Včerejší poslední start Falconu 9 v1.1 proběhl zcela dle plánu. Krátce po půl osmé našeho času raketa odstartovala z Vandenbergovy základny, aby do vesmíru vynesla oceánografický satelit Jason-3. Start i vypuštění satelitu byl naprosto rutinní - přibližně hodinu po startu se  Jason-3 oddělil na správné dráze od druhého stupně, čímž byla primární část mise splněna.

Mnohem větší očekávání ovšem slibovala sekundární část mise – další pokus o řízené přistání prvního stupně rakety na autonomní mořské plošině. Stejně jako dva předchozí pokusy ale ani ten včerejší neskončil úspěšně. Vinou závady na jedné z přistávacích nožiček (její neuzamčení ve vyklopené poloze a následné zlomení nohy) se navrátivší první stupeň po dosednutí na plošině převrátil.

I cesta může být cíl

SpaceX zatím nezveřejnila video z přistání, její šéf ale na Twitteru potvrdil, že rychlost i trajektorie dosednutí byla zcela dle očekávání a odpovídala plánu. Zdůraznil, že přistání na moři je technicky výrazně náročnější, než přistání na souši a srovnal je s přistáním stíhaček na letadlové lodi. Včerejší neúspěch ale podle Muska rozhodně neznamená, že by SpaceX další pokusy odpískala.

Důvodů, proč SpaceX usiluje o zvládnutí tohoto typu přistání je více – je výrazně levnější než přistání na souši a nabízí také větší míru flexibility.

Včerejší pokus byl zároveň posledním startem staré verze Falconu 1.1. Všechny další už budou týkat verze 1.2, označované též jako FT (Full Thrust). Tento novější model rakety má prodloužený 1. stupeň, je zhruba o 30% výkonnější, má větší nádrže a používá přechlazené palivo.

Jihozápadní oblast Srí Lanky nikdy nepatřila k nejbohatším koutům světa. Pro mnoho zdejších obyvatel se tak v zemi zmítané nikdy nekončícím bojem mezi Sinhálci a Tamily stal rybolov hlavním zdrojem obživy. Příliš mnoho hladových krků ale donutilo srílanské rybáře k improvizaci – když začalo být na březích příliš těsno, vydali se rybáři za úlovkem do moře na chůdách. 

Neobvyklý způsob rybolovu se zrodil po 2. světové válce, kdy se země po odchodu kolonistů z Britských ostrovů propadla do bídy. Rybáři na chůdách (obvykle pevně ukotvených) poté trávili na moři celé dny, aby nasytili sebe své rodiny.

O šedesát let později ovšem Srí Lanku postihla další rána – již tak bídné výnosy z rybolovu definitivně pohřbila vlna tsunami, která tento ostrov zasáhla v roce 2004. Část rybářů se poté přestěhovala do výše položených oblastí, kde se věnují zemědělství. Dnes je tak tento unikátní způsob rybolovu spíše turistickou atrakcí.

Ačkoliv rakouští agenti hlásili do Vídně, že srbská vláda neměla s atentátem na Františka Ferdinanda žádnou spojitost, ba dokonce jej ihned ostře odsoudila, cílem bylo rozpoutat proti Srbům štvavou kampaň, vykonstruovat obvinění, že kryjí pachatele, a dostat je do slepé uličky. Znění a načasování ultimáta proto musely jít ruku v ruce – podmínky měly být neakceptovatelné a lhůta k projednání neúnosně krátká.

Pandořina skříňka se otevírá

Dokument požadoval zákaz všech srbských organizací a publikací (včetně učebních pomůcek), které podněcují nenávistnou propagandu a opovržení k habsburské monarchii, dále propuštění všech osob s protirakouskými názory ze státních služeb a armády, přičemž rakouská strana si vyhrazovala právo přímo sdělit jména těchto lidí, stejně jako jedinců určených k zatčení. C. a k. orgánům mělo být rovněž umožněno neomezeně provádět vyšetřování atentátu přímo na srbském území. Pakliže by Pašić jménem vlády memorandum podepsal, spáchalo by Srbské království po politické i právní stránce sebevraždu. Ponižující podřízení správních a soudních úřadů cizí mocnosti by znamenalo ztrátu suverenity a nejisté vyhlídky do budoucna. 

Nikola Pašić v termínu odeslal odpověď, v níž Vídeň ujistil, že jí bude maximálně vyhověno. Upozornil však, že plnění některých bodů memoranda musí předcházet legislativní změny, například přijetí nového tiskového zákona. Navrhl rovněž předložit sporné záležitosti smírčímu soudu v Haagu. Jenže adresátovi o smírné vyřešení konfliktu nešlo. Rakousko-uherská armáda se nacházela v plné pohotovosti a mířila k hranicím. 

Jak by měl v praxi vypadat průzkum vzdálených vesmírných objektů a zejména černých děr ukázal test přístroje GRAVITY, který je od loňského léta 2015 součástí Evropské jižní observatoře v Chile. GRAVITY kombinuje světelné paprsky získané více dalekohledy a s pomocí interferometrie vytvoří virtuální teleskop s rozlišením odpovídajícím průměru až 200 metrů. To astronomům umožňuje zkoumat mnohem jemnější detaily vzdálených kosmických objektů, než je možné s běžnými dalekohledy.

„Během testů zařízení GRAVITY bylo poprvé v historii interferometrických experimentů s viditelným světlem na dlouhé základně možné získat expozice o délce až několika minut, tedy 100× delší než bylo dosud možné,“ vysvětluje Frank Eisenhauer.

Nová dvojhvězda v mlhovině v Orionu

Během prvních pozorování členové týmu zaměřili dalekohledy na skupinu jasných mladých hvězd Trapez, nacházející se v samotném srdci oblasti s probíhajícím vývojem hvězd známé jako Velká mlhovina v Orionu (M 42). Již na základě těchto testovacích dat se podařilo učinit první objev: jedna ze složek této skupiny je dvojhvězda.

Klíčem k tomuto úspěchu byla dostatečně dlouhá stabilizace virtuálního teleskopu s použitím světla referenční hvězdy, čímž bylo možné dosáhnout mnohem delší expozice pro zachycení slabšího objektu. A co je ještě důležitější, inženýrům se podařilo stabilizovat světelné paprsky ze všech čtyřech pomocných teleskopů najednou, což se dosud nikdy nepodařilo.

Příprava na průzkum černých děr

Přístroj GRAVITY je schopen měřit pozice astronomických objektů na té nejjemnější úrovni a také provádět interferometrické zobrazování a spektroskopii. Pokud by na povrchu Měsíce stále budova, GRAVITY by byl schopen ji rozeznat. Zobrazování s takto vysokým rozlišením má celou řadu aplikací, ale hlavním cílem do budoucna je studium okolí černých děr.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

GRAVITY se bude podrobněji zaměřovat na děje v extrémně silných gravitačních polích nedaleko horizontu událostí superhmotné černé díry v centru naší Galaxie. Tím se také vysvětluje název celého zařízení. Jedná se o oblast, která je dominantně ovládána zákony Einsteinovy obecné teorie relativity. Dále by přístroj měl být schopen pozorovat akreci hmoty a vznik jetů – tedy procesy, ke kterým dochází jednak v okolí nově vzniklých hvězd a také kolem superhmotných černých děr v centrech galaxií. Bude rovněž mimořádně užitečný při sledování pohybů složek dvojhvězd, exoplanet, disků kolem mladých hvězd a také při zobrazování povrchu jednotlivých hvězd.  

Dosud proběhlo testování přístroje GRAVITY ve spojení se čtveřicí pomocných teleskopů se zrcadly o průměru 1,8 m. První pozorování se čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT s primárními zrcadly o průměru 8,2 m je naplánováno na konec roku 2016.

O želvuškách, blízkých příbuzných členovců, se říkají neuvěřitelné věci. Přežijí nesmírně tvrdé záření, vyschnutí, i dlouhé měsíce v kosmickém prostoru. Nedávno vyšlo najevo, že zvládnou i zamražení do ledu na 30 let.

Vědci našli v listopadu 1983 na antarktické stanici Showa Station dvě želvušky druhu Acutuncus antarcticus. Vzali je do laboratoře v Japonsku a tam je uložili zamrzlé v ledu při teplotě mínus 20 °C.

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

V březnu 2014 jednu z želvušek rozmrazili. Po dvou týdnech se dala dohromady, obnovily se jí tělesné funkce a pustila se do pojídání řas. Později tato želvuška nakladla 19 vajíček, přičemž se ze 14 z nich vylíhly nové želvušky. 30 let je výjimečně dlouho, není to ale světový rekord. Ten drží parazitické hlístice Tylenchus polyhypnus, které úspěšně rozmrzly po 39 letech.

Jednou z nejčastějších příčin neplodnosti je dnes nízká kvalita spermií. Ta souvisí jednak s jejich počtem, tvarem a také s jejich pohyblivostí. Problém s hybností spermií by mohl v budoucnu vyřešit revoluční objev německých vědců, kterým se podařilo vyvinout „bionický spermií obleček“. Obleček svým tvarem připomíná šroubovici - její velikost umožňuje navléknout se na bičík spermie a dopomoci jí tak při transportu k ženskému vajíčku. 

Noví spermboti jsou dlouzí přibližně 5 až 8 mikrometrů a v průměru mají jen 50 mikronů (tisíc mikronů = 1 milimetr). Vyrobení jsou z nanočástic železa a titanu a ovládají se pomocí magnetického pole. Jakmile spermbot dopraví svého pasažéra k vajíčku, lékaři jej zase přesměrují ven z těla.

Vědci mají za sebou úspěšné pokusy v laboratorních podmínkách - podařilo se jim tímto způsobem oplodnit samičí vajíčka u dobytka. Nový způsob umělého oplodnění by podle nich mohl být úspěšnější a také levnější než současný in vitro postup.

Dne 19. listopadu 1622 vydal na Moravě generální pardon, který potvrdil, že již nikdo další nebude uvězněn, ale povstalci musí být potrestáni na majetku, protože se císař kvůli nim zadlužil. Rekatolizace však postupovala a pro nekatolíky začala být na Moravě horká půda. Dne 22. 3. 1625 vydal Dietrichstein patent, ve kterém nařizuje obyvatelům měst buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země.

Spory s Valdštejnem

Podle císaře a jeho rádců ztratily země Koruny české povstáním nekatolické šlechty svá práva, především pak právo volit si panovníka. Císař se rozhodl radikálně změnit zemskou ústavu a pomohl mu v tom i kardinál Dietrichstein. Tak vyšlo bez schválení zemského sněmu Obnovené zřízení zemské, v Čechách roku 1627, na Moravě o rok později.

Problémy měl však gubernátor Moravy s mocným císařským generalissimem Albrechtem z Valdštejna. Nejdříve často spolupracovali, ale později se jejich vztahy výrazně zhoršily. Valdštejn dokonce nazýval Dietriechsteina „z kurvy kardinálkem“. Podpora císařské armády a průtahy cizích vojsk zemi mimořádně vyčerpávaly a kardinál se proto mnohokrát snažil utrpení obyvatel zmírnit intervencemi u Valdštejna nebo císaře. V roce 1632 si stěžoval císaři na Valdštejnovy nehorázné požadavky a v srpnu odmítl dodat císařem objednané zásoby, protože po generalissimových odvodech zbylo obilí jen na holé přežití země. Současně císaři připomněl, že Morava dodala armádě více zásob, než všechny habsburské země dohromady. Když byl Valdštejn 24. února 1634 zavražděn v Chebu na příkaz císaře, přinesl tento nekřesťanský čin olomouckému biskupovi zřejmou úlevu. V témže roce byl jmenován kardinálem – protektorem Germanie, což byl prestižní úřad a titul, po kterém léta toužil.

Odcizení s císařem

I v dalších letech však musel kardinál bojovat o snížení odvodů armádě z Moravy, která byla zdecimována průchody vojsk a morem. Získal dojem, že mu již císař nevěří a papeži si postěžoval na únavu a nemoci stáří. Císař k němu opravdu změnil postoj a v srpnu 1636 ustoupil říšské šlechtě a zbavil ho úřadu kardinála – protektora Germánie. Císař Dietrichsteina informoval, že španělský král si přeje, aby se této funkce vzdal ve prospěch kardinála a vévody Savojského. Dopis, kterým mu toto císař sděloval, možná přivodil kardinálovi smrt, protože dorazil ve stejný den (19. 9. 1636), kdy František z Dietrichsteina v Brně na následky velkého rozčilení zemřel.

Na své přání byl pohřben v noci bez ceremonií v katedrále svatého Václava v Olomouci. Za josefínských reforem bylo jeho tělo vyjmuto z vlhké krypty a bylo uloženo do společného hrobu na veřejném hřbitově. To je ovšem dost nedůstojný konec pro ochránce Moravy a blízkého spolupracovníka čtyř císařů.

Kdy jste cizím lidem vydáni na milost víc než při cestování stopem? Z tohoto předpokladu vyšel tým vedený Davidem Smithem a Frauke Zellerovou a stvořil charismatického a věčně usměvavého robůtka, plného touhy poznávat svět a vézt se – v uvozovkách – na vlně dobré vůle.

První jmenovaný vědec učí na kanadské McMaster University mimo jiné základy designu a programování. Frauke pracuje na Ryerson University rovněž v Kanadě a ve svých pokusech se zabývá zkoumáním komunikace mezi lidmi a roboty. Vedle těchto dvou vědců se na vytvoření a údržbě stopaře podílel ještě dvanáctičlenný tým badatelů z obou škol.

Stopař pojmenovaný hitchBOT – z anglického „hitchhike“ neboli „stopovat“ – se nedokázal sám pohybovat. Vědci ho jednoduše nechali u silnice se vzkazem, že potřebuje svézt. Jakmile se ho ujal nějaký vstřícný řidič, uměl robot nejen říct, kam cestuje, ale dokonce zvládal s šoférem konverzovat na nejrůznější témata.

Tisíce kilometrů

Z jeho společnosti se těšili řidiči v Kanadě, Belgii i Německu. Celkem umělý cestovatel urazil víc než deset tisíc kilometrů a zúčastnil se také celé řady akcí – dokonce i svatby. Navštívil Berlín, Kolín, Halifax nebo třeba Toronto a žil zkrátka sen každého stopaře. Jeho veskrze pozitivní přístup přitom vyvolával pouze kladné reakce a dobrou náladu. Jenže poté přišel výlet po Spojených státech amerických. Mělo se jednat o nejdelší hitchBOTovu cestu, při níž chtěl mimo jiné zavítat do New Yorku na Times Square, k Mount Rushmore v Jižní Dakotě nebo třeba do Grand Canyonu. Nebylo mu však přáno. Zatímco předtím najezdil bez úhony tisíce kilometrů, v USA ani neopustil východní pobřeží. Během dvou týdnů své americké pouti, na kterou se vypravil 17. července, projel Bostonem, Salemem, Gloucesterem, Marbleheadem a nakonec New Yorkem. Následovala Filadelfie, kde robůtka opustilo štěstí.

Utržené ruce

Noční ulice zmíněného města se mu stala osudnou: neznámý útočník mu utrhl ruce, urazil mu hlavu a jeho tělo prokopl. Miláček fanoušků z celého světa tak doplatil na přílišnou důvěřivost a všem potvrdil, že Amerika je sice zemí neomezených možností, ale také místem, kde nelze každému věřit – ať už jste robot, nebo člověk.

Netrvalo dlouho a objevilo se video zachycující na průmyslové kameře útočníka, který v 5:45 ráno nekompromisně demoluje robůtka skrytého za popelnicí. Muž se podobá poslednímu známému řidiči, jenž umělého cestovatele svezl – „vtípkaři“ z YouTube Edu Bassmasterovi. Jenže nakonec sám Bassmaster publikoval video, na kterém je jasně vidět, že nerozbíjí vůbec nic: všechno bylo jen divadlo, jímž nachytal pěknou řádku novinářů – a mediální pozornost zaručena. Skutečný „vrah“ tak nadále uniká.

Kondolence z celého světa

Ačkoliv šlo o pouhý stroj, „smrt“ hitchBOTa vyvolala spoustu vášnivých reakcí. Populárně-naučný internetový magazín ScienceAlert jen smutně poznamenal: „To je důvod, proč to nemůžeme mít v Americe hezké.“ Ostřeji naladěný web I Fucking Love Science se pak s titulkem vůbec nepáral a napsal: „Lidi jsou kokoti!“

Vědci však nevěší hlavy. Přestože je – stejně jako zbytek světa – náhlá zpráva šokovala, nenechali se od svého sociálního experimentu odradit a na robůtkově stránce uvedli: „Pokus ani náhodou nekončí. I díky této nešťastné události jsme získali cenné informace, které nám poslouží při hledání odpovědí na otázky, jež dláždí cestu k soužití lidí a robotů.“

Na serveru komunitního financování se po smrti robota objevil projekt, který na obnovu neohroženého cestovatele uspořádal sbírku. Přestože svoji pomoc nabídli také nadšenci ze samotné Filadelfie, sbírka byla zrušena, přestože uživatelé vybrali téměř čtyřnásobek požadované částky. Podle autorů projektu ale předčasná „smrt“ hitchBOTa neznamená jeho definitivní konec a připustili, že by se na další cestu mohl vydat již v roce 2016.

Jakožto lidé považujeme sami sebe za jediný druh, který dovede zacházet s ohněm. Až doposud jsme si mysleli, že všichni ostatní živočichové mají z ohně hrůzu.

Jenže v Austrálii se poslední dobou množí informace o tom, že místní draví ptáci záměrně šíří oheň jako pomůcku při lovu. Zní to neuvěřitelně, ale australští dravci luňáci hnědí (Milvus migrans) a rarohové proměnliví (Falco berigora) prý během požárů sbírají doutnající větvičky a nosí je do míst, kde zatím ještě nehořelo. Opakovaně to hlásí Austrálci, původní obyvatelé Austrálie, i hasiči a strážci parků.

TIP: Na stopě ptačích žhářů: Někteří australští dravci cíleně zakládají požáry

Zatím neexistuje důkaz v podobě fotografie, ale vědci na tom usilovně pracují. Takové chování dravců totiž podle odborníků dává smysl. Dravci jsou poměrně inteligentní, šikovní a při požárech mají doopravdové hody. Před požárem totiž zmateně prchá velké množství zvířat a dravci to rádi využívají. Často se i na malý požár slétne velké množství dravců, takže by pro ně mohlo být výhodné požár rafinovaně rozšířit.