V indonéském regionu Maros na ostrově Sulawesi byla na konci roku 2025 objevena samice krajty mřížkované (Malayopython reticulatus), která se s délkou 7,22 metru stala nejdelším vědecky přeměřeným volně žijícím hadem na světě. Měření proběhlo 18. ledna a bylo potvrzeno zástupci organizace Guinness World Records. Podle odborníků by při úplném uvolnění svalstva v anestezii mohla být ještě o zhruba 10 % delší, z etických důvodů ale k jejímu uspání jen kvůli měření nedošlo.

Metráková baronka

Had dostal jméno Ibu Baron (Baronka) a váží 96,5 kg, což je zhruba tolik jako například dospělá panda velká. A to přitom krátce před vážením nepozřela žádnou velkou kořist. 

Baronka dnes žije v péči místního ochranáře Budiho Purwanta, který v oblasti buduje jakousi hadí záchrannou stanici. Když se o objevu dozvěděl, rychle zasáhl a hada odkoupil od nálezců, aby jej ochránil před zabitím. V regionu totiž panuje dlouhodobé napětí mezi lidmi a velkými hady. Krajty jsou považovány za hrozbu pro hospodářská zvířata, domácí mazlíčky i děti. V posledních letech došlo k několika smrtelným incidentům.

Podle místních záchranářů přibývá setkání lidí s obřími hady i proto, že mizí jejich přirozené prostředí. Odlesňování a úbytek přirozené kořisti – divokých prasat a anoů nížinných, tlačí tyto obří plazy blíže k lidským sídlům. Ochranáři proto volají po přísnější ochraně lesů a zákazu zabíjení hadů v chráněných oblastech. 

Nejedovatá, ale smrtelně nebezpečná

Krajty nejsou jedovaté. Zabíjejí silou – obtočí se kolem kořisti a postupně ji udusí. Krajta mřížkovaná patří mezi nejdelší hadí druhy současnosti – v průměru dorůstá délky mezi 3 až 6 metry, přičemž samice bývají větší. Exempláře přesahující šest metrů jsou vzácné, ale zdokumentované. Největší jedovatý had světa, kobra královská (Ophiophagus hannah), dorůstá „jen“ kolem čtyř metrů.

Pokud jde o hmotnost, prim drží jihoamerické anakondy. Samice anakondy velké (Eunectes murinus) a příbuzného druhu Eunectes akayima běžně váží 30–70 kg, extrémně velcí jedinci ale mohou dosáhnout až 300 kg.

Legendy o desetimetrových hadech

Historie zná příběhy o ještě větších krajtách. V roce 1912 měla být na Sulawesi ulovena desetimetrová krajta. Podobné zprávy se objevují i v literatuře 20. století, jenže bez spolehlivého měření. Novější případ z Malajsie z roku 2016 hovořil o krajtě dlouhé až 7,9 metru, ale oficiální dokumentace chyběla a had krátce po odchytu uhynul.

Odborníci se domnívají, že v hustých lesních porostech, mokřadech a močálech Indonésie a Amazonie mohou přežívat krajty s délkou okolo devíti metrů. Jenže bez reálného přeměření zůstávají taková tvrzení jen v rovině spekulací.

Nejdelším hadem chovaným v zajetí byla krajta jménem Medusa, která měřila 7,67 metru. Před ní držela rekord Fluffy ze zoo v Ohiu s délkou 7,3 metru. Zvířata v zajetí mají výhodu pravidelné potravy a veterinární péče, takže mohou dorůst větších rozměrů než jejich divocí příbuzní.

Giganti dávné minulosti

Současné rekordy však blednou ve srovnání s pravěkými obry. Největším známým hadem historie byl Titanoboa cerrejonensis, který žil před 58–60 miliony let v dnešní Kolumbii. Odhaduje se, že mohl měřit až 15 metrů a vážit přes tunu. Také dnešní asijský kontinent byl v minulosti domovem gigantického hada – Vasuki indicus z období středního eocénu mohl podle paleontologů dorůstat 11 až 15 metrů.

Příběh indonéské baronky je připomínkou toho, že i obří predátoři mají své místo v dnešním ekosystému. Regulují populace jiných zvířat a jsou důležitou součástí přírodní rovnováhy tropických pralesů.

Image

Čtěte také

Nejstarším žijícím suchozemským zvířetem je želva Jonathan

WOH G64 je podivuhodný hvězdný systém ve Velkém Magellanově oblaku, vzdálený od nás zhruba 163 tisíc světelných let. Vědci si dlouho mysleli, že je to jediná gigantická hvězda, ale asi před 10 lety se ukázalo, že hvězdný gigant má mnohem menšího a mnohem žhavějšího průvodce.

Masivní hvězda je červený veleobr, jeden z největších, možná úplně největší ze všech známých hvězd s dobře definovaným okrajem. Je asi 282 000× zářivější a 1 540× větší než naše Slunce. Ve Sluneční soustavě by sahala za oběžnou dráhu Jupiteru. Jak je u červených veleobrů obvyklé, jde také o velice řídkou hvězdu. I přes její extrémní velikost je její hmotnost jen zhruba dvacetinásobkem našeho Slunce.

Extrémní dvojhvězda

Takto velké a masivní hvězdy mají oproti hvězdám jako je Slunce jen jepičí život, který se neměří v miliardách, ale v milionech let. Astronomové se domnívali, že s tím, jak se hvězda WOH G64 nafoukla a odvrhla spoustu hmoty, se již blíží její závěrečné dějství. Situaci ale komplikuje fakt, že vlastně nikdy nikdo neviděl supernovu předem známého červeného veleobra, a tudíž přesně nevíme, jak taková hvězda těsně před explozí vlastně vypadá.

Astronom Jacco van Loon z univerzity v britském Keele a Keiichi Ohnaka z chilské univerzity Andrése Bella v rámci svého výzkumu, který uveřejnil odborný časopis MNRAS, zjistili, že chování veleobra, které vědci považovali za předzvěst exploze, zřejmě těsně souvisí s jeho hvězdným průvodcem. Tímto průvodcem je žhavá hvězda spektrální třídy B.

Badatelé pozorovali veleobra WOH G64 pozemním optickým dalekohledem Southern African Large Telescope (SALT) a objevili značné množství iontů. To podle vědců potvrzuje existenci mnohem žhavější hvězdy než červený veleobr, který je ze své podstaty relativně chladný. Podle vědců vše nasvědčuje tomu, že se veleobr WOH G64 zatím ještě vybuchnout nechystá.

Image

Čtěte také

Záhadná erupce: Vědce překvapila gigantická bublina, kterou vyvrhl červený veleobr

„Čím více poznávám lidi, tím mám raději svého psa.“ Aforismus, spojovaný s francouzským prozaikem Romainem Rollandem, který ještě nedávno působil jako nadsázka, dnes zdobí hrníčky, trička i sociální sítě. Téměř polovina amerických domácností má psa a 51 % majitelů tvrdí, že mazlíček je „stejným členem rodiny jako člověk“. Péče o zvířata generuje tisíce pracovních míst a veterinární školy ve Spojených státech čelí nevídanému zájmu studentů.

Podle právníka a lobbisty Marka Cushinga, autora knihy Země domácích mazlíčků (Pet Nation), jde o „pet revoluci“ – domácí mazlíčci získávají v americké společnosti bezprecedentně privilegované postavení. Cushing tvrdí, že za tím stojí internet a rostoucí osamělost: lidé nahrazují mezilidské vztahy vztahem ke zvířeti.

Jenže možná se děje něco jiného. Láska k psům nemusí být jen lékem na samotu – může být i reakcí na hlubší nespokojenost s lidmi a společností jako takovou.

Pandemie jako urychlovač

Během koronavirové pandemie zažilo mnoho zemí světa lockdowny, kdy řada lidí trávila téměř veškerý čas zavřená doma s partnery, dětmi či spolubydlícími. Pro mnohé to znamenalo ponorkovou nemoc a zvýšené napětí. A zatímco mezilidské vztahy dostaly zabrat, vztahy se psy naopak často rozkvetly.

Adopce z útulků prudce vzrostly. Sociální sítě zaplavily hashtagy jako #DogsAreBetterThanPeople nebo #IPreferDogsToPeople. Studie z roku 2025, publikovaná v časopisu Scientific Reports, dokonce ukázala, že majitelé hodnotí své psy lépe než nejbližší lidi – co do podpory, spolehlivosti i kvality vztahu. Se psy zažívají méně negativních interakcí než s partnery, dětmi či příbuznými.

Nedávno zemřelá slavná primatoložka Jane Goodallová oslavila 90. narozeniny symbolicky s 90 psy a v rozhovoru poznamenala, že má raději psy než šimpanze – protože šimpanzi jsou „až příliš jako lidé“.

Psi nás nezklamou v debatě o politice. Nepomlouvají. Neodmítají nás kvůli jinému názoru. Jsou čitelní, loajální a emocionálně dostupní. V době, kdy mezilidská komunikace často drhne, působí tito čtyřnozí parťáci jako bezpečný přístav.

Rozpad důvěry a recese přátelství

Tento trend ale nezačal pandemií. V roce 1972 věřilo 46 % Američanů, že „většině lidí lze důvěřovat“. V roce 2018 to bylo už jen 34 %. Lidé se méně vídají s přáteli – mluví se o „recesi přátelství“ – a vyhýbají se rozhovorům s neznámými, protože očekávají konflikt.

Zvlášť silně se to týká mileniálů. Více než polovina Američanů ve věku 25–44 let má alespoň jednoho domácího mazlíčka. Tradiční symboly dospělosti – hypotéka, dítě, stabilní kariéra – jsou pro mnohé nedostupné nebo neatraktivní. Pes je naproti tomu dosažitelný zdroj lásky, struktury i smyslu.

Pes může svému páníčkovi dávat pocit bezpodmínečného přijetí, zmírňovat tlak na to mít děti, pomáhat proti stresu a vyhoření a v neposlední řadě zprostředkovávat kontakt s přírodou. Alespoň z části to potvrzují i výzkumy vědců. Interakce se psy skutečně může zlepšovat psychickou pohodu, podporovat fyzické zdraví, a dokonce snižovat riziko kognitivního úpadku. Programy výcviku psů ve věznicích snižují recidivu. Lidé se psy bývají v některých studiích hodnoceni jako vřelejší a spokojenější.

Když od psa chceme příliš

Problém nastává ve chvíli, kdy od psů začneme očekávat, že zaplní všechny mezery našeho společenského života. Z filozofického hlediska může jít o „extraktivní vztah“ – vztah, ve kterém z druhého (zde ze psa) získáváme emocionální odezvu, kterou nám neposkytují lidé nebo kterou už nechceme hledat mezi lidmi. Podobně jako u těžby přírodních zdrojů ale i u vztahů hrozí jejich neudržitelnost.

Kulturní teoretička Lauren Berlantová hovoří o fenoménu „pomalé smrti“ v pozdním kapitalismu – stavu, kdy budování života a jeho postupné vyčerpávání splývají. Práce je vyčerpávající, randění je zatížené přehnanými očekáváními. A podobně může být vyčerpávající i dnešní „psí kultura“.

Veterináři upozorňují na rizika fenoménu „fur baby“, kdy lidé zacházejí se psy jako s dětmi. Patří mezi ně například zbytečná vyšetření u veterináře a medikace, přehnaná úzkost o zdraví zvířete, znudění stresovaní psi zavření celé dny doma, a nakonec přeplněné útulky, když majitelé péči o svého mazlíčka nezvládnou. Čím víc psů si pořizujeme jako náplast na vlastní frustrace, tím víc riskujeme, že jejich potřeby nedokážeme správně vyhodnocovat a reagovat na ně odpovídajícím způsobem.

Psi jako zrcadlo společnosti

Někteří filozofové a aktivisté navrhují radikální řešení: zrušení chovu domácích zvířat, protože držet zvíře jako majetek je podle nich eticky neobhajitelné. U psů je to obzvlášť citlivé téma, neboť s námi žijí možná až 40 000 let a jsou tak nejstarším lidmi domestikovaným zvířetem. Někteří vědci dokonce tvrdí, že psi „udělali člověka člověkem“ – pomohli nám při lovu, ochraně i budování sociálních struktur.

Otázka tedy možná nestojí „psi, nebo lidé?“, ale spíš: jak vytvořit společnost, ve které nebudeme potřebovat psy jako náhradu za selhávající mezilidské vztahy? Možná, že přehnaná láska k psům není jen roztomilý trend. Možná je zrcadlem, které nám ukazuje, jak moc toužíme po stabilních, čitelných, loajálních a méně konfliktních vztazích.

Image

Čtěte také

Chyby v komunikaci: Proč špatně rozumíme emocím svých psů?

Před šedesáti lety se lidstvo poprvé dotklo povrchu jiného kosmického tělesa. Nešlo o americký program Apollo, ale o sovětskou sondu Luna 9, která 3. února 1966 úspěšně přistála v Oceánu bouří na přivrácené straně Měsíce.

Lunární pionýr

Přistávací pouzdro s přístroji po dopadu v Oceánu bouří krátce ožilo a během následujících dnů naprosto zásadně přispělo k našemu poznání Měsíce: odeslalo k Zemi pět panoramatických snímků přistávací zóny, a potvrdilo, že je úroveň lunární radiace bezpečná pro pobyt lidské posádky. V neposlední řadě také vyvrátilo mýty o vlastním záření našeho souputníka či představy, že jeho povrch tvoří pouze jemný prach. Luna 9 tak jako první kosmické plavidlo dokázala bezpečně přistát na jiném vesmírném tělese než na Zemi.

Paradoxně ale dnes přesně nevíme, kde tento historický aparát leží. A to i přesto, že měsíční povrch je dnes zmapován téměř do posledního kamene. Americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) i indická Čandraján-2 pořídily snímky našeho souputníka v takovém rozlišení, že na nich lze rozpoznat místa přistání Apolla i stopy sovětských lunárních roverů.

Jenže Luna 9 je malá. Pouzdro měřilo v průměru jen 50 centimetrů a je tak příliš malé na to, aby ji bylo snadné odlišit od okolních balvanů. Orbitální kamery sice dokážou rozlišit objekty o velikosti půl metru, ale když hledáte kulatý objekt mezi stovkami podobně velkých kamenů, je to jako pátrat po zrnku písku v poušti.

Sovětský deník Pravda tehdy zveřejnil souřadnice přistání. Jenže přesnost navigace 60. let nebyla zrovna špičková. Odborníci připouštějí, že chyba mohla činit i desítky kilometrů.

Moderní detektivka

Pátrání dostalo nový impuls díky ruskému popularizátorovi vědy Vitaliji Jegorovovi. Ten už dříve identifikoval sondu Mars 3 na snímcích z americké oběžné dráhy Marsu. Při pátrání po Luně 9 použil Jegorov kombinaci původních snímků z roku 1966, topografických dat z laserového výškoměru sondy LRO a metody triangulace.

Výsledkem jeho snažení jsou nové souřadnice, vzdálené asi 25 kilometrů od „oficiální“ sovětské polohy. Podle Jegorova světlo a stín na rekonstruovaném místě odpovídají historickým snímkům téměř dokonale. Přesto zatím vidí jen několik pixelů – nic víc.

Paralelně s Vitalijem Jegorovem pracuje na pátrání po Luně 9 i tým z University College London vedený Lewisem Pinaultem. Britští vědci pro tento účel upravili algoritmus původně určený k hledání mikrometeoritů tak, aby identifikoval lidské artefakty na Měsíci. Po natrénování na snímcích Apolla dokázal systém rozpoznat i místo přistání sovětské Luny 16. A v okolí oficiálních souřadnic Luny 9 označil několik podezřelých objektů. Kandidáti z obou výzkumných přístupů bohužel leží desítky kilometrů od sebe.

Rozuzlení možná už letos

Klíčovou roli arbitra by mohla sehrát indická mise Čandraján-2, jejíž kamery dosahují rozlišení až 25 centimetrů na pixel. To by teoreticky stačilo k rozlišení centrálního těla sondy i jejích čtyř rozvinutých „okvětních lístků“. Pokud se podaří získat cílené snímky, mohla by se záhada dočkat po šesti dekádách svého rozuzlení.

Nejde pochopitelně jen o symboliku. Vědci chtějí zjistit, jak se materiály po desítkách let mění v extrémních podmínkách Měsíce – v prostředí bez atmosféry, v prudkých teplotních výkyvech a pod bombardováním mikrometeoritů. A pak je tu i lidský rozměr. Jak říkají sami „lunární archeologové“: možná jednou budou turisté létat na Měsíc a navštěvovat místo, kde jsme se poprvé jemně dotkli jiného světa.

Image

Čtěte také

Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

V létě 1943 proběhla bitva u Kurska, historicky jeden z největších střetů tankových vojsk. Kromě toho se jednalo o premiéru německého pantheru, jenž se tam ale prezentoval kontroverzním způsobem. Předvedl to, co od něj armáda žádala z hlediska palebné síly a pancéřové ochrany, avšak projevila se i jeho technická složitost a poruchovost. Rozpornost provázela celou kariéru pantheru, která neskončila s porážkou třetí říše, protože několik zemí (včetně ČSR) provozovalo zmíněné panzery ještě řadu let po válce. Technologie PzKpfw V se navíc významně promítly do poválečného vývoje obrněnců.

Protiváha k T-34?

Ačkoliv hlavní motivaci pro zrod pantheru byla snaha nalézt odpověď na T-34, nezačínali němečtí konstruktéři úplně od nuly. Podobně jako u těžkého typu Tiger, jenž se měl stát protiváhou silně pancéřovaných tanků Britů a Francouzů, mohli totiž navázat na některé předválečné projekty. V případě pantheru se proto musíme vrátit až do roku 1938, kdy Waffenamt (Zbrojní úřad) zahájil program VK20.01. 

Zkratka znamenala pojem Volkkettenfahrzeug (pásové vozidlo), zatímco číslo 20 uvádělo přibližnou hmotnost nových obrněnců v tunách. Projekt měl zahrnovat dva typy středních tanků jako náhrady za PzKpfw III a PzKpfw IV. Waffenamt tedy oslovil výrobce těchto dvou obrněnců – podniky Daimler-Benz a Krupp, aby se pustily do vývoje jejich perspektivních nástupců. Návrhy poté dostaly označení VK20.01(III) a VK20.01(IV).

Waffenamt požadoval převzetí součástí ze stávajících vozidel, což ale vyvolalo nespokojenost zejména u Daimleru-Benz, jenž odmítal zavěšení s pomocí torzních tyčí. Začal tudíž paralelně pracovat také na designu VK20.01(D), který měl kola zavěšená za pomoci listových pružin a pro jehož pohon by sloužil dieselový motor MB 809. Na jaře 1941 začaly zkoušky podvozku s tímto agregátem, jež působily slibně. 

Do programu se pak zapojila i firma MAN, kterou sice Waffenamt původně neoslovil, jenže její návrh nazvaný VK20.01(M) si získal pozornost. Všechny tři firmy vyvíjely a testovaly své podvozky, kdežto na věžích pracovali pouze u Kruppa. Předpokládalo se, že nová vozidla dostanou 50mm nebo 75mm kanony a že sériová produkce začne někdy v roce 1942. Invaze do SSSR ale tyto plány změnila. Na podzim 1941 vznikla komise, jež měla vyhodnotit kvality sovětských T-34 a KV-1 a navrhnout vhodné odpovědi. V listopadu 1941 vzešel z její práce jasný závěr: Pancéřování zamýšlené pro tanky řady VK20.01 by zkrátka nestačilo, a proto záhy přišlo rozhodnutí program zastavit.

Dvojice konkurentů

Zároveň dorazil příkaz zahájit práce na novém panzeru VK30.02, jehož zamýšlená hmotnost měla činit 30 tun, aby se dalo použít silnější pancéřování. Pro „dvacítku“ se totiž počítalo s tloušťkou 30–50 mm, kdežto na čele „třicítky“ se mělo nalézat až 60 mm oceli. Armáda žádala i výkonnější kanon, který by na vzdálenost 1 000 m prorazil 140mm pancíř. Zbraň vyvíjel Rheinmetall-Borsig, jenž obdržel i zakázku na věž. 

S vývojem podvozku úřad oslovil firmy Daimler-Benz, Krupp a MAN, druhá uvedená však odmítla, protože ji zřejmě příliš zatěžovalo postupné vylepšování platformy PzKpfw IV. Své návrhy ve formě dřevěných modelů tudíž v lednu 1942 představil Daimler-Benz a MAN. První z nich firma navrhla vozidlo VK30.02(DB), které připomínalo T-34, což platilo i o vnitřním uspořádání. Věž se nalézala v přední části korby a k pohonu sloužit diesel s převodovkou vzadu, zatímco odpružení kol by zajistily listové pružiny.

Projekt VK30.02(M) od společnosti MAN naopak více čerpal z již etablovaného německého konstrukčního přístupu, jelikož počítal s věží uprostřed, benzinovým agregátem, převodovkou vpředu a odpružením s využitím torzních tyčí. Často se tvrdí, že Daimler-Benz neuspěl právě kvůli až příliš velké podobnosti svého návrhu s T-34, ale skutečnost je daleko složitější. 

Hitlerovi se zpočátku více líbil návrh Daimleru-Benz, zatímco Waffenamt preferoval vozidlo firmy MAN. Mělo širší pásy, slibovalo delší dojezd a nabízelo snazší přípravu k brodění. Rozhodující roli nakonec sehrál fakt, že návrh od MAN byl jednodušší a sliboval rychlejší začátek sériové produkce. Podnik MAN se totiž držel zadání a uzpůsobil šasi pro věž značky Rheinmetall-Borsig, kdežto Daimler-Benz z nějakého důvodu trval na vlastním designu věže. Waffenamt tudíž 11. května 1942 prohlásil za vítěze firmu MAN a o tři dny později rozhodnutí potvrdil také Hitler. Právě on dal obrněnci jméno Panther a nařídil zesílit čelní pancéřování na 80 mm.

Tři sériové návrhy

Společnost Daimler-Benz ale nepřišla úplně zkrátka, jelikož obdržela kontrakt na stavbu dvou prototypů VK30.02(DB). Armáda zřejmě chtěla mít „zálohu“ pro případ, že by se design MAN nakonec projevil jako nepovedený. Daimler-Benz získal rovněž zakázku na část sériové výroby pantherů, na které se měly podílet i podniky MNH, Henschel a zejména MAN. První dva prototypy VK30.02(M), zvané také Versuchs-Panther, vznikly na podzim 1942. Na fotografiích je lze snadno rozpoznat podle řešení velitelské věžičky, protože válcová základna tohoto prvku přesahuje levý bok věže. 

Po rychlých testech se mohla již v lednu 1943 rozběhnout produkce první sériové varianty, jež obdržela kompletní formální název Panzerkampfwagen V Panther Ausführung D, zkráceně PzKpfw V Panther Ausf. D. Dodnes se ovšem neví, proč se začalo u písmene D.

Tato záhada má pokračování, protože v září 1943 se přešlo na druhou sériovou podobu s označením Ausf. A. Nejdůležitější změnu představovala upravená konstrukce věže a později přibyl nový zaměřovač pro střelce. Třetí a poslední sériová podoba se začala vyrábět v září 1944 a také tentokrát s písmenem „mimo pořadí“ – Ausf. G. Vedle zlepšení některých taktických a ergonomických vlastností se u „géčka“ usilovalo o zjednodušení sériové produkce a nahrazení součástí z nedostatkových materiálů. Právě z hlediska výroby totiž panther představoval nákladnou záležitost – finanční i časová náročnost jeho produkce značně přesahovala hodnoty u PzKpfw III a PzKpfw IV (ačkoliv oproti tigeru zůstával panther pořád zhruba dvakrát levnější). 

Také proto se generálové Wehrmachtu v létě 1944 postavili proti Hitlerovu rozkazu zastavit výrobu PzKpfw IV ve prospěch zvýšení dodávek pantherů, jelikož „čtyřka“ zůstávala jasným „tahounem“ válečného úsilí. Přesto ale tempo výroby pantherů rostlo, takže do dubna 1945 vzniklo zhruba 6 000 kusů, k nimž lze ještě připočítat okolo 300 vyprošťovacích bergepantherů a zhruba 415 stíhačů Jagdpanther.

Image

Čtěte také

Kvalita proti kvantitě: Německé tanky ve víru druhé světové války

Není žádným tajemstvím, že mikroplasty jsou dnes úplně všude, v okolním prostředí i v organismech. Také voda je plná mikroplastů, ať už jde o moře, řeky či jezera nebo třeba odpadní vodu. Většina soudobých čističek odpadních vod přitom dokáže odstranit jen větší částice plastů. Mikroplasty jimi procházejí do pitné vody i do životního prostředí.

Výzkumný tým, který vedla Susie Daiová z Missourské univerzity, vymyslel technologii, která dokáže odstranit mikroplasty z vody pomocí živých sinic. Tyto fotosyntetické bakterie sice mikroplasty nejedí, ale vědci je geneticky upravili tak, že díky fyzikálním vlastnostem mohou mikroplasty přitáhnout k sobě, aby pak mohly být odstraněny pryč z vody. Výzkum použití sinic v boji s mikroplasty popisuje vědecký časopis Nature Communications.

Sinice proti mikroplastům

Daiová a její spolupracovníci upravili sinice druhu Synechococcus elongatus tak, aby produkovaly cyklický terpen limonen, látku, která velmi intenzivně voní po pomerančích. Při čištění vody ale nejde o vůni. Limonen je také hydrofobní, což znamená, že odpuzuje vodu. Hydrofobní jsou i mikroplasty, což vede k tomu, že jsou k sinicím plným limonenu přitahovány jako magnety. Vznikají z nich shluky, které se usazují na dně jako vrstva biomasy, kterou lze z vody snadněji odstranit. Geneticky upravené sinice týmu Daiové rostou ve znečištěné vodě, využívají živiny, které obsahuje a čistí vodu od mikroplastů.

„Naše geneticky upravené sinice odstraňují mikroplasty, čistí odpadní vodu, a mohou poskytnout bioplasty pro další zpracování,“ líčí Daiová. „Tímto způsobem vlastně řešíme tři problémy jednou ranou.“ Cílem vědců je přidat geneticky upravené sinice k technologiím již existujících čistíren odpadních vod a zvýšit tím účinnost čištění vody.

Image

Čtěte také

Alarmující zjištění: Mikroplasty se kumulují v lidském mozku

Koncem čtyřicátých let 19. století si americká vláda uvědomila, že houstnoucí provoz na Oregonské stezce zvyšuje riziko střetů s indiány, jejichž územím procházela. Potřebovala nastolit jakýsi pax americana, který ochrání bílé osadníky a obchodníky. V září 1851 se zástupci vlády sešli poblíž Fort Laramie se členy deseti, často vzájemně znepřátelených kmenů. Dohoda stanovila podmínky mírového soužití. Protichůdné zájmy zúčastněných ale nedávaly naději na dlouhodobě udržitelný mír. Nicméně pracně vyjednaný pax americana definitivně pohřbil až hloupý čin amerického důstojníka.

Arogantní hlupák

Johna Lawrence Grattana převeleli do Fort Laramie, hlavního opěrného bodu USA na Oregonské stezce, v roce 1854. Byl to horkokrevný mladý poručík a k tomu chvastoun a hrubián, jak svým vyjadřováním, tak chováním. Věnoval hodně času urážení, ba dokonce zastrašování indiánů, kteří se v pevnosti objevili. Máchal jim před obličejem pěstí a vykládal, co by jim provedl, kdyby měl příležitost.

Krátce po Grattanově příchodu skupinka mladých šajenských válečníků odehnala několik koní, kteří patřili pevnostnímu tlumočníkovi Augustu Lucienovi. Lu­­cien byl protivný člověk, kterého neměli rádi ani Lakotové (západní Siouxové), k nimž se přiženil. Za šajenskými mladíky se pustila skupina civilistů z pevnosti. Když si jich Šajeni všimli, zastavili koně a dali najevo odhodlání k boji. Pronásledovatelé se raději otočili a vrátili do pevnosti.

Jakmile se o tom doslechl Grattan, dlouho se těmto civilistům vysmíval. Vykládal jim, že všichni indiáni jsou zbabělí a že s pouhou desítkou vojáků by to natřel celému šajenskému národu a s třiceti muži vyhnal všechny kmeny z planin. Poručík hořel touhou dokázat, jakým je indiánobijcem. Nakonec z velitele vymámil slib, že až se příště vyskytnou podobné potíže, dostane je na starost Grattan. A problémy na sebe nenechaly dlouho čekat…

Spor o krávu

Asi deset kilometrů po proudu řeky stál velký tábor lakotských podkmenů Oglala a Brulé. V půli srpna ho míjela kolona mormonů putujících k Velkému solnému jezeru. Muž na konci skupiny hnal chromou krávu. Jenže ta se splašila a utekla. Namířila si to k bruléskému táboru. Mormon se indiánů bál. Nechal to být a šel dál. S Bruléy tábořila hrstka Mnikonžuů, dalšího z lakotských podkmenů. Mladý Mnikonžu jménem Vysoké čelo dobytče chytil a porazil. On a jeho lidé pak hovězí snědli. 

Mormoni zatím pokračovali v cestě k Fort Laramie. Když míjeli pevnost, nahlásili incident vojákům, kteří stáli na stráži. Zhruba ve chvíli, kdy mormoni hlásili ztrátu, se do pevnosti rozjel bruléský náčelník Rozhánějící medvěd, aby oznámil, že v jeho táboře porazili krávu. Lakotové za chromé zvíře nabídli deset dolarů. Mormoni ale chtěli dvacet pět, což indiáni odmítli. Rozhánějící medvěd požádal poručíka Hugha B. Fleminga, důstojníka, který měl Fort Laramie dočasně na povel, aby pro Vysoké čelo poslal vojáky. Věřil, že se mladík nátlaku podvolí, nebo ho jeho lidé vydají. Jenže velitel nehodlal hnout prstem, dokud nedorazí John W. Whitfield, který měl v gesci jednání s indiány.

Poručíkova šance

Grattana taková zdrženlivost podráždila. Prahl po boji. Šel za Flemingem a důrazně žádal o povolení předvést provinilce. Velitel ustoupil. Vydal rozkaz, aby si Grattan vzal dvacet dva mužů a mladého Lakotu zadržel. Grattan byl nadšen. Míra jeho nadšení některé vedla k domněnce, že se opil. Jal se hledat dobrovolníky pro „nebezpečný úkol“. Nakonec se jich sešlo dvacet devět, samí pěšáci. Přidal se i tlumočník Lucien. Všichni vojáci měli springfieldky s dlouhými hlavněmi a vzali s sebou také dvě horské houfnice. Grattan prohlásil, že buď „zvítězí, nebo zemře“. S tím opustili pevnost a podél řeky zamířili k lakotským táborům. Bylo 19. srpna 1854.

Lakotové tábořili poblíž obchodní stanice Jacquesa Bordeauxa, který byl sňatkem spřízněný s Bruléy. Oglalský tábor vyrostl západně od stanice. Bruléský ležel mezi ní a řekou. Čítal asi sto týpí, z nichž kolem dvaceti patřilo Mnikon­žuům. V jednom přebýval Vysoké čelo.

Grattan dorazil k Bordeauxovi a požádal ho o radu a doprovod do bruléského tábora. Obchodník souhlasil. V táboře pak poručíkovi ukázal týpí Vysokého čela. Když Lakotové postřehli vojáky, poslali ženy a děti k řece ukrýt se ve vrboví a pod říčními břehy. Většina žen měla na obranu jenom své běžné pracovní náčiní: nože, sekerky a rycí hole. Ale některé byly vyzbrojené lépe. Nesly kopí svých manželů.

V indiánském táboře

Grattan napochodoval do středu bruléského tábora a zastavil oddíl zhruba šedesát nebo sedmdesát kroků od mnikonžuských týpí. Rozkázal utvořit dvě řady a doprostřed umístit houfnice. Mířily na týpí Vysokého čela. Objevili se Rozhánějící medvěd a oglalský náčelník Ten, jehož koně se bojí. Skoro hodinu na poručíka naléhali, aby se vrátil do pevnosti a počkalo se na zmocněnce pro indiány. Poté Rozhánějící medvěd nechal do tábora přivést celé své koňské stádo.

„Je tady spousta koní,“ řekl Grattanovi. „Vyber si z nich odškodnění za tu krávu. Vezmi si dost, aby ji to zaplatilo.“ Důstojník odmítl. „Chci toho muže,“ trval na svém. „Dobře,“ odpověděl náčelník, „tamhle máš jeho týpí a on je v něm. Běž a chop se ho. Ochráním vás. Nikdo tebe ani tvé muže nebude pronásledovat.“

Grattan nesouhlasil: „Musíš ho přivést ty.“ To ale Rozhánějící medvěd odmítl. A zatímco se vyjednávalo, kolem vojáků se srotil početný dav válečníků. Všichni třímali luky, šípy a jiné zbraně. Oba náčelníci viděli, že nejspíš poteče krev. Vysoké čelo totiž vzkázal, že se za žádnou cenu nevzdá.

Krvavá řež

Grattan ukončil jednání a vydal rozkaz nabít jednu z houfnic. Načež zvolal: „Pal!“ Většina kuliček přelétla týpí. Jedna ale zasáhla lakotského válečníka, který se zraněný skácel. Náčelníci křičeli na své muže a odrazovali je od útoku. Soudili, že vojáci se spokojí s tím, co napáchali. Jenže Grattanovi prolitá krev nestačila. Zavelel k palbě z pušek i houfnic. Náčelníci se dali na útěk. Ale neutíkali dost rychle. Rozhánějící medvěd dostal tři zásahy. To bylo na válečníky příliš. Vrhli se na vojáky a neměli s nimi slitování. Nejdřív zabili Grattana, nato pět dalších.

Zbylí vojáci propadli panice a rozběhli se k pevnosti. Sesypali se na ně Oglalové. Postříleli je, utloukli palicemi a rozřezali noži na kusy. Naživu zůstal jediný voják. Od něj se v pevnosti dozvěděli, co se stalo. Nevyvázl ani tlumočník Lucien. Když vypukl boj, někteří Lakotové volali, aby ho nezabíjeli, protože si vzal jednu z jejich žen. Mnikonžuové tedy Luciena ušetřili. Místo nich si s ním vyřídili účty manželčini bratři. Jeden se za ním rozjel a výstřelem ho srazil z koně. Zraněný tlumočník křičel: „Švagře, nezabíjej mě!“ Jenže Lakota seskočil z koně, napřáhl se a dýmkovým tomahavkem rozpoltil Lucienovi lebku. „Příště sem, švagře, nechoď s vojáky,“ utrousil. Nato přijel druhý bratr. Se stoickým klidem zasáhl šípem obě Lucienovy uši a dodal: „Příště poslouchej, až ti řekneme, že nemáš žít s vojáky.“

Hněv a smrt

Poté, co rozzlobení Lakotové skoncovali s vojáky, hnali se k obchodní stanici. Do věci se vložili náčelníci a zabití Bordeauxa a jeho přátel rozhněvaným válečníkům rozmluvili. Někteří navrhli táhnout na Fort Laramie a pobít celou posádku. Bordeaux prosil náčelníky, aby své mladé muže od útoku odradili, což se jim podařilo. Lakoty ale dál cloumal vztek. Vešli do Bordeauxova obchodu a sebrali všechno, co se jim zamanulo. Odehnali koně a dobytek, kteří se pásli venku. Ráno se přesunuli k budovám Americké kožešinové společnosti. Byla tam uskladněna renta určená Lakotům. I té se zmocnili.

Rozhánějící medvěd na následky zranění o devět dní později zemřel. Když se roku 1851 podepisovala velká mírová smlouva, zástupci americké vlády trvali na tom, aby si lakotské podkmeny určily mluvčího, svého hlavního náčelníka, přestože to odporovalo lakotské tradici. Lakotové projevili dobrou vůli a vybrali Rozhánějícího medvěda. První lakotskou obětí armádních kulek se tak stal člověk, který se o tři roky dřív jako první zavázal k míru s bílými a odhodlaně ho hájil!

Pokus o smír

Do Fort Laramie se mezitím vracel nic netušící zmocněnec pro indiány. Cestou narazil na malý tábor Lakotů, kteří prchali od pevnosti. Řekli mu, co se přihodilo. Zmocněnec Whitfield se chytil za hlavu a pobídl koně. Když přijel, bylo po boji. Vzrušení v lakotských táborech opadlo, ale válce s Lakoty už nešlo zabránit. Alespoň tedy jednal se severními Šajeny a severními Arapahy, kteří dál tábořili v okolí. Indiáni mluvili dost rezolutně. Žádali zastavení provozu na Oregonské stezce a naléhali na vyplacení smluvní renty. Jeden z šajenských vůdců tehdy vznesl pozoruhodný požadavek, který se zapsal do dějin. Řekl si o tisíc bílých žen, které se provdají za Šajeny. 

Za situace, kdy dění rychle spělo k vzájemnému nepřátelství, v tom viděl naději na pevný a trvalý mír mezi Američany a jeho kmenem. Nevíme, jak na zmíněnou žádost reagoval Whitfied, ani není známo, že by americké úřady v tomto směru cokoli podnikly. Nicméně Jima Ferguse událost inspirovala k románu Tisíc bělošek. Rozvíjí v něm fiktivní příběh první skupiny nevěst, které americká vláda v polovině sedmdesátých let 19. století posílá k Šajenům.

Image

Čtěte také

Šajenská odyssea: Mladí indiánští bojovníci zamířili do Mexika loupit zdejší krásné koně

Archeologie zažívá v posledních letech molekulární revoluci. Moderní metody analýzy DNA, bílkovin a dalších biomolekul přinášejí nové informace o dávných dietách, nemocech i rituálech. Nově se však vědci zaměřili na zvláštní skupinu látek – těkavé organické sloučeniny, tedy molekuly odpovědné za vůně. Právě ty mohou odhalit, jak voněly prastaré balzamovací směsi, parfémy nebo léčivé přípravky.

Návrat do minulosti

Výzkumný tým, který vedla archeochemička Barbara Huberová z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii a Eberhardovy-Karlovy univerzity v německém Tübingenu, nedávno vyvinul postupy, jak tyto dávné vůně nejen chemicky analyzovat, ale také znovu vytvořit. Nejde ale jen o prosté „namíchání seznamu ingrediencí“. Biomolekulární data sice poskytují zásadní vodítka, ale parfémář musí výsledky převést do komplexního čichového zážitku, který vystihne původní materiál jako celek – nikoli jen jeho jednotlivé složky.

Výsledkem tak nejsou jen vědecké publikace, ale i nové muzejní exponáty. Studie, publikovaná v odborném časopisu Frontiers in Environmental Archaeology, popisuje dvě inovace: „vonné karty“ a pevné „čichací stanice“, které doplňují klasické vitríny s mumiemi. Návštěvníci si tak mohou přivonět k rekonstruovaným balzamovacím směsím a získat bezprostřednější představu o tom, jak celý proces probíhal.

Jedním z prvních míst, kde si lidé mohou staroegyptské vůně vyzkoušet, je Muzeum Augusta Kestnera v německém Hannoveru. Během speciálních prohlídek s názvem Vůně posmrtného života (The Scent of the Afterlife), dostávají návštěvníci vonné karty inspirované obsahem čtyř kanop – nádob na vnitřní orgány – patřících vysoce postavené šlechtičně Senetnaj, která žila kolem roku 1450 př. n. l.

Samotná rekonstrukce nebyla jednoduchá. Vědci vytvořili několik variant směsí, každou přibližně z dvaceti ingrediencí. Na projektu spolupracovali parfémář, archeochemik, archeolog i odborník na „čichové dědictví“. Moderní suroviny totiž nejsou totožné s těmi starověkými, a navíc musí být bezpečné pro dnešní návštěvníky. Cílem bylo co nejvěrněji napodobit původní chemické složení, ale zároveň respektovat současné standardy.

Voňavý zážitek

Podle kurátorů tento přístup mění způsob, jakým veřejnost vnímá mumifikaci. Místo hororových klišé a strašidelné estetiky se pozornost přesouvá k pochopení motivací starých Egypťanů a jejich snahy zajistit zesnulým důstojný přechod do posmrtného života. Vůně přidává emocionální a smyslovou hloubku, kterou samotné textové popisky nikdy nenabídnou.

S podobnou inovací přišlo také muzeum Moesgaard na předměstí dánského Aarhusu u příležitosti výstavy nazvané Starověký Egypt – posedlost životem (Ancient Egypt – Obsessed with Life). Kurátoři zde zaznamenali, že zapojení čichu zásadně proměnilo návštěvnický zážitek – minulost najednou nepůsobí vzdáleně a abstraktně, ale téměř hmatatelně.

Vědci doufají, že tento přístup nabídne muzeím nový nástroj, jak přiblížit dávné prostředí a praktiky pomocí smyslové interpretace. Pokud se trend uchytí, budoucí expozice by už nemusely nabízet jen pohledy do vitríny – ale plnohodnotné setkání s minulostí, která voní stejně jako před tisíciletími.

Image

Čtěte také

Závan minulosti: Už brzy budeme vědět, jak voněla Evropa v 16. století

Americký „lovec exoplanet“ vesmírný dalekohled Kepler sice svou činnost ukončil již v roce 2018, vědci ale stále těží z dat, která během své bezmála desetileté mise shromáždil. Tentokrát jde o pozoruhodný objev, který potěší všechny, kteří upírají svá očekávání k obyvatelným planetám. Exoplaneta HD 137010 b je téměř jako dvojče Země, jen s drobným rozdílem. Podle toho, co víme, je zřejmě studenější než Mars.

Zdá se, že jde o terestrickou planetu, která obíhá kolem oranžového trpaslíka spektrální třídy K, vzdáleného od nás asi 146 světelných let. Planeta by měla být velmi podobná Zemi, pokud jde o velikost – je větší jen asi o 6 procent. Shodou okolností má také nejspíš prakticky totožnou oběžnou dráhu, a svou mateřskou hvězdu oběhne za zhruba 355 dní.

Studený, ale nadějný svět

Existenci exoplanety HD 137010 b bude ještě nutné nezávisle ověřit, zatím jde jen o exoplanetárního kandidáta. Pokud se ale jeho existenci podaří potvrdit, půjde o mimořádně zajímavý objev. Exoplaneta HD 137010 b totiž podle dosavadních odhadů obíhá někde na vnějším okraji obyvatelné zóny své hvězdy. 

Problém je v tom, že dotyčný oranžový trpaslík je ve srovnání se Sluncem chladnější a jeho výkon je jen zhruba třetinový. Vědci na základě toho usuzují, že na povrchu exoplanety HD 137010 panují maximální teploty okolo mínus 90 °C, což zhruba odpovídá průměrné teplotě na povrchu dnešního Marsu. Ve hře jsou ale ještě další faktory.

Pro pozemšťana to možná může znít překvapivě, ale navzdory parametrům hvězdy a oběžné dráhy může exoplaneta HD 137010 b stále ještě být světem s mírným klimatem. Stačí například, pokud by měla atmosféru bohatší na oxid uhličitý než naše Země. Skleníkový efekt by v takovém případě zařídil zbytek. Prozatím je tato exoplaneta jedním z nejslibnějších světů pokud jde o obyvatelnost a zaslouží si naši pozornost.

Image

Čtěte také

Nejslibnější exoplaneta s podmínkami pro pozemský život připomíná oční bulvu

Málokdo ví, že i Helena Čapková měla nesporný literární talent a nemalé ambice. Vzpomínková kniha Moji milí bratři, kterou napsala, není jediným jejím dílem, i když určitě tím nejznámějším. Kde se u všech tří dětí vzal umělecký talent? Nejspíš za to mohla tak trochu maminka Božena Čapková, nadšená sběratelka podkrkonošského folklóru. Ta ve svých potomcích už v raném věku probudila zájem o literaturu.

Městečka pod horami 

Helena přišla na svět v roce 1886 jako nejstarší ze sourozenců v Hronově, v domě, který patřil rodičům její tehdy dvacetileté matky Boženy. Tam se narodil o rok později i Helenin bratr Josef. Normálně ale bydleli Čapkovi v Malých Svatoňovicích, kde pracoval doktor Čapek jako báňský a lázeňský lékař, a kde později přibyl do rodiny ještě nejmladší Karel. 

A proč poslal svou ženu rodit k jejím rodičům? Mělo to dobrý důvod. Před porodem totiž vypukla ve Svatoňovicích epidemie, a protože byl jako jediný lékař široko daleko v každodenním styku s nemocnými, oprávněně se obával o zdraví své ženy i ještě nenarozeného dítěte. Porod domluvil s hronovským kolegou. Nic navíc nenasvědčovalo tomu, že by se mohly vyskytnout problémy. Jenže porod čtyřkilové Helenky byl nadmíru komplikovaný a mladá maminka se z traumatu dlouho nemohla vzpamatovat.

Nesplněný sen

Jméno, které se v rodině vyskytne v budoucnu mnohokrát, dostala holčička po své babičce. Helena Novotná, laskavá a moudrá žena, byla dobrou duší rodiny a svou lásku spravedlivě rozdělovala mezi všechny vnoučata. Tak trochu vynahrazovala starším dětem matčin vlažný přístup po narození nejmladšího mazánka Karla. Maminka ho totiž nepokrytě zbožňovala a upřednostňovala, což muselo u Heleny i Josefa nutně vyvolávat minimálně lítost. Objektivně ale nutno říci, že rozmazlování v Karlově případě nemělo na jeho povahu vůbec negativní vliv. Vyrostl z něj plachý a velmi skromný člověk s pěkným vztahem ke svým sourozencům.

Helena byla hudebně nadaná a toužila se stát klavírní virtuoskou. Jenže paní Čapková rozhodla jinak. Poslala dceru na studia na brněnskou vyšší dívčí školu Vesna, aby získala vzdělání, které se jí bude hodit do manželství.

Vzorná ženuška, trochu spisovatelka

Na jednom vlasteneckém plese, kde Helena nemohla příliš tančit, protože ji tlačily vypůjčené boty, se jí začal dvořit absolutní netanečník, o třináct let starší právník a politik František Koželuha. A když ji pak tento „nápadník“ doprovázel domů, neztrácel čas a rovnou ji požádal o ruku. A osmnáctiletá Helena? Kývla! Nejspíš toužila uniknout z domova, kam ji to moc netáhlo. Zůstala tedy v Brně, stala se z ní vzorná manželka a matka dvou dcer. Ve volných chvílích začala psát. Měla v živé paměti maminčinu tvorbu, ale také příklad obou bratrů, kteří už měli své literární začátky za sebou.

Při psaní čerpala Helena především z vlastních zážitků. V prvotině Malé děvče vylíčila očima dítěte své dětství a mládí na venkově. Druhá kniha nesla název Kolébka a věnovala se Heleniným mateřským zkušenostem. Poté se dokonce pustila do psaní románu. Ten vyšel pod názvem O živé lásce. S vydáním knih jako sestra slavných bratrů problém neměla, pomohl jí hlavně Josef, který se také podílel na jejich grafické úpravě. Helena přispívala i do časopisů. Pak se ale ve druhé polovině 20. let literárně odmlčela…

Nevěsta babičkou

Když ve čtyřiceti letech náhle ovdověla, odstěhovala se z Brna na pražské Vinohrady, kde si v blízkosti dvojvilky svých bratrů pořídila dům. Pak se seznámila s právníkem a diplomatem Josefem Palivcem (1886–1975), který působil ve službách ministerstva zahraničních věcí jako kulturní atašé v Paříži. A prožila s ním krásnou pozdní lásku!

„Ty sama budeš nejkrásnější bibliofilská knížka, ve které budu s láskou listovati,“ vyznal se Heleně v jednom ze svých dopisů. Když se za něj v roce 1930 provdala, dávala k dobru, že „nevěsta už byla babičkou“. JUDr. Josef Palivec byl mimořádný muž. Nejen vzdělaný, ale také literárně činný - psal básně, povídky a eseje. Mimo to překládal z francouzštiny, španělštiny a angličtiny a dokonce i české básně do francouzštiny. A byl to on, kdo Helenu znovu povzbudil k literární činnosti.

Nelehká válečná a poválečná léta

V době okupace se oba manželé otevřeně postavili proti nacismu. Pomáhali lidem emigrovat, šířili ilegální tiskoviny, předávali důležité informace do ciziny. V té době začíná Helena vzpomínat na své dětství a bratry a pomalu se rodí rozsáhlá kniha Moji milí bratři.

V lednu 1945 byl ale Helenin manžel gestapem zatčen, krutě vyslýchán a týrán. Nikoho neprozradil. Ještě hůř však bylo po válce a zejména po únoru 1948. Bratři Čapkové jsou na indexu, Josef Palivec, který se netajil svými protikomunistickými názory, byl poslán z diplomatických služeb do výslužby a brzy do vězení. Dokonce jej chtěli udělat hlavou protistátní skupiny, ale pak si místo něj vybrali Miladu Horákovou.

Komunisti ho mučili hůř než nacisti za války – jejich metody si s těmi nacistickými nezadaly. Budili ho co deset minut a on musel stát v pozoru a hlásit se! Nic nepřiznal. Co taky, když byl nevinný. Jako jeden z mála odmítal papouškovat předepsané texty.

Za svého manžela bojovala 

Josefa Palivce nakonec odsoudili k dvaceti letům vězení, konfiskaci veškerého majetku a vysoké finanční pokutě. Perzekuována byla celá rodina a Helena Čapková žila na hranici bídy. Byla to ale odvážná žena. Nevzdala se a za svého manžela bojovala! Psala třem prezidentům – Gottwaldovi, Zápotockému i Novotnému, ale i Martě Gottwaldové. Žádala o milost či podmínečné propuštění. Marně. Nakonec dosáhla díky petici, pod niž získala podpisy dvaačtyřiceti spisovatelů, alespoň toho, že prezident Zápotocký snížil jejímu manželovi trest na deset let a prominul zbytek finanční pokuty.

Manželova návratu z vězení se sice dočkala, ale krátce nato v listopadu 1961 tato statečná žena umírá. Kvůli průtahům v nakladatelství se ani nedožila vydání své nejslavnější knihy Moji milí bratři. Ta v silně zcenzurované verzi vyšla pár měsíců po její smrti v roce 1962.

Image

Čtěte také

Čekání na lásku: Ferdinand Peroutka opouštěl v roce 1948 zemi i milovanou ženu