil ta setkání, která se mi navždy vryla do paměti. Setkání s plazy vázanými na okolí vod.

Když zrají leguáni

Leguáni zelení (Iguana iguana) patří k nejatraktivnějším plazům Střední a Jižní Ameriky a včetně ocasu dorůstají až dvou metrů. Krátká setkání na cestě po Kostarice a Ekvádoru jsem si bohatě vynahradil v Belize. Seděl jsem pod mohutnými stromy lemujícími řeku a sledoval lovící volavku bělostnou. Náhle nade mnou začaly praskat větve, několik jich prosvištělo vzduchem a dopadly kousek přede mě do řeky. K mému úžasu se mezi nimi objevil i plachtící leguán, který s plesknutím zmizel pod hladinou řeky a po chvíli se vynořil na druhém břehu. Byl to statný cihlově zbarvený samec. Potupně lezl zpět do korun stromů, kde se nachází i jeho potrava – listí.

TIP: Lovec a kořist aneb Choutky největších ještěrů varanů komodský

Belizská forma leguána zeleného prochází zajímavou barvoměnou. Mláďata se rodí smaragdově zelená, v průběhu dospívání se jejich barva mění na cihlově červenou. V této fázi jsem je také viděl několikrát spadnout ze stromu do řeky či do bahna po neopatrném lezení v korunách stromů. Vždy jsem si při tom pomyslel: „uzrál“. Přestože jsou leguáni zelení vázáni na život v korunách stromů, jsou překvapivě neohrabaní. Toho využívají i místní obyvatelé, kteří si masem leguánů obohacují jídelníček. Jednou z technik odchytu leguánů je prosté chytání padajících ještěrů. Jeden ze dvou lovců stojí v tom případě s podběrákem v řece, zatímco druhý třese větvemi v korunách ve snaze pomoci leguánům k pádu. Díky chuťové podobnosti s drůbežím masem nazývají zdejší lidé tyto ještěry Bamboo Chicken (tedy bambusové kuře).

Ježíš mezi ještěry

Bazilišek páskovaný (Basiliscus vittatus) se vyskytuje ve Střední Americe. Nejčastěji ho najdete kolem říček nebo vodních lagun. Délkou těla nepatří k velkým ještěrům, dorůstá sotva 20 cm, ocas ale může mít až třikrát delší. Přestože je na vhodných biotopech poměrně běžný, jeho objevení může zpočátku činit potíže. Má totiž dokonalé kryptické zbarvení (jak ukazuje obrázek) a navíc dokáže v případě nebezpečí velmi rychle zmizet v podrostu. Při úprku po zadních nohou dokáže navíc překonat i krátký úsek po vodě. Díky této nevídané vlastnosti se těmto ještěrům říká Jesus Christ Lizard. Mnohokrát jsem toto chování bazilišků pozoroval a vždy mě překvapilo, s jakou rychlostí se ztratí z dohledu. Stačí však určitá dávka trpělivosti a zjistíte, že se rádi vracejí na svá oblíbená místa a pak je můžete pozorovat z velmi malé vzdálenosti.

Dinosauři v centru Bangkoku

Jako milovník plazů jsem se na cestě po Thajsku dostal do herpetologického nebe. Začalo to v národním parku Kaeng Krachan, kde jsem poprvé spatřil jednoho z největších ještěrů světa, varana skvrnitého (Varanus salvator). Bylo to příliš krátké setkání, ale poslední den pobytu v Thajsku jsem se s varany setkal tváří v tvář. Stalo se to přímo v centru Bangkoku v parku Lumpini. Mezi ornitology je tento park známý svou koncentrací ptactva a patří k pravidelným zastávkám na organizovaných ornitologických výletech.
Líně se vinoucí řeka uprostřed parku tvoří i výborný biotop pro varany. Loučil jsem se v duchu s Thajskem a v podvečerním čase seděl na okraji říčky. A pak to začalo. Z vody pomalu vylézalo několik varanů. Okamžitě jsem se k nim vydal a věděl, že půjde o poslední fotky zvířat této výpravy. Ulehl jsem na zem, abych získal zajímavější úhel a vzdor špatnému světlu udělal pár snímků jako z Jurského parku. Dvoumetroví ještěři se majestátně procházeli po břehu a hledali něco k snědku. Těžko se popisuje sebejistota, se kterou se pohybují. Vědí o své síle a vědí, že jim nikdo neublíží. Já tak mám ve svém archivu zvířata, o kterých jsem vždycky snil a v srdci vzpomínku na setkání s nimi.

V době, kdy ještě na světovém nebi kralovaly dvouplošníky, představovaly polské hornoplošníky jeden z pokusů posunout konstrukci stíhaček směrem k vyšším výkonům. Na samotné hornoplošné konstrukci nebylo nic novátorského, hornoplošníky s průběžným křídlem byly známy již dlouhou dobu.

Polské křídlo

Konstrukční tým společnosti PZL ovšem přišel s takzvaným „polským křídlem“, které bylo posazeno na trup a lomeno do tvaru písmene M. Vyznačovalo se mimořádnou pevností a současně uvolňovalo výhled pilota dopředu vzhůru. Prvním sériově produkovaným stíhacím hornoplošníkem této koncepce se stal PZL P.7. Následoval typ PZL P.11, v kterém koncepce dosáhla maximální účinnosti a výkonnosti (následující P.24 již vznikaly v čase nástupu samonosných stíhacích dolnoplošníků a byly od samého začátku koncepčně zastaralé).

PZL P.11c

Prototyp PZL P.11 vzlétl v srpnu 1931. Celkem bylo postaveno v Polsku a Rumunsku 350 strojů P.11 (225 z nich sloužilo v polském vojenském letectvu). Stíhačky P.11a P.11c tvořily základ výzbroje stíhací složky polského letectva v září 1939. Déle než polské stroje se ve službě udržely rumunské P.11. Dílem šlo o importované letouny P.11b, dílem o stroje P.11f vyrobené v rumunské licenci u továrny I.A.R. a částečně o P.11 a P.11c původně patřící polskému letectvu, s kterými piloti unikli do Rumunska po porážce své vlasti. Rumunské P.11f aktivně zasáhly v roli stíhacích bombardérů do bojů v úvodní fázi útoku na SSSR. 

11. srpna 1962 odstartoval do kosmu Vostok 3 s Andrijanem Nikolajevem, který se měl jako první člověk v historii během vesmírného letu odpoutat z křesla a vznášet se volně v beztížném stavu. Mise trvala čtyři dny a došlo při ní i na setkání s Vostokem 4, na jehož palubě se nacházel Pavel Popovič.

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Přestože měl Vostok jen velmi omezené manévrovací schopnosti, plavidla se k sobě přiblížila asi na 6 km a oba kosmonauti hlásili vizuální kontakt s druhou lodí. Nikolajev rovněž prováděl vědecká pozorování, testoval systémy plavidla a natočil první barevné záběry Země z vesmíru a také interiér lodi.

Pro jisté americké manžele z Wisconsinu se vlastní domov proměnil téměř v hororovou scénu – jejich kočka je terorizovala natolik, že museli zavolat o pomoc na tísňovou linku.

Kočičí terorista

Netradiční hovor, který zaznamenala operátorka na lince 911, začínal slovy: „Já vím, že to asi bude znít velice divně, ale naše kočka se zbláznila, napadla mého manžela a teď nás oba drží doma jako rukojmí.“

Vyděšená žena zřejmě zněla dostatečně zoufale na to, aby ji brali vážně, a na místo činu proto vyjela policejní hlídka, která pak nebožáky vysvobodila – agresivní kočku zpacifikovala a odvezla ji do útulku.

TIP: Kočka domácí: Jeden z nejvýkonnějších zabijáků

Překvapené manžele navíc muži zákona uklidnili vysvětlením, že podobné případy není radno podceňovat, protože k nim dochází častěji, než by se zdálo: V roce 2014 například držela jistá kočka v pomyslném šachu dokonce celou rodinu – i se psem. Pokud byste tedy nabyli dojmu, že vás milovaný mazlíček terorizuje, nebojte se volat o pomoc. 

Vědci společnosti IBM vyvinuli novou laboratoř na čipu (anglicky lab-on-a-chip), tedy zařízení, které spojuje několik laboratorních úkonů na ploše maximálně pár čtverečních centimetrů. S touto technologií je teď poprvé v historii možné roztřídit biologické částice o velikosti pár desítek nanometrů.

Týmu IBM se povedlo s tímto zařízením rozdělit podle velikosti částice biologického původu, až do minimálního průměru 20 nanometrů. To znamená, že může pracovat s řetězci DNA nebo třeba viry.

Když laboratoř na čipu rozdělí biologické částice, tak je pak odborníci mohou mnohem snadněji a také rychleji analyzovat. Až doposud bylo možné podobnými technologiemi třídit minimálně 50krát větší biologické částice, což přibližně odpovídá velikosti nádorové buňky.

TIP: Důmyslné ledviny na čipu by mohly zachraňovat lidské životy

Lékaři od nového zařízení očekávají především to, že jim pomůže detekovat rakovinu a další závažná onemocnění v jejich nejranějších fázích, což bývá pro vyléčení rakoviny zcela klíčové.