Na začátku prosince do vesmíru odstartovala evropská sonda LISA Pathfinder. Podle vědců jde o experiment, který může zcela změnit naše chápání fungování vesmíru – sonda má pátrat po gravitačních vlnách.

Gravitační vlny byly předpovězeny obecnou teorií relativity Alberta Eisteina již před sto lety. Teorie říká, že velmi hmotné objekty vytváří ve svém okolí vlny, které narušují časoprostor jako kámen vhozený do vody narušuje hladinu. Čím je objekt hmotnější, tím více je časoprostor narušen.

Hledání jehly ve stohu slámy

Vědci předpokládají, že silné gravitační vlny vznikají ve chvíli, kdy dva velmi hmotné objekty, například dvě neutronové hvězdy nebo neutronová hvězda a černá díra, obíhají v páru okolo sebe. Vzájemná interakce těchto supertěžkých vah narušuje časoprostor a vytváří tak vlnění, které je možno měřit velmi přesnými nástroji.

Gravitační vlny se doposud nikomu přímo pozorovat nepodařilo - jejich existenci odvozujeme pouze ze souvisejících projevů. Pro představu: gravitační změny emitované párem navzájem se obíhajících černých děr by „natáhly“ milión kilometrů dlouhé pravítko o vzdálenost menší, než je velikost atomu.

Do značné míry by to měla změnit právě sonda LISA Pathfinder. Sonda, která je ve své podstatě „chytrý kontejner“ nese ve svých útrobách dvě kostky vyrobené ze směsi zlata a platiny. Tyto dvě kostky jsou umístěny uvnitř sondy a jsou izolované ode všech vnějších či vnitřních vlivů s výjimkou jediného: gravitace. Jsou tak vlastně v jakémsi dokonale čistém permanentním volném pádu. Úkolem sondy bude pomocí superpřesných laserových paprsků zaznamenávat sebemenší pohyb těchto kostek.

TIP: Dobrá zpráva: Evropská mise LISA Pathfinder funguje lépe, než se čekalo

Nutno podotknout, že LISA Pathfinder je svým způsobem pouhým předskokanem velkého evropského projektu LISA. Ten má odstartovat až po roce 2030 a současný experiment mu „jen“ dláždí cestu. I tak jde o první velký krok k pochopení a reálné detekci Einsteinem předpovězených gravitačních vln.

Jsou zavření ve svém pokoji a přes den obvykle spí. Jídlo jim rodina nechává za dveřmi. Okna mají zatažená, aby dovnitř nepronikalo světlo. A s nikým se neviděli už několik měsíců. Podle psychiatrů a psychologů nejde o diagnózu, ale každopádně máme co do činění s jevem, jenž se vymyká normální definici zdraví.

Novodobým poustevníkům se říká „hikikomori“ (v překladu „ten, který se odtrhnul“) a jen v Japonsku jich žije až milion. S uvedeným termínem přišel v roce 2006 psycholog Tamaki Saito, jenž si jako první nastupujícího fenoménu všiml. Mimo zemi vycházejícího slunce je ovšem podobných jedinců stále víc i v dalších koutech světa, od Brazílie po Indii. A několik bychom jich našli také mezi Čechy.

Dospělý v dětském pokoji

Odborníci nedefinují hikikomori přímo jako poruchu. V jistém smyslu jde spíš o rezignaci na klasický hodnotový systém: „Tito mladí lidé ztrácejí motivaci se zapojovat do společnosti, tak jak je to u dospívajícího člověka přirozené. Najít si pozici a obhájit si ji je pro ně zkrátka příliš těžké,“ vysvětluje psycholog Jiří Šípek.

Zmíněný fenomén se zrodil v Japonsku, především v důsledku tamních specifických rodinných vztahů. V zemi s vysokými nájmy a omezeným životním prostorem děti často opouštějí domov až po svatbě, což vytváří mezi mladými a jejich rodiči nezdravou závislost. „Japonští rodiče jsou vedeni k tomu, aby se svým potomkům prakticky obětovali. Pak se může stát, že pečují o svého hikikomori, který je zavřený v pokoji i léta. To je u nás těžko představitelné,“ objasňuje Šípek.

Obtížný návrat do života

Není ovšem pravda, že by byli hikikomori ve svém odloučení šťastní nebo že by šlo o nějakou pózu, kterou by se na sebe snažili upozornit. Tito lidé jsou si dobře vědomi, jak žijí a že jim izolace přináší řadu potíží. Navíc se zpravidla jedná o velmi citlivé jedince, mnohdy umělecky nadané, kteří však neobstojí v běžných sociálních rolích. Výsledkem mohou být sekundární problémy jako úzkosti, či dokonce sebevraždy.

Okolí nezůstává vůči hikikomori chladné, a neustále se tak opakují často až násilné pokusy vrátit „nemocného“ do běžného života. Téměř vždy ovšem ztroskotají na tom, že „běžný život“ nepředstavuje pro hikikomori žádnou hodnotu. „Mladým zkrátka chybí odpověď na otázku, proč by měli většinový životní styl vůbec přijmout,“ dodává Šípek.

TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku

Jakkoliv nezdravě může fenomén hikikomori působit, ve skutečnosti přináší podle psychologů i pozitiva: Lidé získávají čas a možnost se rozvinout. „Pokud se to povede, může vést život v ústraní dokonce k vnitřnímu obohacení a nalezení osobních hodnot,“ dodává Šípek.

Teju pruhovaní (Salvator merianae) jsou jako správní plazi studenokrevní. Nedovedou udržet teplotu svého těla na teplotě vyšší, nežli je okolí. Neplatí to pro ně ale na sto procent.

Vědci nedávno zjistili, že tejuové mají v období páření během noci teplotu až o 10 stupňů vyšší, než by měli mít. Ukázalo se, že když přijde doba páření, tak se jich teplota zvyšuje každý den.

Je to záhada. Odborníci nevědí, jak to teplo tejuové vlastně vytvářejí. Prý to nějak souvisí s hormony, které ovlivňují tělo během období páření, anebo snad tejuové takové teplo vytvářejí stahování určitých svalů. Vědci hned zbystřili, protože by nám tento objev mohl poodhalit způsob, jakým vznikla teplokrevnost.

Pouhé dva měsíce od historicky prvního letu, během kterého zvládla raketa New Shepard překonat hranici vesmíru a poté bezpečně přistát na zemi, proběhl test druhý. Tentokrát zamířil New Shepard ještě o malý kousek výš, než v listopadu – v pátek, 22. ledna se raketa vznesla do výšky 101,7 kilometru, kde se od ní oddělila návratová kabina. Raketa i návratový modul poté bezpečně přistáli nedaleko Van Hornu v Texasu. Raketa tak vystoupala 1,7 kilometru nad oficiálně uznávanou hranici vesmíru. Podle Jeffa Bezose šlo o totožnou raketu jako v prvním případě, což znamená, že Blue Origin má skutečně znovupoužitelnou raketu. New Shepard je tak první raketou, která dokázala překonat hranici vesmíru, přistát, znovu vyletěl do vesmíru a opět bezpečně přistát!

Tvora, který se až nepříjemně podobá zmutované rybce z animovaných příběhů rodinky Simpsonových, vylovili rybáři v Bay of Islands na severu Nového Zélandu. Podivný černý tvor s ostrými šupinami krátce po svém vytažení z vody uhynul, rychle ale putoval do rukou odborníků z novozélandského muzea Te Papa Tongarewa ve Wellingtonu, kde jej čeká podrobné prozkoumání. Podle předběžných odhadů by se mohlo jednat o rybu z čeledi rozedrancovitých (Antennariidae). Tyto podivuhodné mořské ryby mají těla pokrytá drobnými bradavičkami nebo různými výrůstky a jejich prsní a břišní ploutve připomínající krátké nožičky, jimiž se opírají o podklad.

27. ledna 1805 vítal bavorský královský dvůr narození dvojčat. Jednou z děvčátek byla Žofie Frederika, matka budoucího rakouského císaře a železný politik v sukních.

Ambice a ctižádost dostala princezna už do kolébky. Když přišel věk na vdávání, měla jasno. Jejím manželem se měl stát někdo významný a vysoce postavený. Snad díky této touze řekla roku 1824 své „ano“ rakouskému arcivévodovi Františku Karlovi. Habsburk sice neoplýval krásou ani rozhodností, měl však poměrně slušné vyhlídky na císařskou korunu, která se v revolučním roce 1848 ocitla na dosah. V tu chvíli ale v Žofii zvítězily mateřské pudy a namísto vlastní korunovace prosadila na trůn svého nejstaršího syna Františka Josefa.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Titulu císařovny se sice zřekla, ale v politice si podržela hlavní slovo. S nevolí sledovala, že to, čeho se ona sama vzdala, její snacha Alžběta z duše nesnášela. Odlišný vztah k vladařskému úřadu stejně jako rozdílné povahy se staly klínem, který mezi císařovnou-matkou a nespoutanou Sissi visel jako Damoklův meč. Rozhodnost arcivévodkyně vzala za své roku 1867. Poprava jejího syna Maxmiliána I. mexickými povstalci Žofii zlomila a na klidu jí nepřidalo ani rakousko-uherské vyrovnání. Její složitý životní úděl skončil roku 1872.

Srbské městečko Sremski Karlovci se 26. ledna 1699 stalo svědkem velkolepé události. Dlouhá série válečných konfliktů mezi evropskými státy a mocnou Osmanskou říší spěla ke svému konci. Dříve obávaná Vysoká Porta byla nucena sklopit hlavu před zástupci Svaté ligy a přijmout podmínky Karlovického míru.

Osmané podnikali na evropský kontinent výbojná tažení po několik století. S nástupem novověku se ale jejich touha ovládnout místní území znásobila. V oblasti jihovýchodní Evropy však narazili na zájmy zdejších mocipánů. Hlavní konkurent jim v průběhu doby vyrostl zejména v habsburské monarchii, jejíž panovníci pokládali za svou mocenskou i náboženskou povinnost udržet území pod patronátem křesťanské církve.

TIP: Mírová dohoda v Jasech: Úspěch Ruska a počátek rozkladu Osmanské říše

Největší střet, který se mezi oběma zeměmi rozehrál v letech 1683-1699, se nesl ve znamení habsburského vítězství. Zdrcující porážka Osmanské říše v bitvě u srbské Zenty roku 1697 dala protistraně možnost diktovat přísné mírové podmínky. Přestože vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o její definitivní výhru, první polovina 18. století měla korunovaným hlavám rakouského domu ještě ukázat, že se Osmané svých pozic v Evropě nemíní definitivně vzdát.

Hrdinkami subjektivně pojatých knih Virginie Woolfové byly zdánlivě obyčejné ženy, jejichž každodenní rutina tiše zakrývala vnitřní rozpoložení. Přesně taková byla i Virginia, kterou neradostné události z mládí formovaly ve specifickou a komplikovanou osobnost, jež své niterné prožitky svěřovala papíru. Jinak ani nemohla. Když se 25. ledna 1882 narodila, sexuální témata byla tabu.

Psychické problémy se u nadějné spisovatelky projevily již během raných let. Nemalý podíl na jejím stavu mělo zneužívání, kterému byla vystavována ze strany svých dvou bratrů. Ke zlepšení nepřispěla ani smrt bratra Tobyho a otcova autoritářská povaha. Tento vnitřní rozkol následoval roku 1906 první pokus o sebevraždu. Dalších třicet let jejího života však směřovalo jinam, bylo vyplněno podnětnými lidmi a především vlastní tvorbou.

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

V intelektuální skupině Bloomsbury Group navíc potkala svého manžela, s nímž dokonce založila vlastní nakladatelství. A přesto pod povrchem stále číhala duševní nevyrovnanost. Virginia byla několikrát hospotalizována, vnitřní krizi se ale vyléčit nepodařilo. S postupujícími léty druhé světové války padal na její osobu stín stále tíživěji, až ji roku 1941 dohnal docela. Co se jí nepovedlo před pětatřiceti lety, dokončila řeka Ouse poblíž jejího domova.

V meziválečném období se v Sovětském svazu prosadila řada talentovaných konstruktérů a jejich působení se přirozeně odrazilo i ve vývoji a výrobě zbraní. Tank T-34, bitevní letoun Il-2 nebo samopal PPŠ-41, to je jen malá výseč legendárních konstrukcí, které dopomohly Sovětskému svazu k vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce a staly se opravdovými pojmy v rámci světové vojenské historie.

Předchůdci PPŠ

První prototyp samopalu zkonstruoval v Sovětském svazu roku 1927 jako PPT-27 slavný Fjodor Tokarev. Použil při tom jednoduchý neuzamčený dynamický závěr. K takovému řešení potřeboval náboj o menších rozměrech a výkonu, tedy nejlépe pistolový. S výkonným puškovým nábojem by totiž musel řešit problematiku složitějšího uzamčeného závěru. Vzhledem k problémům s dosažitelností munice použil rozšířené náboje do zavedeného revolveru Nagant o rozměrech 7,62×38 mm. Už jen zkonstruovat fungující automatickou zbraň pro tak atypický náboj bylo mistrovské dílo, do výzbroje se však nedostalo.

Další konstrukcí byl moderně řešený samopal PPD-34 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Ten již využil „nový“ náboj vyvinutý Tokarevem pro samonabíjecí pistoli vz. 30. PPD se pak stal vítězem soutěží či výběrových řízení z let 1934 a 1935, popud k jejich konání dalo velení Rudé armády ve snaze získat do výzbroje automatickou zbraň jednotlivce. 

Pravděpodobně se jednalo o vliv maršála Michaila Tuchačevského a jeho, moderně řečeno, týmu, který se pokoušel vizionářsky modernizovat technologicky zaostalou armádu. PPT sice znamenal zklamání, ale Tokarevův náboj vzor 30 projekt oživil. Se svými konstrukcemi se zmíněných soutěží zúčastnili V. A. Děgťarjov, S. A. Korovin, S. A. Priluckij a I. N. Kolesnikov s celkem 14 různými typy samopalů. Děgťarjov zvítězil proto, že jeho samopal byl výrobně nejjednodušší a měl nízkou kadenci (rychlost střelby). Do výzbroje jej oficiálně zavedli 9. července 1935, ale s označením PPD-34, a nelze přehlédnout, že PPD-34 se již na první pohled podobal budoucímu PPŠ-41.

Léčba šokem

Na přelomu let 1939 a 1940 eskalovalo napětí mezi SSSR a Finskem v zimní válku. Finové bránící vlast byli neuvěřitelně stateční i bojově úspěšní ve střetu s nesrovnatelně silnějším nepřítelem. K tomu jim napomáhala rovněž družstva samopalníků na lyžích, která prováděla v nepřehledném terénu krátké palebné přepady a bleskově mizela v lese. Jejich výzbroj tvořily samopaly Suomi m/31, velmi podobné PPD, avšak starší. Boj se vedl na krátké vzdálenosti, takže samopaly s pistolovou municí bohatě stačily.

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Opakovačky Rudé armády neposkytovaly odpovídající palebnou clonu, kulometů DP nebylo vždy a všude dostatek a bojová pohotovost těžkých kulometů Maxim nebyla ani iluzorní. Rudí velitelé se rázem probudili a zoufale žádali Stalina o přidělení dříve opovrhovaných samopalů PPD v počtech pro aspoň jedno družstvo na každou střeleckou rotu. Samopaly tak urychleně mizely ze skladů, stahovány od jednotek pohraničníků a letecky dopravovány na frontu. Okamžitě se také rozběhla výroba, a to na tři směny, takže v roce 1940 vychrlila 81 118 samopalů PPD několika verzí. Nejrozšířenější byla PPD-40 jako poslední modernizace. 

Špaginova balalajka

Slavný PPŠ je vlastně jen pokračováním vývoje PPD, který vyřešil většinu konstrukčních, ale i taktických problémů výroby a použití samopalů v Rudé armádě. Tyto zbraně nebyly špatné, ale měly jednu zásadní nevýhodu, a sice složitou výrobu. Špagin se proto rozhodl zkonstruovat nový samopal, který by uvedený problém odstranil.

Vzhled i konstrukční řešení se od PPD-40 lišilo pouze v detailech. Jednalo se především o nový tvar pouzdra závěru. Zmizel šroubový uzávěr vzadu a celé pouzdro se stalo přístupným shora vyklopením příklopu, který pokračoval ochranným pláštěm hlavně. Na konci tohoto lisovaného dílu se před ústím hlavně nacházela šikmá plocha, která směřovala část vyletujících plynů při střelbě vzhůru, čímž plnila funkci kompenzátoru (snižovače). Přeřaďovač střelby jednotlivými ranami nebo dávkami se zvětšil a nabyl tvaru páčky před spouští pod společným lučíkem. Mířidla se postupně vyráběla ve dvou provedeních jako u PPD. Důležitá byla technologie výroby, při níž velkou část soustružení a frézování nahradilo lisování a svařování dílů.

Na výrobu 95 dílů PPD bylo třeba 13,7 hodiny, zatímco na 87 dílů PPŠ pouze 7,3 hodiny. Jednalo se o úsporu času i materiálu, což umožňovalo v době napjaté bezpečnostní situace vyrobit více zbraní. Dne 21. prosince 1940 byl samopal zaveden do výzbroje s označením Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda. Jako zajímavost lze uvést, že samopaly prvních výrobních sérií z roku 1941 neměly přeřaďovač, takže střílely pouze dávkou. Bubnový zásobník byl převzat z PPD-40. Až od prvních měsíců roku 1944 dostávaly samopaly segmentové zásobníky na 35 nábojů.

Samopaly PPŠ se dostaly rovněž do výzbroje našich a polských vojáků bojujících na východní frontě. Jako zajímavost lze uvést, že je používali rovněž příslušníci německých ozbrojených sil jako MP 717(r). Ve srovnání například s německými MP 38 a MP 40 se PPŠ vyznačovaly sice nižší přesností střelby, ale zato vyšší spolehlivostí v polních podmínkách. Obecně vzato v Rudé armádě PPŠ-41 tvořily výzbroj specializovaných jednotek samopalníků určených především k boji ve městech, dále průzkumníků, výsadkářů, osádek různé techniky, některých spojařů a velitelů.

TIP: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět

Masovost výroby průběžně umožnila vyzbrojit jimi družstvo u každé střelecké roty a rotu u každého pluku. Voják se samopalem PPŠ-41 se stal symbolem Rudé armády druhé světové války. Možná pro svoji spolehlivost si PPŠ vysloužily u nás málo známou přezdívku balalajka. A zahrát nepřátelům uměly opravdu dobře.