Geopolitická situace se po roce 2022 výrazně změnila, a ESA kvůli tomu prakticky ze dne na den přišla o rakety Sojuz ST-A a ST-B, které startovaly z kosmodromu v Kourou. Vynášení vlastních nákladů do vesmíru je však strategicky významné, společně s technologiemi transportních prostředků. Nejde přitom jen o kvalitní rakety, ale také o tzv. kosmické tahače, znovupoužitelné platformy a infrastrukturu.

Vylepšování Ariane 6

Nejnovější příspěvek ESA do sektoru těžkých kosmických nosičů představuje Ariane 6, i když se o ní zatím hovoří spíš s negativními konotacemi, a to zejména kvůli zpoždění a ceně vývoje. Nástupkyně velmi úspěšné, ale také ohromně drahé Ariane 5 měla přinést úsporu a větší kadenci, dosud však startovala pouze třikrát, z toho dvakrát zdařile. Její nespornou výhodu tvoří modularita neboli možnost nastavení, podobně jako tomu bylo u „čtyřky“. Evropa se k uvedenému designu vrátila z praktických důvodů, aby se dal nosič lépe přizpůsobit konkrétní misi. K dispozici jsou prozatím verze 62 a 64, tedy typ se dvěma nebo čtyřmi pomocnými motory. Mnohem zajímavější by ovšem mohla být budoucnost.

Francouzská agentura CNES zahájila v roce 2010 studie alternativního, opakovaně použitelného prvního stupně pro Ariane 6, u nějž by se uplatňovala směs kapalného kyslíku a kapalného metanu namísto současného kapalného vodíku. Středový stupeň poháněný metanem by mohl využívat jeden či více exemplářů motoru nazvaného Prometheus neboli Precursor Reusable Oxygen Methane Cost Effective Propulsion System, jehož vývoj už běží. Společnost ArianeGroup počítá s jeho nasazením na více platformách a nosičích: Jednak by mohl sloužit právě na upraveném prvním stupni Ariane 6 nebo na její nástupkyni s pracovním názvem Ariane Next. Dále se má dostat na soukromou raketu Maia a na demonstrátory jako Themis, jež budou testovat nové znovupoužitelné technologie.

Uplatnění nového motoru na stávající Ariane 6 nicméně zdaleka není jisté: Vše zaleží na ekonomickém modelu a kadenci. K tomu, aby se vyplatilo, by musela raketa startovat alespoň třicetkrát ročně, k čemuž má v současnosti opravdu daleko. Prozatím se vše vyvíjí pomalu, ledy se však hýbou. A pokud je skutečně něco posouvá, pak jde jednoznačně o Future Launchers Preparatory Programme neboli FLPP.

Příprava na budoucnost

Ve skutečnosti zmíněný program běží od roku 2004 a je málo známý, přestože si už připsal řadu úspěchů. V roce 2015 se pod jeho záštitou podařilo do kosmu vyslat demonstrátor Intermediate eXperimental Vehicle alias IXV – čili nepilotované vztlakové těleso sloužící pro vývoj vesmírného letounu – a z výsledku těží například i kosmická loď Space Rider. 

Pod křídly FLPP vznikl také motor Vinci používaný dnes na Ariane 6 nebo již zmiňovaný metanový Prometheus a daný program zaštiťuje i rozvoj soukromých nosičů v Evropě. Cílem je držet krok, aby evropská kosmonautika obstála v intenzivní technické a komerční konkurenci USA, Číny, Ruska a Indie.

Klíčovou strategii FLPP tvoří využití demonstrátorů – praktických projektů, kde se jedna či několik technologií integrují do modelu nebo prototypu a testují se v podmínkách velmi věrně kopírujících reálné scénáře. Lze tak posoudit jejich výkon i bezpečnost a poté je přezkoumat pro integraci s budoucím uvedením na trh. Program se však nezaměřuje pouze na rakety, nýbrž i na následnou dopravu a operace ve vesmíru. 

Ne včelka, ale raketa Maia

Ve Spojených státech dnes hraje zásadní roli soukromý sektor, který vyvíjí a provozuje vlastní nosiče a vesmírné lodě. Evropa by samozřejmě chtěla svůj průmysl podpořit podobným způsobem, ale není to tak jednoduché, jak se zdá. Přenos kosmických technologií vždy byl a je citlivým tématem. Mezi úkoly FLPP tak patří i zaručení jejich efektivního a bezpečného přenosu do soukromého sektoru. Jako příklad mohou posloužit plánované rakety, jež mají stavět na technologiích z popsaného programu.

Řadí se k nim i nosič Maia od společnosti MaiaSpace spadající pod ArianeGroup. Částečně znovupoužitelná raketa po vzoru SpaceX se bude skládat z prvního stupně se třemi metanovými motory Prometheus, z druhého stupně s vakuovým typem Promethea s možností vícenásobného zažehnutí a z volitelného stupně Colibri s více motory, které vyvinul polský institut Łukasiewicz – ILOT. Motor Prometheus i stupeň Colibri tvoří součást FLPP, a vznikající raketa Maia tedy hezky dokládá, jak vlastně daný program funguje.

Pět statečných

Maia ovšem nepředstavuje jedinou soukromou raketu z Evropy, která se připravuje. ESA letos vybrala celkem pět společností, jež mají nabídnout nové nosiče a uskutečnit první start do konce roku 2027. Evropská agentura by si tak platila služby u komerčních subjektů, podobně jako NASA ve Spojených státech. Financování zároveň pomůže rozvíjet infrastrukturu a zlepšovat služby, přičemž má v Evropě vzniknout zajímavá flotila soukromých nosičů. ESA firmám nabízí kontrakty na mise, jež by měly odstartovat nejpozději v roce 2030.

Raketa Spectrum německé společnosti Isar Aerospace dokáže na nízkou oběžnou dráhu neboli LEO vynést asi 1 000 kg nákladu. Poprvé vzlétla loni z norského kosmodromu Andøya, nicméně po 30 sekundách se kvůli nedostatku výkonu zřítila a vybuchla; rampa však zůstala neporušená. Další dva nosiče stejného typu už vznikají a nového pokusu se možná dočkáme ještě v tomto roce – aktuální plán počítá se startem na počátku března. Cesta k premiéře trvala šest let a k zajímavostem patří použití propanu jako paliva pro motory Aquila, do nichž se pohonné látky dodávají pod relativně vysokým tlakem pomocí turbočerpadla.

Německá Rocket Factory Augsburg pro změnu nabízí raketu RFA One, schopnou vynést na nízkou orbitu 1 300 kg. Startovat má z Kourou – z rampy ELM-Diamant, jež původně sloužila pro sondážní rakety Diamant – ale i z kosmodromu SaxaVord Spaceport, který vyrůstá v Británii.

Nosič Orbex Prime britské firmy Orbital Express Launch umožňuje dostat na LEO asi 200 kg a startovat by měl z nového kosmodromu Sutherland na skotském poloostrově A’Mhoine. Miura 5 španělské společnosti PLD Space pak vynese na nízkou orbitu náklad o hmotnosti 1 200 kg. Firma ji přitom plánuje nadále upravovat a do budoucna chce dosáhnout částečné znovupoužitelnosti; zamýšlí ovšem postavit také těžší verze raket. Ambice jí rozhodně nechybějí, protože už dnes chystá pilotovanou loď Lince pro misi 4–5 kosmonautů na nízkou oběžnou dráhu, ale třeba i k budoucí cislunární stanici Gateway. Zázemí má přitom firma na evropském kosmodromu v Kourou, ale například také v Ománu.

Tahače z Evropy

Budoucnost si však žádá mnohem víc než jen vývoj levnějších nosičů. Počítá se s misemi na Měsíc a dál do Sluneční soustavy a za uvedeným účelem se hodí rozvíjet rovněž infrastrukturu v kosmu – na což se zaměřuje projekt ESA s názvem In-Space Proof-of-Concepts alias InSPoC, spadající rovněž pod program FLPP. Cílem je i ve vesmíru vyvíjet opakovaně použitelné dopravní platformy, schopné dokovat s družicemi a jiným nákladem anebo přečerpávat palivo a dopravovat materiál na požadovaná místa.

Zajímavě vypadá například vesmírný tahač ASTRIS od ArianeGroup, který by měla využít Ariane 6: Mimo jiné dokáže usadit náklad přesně na požadovanou pozici, a ušetřit tak vynášeným družicím palivo. Kromě toho je zvládne dopravit i na vyšší orbity, ale také dál od Země – k Měsíci, Marsu či asteroidům. Nabídne rovněž víc možností pro sdílené starty, kdy se několik menších nákladů vypouští společně, a to i do různých destinací. V neposlední řadě se díky němu zvýší počet nákladů, jež může raketa při jednom startu vynést na odlišné dráhy okolo Země. Pro Ariane 6 ovšem vznikají rovněž další tahače: Kupříkladu Spacevan od firmy Exotrail by se měl dočkat startu už letos.

Obdobné platformy se rodí i pro další evropské rakety, ať už jde o tahač Colibri společnosti MaiaSpace, či třeba o Redshift od firmy Rocket Factory Augsburg. SAB Aerospace potom zpracovává studii pro systém IOSHEX, jenž by měl umožnit servis a opravu družic přímo ve vesmíru. Podobné projekty rostou jako houby po dešti a jistě se je nepodaří realizovat všechny.

Loď jako dva minivany

Okřídlenou platformu se schopností návratu vyvíjí Thales Alenia Space: První evropská znovupoužitelná kosmická loď Space Rider nabídne široké možnosti využití a vynášet by ji měla raketa Vega-C. Půjde o nepilotovanou robotickou laboratoř na nízké orbitě, schopnou vrátit se na Zemi. Dokončené experimenty se tak dostanou k odborníkům na vyhodnocení, zatímco se Space Rider bude chystat na další start. Daná technologie by měla umožnit snadný přístup na oběžnou dráhu a zpět širokému spektru evropských kosmických i nekosmických aplikací – od výzkumu nejrůznějšího druhu až po demonstrace technologií.

Samotná ESA o Space Rideru hovoří jako o vztlakovém tělese s rozměry zhruba dvou minivanů a experti jej navrhují tak, aby dokázal přistát s přesností 150 metrů, k čemuž poslouží řiditelný padák neboli parafoil. Na oběžnou dráhu má loď dopravovat náklady pro široké spektrum aplikací a podle konkrétních potřeb bude možné létat na orbity s rozličnou výškou či sklonem k rovníku. Po bezpečném návratu na Zemi projde Space Rider přípravou na další start, s tím že každý stroj zvládne nejméně pět misí, jež potrvají vždy zhruba dva měsíce. Nákladový prostor s řízeným prostředím pojme až 1 000 liltů nebo 600 kg nákladu a jeho dveře půjdou dle potřeby otevřít, aby měly uložené přístroje výhled na Zemi či do hlubokého vesmíru. Kvůli pozorovacím misím pak dostane loď do vínku schopnost jemné prostorové stabilizace.

ESA projekt vnímá jako budoucnost evropského výzkumu na nízké oběžné dráze a v mikrogravitaci, přičemž by měl podpořit vývoj materiálů, léků, ale i pozorování naší planety a mnoho dalších oborů. Zároveň se má jednat o ideální platformu pro validace a demonstrace nových technologií na orbitě.

Dlouhá cesta kosmická

Evropa stojí na prahu nové éry kosmické dopravy. Ať už jde o modernizaci Ariane 6, vývoj motorů Prometheus na metan, či rozvoj soukromých nosičů a znovupoužitelných platforem, cílem je jediné – zajistit autonomní a konkurenceschopný přístup do vesmíru. Programy jako FLPP či projekty typu Space Rider ukazují, že Evropa nechce zůstat pozadu a dokáže spojit síly státního i soukromého sektoru. Čeká ji sice ještě dlouhá cesta a spousta technologických i ekonomických výzev, ale už dnes je zřejmé, že evropská kosmonautika získává nové sebevědomí. Největší problém zatím představuje rychlost a efektivita spojená s mírou byrokracie. Důležité bude dotáhnout klíčové projekty do konce, aby Evropa i nadále zůstala v oblasti kosmu soběstačná a konkurenceschopná.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

Alexandr Vasiljevič Kolčak se narodil do rodiny s moldavskými kořeny a vojenskou tradicí. Otec sloužil jako generálmajor námořního dělostřelectva a bojoval v krymské válce (1853–1856). Po něm zřejmě Alexandr zdědil silný patriotismus a smysl pro povinnost vůči vlasti. Roku 1888 nastoupil na petrohradskou námořní akademii, kterou absolvoval o šest let později, načež vstoupil do carského námořnictva. Vyznamenal se v rusko-japonské válce (1904–1905), následně jej povýšili na nadporučíka a významně se podílel na znovuvybudování zničeného loďstva.

Počátkem 20. století se taktéž proslavil jako „Kolčak Polárník“, jelikož se zúčastnil vícero arktických expedic, za které získal ocenění od Ruské akademie věd. Od roku 1912 sloužil v baltské flotile, kde jej také zastihlo vypuknutí první světové války. Na Baltu se osvědčil coby schopný velitel, který pomocí min zamezil německému loďstvu v proniknutí do ruských vod. 

Za své zásluhy byl jmenován viceadmirálem a po smrti jejího velitele převzal v červnu 1916 velení nad černomořskou flotilou, s níž rovněž dosáhl značných úspěchů. Ty však zhatila únorová revoluce roku 1917, jež flotilu uvrhla do anarchie. Prozatímní vláda pak Kolčaka odvolala z jeho funkce a poslala ho do USA jako vojenského pozorovatele. Zdržel se však jen krátce a brzy se rozhodl vrátit. Během zastávky v Japonsku jej však zastihla nečekaná zpráva o bolševickém převratu.

Z Tokia do Omsku

Ačkoliv Kolčak nepatřil k největším zastáncům prozatímní vlády, její pád a nástup bolševiků ho zděsil. O to více, jakmile slyšel zvěsti o plánovaném míru mezi Moskvou a centrálními mocnostmi, který považoval za urážku na ruské cti. Ještě v Japonsku, koncem prosince 1917, nabídl své služby Britům. Ti jej ochotně přijali a na přelomu roku vyslali na mezopotámskou frontu, kde měl působit v britské vojenské misi v Bagdádu. Nestihl tam však ani dojet, když ho v březnu 1918 v Singapuru zastihly nové instrukce. Měl se sejít s ruským ambasadorem v Pekingu princem Nikolajem Kudaševem, který u Britů lobboval za to, aby Kolčak zorganizoval protibolševické síly na Dálném východě. Po schůzce s Kudaševem z 27. dubna viceadmirál svou novou úlohu s odhodláním přijal a další dva měsíce strávil cestováním po Východočínské železnici, která protínala Mandužsko a východní ruská teritoria. 

Během té doby se snažil sjednotit nepřehledné množství vzájemně znesvářených skupin kozáků, caristických důstojníků a dobrodruhů. Jeho snahy se však zdály marné, jelikož především kozáčtí atamani Grigorij Semjonov a Ivan Kalmykov s ním pouze horko těžko vycházeli a spolupracovali, zřejmě i proto, že byli placeni japonskou vládou a ta měla s Dálným východem vlastní plány.

V průběhu léta se Kolčak přesvědčil, že se mu region zpacifikovat a sjednotit nepodaří, a útok na bolševiky z Mandžuska byl jen zbožným přáním. S podlomeným zdravím rezignoval a odplul do Japonska k ozdravnému pobytu. Když se však v září 1918 vrátil do Vladivostoku, tak už věděl, co spasí Rusko – vojenská diktatura.

Následně se vydal po transsibiřské magistrále na západ do Omsku, kde sídlilo takzvané Direktorium neboli Všeruská prozatímní vláda, která usilovala stát se jedinou legitimní protibolševickou politickou silou. Dorazil tam začátkem října a na počátku následujícího měsíce se stal ministrem války. V noci ze 17. na 18. listopadu padlo Direktorium za oběť převratu z řad důstojníků, nacionalistů a kozáků. Jejich zástupci se již předem dohodli na tom, který silný vůdce měl nyní sám držet otěže moci a zachránit Rusko. Ještě než nad Omskem vyšlo slunce, stal se Alexandr Vasiljevič Kolčak Nejvyšším vládcem Rusi. Ihned poté se povýšil na admirála.

Bílý teror

Přestože přijal tak velkolepý titul, Kolčak se nezabydlel v žádném honosném paláci, nýbrž si pronajal menší vilu v centru města a držel své výdaje zkrátka. Přísnost aplikoval na svou domácnost a až příliš přísným se měl ukázat pro své „poddané“. Hned po převzetí moci dal jasně najevo, co bude jeho prioritou, když prohlásil: „Hlavní cíl, který jsem si vytvořil, jest vytvoření bojeschopné armády, vítězství nad bolševismem a nastolení práva a pořádku…“ 

Nic z toho však nemělo být pro Nejvyššího vládce od začátku snadným úkolem. Byl sice patriot se smyslem pro povinnost, nikoliv však politik. Naopak jeho malicherná a temperamentní povaha umožnila, aby se vláda silné ruky rychle změnila na takzvaný bílý teror.

Jak už to u diktátorů bývá, aby docílili jednoty a pořádku, kromě vnějšího nepřítele si najdou ještě vnitřního. Brzy tak začala perzekuce příliš demokraticky smýšlejících Rusů, nejčastěji levicově orientovaných, ale také židovského vyznání. Už v prosinci 1918 Kolčakův kabinet revidoval články trestního zákoníku, které poté umožňovaly trest smrti za pokus o svržení vlády a o atentát na Nejvyššího vládce. V následujících měsících přicházely další články, které pod hrozbou žaláře či smrti prohlubovaly represivní vládu a utvrzovaly jeho diktátorské pravomoci. Situaci na „bílé“ Sibiři ještě přiostřovala skutečnost, že režim ve venkovských oblastech realizoval drsné a časté odvody materiálu i mužů do armády.

Faktem ale je, že oheň nevole, který na venkově mnohdy vzplanul, hasil „Polárník“ ruskou krví. Skutečné i domnělé prohřešky, neochotu spolupracovat a lokální vzpoury tvrdě trestaly kozácké oddíly, jejichž krvelačnost nebyl Kolčak schopen usměrňovat. Popravy a vypalování celých vesnic se staly realitou. Netrvalo dlouho a na Sibiři, od Jekatěrinburgu po Irkutsk, se ve jménu boje proti bolševismu a „nastolení práva a pořádku“ rozpoutal bílý teror, který se časem a nepřízní osudu pouze zvětšoval. Přesto se však alespoň od počátku zdálo, že Nejvyšší vládce měl vše pod kontrolou a i přes drakonické metody mířil k vítězství v občanské válce.

Jednou nohou v Moskvě

Poté, co Kolčak upevnil svou moc v Omsku, zaměřil pozornost na bolševiky. Jeho Sibiřská armáda koncem roku 1918 čítala okolo 100 000 mužů, kteří byli hojně zásobováni dohodovými mocnosti, zejména Francií a Británií. Po svrženém Direktoriu zdědilo velení vojska plány ofenzivy, která měla rozdělit bolševické území, umožnit spojení s bělogvardějskými silami na severozápadě země a zpřístupnit důležitý přístav Archangelsk. 

Vládce zahájil útok už 27. listopadu 1918, čímž komunisty zaskočil a zatlačil je na širokém úseku fronty severně od Jekatěrinburgu a o necelý měsíc později obsadil Perm. Nemalou zásluhu na jeho dobytí měl i československý generál v ruských službách, Radola Gajda. 

V lednu 1919 sice rudoarmějci přešli do protiútoku, ale neprobojovali se příliš daleko, přičemž obě strany hlásily těžké ztráty. To však Kolčaka neodradilo, jelikož od dobytí Permu byli on i jeho štáb skoro až nezdravě stále více sebejistější a věřící ve vítězství. Jarní ofenziva, která mířila až do Moskvy, tak na sebe nenechala dlouho čekat. 

Začátkem března se vlaky a bodáky daly znovu do pohybu. Do konce dubna bělogvardějci postoupili zhruba o 320 km na celé frontě, dobyli Ufu a dosáhli Volhy. Takový vojenský úspěch dával Vládci opojný pocit, který se zdvojnásobil poté, co mu k nedávným vítězstvím poblahopřáli Georges Clemenceau i Winston Churchill.

Všichni na Kolčaka

Gratulace dohodových politiků se ale zdály předčasné. Bolševické vedení, zaskočené a vyplašené rychlým postupem bělogvardějců, přijalo politiku válečného komunismu, razantně rozšířilo armádu a určilo východní frontu svou prioritou. Po dobytí Ufy zněl nový bolševický slogan „Všichni na Kolčaka!“, kterého Lenin prohlásil za nepřítele číslo jedna. 

V květnu 1919 byla na celé sibiřské frontě zahájena velká protiofenziva, které se zúčastnilo 80 000 rudoarmějců. Jednotky Bílé armády, příliš roztažené a situované nebezpečně daleko od zásobování, nedokázaly nenadálému tlaku odolat. Města, která bílí získali před pár měsíci či několika týdny, znovu padla do rukou bolševiků, stejně jako kilometry životně důležité transsibiřské magistrály.

Začátkem června nad Ufou znovu vlály rudé prapory a zdálo se, že postup Rudé armády už nic nezastaví. Tou samou dobou se ale před Vládcem objevila perfektní příležitost, jak celou situaci zachránit. Kontaktoval jej totiž finský regent Karl Gustav Mannerheim s návrhem vzájemné výpomoci. Ve chvíli, kdy veškerá pozornost bolševiků mířila na Sibiř, nabízel 100 000 vojáků a útok na Petrohrad výměnou za uznání finské nezávislosti. Takový návrh znamenal v daný moment pro bělogvardějce bezmála dar z nebes. Kolčak ale bez váhání odmítl. Ani v nejtěžší chvíli nehodlal přijmout oddělení jakýchkoliv území, která tvořila historickou součást ruské říše. Ambice obnovit Rusko v celé jeho velikosti paradoxně zpečetila pravý opak a jeho vlastní tragický osud.

Poslední zastávka

Po odmítnutí finské záchranné ruky tak pokračoval postup rudých, kteří do srpna 1919 dobyli Perm, Jekatěrinburg i Čeljabinsk a překročili řeku Tobol. Admirál však stále doufal, že válku obrátí a obětováním území hodlal získat čas pro svou armádu k reorganizaci a doplnění sil. Stále častěji navštěvoval frontové jednotky a snažil se zlepšit jejich morálku, ať už promlouváním k vojákům, nebo doplňováním jejich proviantu o cukr, kávu a tabák. Přestože tímto získával na popularitě, na značně nepříznivé situaci to nic neměnilo. Rudoarmějci stále postupovali a vše navíc zhoršovala těžká korupce v zázemí, což se nyní odráželo na špatné logistice a zásobování – na frontě chybělo střelivo, jídlo i zimní ošacení. 

V bělogvardějských řadách se rozšiřovala dezerce i proto, že se znovu zavedly carské vojenské pořádky, které zahrnovaly bičování a bití. Stres a těžké chvíle se podepsaly i na Kolčakovi. Viditelně zeslábl, ve 44 letech zcela zešedivěl, provázela jej náchylnost k výbuchům vzteku a šuškalo se také o závislosti na morfinu. Přes psychické a fyzické vypětí ale pokračoval v boji a 1. září spustil proti ofenzivu, na kterou upínal veškerou zbylou naději. A vskutku, zpočátku se bělogvardějcům podařilo zatlačit bolševiky znovu až za řeku Tobol.

V moci legionářů

Avšak stejně jako rychle začala, tak se i rychle zastavila, a rudoarmějcům se podařilo na druhém břehu řeky vytvořit obrannou linii, ze které začátkem října sami přešli do útoku, kterému už šlo stěží zabránit. Dne 10. listopadu byl ve spěchu evakuován Omsk a Kolčak s vládou i vojskem ustupovali na východ, kde se na řece Ob zoufale snažili Rudou armádu zastavit. Ta však neúnavně postupovala přes obranu dál a situace se už Nejvyššímu vládci definitivně vymkla z rukou. Jeho jednotky ustupovaly či spíše utíkaly na celé frontě, autorita vlády zkolabovala a i Čechoslováci, kteří do té doby chránili sibiřské zázemí a magistrálu, zlomili nad Vládcem hůl a začali se stahovat do Vladivostoku.

A právě legionáři na rozkaz francouzského generála a velitele spojeneckých sil na Sibiři Maurice Janina Kolčaka koncem prosince na cestě na východ zadrželi. Věznili jej dva týdny, zatímco okolo vládl chaos a v Irkutsku, kam měl namířeno, mezitím proběhl převrat a město nyní drželi eseři s menševiky. Čtvrtého ledna nakonec na nátlak zbývajících členů vlády vydal svůj poslední dekret – rezignoval a předal moc generálu Antonu Děnikinovi. Na chvíli v něm ještě ožil dobrodruh a hodlal se s posledními dobrovolníky probojovat do Mongolska, ale když se na výpravu přihlásilo pouze deset mužů, uznal, že hra skončila, a oficiálně se vzdal do ochrany Čechoslovákům. 

Dne 10. ledna s nimi vyrazil do Irkutsku, kde jej o pět dní později legionáři vydali místnímu revolučnímu výboru výměnou za bezpečný průjezd městem. Od 21. ledna byl Kolčak vyslýchán, přičemž v klidu odpovídal na otázky, snažil se obhajovat, nekompromitovat své podřízené a převzal plnou odpovědnost za činy své vlády. Jakmile do města dorazili rudoarmějci, Alexandra Kolčaka 7. února 1920 popravili.

Image

Čtěte také

Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (1)

Výzkum účinků marihuany na lidské zdraví byl dlouho zanedbáván a vědci se teď snaží dohonit, co se dá. Anika Guhová z Coloradské univerzity nedávno zjišťovala, jak užívání marihuany během života ovlivňuje stav a funkce mozku, když lidé dosáhnou středního a vyššího věku.

Nová rozsáhlá studie naznačuje, že u lidí ve středním a vyšším věku se jeho umírněné užívání v průběhu života pojí s větším objemem některých klíčových mozkových struktur a dokonce i s lepšími výsledky v kognitivních testech. Výsledky publikované v odborném časopise Journal of Studies on Alcohol and Drugs tak obracejí zažité představy – byť s důležitými výhradami.

Marihuana a mentální kondice

Jde o poměrně rozsáhlý výzkum, který využil data o více než 25 tisících lidech ve věku 40 až 77 let. Z nich vyplynulo, že přiměřené užívání marihuany souvisí s většími částmi mozku jako je hipokampus, amygdala nebo nucleus caudatus a putamen, což jsou součásti bazálních ganglií.

Tyto oblasti hrají zásadní roli v paměti a učení (hipokampus), emocích (amygdala), motorické kontrole a návykovém chování (caudatus a putamen). Zejména hipokampus je z hlediska stárnutí kritický. Jeho úbytek objemu patří k typickým znakům neurodegenerace a je silně spojen s demencí.

Autoři následně analyzovali podrobnější data od 16 728 lidí a zkoumali jejich výkon v kognitivních úlohách. Znovu se ukázalo, že umírnění uživatelé konopí dosahovali lepších výsledků v testech zaměřených na rychlost zpracování informací, krátkodobou paměť a schopnost učení.

Aniku Guhovou výsledky zaskočily. Dosavadní výzkum totiž často poukazoval na to, že konopí – alespoň krátkodobě – zhoršuje kognitivní výkon. Její výzkum ale ukazuje jiný obrázek: negativní akutní účinky nemusí znamenat dlouhodobé poškození. Ještě překvapivější je, že pozitivní efekt byl patrný i u lidí, kteří konopí neužívali už desítky let.

Z biologického hlediska je zajímavé, že všechny zmíněné mozkové oblasti obsahují vysoké koncentrace receptorů CB1 – hlavního „dokovacího místa“ pro kanabinoidy, jako je THC (tetrahydrokanabinol).

CB1 receptor je součástí endokanabinoidního systému, který se podílí na regulaci zánětů, imunitních odpovědí, neuroplasticity a buněčného přežívání. Vědci proto spekulují, že aktivace CB1 receptorů by mohla tlumit zánětlivé procesy nebo zpomalovat neurodegeneraci, a tím chránit mozek před věkem podmíněným úbytkem objemu.

Korelace není nutně kauzalita

Autoři nicméně zdůrazňují, že obraz, který nastiňuje jejich studie rozhodně není černobílý. Jiné výzkumy opakovaně ukazují, že užívání konopí v adolescenci může negativně ovlivnit vyvíjející se mozek. Podle vědců je proto možné, že vliv konopí se může během života dramaticky lišit - v období vývoje může představovat riziko zatímco v pozdějších dekádách by naopak mohlo mít ochranný efekt. Tento paradox je zatím jen hypotézou, kterou bude nutné dále zkoumat.

Studie má také několik zásadních omezení. Nezachycuje přesné složení a sílu užívaného konopí a není ani jasné, jakou roli hrají různé kanabinoidy (THC, CBD, CBG atd.). Zdá se také, že účinky se liší mezi muži a ženami. Větší objem mozku nemusí být nutně způsoben samotným konopím – mohou zde působit další faktory jako je životní styl, socioekonomické podmínky nebo třeba genetika.

Studie tak nepředstavuje pobídku pro bezstarostné užívání konopí. Nabízí však důležitý protiargument k jednostrannému pohledu, že konopí mozek pouze poškozuje. Zdá se, že mírné celoživotní užívání může být spojeno s větším objemem některých mozkových struktur, a dokonce s lepšími kognitivními výsledky ve středním a vyšším věku. Současně ale platí, že účinky konopí jsou komplexní a stále ne plně pochopené.

Image

Čtěte také

Kouření marihuany ovlivní i vaše děti: Jak se kanabinoidy podepisují na DNA?

V archivech oceánografického ústavu ležela téměř osm desetiletí nenápadná acetátová gramofonová deska. Její nová analýza nyní ukázala, že ukrývá poklad: pravděpodobně nejstarší dochovanou nahrávku velrybího zpěvu na světě.

Náhoda na palubě výzkumné lodi

Celý příběh začal 7. března 1949. Vědci z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) tehdy vypluli na výzkumné lodi R/V Atlantis u pobřeží Bermud. Do moře spustili primitivní podvodní nahrávací zařízení – hydrofon napojený na robustní přístroj, který zvuk mechanicky zaznamenával na tenký kotouč potažený vrstvou nitrocelulózového laku. Přístroj byl původně určen spíše do kanceláře než na palubu výzkumné lodi, přesto zachytil cosi pozoruhodného – táhlé, tklivé vytí a hluboké tóny nesoucí se vodou. Záznam poté putoval do archivu v Massachusetts, kde zůstal téměř zapomenutý.

Teprve nedávno odborníci z WHOI nahrávku znovu objevili a podrobili ji analýze. Ukázalo se, že zaznamenaný zvuk s vysokou pravděpodobností pochází od keporkaka (Megaptera novaeangliae). To z nahrávky činí nejstarší známý dochovaný záznam velrybího hlasu.

Pro mořské bioakustiky jde o malý poklad. Jak upozorňuje vědkyně Laela Sayighová, z tohoto období téměř žádná akustická data neexistují. Nahrávka tak může sloužit nejen jako historická reference pro porovnání změn ve velrybím zpěvu, ale i jako základní linie pro sledování dopadu lidské činnosti na oceánskou zvukovou krajinu.

Ozvěna z minulosti

Nahrávka vznikla v době, kdy populace keporkaků v severním Atlantiku procházela dramatickým úpadkem kvůli desetiletím komerčního lovu. V polovině 50. let se jejich počet pravděpodobně propadl pod tisíc jedinců. Dnes jsou jejich počty mnohonásobně vyšší – odhady naznačují, že jich může být 20× až 25× více než tehdy. Přesto nejsou bez ohrožení. Moderní oceán je totiž hlučný, a to může narušovat schopnost velryb spolu komunikovat.

Keporkaci patří mezi největší cestovatele v živočišné říši. Každý rok urazí až 8 000 kilometrů – rozmnožují se v tropických vodách a krmí se v chladnějších oblastech bohatých na kril a malé ryby. Potravu filtrují přes rohovinové kostice, které fungují jako obří síto.

Jejich zpěv patří k nejkomplexnějším zvukovým projevům v živočišné říši – a navíc se v čase proměňuje. Právě proto je archivní nahrávka z roku 1949 tak cenná: umožňuje porovnat „hlas oceánu“ před 77 lety s dnešním světem plným lodních motorů a sonarů. Téměř 80 let stará nahrávka tak není jen kuriozitou z pionýrských dob podvodní akustiky. Je také časovou kapslí z období, kdy oceány zněly jinak – tišeji a možná i divočeji.

Image

Čtěte také

Rozluštěná řeč velryb: Kdy bude umělá inteligence mluvit s kytovci?

Nárůst empirických znalostí a víra v lidský rozum s sebou přinesly i nový pohled na antické autority, u kterých bylo stále častěji poukazováno na jejich omyly. Tehdy také propukl několik století trvající boj s „nově“ objevenými a očištěnými poznatky antických lékařských klasiků, Hippokrata a Galéna. Do středu pozornosti se přesunul člověk a potřeba znalostí pro každodenní praxi lékaře.

Za všechno můžou Arabové!

Z hlediska dějin medicíny rozlišujeme dvě částečně se překrývající fáze. V takzvaném lékařském humanismu ještě doznívala tradice pozdního středověku a scholastické medicíny. Postupné odhalování omylů antických autorů bylo nejprve vysvětlováno špatnými překlady a interpretacemi arabských prostředníků. To vedlo k práci s původními texty. Hippokratés a Galénos byli postaveni vysoko nad Avicennu a Rhazese. Začala polemika proti takzvaným arabistům, tedy zastáncům tradičního pojetí reprezentovaného islámskými autory.

Lékaři začali hledat potvrzení antických teorií v praxi, od nynějška však kladli důraz i na vlastní zkušenost. S tichým souhlasem církve proto docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná. Lékaři se přitom zaměřili na anatomická pozorování i zkoumání patologických změn. Výrazně se také rozšířila výuka u lůžka nemocného. Centrem lékařského bádání se staly univerzity a většina významných lékařů-objevitelů byla členy univerzitních profesorských sborů.

Během druhé fáze renesanční medicíny výrazně narostl objem nových poznatků, zejména těch anatomických. Ty již překročily rámec antického vědění, a tak docházelo k nepřehlédnutelným rozporům. Lékaři se tento nesoulad snažili vysvětlit různě. Někteří i nadále trvali na neomylnosti Galéna. Do jeho učení pak jen včlenili některé nové poznatky a zásadní rozpory vysvětlovali špatným překladem původního rukopisu nebo anatomickou degenerací hříšného člověka. Jiní se však proti antickým klasikům bouřili a jejich chyby začali kriticky rozebírat a opravovat.

Nové poznatky a přístupy

Přelom v dějinách anatomie způsobil svým dílem Sedm knih o sestrojení lidského těla vlámský lékař Andreas Vesalius (1514–1564). Ten působil jako profesor anatomie na univerzitách v Itálii, zejména v Padově a později byl osobním lékařem Karla V. a Filipa II. Při studiu stavby lidského těla vycházel z poznatků získaných při pitvě. Uvedený spis má 870 stran, řadu vynikajících a působivých kreseb a obsahuje důkladný popis lidských orgánů a jejich vztahů. Vesalius je také srovnává s poměry u zvířat a ukazuje, že dosavadní galénovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie čtvernožců. Přesto Galénovo učení zásadně nezpochybňuje, spíše je upravuje a doplňuje. Ani on se však nevyhnul řadě omylů.

Rok před Vesaliem vydal své stěžejní dílo Přírodní část medicíny přírodovědec Jean Fernel (1497/1506–1558), který se stal zakladatelem fyziologie. Ten sice vychází z faktu existence čtyř základních elementů (tepla, chladu, vlhka a sucha) i čtyř druhů tělních tekutin (krve, hlenu, žluči a černé žluči), ale fyziologii pojímá velice moderně jako vědu o normálních funkcích těla.

Během renesance se rozvíjela i chirurgie, zvláště ošetřování válečných zranění. Již v roce 1517 vydal štrasburský ranhojič Hans von Gersdorff (1450/60–1529) knihu Polní kniha ranhojičství, ve které popisuje své zkušenosti s ošetřováním raněných v boji. Registruje zde mnoho nových zranění, s nimiž se polní chirurgové museli vypořádat. Problémem byly zejména tržné rány a pohmožděniny způsobené střelnými zbraněmi respektive olověnými kulkami, které v kombinaci se znečištěním rány často vedly k amputaci končetin.

Jako vojenský chirurg působil i Francouz Ambroise Paré (okolo roku 1510 – 1590). Tento někdejší lazebník se zásadně vyslovil proti běžné praxi polévání střelných ran vroucím olejem a také zavedl metodu podvazování cév místo používání rozžhaveného železa při zastavování krvácení. Kromě léčení ran však podrobně popsal i protézy a ortopedické pomůcky, které nechal zhotovovat u pařížského zámečníka. Mezi jeho nejznámější dílo patří Deset knih o chirurgii. Největší zásluhou Parého však zůstává fakt, že jako jeden z prvních propojil univerzitní teorii s praxí.

Cudnost jako základ medicíny

Jednou z nejznámějších a nejkontroverznějších osobností renesanční medicíny byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný též Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus (1493–1541). Tento polyhistor, který procestoval téměř celou Evropu, se zabýval léčitelstvím, teologií a alchymií a zcela zavrhl klasický hippokratovsko-galénovský systém. Chtěl vybudovat novou medicínu založenou na pozorování přírody a na zkušenosti. Jádro jeho doktríny je popsáno ve spisech Paragranum a Archidoxa.

Základem nové medicíny se měly stát filozofie, astronomie, alchymie a cudnost, ale ve výsledku stvořil zvláštní magicko-alchymistické učení, podle něhož vznik chorob způsobuje nerovnováha tří základních principů lidského těla: síry, rtuti a soli. Důležitou Paracelsovou snahou bylo propojování „životního lékařství“ a ranhojičství, tedy interní medicíny a chirurgie. Další jeho význam spočívá v tom, že do lékařství zavedl řadu chemických i minerálních látek a stal se zakladatelem iatrochemie (chemické specializace či terapie, která k léčení nemocí využívá chemických látek).

Image

Čtěte také

Moč i protézy po zemřelých: Jak vypadala zubní péče ve starověku

Sluneční soustava má osm známých planet, tedy jakýchsi plnohodnotných členů tvořících páteř její struktury. Daleké periferie solárního systému však zůstávají z velké části neprozkoumané a momentálně nedisponujeme přístroji, které by dokázaly pozorovací mezeru překlenout. Situace se však změní s observatoří Very Rubinové, jež byla uvedena do provozu v polovině loňského roku.

Každopádně některá tělesa kroužící po výstředných elipsách za trajektorií Neptunu vykazují podezřelé nahloučení oběžných drah. Podle vědeckých studií je obtížné zmíněné zarovnání orbit vysvětlit jako dílo náhody, případně pozorovací nedostatečnosti. Numerické simulace naopak naznačují, že těleso o hmotnosti 5–10násobku Země pohybující se po výstředné trajektorii daleko za Kuiperovým pásem, ve vzdálenosti 400–800 astronomických jednotek (AU), by svým dlouhodobým gravitačním působením popsané zarovnání způsobit mohlo. A toto „čištění dráhy“ by jej podle podmínek Mezinárodní astronomické unie také opravňovalo k zařazení mezi pravé planety.

Takový objekt by rovněž snadno objasnil přítomnost některých větších planetek na vysoce skloněných orbitách, které je jinak obtížné vysvětlit. Další numerické simulace současně nevylučují, že některé z planetárních zárodků mohly být odstrčeny dál od Slunce a přetrvat dodnes, přestože pravděpodobnost daného scénáře není vysoká. Také proto vědci neočekávají přítomnost víc než jednoho, maximálně dvou těles, jež by mohla řady planet Sluneční soustavy rozšířit.

Image

Čtěte také

Devátá planeta: Pokud existuje, brzy ji najdeme, tvrdí známý astronom

Takzvaný růžový šum si v posledních letech vydobyl pověst jemného, uklidňujícího pomocníka při usínání. Mobilní aplikace, chytré reproduktory i specializované přístroje ho nabízejí jako ideální zvukové pozadí, které překryje ruch z ulice a navodí hluboký spánek. Nová studie vědců z Pennsylvánské univerzity a jejich kolegů z Evropy a Kanady však naznačuje, že realita může být složitější – a poněkud méně růžová.

Výsledky publikované v odborném časopise Sleep ukazují, že růžový šum může ve skutečnosti kvalitu spánku zhoršovat, a to zejména v klíčových fázích důležitých pro fungování mozku.

Na růžové vlně

Růžový šum patří mezi tzv. širokopásmové zvuky – tedy nepřerušované zvuky rozprostřené napříč frekvenčním spektrem. Nejznámější je bílý šum, který zní jako statické „ššš“ a často se používá k maskování okolního hluku nebo například při tinnitu. Existují však i další „barevné“ varianty – hnědý, modrý či právě růžový šum.

Růžový šum má vyšší intenzitu v nižších frekvencích, takže působí měkčeji a méně syčivě než bílý šum. Často se přirovnává k šumění deště, vodopádu nebo větru v korunách stromů. Právě díky této přirozenější zvukové charakteristice bývá považován za vhodný prostředek k usínání. Dosavadní výzkum ale přinášel smíšené výsledky: některé studie naznačovaly přínos, jiné upozorňovaly na možná rizika. Nová práce přidává další střípek do mozaiky – a tentokrát spíše varovný.

Sedm nocí v laboratoři

Vědci sledovali 25 zdravých dospělých ve věku 21 až 41 let, kteří neměli poruchy spánku ani zkušenosti s používáním šumu jako uspávací pomůcky. Účastníci strávili sedm po sobě jdoucích nocí ve spánkové laboratoři. První noc strávili dobrovolníci bez hluku, aby si zvykli na nové prostředí. Během dalších nocí byli vystaveni různým podmínkám: tichu (během kontrolní noci), směsi environmentálních hluků (letadel, dopravy, dětského pláče), růžovému šumu, kombinaci environmentálního hluku a růžového šumu a environmentálnímu hluku s nasazenými špunty do uší.

Po každé noci účastníci vyplňovali dotazníky o kvalitě spánku a absolvovali kognitivní i kardiovaskulární testy. Současně byly zaznamenávány detailní parametry jejich spánku.

Méně hlubokého spánku, méně REM

Výsledky experimentu ukázaly, že vystavení environmentálnímu hluku zkrátilo dobu hlubokého spánku (fáze N3) v průměru o 23 minut za noc oproti tichému prostředí. Překvapivější však bylo zjištění týkající se samotného růžového šumu. Ten byl spojen s téměř o 19 minut kratší dobou REM spánku za noc ve srovnání s environmentálním hlukem.

Kombinace obou zvuků dopadla ještě hůře: jak REM fáze, tak hluboký spánek byly výrazně kratší než při tiché kontrolní noci. Účastníci navíc trávili více času bděním – což se při samotném růžovém šumu ani samotném environmentálním hluku neobjevilo. Celkově tedy hlučnější noci, včetně těch s růžovým šumem, vedly ke zhoršení kvality spánku.

REM spánek je klíčový pro konsolidaci paměti, emoční regulaci i vývoj mozku. Hluboký spánek je zase zásadní pro regeneraci organismu a správné fungování imunitního systému.

Podle hlavního autora studie Mathiase Basnera z Pennsylvánské univerzity mohou být tato zjištění obzvlášť důležitá u dětí. Dětský mozek tráví v REM fázi mnohem více času než mozek dospělých, takže případné narušení by mohlo mít výraznější dopad. Výzkumníci proto vyzývají k opatrnosti – zejména u novorozenců a batolat, kde jsou různé přístroje se šumem často používány.

Blahodárné ticho

Zajímavé je, že účastníci, kteří používali špunty do uší, nevykazovali stejné negativní změny spánkových fází – ať už byli vystaveni růžovému šumu, environmentálnímu hluku nebo jejich kombinaci. To naznačuje, že fyzické utlumení hluku může být bezpečnější alternativou než jeho překrývání jiným zvukem.

Studie byla relativně malá a probíhala v laboratorním prostředí, takže její závěry nelze bez dalšího zobecnit na všechny situace. Přesto přináší důležitý signál: širokopásmové zvuky, včetně růžového šumu, nemusí být univerzálním a bezrizikovým řešením nespavosti.

Miliony lidí po celém světě si pouštějí různé formy šumu při usínání. U některých může subjektivně pomáhat. Vědecké důkazy jsou však zatím nejednoznačné – a nové výsledky naznačují, že bychom měli být opatrní, zejména pokud jde o dlouhodobé používání a o zranitelné skupiny. Pokud vám podobné pomůcky při usínání vyhovují, nemusíte ho hned vypínat – ale stojí za to mít na paměti, že „uklidňující“ zvuk nemusí být pro mozek během noci tak nevinný, jak se zdá.

Image

Čtěte také

Odkládané vstávání? Podle vědců neškodí a někdy i prospívá

Když loni 29. května skončila na Everestu lezecká sezona, mohly čínské a nepálské úřady s úlevou konstatovat, že byla úspěšná. Na rozdíl od roku 2023, kdy si laviny a bouře vyžádaly osmnáct životů, umožnilo letošní počasí bezpečnější výstupy. Na vyčerpání či infarkt zemřelo cestou pět lidí, což po několika letech stabilně rostoucího počtu obětí znamená konečně změnu. O překvapivé číslo jde už proto, že povolenek ke zdolání hory každý rok přibývá a běžným koloritem se staly dlouhé fronty čekajících lezců, kteří se tísní v kriticky úzkých místech.

Šerpové přitom v létě dokončili údržbu táborů, odstranili žebříky natažené přes trhliny a odnesli tři tuny odpadků i další tři tuny fekálií – to vše beze ztrát na životech. Můžeme tak bilancovat: Sezona byla dobrá díky stabilnímu počasí a několika úspěšným evakuacím lezců ve vážném stavu.

Navždy nahoře

V jiných letech však bývá počet obětí hrozivě vysoký a těla nebožtíků slouží jako memento pro všechny, kdo míří na vrchol. Ve výšce přesahující osm tisíc metrů panuje asi jen třetinový atmosférický tlak oproti hladině moře a s každým nádechem je na rozdíl od běžných podmínek dostupná pouze třetina kyslíku.

Lidské tělo nedokáže v této „zóně smrti“ dlouhodobě fungovat a čelí obrovskému stresu. U části lezců se projeví často skryté zdravotní potíže, jiným doslova přestane fungovat zdravý úsudek a dopustí se nějaké fatální chyby. Nejčastější však bývají infarkty či krvácení do mozku, jež se nevyhýbají ani ostříleným Šerpům. Ostatně třemi z pěti loňských obětí hory se stali právě Nepálci.

Z nižších táborů se tělo odvézt dá. Jakmile však někdo zemře nad hranicí osmi tisíc metrů, je snesení ostatků extrémně obtížné, nebo spíš nemožné. Ze 405 lidí, kteří na Everestu zahynuli, jich tak na svazích hory zůstává asi dvě stě. Přesné číslo však nikdo nezná, neboť tající ledovce čas od času odhalí nového nebožtíka.

Image

Čtěte také

Co se děje s lidským tělem v „zóně smrti“ pod vrcholem Mount Everestu?

Sibyla byla nejstarším dítětem hraběte Amauryho, jehož rod pocházel z francouzského Anjou, a Agnes z Courtenay. Po otci patřila do rodiny, která se po dobytí Jeruzaléma a okolních oblastí Levanty na přelomu 11. a 12. století chopila vlády v nejdůležitějším z křižáckých států.

Obyvatelstvo tohoto takzvaného Jeruzalémského království za Sibylina života tvořilo vedle starousedlíků asi 100 až 120 tisíc osob západoevropského původu označovaných jako Frankové. Stejně jako Sibylini předkové přišli tito lidé nejen z Francie, ale obecně především ze západní Evropy a usadili se na nově dobytých levantských územích. Vedle nich v této oblasti žili křesťané, neboť oblast před arabskou invazí v 7. století patřila Byzantské říši, a třikrát početnější muslimové (Arabové, Peršané i Turci), jichž bylo asi 300 až 350 tisíc. 

Přes rozdílné vyznání žila tato původní populace v poměrně bezproblémové koexistenci a většinou obývala venkovské oblasti. Území ovládaná křesťany tak od počátku obklopovalo množství států a státečků spravovaných muslimskými emíry, kteří patřili k různým etnikům i větvím islámu a rozhodně mezi nimi nepanovala svornost.

Rodinné patálie

Neznáme přesné datum Sibylina narození, bylo to někdy kolem roku 1160. Rodiče ji jako malou dívku poslali na výchovu do kláštera sv. Lazara v Betánii, kde byla abatyší její teta Yvetta. Hned v prvních letech dívčina života došlo k zásadnímu obratu – v roce 1162 zemřel Sibylin bezdětný strýc, jeruzalémský král Balduin III., takže trůn po něm převzal její otec hrabě Amaury. Sibyla se tím ocitla v přímé linii dědiců vlády.

Nový král se musel záhy vypořádat s jednou rodinnou nepříjemností, která se bezprostředně týkala i jeho dcery: jelikož byl se svou manželkou vzdáleně příbuzný, začali někteří tvrdit, že z církevního hlediska je jejich manželství neplatné. Rozhodl se proto s Agnes rozejít a znovu se oženit. Podařilo se mu ale dosáhnout legitimizace dětí, které s první ženou měl. Vedle Sibyly to byl ještě mladší syn Balduin, jenž měl jednou nastoupit na trůn. Z Amauryho nového sňatku s Marií Komnenou se dospělosti dožila pouze dcera Izabela.

U malého Balduina však velmi záhy propuklo malomocenství, neléčitelná zohavující nemoc, která jeho další životní vyhlídky značně omezovala. Bylo tedy nabíledni, že vládu jednou zdědí Sibyla a její potomci, což z mladé princezny dělalo prvotřídní partii. Samozřejmě ale mohla oslovit jen ty, kteří měli smysl pro dobrodružství. Spojit svůj osud s půdou tak horkou, jakou bylo Jeruzalémské království, ohrožované ze všech stran nevěřícími, nebylo pro každého.

Partie pro odvážné

Když Amaury I. v roce 1174 zemřel, měla Sibyla čtrnáct let a zůstávala stále neprovdaná. Její mladistvý nemocný bratr, který se stal novým jeruzalémským králem coby Balduin IV., jí ještě téhož roku za manžela vybral francouzského šlechtice Viléma z Montferratu. Ten se mohl chlubit výbornými kontakty, protože byl pokrevně spřízněný jak s francouzským králem Ludvíkem VII., tak německým císařem Fridrichem I. Barbarossou. Manželství nicméně netrvalo dlouho, protože po dvou letech Vilém zemřel na malárii. Sibyla mu ještě stačila porodit syna, jemuž dala tradiční jméno jeruzalémských panovníků Balduin.

Na ovdovělou šestnáctiletou dědičku se tehdy znovu upřela pozornost evropských šlechticů, kteří měli odvahu spojit svůj osud s vratkým křesťanským panstvím ve Svaté zemi – k Jeruzalému se tehdy nebezpečně blížila vojska Turků, vedených vládcem Egypta a Damašku Saladinem. Že takový riskantní podnik neláká každého, ukázala nešťastná anabáze se Štěpánem z Champagne. Tento francouzský aristokrat se ucházel o Sibylinu ruku a do Svaté země přicestoval s vidinou zajímavé politické kariéry. Když se však s tamními poměry seznámil a viděl nebezpečí a nejistotu, které jeruzalémská koruna skýtá, zásnuby zrušil a vrátil se do Evropy.

Odmítnutá nevěsta se musela cítit potupeně. Čas ale vše zhojil a ona se zamilovala do jiného muže, místního šlechtice Balduina, jenž nesl přídomek z Ibelinu. Jednalo se o rod nepříliš významného původu, kterému se ale povedlo vyšvihnout mezi nejvlivnější křesťanské rody v Levantě. Balduin z Ibelinu měl nicméně tu smůlu, že se v bitvě Mardž Ajjúnu proti Saladinovi v červnu 1179 dostal do tureckého zajetí, a přestože ho Sibyla zahrnovala dopisy ujišťujícími o její lásce, milostné vzplanutí vyprchalo, když se ukázalo, že mladý muž nemá dost peněz na výkupné. Balduinovi se sice povedlo obměkčit konstantinopolského císaře Manuela, který celou částku uhradil, jeho milovaná se však mezitím poohlédla jinde.

Hledání nového krále

Sibyliným novým manželem se stal příslušník starobylého západofrancouzského rodu, jenž odvozoval svůj původ od mytologické vodní víly Meluzíny, mladý rytíř Guido z Lusignanu. Princeznini příbuzní se při hledání vhodného partnera zaměřili na vlivné evropské šlechtice, kteří by mohli ohrožovanému křesťanskému panství ve Svaté zemi zajistit nové vojenské posily. Guido se zamlouval zvláště nevěstině matce Agnes, mnohem méně už samotnému králi Balduinovi IV., který ke sňatku nejprve nechtěl dát svolení, nakonec ale na naléhání rodiny ustoupil. 

Na Velikonoce roku 1180 (pro sňatek neobvyklé načasování, jak poznamenal kronikář Vilém z Tyru) se tedy slavila druhá svatba dědičky Jeruzalémského království, která věnem dostala hrabství Jaffa a Aškelon.

V roce 1183 se Balduinovi IV. přitížilo, jeho malomocenství nezadržitelně postupovalo, téměř ztratil zrak a stále méně dokázal ovládat ruce a nohy. Bylo nezbytně nutné, aby vládu předal. Královým nejbližším mužským příbuzným byl nyní jeho švagr Guido z Lusignanu, který se tak stal regentem země. Byl však slabým panovníkem stejně jako vůdcem vojsk, jež se připravovala na další střet se Saladinem. Slábnoucí Balduin, který to ostatně předvídal a původně sestru od tohoto sňatku zrazoval, se proto rozhodl svého švagra správy země zbavit a regentem určil jiného příbuzného – velkého Guidova konkurenta Raimonda z Tripolisu. Nástupnická práva pak převedl na Sibylina synka z prvního manželství Balduina, tehdy teprve šestiletého. Aby své rozhodnutí oficiálně stvrdil, nechal chlapce v roce 1183 v Chrámu Božího hrobu korunovat svým spolukrálem a malý Balduin V. sedící na trůně obdržel hold předáků země.

Jak se na tuto situaci asi dívala Sibyla? Prameny o tom mlčí. Zřejmě byla na synka hrdá, na druhou stranu jí byla vlastní ambicióznost, takže ji zřejmě ovládaly smíšené pocity. Mohlo ji ovšem těšit, že její muž se vlády nehodlal vzdát. Stáhl se do svých aškelonských držav a spolu s chotí vyčkával, kdy nadejde jejich čas. Sibyla mu mezitím porodila několik dcer, mužský dědic jim však chyběl.

Boj o trůn

Na nové lámání chleba došlo o už dva roky později v roce 1185, kdy malomocný král pocítil, že jeho konec se nezadržitelně blíží. Na smrtelné posteli definitivně určil za svého jediného nástupce synovce Balduina. Výslovně také zamítl jakékoliv nároky jeho nevlastního otce na správu země po dobu chlapcovy nedospělosti a regentská práva znovu potvrdil Raymondovi z Tripolisu. Jenomže ani Balduin V. nežil dlouho. Zemřel následujícího roku ve věku devíti let.

Přes bolest ze ztráty syna si Sibyla uvědomovala, že se jí nyní nabízí mimořádná příležitost chopit se s manželem konečně přímé vlády v království. Potíž tkvěla v poslední vůli malomocného krále, který Guida výslovně vyloučil. Mnozí proto upřednostňovali rodovou linii Sibyliny nevlastní sestry Isabely. Sibyla se ale nehodlala vzdát a po synkově skonu se o trůn sama přihlásila. Na rozdíl od svého manžela se těšila sympatiím mnoha místních baronů, kteří v ní viděli nezpochybnitelnou dědičku království. 

Tuto zvláštní atmosféru a rozložení sil odrážela samotná korunovace, která se uskutečnila ještě v roce 1186 v Jeruzalémě. Klíče ke královským insigniím, nezbytným při ceremoniálu, drželi tradičně jeruzalémský patriarcha a velmistři templářského a johanitského řádu. První dva stranili Sibyle, zatímco johanitský velmistr považoval uspokojení jejích nároků za porušení přísahy dané Balduinovi IV. Když viděl, že zůstal proti ostatním sám, klíč odevzdal tak, že ho vyhodil z okna své rezidence. Tímto gestem jasně vyjádřil svůj postoj k celé záležitosti.

Také samotná korunovace v chrámu Božího hrobu proběhla nestandardně. Jeruzalémský patriarcha Heraklios vložil korunu pouze na Sibylinu hlavu, zatímco druhá královská čelenka zůstala ležet na podušce. Ji pak nasadila sama královna Guidovi, klečícímu před ní. Navzdory této symbolice přenechala Sibyla otěže vlády v manželových rukou a sama do ní nezasahovala.

Nechuť značné části předáků ke Guidovi z Lusignanu však byla příliš velká, takže se vytvořila klika, která měla v úmyslu namísto něj dosadit manžela Sibyliny mladší sestry, princezny Isabely. Potíž byla v tom, že baroni se Homfreda z Toronu zapomněli zeptat, zda o trůn sám stojí. To se ukázalo jako fatální chyba, jelikož polekaný Homfred místo převzetí vlády vyhledal Sibylu s Guidem a složil jim lenní slib. Tím vzal zcela vítr z plachet odbojným baronům, jimž nezbylo než se podřídit a akceptovat neoblíbeného cizáka.

Svatá válka

Mnozí si uvědomovali, že by bylo dobré odložit spory stranou a pokusit se alespoň o základní jednotnost, protože křesťanské pozice ve východním Středomoří se ocitaly ve stále větším ohrožení. Přivolat z Evropy posily v podobě nové křížové výpravy se nepodařilo a neustálé spory o moc pouze nahrávaly muslimským nepřátelům. 

Obratný Saladin toho využil a v roce 1187 proti Frankům vytáhl se svými vojsky. Výsledkem byla 3. července bitva u Hattínu, která se odehrála ve zničujícím vedru a znamenala pro křesťany vedené Guidem katastrofální porážku. Nejenže jejich vojska byla rozprášena, ale sám král se dostal do zajetí a nevěřící postupně dobyli skoro všechny křesťanské državy včetně Jeruzaléma.

Sibyla zůstala jedinou představitelkou královské autority a ukázala velkou odvahu a odhodlanost. Doboví svědci vyzdvihují také její loajalitu manželovi. Nejdříve se uchýlila do Aškelonu, a když i ten nepřátelé oblehli, rozhodla se se Saladinem vyjednávat. Vydání města do rukou obléhatelů podmínila propuštěním jeruzalémského krále ze zajetí. Saladin jí nakonec vyhověl, a Sibyla se tak mohla s Guidem po roce odloučení v červenci 1188 opět setkat.

V tu dobu zůstávalo křesťanům z nejdůležitějších opěrných bodů pouze přístavní město Tyros. Královští manželé se ovšem nevzdávali. Podařilo se jim shromáždit novou armádu, s níž vytáhli k pevnosti Akko držené muslimy. Zároveň byly přivolány posily z Evropy, čímž začalo to, co historici označují za třetí křížovou výpravu. Jejího vyústění už se však Sibyla nedočkala. Při obléhání Akkonu podlehla v létě 1190 epidemii nakažlivé nemoci, jež ve vojenském ležení řádila. Bylo jí kolem třiceti let. Spolu s ní zemřely i dvě její dcery.

Guido z Lusignanu smrtí manželky ztratil legitimní nárok na vládu ve zbytku království. Z něj už beztak mnoho nezbývalo a neradostnou situaci se nepodařilo zvrátit ani přivolaným křižákům, mezi nimiž byl i anglický král Richard I. Lví srdce. Vláda křesťanů v Levantě tak v podstatě odešla spolu se Sibylou.

Image

Čtěte také

Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Pokud se chce lidstvo vydat do hlubokého vesmíru, nevezme si s sebou jen rakety, roboty a skafandry. Nevyhnutelně s námi poletí i naši nejmenší spolucestující – mikroorganismy. A podle nové studie by právě mikroorganismy mohly sehrát klíčovou roli při dobývání surovin mimo Zemi.

Tým vědců z Cornellovy univerzity a Univerzity v Edinburghu zkoumal, jak si bakterie a houby poradí s „těžbou“ kovů z meteoritu přímo na palubě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Výsledky ukazují, že některé mikroorganismy dokážou v mikrogravitaci uvolňovat cenné kovy překvapivě efektivně. A někdy dokonce stabilněji než neživé chemické procesy.

Projekt BioAsteroid

Experiment s názvem BioAsteroid vedl astrobiolog Charles Cockell z Univerzity v Edinburghu. Vědci použili materiál z L-chondritu – typu kamenného meteoritu bohatého na různé prvky – a vystavili jej působení dvou mikroorganismů: bakterie Sphingomonas desiccabilis a houby Penicillium simplicissimum. Experiment na ISS provedl astronaut Michael Scott Hopkins, zatímco paralelní kontrolní verze probíhala v pozemské laboratoři při normální gravitaci.

Cílem nebylo jen zjistit, jaké prvky lze uvolnit, ale také jak mikrogravitace mění samotné chování mikrobů. To je zásadní otázka, pokud chceme v budoucnu těžit suroviny na Měsíci nebo asteroidech místo jejich drahého dovozu ze Země. 

Orbitální biotěžba

Mikroorganismy při svém metabolismu produkují karboxylové kyseliny – organické molekuly, které se dokážou navázat na minerály a pomoci je uvolnit z horniny. Tento proces se nazývá biomining (biologická těžba).

Aby vědci pochopili, co se během experimentu děje, analyzovali také tzv. sekundární metabolity – tedy molekuly, které mikroorganismy produkují mimo svůj základní metabolismus. Celkem sledovali 44 různých prvků, z nichž 18 bylo biologicky uvolněno.

Nejzajímavější výsledky přinesla houba Penicillium simplicissimum. V mikrogravitaci zvýšila produkci mnoha molekul (včetně karboxylových kyselin), výrazně podpořila uvolňování palladia a zároveň zvýšila extrakci platiny a dalších prvků. Právě palladium, patřící mezi tzv. platinové kovy, je technologicky velmi cenné – využívá se například v katalyzátorech či elektronice.

Překvapivě se ukázalo, že nebiologické loužení (tedy pouhé chemické rozpouštění bez mikrobů) fungovalo v mikrogravitaci hůře než na Zemi. Mikroorganismy naproti tomu dokázaly udržet extrakci na stabilní úrovni bez ohledu na gravitaci. To znamená, že mikroby nejen těží – ale mohou také stabilizovat proces v podmínkách, kde běžná chemie selhává.

Na Marsu i na Zemi

Výsledky ale nebyly jednoduché ani jednoznačné. Míra extrakce se výrazně lišila podle konkrétního kovu, druhu mikroorganismu a gravitačních podmínek. Vědci tedy nemohou říct, že „mikroorganismy těží ve vesmíru lépe“. Realita je evidentně komplexnější. Každý organismus reaguje jinak a kosmické prostředí představuje pestrou směs proměnných.

Budoucí mise k asteroidům nebo na Mars budou čelit zásadní otázce: kde vzít potřebný materiál? Přeprava kovů ze Země je extrémně nákladná, a pokud bychom dokázali využít místní zdroje pomocí mikrobů snížily by se náklady, zvýšila by se soběstačnost vesmírných základen a otevřela by se cesta k dlouhodobému osídlení.

Nejde ale jen o využití ve vesmíru. Biotěžba by mohla najít uplatnění také na Zemi při efektivnějším získávání kovů z chudých ložisek nebo při recyklaci důlních odpadů.

Image

Čtěte také

Měsíc jako nový Klondike? Tisíce kráterů mohou ukrývat biliony v surovinách