Na Východním pobřeží se již nějaký čas schylovalo k veliké sněhové bouři. Meteorologové ji předvídali už nejméně týden. Guvernéři států Delaware, Georgie, Kentucky, Marylandu New Yorku, New Jersey, Severní Karolíny, Virginie, Pensylvánie, Tennessee, Západní Virginie, a spolu s nimi starosta Washingtonu, D.C., vyhlásili 21. ledna stav ohrožení.

V tentýž den se zformovala oblast bouře a od té doby řádně testuje Východní pobřeží. Zatím bylo zrušeno na přes 10 tisíc letů, což se dotklo více než 100 tisíc cestujících, další tisíce letů byly zpožděny.

Nejvíce nasněžilo v Glengary, Západní Virginie, kde za krátkou dobu napadl 1 metr sněhu. Na Reaganově letišti ve Washingtonu, D.C. nasněžilo přes půl metru sněhu, což je druhá nejvyšší hodnota v historii. Na newyorském letišti LaGuardia mají 42 centimetrů sněhu. Na mořském pobřeží v Delaware a New Jersey jsou rekordní záplavy.

Sněhovou bouří jsou postiženy desítky milionů lidí. V celém oblasti je spousta dopravních nehod, nejméně 250 tisíc lidí je bez proudu, v terénu jsou tisícovky členů Národní gardy. New York zastavil dopravu ve městě a novináři překřtili sněhovou bouři na Snowzillu.

Albík při složitém úkolu vyléčit krále uspěl a od té chvíle na něho Václav IV. nedal dopustit. Jmenoval jej nejvyšším královským lékařem (tedy šéfem panovníkova lékařského konsilia), udělil mu erb, vyňal ho ze soudní pravomoci všech soudů na území českého státu, takže se na Albíka vztahovala pouze přímá vládcova svrchovanost, a majetek svého oblíbence osvobodil od daňové zátěže. 

Neobyčejné výsady

Marseilleské mýdlo – zaručený recept na skvrny všeho druhu i mýdlo, které nepodráždí ani jemnou pokožku miminek. Zkrátka univerzální voják na poli hygieny. A také suvenýr, který jde na dračku nejen v Marseille.

Žádné tajnosti

Na výrobu pravého marseilleského mýdla nepotřebujete supermoderní techniku, vystačíte si s málem. Důkazem je nejstarší z továren – La Savonnerie Le Fer à Cheval – založená v roce 1856. „Naše značka je zárukou toho, že dodržujeme tradiční výrobní postup. Používáme výhradně rostlinný olej, nepřidáváme žádné parfémy, barviva nebo konzervanty,“ zdůrazňuje ředitel marseilleské továrny Bernard Demeure.

Dnes tady, stejně jako před sto padesáti lety, používají ty samé ingredience: sodu, mořskou vodu, hydroxid sodný a olej, a to buď palmový nebo olivový – podle toho je pak mýdlo bílé nebo zelené. Marseilleské mýdlo proto poznáte i podle barvy – třeba levandulové už není pravé.

Stejně jako suroviny, ani postup výroby není žádné tajemství. Všechny ingredience jednoduše smícháte a vaříte tak dlouho, dokud nevznikne hustá hmota.

„V 19. století museli ubozí dělníci všechno odnosit ručně, dnes máme naštěstí potrubí, kterým suroviny přivádíme. Princip výroby je ale naprosto stejný. Všechno zahříváme, dokud nevznikne pasta, a tu vaříme dál, dokud se sůl a soda zcela nerozpustí,“ vysvětluje vedoucí výroby Michel Benconi. Po deseti dnech zahřívání se hustá směs nalije do forem, kde pozvolna tuhne.

Ochránci mýdla

Postup výroby se nemění už od roku 1688, který byl pro slávu čisticího zázraku zlomový. Francouzský král Ludvík XIV. vyhlásil zákon, kterým výrobu i složení mýdla striktně upravil. Ovšem zatímco v roce 1924 jej vyrábělo 132 podniků, dnes už jsou jen čtyři.

„My čtyři zbývající výrobci jsme založili sdružení, jehož cílem je ochrana marseilleského mýdla. Existuje spousta padělků a my chceme, aby lidé věděli, co je co,“ vysvětluje Daniel Boetto, ředitel jedné z marseilleských továren.

Na rozdíl třeba od šampaňského totiž neexistuje ochranná značka, a pod názvem marseilleské mýdlo se tak mohou prodávat i pestrobarevné varianty. Čtveřice výrobců ctících tradice proto usiluje o zisk certifikátu geografického určení.

Jak podotýká jedna ze zákaznic: „Jestli se vyrábí v Marseille nebo v Číně, to je zkrátka rozdíl.“ Už jen proto, že nezbytnou složkou výroby je voda ze Středozemního moře. Marseilleské mýdlo je zkrátka pokladem Francie, který už po staletí zbavuje domácnosti špíny a Francouzky prý i vrásek. Možná proto ho zbožňoval už sám Král slunce, Ludvík XIV.

Liza Stahlová mi klidně a pravidelně oddychuje v náručí. Její hlava spočívá na mé hrudi a jemně stoupá a zas klesá s mým dechem. Levou rukou si ji přivinu ještě víc. Naše těla jsou propletená v objetí, vtipkujeme a smějeme se. Venku je nádherný den a do jejího newyorského bytu ve východním Harlemu se vkrádají sluneční paprsky. Scéna jako z filmu. V jiném světě bychom byli bláznivě zamilovaní.

Liza však není moje přítelkyně – ve skutečnosti se známe teprve několik minut. Je to profesionální „tulička“ a za dva tisíce korun za hodinu se pomazlí s kýmkoliv, případně utěší kohokoliv, kdo si její služby objedná. „Myslím, že tulení je důležité a že ho v našem světě už dlouhou dobu podceňujeme,“ odtušila, když jsme leželi v objetí. „Podle mě jde o určitou formu terapie.“

Mazlicí impérium

Evan Carp na první pohled nevypadá jako byznysmen. Nenápadný zevnějšek však maskuje výkonného ředitele společnosti The Snuggle Buddies neboli „přátelé na tulení“. Jedná se o internetové mazlicí impérium s placenými profesionálními tuličkami, které pracují v třiceti státech USA, ve federálním distriktu Columbia, ve třech provinciích Kanady a v Londýně. Stejně jako mnoho jiných podnikatelů založil Carp svou firmu na základě vlastní zkušenosti. V životě mu zkrátka chybělo objetí a uvědomil si, že určitě není sám. „Řekl bych, že mám úplně stejnou mentalitu jako náš potenciální zákazník,“ dodává.

Společnost The Snuggle Buddies ofi ciálně funguje od roku 2013, a i když z Carpa milionáře zatím neudělala, její obraty jsou působivé: Měsíční tržby dosahují zhruba 200 tisíc korun, což odpovídá přibližně 2,5 milionu za rok. Polovina zisku jde na webhosting, reklamu na stránkách jako Facebook či Yahoo a na on-line inzerci. Další náklady už jsou takřka zanedbatelné. Carp totiž pracuje z domu a i webové stránky si dělal sám. Firma navíc nemá zaměstnance se stálým platem, ačkoliv se Evan momentálně poohlíží po asistentovi.

Nejlepší v oboru

Carp se s novými tuličkami osobně nestýká – najímá je výhradně na základě telefonické a mailové komunikace. Profil zaměstnankyně pak umístí na firemní web a vybaví ji patentovaným „manuálem k tulení“ spolu s publikací Cuddle Sutra neboli „sutra tulení“. Obvyklá sazba za služby činí v přepočtu dva tisíce korun na hodinu, v některých středozápadních státech jen patnáct set. Z výdělků si Carp nechává polovinu.

Když jsem mu řekl, že bych se chtěl setkat s nejlepší tuličkou v New Yorku, mazlicí magnát mi bez váhání nabídl jediné jméno. Liza Stahlová bydlí v jednom z těch jednotvárných bytových mrakodrapů ze 70. let – tedy z doby, kdy se budova považovala za krásnou, jen když vypadala jako věznice. Vnějšku pak odpovídá i interiér: Prázdné chodby se rýsují ve strohém osvětlení a páchnou po křečcích.

Liza mě uvítala u dveří svého bytu. Měla dlouhé tmavé vlasy a přívětivý úsměv. Zavedla mě k sobě do ložnice a řekla mi, ať si udělám pohodlí. Pak si podle firemních zásad vzala své dva tisíce – v hotovosti a pěkně předem – a nastavila hodiny. Když jsme později leželi v posteli, vyprávěla mi o svých předchozích klientech. Někdy se prý netulí vůbec: „Svůj čas můžete využít, jak chcete – dokud platíte a neděláte nic nevhodného, s čím by mohla mít tulička problém.“ A s úsměvem dodala: „Někteří klienti mě třeba vzali do restaurace na večeři.“

Marný boj s erekcí

S některými zákazníky to ovšem tak jednoduché není. Liza vzpomínala, že už jí prošel náručí i muž, kterému bylo přes sedmdesát, a mezi jejími klienty se objevili také mentálně postižení. V takových chvílích si připomíná, že je profesionálka a jednoduše si musí poradit: „I méně atraktivní lidé mají city a potřeby a touží po něžnosti – stejně jako všichni ostatní.“

Práce tuličky má samozřejmě i stinné stránky. „Občas má klient erekci… Prostě se s ní nedá bojovat. Ani taková situace ale nemusí znamenat konec schůzky,“ vysvětluje Liza. Před začátkem tulení totiž zákazník podepisuje smlouvu, v níž stojí, že „sexuální aktivita není povolena“. Za svou kariéru tak Stahlová ukončila předčasně schůzku kvůli neslušným návrhům jen jednou.

Liza nejdřív ležela na boku vedle mě s hlavou na mé hrudi, což je prý její velmi oblíbená pozice. Později jsme se otočili na bok oba a já jsem ji objímal zezadu – to se jí také líbí. Pasovali jsme do sebe dokonale, jako dva kousky puzzle, a její drobná postava mi pokaždé vklouzla do náručí zcela hladce. Než jsem se nadál, zazvonil budík a schůzka skončila.

Mazlení jako wellness

O svůj titul krále mazlení se nyní bude muset Evan Carp utkat s Adamem Lippinem, tulicím nadšencem a zakladatelem společnosti Atomic Wings. „Vždycky jsem se rád s lidmi objímal, je to intuitivní,“ řekl Lippin magazínu Mic. „Nevím, co jiného bychom měli na Zemi dělat než navazovat mezilidský kontakt.“

Lippin se teď – už jako zavedený podnikatel – zaměřil na tulicí byznys se svým novým projektem nazvaným Cuddlist. Tento magnát kuřecích křidélek dokonce v New Yorku organizuje tulicí večírky. Přiznal však, že si není jistý přesnou velikostí a rozsahem trhu, na který vstupuje. Mazlení pojímá jako součást wellness průmyslu, v němž se podle marketingových společností točí miliardy dolarů. Rovněž uvedl, že by se jeho webové stránky mohly zaměřit i na další široký trh, jemuž se dosud nikdo příliš nevěnoval – na pánské tuliče.

Nezapomínat na muže

„Poptávka po mužích ve skutečnosti neexistuje,“ kontruje Carp, jenž se už v minulosti pokoušel se svou společností vydat i tímto směrem. „Problém je, že spousta mužů, kteří mají zájem o naše služby, se rozhodně nechce tulit ke stejnému pohlaví,“ vysvětluje. Většinu zákazníků přitom tvoří právě muži. 

S tím ovšem Lippin kategoricky nesouhlasí. „Jednou z věcí, které zkusíme, je udržet vyvážený počet tuliček a tuličů. Myslím, že jde o velkou a nepokrytou část trhu. Mimo jiné budeme požadovat, aby byli naši zaměstnanci ochotni pracovat s oběma pohlavími,“ uvedl. Podle Lippina, který je sám homosexuál, se tím otevře velká příležitost pro muže preferující muže.

Přeceňovaná profese

Chtěl jsem vyzkoušet, jaká je mužská náruč, a tak mě Lippin nasměroval ke svému kamarádovi, vztahovému kouči Peterovi Kowalkemu. Dotyčný souhlasil, že jako mužský tulič představuje vzácný exemplář. „Ve Spojených státech není pro nesexuální doteky místo,“ říká. „Pokud jste gay, sklouznete hned k sexu… Pokud gay nejste, tulíte se ke své přítelkyni a hotovo. Dalších možností existuje jen málo.“ Pravidla a doporučení znějí téměř stejně jako u Lizy – sexuální doteky nejsou povoleny, Kowalke však dodává, že jinak mu nevadí nic.

Stejně jako se Stahlovou jsem s ním vyzkoušel několik poloh: na boku, kdy napřed objímal on mě a poté já jeho, a nakonec vleže, tak že jsem měl hlavu na jeho hrudi, což se mi podle něj líbilo nejvíc. Kowalke se se mnou také podělil o myšlenku, že na tulení nejsou potřeba profesionálové: „Můžete se mazlit s kterýmkoliv kamarádem nebo kamarádkou a pravděpodobně vám to bude i příjemnější. Myslím, že po intimitě touží každý, a podle mě jde právě o ni.“

Za peníze ne

Dá se tedy intimita koupit? Odpověď zní „ne“ – alespoň za mě. Během týdne tulení s profesionály obou pohlaví jsem zažil chvíle naprosté relaxace, a dokonce jsem se jednou nebo dvakrát i vzrušil. Ovšem intimita, jakou znám z kontaktu s dobrými přáteli a s lidmi, kteří pro mě znamenali ještě víc, se zkrátka nedostavila.

Příjemné účinky tulení se násobí, pokud se mazlíte s jedinci, kteří vás přitahují. Jako homosexuál musím konstatovat, že jsem si víc „užil“ s Peterem Kowalkem, což však zřejmě způsobila vzájemná sexuální energie. Liza byla velmi příjemná, ale naše hodinové ležení mě emočně naplnilo asi jako objímání se s hroudou hlíny. Navíc mi po schůzce řekla, že většina klientů přijde jen jednou a někteří prý později uvedli, že jim celý zážitek připadal frustrující.

Zajímavé je, že jiné formy platonického doteku – jako například objetí s vlastní babičkou – mohou mít srovnatelný účinek jako tulení s naprosto cizím člověkem. Každopádně intimita nakonec musí vycházet z důvěrně blízkého vtahu.

Alan Stern, hlavní vedoucí vědeckého týmu sondy informoval o deseti nejméně očekávaných objevech, které uskutečnila sonda New Horizons během průletu soustavou trpasličí planety Pluto v červenci 2015.

1) Prvním neočekávaným „objevem“ je podle astronoma fakt, že se přístrojům na palubě sondy nepodařilo objevit žádné další měsíce Pluta, kromě doposud pěti známých měsíců objevených především pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST (s výjimkou Charona).

2) Druhou kosmickou zvláštností Pluta, která překvapila a dokonce potěšila Alana Sterna, je fakt, že Pluto má o 34 kilometry větší průměr než trpasličí planeta Eris, druhý známý uchazeč o post největšího tělesa v oblasti Kuiperova pásu.

3) Podle slov Alana Sterna vědecký tým neočekával, že spatří na tak malé, studené, a jak se předpokládalo dříve, „mrtvé“ trpasličí planetě jako Pluto, plnohodnotná pohoří o výšce tři až čtyři kilometry, které však nejsou složeny z kamene, ale z vodního ledu.

4) V okolí těchto hor se nacházející „písečné duny“ tvořené zmrzlými uhlovodíky rovněž překvapily vědce. Poskytly jim informace o tom, že atmosféra Pluta byla kdysi mnohem hustější a že se po jeho povrchu proháněly větry přenášející částice z místa na místo.

5) Když sonda proletěla kolem trpasličí planety a začala snímkovat jeho temnou polokouli, čekal na vědce pátý „div“ Pluta – modrá obloha a jasný mlžný opar obklopující siluetu planety, vyvolaný tenkou vrstvou uhlovodíků v atmosféře Pluta.

6) Potom, co vědci získali první vědecká data, uvědomili si, že Pluto není ve skutečnosti zvětšený Triton, s poměrně jednoduchou geologickou strukturou a složením, ale spíše „druhým Marsem“. Podle Alana Sterna vědci neočekávali, že povrch Pluta bude natolik rozmanitý.

7) Sedmým „divem Pluta“ se stalo to, že se sondě New Horizons nepodařilo zaznamenat stopy gejzírů a dalších forem nynější geologické aktivity. Na druhou stranu vědce překvapila planina Sputnik – hladká rovina o šířce tisíce kilometrů, na níž nejsou známky kráterů a která se vytvořila docela nedávno, přibližně před 100 milióny roků.

8) Tato planina je levou polovinou osmého překvapení – obrovské struktury, která obdržela označení „srdce Pluta“ a zatím neoficiální pojmenování Tombaugh Region.

9) Rovněž neočekávaný a zajímavý byl objev toho, že Charon je uspořádán mnohem složitěji, než obdobné měsíce Uranu a Neptunu, a také to, že na jeho povrchu se nacházejí gigantické trhliny hluboké několik kilometrů a dlouhé až stovky km.

10) A nakonec to byly řady dusíkových ledovců, pohybujících se z oblasti planiny Sputnik a zaplňující krátery obklopující její hranice.

Zajímavou techniku pro pozorování vesmíru představují tekutá zrcadla – v podstatě se jedná o několik kilogramů rtuti, umístěné v rotující nádobě. V důsledku pomalé rotace se rtuť rozteče a zaujme tvar ideální optické parabolické plochy. Odpadá tak náročná výroba, broušení a leštění – vše zařídí gravitace. Nevýhodou takových dalekohledů je fakt, že je nelze naklánět.

Poprvé s tímto nápadem přišel italský astronom Ernesto Capocci z observatoře v Naples již v roce 1850. V praxi však myšlenku realizoval až o padesát let později Robert W. Wood z Univerzity Johnse Hopkinse. 

Dnes je největším takovým dalekohledem Large Zenith Telescope o průměru 6 m. Nachází se v Kanadě, asi 70 km od města Vancouver. K zajištění přesné optické plochy objektivu je nutná rotace rychlostí 8,5 otáčky za minutu. Práce na vývoji tohoto dalekohledu byly zahájeny v roce 1994. Hlavní vědecký cíl projektu představuje spektrální analýza a změření rudého posuvu pro více než sto tisíc galaxií a kvasarů.

Představe si moderního vojáka se současnou výbavou a technikou, jak na bojišti v Iráku narazí na vozidlo, které jakoby vypadlo ze hry World of Tanks. Na tomto videu můžete vidět vpravdě historickou kořistní techniku a zbraně, kterou se americkým jednotkám podařila získat za více jak deset let působení v Iráku. Video zachycuje vozy jako M4 Sherman, Churchill, M24 Chaffee, M36 Jackson, Crusader a mnohé další. 

I středověký nemocný se s nadějí obracel ke kvalifikovaným odborníkům, od nichž si sliboval pomoc a úlevu. Absolventů lékařských fakult však bylo v českých zemích na sklonku středověku poměrně málo, a zdaleka ne každý si mohl dovolit jejich péči, která něco stála. 

Zdravý styl po italsku

Někteří pejskaři mívají problém uklidit po svých miláčcích. V Londýně proto zahajují zkušební testování DNA ze psích exkrementů. Pomocí těchto testů bude možné přesně určit, čí pes je autorem dotyčného exkrementu.

Během tříměsíčního experimentu budou zaměstnanci londýnských čtvrtí Barking a Dagenham sbírat psí hromádky a vědci ze společnosti PooPrints z nich vytáhnou DNA, které porovnají se vzorky DNA v databázi.

Když se jim podaří odhalit majitele psa, a jde o první provinění, tak majiteli zašlou písemné varování. Při druhém prohřešku už majitel obdrží pokutu ve výši 150 liber, tedy téměř 5 a půl tisíce korun.

Zápis psů do databáze DNA je prozatím dobrovolný. Časem by ale mělo objevit nařízení, které to nařídí všem majitelům psů v oblasti. Projekt je první svého druhu ve Velké Británii, a všichni jsou zvědaví, jestli povede ke zlepšení životního prostředí Londýna.