Uhlíkový minerál grafit je důvěrně známý z tužek nebo třeba z jaderných reaktorů. Vědci teď objevili stopy této formy uhlíku na povrchu trpasličí planety Ceres, která je největším tělesem Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Zároveň ho našli i na Charonu, velkém měsíci trpasličí planety Pluto.

Když loni kosmická sonda NASA Dawn poslala snímky trpasličí planety Ceres, objevil se před námi svět pokrytý tmavě šedivým ledem. Spektrální pozorování planety Ceres ukázala, že se na jejím povrchu vyskytuje grafit ve formě, která vzniká, když je uhlík vystaven vysokým teplotám bez přístupu kyslíku.

TIP: Způsobují změny jasných skvrn na povrchu Ceres těkavé sloučeniny?

Kde se vlastně takový materiál na trpasličí planetě Ceres vzal? Podle všeho pochází z uhlíkových meteoritů, které v průběhu historie zasáhly Ceres. Na uhlík z těchto meteoritů pak působily elektricky nabité částice slunečního větru a výsledkem je šedivý grafit. Grafit je zřejmě i na povrchu měsíce Charon u trpasličí planety Pluto, tam ale nejspíš vznikl odlišným způsobem.

Nově otevřená restaurace Bunyadi je tak trochu sociálním experimentem – veganská restaurace (kde se ale podává i neveganské jídlo) sídlí v omšelé budově v jihovýchodní části Londýna. Jídlo je zde připravované na ohni bez použití plynu, servis je ze dřeva a svítí se zde pouze svíčkami. Hlavním tahákem je ale něco jiného - návštěvníci zde mohou (ale také nemusejí) vychutnávat kulinářské speciality v rouše Adamově.

Triviální koncept se setkal s ohromujícím zájmem, restaurace, která otevřela 11. června, eviduje v pořadníku přes 46 tisíc žádostí o rezervaci. Kapacita restaurace Bunyadi je přitom pouhých 42 míst a otevřeno má mít pouze 3 měsíce. Uspokojit tak dokáže pouhý zlomek zájemců.

TIP: Londýn se těší na novou atrakci: V Soho bude otevřen první soví bar

Základní pětichodové menu v Bunyadi vyjde na 69 liber (v přepočtu zhruba 2 200 korun) a návštěva je omezena na jednu a tři čtvrtě hodiny. Strávníci si ale „nahou“ atmosféru i umění zdejších kuchařů nadmíru pochvalují.

To, co vypadá jako abstraktní obraz, je ve skutečnosti řeka protékající okolo Královského paláce ve španělském Aranjuezu. Barvy, které by se neztratily ani na plátně malířských mistrů, má na svědomí zdejší flóra – zejména mechy a nejrůznější květiny. Existuje několik teorií o původu názvu města – tou nejpřijímanější je teze, že výraz pochází z baskického „arantza“ („hloh“), jiná teze hovoří o tom, že výraz „Aranjuez“ pochází z latinského „Ara Jovis“, nebo „Ara Iovia“, tedy „Jupiterův oltář“. Renesanční Královský palác je od roku 2001 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. 

Když se chce kořist bránit predátorům, může se prát, utíkat nebo se maskovat. Ne každý živočich se ale dovede maskovat tvarem těla nebo jeho zbarvením.

Někteří živočichové si vyrábějí maskování z rozmanitého materiálu, který najdou kolem sebe. Nové nálezy fosilního hmyzu potvrzují, že je to velmi starý, ale osvědčený trik.

TIP: Fosilní sekáč s penisem: Erekce v jantaru, co trvá už 99 milionů let

Vědci nedávno prostudovali 300 tisíc jedinců hmyzu, kteří uvízli ve stromové pryskyřici. 35 z nich vykazuje neklamné známky maskování, přičemž někteří z nich pocházejí z doby před 130 miliony let, tedy z období křídy ve druhohorách.

Lidé se obvykle domnívají, že nejhorším důsledkem studia na vysoké škole jsou dluhy za školné, případně pocuchaná játra v zemích jako je ČR. Nedávno se ale objevila studie, podle které je skutečnost mnohem horší. Vzdělání prý přispívá ke vzniku mozkových nádorů.

Vědci prostudovali unikátní soubor dat ze švédského zdravotnictví, který zahrnuje celkem 4,3 milionu lidí narozených mezi lety 1911 a 1961. V letech 1993 až 2010 se u 12 836 lidí objevil mozkový nádor. A vzdělání v tom hrálo svou roli.

TIP: Kdo by mohl zvítězit nad nádory mozku? Chimérické viry příbuzné vzteklině

U mužů, kteří absolvovali alespoň 3 roky univerzitního vzdělání, se v porovnání s muži se základním vzděláním o 19 procent pravděpodobněji objevil zhoubný nádor mozku gliom. U žen byl neblahý vliv vzdělání ještě zřetelnější. Ženy s univerzitním vzděláním trpí o 23 procent častěji zhoubným nádorem mozku a o 16 procent častěji nezhoubným meningiomem.

Na císaře těžce doléhala ztráta vlivu v Itálii po roce 1859 a ještě více vytlačení moci Habsburků z Německa po prusko-rakouské válce roku 1866. Pokud se nyní na úkor habsburského vlivu na světovém jevišti etablovaly nové mocnosti, Itálie a hlavně Německo, vnímal to jako osobní prohru a urážku. Po porážkách z let 1859 a 1866 Františku Josefovi nezbylo, než zájmy své říše přeorientovat z italských a německých záležitostí do jediného prostoru, kde ještě mohla Vídeň potvrzovat své velmocenské postavení, totiž na jihovýchod. 

Osudné spojenectví

Balkánská politika se však stala pastí. Časté střety se zájmy Ruska, malých balkánských států a slábnoucího Turecka monarchii všestranně vyčerpávaly a nutily ji hledat si v mezinárodních vztazích vlivného spojence. Nabízel se Berlín, jehož vojska sice v roce 1866 pokořila císařskou armádu u Hradce Králové, ale od té doby se k podunajské monarchii choval vcelku korektně. Navíc se německý kapitál nejvýrazněji podílel na rozvoji ekonomiky říše.

Jenže v Berlíně se plánovala celková změna mocenského uspořádání světa, která pro Vídeň vzhledem k poměru sil nemohla být výhodná. Císař se války bál. Buď totiž habsburská říše tuto plánovanou „velkou válku“ po boku Berlína vyhraje, ale pak se Vídeň stane polokolonií světovládného Německa, nebo prohraje, a pak se s největší pravděpodobností rozpadne.

TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Stálé zaplétání se monarchie do ošidných balkánských záležitostí nebylo výhradně císařovou vinou, ale panovník si ze západní části Balkánu rád udělal jeviště pro demonstrace vojenské moci a pro podporu své dějinné image „rozmnožitele říše“. Toho po sérii porážek konečně dosáhl vojenskou okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878 (formálně byla tato území anektována v roce 1908). Sarajevský atentát a vstup do světové války pak byly jen logickými následky.

Přes těžkosti a nedostatky v práci zbrojních podniků a jednotlivých odvětví obranného průmyslu Sovětského svazu, stejně jako přes nelítostné stalinské čistky probíhající ve druhé polovině 30. let minulého století, jimž padla za oběť řada elitních sovětských velitelů a dalších vojenských odborníků, se léta 1937–1938 stala mezníkem ve vybavování Rudé armády rozličnou výzbrojí, která odpovídala potřebám té doby. 

Nejenže se podařilo rozpracovat řadu zcela nových vzorů zbraní a bojové techniky, ale podařilo se je i zavést do výroby a postupně jimi přezbrojovat útvary a jednotky. Kromě nových pěchotních zbraní, především samonabíjecích pušek a kulometů, a nových typů dělostřeleckého materiálu, kde dominovaly projekty známých dělostřeleckých konstruktérů V. G. Grabina, F. F. Petrova, L. I. Gorlického a dalších, byl ovšem v prosinci roku 1938 vyroben také zkušební prototyp odpalovacího zařízení k vypouštění reaktivních granátů salvami na pozemní cíle. Sestrojila jej skupina konstruktérů pod vedením K. K. Glucharjova, L. E. Švarce a I. I. Gvaje. Na základě zkoušek prototypu pak záhy nato zkonstruovali V. N. Galkovskij a P. A. Pavlenko šestnáctihlavňový raketomet na automobilovém podvozku, pozdější proslulou „Kaťušu“. 

Nová zbraň potom na podzim roku 1939 úspěšně prošla státními zkouškami a mohla být zavedena do výzbroje dělostřelectva Rudé armády. Raketomet „Kaťuša“ se stal jednou z nejúčinnějších zbraní druhé světové války. Jedna salva „Kaťuše“ představovala náklad 78,4 kilogramů tříštivotrhavé náplně, která dopadla během deseti sekund na plochu půl hektaru, což je téměř stejný účinek, jakého by bylo dosaženo jednou salvou houfnicového dělostřeleckého pluku, který například v roce 1941 disponoval šestnácti houfnicemi ráže 122 milimetrů vzor 1938.

Sovětské raketomety

První pracoviště pro zkoumání možnosti výroby raketové zbraně bylo založeno již v roce 1921, v jeho čele byl inženýr chemie N. I. Tichomirov. V roce 1928 dosáhla laboratoř inženýra Tichomirova prvních výrazných úspěchů při vývoji bezdýmného lisovaného prachu pro pohon raketových motorů a v témže roce byla přemístěna do Leningradu, přejmenována na Laboratoř dynamiky plynů a podřízena vojenskému velení. V třicátých letech začaly vznikat pod hlavičkou Osoaviachimu skupiny pro studium reaktivního pohybu, které kromě přípravy budoucích kádrů pro raketovou techniku také pracovaly na vývoji kapalinových raket. 

V roce 1933 Vojenská revoluční rada nařídila sloučení všech pracovišť, zabývajících se vývojem raketových zbraní, do Vědeckého výzkumného ústavu reaktivního, prvního ústavu svého druhu na světě. V ústavu postupně pracovaly desítky později známých vědců a raketových konstruktérů, ústav od samého vzniku spolupracoval s K. E. Ciolkovským, „otcem raketové teorie“.

Byly to především prachové neřízené rakety, na jejichž vývoj pro potřeby polního dělostřelectva a letectva byl kladen největší důraz a které přinesly ústavu a posléze i sovětskému dělostřelectvu největší slávu a věhlas. Téměř desetiletý vývoj, od počátečních problémů s pohonnými hmotami přes experimenty zkoumající vliv polohy těžiště, velikosti, tuhosti a nastavení stabilizátorů raket na stabilitu vlastní střely, byl završen zkonstruováním salvového raketometu a jeho následným zavedením do výzbroje. 

Orientace ústavu na prachové rakety se ukázala po vypuknutí Velké vlastenecké války jako více než oprávněná, což potvrdily zkušenosti získané během těžkých válečných let. Výroba těchto raket nebyla příliš náročná, v polních podmínkách se prachové rakety vyznačovaly vysokou spolehlivostí, jednoduchou obsluhou a především bezpečnou manipulací s nimi.  

Jako první ovšem vyzkoušelo prachové rakety v bojovém střetnutí nikoli pozemní vojsko, ale sovětské letectvo, a to na Dálném východě v roce 1939, kdy u řeky Chalchyn-gol Japonci zaútočili na Mongolsko. Zkušební roj pěti stíhaček I-16, vyzbrojených leteckou verzí neřízených prachových raket RS-82 ráže 82 milimetrů, pod velením kapitána N. I. Zvonarjeva sestřelil během čtrnácti akcí třináct japonských letadel, první z nich 21. srpna 1939. 

Kaťuše v boji

První bojové nasazení „Kaťuší“ u Orši a při následném ostřelování německé přepravy přes řeku Oršicu ukázalo jednoznačnou efektivitu nové zbraně. První baterie gardových minometů pod velením kapitána Fljorova pak byla následně nasazena během úporných obranných bojů u Rudni, pod Smolenskem, u Jelni, Roslavli a Spas-Děmjansku. Německé velení vyvíjelo značné úsilí k tomu, aby zjistilo pozici baterie a zničilo ji, proto nepřátelský průzkum pracoval nepřetržitě. Přesto baterie pokračovala v zasazování těžkých úderů na živou sílu nepřítele a jeho techniku. Kromě ničivého účinku dopadajících střel zde sehrál velkou roli i psychologický efekt nové zbraně na morálku protivníka, který tyto raketomety označil za „Stalinovy varhany“ (viz Proč právě „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?). 

Začátkem října 1941, během ústupových obranných bojů, se baterie kapitána Fljorova, působící v sestavě vojsk Západního frontu, ocitla v německém týlu. Při přesunu k linii fronty v noci na 7. října 1941 byla baterie ve vesnici Bogatyr ve Smolenské oblasti vypátrána a zaskočena nepřítelem. Nová zbraň Rudé armády byla v ohrožení, ale všichni příslušníci baterie, věrni své vlasti a vojenské přísaze, bojovali až do konce. Poté, co příslušníci baterie na povel svého velitele vyhodili do vzduchu zbývající zásoby munice a totálně zničili svěřenou techniku, aby nová zbraň nepadla do rukou nepřítele, podstoupili nerovný boj, v němž převážná většina sovětských vojáků, včetně jejich velitele, padla. 

Ve výrobě dalších „Kaťuší“ ovšem Sovětský svaz pokračoval a postupně je ve stále větším množství zařazoval k nově formovaným jednotkám a útvarům. Jestliže v červenci 1941 na frontě operovala jedna jediná baterie těchto raketometů, do července následujícího roku to už bylo 216 oddílů a na počátku roku 1945 přes pět set oddílů gardových minometů. Během necelých čtyř let, od července 1941 do prosince 1944, sovětské závody vyrobily a dodaly na frontu téměř dvanáct miliónů dělostřeleckých a leteckých raket různých ráží.   

Gardové minomety prošly všemi bojišti na východní frontě, významně se podílely i na porážce japonské kvangtungské armády na Dálném východě během ofenzívy Rudé armády v Mandžusku v srpnu a září roku 1945. Staly se jedním z nejvýznamnějších faktorů vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.

Proč vlastně „Kaťuša“ a „Stalinovy varhany“?

Proč se vlastně raketometu BM 13-16 přezdívá „Kaťuša“? Existuje několik vysvětlení. Nejvíce pravdě bude asi to, které tvrdí, že při jednom z prvních bojových nasazení proti německému uskupení na Trhovém náměstí ve městě Rudňja baterie pálila z vysoké hory s přímým zaměřením, což vyvolalo u vojáků asociaci s populární předválečnou písní Kaťuša. V této známé písni dívka jménem Kaťuša také „vyšla na vysoký strmý břeh a zpívala píseň pro svého milého“.

Jméno „Kaťuša“ dal gardovým raketometům bývalý seržant štábní roty 217. samostatného spojovacího praporu 144. střelecké divize 20. armády Andrej Sapronov, v současnosti vojenský historik. Když dorazil k baterii krátce poté, co ukončila palebný přepad německých vojsk v Rudni, jeho průvodce, rudoarmějec Kaširin, pouze udiveně řekl: „To je ale píseň!“, na což seržant Sapronov pouze odvětil: „Kaťuša“.

Přes spojovací uzly se zpráva o nové zbrani s názvem „Kaťuša“ během několika dní rozšířila po celé 20. armádě a přes její velení do celé země.

Pro úplnost, 13. července 2010 se veterán a „kmotr“ „Kaťuši“ Andrej Sapronov dožil 89 let. Zatímco pro sovětské pěšáky byl „zpěv“ sovětských „Kaťuší“ velice příjemným zvukem, totéž v žádném případě nemohli tvrdit němečtí vojáci, kteří ze dvou důvodů novou zbraň Rudé armády překřtili na „Stalinovy varhany“. Prvním z nich byla jistá vnější podobnost odpalovacího zařízení se systémem varhanních píšťal a druhým důvodem byl mohutný ohlušující řev „Kaťuší“, který doprovázel odpal raket.

Tento velkolepý panoramatický pohled kombinuje novou oblast kolem Wolf–Rayetovy hvězdy WR 22 v mlhovině Carina (vpravo) s dřívějším snímkem oblasti kolem unikátní hvězdy Eta Carinae v centru mlhoviny (vlevo). Obraz byl vytvořen ze snímků pořízených s pomocí Wide Field Imager na MPG/ESO 2,2 metrového dalekohledu na observatoři La Silla v Chile.

TIP: Eta Carinae: Prozkoumejte hvězdu, která září jako 5 milionů Sluncí

Eta Carinae je velmi velká a jasná proměnná hvězda v souhvězdí Lodního kýlu. Přestože je jen 100 až 150× větší než naše Slunce, její zářivý výkon naši hvězdu předčí až 5 milionkrát. Kvůli její obrovské hmotnosti a stádiu vývoje vědci předpokládají, že během několika milionů let vybuchne jako supernova nebo hypernova.

Také Wolf–Rayetova hvězda WR 22 je výjimečnou – tento dvojhvězdný systém je jedním z nejzářivějších jaké známe. Její zářivost se pohybuje okolo 2 milionů L☉ a povrchovou teplotu na primární hvězdě vědci odhadují na 44 tisíc stupňů Celsia.

V české historii bychom našli jen málo žen, které se tak výrazně angažovaly ve veřejném a politickém životě. Hnána ideou spravedlnosti a masarykovsko-benešovských myšlenek ale Milada Horáková ten svůj 27. června 1950 položila na oltář komunistického režimu.

Mladá právnička se díky svým ambicím a vytrvalosti dostala už v raném věku mezi přední osobnosti československé scény. Ze své funkce se snažila zrovnoprávnit postavení žen v legislativě stejně jako podpořit systém sociálního zabezpečení.

TIP: Heliodor Píka: Justiční vražda nepohodlného generála

Nezahálela ani za druhé světové  války. Byla členkou odbojové organizace PVVZ a díky své vrozené neústupnosti nepodlehla ani před nátlakem gestapa. Až komunistický převrat pod Horákovou podřezal větev. Přestože vykonstruovaný politický proces, ve kterém byla obviněna spolu s dvanácti kolegy, vzbudil negativní ohlasy také za hranicemi Československa, na výsledku nezměnily nic. Byla jedinou ženou popravenou v rámci politických procesů v Československu.

V 19 letech dostal korunní princ nového hofmistra, který jej měl „naučit životu“. Uvedl Rudolfa do společnosti a nabídl mu zábavy, které skýtala – bály, pitky, ženy. První sexuální zkušenost prý Rudolf udělal s herečkou Johannou Buskaovou, která pro něj ovšem byla pečlivě vybrána. Ženy mu padaly k nohám a nadbíhaly mu. 

TIP: Přečtěte si, jaké bylo dětství a dospívání korunního prince Rudolfa

Cestující spisovatel

Součástí nového životního stylu následníka trůnu byly dlouhé poznávací cesty po Rakousku, do Švýcarska, Německa a Velké Británie. Mladý muž tak mohl srovnávat domácí poměry s cizinou. Obdivoval zejména Velkou Británii a v nadšení z britských hostitelů začal pohrdat jalovým životem rakouské šlechty. Pod tímto dojmem napsal spis „Rakouská šlechta“, který vydal anonymně. Cesty pokračovaly – Rudolf navštívil Španělsko, Egypt a Palestinu. Své dojmy z východních zemí vtělil do spisu „Eine Orientreise“, který se těšil velké čtenářské oblibě – a to nejen kvůli osobě autora, ale také díky exotické látce, kterou zpracovával. Cesty podnikal Rudolf z Prahy, kam přesídlil na císařův rozkaz v roce 1878 a kde se dostal do styku s českou politikou. 

Válka proti konzervatismu

V Praze se Rudolf dostal do ostrého střetu s konzervativními kruhy, především s katolickým duchovenstvem, reprezentovaným arcibiskupem Schwarzenbergem. V tomto sporu utrpěl těžkou porážku a nakonec využil narození Alžběty, aby koncem roku 1883 prosadil své přeložení do Vídně. Ani v hlavním městě monarchie ale neustaly boje následníka trůnu s konzervativními kruhy. Korunní princ tehdy žil v izolaci: císař jeho upřímně míněné nabídky ke spolupráci rozhodně odmítal, ale Rudolf získal silného spojence.

Spřátelil se s vydavatelem novin Moricem Szepsem – nesmírně bohatým Židem se stejnými politickými názory. Ve svých novinách zveřejňoval o hodně starší Szeps Rudolfovy anonymní články útočící na rakouskou oficiální politiku. Szeps byl spřízněn s významným francouzským politikem Georgesem Clemanceauem a zprostředkoval kontakt mezi ním a následníkem rakouského trůnu. Oba muži se několikrát setkali a Rudolf se netajil, že až usedne na trůn, ukončí spojenectví s Německem a bude se orientovat na Francii. K tomu ale nikdy nedošlo. Korunní princ zemřel za notoricky známých dramatických okolností na zámku Mayerling.