Ve druhohorách nežili jenom dinosauři, ale také spousta dalších podivuhodných živočichů. Například, moře období jury brázdili asi dvaceticentimetroví korýši druhu Dollocaris ingens, jaké dneska už zaručeně nikde nenajdete.

Paleontologové nedávno objevili jejich fosilie se skvěle zachovalýma obrovskýma očima, které tvoří podstatnou část těla těchto korýšů. Oči dolokarisů byly složené, tak je běžné i u dnešních korýšů. Každé z obou gigantických očí se přitom skládalo z 18 tisíc jednotlivých oček. Větší počet mají jenom dnešní vážky.

Dolokarisové s obrovskýma očima pluli v moři před 160 miliony let, na území dnešní Francie. Byli draví. Jejich vzhled prozrazuje, že svou kořist pozorovně sledovali očima a útočili na ni ze zálohy. Na konci druhohor tito korýši vymřeli společně s dinosaury.

Dnešní oceán je pod stále větším tlakem civilizace. Jedno z největších nebezpečí představuje stále rostoucí množství plastu. Plastové materiály používáme každý den v hojném počtu, a také jich spoustu vyhodíme do odpadu.

Jednou z vlastností, které si na plastech ceníme, je i jejich trvanlivost. Jakmile se ale dostanou do odpadu, tak je jejich trvanlivost na obtíž. Do oceánu se dostává stále větší množství plastů. Jestli se něco zásadního nezmění, tak by kolem roku 2050 měl plastový odpad v oceánech mít větší hmotnost, nežli ryby, které v něm žijí.

Podle zprávy nadace Ellen MacArthur Foundation, kterou představili na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu, se každým rokem do odpadu dostane celých 95 procent všech vyrobených plastových obalů. Jde přitom často o plasty vyhozené po jednom použití, a jejich souhrnnou cenu odborníci odhadují na 80 až 120 miliard dolarů. V oceánech každoročně skončí zhruba třetina plastového odpadu civilizace.

Americkému astronautovi Scottu Kellymu se opět podařilo vyfotit fantastickou polární záři. Tentokrát se do jeho hledáčku dostala pestrobarevná hra světel nad severozápadním Pacifikem. Polární záře vznikají v důsledku srážky slunečního větru s magnetickým polem Země. Aktuální snímek pochází z 20. ledna 2016.

Američan Scott Kelly a jeho ruský kolega Michail Kornijenko působí na Mezinárodní vesmírné stanici v rámci experimentální roční mise zaměřené na dopady dlouhého pobytu lidí v prostředí snížené gravitace. Právě na dnešní den připadá malé výročí - oba muži dnes završí 300 dnů nepřetržitého pobytu na ISS. 

Ohrožení Turky, vojenská služba ve jménu strýce Karla V., účast ve šmalkaldské válce. To vše byly důležité momenty, které formovaly osobnost a politický akcent rakouského arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského. Přestože byla velká část jeho života spojena s českými zeměmi, 24. ledna 1595 spočinul v rodných Rakousích.

Pomoc otci Ferdinandovi I. v potlačení vzdoru českých stavů mu otevřela cestu k politické kariéře. Za svou loajalitu získal titul místodržitele, jehož úkolem bylo dohlížet na situaci v odbojných Čechách. V hledáčku jeho zájmu se ocitli v první řadě nekatolíci. Na arcivévodův protireformační postup doplatil především český bratr Jan Augusta. Poté, co byl mučen, strávil dlouhá léta ve vězení na hradě Křivoklátě a následně v Praze.

TIP: Miláček dam: Ferdinandu Tyrolskému svítila celý život šťastná hvězda

Ani Ferdinand ale nebyl pouze poslušným habsburským synkem. Tichý vzdor se projevil hned roku 1557, kdy se tajně oženil s bankéřskou dcerou Filipínou Welserovou. Láska k ní byla natolik silná, že Ferdinand dokonce odmítl polskou korunu. Aby totiž mohl usednout na královský trůn, musel by nechat manželství zrušit. A tak se raději spokojil s vládou v Předním Rakousku a Tyrolsku, kde také došel konce svých dní.

Nikdo z aragonského panovnického domu zřejmě nepředpokládal, že jeho příslušník Ferdinand vstoupí do dějin jako nejvýznamnější člen rodu. Netušil to zřejmě ani sám Aragonec. A přesto byl v den své smrti 23. ledna 1516 považován za jednoho z největších vladařů své doby.

Základní kámen k úspěchu byl položen roku 1469, když se mladý princ oženil s dědičkou Kastilie Isabelou. Spojení dvou království sice položilo základ pro sjednocené Španělsko, nejdřív ale bylo třeba zúčtovat s odvěkými samozvanci, kteří dlouhá léta drželi významná území na Pyrenejském poloostrově.

TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?

Společnými silami tak manželé pokračovali v reconquistě, která měla sjednotit celou zemi pod patronátem křesťanské víry. Tento úkol katolická veličenstva splnila v roce 1492, kdy padla poslední maurská pevnost Granada. Úspěch vládní politiky, který zaznamenal ohlas na celoevropské scéně, dovršili Ferdinand s Isabelou ziskem území v Novém světě, který Španělsko katapultoval mezi přední velmoci. Svým nástupcům přenechal Ferdinand mocnou říši, jejíž věhlas měl v budoucnu zažít nečekaný vzestup. 

Na sto padesát tisíc dělníků s rodinami, které vedl pop Gapon, se 22. ledna 1905 (dle v Rusku platného kalendáře 9. ledna) vydalo za zpěvu chorálů k petrohradskému Zimnímu paláci. Téměř mystický průvod, který připomínal náboženské procesí, chtěl požádat báťušku cara o zlepšení pracovních podmínek. Ještě než stačil své ponížené prosby vyslovit, ozvala se ohlušující střelba.

Vojáci měli jasné instrukce - vyklidit prostor za pomoci bičů a tupých stran šavlí. Zástup složený z mužů, žen i dětí však postupoval v téměř nábožném opojení dále. Po varovných výstřelech začali vojáci pálit přímo do davu. Když střelba skončila, rozhostilo se hrobové ticho. Kolem ležela spousta mrtvých a raněných. Způsob ukončení pokojné demonstrace veřejnost šokoval. Prvotní zděšení následovala nesouhlasná reakce. A právě v tento okamžik zažehl plamen ruské revoluce.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Oficiální počet obětí se odhaduje asi na 130 mrtvých a kolem tisíce vážně zraněných. Vzhledem k tomu, že ne všichni mrtví byli oficiálně zaregistrováni státními orgány, se usuzuje, že počet obětí mohl dosáhnout asi 200 mrtvých a 800 raněných.

Nadaná spisovatelka, která prožila pohádkové dětství s milovnou babičkou, sourozenci a kněžnou Zaháňskou. Pozdější život Boženy Němcové měl však k romantické idylce daleko. Trpěla nešťastným manželstvím, chudobou a nemocí, která ji 21. ledna 1862 připravila o život.

Ačkoliv se o původu Němcové, rozené Barbory Panklové, vedly četné spory, jisté je, že první léta života strávila v kruhu rodiny přesně tak, jak je popsala ve své nejznámější knize Babička.

Zvrat přišel roku 1837, kdy se na přání svých rodičů provdala za o patnáct let staršího Josefa Němce. Jediné, co nesourodou dvojici pojilo dohromady, bylo vlastenecké cítění. Však se také několikrát stalo důvodem pro manželovo už tak dost časté služební stěhování! A následovat ho musela celá rodina... Přesto právě díky tomu se Němcové podařilo vstoupit mezi největší obrozence doby. Václav Bolemír Nebeský, Karel Jaromír Erben nebo Karolína Světlá, ti všichni přijali nadějnou prozaičku mezi sebe. Přesto jí málokdo podal pomocnou ruku, když v časech největší chudoby žádala své přátele o pomoc.

TIP: Barunčino tajemství: Nad původem Boženy Němcové visí dodnes otazníky

Manželství, provázené řadou hádek a smiřování, bylo na přelomu 50. a 60. let prakticky v rozkladu poté, co Němec svou ženu fyzicky napadl. A přesto ji zoufalé životní podmínky donutily strávit poslední rok života u nemilovaného manžela. Nejslavnější česká spisovatelka zemřela v pouhých dvaačtyřiceti letech 21. ledna 1862 v Praze.

Na snímku vidíme dva příslušníky americké 101. výsadkové divize (Screaming Eagles), kteří se v předvečer invaze do Normandie chystají na seskok. Oba náleželi k 506. výsadkovému pluku, jehož rotu E proslavila kniha Bratrstvo neohrožených (Band of Brothers, 2001) Stephena Ambroseho, podle níž vznikl neméně věhlasný stejnojmenný seriál.

Inspirace velitelem s indiánskými předky

Na obličej Charlese „Chucka“ Plaudy nanáší barvu Clerence Ware. Nešlo o příslušníky Easy Company, ale speciální plukovní demoliční čety, jejíž muži se rozhodli seskočit na území nepřítele s indiánskými válečnými sestřihy a náležitě pomalovanými obličeji, k čemuž je inspiroval jejich velitel s předky z kmene Čoktóů Jake McNiece.

Vojáci si tedy dodávali odvahu symbolickým pokusem o navázání na válečnickou tradici indiánského kmene. Takovou extravaganci si v US Army pochopitelně mohli dovolit pouze příslušníci speciálních jednotek, ke kterým výsadkáři nepochybně patřili. Plauda je vyzbrojen samopalem Thompson a na jeho levém rameni je dobře vidět křičící orel, znak 101. výsadkové divize, který na některých variantách téhož snímku cenzor začernil.

Vojáci stojí před transportním letounem Douglas DC-3, tažným koněm amerických výsadkových sil. Demoliční četě, k níž tito muži náleželi, se přezdívalo Filthy Thirteen (Třináct špinavců); vojáků v ní ale ve skutečnosti sloužilo o něco víc. Existence jednotky inspirovala E. M. Nathansona k napsání knihy The Dirty Dozen (1965), na jejímž základě vznikl stejnojmenný film (1967). Nathansonův příběh o skupině zločinců plnících pod velením zkušeného majora americké armády speciální misi měl ovšem k realitě daleko a muži z čety v žádném případě kriminálníci jako ve filmu nebyli.

Na druhou stranu ale nešlo o žádné svatoušky: hodně pili, neradi vstávali na budíček a McNiece, který měl už od nástupu do armády problém s respektem k autoritám, dokonce ztloukl příslušníky vojenské policie. Jednotku proslavily fotografie v armádním časopise Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy), na nichž se její muži nezvyklým způsobem připravovali do akce. Indiánská stylizace vyvolala senzaci a o vojácích brzy začaly kolovat legendy: prý byli všichni indiánského původu (podle jiné verze zase trestanci) a před nasazením se nikdy neumývali. Právě z těchto povídaček vycházel při přípravě své knihy Nathanson.

Během dne D četa zničila mosty přes řeku Douve, což nepříteli v prostoru Cotentinského poloostrova zabránilo v přísunu posil dál na sever, a později se podílela na obsazení městečka Carentan. V září 1944 se zúčastnila také operace Market-Garden. 

Při Karlově čtvrtém sňatku hrály stěžejní roli politické a diplomatické okolnosti. Sňatkem s vnučkou polského krále se Karlovi daří narušit opozici. K ní dosud patřil právě polský král. Karel tedy znovu úspěšně čelí nepřátelům bez krveprolití. Místo řinčení zbraní se opět rozezní svatební zvony. 

Temperamentní manželka

Státnický kalkul se ovšem velmi rychle mění ve vřelý cit. Eliška je urostlá, silná a nespoutaná žena, která přináší na český královský dvůr nevídanou energii. Mezi poddanými se vzápětí rozšíří zkazky o její nebývalé síle. I Karel se dobře baví kousky své ženy a vyzývá ji, aby je předváděla hostům.Eliška tak na požádání ohýbá podkovy, láme meče a roluje cínové talíře. Doslova kypí zdravím a podle všeho i temperamentem v manželském loži. Mladá královna postupně porodí šest dětí. Dvě z nich umírají brzy po narození, ale Anna se později stane anglickou královnou. A syna Zikmunda čeká uherský, český a také císařský trůn.

TIP: Sňatková politika Otce vlasti: Smírčí role Elišky Pomořanské

Eliška Karla miluje. Když král v roce 1371 těžce onemocní, vykoná jeho žena pěší pouť z Karlštejna do katedrály svatého Víta a modlí se za jeho uzdravení. Jediným stínem jejich harmonického manželství je Karlův vztah k následníkovi trůnu Václavovi. Král ho upřednostňuje před dětmi, které zplodil s Eliškou. Karel IV. umírá v roce 1378. Eliška ho přežije o patnáct let. Po smrti svého manžela vede vleklé spory s Václavem a snaží se prosazovat zájmy svých vlastních dětí. Nakonec se stahuje do ústraní. Umírá v roce 1393 v Hradci Královém. Je pochována v katedrále svatého Víta po boku Karla IV.