IRAS 07251-0248 je relativně blízká galaxie, která velmi intenzivně září v infračervené oblasti spektra. Její galaktické jádro je zahalené ohromným množstvím kosmického prachu a plynu. Pro optické dalekohledy jde proto o jen velmi obtížně prozkoumatelné prostředí. Mnohem lépe jsou na tom ale dalekohledy, které využívají oblast infračerveného záření.

K nim náleží i Webbův dalekohled, což využili astronomové v týmu, který vedl Ismael García-Bernete z Centra astrobiologie (CAB) ve španělském Villanueva de la Cañada. Díky spektroskopickým pozorováním Webbova dalekohledu vědci zjistili, že zahalené jádro galaxie IRAS 07251-0248 je nesmírně, až nečekaně bohaté na organické látky.

Organická galaxie

García-Bernete a jeho kolegové detekovali chemické signatury celé řady látek, které jsou přítomné v jádru této galaxie. Jde přitom o látky, které se tam vyskytují v plynném skupenství, v podobě ledu, a také jako zrnka prachu. Vědci byli na základě těchto dat schopni určit množství a teplotu jednotlivých látek, které se nacházejí v galaktickém jádru IRAS 07251-0248. 

Ukázalo se, že jde o bohatou sbírku malých organických molekul, zahrnujících například benzen, metan, acetylen, diacetylen a triacetylen. Astronomové také úplně poprvé mimo Mléčnou dráhu dokázali detekovat metylový radikál (CH₃), který v chemických sítích funguje jako klíčový meziprodukt při vzniku složitějších organických molekul, stavební článek při tvorbě uhlovodíků a jako spojovací „uzel“ mezi jednoduchými molekulami (např. metanem) a komplexnějšími sloučeninami. 

Podle Berneteho, je chemická komplexita mnohem vyšší, než předpokládaly současné teoretické modely. To naznačuje, že v jádrech těchto galaxií musí existovat stálý zdroj uhlíku, který bohatou chemickou síť průběžně „zásobuje“. Podrobnosti shrnuje studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Kosmické záření

Dosavadní představy vysvětlovaly vznik podobných molekul především vysokými teplotami nebo turbulentními pohyby plynu. Nová analýza však ukazuje na jiný mechanismus: kosmické záření. Intenzivní proudy vysokoenergetických částic mohou rozbíjet velké uhlíkaté molekuly – zejména tzv. polycyklické aromatické uhlovodíky – i prachová zrna bohatá na uhlík. Tím uvolňují menší organické molekuly do okolního plynu.

Studie navíc prokázala jasnou souvislost mezi množstvím uhlovodíků a intenzitou ionizace kosmickým zářením v podobných galaxiích. To silně podporuje hypotézu, že právě kosmické paprsky fungují jako klíčový chemický „spouštěč“.

Přestože tyto malé organické molekuly samy o sobě nejsou součástí živých buněk, mohou představovat zásadní mezistupeň v tzv. prebiotické chemii – tedy chemických procesech, které předcházejí vzniku života. Z podobných molekul se totiž mohou dále vytvářet aminokyseliny či nukleotidy, základní stavební kameny DNA a bílkovin. Objev tak naznačuje, že i extrémní prostředí galaktických jader mohou být překvapivě efektivními továrnami na organické molekuly.

Image

Čtěte také

Vesmírná laboratoř života: Astronomové našli u mladé hvězdy látky související s DNA a aminokyselinami

V hlubinách oceánu panuje téměř absolutní tma. Přesto tam žijí ryby, které musí lovit, unikat predátorům a orientovat se v temném prostoru. Jak to dokážou? Nová studie publikovaná v časopise Science Advances přináší překvapivou odpověď: některé hlubokomořské ryby využívají zvláštní hybridní světločivné buňky, které kombinují vlastnosti dvou základních typů receptorů v oku.

Objev z Rudého moře

U člověka i většiny obratlovců funguje zrak na jednoduchém principu: čípky slouží k vidění za denního světla a umožňují nám vnímat barvy a detaily. Tyčinky jsou citlivé na slabé světlo a pomáhají nám vidět za šera. Jenže v hlubinách oceánu, v takzvané „zónou soumraku“, nejsou ideální ani pro jeden z těchto systémů. Světla je tam příliš málo pro čípky a prostředí je vizuálně složité a proměnlivé. A právě zde podle vědců vstupují na scénu hybridní buňky.

Vědci zkoumali larvy tří druhů ryb z Rudého moře – stříbrníka hrotitého (Maurolicus mucronatus), světelníka rudomořského (Vinciguerria mabahiss) a lampovníka křídlatého (Benthosema pterotum). Právě u jejich larev objevili vědci v sítnici buňky, které mají společné znaky tyčinek i čípků. Nejde tedy o dvě oddělené kategorie, ale spíše o jakési přechodné řešení. 

Zajímavé také je, že stříbrníci si tyto hybridní buňky ponechávají i v dospělosti, světelníci a lampovníci je během vývoje ztrácejí a přecházejí na klasické tyčinky.

Evoluce není černobílá

Výzkum naznačuje, že světločivné buňky - tyčinky a čípky, neexistují jen jako dvě striktně oddělené skupiny. Podle vědců tvoří spíše kontinuum – spektrum možností. Podobné „přechodové“ fotoreceptory byly dříve nalezeny i u jiných obratlovců, například u kruhoústých nebo některých plazů a obojživelníků. To napovídá, že tato flexibilita může být velmi starým evolučním rysem a nikoli výjimkou.

Hlubokomořské larvy musí být schopné v temnotě najít potravu, vyhnout se predátorům a správně reagovat na bioluminiscenční signály okolí. Hybridní buňky jim pravděpodobně umožňují kombinovat citlivost na slabé světlo a zachovávat si schopnost reagovat na jemné světelné rozdíly. 

Studie připomíná, že příroda málokdy funguje podle jednoduchých kategorií. To, co jsme dlouho považovali za jasné dělení na „tyčinky“ a „čípky“, může být ve skutečnosti jen zjednodušený model. A někde hluboko pod hladinou, v šeru oceánské zóny soumraku, nám ryby z Rudého moře názorně ukazují, že evoluce je mnohem vynalézavější, než jsme si mysleli.

Image

Čtěte také

Žraločí zrak: Dokonalý nástroj podmořských lovců

Ještě nedávno Elon Musk tvrdil, že Měsíc je jen „rozptýlení“ a že lidstvo by mělo cílit na Mars. Teď ale přichází obrat: společnost SpaceX podle něj přesouvá svůj krátkodobý fokus na vybudování soběstačného města na Měsíci. Mars sice i nadále zůstává dlouhodobým cílem, první krok ale má vést jinam – k našemu souputníkovi.

Nejdřív na Měsíc

Hlavní důvod změny je čistě pragmatický. Cesta na Mars je logisticky i časově náročná, protože startovní okno se otevírá jen jednou za 26 měsíců a samotný let trvá přibližně půl roku. Jakákoli chyba nebo zdržení tak znamená roky čekání na další pokus.

Naproti tomu je Měsíc vzdálený jen dva dny letu a startovat k němu lze přibližně každých deset dní. To umožňuje rychlejší testování technologií, rychlejší opravy i rychlejší postup vpřed. Podle Muska by tak bylo možné vybudovat soběstačné měsíční město do deseti let, zatímco podobná kolonie na Marsu by zabrala více než dvě dekády.

Do hry ale vstupuje i obava z katastrofického scénáře. Musk otevřeně připouští, že se obává přírodní či člověkem způsobené katastrofy, která by přerušila zásobování mimozemské kolonie ze Země. Pokud by základna nebyla dostatečně soběstačná, její obyvatelé by nepřežili. Rychlejší budování infrastruktury na Měsíci tak podle něj zvyšuje šanci, že lidstvo vytvoří bezpečný „záložní civilizační přístav“ dříve, než by to bylo možné na Marsu.

Skutečný skok již brzy

Klíčovým nástrojem této strategie je plně znovupoužitelná raketa Starship, která má dopravovat obrovské množství nákladu i lidí. Dosud však absolvovala pouze 11 suborbitálních testů a stále před ní stojí řada technických milníků, včetně úspěšného orbitálního letu a tankování paliva ve vesmíru. Právě možnost přečerpávání paliva na oběžné dráze je zásadní, protože každá lunární mise bude vyžadovat sérii podpůrných startů s kosmickými „tankery“.

Muskova vize přitom nekončí u obytných habitatů. Hovoří také o budoucích měsíčních továrnách, které by využívaly místní zdroje k výrobě satelitů a jejich vysílání dál do vesmíru. Takový průmysl by podle něj mohl pomoci lidstvu posunout se po tzv. kardašovově škále (viz Od planetární k hvězdné civilizaci), jež hodnotí civilizace podle množství energie, které dokážou ovládat. Lidstvo zatím nedosáhlo ani prvního stupně této škály, tedy plného využití energie vlastní planety.

Plány SpaceX se zároveň prolínají s americkým programem Artemis, jehož cílem je návrat astronautů na Měsíc a vybudování trvalé přítomnosti kolem roku 2030. NASA vybrala Starship jako lunární přistávací modul pro misi Artemis III, která by měla dopravit lidi na povrch koncem tohoto desetiletí. Vývoj však provází zpoždění a konkurence nespí. Například společnost Blue Origin Jeffa Bezose otevřeně usiluje o roli alternativního dodavatele lunárních technologií.

Mars tímto obratem nezmizel z plánovací mapy. Musk stále opakuje, že pilotovaná mise by mohla proběhnout kolem roku 2031 a že práce na cestě k rudé planetě poběží paralelně. Měsíc má však být prvním cílem, jakýmsi zkušebním polem pro meziplanetární civilizaci.

Pokud se plány technologického magnáta podaří naplnit, mohlo by během dekády vzniknout první město mimo Zemi. Soběstačná lunární kolonie by přitom fungovala jako pomyslný odrazový můstek pro skutečný meziplanetární skok směrem k Marsu.

Image

Čtěte také

K založení fungující kolonie na Marsu je zapotřebí nejméně 22 lidí

Jindřich VIII. Tudor (1491–1547) obdivoval tradiční ideály a ctnosti válečníka a rytíře, proto se je snažil ztělesňovat. V mládí byl energickým a pohledným atletem, vynikal ve sportech jako lov, zápas nebo tenis. Nejvíce ale miloval účast na rytířských turnajích. Historické záznamy nicméně naznačují, že v oficiálních zprávách a uměleckých dílech byly jeho výkony často přeháněny. Naposledy se klání zúčastnil v roce 1536, kdy utrpěl vážné zranění, jež jeho turnajovou kariéru ukončilo.

Prestiž rytíře a válečníka

Po celou svou vládu Jindřich VIII. usiloval o to, aby byl vnímán jako pravý nástupce bájného krále a rytířského ideálu Artuše či skvělých a úspěšných válečníků typu Jindřicha V. ( 1413–1422), který proslul jako vítěz nad Francouzi ve stoleté válce a hrdina známé hry Williama Shakespeara. Jenže tažení proti Francii v 16. století byla neuvěřitelně drahá a přinesla jen málo významných dlouhodobých územních zisků. Jindřich VIII. sice v počátcích vlády trval na tom, že své vojáky povede proti francouzským šikům sám, ale jeho skutečné velení na bojišti bylo omezené a vždy stál mimo největší řeže.

V roce 1544 se třiapadesátiletý král postavil navzdory oslabenému zdraví do čela obléhání Boulogne. Šlo o další neúspěšný pokus o znovuzískání rozsáhlých francouzských území a poslední válečnou akci, jíž se osobně zúčastnil. Právě při této příležitosti si na sebe možná vzal i zbroj vyrobenou na míru v italské Lombardii. Pravděpodobně ji dodal milánský obchodník známý v Anglii jako Francis Albert, jenž obdržel královskou licenci na dovoz a prodej luxusního zboží.

Impozantní polní brnění, které bylo vyrobeno z oceli, zlata, textilu a kůže, se mohlo používat jak na koni, tak při chůzi, ale s ohledem na královo zdraví a obezitu se spíše hodilo pro reprezentaci či krátká vystoupení na bojišti. Brnění je nápadně velké, na výšku měří 184,2, na šířku 83,8 centimetru a váží 22,91 kilogramu. Připomeňme, že Jindřich VIII. v této době vážil okolo 136 kilogramů, takže je nepravděpodobné, že by se v brnění dokázal aktivně zapojit do bojů.

Nádherné pancíře zdobené zlatem sloužily k jeho sebeprezentaci coby legitimního, silného a úspěšného vladaře z Boží milosti. Náprsník a zátylník tvoří horizontálně překrývající se pláty spojené nýty a vnitřními koženými pásky, které zajišťují pružnost.

Dekorace sestávající z listoví, malých bůžků zvaných putti, běžících psů, renesančních svícnů a groteskních ornamentů jsou typicky italské. Původně byla zbroj vybavena odnímatelným zesíleným náprsním plátem, k němuž byla připevněna opěrka kopí, a zesílením levého ramenního chrániče. Tyto části se ale nedochovaly, zatímco původní dvojice výměnných předloktí se nacházejí v královské sbírce ve Windsorském zámku.

Dědictví „šíleného rváče“

Po návratu z tažení u Boulogne daroval Jindřich VIII. zbroj svému oblíbenému dvořanovi Williamu Herbertovi, pozdějšímu vykonavateli jeho závěti a prvnímu hraběti z Pembroke. Herberta, přezdívaného „šílený rváč“, si monarcha oblíbil již jako panoše pro jeho dravou ambicióznost spojenou se stejně prudkou povahou a horkokrevností. Zahrnul ho přízní a bohatstvím. Stali se dokonce švagry, neboť Herbert se oženil se sestrou poslední Jindřichovy manželky, královny Kateřiny Parrové.

Zbroj byla vystavena v Herbertově rodinném sídle Wilton House až do dvacátých let 20. století, kdy ji koupil americký sběratel a spolumajitel největšího naleziště zlata v Nevadě Clarence Mackay. Ten během velké hospodářské krize zbankrotoval a brnění spolu s dalšími artefakty prodal Metropolitnímu muzeu umění v New Yorku.

Image

Čtěte také

Železní jezdci proti všem: Jak si vedli středověcí rytíři na bitevním poli?

V poslední době se objevují indicie, že devastující Alzheimerova choroba a další typy demencí, které ničí mozek lidí v pokročilém věku, minimálně zčásti souvisejí s infekcemi bakteriálního a virového původu. Naznačuje to i nový výzkum, podle něhož je s intenzivnějším rozvojem Alzheimerovy choroby spojená běžná bakterie.

Jde o chlamydii Chlamydia pneumoniae, záludnou bakterii, která se snadno přenáší, vyvolává zápaly plic, hltanu, průdušek a objevuje se i v dalších orgánech. Chlamydiemi je přitom nakaženo 60 až 80 procent lidí, u nichž dlouhodobě přežívají v imunitních buňkách a projevují se opakovanými infekcemi.

Chlamydie a Alzheimerova choroba

Profesorka na oddělení neurochirurgie Maya Koronyo-Hamaouiová z Univerzity zdravotnických věd Cedars-Sinai v Los Angeles a její kolegové nalezli tyto chlamydie ve tkáni oční sítnice. Jejich množství přitom narůstalo s mírou degenerace mozku u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Nejde o důkaz příčiny – studie neprokazuje, že by bakterie Alzheimerovu nemoc vyvolávala. Ukazuje však, že chronická infekce a dlouhodobý zánět mohou hrát v procesu poškozování mozku významnější roli, než jsme si dosud mysleli.

Podle neurochiruržky Hamaouiové může oko fungovat jako svého druhu „okno do mozku“. Sítnice je totiž vývojově i biologicky součástí centrálního nervového systému. Pokud se tedy v oku objeví známky bakteriální infekce a zánětu, mohou odrážet podobné procesy probíhající v mozku.

Zajímavé je, že vyšší výskyt bakterie byl častější u lidí s genetickou variantou APOE4, která je dobře známým rizikovým faktorem Alzheimerovy choroby. To naznačuje, že infekce může být zvlášť problematická u geneticky náchylných jedinců.

Experimenty na lidských neuronech a myších modelech Alzheimerovy choroby ukázaly, že infekce chlamydií Chlamydia pneumoniae zvyšují záněty v nervové tkáni, podporují odumírání neuronů, zhoršují kognitivní funkce a zvyšují tvorbu a hromadění amyloid-beta plaků.

Právě amyloidové plaky jsou přitom jedním z hlavních patologických znaků Alzheimerovy choroby. Zda je bakterie přímým spouštěčem těchto procesů, nebo se pouze „přiživuje“ na již oslabeném mozku stárnoucího organismu, zatím zůstává otevřenou otázkou.

Infekční hypotéza

Nejde o první studii, která spojuje infekce a neurodegenerativní choroby. Například bakterie způsobující onemocnění dásní Porphyromonas gingivalis byla nalezena v mozcích pacientů s Alzheimerovou chorobou a v pokusech na zvířatech urychlovala tvorbu amyloidových plaků. Virus HSV-1, který je původcem oparu, byl v některých studiích spojován s až dvojnásobným rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby.

Tyto práce jsou však převážně observační. Nedokazují příčinný vztah a nevylučují, že infekce může být spíše důsledkem oslabené imunity než primární příčinou nemoci.

Některé hypotézy naznačují, že respirační patogeny jako Chlamydia pneumoniae mohou pronikat do mozku přes nosní dutinu a čichové dráhy. Výsledky jsou ale zatím nejednoznačné a mechanismy zůstávají nejasné. Velkou pozornost vědci věnují také změnám ve složení střevního mikrobiomu. Studie totiž ukazují, že lidé s Alzheimerovou chorobou mají odlišné mikrobiální složení střev, byť stále není jasné, zda tyto změny nemoc způsobují, nebo ji pouze doprovázejí.

Oko jako okno do mozku

Jedním z nejzajímavějších aspektů nové práce je možnost využít sítnici jako relativně snadno dostupné „zrcadlo“ mozkových procesů. Pokud by se potvrdilo, že bakteriální infekce a zánět v sítnici odrážejí patologii mozku, mohlo by to otevřít cestu k včasnější diagnostice, sledování rizikových osob a případně i novým terapeutickým strategiím.

Autoři studie publikované v časopise Nature Communications dokonce naznačují, že cílení na infekční a zánětlivé procesy by mohlo představovat nový směr léčby Alzheimerovy choroby.

Přestože výzkum vědců z Cedars-Sinai nepřináší definitivní odpověď na otázku, zda bakterie způsobují demenci, posiluje stále častěji diskutovanou myšlenku, že mozek nestárne izolovaně – ale v úzkém propojení s imunitním systémem, mikroorganismy a chronickým zánětem.

Alzheimerova choroba tak možná není jen důsledkem „chyb v proteinech“, ale také dlouhodobého boje organismu s infekcemi, které jsme dosud považovali za okrajové. Odpověď na to, zda jsou bakterie spolupachatelem, nebo jen svědkem rozpadu mozku, bude vyžadovat další roky výzkumu.

Image

Čtěte také

Včasná výstraha: Nový test odhalí Alzheimerovu chorobu až desetiletí dopředu

Tank Panther vznikl jako německá odpověď na sovětské T-34. Od počátku jej provázela kombinace ambiciózních požadavků, technické složitosti i politických tlaků. Jeho vývoj navázal na předválečné projekty středních tanků, které však po zkušenostech z východní fronty přestaly vyhovovat, a soutěž několika firem nakonec vyhrála konstrukce společnosti MAN. 

Zrození šelmy

Panther se postupně vyráběl v několika verzích a představoval výrazný kvalitativní skok v palebné síle i pancéřování, zároveň však byl náročný na výrobu i provoz. Přestože šlo o moderní a perspektivní konstrukci, která ovlivnila i poválečný vývoj obrněné techniky, už od počátku bylo zřejmé, že její zavádění do služby nebude bez problémů.

Image

Čtěte také

Zrození ocelové šelmy: Vývoj německého tanku PzKpfw V Panther

Zkoušky prototypů a prvních sériových kusů tanku Panther ukázaly, že kromě působivých parametrů přináší obrněnec také spoustu problémů. Panther představoval úplně nový design s množstvím dosud neozkoušených prvků, což se nejvíce týkalo pohonné soustavy. Vážné potíže se kupodivu zpravidla nevyskytovaly u převodovek, ale daleko hůře si vedly motory Maybach (zejména palivové pumpy) a jednoznačně největším zdrojem poruch se staly koncové převody kol. Pojezdové ústrojí s pásy tak vydrželo 2 000–3 000 km provozu, kdežto motor jen 1 000–1 500 km a koncové převody vykazovaly absurdně krátkou životnost, jen přibližně 150 km.

Křest u Kurska

Rychle se tedy ustálila praxe přesouvat vozidla i na krátké vzdálenosti po železnici, aby jejich mechanické prvky trpěly co nejméně. Navzdory veškeré snaze generálové na jaře 1943 tvrdili, že panther dosud není připraven k boji, ale přesto jej Wehrmacht v květnu formálně zařadil do služby. Nové obrněnce měly dokonce hrát klíčovou úlohu v chystané letní ofenzivě u Kursku, na čemž Hitler skálopevně trval. Premiéra pantherů v této bitvě stále představuje kontroverzní téma, jelikož se mnohdy tvrdí, že šlo o velký debakl a o jasný důkaz jejich nespolehlivosti.

Dokumenty ale nabízejí složitější obraz. Je pravda, že poruchy vyřadily velkou část PzKpwf V, ještě větší ztráty však způsobila Rudá armáda. Generál Heinz Guderian, který hlasitě kritizoval spěšné zavedení tanku do služby, ve své zprávě upozorňoval nejen na technické potíže, ale též na nedostatečný průzkum bojiště či chybnou taktiku. Mnoho pantherů totiž vyřadily sovětské miny a projevilo se i slabé krytí křídel tankových útvarů německou pěchotou.

K velkému počtu poruch navíc přispívala nezkušenost řidičů, kteří prostě nedostali potřebný čas na seznámení s novou technikou. Guderianova zpráva však nabízela i důvody k optimismu, protože chválila mimo jiné čelní pancíř vozidel a skvělou výzbroj. Nový kanon 7,5 cm KwK 42 s kvalitním zaměřovačem umožňoval přesnou střelbu na vzdálenost okolo 1 500 metrů a povedly se dokonce i zásahy na vzdálenost 3 000 metrů.

Kořist po Němcích

Díky změnám během výroby i pokračujícímu výcviku se dařilo problémy řešit. Panther tudíž nadále představoval provozně náročný typ, ale spolehlivost se oproti létu 1943 zvýšila. Obrněnec nabízel výtečnou palebnou sílu a odolné pancéřování, takže si opakovaně dokázal poradit s početní přesilou. Získal si respekt u nepřátel, kteří přijali do výzbroje kořistní kusy, a to ve větším měřítku než u členů Osy, protože z těch zavedlo PzKpfw V jen Maďarsko. Zájem o ně sice projevila též Itálie a Rumunsko, oba státy však změnily strany dříve, než mohly žádané obrněnce získat.

Několik desítek kořistních pantherů sloužilo v Rudé armádě, která je přidělovala nejlepším osádkám T-34 coby specifickou formu odměny, a dokonce zformovala i několik malých jednotek (zřejmě rot) s těmito tanky, jež dostaly ruský název T-V Pantěra. Dva kořistní kusy používala britská armáda (ačkoli se patrně nikdy nedostaly do boje) a právě pod dohledem Britů bylo několik PzKpfw V vyrobeno ještě po válce kvůli testům. Do boje se ale zapojily panthery v rámci de Gaullových vojsk, po válce pak Francie provozovala přes 40 exemplářů a poslední vyřadila až v roce 1952. Panthery používalo také Bulharsko, Rumunsko a Československo. První dva dostaly kořistní vozidla od Rudé armády, zatímco ČSR mohla převzít tanky, jež u nás zanechali Němci. 

Celkem šlo o stovky kusů, z nichž si armáda vybrala ty v nejlepším stavu. Po opravách zavedla 32 tanků Panther a 12 vyprošťovacích bergepantherů pod označeními T-42/75 a VT-42. Všechny se však po užívaly jen omezeně pro výcvik a většinu času stály ve skladech, než je čs. armáda v 50. letech vyřadila.

Vliv na poválečný vývoj

O odkoupení čs. pantherů se zajímali Izraelci, avšak odradila je vysoká cena. Také západoněmecký Bundeswehr studoval scénář zavedení PzKpfw V či výrobu modernizované verze. Z politických důvodů ale dostaly přednost americké tanky, ačkoliv sám tento návrh prokazuje, že základní konstrukce pantheru působila hodnotně ještě v 50. letech. S tím ostatně souvisí také další téma, totiž klasifikace PzKpfw V a jeho vliv na poválečný vývoj techniky. Občas se totiž vyskytuje názor, že by se dal pokládat za první typ nové kategorie MBT (Main Battle Tank). 

Ta se zrodila za studené války a odrážela zkušenosti z nedávno skončeného konfliktu, protože se projevily přednosti i slabiny těžkých, středních a lehkých tanků. Hlavní bojové tanky se vyznačují víceúčelovým použitím jako střední, nabízejí palebnou sílu a pancíř těžkých a pohyblivost těch lehkých.

Němci navrhli panther jako univerzální střední tank s hmotností téměř 45 tun, ovšem odpovídal tomu, co se v jiných armádách pokládalo za těžké typy (IS-2 vážil 46 tun a M26 Pershing 42 tun), takže v tomto smyslu šlo o pomyslný krok k MBT. Z hlediska pohyblivosti však za lehkými tanky zaostával, jelikož Němci zkrátka neměli adekvátně silný motor. Dá se tudíž říci, že „pravé“ MBT začaly vznikat až na přelomu 50. a 60. let, kdy se objevily nové koncepce dieselů a turbín. 

Každopádně platí, že PzKpfw V i některé jeho konkrétní prvky ovlivnily poválečný vývoj. Nejvíce to platí o Francouzích, protože jejich 75mm kanon CN-75-50 přímo navazoval na KwK 42, jejich první poválečné motory a převodovky čerpaly z těch německých a panther se částečně promítl i do koncepce tanků ARL 44 a AMX-50. Jeho vliv lze rozeznat také v některých švédských vozidlech a v návrzích, z nichž poté vzešel německý typ Leopard. To vše dokazuje, že panther představoval vskutku nadčasovou konstrukci. 

Image

Čtěte také

Dravá kočka a její konkurenti: Jaké jsou přednosti a nedostatky tanku Leopard 2

V dubnu 1951 usedl Jack Kerouac k psacímu stroji a během pouhých tří týdnů v horečnatém tempu vytvořil první kompletní verzi románu Na cestě (On the Road) – knihy, která se později stala manifestem beatnické generace. Nešlo však o běžný rukopis. Kerouac si slepil archy průklepového papíru do souvislého pásu, aby nemusel přerušovat tok psaní výměnou listů. Výsledkem byl zhruba 37 metrů dlouhý svitek textu bez kapitol a bez odstavců.

Právě tento legendární svitek nyní míří do aukce a podle odhadů se jeho cena může vyšplhat až ke čtyřem milionům dolarů (v přepočtu zhruba 80 milionů korun). Dražbu pořádá aukční síň Christie's v rámci prodeje rozsáhlé sbírky zesnulého podnikatele a majitele klubu Indianapolis Colts Jima Irsaye, který zemřel v roce 2025. Aukce je naplánovaná na 12. března v New Yorku. 

Spontánní próza na jeden nádech

Román Na cestě vznikal z Kerouacových zápisků z konce 40. let. Tento polobiografický příběh sleduje putování Sala Paradise (Kerouacovo alter ego) a Deana Moriartyho (inspirovaného další výraznou postavou beatnické generace Nealem Cassadym) napříč Spojenými státy. Hrdinové hledají svobodu, intenzivní prožitek i smysl života v rytmu jazzu, experimentů a vzdoru vůči konvencím poválečné Ameriky.

První verze textu byla velmi syrová a vydavatelé požadovali zásahy: změnu skutečných jmen postav i úpravy otevřených sexuálních pasáží. Teprve po těchto editacích vyšel román v roce 1957 a navzdory rozporuplným kritikám se okamžitě stal kulturní událostí. Dodnes je považován za jeden z klíčových textů celého beatnického hnutí.

Odborníci označují svitek za jeden z nejikoničtějších literárních artefaktů 20. století. Podle specialistky aukční sítě Christie’s Heather Weintraubové jde o „nejdůležitější literární dokument, který je stále v soukromých rukou“. Když se rukopis rozvine, skutečně připomíná cestu – dlouhou, nepřerušovanou linii textu, která fyzicky ztělesňuje samotný princip románu.

Sbírka plná ikon

Kerouacův svitek je součástí mimořádné kolekce Jima Irsaye, která zahrnuje 199 předmětů moderní kulturní historie. Dražit se budou kromě původního Kerouacova strojopisu například nástroje spojené se skupinou The Beatles, rukopis textu „Hey Jude“ od Paula McCartneyho, předměty po Kurtu Cobainovi či Princi.

V nabídce je také zajímavá sportovní relikvie - sedlo legendárního dostihového koně Secretariat nebo dres, který měl na sobě Wayne Gretzky při svém 500. gólu v NHL.

Image

Čtěte také

Aukční dům Christie’s vydražil vzácný Einsteinův rukopis za 13 milionů dolarů

I po více než sedmi dekádách výzkumů zůstává na pomyslné mapě genetiky značný počet bílých míst. Objev Jamese Watsona a Francise Cricka lze však stále považovat za ohromný skok kupředu. Do té doby připomínalo bádání na daném poli sestavování gigantické skládačky, u níž nikdo nezná ani počet dílků, ani výsledný obraz. O kyselině deoxyribonukleové neboli DNA se nevědělo o mnoho víc, než že existuje. Již v roce 1869 ji sice popsal Friedrich Miescher, tehdy ovšem ještě neměl tušení, že se mu podařilo izolovat molekulu nesoucí genetickou informaci.

Předehra k objevu

Švýcarský přírodovědec ve skutečnosti zkoumal bílé krvinky z hnisu v obvazech raněných a jen náhodou přitom zjistil, že jádra leukocytů obsahují dosud neznámou látku nebílkovinné povahy. Podle místa výskytu ji nazval nuklein, z latinského „nukleus“ čili „jádro“, nicméně jej nezaujala natolik, aby se jí dál věnoval.

Zmíněný úkol tak připadl až dalším generacím vědců: O dvě desetiletí později přišel Richard Altmann na to, že jde o kyselinu. Mezi léty 1885 a 1901 se jejímu intenzivnímu výzkumu věnoval další Němec, Albrecht Kossel. A ten také nakonec identifikoval a popsal její čtyři báze – adenin, guanin, thymin a cytosin – známé podle prvních písmen svých názvů jako A, G, T, a C (viz Všední jména nevšedního objevu).

Za svůj objev sice Kossel v roce 1910 obdržel Nobelovu cenu, pořád ovšem zbývalo odhalit řadu neznámých. Další z množství buněčných tajemství rozlouskl kanadský imunolog Oswald Avery, když po půlstoletí čekání na zásadnější průlom zveřejnil v roce 1944 revoluční zjištění, že právě DNA ukrývá dědičný kód. Vědci však nemohli s bádáním pokročit, aniž by vyjasnili klíčovou otázku: Jakou má vlastně zmíněná molekula strukturu?

Synku, máme to!

Odpověď přinesli dva kolegové z univerzity v anglické Cambridgi, tehdy 37letý Crick a o 12 let mladší Watson. „Myslíme si, že jsme objevili základní kopírovací mechanismus, jímž život pochází ze života,“ napsal první zmíněný 19. března 1953 v dopise pro svého 12letého syna Michaela. Zevrubně mu v něm vylíčil, jak přesně DNA vypadá a funguje, a chlapec se tak jako jeden z prvních na světě seznámil se strukturou dvojité šroubovice. S prezentací převratného objevu totiž dvojice čekala ještě déle než měsíc, načež se o něm celý svět mohl dočíst v časopise Nature. Mimochodem, onen sedmistránkový dopis se dochoval a v roce 2013 se vydražil za 5,3 milionu dolarů, což z něj učinilo nejdražší dokument svého druhu v historii.

Černobílá fotografie obou vědců hrdě pózujících s velikým modelem DNA obletěla planetu, ovšem zároveň poněkud neprávem strhla pozornost pouze na ně. Ve skutečnosti by však Crick s Watsonem popsaného úspěchu nedosáhli bez přispění dalších kolegů, kteří jim přinejmenším pomohli prošlapat cestičku. Opomíjenou osobností zůstává i Rosalind Franklinová, jež jako jedna z prvních žen dosáhla úspěchu v typicky mužských oborech, jakými chemie a fyzika v polovině minulého století byly. Vědkyně působící na King’s College London se věnovala metodě rentgenované krystalografie, jejíž pomocí odhalila, že má kyselina v buněčném jádře strukturu dvojité šroubovice.

Franklinová také pravděpodobně pochopila, že jsou oba řetězce komplementární, což umožňuje replikaci molekuly. Bez této zcela zásadní informace by později Crick a Watson nemohli nikdy dojít ke svým závěrům a vytvořit reálný model. S využitím obyčejné stavebnice zobrazili opakující se motiv bází spárovaných vždy po dvojicích A–T a C–G, propojených vodíkovými vazbami. Poznatky své kolegyně přitom údajně využili bez svolení a v článku její přínos zmínili jen okrajově.

Tři muži na pódiu

Možná by dnes veřejnost znala jméno Rosalind Franklinové lépe, kdyby v roce 1962 spolu s Watsonem a Crickem vystoupala na pódium pro Nobelovu cenu. Nadaná badatelka, jež se později věnovala virologii, však pět let předtím v pouhých 37 letech podlehla rakovině. Vědecké ocenění tak místo ní přebíral její kolega Maurice Wilkins, třetí muž, jenž hrál v popsaném dobrodružství stěžejní roli.

Ve své laboratoři v King’s College London rovněž zkoumal nukleové kyseliny, a právě on dvojici slavnějších kolegů ukázal rentgenový snímek DNA pořízený Franklinovou – tzv. fotografii 51. Na základě toho mohli Watson a Crick dojít ke správnému závěru. O sestavení molekuly kyseliny deoxyribonukleové se totiž v minulosti již někteří vědci neúspěšně pokusili: Nejvíc přitom zřejmě proslul chybný třívláknový model amerického chemika Linuse Pauliga, který však zároveň jako první přišel se správnou myšlenkou, že by DNA mohla mít strukturu šroubovice.

Spirála nesoucí život

Po určení struktury DNA už byl jen krůček k tomu, poodhalit princip jejího fungování – jinými slovy odkrýt způsob, jakým se dědičná informace přenáší. Velký milník znamenalo rozluštění genetického kódu, tedy souboru pravidel, podle nichž DNA umožňuje vznik jednotlivých aminokyselin. Genetický kód je u většiny známých organismů univerzální, ale sekvence nukleotidů zjednodušeně řečeno určuje, že z jedné buňky vznikne sinice a z jiné člověk. Poté, co v 70. letech hned několik vědců nezávisle na sobě vyvinulo první jednoduché metody sekvenování DNA, dovolující „přečíst“ pořadí nukleotidů, mohli začít pracovat na gigantické výzvě – zmapování genomu jednotlivých organismů.

Tím by se vědcům, a zejména lékařům otevřela cesta například k pochopení toho, které konkrétní geny zodpovídají za dědičné choroby. A co víc: V budoucnu by se mohli pokusit uvedeným nemocem předcházet díky cíleným zásahům. Potíž tkví v tom, že informace ukrytá v buňkách je extrémně komplikovaná a její přečtení znamená časově i technologicky nesmírně náročný úkol. I v případě jednobuněčných bakterií, považovaných za organismy s nejjednodušším a nejkratším genomem, jde obvykle o víc než milion párů bází.

Genom jako otevřená kniha

V roce 1995 oznámil tým amerického genetika Craiga Ventera, že úspěšně přečetl genom bakterie Haemophilus influenzae. V následujících letech přibývalo organismů, jejichž genetická informace přestávala být pro vědce tajemstvím, a od těch jednobuněčných se badatelé postupně přesouvali k vyšším – až nakonec došlo i na člověka.

Práce započaly již v 80. letech a v roce 1990 potom odstartoval ambiciózní Human Genome Project alias HUGO, jehož prvním ředitelem se nestal nikdo jiný než James Watson. Loni v listopadu Watson jako poslední z trojice objevitelů ve věku 97 let skonal, Crick a Wilkins zemřeli krátce po sobě už v roce 2004.
Dožili se však toho, kdy spolupracující vědci z univerzit celého světa o rok dřív oznámili, že úspěšně popsali všech zhruba 20 tisíc lidských genů.

V současnosti se sekvenování genomu nachází opět o něco dál a do oboru se zapojila i řada soukromých firem. Každý zájemce si tak teoreticky může zaplatit „přečtení“ vlastní DNA.

Všední jména nevšedního objevu

Dvě báze DNA pojmenoval Albrecht Kossel podle částí zvířecích těl, z jejichž buněk kyselinu deoxyribonukleovou izoloval: Adenin vzešel z řeckého výrazu pro žlázu v odkazu na slinivku a thymin z latinského termínu pro brzlík.

Guanin byl známý již od roku 1844, kdy jej německý chemik Julius Unger identifikoval v ptačím trusu zvaném guano. 

Cytosin pak získal název založený na předponě cyto- s významem „buňka“. 

Image

Čtěte také

„Otec DNA“ James Watson přišel o čestné tituly kvůli rasistickým výrokům

U německého Eilslebenu v Sasku-Anhaltsku, asi 100 kilometrů východně od Hannoveru, se se v minulosti nacházela raně neolitická osada, která sloužila jako výspa nejstarších zemědělců ve střední Evropě. Lokalita byla objevena asi před 50 lety a od té doby tam probíhaly intenzivní vykopávky. Osada se rozkládala na téměř osmi hektarech a představovala jedno z největších osídlení z raného neolitu v tomto regionu.

Obyvatelé vesnice patřili ke kultuře s lineární keramikou a do oblasti se dostali v rámci migrace dávných neolitických zemědělců před 7 500 lety z dnešního západního a středního Turecka. Podle archeologů v Eilslebenu žili lidé z prvních generací těchto zemědělců. Nebyli ale sami.

Kulturní vliv lovců

Archeoložka Laura Dietrichová z německé Univerzity Martina Luthera a její spolupracovníci v Eilslebenu objevili čelenku či ozdobu hlavy vyrobenou z lebky srnce, a také nástroje z parohů. Jde o materiál, se kterým podle archeologických nálezů lidé kultury s lineární keramikou obvykle nepracovali. Podle vědců tyto nálezy naznačují, že neolitičtí zemědělci byli v kontaktu s lovci a sběrači, kteří tu žili před nimi, ať už byla povaha těchto kontaktů jakákoliv.

Podobné srnčí čelenky, staré až 11 tisíc let, byly nalezeny na řadě dalších míst Evropy, kde žili mezolitičtí lovci-sběrači. V tomto případě jsou ale podle Dietrichové důkazem přenosu technologií mezi lovci a neolitickými zemědělci. Nešlo přitom jen o praktické dovednosti. Pokud si dávní zemědělci osvojili výrobu rituální čelenky, mohlo by to naznačovat, že přejímali také symbolické a náboženské prvky.

Archeologický výzkum také ukázal, že osada neolitických zemědělců byla opevněná - vědci zde odkryli pozůstatky opevnění (val a příkop), které naznačují, že osadníci chtěli své území chránit. Vzniká tak paradoxní obraz, kdy si první zemědělci budují obranné příkopy a současně do své kultury začleňují prvky původních obyvatel.

Evropská křižovatka

Dnešní Evropané v sobě nesou genetické stopy tří hlavních skupin: mezolitických lovců-sběračů, neolitických zemědělců z Anatolie a Egejské oblasti, a pozdějších pastevců z pontsko-kaspické stepi (tzv. jámové kultury). Současné genetické studie zatím ukazují jen omezené mísení mezi prvními farmáři a lovci-sběrači. Nález z Eilslebenu ale naznačuje, že se nemuselo vždy jednat o mísení genů. Dávné kontakty se mohly omezovat i na kulturní výměnu.

Osada u Eilslebenu tak možná představuje jakýsi „kontaktní bod“ mezi dvěma epochami. Zemědělství bylo převratnou inovací, která změnila Evropu navždy. Přechod k usedlému životu ale nepředstavoval náhlý zlom - staré rituály, materiály i myšlenky přežívaly – a někdy se přenesly do úplně nového světa polí a hrnčířských pecí.

Image

Čtěte také

Pivem proti nájezdníkům! Jak vznikla kultura, ze které vzešla Evropa?

O legendárním pražském podniku, který stával v těsném sousedství s kostelem sv. Apolináře a kde se scházela pražská galerka, koluje mnoho mýtů. Jedová chýše údajně existovala již ve 13. století. Původně se jí říkalo krčma Na vinici, neboť všude kolem na albertovských stráních se pěstovala vinná réva a ještě dnes tu najdeme její dávno zplanělé pozůstatky.

Jak ke svému jménu přišla?

Podle legendy do krčmy jednoho dne vešel král Václav IV. v přestrojení za dvorního šaška v doprovodu svého kata a mezi zdejšími štamgasty objevil dva lotry, kteří se jej svého času pokusili ve Vídni otrávit. Král se rozhodl pro odvetu: katovi přikázal, aby jim namíchal do vína pořádný utrejch. Krčma rázem dostala nový název – Jedová chýše.

Jiné vysvětlení nám zanechal novinář Egon Ervín Kisch. Podle něj získala pojmenování díky studentům medicíny, kteří v blízkých špitálech pracovali s jedy. Když byli zvlášť rozkurážení, přinesli si z blízké patologie mrtvolu a tančili s ní. Dovádět sem chodily i porodní báby a ošetřovatelky, mísili se tu Češi s německými buršáky.

Jedovka zažila i mezinárodní skandál, když se v ní v roce 1904 pokusil skrýt Mathieu, bratr kapitána Alfreda Dreyfuse, odsouzeného ve Francii pro údajnou vlastizradu. Mathieu byl stíhán za spoluvinu a oba bratři měli být za trest deportováni na Ďábelské ostrovy. Úkryt ale vyzradil jeden z místních mladíků špionce, Mathieu byl zatčen a hospoda vytlučena. 

Nejen galerka

Přesto „Jedovka“ fungovala ještě ve dvacátých letech minulého století, kdy se do ní stahovala hlavně pražská spodina, zlodějíčci, pasáci a prostitutky. Zpráva z roku 1925 ale praví, že sem občas zavítali i intelektuálové a umělci. Mladý básník Vladimír Holan se tu seznámil s o sedm let starší Františkou Švehlovou, která rovněž psala básně. Malíři sem chodili malovat karbaníky; možná, že mezi nimi byl i začínající František Tichý.

Nízký domek se šindelovou střechou byl zbořen kolem roku 1933 a na jeho místě postavil architekt Josef Kalous funkcionalistický činžovní dům. Uvnitř objektu ale přece jen nalezneme kousek Jedové chýše – byl tam totiž přenesen sloup z interiéru hospody.

Josef Vinklář alias inspektor Bouše vzpomínal, že se při natáčení seriálu dozvěděl, že v „Jedovce“ byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky, do nichž se nalévala polévka. Od stolu vedl řetízek, na kterém visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a bylo připraveno pro dalšího štamgasta.

Image

Čtěte také

Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů