Před 66 miliony let, na samém konci éry dinosaurů, se na území dnešní Montany odehrál brutální střet dvou obrů. Víme o něm díky mimořádně vzácnému nálezu: zubu masožravého dinosaura, který zůstal zaklíněný v lebce své oběti.

Zkamenělý svědek dávného souboje

Fosilie lebky býložravého kachnozobého dinosaura rodu Edmontosaurus byla objevena už v roce 2005 v souvrství Hell Creek Formation, jednom z nejslavnějších nalezišť dinosaurů na světě. Teprve podrobnější analýza však odhalila překvapivý detail: v kostech čenichu byl pevně zaseknutý cizí zub.

Stopy po kousnutí nejsou u dinosauřích kostí ničím výjimečným. Najít však přímo zub útočníka zabodnutý v lebce oběti je mimořádně vzácné. Právě to umožnilo vědcům přesně určit nejen napadený druh, ale i samotného predátora. Porovnáním struktury zubu s jinými masožravými dinosaury ze stejného období dospěli paleontologové k závěru, že patřil legendárnímu tyranosaurovi rodu Tyrannosaurus rex.

Rentgenové snímky lebky navíc ukázaly, že zub pronikl do přední části čenichu. Jeho poloha naznačuje, že útok proběhl „tváří v tvář“ – nikoli zezadu nebo při okusování mršiny z bezpečné vzdálenosti.

Okno do chování dávných predátorů

Způsob, jakým byl zub v kosti zaklíněn, napovídá o obrovské síle skusu. Aby se zub ulomil a zůstal v kosti, musel predátor vyvinout extrémní tlak – typický pro aktivní, smrtící útok. Lebka přitom nenese žádné známky hojení v okolí rány. To naznačuje dva možné scénáře: buď byl Edmontosaurus v okamžiku, kdy se do něj tyranosaurus zakousl, již mrtvý, nebo právě toto kousnutí způsobilo jeho smrt.

Vědci se přiklánějí k interpretaci dramatického zápasu. Zakousnutí do čenichu mohlo být způsobem, jak si dravec udržoval kontrolu nad zmítající se kořistí – podobně jako to dělají i dnešní velcí predátoři.

Nálezy tohoto typu jsou pro paleontology mimořádně cenné. Nezachycují pouze podobu vyhynulých zvířat, ale i jejich chování. V tomto případě jde o přímý důkaz interakce mezi dvěma konkrétními jedinci.

Objev tak přináší další dílek do mozaiky poznání o tom, jak Tyrannosaurus rex lovil a jaké strategie používal při boji s velkou kořistí. Zkamenělý zub v lebce býložravce je víc než jen kuriozita – představuje mrazivý záznam posledních sekund života jednoho dinosaura. Zároveň připomíná, že i po desítkách milionů let dokáže zkamenělá kost vyprávět příběh o násilí, přežití a surových pravidlech dávného světa.

Image

Čtěte také

Druhohorní fosilie vyprávějí krvavý příběh o dekapitovaných mořských plazech

Supermasivní černé díry jsou dnes považovány za běžnou součást velkých galaxií – včetně té naší. Astronomové už delší dobu vědí, že aktivní černé díry dokážou ve své domovské galaxii brzdit vznik nových hvězd. Vypouští totiž obrovské množství energie, ta zahřívá okolní plyn a ten se pak nemůže zhroutit do hustých oblaků, z nichž se rodí hvězdy. Tomuto jevu se říká zpětná vazba černé díry a patří k nejžhavějším tématům současné astrofyziky.

Nový výzkum ale posouvá tuto představu ještě dál. Ukazuje se, že extrémně aktivní černé díry dokážou potlačit vznik hvězd nejen ve své galaxii, ale i v okolních galaxiích vzdálených miliony světelných let.

Studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal Letters, se zaměřila na mimořádně jasný kvazar J0100+2802. Ten pozorujeme v době, kdy měl vesmír pouhých 900 milionů let – tedy v období reionizace vesmíru, kdy se první hvězdy a galaxie začaly dramaticky prosazovat a měnit kosmické prostředí. Kvazar J0100+2802 je poháněn černou dírou s hmotností asi 12 miliard sluncí a patří k nejjasnějším ultrafialovým zdrojům své éry.

Neplodné galaxie

Hvězdy vznikají ze studených oblaků molekulárního vodíku (H₂). Pokud se však plyn zahřeje nebo rozštěpí silným UV zářením, nemůže se gravitačně zhroutit – a nové hvězdy se prostě nevytvoří. Vědci sledovali tzv. emisní čáru dvojnásobně ionizovaného kyslíku (O III). Tato čára je jedním z nejjasnějších signálů v oblastech, kde se právě rodí nové hvězdy – protože mladé, horké hvězdy ionizují okolní plyn.

Pomocí dalekohledu Jamese Webba astronomové porovnali intenzitu UV záření okolních galaxií a sílu emisní čáry ionizovaného kyslíku. Výsledek astronomy překvapil. Zatímco UV záření z galaxií zůstávalo podobné bez ohledu na vzdálenost od kvazaru, emise ionizovaného kyslíku výrazně slábla čím blíže byly galaxie ke kvazaru. To podle vědců znamená jediné – potlačení nedávné tvorby hvězd.

Proč u kvazarů chybí galaxie?

Dřívější pozorování JWST ukázala zvláštní věc: kolem extrémně jasných kvazarů v raném vesmíru se nacházelo méně galaxií, než se očekávalo. To bylo zvláštní, protože galaxie se běžně tvoří ve skupinách. Zpočátku si vědci dokonce kladli otázku, zda není něco v nepořádku s přístroji. Teď se ale zdá, že problém není v neexistenci galaxií, ale v tom, že v nich nedochází k intenzivní tvorbě nových hvězd, takže jsou obtížně detekovatelné.

Vedoucí autor studie Yongda Zhu přirovnal aktivní supermasivní černou díru k predátorovi ovládajícímu ekosystém. Když černá díra „hoduje“ na okolní hmotě, pohlcuje materiál, vytváří akreční disk a vyzařuje obrovské množství energie. Tato energie zahřívá mezihvězdné prostředí, rozbíjí molekuly vodíku, ionizuje okolní plyn a a tím zastavuje vznik nových hvězd. Jde o první přímý důkaz, že tento proces funguje v mezigalaktickém měřítku. Podle studie může být vliv patrný v okruhu nejméně jednoho milionu světelných let.

Dlouho se předpokládalo, že galaxie se vyvíjejí převážně samostatně. Výzkum Yongdy Zhu a jeho kolegů ale naznačuje, že ve skutečnosti mohou být mnohem více propojené, než jsme si mysleli. V raném vesmíru mohly supermasivní černé díry regulovat tempo růstu okolních galaxií, určovat, kde a kdy se rodí hvězdy a tím ovlivňovat strukturu kosmické sítě. Černé díry tak nemusely být jen „pasivní součástí“ galaxií, ale aktivními architekty kosmického vývoje.

Zatím jde o výsledek založený na jednom extrémním objektu. Dalším krokem bude prozkoumat více kvazarů z raného vesmíru a ověřit, zda jde o běžný jev. Tohoto úkolu by se mohl zhostit Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který k tomu má ideální nástroje – širokoúhlý snímač NIRCam a spektroskop NIRSpec.

Image

Čtěte také

Obrovská černá díra chrlí plyn rychlostí 10 tisíc kilometrů za sekundu

Němečtí konstruktéři se zabývali vývojem plamenometů již od konce 19. století. Inženýr a konstruktér Richard Fiedler si v roce 1901 nechal patentovat zařízení pro vrhání plamenů na větší vzdálenost a o čtyři roky později představil jak statický těžký plamenomet M, tak i jeho lehkou přenosnou verzi pro pěší užití.

Ve spolupráci s Bernhardem Reddemannem, armádním rezervistou a (paradoxně) profesionálním hasičem, pak během počátečních fází války vyvíjel pro císařskou armádu nejen plamenomety, ale i taktiku jejich nasazení. Jejich společné úsilí v roce 1912 vyústilo ve dvojici plamenometů; těžký statický M.1912 Grof (Große flammenwerfer, doslova Velký plamenomet) a malý přenosný M.1912 Kleif (Kleine flammenwerfer, Malý plamenomet). Zatímco Grof měl sloužit zejména jako obranná zbraň, Kleif byl určen pro podporu útočící pěchoty.

Křest ohněm

Vůbec první plamenometnou jednotkou byl Flammenwerfer-Abteilung Reddemann neboli plamenometný oddíl vedený osobně Bernhardem Reddemannem. Křtem ohněm (doslova) prošla jednotka 26. února 1915 u Malancourtu a později nasadila své zbraně také během bitvy u Verdunu. I přes problémy s výcvikem a technikou se plamenometný oddíl osvědčil, špičky císařské armády proto posvětily rozšíření Reddemannovy jednotky na celý jeden prapor nazvaný III. gardový ženijní prapor.

Tento útvar o síle 800 mužů měl působit pod přímým velením nejvyššího německého velení OHL a jeho členy se stávali příslušníci útočných oddílů, řadoví vojáci, ale i dobrovolníci. Prapor sám byl rozdělen do čtyř rot složených ze tří čet. Každá četa pak disponovala 4–6 plamenomety Grof a šesti plamenomety Kleif. 

Kleif představoval vůbec první přenosný plamenomet na světě, sestávající z nádrže na hořlavinu a pevné násady s tryskou. Obsluha vyžadovala dva muže; samotného plamenometčíka nesoucího na zádech nádrž a jeho pomocníka, který za pomoci kohoutu na konci násady reguloval proud hořlaviny. Jako hnací plyn se užíval dusík, případně kyslík. Na konci násady se nacházel zapalovač, který tryskající hořlavinu zapálil a vytvořil tak soustředěný proud ohně s dosahem až 18 metrů.

I přes velký potenciál si ale Kleif nezískal velkou oblibu, zejména kvůli křehké konstrukci a poměrně nízké kapacitě paliva postačující pouze na 15 vteřin provozu. Zbraň rovněž trpěla problémy s těsněním a často tak docházelo ke ztrátě tlaku vinou úniku hnacího plynu. V roce 1914 proto císařská armáda většinu modelů M.1912 vyřadila ze služby a v okamžiku vypuknutí války jich ve službě zbývala jen hrstka. Samotný koncept se ale osvědčil dost na to, aby vývoj plamenometů pokračoval.

Nová generace 

V roce 1914 přišel do služby model M.1914, jehož největší inovaci představovalo nahrazení pevné násady pružnou hadicí. Rovněž došlo k přesunutí ventilu na rukojeť hadice, což plamenometčíkovi umožnilo otevírat a zavírat přívod hořlaviny zcela samostatně. O rok později následoval model M.1915, u kterého došlo k přemístění nádržky s hnacím plynem vně hlavní nádrže. To umožnilo zvýšit kapacitu paliva z 16 na 19 litrů. 

Dalším vývojem vznikl model M.1916 s přepracovaným plnicím ventilem a vylepšeným ovládáním pro snazší obsluhu. Definitivní variantou kleifu se pak stala M.1917 s přepracovanými krytkami vrchních ventilů a především s externě vedeným přívodem hnacích plynů umožňujícím provádět případné opravy přímo v poli.

I přes postupná vylepšení zůstával Kleif poměrně rozměrnou zbraní. S plnou palivovou nádrží o kapacitě 19 litrů vážila v plném stavu téměř 32 kg a zvlášť v těžkém terénu představovalo její nošení nezáviděníhodný úkol. Značnou slabinu představovala absence zapalovače na ústí trysky pro zážeh hořlaviny. V praxi se tak o zážeh musel starat plamenometčík či jeho pomocník za pomoci zápalek; netřeba dodávat, že šlo o poměrně nepraktické řešení. Útočné oddíly kladoucí důraz na vysokou mobilitu proto požadovaly lehčí a celkově praktičtější typ plamenometu.

Odpovědí na tuto potřebu se stal plamenomet Wechselapparat (Wex) M.1917. Wex se od Kleifu na první pohled lišil designem nádrží; kompaktní palivová nádrž ve tvaru písmene o měla ve středu umístěnou nádržku s hnacím plynem. Velkým krok vpřed byl také automatický zapalovač, který umožňoval vytvářet krátké zášlehy. Jedinou slabinu představovala nízká kapacita nádrže činící pouze 11 litrů hořlaviny. Tato zásoba vystačovala sotva na 9 vteřin provozu, Wex byl proto navržen pro možnost rychlé výměny nádrží v poli a plamenometčík měl působit jako součást týmu tří mužů, kdy zbylí dva vojáci nesli každý po jedné náhradní nádrži. Tato regule se nicméně na bojišti dodržovala jen zřídka. 

Organizace na bojišti 

První Wexy k plamenometným útvarům dorazily v květnu 1917. Jednotky do té doby prošly výraznými organizačními změnami; v prosinci 1916 se Garde-Reserve-Pionier-Regiment skládal z pěti bojových rot a jedné roty doplňovací; čtyři bojové roty se dělily na čtyři plamenometné čety s plamenomety Kleif a jednu kulometnou či granátometnou četu, pátá rota pak měla šest plamenometných čet bez podpory kulometů.

Na jaře 1917 přišla další změna, kdy plamenometný prapor přijal taktiku navrženou pro zvýšení mobility. Tato taktika si vyžadovala i lehčí vybavení, plamenometčíci s Kleify proto často do boje vyráželi jen s polovičním nákladem paliva. S Wexem ale zmizela potřeba takovýchto nouzových opatření a vojáci plamenometného praporu si je pro jejich praktičnost rychle oblíbili. Během roku 1917 se tak Wexy účastnily 169 operací útočných oddílů na západní i východní frontě. 

Přichází změna

Příchod Wexů si v únoru 1918 vyžádal další organizační změnu plamenometných oddílů. Garde-Reserve-Pionier-Regiment se dočkal rozdělení na několik pochodových rot, které měly být schopny na bojišti setrvávat déle a dosahovat rychlejšího postupu. Každá taková jednotka sestávala z jedné bojové čety, jedné náhradní čety a technické sekce pro údržbu a opravy plamenometů. Ta měla standardně ve výbavě trojici koňských povozů pro převoz samotných plamenometů a jejich nádrží a trojici nákladních automobilů převážejících palivo, hnací plyn, zapalovače a několik rezervních plamenometů.

Samotná bojová četa disponovala čtyřmi plamenometnými družstvy (každé se dvěma Wexy) jedním kulometným družstvem a jedním družstvem vybaveným granátomety. Granátometné družstvo mohlo být v případě potřeby dovybaveno Wexy a mohl se tak zvýšit počet plamenometných družstev na pět. Pochodové roty německé velení během roku 1918 jednotlivě přidělovalo útočným divizím, které následně plamenometčíky po četách zařazovaly k jednotlivým pěším plukům.

Podpora ofenziv

Při německých ofenzivách mezi březnem a červencem 1918 tak v řadách 2., 17. a 18. armády působilo celkem 21 plamenometných čet rozprostřených mezi 42 pěších divizí. Plamenometčíci se v tomto období zúčastnili 105 ofenzivních akcí, přičemž operovali buď v rámci prvoliniových útočných oddílů snažících se o průlomy nepřátelských linií, případně jako doprovodné plamenometné skupiny poskytující podporu pěchotě nebo čistící hnízda odporu.

Od srpna 1918 ale aktivita oddílů plamenometčíků postupně klesala, jak si na nich vybraly daň ztráty a nepříznivá strategická situace na bojišti. Koncem září obdržely německé ženijní roty každá šest plamenometů Wex, jejichž obsluhám se dostalo výcviku v užívání plamenometů proti tankům, které se na bojišti objevily. 

Některé zdroje hovoří i o několika plamenometných oddílech, které operovaly zcela samostatně na větších jednotkách – podle všeho šlo ale spíše o z nouze ctnost způsobenou vážnými ztrátami císařské armády než o promyšlený taktický krok. Konec války každopádně znamenal i konec německým plamenometným oddílům, které po podepsání příměří 11. listopadu 1918 své zbraně před ústupem do vlasti většinou znehodnotily.

Image

Čtěte také

Ohnivé peklo v zákopech: Nasazení plamenometů v 1. světové válce

Šaman či šamanství má v Evropě občas negativní až zesměšňující význam. V pravěku však byli šamani velmi vlivnou a významnou osobností – a některých kulturách zůstávají dodnes. Ne vždy jsou vůdci kmene, v mnoha ohledech se však od soukmenovců těší hlubší úctě. Jsou nositelé moudrosti předků, uchovávají a předávají znalosti, které se v kmenu dědí z generace na generaci. Jsou vědoucí. Pokud šaman zemře, aniž by si vychoval nástupce, století děděných poznatků umírá s ním. 

Styk s mýtickou bytostí

V oblastech s takto orientovaným způsobem života jsou šamani považováni za jakousi mystickou elitu, která zprostředkovává styky mezi skutečností a nadpřirozenem, světem duchů. Obvykle působí jako léčitelé, ale také jako jasnovidci a vykladači snů. Většinou se jedná o muže, ale nezřídka mezi nimi mohou být i ženy, zejména pak různé věštkyně. 

Ačkoli za „šamany“ většinou považujeme představitele různých především afrických nebo jihoamerických oblastí, překvapivě se k nám toto slovo dostalo přes ruštinu z původních starých dialektů sibiřských národů. Pravděpodobně vycházelo ze slova „ša“, tedy „vědět“, nicméně teorií je vícero.

Nicméně společné pro všechny zůstává, že je šaman osoba nadaná uměním komunikovat s bytostmi, které v reálném světě přinejmenším nejsou vidět. Tyto bytosti působí na proměnu stavu vědomí, což přivádí šamany do transu. Jejich duše se vydává hledat ať už vysoko na obloze nebo hluboko v podsvětí odpovědi na otázky, které jsou jim v bdělém stavu nepřístupné. Podobných posvátných cest se přitom mohou účastnit pouze ‚vyvolení‘ tedy šamani. Pro obyčejné smrtelníky jsou zapovězené. Právě díky tomuto kontaktu mezi duchy a každodenním světem lidí šamani dokáží léčit nemocné, předpovídat budoucnost a vykládat sny.

K počátkům kultu

S principy šamanismu se lze setkat jak v severní, tak i jižní Americe, v Austrálii, v Japonsku, v Tibetu, Indii a v Nepálu. Ačkoliv se v různých ohledech liší, šamanismus po celém světě vychází z různých magických, mystických a rituálních představ, které jsou ve své podstatě neměnné. Pochází totiž už z nejstarších dob počínaje paleolitickými lovci a sběrači (a šamany).

Šaman je ve své podstatě vůdcem rituálu, vytváří pomocí bubnování, tance či narkotik podmínky, díky kterým uvádí sebe (a někdy své soukmenovce) do transu. Dochází tak ke změněnému stavu vědomí, v němž se jedinec ale i celé skupiny z větší části  zcela odpojují od svého každodenního já, ztrácejí povědomí o čase a prostoru a dokonce nevnímají ani svoji fyzickou či duševní identitu. 

Cesty do království duší

V šamanském léčení hraje také významnou roli zpěv. V mnoha původních kulturách obstarává přímé spojení mezi člověkem a bohy právě zvuk, kterým může být i pouhé naslouchání hlasům přírody. Sami šamani tvrdí, že po takových cestách do stavu transu nakonec vcházejí do království duší, duchů a bohů. Stávají se tak mostem mezi všední skutečností a skutečností posvátnou či mystickou. 

Sami na to mnohdy doplácejí, neboť svým usilovným soustředěním na duši a tělo jiného člověka se nezřídka tak vyčerpají, že několik dalších dní tráví v určité formě polospánku. Členové této elitní skupiny působí vlastně jako strážci duchovního života svého společenství.

Image

Čtěte také

Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?

Orel mořský byl až do konce 19. století přirozenou součástí naší přírody. Potom z ní téměř na celé jedno století prakticky vymizel. Před sto lety napsal o těchto dravcích zoolog Josef Václav Rozmara: „Myslivosti jest velice škodliv, hubě s obzvláštní oblibou zajíce, králíky a bažanty, kterých se zmocňuje snadněji než ryb. Neopovrhuje ani mršinou a možno ho odstřeliti i na újedi.“ Právě zvrhlý lidský přístup – dělit zvířata na užitečná a na škodnou – dovedl orly na mnohých místech Evropy až na práh vyhubení.

Orli z Česka i z ciziny

O repatriaci orla mořského (Haliaeetus albicilla) v Česku se klíčovým způsobem zasloužil zoolog Ing. Jiří Andreska senior (1931–1999), který se myšlenkou na návrat překrásného dravce do jižních Čech zabýval mnoho let. Po spoustě obtíží se nakonec repatriace, která byla uskutečněna v letech 1977 – 1985 ekologicky a etologicky sofistikovaným výsadkem devíti mladých ptáků, zdařila. 

Vypuštění orli mořští a jejich odchovy přispěli ke vzniku a stabilizaci hnízdící populace v ČR a v současnosti na našem území žije 500 až 600 orlů mořských, kteří tvoří zhruba 100 hnízdních párů. Známá hnízdiště jsou např. na Třeboňsku, Českobudějovicku, Jindřicho-Hradecku, Českolipsku, Nymbursku, na kladenských haldách, v Lužických horách a na jižní Moravě. 

V zimních měsících k nám však zaletují i orlové mořští ze Skandinávie a z dalších koutů severní Evropy, kteří tady vyhledávají nezamrzlé vodní plochy. V zimě u nás zimuje asi sto padesát až dvě stě orlů mořských. V tomto období můžeme dravce sledovat, jak krouží na obloze, odpočívají na stromech u nezamrzlých vodních ploch nebo posedávající přímo na ledu. 

Chránění a přesto ohrožení

Orli mořští jsou dnes v Česku i v dalších zemích přísně chránění a jejich stavy u nás rostou. Situace bohužel není jen růžová. Přestože kladení otrávených návnad je v Česku již čtyřicet let postaveno mimo zákon, nezodpovědní vandalové neváhají zvířata tímto způsobem vraždit, zejména kladením nástrah s insekcitidem karbofuranem. 

Tímto způsobem bylo třeba jen v roce 2006 usmrceno devět orlů mořských a jeden byl dokonce postřelen. V roce 2012 někdo zničil hnízdo orlů mořských v Poodří a v okolí dokonce byly nalezeny i návnady otrávené jedem na hlodavce. Jeden z mladých orlů se návnadou přiotrávil, ale naštěstí byl zavčas nalezen a léčen v Záchranné stanici v Bartošovicích na Moravě. Po několikatýdenní rehabilitaci byl mladý samec orla mořského, který dostal jméno Míša, vypuštěn i s radiovou vysílačkou zpět do přírody. 

Mezi nejnovější případy otrav orlů mořských na našem území patří událost z roku 2021 z Velkého Boru na Plzeňsku, kdy byli otráveni čtyři orli mořští návnadou v podobě zbytků jateční drůbeže napíchané jedem. V roce 2022 evidovala Česká společnost ornitologická (ČSO) 26 otrávených dravců, o rok později 18 otrávených dravců, z toho 10 orlů mořských a podobná čísla zaznamenali pracovníci ČSO i v letech 2024 a 2025. Skutečný počet může být ale ještě vyšší, protože ne všechny otravy se dostanou do statistik. Vedle otrav představuje pro orly nebezpečí i jejich vyrušování v období hnízdění a pochopitelně také ničení jejich hnízdišť necitlivou a nezodpovědnou těžbou dřeva.

Nevídaný balet lásky

Přestože orlové mořští vytvářejí páry na celý život, každoročně je možné ve druhé polovině prosince a v lednu sledovat divoké námluvy těchto impozantních dravců. Orlí pár za hlasitého křiku vykrouží vysoko zimní oblohou a potom se dravci střemhlav spouštějí směrem na sebe. Spodní z ptáků se těsně před „střetem“ obrátí naznak a nastaví proti „útočníkovi“ (ve skutečnosti však vášnivému milenci) své jasně žluté pařáty.

Nezasvěcený by tento milostný rituál mohl považovat za lítý souboj. Chyba lávky – přesně tak vypadají zimní námluvy orlů mořských. Reprízy těchto dech beroucích představení sleduji každou zimu na Novomlýnských nádržích pod kulisou Pavlovských vrchů a mohu potvrdit, že ani po letech nezevšední!

Image

Čtěte také

Den na koupališti dravců: Orli mořští okem ornitologa

Miniaturizace se dotýká i oblastí, kde by to nejspíš čekal jen málokdo. V posledních letech probíhá ve skrytu vědeckých laboratoří neoficiální závod o to, kdo vyrobí nejmenší, ale stále spolehlivě a dlouhodobě čitelný QR kód. V tuto chvíli je vítězem tým vídeňské Technické univerzity. Jejich QR kód je tak maličký, že k jeho přečtení je nutný elektronový mikroskop.

Paul Mayrhofer a jeho kolegové zmenšili čitelný QR kód do čtverce o velikosti 1,98 čtverečního mikrometru. Je menší než většina bakterií a není viditelný optickým mikroskopem. Tvůrci rekordně malého QR kódu již získali oficiální zápis do Guinnessových světových rekordů.

Souboj o mikrometry

Dosavadním držitelem tohoto pozoruhodného rekordu byl tým německé Univerzity v Münsteru. Jejich QR kód zabral 5,38 čtverečních mikrometrů, mnohokrát méně, než kolik činí velikost lidské červené krvinky. 

Noví držitelé Guinessova rekordu z Vídně spolupracovali s německým startupem Cerabyte, který se specializuje na technologie dlouhodobého ukládání dat, k čemuž využívá jako médium tenkou keramickou folii. Vědci použili vysoce zaostřené paprsky iontů, s nimiž vykreslili QR kód na zmíněnou keramickou folii.

Jednotlivé pixely rekordního QR kódu měří pouhých 49 nanometrů. Při této velikosti jsou pixely zhruba desetkrát menší než vlnová délka viditelného světla. Proto je fyzikálně nemožné je vidět v oblasti viditelného záření. Badatelé k tomu poznamenávají, že na keramickou folii odpovídající papíru velikosti A4 by tímto způsobem bylo možné uložit více než 2 TB dat.

Image

Čtěte také

Nejmenší vánoční přání světa se vejdou tři na šířku lidského vlasu

V samém středu Mléčné dráhy leží extrémní kosmické prostředí plné nahuštěných hvězd, turbulentních mračen plynu, a především supermasivní černé díry Sagittarius A* (Sgr A*). Právě zde by se podle teoretických modelů měly nacházet četné pulzary – rychle rotující neutronové hvězdy, které vysílají pravidelné rádiové pulzy jako kosmické majáky. Přesto jich astronomové navzdory opakovaným pátráním objevili jen minimum.

Záhada chybějících pulzarů

Nový výzkum nyní přináší kandidáta na pulzar velmi blízko galaktického centra. Pokud by se jeho existence potvrdila, otevřela by se tím jedinečná možnost testovat obecnou teorii relativity v bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry.

Střed naší Galaxie je mimořádně bohatý na hvězdy. V místě, kde se v minulosti rodilo mnoho masivních hvězd, by dnes mělo být i mnoho jejich pozůstatků – neutronových hvězd a pulzarů. Realita je ale jiná.

Jedním z vysvětlení chybějících pulzarů může být silné rozptylování rádiových signálů v hustém a turbulentním prostředí galaktického centra. Další možností jsou extrémní orbitální pohyby, které mohou signál komplikovat natolik, že jej současné metody dokážou jen velmi obtížně zachytit.

Pulzující kandidát

Možný objev pulzaru pochází z průzkumu galaktického centra v rámci projektu Breakthrough Listen, v němž zásadní roli sehrál radioteleskop Green Bank Telescope v Západní Virginii. Astronomové analyzovali zhruba 20 hodin pozorování a z více než pěti tisíc kandidátních signálů vybrali jeden mimořádně zajímavý.

Zdroj vykazoval periodu 8,19 milisekundy, což odpovídá milisekundovému pulzaru – objektu s extrémně stabilní a rychlou rotací. Kandidát dostal označení BLPSR, podle projektu Breakthrough Listen Pulsar. Signál byl konzistentní během hodinového pozorování, ale v následných měřeních se již znovu neobjevil. Vědci proto zůstávají opatrní a připouštějí, že mohlo jít i o statistický šum.

Pulzary jsou považovány za jedny z nejpřesnějších přírodních hodin ve vesmíru. Každý jejich pulz přichází s mimořádnou pravidelností. Pokud by takový objekt obíhal velmi blízko Sgr A*, jeho signál by nesl přímou informaci o gravitačním poli černé díry.

„Pokud na pulzar působí něco z vnějšku, například gravitační přitažlivost masivního objektu, má to své důsledky,“ vysvětluje jeden ze spoluautorů studie Slavko Bogdanov, astrofyzik z Kolumbijské univerzity. „Vliv supermasivní černé díry by měl vytvářet anomálie v pulzech tohoto pulzaru. Tyto anomálie je možné modelovat podle obecné relativity, a pak měřit, zda odpovídají skutečnosti.“

Pulzy by mohly vykazovat drobné odchylky způsobené zakřivením časoprostoru, zpomalováním času nebo takzvaným strháváním prostoročasu rotující černou dírou. Taková konfigurace – extrémně přesné kosmické hodiny v bezprostřední blízkosti extrémního gravitačního pole – by umožnila dosud nepřekonané testy Einsteinovy obecné teorie relativity.

Vesmírná laboratoř

Obecná relativita předpovídá, že hmotné objekty zakřivují časoprostor a ovlivňují pohyb světla i běh času. Pulzar v těsné blízkosti Sgr A* by umožnil měřit tyto efekty s nebývalou přesností. Vědci by tak mohli zkoumat předpoklad, že černé díry lze plně popsat pouze jejich hmotností, rotací a elektrickým nábojem.

Z dosud známých pulzarů u galaktického centra však žádný neleží dostatečně blízko – jsou příliš vzdálené, aby jejich signály výrazně reagovaly na gravitační pole supermasivní černé díry.

Autoři studie zdůrazňují, že BLPSR je zatím pouze kandidát na pulzar. Jednorázová detekce nestačí k potvrzení objevu s tak zásadními důsledky. Vzhledem k významu případného nálezu je nutná mimořádná míra důkazů. Naděje vědců se upínají také k budoucí observatoři Square Kilometre Array, která by díky své citlivosti mohla odhalit celou populaci pulzarů v galaktickém centru.

Potvrzený pulzar v těsné blízkosti Sgr A* by byl vědeckým pokladem. Pomohl by nejen vyřešit záhadu chybějících pulzarů, ale především by poskytl unikátní laboratoř pro studium gravitace v jejím nejextrémnějším projevu – přímo u srdce naší Galaxie.

Image

Čtěte také

Atomový vesmírný maják: Vědci si posvítili na nejbližší milisekundový pulzar

Vědci dosáhli mimořádného milníku: pod mohutným ledovým příkrovem západní Antarktidy vyvrtali rekordně dlouhé sedimentární jádro o délce 228 metrů. Pro srovnání – dosud nejdelší vrty pod antarktickým ledem nepřesahovaly deset metrů. Tentokrát se podařilo překročit hranici 200 metrů a získat jedinečný geologický archiv, který může zásadně proměnit naše chápání budoucnosti antarktického ledu.

Expedice na konec světa

Výzkumníci se museli nejprve dostat zhruba 700 kilometrů od nejbližších antarktických stanic k místu zvanému Crary Ice Rise na okraji Západoantarktického ledového příkrovu. Samotné vrtání pak probíhalo ve dvou fázích.

Pomocí horkovodního vrtu se tým probojoval 523 metrů silnou vrstvou ledu až k podloží. Teprve poté začala skutečně náročná část práce: ve směnném provozu vědci vrtali dalších 228 metrů do sedimentů pod ledem a postupně vytahovali jádro složené z vrstev bahna, písku a hornin. Výsledkem tohoto snažení je nejdelší sedimentární jádro, jaké kdy bylo pod ledovým štítem vyvrtáno.

Odběr jádra je součástí mezinárodního projektu SWAIS2C, jehož cílem je získat geologické záznamy z hlubokých sedimentů pod Rossovým šelfovým ledovcem. Tyto záznamy pomáhají vědcům určit, jak moc se Západoantarktický ledový příkrov v minulosti ztenčil nebo ustoupil během teplejších klimatických období.

Nově získané jádro přináší přímé důkazy o tom, jak se okraj ledového štítu choval během dřívějších oteplení. První analýzy naznačují, že sedimenty pokrývají období posledních 23 milionů let – včetně časů, kdy byla průměrná globální teplota výrazně vyšší než dnešní hodnoty a překračovala hranici +2 °C oproti předindustriální éře.

Fosilie z doby bezledové

Jedním z největších překvapení byly nálezy fosilií mořských organismů a úlomků schránek živočichů. Na první pohled to může znít paradoxně – vrt probíhal stovky kilometrů od otevřeného oceánu. Vysvětlení je však prosté: tyto organismy pocházejí z období, kdy oblast nebyla pokryta ledem, ale byla otevřeným mořem nebo alespoň místem s plovoucím šelfovým ledem a odlamujícími se ledovými krami.

V sedimentech se střídají vrstvy typické pro prostředí pod ledovým příkrovem s materiálem, který odpovídá otevřenému oceánu či okraji šelfového ledovce. To naznačuje, že oblast v minulosti opakovaně přecházela mezi zaledněným a nezaledněným stavem.

Okno do budoucnosti

Vědci nyní detailně analyzují jednotlivé vrstvy, aby zpřesnili datování i rekonstrukci tehdejších podmínek. Cílem je pochopit, jak citlivý je Západoantarktický ledový příkrov na oteplení klimatu. Pokud se v minulosti při vyšších teplotách led výrazně ztenčil nebo ustoupil, může to vědcům napovědět, jak bude reagovat v nadcházejících desetiletích a stoletích.

Úspěch vrtu navíc potvrzuje, že použitý vrtací systém obstál i v extrémních antarktických podmínkách. Tým už proto plánuje další vrty, které by mohly odhalit další „klimatická tajemství“ ukrytá hluboko pod ledem.

Rekordní 228metrové jádro je víc než jen technickým úspěchem. Představuje detailní kroniku klimatu, která sahá desítky milionů let do minulosti. A právě tato hluboká minulost může být klíčem k pochopení budoucnosti Antarktidy – a tím i globální hladiny oceánů. Pod masivní vrstvou ledu tak vědci objevili něco mnohem cennějšího než jen sediment: získali časovou kapsli, která může pomoci odhadnout, jak se planeta zachová v době pokračujícího oteplování.

Image

Čtěte také

Výzkum klimatu: Vědecká výprava se v Antarktidě provrtala do hloubky 808 metrů

Srpodrápí dinosauři neboli zástupci čeledi Dromaeosauridae byli opeření a ptákům blízce vývojově příbuzní teropodní dinosauři malého až středně velkého vzrůstu. Žili v období křídy, tedy asi před 66–145 miliony let, a jejich zkamenělé pozůstatky už se našly v Severní i Jižní Americe, v Africe, Evropě, Asii a možná také v Austrálii, kde si vědci zatím nejsou identifikací jistí. 

Jednalo se tudíž o dlouho existující a značně zeměpisně rozšířenou skupinu evolučně nesmírně úspěšných tvorů, kteří postupně nabrali množství odlišných forem, od drobných letuschopných lovců hmyzu až po děsivé obry. K roku 2025 už u nich odborníci popsali zhruba 50 rodů, včetně podivného „čtyřkřídlého“ mikroraptora, halškaraptora podobného vodním ptákům nebo bambiraptora, jenž zaujme obří mozkovnou.

Právě zástupci uvedené skupiny – a zejména druh Deinonychus antirrhopus, popsaný v roce 1969 – pomohli badatelům změnit zastaralé a mylné názory na dinosaury. Na přelomu 60. a 70. let minulého století díky nim nastala tzv. dinosauří renesance, na jejímž konci už odborná veřejnost dinosaury nepovažovala za nemotorné omyly evoluce, ale naopak za velmi úspěšnou a progresivní skupinu obratlovců, kteří po neuvěřitelně dlouhou dobu dominovali pozemským souším. Deinonychus se přitom stal klíčovým, protože se na jeho kostře nacházely desítky anatomických znaků, jež sdílejí pouze dinosauři a jejich evoluční potomci – ptáci.

Smrt číhá ve tmě

Nejstarší zástupci skupiny se objevili na počátku druhohorního období křídy, zhruba před 145 miliony let, a poslední z nich vyhynuli spolu s ostatními „neptačími“ souputníky na samotném konci křídy o 80 milionů roků později. Šlo o velmi úspěšné predátory malé až střední velikostní kategorie, všichni byli opeření a téměř určitě i endotermní – udržovali si stálou tělesnou teplotu, nezávislou na okolním prostředí. Výzkum lebky dromeosauridů ukázal, že lovili jak během dne, tak za soumraku a v noci. Patrně měli výborný zrak a ještě lepší čich, jímž se možná vyrovnali dnešním loveckým psům.

Stále není jisté, zda k zabíjení používali spíš srpovitý dráp na zadní noze, jímž prosluli (viz Na dosah drápu), nebo čelisti – pravděpodobně však obojí. Podle teorie z roku 2011 možná útočili podobně jako dnešní draví ptáci: Svou kořist zalehli a velkým drápem ji zafixovali u země, načež ji začali sápat a pojídat ještě zaživa. Mezi různými podskupinami dromeosauridů však panovaly velké rozdíly z hlediska síly, rychlosti, adaptace na boj apod. Někteří z nich plavali a potápěli se, jiní dokonce uměli létat, nebo se alespoň ladně a tiše snášeli k zemi z větví stromů. Preferovaná taktika lovu se u nich tudíž lišila.

Chybějící kosti

Zatímco mezi nejmenší známé dromeosauridy patřil čínský microraptor – který v dospělosti dosahoval hmotnosti kolem 434 g, a snesl tedy srovnání s dnešní vránou obecnou – největšího zástupce srpodrápých zabijáků představoval severoamerický utahraptor. Název rodu lze přeložit jako „raptor z Utahu“: Ostatky živočicha se totiž podařilo objevit na území uvedeného amerického státu, konkrétně v sedimentech velmi bohatého geologického souvrství Cedar Mountain. K prvnímu nálezu došlo roku 1975, ale teprve v roce 1993 následoval formální popis predátora. Největší dosud objevený jedinec měl stehenní kost dlouhou až 60 cm a jeho celková délka se mohla pohybovat kolem 7 metrů. Hmotnost tvora zůstává poměrně velkou neznámou, protože nemáme k dispozici žádnou kompletní kostru. Nejnižší odhady se tedy pohybují kolem pouhých 300 kg, zatímco ty nejvyšší stoupají až k 800 kg.

Samotná lebka utahraptora mohla měřit i přes 60 cm, přičemž měl v čelistech dost ostrých zubů k zakousnutí kořisti a k trhání jejího masa. Významnou zbraň tvořily samozřejmě také drápy, včetně toho nejnápadnějšího srpovitého na druhém prstu zadních nohou, jenž dosahoval po vnější straně délky asi 24 cm. Pro porovnání: U mongolského rodu Velociraptor – proslaveného Jurským parkem, ovšem celkově menšího – šlo zhruba o 6,5 cm.

Překvapení v pískovci

Jisté je, že se muselo jednat o děsivé predátory, kteří se vzdáleně podobali opeřeným nelétavým orlům velikosti koně. Podle většiny paleontologů sice nebyli utahraptoři tak rychlí jako jejich menší příbuzní, přesto se pohybovali poměrně svižně a dokázali překvapit rychlým útokem ze zálohy. Není zcela jasné, zda lovili ve smečkách, ale bezpečně víme, že se slučovali do skupin přinejmenším při společném hodování. Dokazuje to například objev z roku 2001, kdy paleontolog Jim Kirkland se svými studenty narazil na první z mnoha kostí zmíněných tvorů v devítitunovém pískovcovém bloku z východního Utahu. Obří kus horniny se dodnes zpracovává a vědci se domnívají, že obsahuje fosilní pozůstatky asi sedmi utahraptorů, včetně dospělého jedince měřícího okolo 5 metrů a pěti mláďat.

Kirkland předpokládá, že mohlo jít o jakousi příbuzenskou smečku, která se na místě snažila zabít dinosaura uvízlého v tekutých píscích, případně se pokoušela jen ohlodat zbytky jeho zdechliny. V každém případě se však její členové sami stali oběťmi podloží a následně v něm zahynuli. Podobné fosilní nástrahy známe například z Colorada nebo Číny. Zda se však skutečně jedná o pohřbenou smečku, s jistotou nevíme. Stejně tak netušíme, zda tam dravci zahynuli společně, nebo s nějakým časovým odstupem.

Hodování na zdechlině

Objev nahrává možnosti, že utahraptoři představovali společenské tvory. Než ovšem uvedenou teorii přijmeme, musíme zvážit i další okolnosti. Například podle studie z roku 2020 smečky rodu Deinonychus ve skutečnosti loveckými uskupeními nebyly: K popření daného dřívějšího předpokladu dospěli archeologové na základě vypadlých zubů nalezených u fosilií býložravých tenontosaurů, které deinonychové nejspíš lovili. Původně se soudilo, že mnohem menší, asi dvacetkrát lehčí deinonychové udolali tenontosaura postupnými koordinovanými útoky, zejména pomocí svých srpovitých drápů. Nově se však ukázalo, že se mláďata deinonychů živila zcela jinou potravou a rozhodně se neúčastnila lovu.

Autoři odborné práce došli dokonce k závěru, že zmíněný objev vypadlých zubů není důkazem společného útoku, nýbrž jen náhodného setkání při lovu, dobíjení či hodování na kořisti – což je chování, které známe například i u dnešních varanů komodských. Určitě však můžeme u dromeosauridů předpokládat občasný společný lov, ale také vyspělejší sociální projevy a péči o mláďata. Jistotu snad získáme s dalšími nálezy těchto druhohorních opeřených zabijáků.

Image

Čtěte také

Dvě století paleontologie: Deset největších dinosauřích objevů

Mnoho běžných potravin a koření obsahuje přírodní látky, které mohou ovlivňovat zánětlivé procesy v lidském těle. Používají se už stovky až tisíce let v tradičních kuchyních i jako léčivé rostliny. Přesto, navzdory rozvoji moderní vědy, stále do detailu nerozumíme tomu, jak vlastně tyto látky působí na náš imunitní systém.

Experimenty se sloučeninami izolovanými z těchto rostlin sice často odhalují jejich protizánětlivé účinky, obvykle ale jde o koncentrace, jaké prakticky nelze dosáhnout při běžné konzumaci. To pak často vede ke skepsi vůči jejich účinkům.

Imunita v kuchyni

Ve snaze řešit tento problém se Gen-ichiro Arimura z Tokijské vědecké univerzity (TUS) a jeho kolegové rozhodli otestovat protizánětlivé účinky vybraných přírodních látek. Pro svůj výzkum si vědci vybrali mentol z máty, 1,8-cineol z blahovičníku (eukalyptu), kapsaicin z chilli papriček a beta-eudesmol, který se nachází v chmelu nebo v zázvoru. Výsledky jejich experimentu shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Nutrients.

Tým vědců se zaměřil na makrofágy – klíčové buňky imunitního systému, které fungují jako jakási „řídící centra“ zánětu. Když tělo rozpozná hrozbu, makrofágy začnou produkovat malé signální molekuly zvané cytokiny, které spouštějí a zesilují zánětlivou reakci. Zánět je sice nezbytný pro obranu organismu, ale jeho dlouhodobá aktivace stojí za řadou chronických onemocnění.

Aby mohli účinky různých rostlinných látek otestovat, použili výzkumníci myší makrofágy a vystavili je lipopolysacharidu (LPS) – bakteriální složce, která se běžně používá jako spolehlivý „spouštěč“ zánětu v buněčných experimentech. Poté buňky ošetřili zmíněnými čtyřmi přírodními látkami a jejich kombinacemi. Pomocí analýzy genové exprese, měření hladin bílkovin a sledování pohybu vápníku v buňkách zkoumali, jak tyto látky ovlivňují hlavní biomarkery zánětu.

Překvapivá síla kombinací

Jako nejsilnější protizánětlivá látka ze všech testovaných se ukázal kapsaicin. Skutečně dramatický efekt se ale objevil až u kombinací testovaných látek. Když vědci zkombinovali kapsaicin s mentholem nebo s 1,8-cineolem, protizánětlivý účinek vzrostl několikasetnásobně oproti tomu, když byla každá látka použita samostatně.

Nešlo ale o prosté sčítání účinků. Kombinace testovaných látek působila synergicky a společné působení látek bylo mnohem silnější, než by odpovídalo jejich individuálním efektům.

Klíčem k pochopení tohoto efektu jsou tzv. TRP kanály (transient receptor potential channels). Jde o membránové proteiny, které fungují jako „senzory“ chemických a fyzikálních podnětů a regulují proudění vápníku do buňky. A právě vápník je zásadní pro aktivaci imunitních buněk.

Menthol a 1,8-cineol působily prostřednictvím TRP kanálů a ovlivňovaly vápníkovou signalizaci. Kapsaicin podle všeho tlumí zánět jinou, na TRP nezávislou cestou. Současná aktivace dvou odlišných buněčných signálních drah tak vedla ke vzniku zesíleného účinku. Nejde tedy o náhodu, ale o konkrétní molekulární mechanismus.

Experiment s praktickým využitím

Výsledky experimentu pomáhají vysvětlit, proč mohou směsi rostlinných látek působit biologicky významně i v malých dávkách, jaké běžně přijímáme potravou. Studie tak podporuje myšlenku, že přínosy stravy bohaté na rostlinné složky nevycházejí z jednoho „super-ingredienčního hrdiny“, ale z kooperace mnoha různých látek, které se navzájem zesilují.

To může mít praktický význam při vývoji funkčních potravin, nových typů doplňků stravy, účinnějších kořenících směsí nebo například cíleně navržených vůní s biologickým efektem.

I když bude nutné potvrdit výsledky v pokusech na zvířatech a lidech, studie přináší silnější vědecký základ pro to, co lidé intuitivně tušili po staletí: kombinování bylin a koření má smysl. Možná tedy největší síla rostlinné stravy neleží v jednotlivých molekulách, ale v jejich spolupráci a v tiché chemické symfonii, která se odehrává uvnitř našich buněk.

Image

Čtěte také

Voňavá domácí lékárna: Znáte léčivé účinky jednotlivých druhů koření?