Situace Maďarské královské armády (MKH) se od půli roku 1944 jevila zoufale. Po neúspěšném pokusu o uzavření příměří se Spojenci donutili Němci v říjnu regenta admirála Miklóse Horthyho abdikovat a vlády se chopila strana Šípových křížů. Rozpoutala protižidovské represe a vojsko muselo dál válčit za Říši. Koncem prosince Sověti obklíčili Budapešť. Vojáci, jejichž nedávný vrchní velitel (Horthy) se už nacházel uvězněný v Bavorsku, ztráceli důvod bojovat a množily se dezerce. Wehrmacht proto přesouval oddíly problematického spojence na strážní a pracovní úkoly mimo Maďarsko. První formace MKH se do protektorátu začaly stahovat již zkraje roku 1945. Zatímco zbytky 24. pěší a 5. rezervní divize ustupovaly na jižní Moravu, 16. pěší divize, součást německého XXXXIX. Gebirgs-Armeekorps, směřovala přes Javorníky k Olomouci. Části této divize se přitom nacházely ještě v půli dubna 1945 na frontě u Jablunkovského průsmyku a bojovaly proti 1. čs. armádnímu sboru.

Padesátka Honvédů

Pokud jde o Jimramov, v polovině dubna tam nastoupilo šest německých četníků, následně přibylo přes 50 honvédů (příslušníků maďarské armády). Zesilovala rovněž aktivita druhé strany – 25. dubna 1945 partyzáni poškodili detonací jeden z pilířů tamního Benátského mostu. Když 5. května v Praze vypuklo povstání, na mnoha dalších místech vyvolalo díky rozhlasu revoltu, na Žďársku kromě okolí obce Svratka i v Jimramově. Povstalci vzali zbraně německým četníkům a 20 příslušníkům Todtovy pracovní organizace, rovněž Maďaři (50 mužů a štáb) vydali bez odporu 50 pušek, šest samopalů a další vybavení. Postupně se vzdávaly další skupiny Maďarů přicházející směrem od Korouhve a Poličky.

Jiskra...

Později došlo k přestřelce na borovnické silnici mezi povstalci a esesmany na třech motocyklech. Jeden stroj se třemi Němci projel až na nádvoří zámku, kde však právě maďarští vojáci učili povstalce zacházet se zbraněmi. Jeden útočník padl, z dalších dvou se stali zajatci. Odpoledne 5. května se pak vypravilo 16 dobrovolníků do Trhonic, kde odzbrojili 40 honvédů. Zpět se Jimramovští vraceli s puškami, samopaly, ale i s povozem s municí, a pancéřovými pěstmi. Mezitím ve Svratce (a později v Litomyšli) podepsal generálmajor László Karátsony (údajně jako zástupce celé maďarské 1. armády) dokument o spolupráci tamních jednotek MKH s revolučními výbory. Ráno 6. května odjeli tři povstalci s maďarským důstojníkem do Telecího, Korouhve a Oldříše, kde další oddíly předaly Čechům zbraně. Největší úlovek padl do povstaleckých rukou kolem 8.00 na poličské silnici u vápenky, kde se vzdalo 450 Maďarů. Kromě běžných pěchotních zbraní vzbouřenci přišli ke dvěma granátometům, dvěma minometům a třem protitankovým (PT) kanonům.

... a pak lavina

Dopoledne však na Jimramov začaly postupovat silné jednotky Wehrmachtu s obrněnou technikou. Z města je přivítala silná palba včetně PT kanonů 40 M, kdy maďarský vojín Jozsef „Pišta“ Szabó vyřadil jednou ranou dva nákladní vozy s municí. Němci nečekali tak silný odpor a dali se na ústup.

Sedmého května už po boku povstalců sloužilo 60 honvédů hlavně jako obsluha těžkých zbraní. Avšak 8. května došlo k vyjednávání mezi povstalci a německými parlamentáři o volném průjezdu městem. Proti ohromné přesile již Češi a Maďaři neměli šanci uspět. Zbraně byly ukryty v lesích, povstalci se ukryli ve městě a maďarští vojáci se stáhli zpátky do zámku. Jimramov tak 8. a 9. května zcela zaplnily valící se jednotky Wehrmachtu a Waffen-SS, docházelo k nehodám a k palbě z projíždějících kolon. Například 9. května ustupující okupanti na mostě zastřelili povstaleckého velitele Josefa Mrštíka a jeho synovce Ladislava Baštu. Kdo přesně byli honvédští spolubojovníci povstalců z Jimramova a co se s nimi stalo po válce, nevíme. Podobných vystoupení maďarských vojsk proti Němcům se odehrálo mnohem víc (v Týně nad Vltavou, Zlaté Koruně nebo třeba i v dánské Kodani) a je důležité, aby se i po 80 letech o těchto událostech vědělo. 

Honvéd proti Wehrmachtu

1. Plynová maska 34 M.
2. Ruční granát 36 M. (36 M. kézigránát) s nárazovou pojistkou a násadkový granát 42 M. (kézigránát 42M.). Ten měl na horním víku závit, na nějž se dala našroubovat další hlavice.
3. Cigarety pro MKH a maďarská verze německé čokolády Scho-Ka-Kola.
4. Pistole Frommer 37 M. v ráži 9 mm Browning.
5. Polní čepice (ernyös tábori sapka) původně pro horské a hraničářské jednotky.
6. Polní blůza (39 M. tábori zubbony) z vlny, na límci červené dělostřelecké pruhy.
7. Pouzdro pro pistoli Frommer 37M. v ráži 9 mm Browning.
8. Maskovací stanový dílec/celta (38 M. sátorlap).
9. Chlebník s ešusem 34 M. (34 M. csajka).
10. Polní láhev (35 M. tábori kulacs).
11. Kalhoty rovného střihu po vzoru německých kalhot vystřídaly složitější a dražší rajtky. Přestože se k nim zavedly kotníkové boty se spinkami, dělostřelec má staré kanady 35 M. (35 M. gyalogos bakancs).

Image

Čtěte také

Expanze regenta Miklóse Horthyho: Maďarská armáda za druhé světové války

Nový rozsáhlý průzkum mezi 10 000 studenty ukazuje, že digitální svět si našel cestu i do těch nejintimnějších momentů. Podle valentýnských anket sociálních aplikací Yik Yak a Sidechat přiznalo 35 % studentů, že během sexu kontrolují sociální sítě nebo píšou zprávy. A to není zdaleka vše: 24 dotázaných uvedlo, že během sexu přerušili akt, aby odepsali své mámě.

Zajímavé je, že ačkoli jsou telefony přítomné i v ložnici, samotné vztahy často vznikají „postaru“. Více než 70 % studentů uvedlo, že svého současného nebo posledního partnera poznali osobně. Pouze 29 % se seznámilo online. To může naznačovat paradox současné generace: digitální svět je všudypřítomný, ale klíčové vztahy stále vznikají tváří v tvář.

Koleje jako laboratoř intimity

Studentské bydlení přináší vlastní specifika. 7 % respondentů přiznalo, že měli sex, zatímco jejich spolubydlící byl ve stejném pokoji (a byl vzhůru), 15 % uvedlo, že čekali, až spolubydlící usne, a teprve pak si „užili večer“. Koleje tak fungují jako experimentální prostor, kde se testují hranice soukromí i tolerance.

Průzkum také ukázal, že digitální technologie neovlivňují jen pozornost během sexu, ale i důvěru ve vztazích. 22 % studentů například přiznalo, že partnerovi „neustále“ kontrolují telefon – 15 % to udělalo a litovali toho. Mobil se tak stává nejen nástrojem komunikace, ale i zdrojem podezření a konfliktů. Vztahová intimita se dnes částečně odehrává skrze displej.

A ještě jedna zajímavost: 15 % studentů uvedlo, že odešli z rande, aby se vyspali s někým jiným a klidně by to udělali znovu. Rychlost rozhodování i přepínání mezi partnery jako by odpovídala tempu digitální doby.

Co to vypovídá o generaci?

Ankety aplikace Sidechat probíhaly na 23 kampusech elitních univerzit – na Harvardově univerzitě, Yaleově, Kolumbijské, Pennsylvánské a Dukeově. Průzkum aplikace Yik Yak byl ještě rozsáhlejší – zahrnoval celkem 480 kampusů včetně například Rutgers University, Pensylvánské státní nebo Státní univerzity v San Diegu.

Výsledky neukazují jen pikantní detaily ze studentských ložnic. Naznačují hlubší trend: technologie se staly natolik samozřejmou součástí života, že nezmizí ani ve chvílích fyzické intimity. Psychologové by mohli mluvit o roztříštěné pozornosti, sociologové o redefinici soukromí a vztahových hranic. Jedno je ale jisté – generace vyrůstající s chytrým telefonem v ruce si ho zřejmě nenechá vzít ani v posteli. Otázka do budoucna tak nezní, zda telefony z intimity zmizí, ale spíš: jak se promění naše vztahy, když notifikace soupeří s lidským dotekem?

Image

Čtěte také

Mýtus spontánního sexu: Je skutečně lepší než ten plánovaný?

V loňském roce se oči odborníků i veřejnosti upínaly k mezihvězdné kometě 3I/ATLAS, která prosvištěla Sluneční soustavou rychlostí asi 68 km/s – více než dvojnásobkem rychlosti Země kolem Slunce. Astronomové znají potulné měsíce, bludné planety, a dokonce i hvězdy pádící vesmírem. Představme si ale něco mnohem extrémnějšího: černou díru letící rychlostí tisíců kilometrů za sekundu. Tak rychlou, že by ji nic nezastavilo – a my bychom si jí všimli teprve ve chvíli, kdy by začala rozhazovat dráhy vnějších planet. Zní to jako sci-fi? Ještě donedávna ano…

Raketový kopanec

Příběh začíná v 60. letech, kdy novozélandský matematik Roy Kerr našel řešení Einsteinových rovnic obecné relativity popisující rotující černé díry (tzv. Kerrovu metriku). Z toho vyplynuly dvě zásadní věci: černou díru lze popsat jen třemi parametry: hmotností, rotací a elektrickým nábojem.

Rotace černé díry je obrovskou zásobárnou energie. Podle vztahu E = mc² má i energie svou „hmotnost“. U rotující černé díry může až 29 % její hmotnosti existovat ve formě rotační energie. Britský fyzik Roger Penrose už před půl stoletím ukázal, že tuto energii lze teoreticky „vytěžit“.

A nejde o zanedbatelné množství: černá díra může obsahovat přibližně stokrát více využitelné energie než hvězda o stejné hmotnosti. Zatímco hvězda uvolňuje svou energii postupně během miliard let jadernou fúzí, rotační energie černé díry se může při dramatických kosmických událostech – například při splynutí dvou černých děr – uvolnit během několika sekund.

Rotující černá díra je tedy jako kosmická baterie. A co by se stalo, kdyby se dvě takové černé díry srazily?

Když se dvě rotující černé díry spojí, uvolní během několika sekund obrovské množství energie ve formě gravitačních vln. Díky superpočítačovým simulacím víme, že pokud jsou osy rotace obou černých děr vhodně natočené, gravitační vlny se vyzáří nerovnoměrně – silněji jedním směrem. A zákon zachování hybnosti udělá zbytek.

Výsledkem takového procesu může být, že nově vzniklá černá díra dostane „kopanec“ jako raketa a může být vystřelena rychlostí až tisíců kilometrů za sekundu – až kolem 1 % rychlosti světla. Takový objekt pak už neobíhá galaktické jádro po elegantní křivce jako hvězdy. Letí téměř přímočaře – jako projektil.

Od teorie k realitě

Teorie zůstávala teorií až do roku 2015, kdy observatoře LIGO a Virgo poprvé zachytily gravitační vlny ze srážky černých děr. Detekovaly i tzv. dozvuky – doznívání nově vzniklé černé díry, připomínající zvuk ladičky. Z tohoto signálu lze vyčíst, jak rychle se černá díra točí. A data ukázala něco překvapivého. Řada černých děr má náhodně orientované rotace a některé nesou obrovské množství rotační energie. To přesně odpovídá podmínkám potřebným pro vznik silného „raketového kopance“.

Malé uprchlé černé díry jsou bohužel téměř neodhalitelné. Ty supermasivní – o hmotnosti milionů až miliard sluncí – však po sobě zanechávají výrazné stopy. Při průletu galaxií stlačují mezihvězdný plyn, který se následně hroutí a dává vzniknout novým hvězdám, podobně jako když za letadlem vzniká kondenzační čára. Výsledkem je dlouhý, nápadně přímý pás nově zformovaných hvězd táhnoucí se napříč galaxií.

Černé díry na útěku

V roce 2025 publikovali astronomové několik pozorování těchto podezřele přímých hvězdných pásů. Tým vedený Pieterem van Dokkumem z Yaleovy univerzity analyzoval snímky z teleskopu Jamese Webba a objevil jasný pruh dlouhý asi 200 000 světelných let. Počítačové modely naznačují, že by mohlo jít o stopu černé díry o hmotnosti 10 milionů sluncí, letící rychlostí téměř 1 000 km/s.

Další případ se týká galaxie NGC 3627, kde byl pozorován přímý hvězdný pás dlouhý 25 000 světelných let. Podle vědců je možné, že za jeho vznikem stála černá díra s hmotností okolo dvou milionů sluncí, pohybující se rychlostí 300 km/s. Jde o první náznaky důkazů, že prchající černé díry skutečně existují.

Pokud existují obří uprchlé černé díry, logicky by měly existovat i ty menší – jen je těžší je odhalit. A rychlosti, které pozorujeme, jsou dostatečné k tomu, aby černé díry cestovaly mezi galaxiemi. Teoreticky tedy není nemožné, že by se některá mohla objevit i v naší Sluneční soustavě. Důsledky by patrně byly katastrofální – destabilizace planetárních drah a gravitační chaos. Naštěstí pravděpodobnost takového scénáře je extrémně malá.

Prchající černé díry nejsou jen teoretickou kuriozitou, ale dalším důkazem, že vesmír je dynamičtější a dramatičtější, než jsme si ještě před pár desetiletími dokázali představit. Pravděpodobnost, že by se některá objevila v našem kosmickém sousedství, je naštěstí mizivá. Přesto samotná možnost, že galaxiemi putují tito temní uprchlíci vystřelení dávnými srážkami, dodává příběhu vesmíru nový a fascinující rozměr.

Image

Čtěte také

Výstřednosti temných monster: Nejjasnější, nejstarší a potulné černé díry

Okolo mladých vojenských teoretiků Rudé armády se začala stahovat počátkem jara 1937 stahovat neviditelná smyčka. V ústředí NKVD, ovládaném fanatickým Nikolajem Ježovem, se z výpovědí dříve zatčených důstojníků i členů strany pomalu rodila osnova procesu. K zasazení rozhodného úderu vrchnímu velení vojska se ale Stalin ještě neodhodlal. 

Rudá armáda jako jediná síla v zemi disponovala mocí skutečně ohrozit generálního tajemníka a jeho věrné. Útok proto musel být připraven pečlivě a proveden velmi rychle, aby se armáda případně nezmohla na obranu svých velitelů. Plíživé náznaky blížící se pohromy se nicméně projevovaly stále zřetelněji a vše dosáhlo vrcholu v květnu.

Image

Čtěte také

Z hrdinů bolševické revoluce vlastizrádci: První vlna čistek v Rudé armádě

Případ Tuchačevskij

Nejprve Michailu Tuchačevskému politbyro zrušilo cestu do Londýna na korunovaci krále Jiřího VI. To byl však jen začátek, krátce nato Vorošilov pokořil nenáviděného podřízeného tím, že jej zbavil funkce svého zástupce a přeložil na pozici velitele bezvýznamného Povolžského vojenského okruhu. Zavržený Tuchačevský se podle rozkazu odebral do Kujbyševa, ale ani se nestačil seznámit s novým působištěm, když ho 22. května v tajnosti zatkli a dopravili do Moskvy. 

Nejednalo se zdaleka o jedinou personální změnu – celá plejáda vojenských reformistů, jako Jona Jakir, Jeronim Uborevič či Boris Feldman, byla v té době odsunuta z exponovaných funkcí velitelů klíčových vojenských okruhů nebo vysokých míst na lidovém komisariátu obrany. Tento postup v období Velkého teroru zpravidla znamenal, že se blíží zatčení takto postižených osob.

V následujících dnech proběhla nejvyššími patry Rudé armády vlna zatýkání. Jona Jakir se dozvěděl o uvěznění Tuchačevského na konferenci Kyjevského vojenského okruhu a zpráva jej velmi zasáhla. Následně dostal 27. května příkaz, aby se dostavil do Moskvy. Uposlechl, ale do hlavního města již svobodný nedorazil, jelikož v Brjansku jeho soukromý vagon odstavili na vedlejší kolej a hrdinu občanské války zadržela NKVD. Ve stejné době si policie přišla pro Uboreviče. Význam těchto zatčení rychle pochopil vedoucí Politického oddělení Rudé armády Jan Gamarnik, který v předtuše, že i u jeho dveří zabuší muži v kožených kabátech, raději spáchal 31. května sebevraždu.

Výslechy na Lubjance

Ve dnech 1. až 4. června 1937 se na lidovém komisariátu odehrálo mimořádné zasedání Vojenské rady, kterého se osobně zúčastnil i Stalin. Hlavním tématem se stalo odhalení kontrarevoluční vojensko-fašistické organizace, o čemž přítomné osobně zpravil sám generální tajemník. Mezitím se na Lubjance odehrávaly výslechy, jež měly posloužit za hlavní důkazy spiknutí. 

Stalin na přípravu procesu, který neměl mít formu monstrózního představení jako v předchozích dvou případech, osobně dohlížel. Role soudců připadla kolegům zatčených důstojníků v čele s maršály Buďonným a Vasilijem Bljucherem, velitelem Dálnovýchodního frontu. Ten se ještě před Gamarnikovou sebevraždou svému kolegovi svěřil, že mnozí členové tribunálu dostali nabídku, kterou nešlo odmítnout: buď převzít roli soudců a vyřknout požadované verdikty, nebo se ocitnout mezi obviněnými.

Na lavici obžalovaných usedl mimo Tuchačevského, Uboreviče a Jakira ještě velitel moskevského vojenského okruhu August Kork i jeho zástupce Boris Feldman. Ke skupině dále přiřadili šéfa Osoaviachimu (dobrovolnická organizace pro podporu ozbrojených sil) Roberta Eidemana, k propojení Tuchačevského s dřívějšími spikleneckými centry posloužili Vitovt Putna a Vitalij Primakov zatčení již v předchozím roce. 

Obžaloba v procesu, který se odehrál 11. června, přisuzovala výše zmíněným zosnování plánů na svržení vlády komunistické strany, zavraždění Stalina, Molotova i dalších členů politbyra a spojenectví s Německem i Polskem. Tribunál se ale vypořádal i s teoretickými pracemi těchto reformátorů a představitelé caricynské skupiny si nenechali ujít příležitost zcela pokořit a dehonestovat své teoretické oponenty. Buďonnyj přímo napadl obžalované, že zločinně zdůrazňovali význam tanků a upřednostňovali je před jezdectvem. V podstatě tak došlo k úplnému odmítnutí koncepce hluboké operace i degradaci role mechanizace v armádě, jelikož obžalované vinili i ze snahy o sabotáž sovětského zbrojního průmyslu. Technická selhání některých tanků (zejména nepovedeného T-35) pak byla předložena coby důkaz jejich rozvratné činnosti.

Krátký proces

Třebaže o skutečném provinění obžalovaných lze s úspěchem pochybovat a neexistují náznaky, že by se dopustili čehokoliv z toho, co přičítali žalobci, jejich osud byl dávno zpečetěn. Pod přísnou taktovkou Vasilije Ulricha, předsedy Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR, se soudci stali jen diváky procesu, který během jediného dne celé přelíčení uzavřel osmi rozsudky smrti. Vykonání ortelů se odehrálo vzápětí – důstojníky vyvlekli na dvůr budovy NKVD v Dzeržinského ulici a jednoho po druhém zastřelili. Stručná tisková zpráva o jejich odsouzení vyšla ještě 11. června. 

Ani v okamžiku svého triumfu ovšem Vorošilov, Buďonnyj a ostatně ani sám Stalin neměli náladu k umírněnosti. Jakir se ještě před jednáním soudu dopisem obrátil na lidového komisaře obrany s žádostí, aby vzhledem k jeho službě a čestné práci v Rudé armádě ušetřil rodinu odsouzeného. Mstící se Vorošilov k dopisu jen připsal stručnou větu: „Obecně pochybuji o čestnosti nečestného člověka.“ 

Rodinní příslušníci zastřelených proto putovali do vyhnanství v Astrachani, kde se shledali s příbuznými dalších popravených důstojníků. Odtud je převezli do táborů na Sibiři, děti do dětských domovů a později v dospělosti coby potomky nepřátel lidu také do gulagu. 

O nic lépe se nezachoval ani Stalin. Na jeho výslovný příkaz byla zastřelena Tuchačevského matka, sestra i dva bratři a jeho dcera odeslána do táborů na Sibiři v den, kdy dovršila plnoletosti. Pomstychtivost vítězů dopadla i na manželky Korka a Gamarnika, které také skončily svůj život na popravišti.

Rozkaz č. 00447

Likvidace části velení Rudé armády otevřela dveře k masivní čistce v celém důstojnickém sboru. Její nejrozsáhlejší etapa se časově překrývá s hlavním obdobím Velkého teroru, který v SSSR začal 30. července 1937 vydáním rozkazu č. 00447, v němž Stalin a Ježov požadovali zásah proti nepřátelům režimu a stanovovali orgánům NKVD závazné kvóty zatčených a popravených, které musely splnit, nechtěli-li sami příslušníci tajné policie čelit obvinění z protistátní činnosti.

V důsledku rozsáhlých čistek došlo v průběhu roku 1937 k propuštění 18 658 důstojníků, což tvořilo 13 % celkového stavu důstojnického sboru. Z toho 2 194 mužů patřilo mezi politické pracovníky (politruky), což souviselo se snahou o politické ovládnutí vojska. V následujícím roce pak bylo postiženo dalších 16 362 důstojníků, tedy 9 % příslušníků sboru. Zásadní oslabení čistek přinesl rok 1939, kdy armádu opustilo 2 473 důstojníků. Nejčastěji byla příčina propuštění politického rázu: z 21 168 propuštěných mezi 1. březnem 1937 a 1. březnem 1938 muselo celých 17 413 odejít z politických důvodů. 

Stoupenci Trockého na mušce

Celkem v průběhu nejhoršího období teroru – takzvané ježovštiny – muselo odejít z armády, letectva a orgánů politické správy armády 34 301 důstojníků, z čehož 24 190 bylo propuštěno kvůli politickým motivům. Hlavní pozornost při politickém pronásledování se přitom zaměřovala na skutečné nebo domnělé stoupence Lva Trockého. K obvinění z trockismu stačilo málo – třeba jen přátelství s osobami dříve odsouzenými coby nepřátelé lidu.

Propuštění z armády tvořilo předpoklad pro další perzekuce. Mezi březnem 1937 a březnem 1938 tribunály a mimořádné komise odsoudily celkem 5 329 bývalých důstojníků k různě vysokým trestům, nejčastěji na tři až pět let vězení. Rozsudky smrti byly méně časté, mezi roky 1938 až 1940 jich soudy vynesly 692.

Hlavní vlna teroru se vyčerpala v roce 1938, kdy se její obětí stal sám šéf NKVD Ježov (v listopadu odvolán z funkce, v příštím roce zatčen a v únoru 1940 popraven). Nicméně navzdory tomuto uklidnění perzekuce v omezené míře pokračovaly až do německé invaze do SSSR a jejími posledními oběťmi se stali generálové Pavel Ryčagov a Ivan Proskurov, popravení i se svými spolupracovníky v říjnu 1941.

Masové perzekuce

V celkových číslech se teror podepsal na důstojnickém sboru méně, než se dříve předpokládalo. Z důvodu razantního rozmachu velikosti armády rostl i počet důstojníků, kterých v roce 1937 sloužilo v pozemních silách asi 144 300, z čehož bylo kvůli politickým důvodům propuštěno a jinak perzekvováno 11 034 tedy 7,7 %. Menší podíl vidíme v následujících letech, kdy ze 179 000 důstojníků v roce 1938 z politických příčin odstranili 6 742 (3,7 %). Obdobná procenta platila i v letectvu. Celkem se mezi roky 1937 až 1940 perzekuce dotkla minimálně 38 527 osob.

Teror se výrazně promítl především v nejvyšších patrech armádní hierarchie, když jen od jeho zahájení v létě 1936 do listopadu 1937 bylo odvoláno z funkcí nebo zatčeno sedm velitelů vojenských okruhů a 12 jejich zástupců, 20 velitelů sborů, 36 velitelů divizí, 19 velitelů brigád a 134 velitelů pluků. Rozměr a bezohlednost čistek v nejvyšším velení jasně dokumentuje skutečnost, že z devíti soudců procesu s Tuchačevským se konce čistek dožili ve zdraví pouze tři: Stalinův dávný spojenec maršál Buďonnyj, loajální profesionál Boris Šapošnikov a předseda tribunálu Ulrich. 

Čtyři ze soudců (Jakov Alksnis, Ivan Bělov, Pavel Dybenko, Nikolaj Kaširin) byli v létě 1938 popraveni, maršála Bljuchera pak umlátili během výslechů příslušníci NKVD. Jelisej Gorjačov ve strachu ze zatčení v prosinci 1938 spáchal sebevraždu.

Krev ve všech patrech

V důsledku těchto perzekucí stanuli na popravišti nebo z jiných příčin zemřeli tři z pěti maršálů, 13 z 15 armádních velitelů, osm z devíti admirálů flotily a admirálů 1. stupně, 50 z 57 sborových velitelů, 154 ze 186 divizních velitelů, všech 16 armádních politických komisařů, 25 z 28 sborových politických komisařů. Dále 58 ze 64 divizních politických komisařů, všech 11 náměstků lidového komisaře obrany a 98 ze 108 členů Nejvyššího vojenského sovětu.

Zásadním důsledkem čistek a teroru se stalo, že Rudá armáda byla na konci 30. let výrazně oslabena, zastánci myšlenek motorizované a mechanizované války popraveni a ke slovu se dostali tradicionalisté. To mělo za následek nejednoznačnost v otázce využití tanků a naddimenzované zastoupení jezdectva v celé armádě. 

Procesy také vyvolaly strach nižších důstojníků projevit vlastní úsudek a iniciativu – stali se jen slepými vykonavateli vůle svých nadřízených. Tyto rány se jen obtížně hojily a jejich ozvěny se krvavě projevily v průběhu zimní války (1939–1940) a zejména pak po napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941.

Image

Čtěte také

Šílený hon na čarodějnice: Zastřelení komunisty Kirova odstartovalo sérii stalinských čistek

Suchozemské ploštěnky (Platyhelminthes) patří mezi nenápadné, ale ekologicky problematické invazní druhy. Do Evropy se nejčastěji dostávají spolu s dováženými rostlinami – ukryté v květináčích či substrátu.

Jenže vědce dlouho trápila jedna otázka: jak se tito velmi pomalí živočichové dokážou šířit mezi sousedními zahradami? Ploštěnky se pohybují jen několik metrů za den. Přesto se objevují na místech vzdálených desítky až stovky metrů od původního výskytu. Musí tedy existovat další, dosud neznámý mechanismus jejich přenosu.

Čtyřnozí pašeráci

Francouzský parazitolog a zoolog Jean-Lou Justine z Národního přírodovědného muzea v Paříži a australský zoolog Leigh Winsor z Univerzity Jamese Cooka nedávno zjistili, že invazní druh suchozemské ploštěnky – Caenoplana variegata pomáhají šířit psi a kočky.

Klíčem k odpovědi byla data z více než 12 let hlášení veřejnosti ve Francii. Díky projektům občanské vědy lidé dokumentovali výskyt ploštěnek na svých zahradách, fotografovali je a zasílali vědcům.

Při analýze těchto hlášení vyšlo najevo něco nečekaného: ploštěnky byly nalezeny přichycené na srsti psů a koček. To znamená, že domácí mazlíčci fungují jako „dopravní prostředek“ mezi zahradami, parky a dalšími lokalitami.

Efektivní kolonizátor

Ve Francii se vyskytuje přibližně deset invazních druhů ploštěnek. Překvapivě se však na srsti zvířat objevoval pouze jeden druh – Caenoplana variegata. 

Tento druh má několik vlastností, které z něj dělají ideálního kolonizátora. Produkuje mimořádně lepivý sekret, který mu umožňuje pevně se přichytit k podkladu – včetně zvířecí srsti. Živí se bezobratlými, zejména členovci. Díky tomu je ekologicky velmi flexibilní a snadno se přizpůsobí novému prostředí. A v neposlední řadě se dokáže reprodukovat i bez páření (nepohlavně). Stačí tedy jediný jedinec, aby založil novou populaci.

Domácí psi a kočky urazí značné vzdálenosti – nejen při každodenních procházkách, ale i při cestování se svými majiteli mezi městy či dokonce státy. To znamená, že ploštěnka z jedné zahrady může být převezena o kilometry dál, odpadnout v novém prostředí a tam založit novou populaci. Z ekologického hlediska jde o významný faktor, který může významně přispívat ke globálnímu šíření invazních druhů.

Suchozemské ploštěnky jsou predátoři půdních bezobratlých, včetně žížal a dalších organismů klíčových pro zdraví půdy. Jejich šíření může narušovat půdní ekosystémy, ovlivňovat rozklad organické hmoty a měnit strukturu půdní fauny. Studie publikovaná v časopise PeerJ tak rozšiřuje naše chápání toho, jak lidská činnost – byť nepřímo – podporuje biologické invaze.

Image

Čtěte také

Nezabíjet, nerozmačkávat, nerozřezávat! V Texasu se šíří toxická invazní ploštěnka

Vědci se nejednou vracejí k antibiotikům, která jejich předchůdci z nejrůznějších důvodů zavrhli už v raných fázích vývoje nového léku. Příkladem je sequanamycin A testovaný už v 60. letech minulého století proti bakterii Mycobacterium tuberculosis vyvolávající tuberkulózu. Tato látka sice silně potlačuje množení bakterie, ale v organismu je nestabilní a rychle se odbourává. V současné době se světem šíří původci tuberkulózy odolní vůči širokému spektru antibiotik, a tak vědci z farmaceutické společnosti Sanofi vedení Sophií Lagrangeovou po sequanamycinu A opět sáhli.

Nejprve zkoumali, jakým způsobem na bakterie působí. Ukázalo se, že jeho účinek je podobný jako u erytromycinu, ale na cílové molekuly se váže o poznání důkladněji. Vědci proto původní molekulu sequanamycinu A modifikovali. Kromě jiného tím dosáhli účinnějšího pronikání antibiotika do nitra bílých krvinek z třídy makrofágů, kde se původce tuberkulózy často ukrývá.

Zatím na myších

Při testech na myších se potvrdilo, že varianta sequanamycinu označovaná jako SEQ-9 proniká do plic a dokáže tam hubit bakterie Mycobacterium tuberculosis. Důležitá je i skutečnost, že SEQ-9 účinkuje i proti bakteriím, jež si dokázaly vyvinout odolnost k původní molekule sequanamycinu A. Myši nakažené tuberkulózou SEQ-9 velmi rychle vyléčí. Při léčbě nákazy vysoce rezistentními kmeny tuberkulózy nespoléhají vědci na jediné antibiotikum, ale obvykle podávají pacientům kombinaci několika léků. Uzdravení pak bývá rychlejší a riziko vzniku rezistence významně klesá.

Proto vědci testovali SEQ-9 v kombinaci se čtyřmi různými antibiotiky. S každým z těchto léků likvidoval SEQ-9 bakterii Mycobacterium tuberculosis účinněji. Lagrangeová a její spolupracovníci otestovali SEQ-9 i v „trojkombinaci“ s antibiotiky bedaquilinem a pretomanidem. Výsledky byly srovnatelné s trojkombinací této dvojice antibiotik s linezolidem, který se nasazuje proti vysoce rezistentním kmenům tuberkulózy, ale má silné vedlejší účinky. 

Lagrangeová a spol. nemíří se SEQ-9 k pacientům nakaženým bakterií Mycobacterium tuberculosis. Věří, že molekulu potenciálního antibiotika dokážou dále vylepšovat. Nové varianty chtějí otestovat v kombinaci s mnoha dalšími léky a teprve na základě výsledků těchto experimentů plánují požádat o první klinické testy nového antibiotika proti tuberkulóze.

Image

Čtěte také

Hon na nová antibiotika: Do boje s bakteriemi vyráží i košťálová zelenina

Od 13. století se papežové volí na takzvaném konkláve. Kardinálové se sejdou na uzavřeném místě. Nesmějí komunikovat s okolním světem a podmínky, v nichž přebývají, jsou dosti skromné – dnem i nocí se tísní v několika stejných místnostech a ani stravu nedostávají kdovíjak bohatou. To všechno má přispět k co nejrychlejšímu zvolení tohoto správného člověka do čela církve. Odkud se myšlenka konkláve jako vhodného způsobu papežské volby vzala? Údajně ji vymysleli občané italského města Viterbo.

Zdržovací taktika

Roku 1268 umírá v papežském paláci ve Viterbu papež Kliment IV. Tehdejší zvyklosti vyžadují, aby se volba dalšího nástupce apoštola Petra konala v místě, kde předchozí papež zesnul. Jenže viterbská volba se neúměrně vleče. Kardinálové se ne a ne shodnout na jediném kandidátovi. Nejspíš je ke zdržování volby vede i vypočítavost. Dokud totiž nedojde ke zvolení nové hlavy katolického křesťanstva, mohou kardinálové žít z příjmů papežského státu. Takovému lákadlu lze jen stěží odolat!

Po roce a půl rokování tři kardinálové zemřou a jeden zmizí. Prefekt města Viterba už toho má plné zuby. Nejdřív nechá zavřít městské brány, aby zabránil dalším odchodům volitelů. Na podzim roku 1270 pak nechá kardinály odvézt do paláce, kde je přísně střeží. Jenže kardinálové si do svého pohodlného zajetí nechávají přivážet luxusní vína a potraviny, stále tedy nevidí důvod, proč s volbou nového papeže spěchat. Na jaře roku 1271 proto prefekt oslabí zásobování potravinami a v létě musí vysoce postavení duchovní žít pouze o chlebu a vodě. Navíc jim stále rozčilenější viterbský představitel zkonfiskuje veškeré příjmy. Ani to však nezabere.

Vzteky nepříčetní obyvatelé Viterba tedy nakonec sejmou střechu paláce. Kardinálové čelí větru, dešti a nelítostnému slunci. Přestanou dostávat i chléb a vodu. Teprve poté se konečně v září roku 1271 jako „zázrakem“ shodnou na kandidátovi Teobaldu Viscontim. Ten se však svého úřadu ujme až za dlouho dobu. Jak to? Tento muž, který ani nepatří mezi kardinály, totiž zrovna putuje do Svaté země. Měsíce trvá, než se o svém zvolení vůbec dozví! Pak ale přece jen zpráva o viterbské volbě dospěje k jeho sluchu a on se stane papežem Řehořem X. 

Který je ten pravý?

K nejznámějšímu rozkolu v papežství, tzv. schizmatu, došlo po avignonském zajetí papežů. Situace, kdy si více mužů nárokovalo titul Svatý otec, však nastala mnohokrát. Do roku 1059 proběhlo celkem 32 voleb, z nichž vzešel papež i vzdoropapež!

O papežské schizma se často zasloužili panovníci. Například císař Konstantin II. ve 4. století sesadil z římského stolce Liberia, poslal ho do vyhnanství a na jeho místo jmenoval Felixe. Ten se však v Římě trvale neusadil, a tak se Liberius vrátil do svého úřadu. Roku 498 si pak římští křesťané zvolili dva papeže. Část podporovala Laurentia, který měl vztah k východořímskému císařství v Konstantinopoli, druzí si pak přáli v čele západní církve Symmacha. Ten usiloval o větší nezávislost na Konstantinopoli, a právě tím si zřejmě vysloužil podporu ostrogótského krále Theodoricha. Ten Symmacha prohlásil za papeže a argumentoval tím, že obdržel kněžské svěcení dříve než jeho protivník.

Podobná situace se opakovala i v druhé polovině 11. století. Tehdy kardinálové zvolili Alexandra II., zatímco císařovna Anežka prosazovala na papežský stolec Honoria II. Z tohoto soupeření nakonec vyšel vítězně Alexandr II.

Mnohem absurdnější situaci vytvořil roku 962 císař Ota I. Veliký. Ten sesadil papeže Jana XII. Ospravedlnil to tím, že Jan XII. zneužil svého úřadu. Prý dal jáhnovi svěcení ve stáji a za tučný úplatek vysvětil desetiletého chlapce na biskupa. Vytýkal mu také, že se účastnil honů a proměnil papežský palác v nevěstinec. Proto císař do čela církve postavil Lva VIII. Jenže sotva Ota vytáhl paty z Říma, obyvatelé města Lva sesadili a na jeho místo opět jmenovali Jana. Šílená výměna papežů se opakovala celkem třikrát!

O největší rozruch se v 11. století postarali Crescentiové a Tusculanové. Z jejich vzájemného soupeření se zrodili dokonce tři papežové: Benedikt IX., Silvestr III. a Řehoř VI. S trojpapežstvím nakonec skoncoval císař Jindřich III., který všechny tři muže sesadil. Právě Jindřich III. pak ustanovil instituci kardinálů, kteří jako jediní mohli od té chvíle volit papeže…

Pokus, který nevyšel

Roku 1559 probíhá volba nového papeže. Přítomní kardinálové zastupují zájmy různých panovníků. Po měsíci rokování se Francouzi pokusí prosadit svého kandidáta. Třináct francouzských straníků se v noci shromáždí v kapli svatého Pavla a posadí na trůn italského kardinála Ercole Gonzagu. Každý z nich mu složí hold hlubokou úklonou a políbí mu nohu.

Jejich jednání vyplaší devět kardinálů španělské kliky. Honem také spěchají do kaple, aby si náhodou neznepřátelili budoucího papeže. Zástupce habsburské strany kardinál Cristoforo Madruzzo volá, že Gonzaga je již zvolen. Vypadá to, že se většina přítomných nechá strhnout dobře připraveným představením Francouzů a zvolí Gonzagu za hlavu katolické církve. Chování volitelů ovšem vyburcuje nemocného kardinála Ranuccio Farnese. Postaví se do brány Sixtinské kaple, kde se shromáždili zbývající Španělé. Vlastním tělem brání ostatním kardinálům v přístupu ke Gonzagovi. Tak na poslední chvíli zabrání jeho zvolení!

Později se kardinálové pokusí podobným způsobem strhnout ostatní na stranu Pietra Pacheca. Opět bezúspěšně. Nakonec se tedy přítomní po čtyřech měsících shodnou na kompromisním kandidátovi Giovanni Angelo Medicim, který se usedne na Petrův stolec pod jménem Pius IV.

Image

Čtěte také

Synoda mrtvých: Proč nechal papež Štěpán VIII. soudit mrtvolu svého předchůdce?

Nejstarší známá společenstva zemědělců vznikla na Blízkém východě na sklonku nejmladší doby ledové před zhruba 12 tisíci lety. Víme to díky nejrůznějším artefaktům, semenům i zvířecím kostem, které se našly při vykopávkách. Stále nám ale scházejí detailnější poznatky o tom, kde vlastně tehdejší lidé našli klíčové rostliny, které se jim povedlo domestikovat a s jejich pomocí rozvinout zemědělství.

Odhalování původu předků plodin bývá velmi svízelné, z řady důvodů. Archeolog Joe Roe z Kodaňské univerzity a archeobotanička Amaia Arranz-Otaeguiová z Baskické univerzity využili k pátrání po původním výskytu planých předků zemědělských plodin v oblasti Blízkého východu algoritmy strojového učení a klimatické modely.

Odkud pochází obilí?

Jak uvádějí ve své studii, kterou uveřejnil odborný časopis Open Quaternary, planě rostoucí předci plodin jako je pšenice, ječmen nebo žito, byli zřejmě na Blízkém východě před 12 tisíci lety mnohem méně rozšíření, než obvykle předpokládají odborníci na domestikaci kulturních rostlin a vznik zemědělství.

Roe s Arranz-Otaeguiovou byli překvapeni tím, že mnoho planých předků zemědělských plodin Blízkého východu zřejmě pochází z úzce vymezené oblasti u pobřeží Středozemního moře v Levantě. Zdá se, že tato oblast hrála roli útočiště (refugia), během extrémních období na sklonku doby ledové. Naši předci to tehdy využili.

„Ukazuje to, že řada planých druhů rostlin, z nichž vznikly zemědělské plodiny, vlastně byla přizpůsobená poměrně chladným a suchým podmínkám doznívající doby ledové,“ vysvětluje Arranz-Otaeguiová. „Příchod teplejšího a vlhčího podnebí nemusel nutně znamenat, že by se tyto rostliny šířily.“ O jejich šíření po světě se pak postarali lidé.

Image

Čtěte také

Kde se vzali farmáři? Zemědělství se zrodilo na úrodném Blízkém východě

Raný vesmír nás nepřestává překvapovat. Webbův teleskop a radioteleskop Chandra společně prozkoumali pozoruhodnou protokupu galaxií, která se formovala ve vesmíru asi miliardu let po Velkém třesku. Už samo o sobě by to bylo zajímavé. Pro vědce je ale ještě podstatnější, že k tomu dochází asi tak o miliardu až dvě miliardy let dříve, než jsme to považovali za možné.

Výsledky pozorování, které uveřejnil vědecký časopis Nature, by tím pádem mohly změnit náš pohled na to, jak vlastně kupy galaxií, které patří k největším homogenním strukturám ve vesmíru, vlastně vznikají. Jde o protokupu označenou jako JADES-ID1, jejíž hmotu odborníci odhadují na 20 bilionů sluncí.

Protokupa z úsvitu vesmíru

Jak říká vedoucí výzkumu Akos Bogdan z výzkumného centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v Bostonu, je to zřejmě nejranější potvrzená protokupa galaxií, s jakou jsme se doposud setkali. Pro vědce je dalším důkazem trendu, který se objevuje v nových pozorováních a ukazuje, že mladý vesmír měl tendenci velice rychle vytvářet masivní struktury.

Webb a Chandra potvrdili, že JADES-ID1 obsahuje dva základní atributy protokupy galaxií. Prvním z nich přítomnost většího počtu galaxií. Webbův teleskop „napočítal“ minimálně 66 potenciálních členů protokupy. Druhým znakem protokupy je obalení ohromným mračnem horkého plynu, který detekoval radioteleskop Chandra.

Protokupa JADES-ID1 se nachází ve velice mladém vesmíru. Naprostá většina modelů vývoje vesmíru s něčím takovým vůbec nepočítá. Z jejich pohledu na to bylo ve vesmíru starém miliardu let málo času a také málo galaxií. Doposud nejranější známá protokupa galaxií se nachází ve vesmíru v době asi tři miliardy let po Velkém třesku.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili masivní protokupu galaxií kolem velmi zářivého kvazaru

Flatulence neboli plynatost je zcela přirozeným lidským projevem, přesto toho o ní věda příliš mnoho neví. Kolikrát denně je „normální“ vypustit střevní plyn? A kdy už jde o zdravotní problém? Odpovědi na tyto otázky se snaží najít tým amerických výzkumníků, kteří vyvinuli zařízení přezdívané „Smart Underwear“ – chytré spodní prádlo schopné měřit složení a frekvenci lidské flatulence.

Co je vlastně běžná produkce plynů?

Podle gastroenterologa Brantleyho Halla z Marylandské univerzity je základní problém překvapivě prostý: neexistuje spolehlivá představa o tom, jak vypadá normální produkce střevních plynů. Odborně se prd označuje jako flatus a vzniká kombinací plynů produkovaných střevními mikroorganismy – především vodíku a někdy metanu – spolu s oxidem uhličitým a kyslíkem pocházejícími z těla samotného.

Bez jasného referenčního rámce je podle vědců obtížné určit, kdy je plynatost skutečně nadměrná a kdy jde jen o přirozenou individuální variabilitu.

Senzor místo spodků

Navzdory svému názvu „Smart Underwear“ není klasickým spodním prádlem, ale malým zařízením, které se připíná na oděv. Obsahuje chemické senzory schopné zachytit především vodík, tedy plyn produkovaný střevním mikrobiomem. Přístroj nehodnotí hlasitost ani zápach, soustředí se výhradně na chemické složení a četnost úniků plynu.

V první studii testovalo zařízení devatenáct zdravých dospělých, kteří jej nosili po dobu jednoho týdne během bdělého stavu. Výsledky ukázaly překvapivě široké rozpětí: průměr činil 32 epizod pšouků denně, někteří účastníci ale zaznamenali pouhé čtyři denně, zatímco jiní až 59. Tak výrazná variabilita zpochybňuje představu, že lidskou fyziologii lze popsat jednou „typickou“ hodnotou.

Vláknina jako zátěžový test

Ve druhém experimentu sledovali vědci 38 účastníků, kteří nejprve drželi dietu s nízkým obsahem vlákniny. Čtvrtý den dostali vlákninové doplňky, které měly stimulovat činnost střevních bakterií.

Očekávání vědců se potvrdilo: zvýšený příjem vlákniny vedl k vyšší produkci vodíku, což zařízení spolehlivě zaznamenalo. Studie publikovaná v odborném časopise Biosensors and Bioelectronics: X tak potvrdila, že technologie dokáže zachytit změny v aktivitě mikrobiomu.

Seriózní věda

Výzkum má širší ambice než jen spočítat, kolikrát denně člověk zabzdí. Moderní medicína dnes poměrně dobře ví, jaké druhy mikroorganismů ve střevě žijí, ale mnohem méně rozumí tomu, co přesně dělají v konkrétním okamžiku. Produkce střevních plynů může být jedním z nepřímých ukazatelů jejich aktivity.

Lepší pochopení běžné variability by mohlo pomoci při léčbě pacientů trpících nadměrnou plynatostí, syndromem dráždivého tračníku či dalšími poruchami trávení. Brantley  Hall proto zároveň spustil projekt Human Flatus Atlas, jehož cílem je shromáždit rozsáhlejší data napříč populací a vytvořit spolehlivou základnu pro budoucí výzkum.

Ačkoliv téma může působit úsměvně, ve skutečnosti se dotýká jednoho z nejdynamičtějších oborů současné medicíny – výzkumu střevního mikrobiomu. „Chytré prádlo“ tak představuje první krok k tomu, aby se z běžné, ale málo prozkoumané tělesné funkce stal cenný diagnostický nástroj. To, co bývalo zdrojem trapných momentů, by se jednou mohlo stát klíčem k lepšímu porozumění lidskému zdraví.

Image

Čtěte také

Mikrosvět lidského těla: Jak bakterie na kůži a ve střevech rozhodují o vašem životě