V jedné z vyhlášených pražských kaváren pod lustrem z jabloneckého broušeného skla sedí v rudých plyšových křesílkách elegantní pár. Protože se píše rok 1926 a veřejnost ještě není seznámena s ničivými účinky nikotinu na lidské zdraví, oba rozkošnicky potahují ze svých cigaret, což celé scéně dodává na klasické eleganci. Stačí nepatrné pokývnutí módně napomádované hlavy, aby se u dvojice zjevil číšník v dokonale čistém a vyžehleném bílém sáčku a vyleštěných botkách. Pod podávaným účtem na stříbrném podnose se diskrétně skrývá pytlík obsahující malé množství bílého prášku, jehož účel je stejně výmluvný jako úsměv vrchního. Mladý gentleman vyndá ze své portmonky částku, která i po odečtení útraty výrazně převyšuje to nejštědřejší spropitné. 

Výnosný byznys 

Dělat číšníka za první republiky se zkrátka vyplatilo. Personál se nemusel spoléhat pouze na skromná dýška nevděčných hostů. Pokud byl vrchní dostatečně podnikavý, mohl si sehnat na tehdejší poměry docela slušný vedlejší příjem coby drogový dealer. Raný drogový byznys nabízel skutečně velký potenciál. Jen po Praze se procházelo přes dvanáct tisíc kokainových labužníků a drogová policie neexistovala. Až teprve v roce 1928 vznikla první Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky a i ta měla policistů, že by je na prstech jedné ruky spočítal. A to ta ruka mohla mít jen čtyři prsty. 

Ani tresty pro usvědčené milovníky narkotických lahůdek nebyly nějak závratně vysoké. Dalo by se dokonce tvrdit, že byly nízké jako morálka v pojízdném nevěstinci u česko-německých hranic. „Tresty za obchod s omamnými jedy jsou poměrně nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a potrestati dopadené viníky exemplárně,“ postěžoval si policejní komisař Jaroslav Švejnoha v dobové příručce Systém kriminalistického vzdělání. 

Prvorepublikové hvězdy se slabostí pro sněžné radovánky byly schopné za své bílé hobby platit slušné sumičky. Mohly si to dovolit. Mezi nadšené uživatelky kokainu prý patřily i největší osobnosti stříbrného plátna jako Lída Baarová, Adina Mandlová nebo třeba Ljuba Hermanová. Na druhou stranu zdravotní kokain za dvanáct korun za recept by k podobnému přečinu nejspíš zlákal nejednoho počestného občana. Koupě nelegálního kokainu vyšla o něco dráž. Droga se sem pašovala z Německa, kde ji ve velkém a zcela v souladu se zákonem vyráběla leverkusenská firma Bayer. Ani jedna z výše jmenovaných hvězd však ani po kotníky nesahala nejslavnějšímu českému narkomanovi stříbrného plátna.

Sněžný král Hugo Haas 

Gumové pneumatiky z Baťovských továren kvílí po kočičích hlavách dláždících Národní třídu. Ani silný noční vítr neublíží jeho silně napomádovanému účesu. Pod kapotou mu uhání úctyhodných 20 koní, po boku má krásnou mladou herečku ochotnou pro roli v jeho novém filmu udělat naprosto cokoliv. Pod nosem mu stále ještě ulpívá bílý prášek, který k němu podle Otakara Vávry patří stejně neodmyslitelně jako typická bílá šála. Kráska po jeho boku spolu s mořem vypitého koňaku a šampaňského mu dodávají na kuráži. Žene se nespoutaně barrandovskými terasami dál až na Slapy. Proč by také ne, policistů bylo za první republiky pomálu a balónky detekující množství alkoholu v krvi vynalezl jakýsi Američan Robert Borkenstein až v roce 1953. Za volantem se cítí jako král. Sněžný král Hugo Haas I. 

Podobně podle vzpomínek pamětníků mohl vypadat jeden z legendárních večírků legendy pražské kokainové scény, hvězdy stříbrného plátna a nejslavnějšího českého prvorepublikového narkomana Huga Haase. Mezi kulisami barrandovského studia nebylo žádným tajemstvím, že mistr holduje kokainu také kvůli jeho sexuálně stimulačním účinkům. Haas měl (možná díky bílé droze) pověst největšího kance na Barrandově. Na Haasovu náruživost vzpomínají i herečtí kolegové Voskovec s Werichem, kteří ve své korespondenci zmiňují památnou historku s jistou ženou. Ona dáma se zálibou v dlouhých černobílých filmech a krátkých románcích s jejich protagonisty během aktu sdělila svému idolu památnou větu: „Mistře, to jsem ani netušila, jaké vy jste prase!“ 

Ve svých divokých chvílích se mistr nezastavil před nikým a ničím, Karla Čapka nevyjímaje. Bez jakéhokoliv projevu posvátné bázně vůči spisovatelovu géniu využíval Čapkových častých služebních cest k souložení s Čapkovou ženou Olgou Schneipflugovou. Také Haas rád využíval rozšířené nabídky služeb pražských číšníků. Kokain pro své divoké večírky si zpravidla obstarával osobně. Svého nejspolehlivějšího dodavatele měl ve slavné Hunkově restauraci. 

Sněžný král znal svou míru 

Nelze však tvrdit, že by byl Haas na kokainu nějak těžce závislý. O velkou část jeho odstrašující pověsti se postarala až nenávistná komunistická propaganda, která Haasovi ještě dlouhé roky vyčítala jeho buržoazní emigraci do USA. Podle slov svých hereckých kolegů měl slavný milovník bílého prášku svou zálibu zcela pod kontrolou. „Bylo by chybné si myslet, že Haas byl na kokainu nějak nezdravě závislý. Kdyby tomu tak bylo, tak by nemohl být jedním z největších profíků své doby. Drogy mu nikdy nezasahovaly do práce. Bylo to jen občasné povyražení, nic patologického,“ vzpomínal Vávra. 

Kariéru profesionálního milovníka Haasovi na rozdíl od mnoha jeho prostopášných kolegů neukončila smrt zapříčiněná pohlavní chorobou, ale manželství. K oltáři ho nakonec dotáhla vytrvalá baletka, Švýcarka pocházející z ruské šlechty, Marie Bibikoffová, kterou s Haasem seznámil Jan Masaryk. Mistr vymyslel švýcarskoruské tanečnici familiární přezdívku Bibi a ona si vymyslela, že si ho vezme. 

Začátek manželství s Bibi znamenal pro Haase konec jeho kokainového období. Čerstvě poté, co se k němu nastěhovala, našla baletka v Haasově koupelně podivný bílý prášek, vzpomíná o desítky let později. „Co to je, nějaký prací prášek?“ zajímala se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to, prosím, do záchodu,“ vysvětlil jí Haas. A víc už se prý u Haasů o kokainu nemluvilo…

Militaristický městský stát Teotihuacán s až 200 tisíci obyvateli byl zhruba mezi 1. a 8. stoletím našeho letopočtu nejvýznamnějším náboženským, a také mocenským centrem celé Střední Ameriky. Vlastně ani nevíme, jak se původně jmenoval. Jeho pojmenování pochází od Aztéků, kteří tuto oblast osídlili asi 700 let po opuštění města. Narazili na jeho trosky, které na ně udělaly takový dojem, že ho pojmenovali „Město bohů.“

Podobně jako v řadě dalších kultur Střední Ameriky byly elity Teotihuacánu doslova posedlé zrcadlovými povrchy. Běžně používali pyritová a obsidiánová zrcadla jako pomůcky při věštění budoucnosti, a také při komunikaci s božstvy.

Horor se zrcadly

Trenton D. Barnes z Williams College ve státě Massachusetts ve své nové studii, zveřejněné odborným časopisem Ancient Mesoamerica, upozorňuje, že v Teotihuacánu se středoamerická posedlost zrcadly vyvinula do hororových náboženských praktik. Důkazy pro to se nacházejí například ve chrámu Opeřeného hada neboli Quetzalcoatlově chrámu.

Chrám Opeřeného hada je pokrytý skulpturami, které znázorňují Opeřeného hada, jak se vynořuje z obsidiánového zrcadla, což ale není tím hlavním. „Chrám byl původně pokryt možná až stovkami obsidiánových zrcadel,“ vysvětluje Barnes. „Když za jasného dnes zapadalo Slunce, musela se zrcadla, která byla například v očích soch Opeřeného hada, rozzářit odraženým slunečním svitem.“

Kromě toho, že chrám při soumraku připomínal disko kouli nebo spíš disko pyramidu, se v jeho útrobách děly i mnohem temnější věci. Kult krvavých zrcadel lačnil po krvi. Pod chrámem bylo objeveno asi 200 lidských obětí, největší počet v té době v celé Střední Americe. Mezi oběťmi bylo objeveno množství obsidiánových čepelí a hrotů, které podle vědců potvrzují hororové spojení zrcadel a krve.

Na první pohled se může zdát, že britská armáda zůstávala během druhé světové války zkostnatělá. V roce 1937 přijatý výcvikový manuál pěchoty sice platil až do března 1944, nicméně v praxi armáda nové taktické postupy zaváděla. Například v roce 1941 od Němců přejala větší důraz na maskování či podpůrnou kulometnou palbu vedenou mezerami v řadách postupující vlastní pěchoty. V některých britských (ale i amerických) dokumentech se objevily téměř doslovně přeložené pasáže z příruček Wehrmachtu, avšak nedoporučovalo se používání německých taktických termínů.

Stále více mužů

Britské pěchotní družstvo tvořil desátník a deset vojáků, nicméně oficiální doktrína říkala, že se do přední linie nasazuje pouze velitel a sedm mužů, zatímco zbylí tři zůstávají v týlu. Z této místní zálohy se poté doplňovaly bojové i nebojové ztráty družstva a v mezičase tito muži sloužili jako nosiči nebo plnili jiné úkoly. Výzbroj osmičlenného družstva se skládala z lehkého kulometu Bren, samopalu pro velitele, šesti pušek (zpočátku jedna z nich v odstřelovačské variantě) a osmi granátů. 

Zásoba neseného střeliva do ručních zbraní činila 1 250 nábojů, což se později zvýšilo až na 2 260 kusů. V průběhu války se hmotnost přenášeného vybavení neustále zvětšovala, jak si družstva brala do akce čím dál více munice či třeba druhý bren – ozbrojeným silám se uvolnilo větší množství těchto zbraní vzhledem ke klesající síle Luftwaffe a tím i menší poptávce po protiletadlové obraně. V důsledku toho se muselo zvětšit i samotné družstvo, takže od jara 1944 již výcvikový manuál počítal s velitelem a devíti vojáky, kteří všichni sloužili v první linii.

Jak se pohybovat? 

Co se přesunů na bojišti týče, příručka nabízela pestrou paletu různých zajímavých termínů. Vedle standardní chůze, běhu a válení sudů mluvila například o leopardím či kozáckém plazení nebo opičím běhu (po rukou a po kolenou, vzhledem k náročnosti maximálně na 15 m). V noci došlo na chůzi ducha (vysoké a pomalé zvedání nohou, aby nešustila tráva), kočky (pomalý postup po kolenou a rukou, přičemž voják opatrně odsunoval různé překážky) a konečně také na plazení kotěte (pouze na předloktích a špičkách nohou). 

Z hlediska taktiky uplatňovalo družstvo pět základních formací. Pojem blob (kapka či třeba kaňka) se používal od roku 1917 a skrývala se za ním volná seskupení dvou až čtyř mužů snažících se krýt a zároveň palbou kontrolovat terén. Single file (řada mužů jdoucích husím pochodem za sebou) se používala jen v týlu, nebo pokud se družstvo přesouvalo za nějakou překážkou. Stejně tomu bylo u loose file (řada mužů za sebou s většími rozestupy). Čtvrtou formaci představovaly nepravidelné arrowheads (hroty šípů), z nichž se dalo snadno rozvinout na jedno či druhé křídlo, a konečně pátou extended line (prodloužená linie). Tu velitelé nařizovali například před ztečí, ale hůře se kontrolovala a byla zranitelná z boku. U většiny zmíněných formací udržovali pěšáci rozestupy necelých pět metrů.

Útok ze dvou směrů 

Před úderem na nepřátelskou pozici se družstvo rozdělilo na dvě skupiny. Jedna z nich (Bren Group) se zformovala kolem lehkého kulometu, přičemž její základ tvořil střelec a jeho pomocník. Druhý zmíněný nesl mimo jiné náhradní hlaveň a několik zásobníků. Během boje přebíhal k pozicím ostatních příslušníků družstva, kteří též nesli jeden až čtyři zásobníky, bral si od nich plné a naopak jim předával vyprázdněné. V čele této sekce stál zástupce velitele družstva, který také vybíral postavení a mačetou případně čistil předpolí, aby měla zbraň volné palebné pole. Správně zvolená palebná pozice představovala úhelný kámen britské pěchotní taktiky. Vojáci se snažili bren umisťovat tak, aby pokud možno ohrožoval nepříteli bok a tím ho dostal do křížové palby. 

Početnější druhá skupina (Rifle Group nebo též Assault Group) mezitím postupovala proti nepříteli čelně. Obě skupiny se navzájem doplňovaly a v souladu s pěchotní příručkou udržovalo družstvo „jednu nohu stále na zemi“. V praxi to znamenalo, že zatímco jedna skupina poskytovala krycí palbu, druhá manévrovala. Jakmile se pak bren dostal do vhodného postavení, úderná sekce provedla zteč, během níž vojáci pálili za běhu od boku.

Agresivní postup

Od roku 1944, kdy už mělo družstvo deset vojáků, se někdy používala ještě flexibilnější taktika s rozdělením na tři trojčlenné sekce, přičemž velitel se pohyboval mezi nimi a udržoval si celkový přehled. Zároveň měl zajistit, že celá jednotka bude postupovat dostatečně agresivně. Oficiální doktrína požadovala po pěchotě nejen obsazení terénu, ale také pobití či zajetí nepřátel. I proto se bren v průběhu útoku přesouval na křídlo – palba z boku měla snížit morálku Němců a snáze je přimět ke kapitulaci. 

Ne vždy ale tato teorie fungovala. V Normandii měla pěchota občas tendenci při prvním větším nepřátelském odporu zalehnout a přivolat dělostřelectvo. Generál Bernard Montgomery požadoval větší bojovnost a odhodlání, což několik nižších velitelů odneslo odvoláním.

Impérium krvácí 

Právě na normandské frontě podstoupila britská pěchota nejtvrdší boje celé války a také utrpěla těžké ztráty. Jen během operace Goodwood, která ve dnech 18.–20. července 1944 přinesla definitivní dobytí města Caen, přišly pěší prapory průměrně o 9 % počátečního stavu, což představovalo dvojnásobek oproti nasazeným obrněným jednotkám. Další statistika říkala, že i když pěší roty tvořily jen pětinu britských sil v Normandii, připadalo na ně 70 % ztrát. Koncem srpna přišlo sedm pěších divizí nasazených na kontinentě o tři čtvrtiny svého původního mužstva. 

Není divu, že Britové museli dokonce jednu z těchto divizí rozpustit, aby zacelili ztráty. Volba padla na 59. pěší, která byla nejmladší. Na druhou stranu se velitelé na nižším i středním stupni učili, jak lépe koordinovat akce pěchoty, těžkých zbraní a hlavně tanků. V dalším průběhu války Britové krvavě nabyté zkušenosti zúročili a jejich infanterie se svým soupeřům takticky minimálně vyrovnala. 

Mars je dnes sice suchou a takřka vyprahlou krajinou, z řady dřívějších zjištění marsovských sond a roverů ale víme, že v minulosti tomu tak nebylo. Existují doklady o existenci dávného oceánu na rudé planetě i o proudících řekách.

Podle nové studie Lonneke Roelofsové z Utrechtské univerzity ale mohla být „mokrá marsovská epocha“ mnohem kratší, než se doposud zdálo. Alespoň část struktur, které na povrchu rudé planety připisujeme tekoucí vodě, mohla podle vědkyně vzniknout jiným způsobem – bez působení kapalné vody.

Méně vody, méně života

Atmosféra Marsu je tvořena z 95 % oxidem uhličitým. Na rudé planetě přitom padají teploty až k –120 °C, což je podle Roelofsové dostatečně nízká teplota k zamrznutí oxidu uhličitého. K následnému přechodu z pevné formy na plynnou může podle vědkyně docházet velmi rychle – i bez mezifáze v podobě kapaliny. Řídká atmosféra rudé planety navíc podle ní může akcelerovat výbušnost celého procesu sublimace a přetvářet tak marsovskou krajinu podobně, jako to činní tekoucí voda.

Aby Lonneke Roelofsová doložila svá tvrzení, simulovala v laboratorní komoře podmínky marsovské krajiny a následně sledovala, jakým způsobem se proces sublimace oxidu uhličitého na krajině podepisuje. Ukázalo se, že sublimace CO₂ vytváří velmi podobné struktury, jaké na Zemi vytváří tekoucí voda. Alespoň část koryt a kanálů, které vědci doposud považovali za pozůstatky říčních toků, tak na rudé planetě vůbec nemusejí souviset s tekoucí vodou.

Vzhledem k tomu, že kapalná voda je považována za důležitou složku potřebnou pro vznik a existenci živých organismů, mohou být zjištění Lonneke Roelofsové špatnou zprávou pro naše snahy o nalezení známek dávného života na Marsu.

Dvacetistopé kontejnery – neboli twenty-foot equivalent unit, TEU – tvoří pilíře mezinárodního obchodu. Ocelové boxy se plní zbožím, které musí za svými zákazníky cestovat, a poté se nakládají na lodě, tahače, do vlaků či letadel. Díky geniálně jednoduchému designu se s nimi snadno manipuluje, jsou bezpečné, dají se vršit, takže šetří místo, a zároveň se bez problémů přizpůsobí přepravovanému nákladu. Není divu, že loni prošlo světovými přístavy neuvěřitelných 866 milionů TEU, tedy zhruba o čtvrtinu víc než v roce 2012. Do budoucna pak jejich počet dál poroste a v průběhu roku 2028 zřejmě překoná hranici jedné miliardy. Jak je ovšem možné, že obyčejný kontejner prakticky ovládl globální logistiku?

Pot a špína přístavů

Dnes sice převážení zboží ve standardizovaných přepravních bednách považujeme za zcela běžné, nicméně ke „kontejnerizaci“ obchodu docházelo teprve od druhé poloviny 18. století. Předtím zkrátka do doku připlula loď a dělníci ji vyložili pomocí jednoduchých jeřábů či ručně. Ať už se tedy jednalo o pytle obilí, nebo sudy s vínem, vše se přemisťovalo zdlouhavě a namáhavě. Nemluvě o tom, že pokud loď cestou zastavovala ve více přístavech, plavba se výrazně protahovala a lidé ve vzdálenějších destinacích čekali na zboží někdy i celé měsíce.

Revoluce vypukla, jak jinak, ve Velké Británii a za vším stál jeden z nejgeniálnějších inženýrů 18. století James Brindley. Ačkoliv pocházel z farmářské rodiny a nezískal téměř žádné formální vzdělání, začal z lásky ke strojům s jejich opravami. Záhy pak vymyslel vlastní systém pro pumpování vody z dolů a později i tkací stroj, což zaujalo několik bohatých mecenášů. V té době se projevil nekonečný hlad rostoucího průmyslu po uhlí, ale jeho doprava koňskými povozy žalostně nedostačovala. Železnice ještě neexistovala, a spásu proto nabídla bohatá síť řek, propojující důlní regiony s novými průmyslovými centry na severu Anglie. Jejich toky však bylo potřeba upravit a vybudovat kanály, přičemž volba padla právě na praktického inženýra.

První univerzální bedna

Brindleyho nápady sehrály rozhodující roli: Nejenže přišel se systémem zdymadel a propustí, ale roku 1766 představil také podobu lodi, jež mohla pohodlně uvézt deset rozměrných dřevěných beden s uhlím. Ještě se ovšem nejednalo o plně univerzální řešení, protože se zmíněné bedny nevešly na běžné koňské povozy. Teprve o třicet let později navrhl Brindleyho krajan Benjamin Outram jejich protějšky, které se plnily přímo v dolech, načež se na povozech přesunuly ke kanálům a pomocí jeřábů putovaly na loď. V cílovém přístavišti se potom opět přeložily na povozy a zamířily do továren. Zrodila se tak unifikovaná logistika.

Ve 30. letech 19. století se objevily první bedny, jež se daly snadno naložit na vlak a z něj třeba zase na loď. Stále však byly dřevěné a otevřené: Uzavírat se začaly až na počátku 20. století a vyskytovaly se i v kovové variantě. Tou dobou již s kontejnerovou přepravou experimentovali rovněž Američané či Poláci. Do uzavřených přepravních boxů se přitom nenakládalo jen uhlí, ale také jiné zboží, pošta nebo zavazadla cestujících. Přesto zmíněnému systému nadále chyběla mezinárodní unifikace, neboť každý dopravce či výrobce používal schránky jiných rozměrů a materiálů.

Pro dobro světa

Časem se však kontejnerová přeprava rozšířila natolik, že zaznívalo volání po jejím sjednocení: Již roku 1928 požadoval italský politik a vynálezce Silvio Crespi při transportu zboží spolupráci. O pět let později tak v Paříži vznikl Mezinárodní úřad pro kontejnery, jenž začal záhy sloužit coby regulační orgán evropské kontejnerové dopravy a vydal pro ni univerzální pravidla. Boxy mohly být otevřené, či zavřené a lehké, nebo těžké. Hmotnost prvních zmíněných nesměla přesáhnout 2,5 tuny, zatímco u těžkých mohlo jít maximálně o dvojnásobek. Pro všechny třídy se pak stanovily závazné rozměry.

Tzv. intermodální kontejner moderního ražení, navržený pro různé formy přepravy, představili v roce 1955 podnikatel Malcolm McLean a inženýr Keith Tantlinger z USA. Zásadní rozdíl oproti soudobým boxům spočíval ve snadném vrstvení, lepším zabezpečení a dobré manipulaci. A zatímco dřív se bral ohled na lodě, vozy či vlaky, podle McLeana se měla doprava přizpůsobit schránkám, nikoliv naopak. Tantlinger nakonec kolegu přesvědčil, aby svůj patent na kontejner v zájmu pokroku uvolnili, načež se z něj po řadě let a inovací zrodil dnešní TEU – volně přeloženo „jednotka odpovídající dvaceti stopám“ čili asi 6,10 metru. První loď adaptovaná na zmíněný standard vyplula roku 1968 pod vlajkou společnosti NYK a vezla 752 takto normovaných boxů.

Přizpůsobení, nebo zánik

Kontejnery byly praktické, relativně bezpečné a levné. Pokud by je tedy komerční společnosti nevyužívaly, škodily by samy sobě, a dopravci tudíž museli držet krok: Přepravní doky se novým podmínkám buď přizpůsobily, nebo časem zanikly. Například sanfranciský přístav neměl pro vybudování odkladišť kontejnerů ani pro vznik infrastruktury k jejich třídění a překládce místo. Z pozice klíčového obchodního uzlu se tak musel stáhnout a vystřídal ho Oakland. Z doků zároveň takřka zmizeli překladači zboží, protože TEU nebylo třeba otevírat a manipulovaly s nimi jeřáby. Jejich objem také neustále rostl, ale s nákladem stoupal výtlak, což v důsledku podnítilo rozvoj přímořských přístavů. Jejich vnitrozemské protějšky naopak ustrnuly, protože po řekách se obří lodě plavit nemohly.

Civilní přeprava zboží inspirovala rovněž armádu, neboť univerzální a všestranné boxy se ukázaly být zcela nepostradatelné pro ofenzivní operace. Již za druhé světové války v nich Američané vozili na frontu zásoby a během konfliktu v Koreji se využívaly i k přepravě munice a křehčího vybavení. Dnes se přitom mohou proměnit dokonce v laboratoř či operační sál. Snadno se s nimi manipuluje a po dovezení na místo je stačí otevřít a připojit k elektrické síti. Sbalení a přesun jsou potom obdobně jednoduché, což hraje při taktických manévrech naprosto zásadní roli.

Rezivé, přesto funkční

Výše zmíněné praktické vlastnosti standardních kontejnerů vedly také k rozvoji jejich alternativního využití. Nový TEU vyjde v přepočtu na 44 tisíc korun a starší kusy se v závislosti na opotřebení prodávají i za polovinu. Kontejner přitom pohodlně pojme třeba menší restauraci, může z něj vzniknout pouliční stánek nebo dočasná kancelář… Stavební společnosti pak uvedené boxy používají nejen k přepravě zboží, ale rovněž jako zázemí pro dělníky na stavbě. 
A odtud už zbývá pouhý krok k regulérním domům. 

Kontejnery nabízejí ideální řešení dnešní bytové krize, kdy poptávka po bydlení stoupá a ceny nájmů i nemovitostí rostou. Klasické TEU jsou relativně prostorné, a jelikož se vyrábějí z tzv. cortenové oceli, dobře odolávají vnějším vlivům: Materiál totiž vznikl pro potřeby lodní dopravy, kdy je trvale vystaven velmi slanému prostředí. Nevyžaduje ochranný nátěr, postupně se pokrývá narezlou patinou a poté degraduje pouze velmi pomalu. Tudíž i kontejner, jenž na první pohled působí opotřebovaně, bezpečně plní svoji funkci.

Nic už nebude jako dřív

Dobře zaizolovaný TEU snadno udrží teplo a po usazení na základy stačí pouze zvelebit interiér. Popsané bydlení může vyjít zhruba na 60–200 tisíc korun, a navíc se dá příbytek kdykoliv rozšířit o další kontejner stojící vedle či umístěný na střeše: Bezpečnostní limit pro vršení obvykle odpovídá deseti kusům. A pokud vám přestane vyhovovat sousedství, můžete svůj TEU nechat naložit na návěs tahače a jednoduše se přesunout jinam.

Podle výzkumu společnosti Allied Market Research by trh s kontejnerovým bydlením mohl do roku 2025 vyrůst na 73 milionů dolarů, tedy asi 1,6 miliardy korun – a trend se nezastaví. Především v USA, kde chudí často žijí ve stísněných karavanech, znamenají domy z TEU dosažitelný luxus. Ať tedy chceme nebo ne, přepravní kontejnery se zkrátka staly překvapivě výstižným symbolem dneška. Díky své praktičnosti, trvanlivosti, nízké ceně i možnosti recyklace pronikly vedle dopravy také do dalších odvětví a natrvalo je změnily. 

Lékořice se získává se z kořene lékořice lysé (Glycyrrhiza glabra). Kromě využití při přípravě potravin je již od starověku uznávána jako léčivá rostlina, doporučovaná na množství nejrůznějších neduhů. U nás se v tomto směru tradičně používá především jako odvar pro tlumení kašle.

Moderní výzkum prokázal, že látky obsažené v lékořici mohou mít určité příznivé účinky na zdraví, zejména pokud jde o léčbu rakoviny slinivky břišní. Vědci ale také zjistili, že klíčová obsahová látka, saponin glycyrrhizin, který je 50krát sladší než sacharóza, může na naše zdraví působit nepříznivě. Evropská unie a Světová zdravotnická organizace proto nastavili hranici pro zdravotně nezávadnou konzumaci glycyrrhizinu na 100 mg denně.

Lékořice v experimentu

Toto doporučení by se ale brzy mohlo změnit. Výzkumný tým švédské Univerzity v Linköpingu zkoumal vliv konzumace glycyrrhizinu u 28 zdravých dobrovolníků ve věku 18 až 30 let. V prvním kole experimentu během dvou týdnů podávali polovině z nich každý den vždy jeden lékořicový bonbon se 100 mg glycyrrhizinu. Druhá, kontrolní polovina dostávala denně jeden veganský lékořicový bonbon, který neobsahoval žádný glycyrrhizin. Po uplynutí experimentu a dvoutýdenní přestávce se zmíněné skupiny prohodily, takže si účastníci experimentu vyzkoušeli obě možnosti. 

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Výsledky experimentu ukázaly, že testovaná denní dávka 100 mg glycyrrhizinu, oficiálně považovaná za neškodnou, zvyšuje krevní tlak u jinak zdravých a mladých lidí. Rovněž působí na činnost ledvin a snižuje hladinu hormonů aldosteronu a reninu, které regulují krevní tlak. Účastníci experimentu, kteří byli nejvíce vnímaví na působení glycyrrhizinu, přibrali na váze, což zřejmě souvisí s větším množstvím tekutin v těle. 

Autoři studie, publikované v odborném časopisu American Journal of Clinical Nutrition proto upozorňují, že by si lidé, zvláště senioři, měli dávat pozor na to, kolik lékořice jí.

Galaxie si obvykle představujeme spirální, eliptické nebo případně trpasličí. Ve skutečnosti je to mnohem komplikovanější. Galaxie mohou mít řadu různých tvarů, jejichž klasifikace není úplně snadná. Výkonné teleskopy poskytují data o tak ohromujícím množství galaxií, že je profesionální astronomové i s pomocí amatérských astronomů identifikují velmi pomalu. Nově vědcům nabízejí pomocnou ruku umělé inteligence, které umí pracovat s daty nesmírně rychle. Je ale nutné je vycvičit, aby se rozhodovaly správně. 

Inteligence pro třídění galaxií

Astronom Rhythm Shimakawa z japonské Univerzity Waseda a jeho kolegové vycvičili umělou inteligenci pro rozlišování galaxií na souboru 20 tisíc galaxií, vybraných z projektu GALAXY CRUISE. Jde o projekt občanské vědy, v němž klasifikovali galaxie lidé s rekreačním zájmem o výzkum vesmíru. Když byla umělá inteligence dostatečně vytrénovaná, Shimakawův tým jí předhodil zhruba 700 tisíc snímků galaxií ze souboru pozorování optického teleskopu Subaru, který provozuje Národní astronomická observatoř Japonska v areálu Observatoře Mauna Kea na Havajských ostrovech.

Inteligence určila asi 400 tisíc galaxií jako spirální a zhruba 30 tisíc zařadila jako prstencové galaxie. Pro výzkum prstencových galaxií, kterým doposud příliš nerozumíme, jde o zásadní průlom. Tyto galaxie představují méně než pět procent galaxií ve vesmíru, nově se ale jejich známý počet zvětšil natolik, že je lze zpracovávat pomocí rozsáhlých statistických analýz. Výsledky výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Publications of the Astronomical Society of Japan.

„Klasifikace 700 tisíc galaxií z pozorování teleskopu Subaru zabrala méně než hodinu,“ uvádí Shimakawa. „Tento výkon by ale nebyl možný bez dvouletého úsilí lidských nadšenců projektu GALAXY CRUISE. Rád bych poděkoval všem občanským astronomům, kteří se na tomto fascinujícím výzkumu podílejí.“

Zpočátku, ještě v období velkomoravském (tedy v 9. století) a další zhruba dvě až tři století, provozovali staří Slované směnný obchod, spočívající v přímé výměně produktů domácích za produkty cizí. Ze zahraničí se dovážely drahé kovy a kameny, exotické koření, ovoce, zbraně, šperky, drahé látky, jako hedvábí a brokát, a další věci. Vyvážel se naopak včelí med a vosk, obilí, konopí, len, dobytek. Sortiment se samozřejmě měnil s rozvojem společnosti i výrobních procesů. 

Při směnném obchodu Slované poměrně dlouho nepoužívali zvláštních platidel. Zlaté a stříbrné penízky, které k nim přiváželi cizí obchodníci, jim zpočátku sloužily pouze k okrase, neboť svou kupní silou se neodlišovaly od kteréhokoli jiného zboží. Staří Slované do nich vrtali otvory a zavěšovali si je na krk. V dobách rozvitého směnného obchodu se pak ustáleným platidlem stávaly některé druhy zboží jako dobytek, kůže drobných kožešinových zvířat (kun, veverek, sobolů, hranostajů aj.), plátno apod.

Co koupíte za šátek?

Odraz tohoto směnného obchodu je rozpoznatelný v jazyce. Protože právě plátna, resp. plátěných šátků, se jako platidla používalo nejvíce, převládá názor, že sloveso platit vzešlo z původního označení těchto textilií, a je tedy utvořeno od stejného základu jako plátno. A např. chorvatská měna kuna je pravděpodobně původně názvem zvířete. Kuními kožkami se totiž ve starých dobách platilo především u jižních Slovanů (ale doklady jsou i u Slovanů východních) a dokonce jimi rodina ženichova platila za nevěstu. 

Ve staroslověnštině u slova skotъ (= české skot) „dobytče“ je doložen i význam „peníze“ (paralelu můžeme najít i u příbuzných slov germánských: starofrízské sket znamená „peníze“ i „dobytek“, kdežto ze stejného základu vzešlé německé Schatz pak má už jen zúžený význam „poklad“). Dobytek ovšem nebyl hlavním majetkem a současně i platidlem jen u Slovanů a Germánů, ale u všech Indoevropanů. Svědectví lze najít i v dalších indoevropských jazycích. Např. latina nazývá dobytek pecus a peníze slovem od toho předešlého odvozeným, pecūnia; stará angličtina označuje skot slovem feoh, pokračování toho slova v současné angličtině, fee, už má jen význam „poplatek, pokuta“ apod. 

Kupčení nebo obchod? 

I staří Čechové obchodovali se vzdálenými zeměmi. Zboží přiváželi kupci. Jejich činnost, kdy v zahraničí zboží nakoupili a doma je prodali domácím prodejcům, od domácích prodejců nakoupili domácí zboží a to naopak prodali v cizích zemích, se ovšem dříve obchodováním nenazývala. Kupci totiž neobchodovali, ale kupčili. 

Slovo obchodovat mělo původně jiný význam. Znamenalo, jak ostatně napovídá způsob jeho tvoření předponou ob-, „obcházet, chodit dokola“. Skrývá se v něm totiž starobylý způsob prodeje, kdy neexistovaly pevné obchody, ale prodejce obcházel vesnice a zboží nabízel dům od domu. Až později, snad koncem 15. století, se slovo obchod začalo používat častěji v souvislosti s činností koupě a prodeje. Význam „místnost, resp. dům, kde se prodává a nakupuje“, získalo toto slovo až v podstatě nedávno. Ostatně i sloveso prodávat mělo původně trochu jiný význam než dnes. Znamenalo „dát, vyměnit za jiné zboží“. V českých zemích se nepeněžní směňování zboží udrželo do konce 12. století. 

Tržiště bylo základ 

Kupci své zboží prodávali ve velkém na tržištích, která vznikala u obchodních cest, u brodů, v blízkosti správních center. Takové trhy trvaly i několik dnů, pro kupce se tu postupem doby budovalo i zázemí v podobě skladů, krčem, možností ubytování apod. a organizace trhů se řídila speciálním řádem. Kolem raně středověkých tržišť většinou vznikala pozdější města a tržiště se často stávala jejich náměstími. Města, která získala privilegia k organizování trhů, se stávala významnými obchodními centry. 

Image

Čtěte také

Není trh jako jarmark: Jaká pravidla museli obchodníci v dávných dobách dodržovat?

Prodej se na tržištích (během týdenních nebo výročních trhů) uskutečňoval v dřevěných boudách a stáncích postavených k dočasnému použití. Ve staré češtině se takovým stánkům říkalo búda a také kot nebo kotec a prodejci v takovýchto stáncích byli kotcovníci. Často bývali tito trhovci neboli kotcovníci označováni podle sortimentu, který prodávali (mnohdy to byli řemeslníci prodávající své výrobky): např. obchodník s plátnem byl u starých Čechů plátenník, obchodník se šaty šatařník, obchodník prodávající vepřové a telecí nožičky paznohetník nebo paznehetník, obchodník s koňmi byl konieř. 

Stará čeština znala už i vetešníka jakožto obchodníka s veteší, tedy s použitým zbožím (pro úplnost dodejme, že veteš souvisí s přídavným jménem vetchý „starý, slabý“). Místní řemeslníci a obchodníci si brzy začali ve městech stavět pevné krámy, ve kterých prodávali své zboží i mimo dobu konání trhů, a i těm se říkalo koty nebo kotce. Dodnes máme v Praze na Starém Městě ulici V Kotcích, v místech, kde ve středověku stávala tržní hala a k ní přilehlé kotce s převážně kožešnickým a soukenickým zbožím.

Přelomová reforma Václava II. 

Protože u nás primárně peněžní systém rozvinutý nebyl, názvy většiny mincí, které na našem území začaly obíhat, nebyly původu domácího, ale byly převzaty od národů, jejichž peněžnictví na rozdíl od našeho mělo už výrazně delší tradici. Přestože se směnný obchod udržel na našem území poměrně dlouho, je prokázáno, že už za prvních Přemyslovců na přelomu 10. a 11. století se v Čechách razily první mince, a to stříbrné denáry. Název denár pochází z latiny, kde měl podobu dēnārius (je odvozen od latinské číslovky dēnī, „po deseti“, protože původně šlo o peněžní jednotku odpovídající 10 asům). 

Roku 1300 bylo mincovní reformou Václava II. zakázáno používání naturálních platidel a v českých zemích se začalo používat ražených stříbrných mincí, grošů. Podle starých záznamů se z jedné hřivny stříbra razilo 60 grošů. Název této mince pochází z latinského (denarius) grossus, doslova „tlustý (peníz)“ (tlustý proto, že se svou tloušťkou odlišoval od starých denárů z tenkého plíšku). Groše měly ve své době dobrý zvuk, a to i v okolních zemích, podle českých grošů byly dokonce pojmenovány staré německé mince Groschen.

A o tom, že byl groš delší dobu běžnou součástí české slovní zásoby, svědčí to, že se stal i prototypem určitého tvaru a velikosti, a tedy i objektem, k němuž se přirovnávalo. Grošovaný kůň, grošák odvozuje své jméno od groše, neboť má na světlé srsti tmavé okrouhlé skvrny velikosti právě groše. Známé je i lidové přirovnání je hubený jak za groš kudla (doslova: jako levný tenký zavírací nožík). 

Vedle grošů se v kutnohorské mincovně začaly razit drobné mince, které tvořily části grošů, a to haléře (výpůjčka staršího německého haller podle německého města Schwäbisch-Hall, kde se razil). Do groše bylo 14 haléřů. V 15. století se pak vedle haléřů začala u nás razit další drobná mince, říkalo se jí peniez (dnešní peníz) a byla sedminou groše. Její název má opět původ v germánských jazycích. Z názvu konkrétní mince pak se peníz přenesl na pojmenování kovové mince obecně a pomnožné peníze pojmenovávají měnu kovovou i papírovou. Hodnota jednotlivých mincí se během let měnila, a měnil se tedy i počet menších mincí odpovídajících jedné minci větší. 

Sporadicky se v Čechách od 14. století razily též dukáty. Byly to původně zlaté benátské mince, které se časem rozšířily i do střední Evropy. Název lze odvodit z italského ducato, což je pokračování latinského ducatus „vévodství“ (toto slovo prý bylo obsaženo v nápisu na minci apulského vévody ve 12. století a odtud pak bylo přeneseno i na název mince). V 16. století se u nás objevuje krajcar, pozdější krejcar (výpůjčka německého Kreuzer, což byl malý penízek, jehož název byl odvozen od kříže, německy Kreuz, na něm vyraženého; v německých zemích platil od 15. století). Od počátku 16. století se razil tolar. Jméno pochází opět z němčiny, jde o přejímku německého Taler, což je zkrácený název původního Joachimstaler (ve staré češtině zkomoleně jochmtál), doslova „(peníz) z údolí sv. Jáchyma“ podle Jáchymova v Krušných horách, kde se těžilo stříbro a kde byla tato mince poprvé ražena). Mimochodem i americký dolar je jen trochu hláskově pozměněný německý Taler.

Ve staré a starší české literatuře lze najít zmínky o celé řadě dalších mincí, které se na našem území vyskytovaly, vždy však šlo o cizí mince, které se nějakých způsobem dostaly do majetku zámožnějších vrstev a nebyly u nás běžným oběživem. Tak např. staročeské byzant (nějaká mince původem z Byzance), marketa (peníz benátský), měrlink (blíže neurčená mince), nobl (anglická mince) a mnoho dalších. 

Naše současné platidlo, koruna, je pojmenováno podle panovnické koruny, která byla na minci vyražena. Původně základní měnová jednotka v Rakousko-Uhersku byla v roce 1918 převzata i do tehdy nově vzniklého českého státu a zůstala v platnosti dodnes. 

Z hlediska lidských potřeb tvoří Slunce nevyčerpatelný zdroj. Každou hodinu dodá naší planetě energii, kterou celá globální populace potřebuje na jeden rok fungování. Exaktně vyjádřeno, infračervené, viditelné a ultra­fialové záření představuje na úrovni Země úctyhodných 1 355 W/m². Jenže 30 % z toho atmosféra odrazí zpět do prostoru a dalších 17 % pohltí cestou k zemskému povrchu. Polovina tak „zmizí“ dřív, než se dostane až k nám. Navíc sluneční záření nedopadá kolmo, takže u rovníku má energii 700 W/m², kdežto ve střední Evropě asi jen 150 W/m². Pokud se ovšem vyplatí pozemní sluneční elektrárny, pak by jejich kosmické protějšky mohly znamenat zlatý důl.

Klady, ale i zápory

Solární elektrárny na oběžné dráze nabízejí spoustu výhod. Neovlivňují je rozmary počasí, Slunce jim svítí pořád a jejich fotovoltaické články se nezapráší, ale nanejvýš přirozeně degradují. Stejně tak při vhodně zvolené oběžné dráze nemusejí brát ohled na střídání dne a noci, tudíž fungují v režimu 24/7, a navíc prakticky bezúdržbově. Proud energie z vesmíru je kromě toho trvalý a předvídatelný, takže se lze vyhnout různým propadům a špičkám jako u „obnovitelných“ zdrojů – například při slabém či naopak silném větru v případě větrných elektráren.

Existují ovšem i dvě zásadní nevýhody, z nichž první představuje doprava vyrobené energie z oběžné dráhy na Zemi. Pomocí drátů to při nejlepší vůli nepůjde, a bude tedy potřeba řešit přenos bezdrátový. Je prakticky jisté, že se při něm dostanou ke slovu mikrovlny, čeká nás však spousta technických „oříšků“. Bude se jednat o přesun ohromného množství energie na vzdálenost desítek tisíc kilometrů a skrz nepříliš přátelské prostředí atmosféry. 

Druhá výzva pak spočívá v ceně za vynesení samotné elektrárny. Modelové zařízení o výkonu 2 GW, srovnatelné se dvěma reaktory Temelína, by vážilo 6 000 až 8 000 tun, což odpovídá 12–16násobku ISS. Stanice však krouží ve výšce 400 km, zatímco elektrárna by se musela pohybovat na výrazně vyšší orbitě.

Vynášení nákladu na nízkou oběžnou dráhu přitom aktuálně vychází na vyšší jednotky tisíc dolarů za kilogram. Rekordní Falcon 9 společnosti SpaceX má být schopen létat za cenu hluboko pod tisíc dolarů za kilogram, přestože na komerčním trhu jde pochopitelně o větší částku. Revoluci snad přinese nově vyvíjený nosič Starship a jemu podobné, s nimiž má doprava na orbitu zlevnit pod 50 dolarů za kilogram. Gigant z Muskovy dílny by tak mohl sluneční elektrárnu vynést za stovky milionů dolarů, což se dá srovnat třeba s jedním startem raketoplánu. Další pokles by pak zajistilo využití lokálních zdrojů, například výstavba zmíněného zařízení z materiálů vytěžených na Měsíci, která ovšem zatím spadá do říše absolutní sci-fi.

Hledání správné cesty

Už v roce 1941 popsal Isaac Asimov v povídce Reason stanici, která energii ze Slunce přeposílala k dalším planetám pomocí mikrovln. Na amerického spisovatele pak – zřejmě nevědomky – navázal sovětský vědec Nikolaj Semjonov krátce po startu prvního Sputniku, když plánoval pokrýt fotovoltaickými články povrch Měsíce, odkud by se pak energie předávala na Zemi. První realistický projekt každopádně vznikl v listopadu 1968 a stál za ním americký vědec českého původu Peter Glaser.

„Otec kosmických elektráren“ poprvé doporučil použít k jejich umístění geostacionární oběžnou dráhu ve výšce 35 890 km nad rovníkem, kde doba oběhu zařízení kolem Země odpovídá jednomu otočení planety okolo vlastní osy. Pozemskému pozorovateli se tak družice na nebi jeví jako nehybná. Glaser navrhl, aby měla elektrárna nazvaná Solar Power Satellite tvar čtverce se stranou o délce 8 km. Při 18% účinnosti fotovoltaických článků by pak dokázala vyrábět 15 GW, z čehož by se třetina „ztratila“ při přeměně ze stejnosměrného proudu na mikrovlny a při jejich průchodu atmosférou.

Badatel se slunečním elektrárnám věnoval dál a v roce 1973 si nechal patentovat mikrovlnný přenos energie na velké vzdálenosti, bez nějž její výroba ve vesmíru postrádá smysl. Glaserův princip počítá na elektrárně s vyzařovací anténou o průměru jednoho kilometru a na Zemi s eliptickým přijímačem o délce až 200 km, nazývaným rekténa – z anglického „rectifying antenna“ neboli „usměrňovací anténa“. V roce 1975 pak mikrovlnný přenos otestovali v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně a na vzdálenost 1,5 km se „ztratilo“ jen 15 % z vyslaného množství energie, což bylo překvapivě málo.

Žádné hranice

O tři roky později myšlenku rozpracovaly americké firmy Boeing a Grumman. Podle jejich projektu měla mít vesmírná elektrárna rozměry 23 × 5 km, hmotnost 80 000 až 100 000 tun a vyrábět 10 GW. Přes 500 astronautů by ji na geostacionární dráze sestavovalo půl roku a dalších 200 jejich kolegů by na nízké dráze zajišťovalo překládku z raketoplánů na kosmické tahače.

NASA a americké ministerstvo obrany zpracovaly v letech 1978–1981 podrobnou studii. Zahájily ji sice s vědomím, že financování podobné elektrárny je zatím prakticky nemožné, a také z technického hlediska problematické; na druhé straně však stavěly na tom, že se jedná o slibný plán, jehož čas jednou přijde. Závěr zněl optimisticky: Koncept nenaráží na žádné technické či jiné hranice, a je tedy realizovatelný. V roce 1997 doplnila NASA původní práci o aktuální vývoj a o sedm let později provedla její ekonomickou revizi. Pentagon pak projekt znovu studoval v roce 2007, a to i s ohledem na „národní bezpečnost“.

Zůstává spousta otazníků

Kolem slunečních kosmických elektráren ovšem zůstává mnoho otazníků. Pomiňme nyní otázky týkající se dopravy do vesmíru, sestavování či provozu. Pro stabilitu a orientaci bude třeba využívat iontové motory, jenže obří konstrukce si vyžádají obří zásoby paliva. A jak se potom projeví značný přírůstek těžkých částic v podobě iontů z motorů na oběžné dráze?

Největší neznámou však představuje přenos energie pomocí mikrovln. Jak jejich svazek ovlivní živé organismy či elektroniku? Rektény samozřejmě vzniknou v neobydlených oblastech, nejspíš na moři či při pobřeží, ale třeba ptákům v průletu nad nimi nikdo nezabrání. A co když se anténa sluneční elektrárny lehce odkloní od správné polohy? Odchylka o půl stupně totiž znamená, že svazek mikrovln mine cílovou oblast o stovky kilometrů…

Plánuje se, že rekténa bude desetkrát větší než anténa vysílací. Modelové příklady hovoří o elipse s rozměry 13 × 9 km, v jejímž středu dosáhne energetický proud 23 mW/cm² a při okrajích 1 mW/cm². Sluneční záření má na rovníku výkon asi 700 mW/cm², a z daného hlediska se tedy jedná o zanedbatelné hodnoty. Přesto půjde o nepřirozené mikrovlnné záření: Nezpůsobí ohřev atmosféry? Bezpochyby ano, ale jak velký? Nevytvoří „oblak tepla“, nezmění mikroklima? Nepoškodí ozonosféru, což by mělo dalekosáhlý dopad na lidské zdraví? Nenaruší se ionosféra, potažmo rádiové vysílání? A co družice? Podobně jako ptáci totiž do mikrovln čas od času vletí, byť třeba jen na zlomky sekundy.

Navíc, 60 slunečních elektráren na geostacionární dráze by osvětlovalo Zemi podobně jako Měsíc v úplňku. Prakticky by zmizela tma a s ní hvězdná obloha, jak ji známe – jistě k velké nelibosti astronomů i nemalé části lidstva. O tom, že by se dopady mikrovln dotkly také radioastronomie, asi netřeba hovořit. Mimochodem, všechny obavy jen podtrhuje zájem armád o mikrovlnné záření z vesmíru. Jeho svazky by mohly rušit rádiová spojení a vyřazovat či poškozovat elektroniku na oběžné dráze i na Zemi. Jinými slovy by se dala kosmická elektrárna snadno zneužít jako zbraň. Nejasností tak evidentně zbývá ještě celá řada.

Třetina energie z vesmíru

Evropská kosmická agentura získala předloni na podzim finance na dvě studie v rámci iniciativy SOLARIS, která by měla do roku 2025 připravit podklady pro výstavbu prakticky použitelné sluneční elektrárny na oběžné dráze. Účelem je jednak zmapovat technické, politické i programové výzvy a jednak řešit komerční stránku věci. Podle slov ESA projekt zajistí, že se „Evropa stane klíčovým partnerem – a potenciálně i lídrem – v mezinárodních závodech směřujících k čisté energii“. 

SOLARIS má podpořit plán „nulových emisí“ do roku 2050 a studie už nabídly první výstupy: Jen z evropských kosmických elektráren by se měl zisk do roku 2070 pohybovat mezi 149 a 262 mi­liardami eur. Na konci zmíněného období bude pracovat 54 zařízení s jednotkovou kapacitou 1 GW a se souhrnným přínosem 601 miliard eur (vyjádřeno mimo jiné snížením emisí), zatímco výdaje na jejich vývoj a provoz dosáhnou 418 miliard. Podle studií by měla každá z 54 elektráren stát 8,1 miliardy a dalších 7,5 miliardy by si vyžádalo její fungování po dobu 30 let. 

Uvedená čísla jsou podmíněna „výrazným technologickým pokrokem“. Pokud k němu nedojde a nastane nejhorší možný scénář, bude jedna elektrárna stát 33,4 miliardy a její provoz 31,1 miliardy. Nejistota v cenách tedy zůstává velká. Každopádně by popsaná síť mohla pokrýt třetinu spotřeby Evropské unie.

Ani další hráči nespí

ESA ovšem není jediná, kdo se snaží, aby jí v technologii kosmických elektráren neujel vlak. Například China Academy of Space Technology neboli CAST už loni v červnu oznámila, že v roce 2028 otestuje mikrovlnný přenos energie mezi družicemi navzájem a mezi družicemi a Zemí. O dva roky později chce mít na orbitě experimentální zařízení vyrábějící 1 MW energie pro pozemské potřeby a za dalších dvacet let má jít o plnohodnotnou elektrárnu produkující 2 GW.

Británie zas v rámci Space Energy Initiative alias SEI plánuje první kosmickou elektrárnu v polovině 40. let a v blíže neupřesněné době hodlá ve vesmíru vyrábět 30 % své spotřeby. US Naval Research Laboratory chystá na příští rok start demonstrační elektrárny ARACHNE, zatímco univerzita v japonském Kjúšú pracuje na projektu Energy Orbit, kdy by 1 600 menších družic posílalo energii mezi různými oběžnými dráhami. Americký satelit SSPD-1 neboli Space Solar Power Demonstrator pak loni dokázal předat z orbity na Zemi „detekovatelné“ množství energie. Doba, kdy začneme brát kosmické elektrárny vážně, tak možná vůbec není daleko.