Již od počátku 20. století představovaly ženy důležitou součást americké armády, a to v roli zdravotních sester v rámci armádní zdravotní služby. Nemohla však být ani řeč o tom, že by v této době byly rovnoprávné s mužskými příslušníky či požívaly stejných výhod. Značný posun nastal až během první světové války, kdy masivní mobilizace mužů na frontu přinesla americkým ženám nové možnosti. Hlavní vzestup jejich uplatnění v armádě však měl nastat až během dalšího světového konfliktu.

Nesmělé krůčky 

První návrh o zřízení ženských armádních sborů podala krátce před vstupem Spojených států amerických do války členka Kongresu Edith Nourse Rogersová. Její snaha a představa, že by u armády měly ženy sloužit i na jiných pozicích, než jsou zdravotní sestry, se zpočátku setkávala především u mužů se značnou nelibostí. Samotná armáda si však vzhledem ke svým potřebám uvědomovala nutnost tohoto kroku, a tak došlo v květnu 1942 k založení Ženských armádních pomocných sborů (Women’s Army Auxiliary Corps – WAAC). 

Tato nebojová složka ale vzhledem ke stále přetrvávajícímu konzervativnímu smýšlení neobdržela plnohodnotný status armádní jednotky a maximální počet jejích příslušnic byl zprvu stanoven na 25 000. Zároveň se pro WAAC vytvořil specifický hodnostní systém, předpisy a její ředitelkou se stala Oveta Culp Hobby.

Bez pojištění

Již během roku 1942 se začalo ukazovat, že stav, kdy příslušnice WAAC nejsou plnohodnotnou součástí armády, přináší svá úskalí. Ta se nadále prohlubovala na konci téhož roku, kdy došlo k nasazení členek WAAC v severní Africe. Tyto ženy podstupující jisté riziko neměly tehdy nárok na stejné ošetření jako američtí vojáci, příplatek za službu v zámoří či specifický druh životního pojištění. Ke změně došlo během roku 1943, kdy byla složka WAAC integrována do armády jako její plnohodnotná součást, přičemž dostala nový název – Ženské armádní sbory (Women’s Army Corps – WAC).

Také počet příslušnic mohl nově dosáhnout až 150 000. Většina základních předpisů včetně hodností se shodovala s těmi mužskými a ředitelka O. C. Hobby obdržela hodnost plukovníka armády. Od té chvíle se ženy v armádním sektoru staly naprosto rovnoprávnými s muži, což znamenalo stejný plat, výhody i výsady. Hlavním rozdílem mezi mužskými a ženskými armádními jednotkami nadále zůstalo zejména omezení ženských sborů na nebojové úkoly.

Jako ze škatulky

Uniformy WAC měly reflektovat nejen rovinu praktickou, ale také tu módní, vycházející z trendů civilního odívání. Návrháři se proto snažili obě roviny propojit. U většiny částí uniforem se vycházelo z pánských střihů, které se však musely pro splnění kritérií nejdříve přizpůsobit ženské anatomii (například záševky na prsou, přidané ramenní vycpávky, absence viditelných náprsních kapes či boční zapínání kalhot).

Některé součásti uniforem se navrhovaly úplně od začátku (šaty, sukně, služební čepice – takzvaný Hobby Hat). Stejně jako muži měly i ženy různé variace uniforem podle toho, do jakého klimatu a k jakému účelu byly určeny (služební, polní, pracovní či třeba na sport). Nedílnou součást vzhledu příslušnic WAAC/WAC představovalo také adekvátní líčení a úprava vlasů, které mohly mít jen takovou délku, aby znatelně nepřesahovaly linii límce.

Je Sluneční soustava bizarní výjimkou v širém vesmíru, nebo je úplně všední normou? Odpověď na tuto otázku, která trápí astronomy již řadu let, by mohl přinést výzkum stále se rozšiřující řady identifikovaných exoplanet. Zdá se ale, že stanovení „normy“ poněkud komplikuje fakt, že řada hvězd se chová mírně řečeno nepředvídatelně.

Podle nové studie, zveřejněné v odborném časopisu Nature, řada hvězd požírá své planety. Nejde přitom o mladé nebo rodící se systémy, kde není o nějaké nepředvídatelnosti zpravidla nouze. Vědci zjistili, že tato „vesmírná predace“ není cizí ani stabilním a plně vyvinutým hvězdným systémům.

Hvězdní predátoři

Badatelé se v novém výzkumu zaměřili na studium hvězdných dvojčat. Hvězdná dvojčata nabízejí, podobně jako v mnoha sociologických výzkumech známých ze Země, unikátní možnost izolovaně studovat chování dvojice téměř totožných jedinců. Desítky studovaných hvězdných dvojčat (badatelé analyzovali více než 90 hvězdných párů, které se mnohdy příliš nelišily od naší mateřské hvězdy) se zrodily ve stejnou dobu ze stejného koktejlu plynu a prachu, a podle všech předpokladů, by měly být, když ne úplně stejné, alespoň velmi podobné. Zkrátka jako dvojčata. Ukázalo se ale, že nejméně v 8 % případů tomu tak není.

Vědci u každé zhruba dvanácté dvojice identifikovali u některé z hvězd prvky, které se obvykle vyskytují na planetách. Jednalo se hlavně o stopy uhlíku, kyslíku, křemíku, železa, niklu a zinku. Podle vědců jde o pověstnou „kouřící zbraň“ – neklamnou známku hvězdné predace, kdy jedna z hvězd pozřela svou planetu. Osm procent přitom vědci považují za spodní hranici a předpokládají, že podobné chování může být ve skutečnosti mnohem častější.

Studie blíže nespecifikuje druh pozřených planet ani okolnosti, které k jejich neslavnému konci mohly vést. Není tak jasné, zda šlo o následek náhodného průletu potulné hvězdy nebo obří planety, která by změnila rovnováhu jinak stabilních oběžných drah nebo jiné důvody.

Nuda ve Sluneční soustavě

Co tato zjištění ale znamenají (nebo mohou znamenat) pro naši Sluneční soustavu, mateřskou hvězdu a Zemi? Na rozdíl od mnoha planetárních systémů „tam venku“ nemá naše Slunce žádné sourozence, a podle toho co o něm víme, nevykazuje žádné známky přítomnosti „žáruvzdorných prvků“ svědčících o jeho zálibě v požírání planet. Oběžné dráhy planet našeho hvězdného systému jsou dokonale stabilní bez jakýchkoli nepředvídatelností. Slunce se tak do značné míry jeví jako zoufale všední hvězda středního věku, která nijak přehnaně nebouří a chová se poměrně předvídatelně. V kontextu exotického zvěřince vně Sluneční soustavy jde až o překvapivou nudu. Možná ale právě této nudě vděčíme za existenci Země a životu na ní…

Celým jménem Sigismund Šlomo Freud se narodil roku 1856 jako šesté dítě do německojazyčné židovské rodiny ve městě Příbor. Jeho otec zde provozoval obchod s látkami, jenž po příchodu velké hospodářské krize zkrachoval, a tak se rodina odstěhovala do Vídně. Tady Freud strávil téměř celý svůj život. Základní vzdělání absolvoval doma, až potom nastoupil na gymnázium. Než začal studovat psychologii, absolvoval ještě klasické lékařství. Freuda od počátku studia fascinovala hysterie. První důležitou pacientkou se stala Anna O., vlastním jménem Bertha Pappenheimová – Freud vždy psal o svých pacientech pod pseudonymem. Její potíže sice neměly jednu jasnou příčinu, ale mluvením se napětí rozpouštělo, a pacientce se tak výrazně ulevovalo. Freud byl na stopě svého velkého objevu, který měl změnit svět. 

Za vším hledej sex! 

Při práci s hysterickými pacienty si všímal stavů bez nadvlády rozumu. Zjistil, že rozebere-li sen, dozví se mnoho o touhách a obavách jednotlivce, přičemž obavy a touhy považoval za pilíře každé osobnosti. Zbaven rozumové kontroly dokáže člověk mluvit o svých potížích svobodněji. To, co v tu chvíli promlouvá, nazval Freud podvědomím. A zde se pomalu dostáváme k lehce problematickému tvrzení slavného psychologa, které mu později zajistilo mohutnou kritiku. Freud nabyl přesvědčení, že touha a sexualita jsou jedno a totéž. V pozadí každého lidského přání spatřoval, ať už vědomou či nevědomou, sexuální motivaci! 

Freud byl také tím, kdo začal rozebírat starověká dramata a nacházet v nich důkazy sexuální všudypřítomnosti. Na příkladu báje o králi Oidipovi demonstroval moment, kdy syn touží po své matce a podvědomě žárlí na otce, na báji o princezně Elektře dokazoval podvědomou touhu dcery po otci. Tento model je podle Freuda skrytě přítomný v psychice každého člověka. Dítě je vystaveno stresu, kdy na jednu stranu na rodiče stejného pohlaví žárlí, na stranu druhou jej potřebuje. 

Freud byl přesvědčen, že právě tyto a podobné potlačované touhy, za které se člověk stydí, způsobují v psychice přetlaky, které mohou vést k psychické nerovnováze. Freud odrazoval své pacienty od marné snahy o absolutní proměnu osobnosti. Cestou k vyrovnané mysli bylo podle něj pochopení sebe sama a poté pokus o smíření a přijetí. Cestou k tomuto cíli měla být metoda zvaná psychoanalýza. 

Hlavně nic nepotlačovat! 

Jednoduše řečeno, Freud ovlivnil svět svým odvážným tvrzením o tom, že naše jednání motivují nevědomé sexuální touhy. Společností zatřásla témata jako monogamie, život ve svazku s jedním partnerem, versus polygamie, svazek s více partnery zároveň – k čemu z těch dvou možností je vlastně člověk stvořen? Freudovi žáci pochybovali o instituci rodiny jako jediném správném modelu lidské existence ve společnosti a soudobí umělci nadšeně přikyvovali. Na Freudovy teorie z počátku 20. století navázalo několik směrů v čele se surrealismem. 

Tajné sexuální fantazie se surrealistům staly po určitou dobu jednou z hlavních inspirací. Sexualita už nesměla zůstat utlačena pod nánosem předsudků. Energie musela ven, problémy chtěly na světlo. Surrealisté se ve svých automatických textech hromadně přiznávali k tomu, že sní o sexu se svými příbuznými, kreslili obrazy plné zbytnělých mužských přirození, v krajinných útvarech, mracích, skvrnách, prostě všude, kde zůstal prostor pro představivost, málokdy vidělo surrealistovo oko něco jiného než erotický symbol. Otevřená sexualita rychle pronikala i na oficiální scénu. V českém umění tyto tendence reprezentují hlavně Jindřich Štyrský a Marie Čermínová, zvaná Toyen, spolu s teoretikem Karlem Teigem. Štyrský byl editorem trojdílné Erotické revue, která obsahovala erotickou poezii či kresby zahraničních surrealistů a do níž přispěli i básníci Vítězslav Nezval či František Halas. 

Modlou proti své vůli 

Jenže ačkoli surrealisté Freuda považovali za svého guru, on sám modernímu umění příliš nerozuměl, spíš ho dokázalo naštvat. Tím víc, že sám miloval umění staré a považoval se za znalce. V několika dopisech z konce 19. století adresovaných své snoubence se rozplývá nad obrazy Holbeinovými, Raffaelovými či Tizianovými. Později se dokonce věnoval napůl fiktivním psychologickým rozborům uměleckých děl, napsal například pojednání o úsměvu Mony Lisy, nebo se pokoušel o přesné určení biblické situace, v níž se nachází Michelangelova socha Mojžíše.

Naproti tomu umění expresionismu či surrealismu považoval za zvrhlé a stavěl se k němu s odporem skoro stejně silným jako nacisté, kteří moderní umění označovali za zvrhlé – entartete kunst. Nejvíc však Freudovi vadilo, že umělci jeho teze zjednodušují a nevhodně používají psychoanalytickou metodu. A jak na to byl on sám se sexuálním životem? Upřímně vedl poměrně spokojený rodinný život, měl mnoho dětí s jednou ženou a za bohéma bychom ho označili asi jen těžko. Uvolňující revoluce, kterou spustil, se nakonec tedy nepozdávala hlavně jemu samotnému.

K uvedenému výpočtu použili vědci statistické modelování, přičemž zohlednili známé druhy i ty, které vymřely dřív, než je zoologie stihla popsat. Podle studie zveřejněné v časopise Nature Communications zmizelo za posledních 130 tisíc let téměř 12 % všech ptačích druhů. Za jejich zánik mohl ve většině případů člověk, a to zejména na izolovaných ostrovech v Atlantiku a Tichomoří, kam zavlekl nepůvodní druhy jako krysy, prasata či psy. Invazní zvířata konkurovala lokálnímu ptactvu v boji o potravu nebo napadala jeho hnízda a požírala vejce. Další riziko pak spočívalo v civilizačních vlivech včetně odlesňování, nadměrného lovu či požárů, jež změnily charakter původní krajiny.

Co zjistil počítač?

„Víme, že jsme přišli o ikonické ptáky jako dodo, ale chtěli jsme získat lepší odhad vymírání, o kterém jsme nevěděli,“ uvedl pro deník Guardian spoluautor studie Rob Cooke z britského Centre for Ecology and Hydrology. První písemné záznamy o pozorování živočišných druhů se datují k roku 1500. Podrobnější informace o zvířecích obyvatelích zeměkoule před uvedeným letopočtem mohou odborníci získat z fosilií, což jim ovšem poskytuje pouze neúplný obraz – ptačí kosti jsou totiž duté a snadno se rozpadají. Zkamenělé kostry opeřenců se tak dochovaly jen za ojedinělých okolností, takže vědci dospěli k závěru, že skutečný počet vyhynulých druhů bude ve skutečnosti vyšší než odhadovaných 640. Pomocí počítačového modelu pak upřesnili, že šlo o dalších 790 dosud neznámých druhů, z nichž pouze 50 vyhynulo z přirozených příčin a na zbytku nesli vinu lidé.

Nové hrozby

Největší škody člověk napáchal v Tichomoří: Podle studie připadá na pacifický region 61 % všech vymírajících ptáků a 70 % z těch neidentifikovaných. Evropští kolonizátoři přispěli k vymizení asi 570 druhů, což podle vědců představuje téměř stonásobek rychlosti přirozeného vymírání. Jak upozorňuje spoluautor studie biolog Sören Faurby, „mělo to pravděpodobně také kaskádové škodlivé účinky na ekosystémy, protože ptáci hrají zásadní roli při opylování a šíření semen“.

V důsledku procesu započatého před staletími se navíc ocitli v ohrožení i dnešní ptáci, kteří čelí rovněž novým hrozbám – včetně změny klimatu a znečištění životního prostředí. Odhaduje se, že jen z přírody Severní Ameriky zmizelo od roku 1970 na 2,9 miliardy ptačích jedinců, což představuje pokles populace zhruba o třetinu. Kromě toho by podle dřívějšího modelování mohlo v příštích stovkách let vinou člověka vyhynout dalších 700 druhů opeřenců. 

Vyskočíte z postele s prvním zazvoněním budíku, nebo se necháváte budit opakovaně? Takzvané opakované buzení je některými odborníky považováno za zlozvyk a připisují mu negativní dopady na lidské zdraví. Nová studie ale ukazuje opak – podle vědců nejen že opakované buzení našemu zdraví neškodí, v některých ohledech mu dokonce může prospívat.

Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Sleep Research ukázala, že lidé, kteří pravidelně mačkají volbu pro odložené buzení, přicházejí v součtu zhruba o šest minut spánku, přičemž tato porce u nich žádným způsobem neovlivňuje ranní ospalost ani náladu. Experimenty navíc ukázaly, že půlhodinové odložení vstávání zlepšilo (nebo alespoň neovlivnilo) kognitivní funkce „přispávačů“ ve srovnání s těmi, kteří vstávají po prvním zazvonění budíku. Studie tak do značné míry potvrzuje zjištění z roku 2022, podle kterého se „chroničtí odkládači“ během dne necítí ospalejší než lidé, kteří vstávají „na první dobrou“.

Jak vyzrát na ranní vstávání

Podle Tiny Sundelinové, odbornice na výzkum spánku ze Stockholmské univerzity a autorky nové studie, může odkládané vstávání lidem pomoci se zbavit ranní ospalosti díky tomu, že usnadňuje přechod z hlubokého spánku do jeho lehčí fáze.

Ideální spánek zahrnuje čtyři až šest spánkových cyklů, z nichž se každý skládá ze čtyř fází. Přibližně po 90 minutách po usnutí nastává takzvaná REM fáze spánku (podle anglického rapid eye movement čili fáze rychlých očních pohybů). Jde o lehký spánek, ze kterého se můžete snadno probudit. Naopak v NREM fázi (non rapid eye movement) spíme hluboce, zdají se nám sny a probuzení není tak snadné. V této fázi je spánek natolik hluboký, že nás nemusí probudit ani zvonění budíku.

Náhlé probuzení, zejména z hlubokého spánku, může podle Sundelinové prodlužovat spánkovou setrvačnost – stav ospalosti při přechodu k bdělosti, kdy se člověk může cítit lehce dezorientovaný a zmatený. Podle vědkyně může právě v tomto případě pomoci odkládané vstávání – lidé, kteří dokáží mezi jednotlivými zvoněními budíku znovu usnout, mohou snáze přejít z hluboké fáze spánku a probudit se během fáze lehčí. To jim může pomoci snížit spánkovou setrvačnost a ráno se tak cítí odpočatější a energičtější.

Půlhodinka navíc

Za optimální dobu odkládaného vstávání vědci považují 20 až 30 minut. Jde podle nich o dostatečně dlouhou dobu na to, abyste se cítili dostatečně svěží a překonali tak spánkovou setrvačnost, která obvykle trvá okolo 30 minut. Delší podřimování naopak může vést k přiblížení se k hlubší spánkové fázi a obtížnějšímu vstávání. To je podle vědců typické pro „zaspání“, kdy se lidé po probuzení mohou cítit malátní nebo dezorientovaní.

Odkládané buzení tak podle vědců zřejmě nepředstavuje žádné podstatné zdravotní riziko. Zároveň ale upozorňují, že ranní „přispání si“ nemůže nahrazovat kvalitní a plnohodnotný spánek. Proto lidem, kterým ani 30 minut ranního odkládání nepostačuje k tomu, aby se ráno cítili dostatečně odpočatí, doporučují dřívější odchod do postele. Pokud totiž dlouhodobě spánek omezujete pod své spánkové optimum, hrozí vám spánková deprivace.

Populární seriál Vikingové přinesl moderní ztvárnění „krvavého orla“ pro dnešního diváka. Záměrně zdůraznil rituální povahu popravy: byla popsána jako nejbolestnější ze všech smrtí, určena pro ty, kdo obzvláště urazili severské bohy. Jen ten, kdo během mučení vydržel bez hlesu a křiku, si mohl bohy naklonit zpět a získat pro sebe vstup do Valhally. To není jednoduchý požadavek, když víme, že podstatou popravy mělo být rozříznutí kůže na zádech (snad i do tvaru orlích křídel), obnažení žeber, jejich postupné odsekávání od páteře a finální vytažení plic nešťastníka tak, aby připomínaly krvavá „křídla“ rozložená na zádech. Je možná štěstí, že se tvůrci seriálu vyhnuli vizuálním detailům a průběh popravy tak můžeme sledovat jen na tváři Jarla Borga, který si cestu do Valhally vysloužil. 

Pochybnosti 

Existoval však vůbec „krvavý orel“? Odpověď na tuto otázku není snadná. Pravdou je, že se dochovalo několik pramenů, které tento způsob smrti zmiňují, někdy i v detailu. Většina je staroseverská, jeden je latinský, ale váže se k dánským dějinám (Saxova Gesta Danorum). Jejich společnou nevýhodou je časový odstup od událostí, které popisují. Je navíc možné, že jen kopírují a rozvádějí starší motiv, k němuž z různých důvodů dodávají fiktivní detaily – proces, který ve středověku nebyl neobvyklý. Budeme-li se tedy držet často používaného pravidla, že nejstarší pramen bude ten nejdůvěryhodnější, ocitáme se trochu v pasti. První dochovaná zmínka o krvavém orlu je totiž velice stručná. 

Jejím autorem byl Sigvat Þórðarson (asi 995 až 1045), jeden z nejznámějších vikinských skaldů, básníků. V Drápě o Knutovi (drápa je žánr oslavné básně, v tomto případě na krále Knuta Velikého) Sigvat zmiňuje: „A Ellovi na záda, ten, kdo sídlil, Ívar, orla, v Yorku, vyřezal.“ Tento Ívar, zvaný Bez kostí († 873), byl synem napůl mytického Ragnara Lóðbróka († kolem 865), hlavního hrdiny prvních řad citovaného seriálu, nešťastným Ellou pak northumbrijský král Ælla († 867), který Ragnara zajal a trochu komplikovaným způsobem připravil o život. Výsledkem byla pomsta v podobě krvavého orla. Ælla měl jako křesťan jedinou, i když trochu pochybnou výhodu: nemusel usilovat o cestu do Valhally. 

Poprava, nebo básnický pohled? 

Ale popisoval Sigvat opravdu extrémně bolestivý, mytický popravčí rituál? Jeho báseň neobsahuje žádné další detaily. Víme také, že severské básně byly typické komplikovanou metaforikou, kterou se nevyplácí číst doslova. Již v osmdesátých letech 20. století poukázala americká badatelka Roberta Franková na to, že Sigvat mohl pouze popisovat orla hodujícího na zádech královy mrtvoly. Koneckonců dobové anglosaské prameny žádnou popravu nezmiňují, uvádějí jen, že Ælla padl v bitvě se Seveřany. Nebyl základem Sigvatových veršů spíše básnický pohled na bitevní pole plné padlých? Vždyť i jeho samotného dělilo od popisovaných událostí půldruhé století. A jak chápat pozdější, někdy i detailnější popisy? 

Moderní bádání je v otázce krvavého orla stále nejednotné, i když spíše skeptické. Přesto se objevují hlasy, které zdůrazňují funkci rituálů i lidských obětí pro vikinskou společnost a mytologii. Vznikají analýzy pokoušející se namodelovat, byla-li by taková poprava vůbec fyzicky možná (pravděpodobně ne v podobě, v jaké ji líčí populární kultura, neboť oběť by velmi brzy zemřela). Přes všechny pochybnosti má krvavý orel své místo jisté v populární kultuře – a bude ho mít i nadále, protože je příkladem toho, že středověké texty nelze vždy jednoznačně číst a interpretovat.

Drobné struktury podobné čárovým kódům jsou jasně viditelné například z paluby letadla a nejednoho nadšence nadpřirozena či ufologa přivedly na myšlenku, že se jedná o signál pro mimozemské civilizace. Nicméně pravda je mnohem prozaičtější: Jde o relikty studené války, obvykle v podobě sady obrazců namalovaných na asfaltovém povrchu. Vznikaly pro potřeby satelitů, které Spojené státy využívaly pro „dohled“ nad Sovětským svazem. Pomocí komplikovaných obrazců se totiž kalibrovaly jejich kamery, aby pořizovaly co nejostřejší snímky.

Jeden z kalibračních cílů pro satelity v arizonském Fort Huachuca:

Kalibrační cíl pro satelity špionážního projektu CORONA v arizonské Casa Grande:

V souhvězdí Plachet (Vela) na jižní obloze se nachází jeden z nejbližších pozůstatků supernovy, jaký známe. Nachází se ve vzdálenosti asi 800 světelných let od Sluneční soustavy a vznikl po explozi supernovy zhruba před 11 tisíci lety. Od té doby se materiál supernovy rozpíná, střetává se s kosmickým materiálem a vytváří fantaskní tvary. Jeho celková velikost činí téměř 100 světelných let a na noční obloze by zabíral plochu zhruba 100 měsíčních úplňků.

Na pozůstatek supernovy nedávno zacílila Dark Energy Camera (DECam), která je součástí čtyřmetrového teleskopu Víctora M. Blanca chilské observatoře Cerro Tololo Inter-American Observatory. Jde o jedno z nejvýkonnějších zařízení k pořizování širokoúhlých snímků vesmíru. 

Kamera DECam byla vyvinuta jako součást programu pozorování vesmíru Dark Energy Survey (DES), jehož cílem je studovat jevy související s temnou energií. Pracuje v blízce ultrafialové, viditelné a blízce infračervené oblasti spektra, kde pozoruje například supernovy typu Ia, baryonové akustické oscilace, kupy galaxií nebo gravitační čočky. Pozorování pozůstatku supernovy Vela ale ukazuje, že kamera DECam nachází uplatnění i při pozorování v relativně blízkém vesmíru. Pořízený snímek patří mezi rekordní – jeho celková velikost je 1,3 gigapixelu a vznikl s použitím tří barevných filtrů a následným složením jednotlivých snímků dohromady.

Řada konvenčních chovů hospodářských zvířat dnes nesplňuje kritéria udržitelnosti a nese s sebou nezanedbatelnou zátěž pro životní prostředí. Odborníci se proto začínají poohlížet po nových zdrojích potravin s menšími negativními dopady. 

Podle nové studie vedené vědci z Macquarie University v Austrálii by jedním z takových nových zdrojů potravy mohli být hadi, konkrétně krajty tmavé (Python bivittatus) a krajty mřížkované (Python reticulatus). Podrobnosti o možném hospodářském využití hadů nedávno zveřejnil odborný časopis Scientific Reports.

Hadi jako superpotravina

„V Asii už delší dobu existují velké farmy s krajtami. Zemědělský mainstream jim ale zatím nevěnoval větší pozornost,“ vysvětluje Dan Natusch z Macquarieho univerzity. „Hadi potřebují k životu jen velmi málo vody. Vystačí si i rosou, která se jim sráží na šupinách a nejsou nároční ani pokud jde o potravu. Mohou se živit hlodavci a dalšími škůdci pěstovaných plodin.“ 

Podle vědců nejsou hadi ve stravě příliš vybíraví. Bez potíží stráví sóju a další rostlinou stravu, pokud je součástí směsi s masem, což dále snižuje náklady na jejich chov. Krajty navíc rostou velmi rychle a již v prvním roce dosahují „jateční“ velikosti. Využít lze přitom zhruba 82 % hmotnosti jejich biomasy. Vedle kvalitního bílého masa s vysokým obsahem bílkovin lze dále zpracovávat i hadí kůži nebo třeba hadí tuk. Přestože to může zejména Středoevropanům znít poněkud zvláštně, hadi na řadě míst světa platili a stále platí za vyhledávanou pochoutku.

Ve srovnání s hospodářskými zvířaty produkují hadi mnohem méně skleníkových plynů a celkově velmi málo odpadu. Studenokrevní plazi mají proti ptákům a savcům i další nezanedbatelnou výhodu – nepotřebují energii ze stravy přeměňovat na tělesné teplo. Jsou tak v přeměně potravy mnohem efektivnější než jakýkoli teplokrevný tvor.

Poslouchat nás můžete na obvyklých platformách Spotify a Google Podcasts



Nebo si rovnou pusťte aktuální díl