Galapážské ostrovy jsou symbolem evoluce a biodiverzity. Právě zde si příroda po miliony let pohrávala s izolovaností a vytvořila unikátní druhy – včetně obřích želv sloních (Chelonoidis niger). Každý z galapážských ostrovů (těch větších je celkem 13) měl svou vlastní „verzi“ želvy sloní, která se lišila tvarem krunýře i chováním.

Želvy z ostrova Floreana měly typický „sedlovitý“ krunýř, který jim umožňoval lépe dosáhnout na vyšší vegetaci. Jenže s příchodem lidí v 19. století přišla katastrofa. Želvy byly loveny jako zdroj čerstvého masa pro posádky lodí a jejich hnízda ničily invazní druhy, které na ostrov zavlekli lidé. Populace těchto ikonických zvířat se rychle zhroutila a floreanské sloní želvy byly dlouhá desetiletí považované za vyhynulé.

Překvapení u sousedů

Zdánlivě definitivní příběh dostal nový impuls v roce 2000. Vědci na ostrově Isabela, vzdáleném asi 110 kilometrů od Floreany, objevili skupinu želv nápadně podobných těm floreanským. Jejich sedlovité krunýře napovídaly, že podobnost nebude náhodná. Genetické testy posléze potvrdily ohromující skutečnost: šlo o hybridy – potomky původních floreanských želv.

Jakým způsobem se želvy na ostrov Isabela dostaly není úplně jasné. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se jeví možnost, že jim pomohli námořníci, kteří si je brali na palubu lodí coby zásobu čerstvého masa. Některé z nich mohly být vysazeny na jiných ostrovech nebo z lodi uniknout. A právě díky této dávné lidské „výpomoci“ se část genetického dědictví floreanských želv zachovala – byť v rozptýlené podobě.

Krajinní architekti s krunýřem

Po tomto zjištění odstartoval dlouhodobý a pečlivě řízený chovný program. Odborníci vybírali dospělé želvy z Isabely na základě genetických analýz tak, aby jejich potomci nesli co nejvyšší podíl původní floreanské linie. Výsledná zvířata nejsou stoprocentní genetickou kopií svých dávných předků, ale nesou podstatnou část jejich dědictví.

158 mladých jedinců želv sloních bylo nyní vypuštěno na Floreanu. Poprvé po téměř dvou stoletích se želvy s floreanskými kořeny opět procházejí po svém domovském ostrově.

Návrat těchto obrů však není jen symbolickým gestem. Obří želvy jsou takzvaným klíčovým druhem – tedy organismem, který má na své domovské prostředí velký vliv. Rozšiřují semena rostlin, spásáním vegetace tvarují krajinu a podporují obnovu lesů. Jsou doslova „ekosystémovými inženýry“ a „krajinnými architekty“.

Podobné projekty v dalších koutech světa již ukázaly, že návrat obřích želv může nastartovat obnovu původní vegetace a omezit šíření nepůvodních rostlin. Postupně se tak může krajina začít podobat svému historickému stavu. Příkladem je například úspěšná reintrodukce želv obrovských (Aldabrachelys gigantea) na Mauricius. Na Floreaně vědci očekávají obdobný efekt – pomalý, ale zásadní restart zdejších přírodních procesů.

Druhá šance evoluci

Příběh floreanských želv sloních je připomínkou, že vyhynutí nemusí být vždy definitivní tečkou. Někdy i ve zdánlivé temnotě může zazářit malá jiskřička – v genech hybridů, v zapomenutých populacích, nebo v izolovaných koutech světa a díky moderní genetice a dlouhodobé ochranářské práci může příroda dostat druhou šanci.

Na Floreanu se tak nevrací jen jeden druh. Vrací se procesy, které ostrov formovaly po tisíce let. Evoluce tu znovu nabírá druhý dech – pomalu, těžkopádně a s krunýřem na zádech.

Původně to měla být jen obyčejná procházka se psy po pláži. Jenže když se Ivor Campbell a Jenny Sneddenová po silné bouři vydali se svými čtyřnohými společníky podél útesů východního Skotska, všimli si něčeho neobvyklého. V čerstvě odhalené vrstvě jílu, kterou bouře vytrhla z dun na pláži Lunan Bay, se rýsovaly podivné otisky. Připomínaly stopy lidí a zvířat — jako by někdo právě prošel po mokrém břehu. Jenže tyto stopy evidentně byly velmi staré.

Nález okamžitě spustil skutečný archeologický „závod s časem“. Příliv a vítr místo každým dnem dál rozrušovaly a hrozilo, že unikátní svědectví dávné minulosti během několika dní nenávratně zmizí pod mořskou hladinou.

2 000 let staré stopy v jílu

Když byli na místo přivoláni odborníci z Aberdeenské univerzity a regionálního úřadu Aberdeenshire, bylo jasné, že není čas ztrácet čas. Archeoložka Kate Brittonová popsala situaci jako skutečnou „archeologickou nouzi“ – pokud by tým nejednal okamžitě, celé naleziště by bylo zničeno.

Práce probíhaly v náročných podmínkách. Vítr dosahoval rychlosti až 88 km/h a každá další vysoká vlna ukusovala další kusy z odkrytého terénu. Tým proto nasadil drony, fotografickou techniku i pokročilé 3D modelovací programy, aby co nejrychleji zaznamenal podobu naleziště. Některé z nejlépe zachovaných stop badatelé odlili do sádrových forem, aby je uchovali i po zániku původního místa.

A dobře udělali – když se archeologové o týden později na pláž vrátili, po stopách už nebylo ani památky.

Následný výzkum ukázal, že otisky patřily bosým lidem a několika druhům zvířat. Mezi nimi byli například jeleni evropští (Cervus elaphus) a srnci obecní (Capreolus capreolus). To naznačuje, že oblast tehdy sloužila jako loviště nebo místo sběru divokých rostlin.

Pod samotnými stopami archeologové objevili vrstvu spálených rostlinných zbytků. Radiokarbonové datování ukázalo stáří přibližně 2 000 let – tedy období pozdní doby železné. V té době podnikali své výpravy do severní Británie Římané a v oblasti se postupně formovala kultura Piktů.

Podle odborníků je fascinující představa, že otisky vznikly právě v čase římských invazí do Skotska. Možná je zde zanechali lidé, kteří sledovali pohyb cizích vojsk. Možná lovci, kteří o římské přítomnosti neměli tušení. Každopádně jde o bezprostřední záznam konkrétního okamžiku v dějinách — pár minut pohybu, které přežily dvě tisíciletí.

Krajina, která zmizela

Dnešní písečná pláž Lunan Bay byla kdysi bahnitým ústím řeky. Otisky dokazují, že lidé tuto krajinu aktivně využívali. Mohli zde pronásledovat zvěř, sbírat jedlé rostliny nebo se pohybovat podél mělkých vodních ramen. Stopy jsou mimořádně cenné právě proto, že zachycují činnost – nejde „jen“ o předměty či stavby a nejedná se o hroby ani o nástroje. Jde o okamžik pohybu. O lidskou přítomnost doslova „vtisknutou“ do země.

Nález z Lunan Bay je ve Skotsku ojedinělý. Zároveň ale naznačuje, že i dnes mohou podobná místa čekat na své objevení – a že je mohou odhalit právě extrémní projevy počasí. Bouře, které ničí pobřeží, zároveň odkrývají dávné vrstvy historie. Na pláži východního Skotska se tak na krátký okamžik setkaly dvě doby: doba železná a 21. století. A mezi nimi jen pár milimetrů jílu, které vydržely dvě tisíciletí.

Chcete si udržet zdravou mysl i v pokročilém věku? Pijte dva až tři šálky kávy denně. Tak zní hlavní závěr rozsáhlé studie, která sledovala téměř 132 tisíc lidí po dobu až 43 let. Výsledky publikované v odborném časopise JAMA naznačují, že střídmá konzumace kávy (2–3 šálky denně) nebo čaje (1–2 šálky denně) může být spojena s nižším rizikem rozvoje demence.

Nešlo o žádný krátkodobý experiment, ale o jednu z nejdelších a metodologicky nejpřísnějších observačních studií v této oblasti. Vědci analyzovali data z dlouhodobých projektů Nurses’ Health Study a Health Professionals Follow-up Study, do nichž byli zapojeni zdravotníci – ženy i muži – na začátku sledování většinou ve středním věku.

Až o pětinu nižší riziko

Během sledovaného období se demence rozvinula u více než 11 tisíc účastníků. Když vědci porovnali data lidí s minimální konzumací kofeinu s těmi, kteří pili jeden až pět 240 ml šálků kofeinové kávy denně, vyšel rozdíl zhruba 20 % ve prospěch milovníků kávy.

U čaje byl efekt o něco slabší, ale stále významný: alespoň jeden šálek čaje denně byl spojen s přibližně 15% snížením rizika demence. Čaj má ale ve srovnání s kávou nižší obsah kofeinu.

Zajímavé je, že zdravotní benefit přinesla konzumace do 2,5 šálku kávy denně. Vyšší množství už další pozitivní efekt nepřinášelo. Vědci proto spekulují, že lidské tělo má omezenou schopnost metabolizovat bioaktivní látky obsažené v kávě a čaji – a po dosažení určité hranice už další dávky nepomáhají.

Káva a čaj bez kofeinu

Klíčovým detailem je, že ochranný efekt se týkal pouze nápojů s obsahem kofeinu. U bezkofeinových nápojů se vědcům stejnou souvislost odhalit nepodařilo. To naznačuje, že právě kofein – nebo látky úzce spojené s jeho přítomností – mohou hrát důležitou roli.

Studie nicméně podle vědců neprokazuje příčinu a následek. Nevíme tedy jistě, zda kofein skutečně chrání mozek, nebo zda lidé, kteří pijí kávu a čaj, mají i jiné návyky, které jejich mozku prospívají.

Výzkumníci se sice snažili zohlednit širokou škálu faktorů – od zdravotního stavu, užívaných léků a BMI přes vzdělání, socioekonomický status a rodinnou anamnézu demence až po kouření či psychické potíže, jednoznačný závěr o prospěšnosti vlivu kofeinu na mozek to ale neimplikuje.

Dalším pozoruhodným zjištěním je, že souvislost mezi užíváním kofeinu a nižším rizikem demence přetrvávala bez ohledu na genetickou zátěž pro Alzheimerovu chorobu či jiné typy demence. Studie navíc nerozlišovala konkrétní druhy demence – hodnotila celkové riziko.

Nejsilnější ochranný efekt se ukázal u lidí mladších 75 let. To podporuje myšlenku, že změny životního stylu mají největší význam, pokud s nimi začneme dostatečně brzy – ideálně před nebo během středního věku.

Pomalejší úpadek paměti

Vědci se nezaměřili jen na formální diagnózy. Sledovali také tzv. subjektivní kognitivní pokles – tedy situace, kdy lidé sami vnímají zhoršování paměti a myšlení, což může být časným varovným signálem. Ty, kteří konzumovali více kofeinu, trápily potíže s pamětí méně často.

Závěry ale nevyplývají jen ze subjektivních hodnocení samotných respondentů. Zhruba 17 tisíc žen nad 70 let podstupovalo během výzkumu pravidelné kognitivní testy. U žen s vyšší konzumací kofeinu byl pokles kognitivních funkcí pomalejší, přičemž rozdíl odpovídal přibližně sedmi měsícům „mentálního stárnutí“ navíc ve prospěch pijáků kofeinu.

Blahodárný kofein?

Pokud jde o mechanismy ochranného efektu, mají vědci několik hypotéz. Kofein a další látky v kávě podle nich mohou snižovat neurozáněty. Mohou také podporovat cévní funkce a tím zlepšovat prokrvení mozku a zlepšovat citlivost na inzulin, což snižuje riziko diabetu, který je známým rizikovým faktorem demence.

Jiné studie navíc ukazují, že střídmá konzumace kofeinu může být spojena i s nižší celkovou úmrtností. Ani zde však neplatí „čím více, tím lépe“. Nad tři šálky denně se další benefity obvykle neprojevují – a vyšší dávky mohou naopak narušovat spánek nebo zhoršovat úzkost.

Pokud jde o jednoznačná doporučení, jsou autoři studie opatrní. Výsledky podle nich neznamenají, že by lidé, kteří kofein nepijí, měli s jeho konzumací začít. Jde spíše o uklidňující zprávu pro ty, kdo si svůj každodenní šálek neodpírají. Zdá se, že si tím neškodí – a možná dokonce prospívají svému mozku.

Málokteré ženské postavy zanechávají v historii stopy jen svou nehynoucí láskou, starostlivou péčí a obětováním se. Jedna z takových výjimek nese jméno Odette de Champdivers. 

Rozpálený trůn

Francie se zmítá v nekonečných bojích „stoleté války“. Drancovaná a pleněná země úpí a volá po silném a rozhodném vladaři, jenž bude třímat žezlo pevně v ruce. Splní se jí to v mladém Karlovi VI.? Dodá potomek krále Karla V. a Johany Bourbonské své zemi v neklidné době vzpruhu? 

Když po otcově smrti roku 1380 usedá na francouzský trůn, je princi Karlovi pouhých 12 let. Proto vládne společně s poručníky - trojicí slavných strýců Ludvíkem Orleánským, Janem, vévodou z Berry a Filipem Burgundským. Ti ale namísto naděje a rozhodnosti zasívají v zemi zmatek a intriky. Vlastní zájmy staví vždy nad blaho krále i země. 

Mladý král míří roku 1392 v čele svých vojsk do Bretaně. V lesklém brnění a černém sametovém plášti pobízí stále koně do trysku. Nemůže potlačit myšlenku, že je obklopen samými nepřáteli. Zčistajasna tasí meč a s výkřikem: „Vpřed na zrádce! Chtějí mě předat nepříteli!“ divoce seká kolem sebe. Naprosto nepříčetný se dokonce vrhá i na svého mladšího bratra Ludvíka I. Orleánského. Ten jenom zázrakem unikne.

Výsledek Karlova běsnění je otřesný. Čtyři z jeho nejlepších rytířů jsou mrtví. Spoutaného krále odvážejí v bezvědomí a s pěnou u úst. Celá země strne. Lidem tolik milovaný vladař zřejmě zdědil šílenství po své matce. Když se král vzpamatuje, svého činu hluboce lituje. Bratra však podezírá dál. Jejich vztah je nenávratně narušen. 

V zajetí intrikánky

Ve chvílích vladařovy indispozice zemi prakticky řídí jeho ctižádostivá manželka Isabella Bavorská. Vztah mezi nimi je zpočátku vášnivý, ale o co více přízně jí věnuje manžel, o to méně ji projevují poddaní. Posmívají se její mizerné francouzštině a pro nepříliš ladný zjev jí nelichotivě přezdívají „prasnice“.

Isabela se ve chvílích králova běsnění dělí o moc se švagrem Ludvíkem, královým bratrem. Veřejně se spekuluje o jejich mileneckém vztahu, stejně jako o dalších královniných milostných pletkách. Král však pro svou ženu pořádá slavnosti a dělá, co jí na očích vidí, kdykoli se mu uleví. Z těchto světlých okamžiků pochází jejich dvanáct potomků.  

Na počest sňatku královniny oblíbené dvorní dámy se v lednu 1393 koná ples spojený s maškarním rejem, poeticky nazvaný „Bál světlušek“ (francouzsky Bal des Ardents). Král chystá své královně překvapení! S přáteli se převléknou za hrozivé „divé muže“. Obalí se smůlou a lněnými vlákny. Uprostřed jejich děsivého tance k nim ale znenadání přistoupí králův mladší bratr Ludvík s hořící pochodní. Žhavé jiskry ihned přeskakují na okolo stojící muže. Čtyři herci v následném chaosu uhoří. Zachrání se král, jehož planoucí šat svými sukněmi duchapřítomně udusila vévodkyně z Berry a pátý z přátel, jenž najde záchranu v škopku plném špinavé vody z nádobí! Zda se jedná o nehodu, se zřejmě nikdy nedozvíme.

Když králi přímo před očima skonají čtyři přátelé v krutých bolestech, opět se propadne do nepříčetnosti. Navíc začne být přímo alergický na královnu Isabellu. Ta má krále po krk, ale nemůže dopustit, aby na něj měl vliv někdo, kdo nestojí na její straně. Najde proto králi milenku a opatrovnici, které se nebude muset obávat. 

Kráska a zvíře

Královna Isabella se spojí s burgundským vévodou, který se snaží získat na krále vliv. Společně vyberou vhodnou adeptku: Odette, teprve sedmnáctiletou krásnou a pokornou dívku z rodiny vévodových vazalů, dceru Odina de Champdivers. Dívka kupodivu vůbec neodporuje. Tam, kde ostatní vidí šílence, ona spatří ubohého, těžce zkoušeného a trpícího člověka, milovaného krále a potřebného muže. Láskyplná a obětavá Odette neváhá ani chvíli.

Věnuje mu veškerou péči a něhu. Stará se, aby měl čisté šaty, sama mu připravuje jídlo. Král se do Odette hluboce zamiluje a její přítomnost má na něj léčivé účinky. Je s ní mnohem klidnější a nemusejí ho už připoutávat k posteli. Odette s králem také tráví dlouhé chvíle hraním karet, které oba vášnivě zbožňují. Právě díky Odette se karty rozšiřují po celé zemi. 

Se stejnou vroucností pečuje Odette i o panovnické děti, které jsou po jistou dobu společně s nimi internovány v sídle Saint-Pol v Paříži. Žijí tu v obavách o otce a bez řádné péče. Pokud královna Isabella něčím neoplývá, tak jsou to mateřské city. Děti se jí vždy hodí jen jako nástroje moci. Odette vymůže následníkům trůnu lepší stravu i řádné zacházení. A věnuje jim to nejcennější - upřímný cit. Bude ho však jednou někdo mít i pro ni?

„Malá královna“

Královna Isabella má konečně volné ruce a může se věnovat vlastním zájmům a radovánkám. Pro jistotu nařídí Odette oblékat se do jejích šatů. Chce tak krále ošálit a zakrýt svou neustálou nepřítomnost.

Láska mezi Odette a králem dojde brzy i fyzického naplnění. Odette je sice prostá dívka, ale umí zacházet s vlivem, který získala. Panovník své milence neodepře žádné přání a pod pohrůžkou sexuálního půstu často naslouchá jejím radám. Odette získá dvě honosná panství a spoustu překrásných šperků. Celý národ ji zná pod přezdívkou „La Petite Reine“ čili „Malá královna“. Roku 1407 porodí Karlovi dceru Markétu. Bok po boku stráví dlouhých patnáct let. 

Tak jako trpí král, ale trpí celá jeho země. Francie se ocitá na pokraji zkázy. Hbitě toho využívá anglický král Jindřich V. a v bitvě u Azincourtu v roce 1415 poráží početnější francouzské vojsko. Pod vlivem královny Isabelly podepisuje král pro Francii potupnou smlouvu z Troyes. Ta stanovuje, že po smrti Karla VI. zdědí francouzský trůn Jindřich V. Plantagenet a jeho potomci. Vlastní syn Karla VI. dauphin Karel je z nástupnictví navěky vyloučen, s čímž se ale rozhodně odmítá smířit.

Karel VI. umírá o dva roky později v říjnu 1422, pravděpodobně na infekci. Odette zůstává věrně po jeho boku až do konce. Poslední slovo, které král vyřkne na smrtelné posteli je její jméno: „Odette“. Za jeho rakví kráčí na osmnáct tisíc Pařížanů. Královna Isabella se ale na panovníkův pohřeb nedostaví...

Početný mezinárodní tým radioastronomů využil pozorování evropské soustavy radioteleskopů LOFAR (Low Frequency Array) a vytvořil výjimečně detailní rádiovou mapu oblohy. Tato mapa odhaluje celkem 13,7 milionů rádiových zdrojů a představuje doposud nejrozsáhlejší soubor aktivně rostoucích supermasivních černých děr.

Mapa mimo jiné ukazuje ohromující rozmanitost těchto nesmírně velkých kosmických systémů, jejichž rádiové emise se táhnou do vzdálenosti až milionů světelných let. Nová rádiová mapa nese název LOFAR Two-meter Sky Survey Data Release 3 (LoTSS-DR3) a představuje významný milník v rozvoji radioastronomie. Výsledky výzkumu, který byl spojený s tvorbou této mapy rádiové oblohy, zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Vesmír s rádiovými brýlemi

Pozorování oblohy na nízkých rádiových frekvencích jako v případě LoTSS-DR3 nabízí proti oblasti viditelného záření dramaticky odlišný obraz vesmíru. Většina detekovaného rádiového záření pochází od relativistických částic, které prolétají vesmírnými magnetickými poli. Radioastronomové mohou díky tomu sledovat nesmírně energetické vesmírné jevy, jako jsou ohromující výtrysky z těsné blízkosti supermasivních černých děr nebo galaxie, v nichž probíhá extrémně intenzivní tvorba nových hvězd.

Díky výjimečně detailnímu zobrazení lze v datech LoTSS-DR3 nalézt také velmi vzácné a jen obtížně pozorovatelné objekty, jako jsou splývající kupy galaxií, slabě zářící pozůstatky supernov nebo naopak divoce bouřící hvězdy. Rádiová mapa LoTSS-DR3 se stane základem pro stovky nových výzkumných projektů, od studia vzniku a evoluce kosmických struktur až po „přírodní“ urychlování částic kosmickými mechanismy.

Země vypadá z vesmíru jako téměř dokonalá koule. Její gravitační pole s tímto pohledem ale nekoresponduje. Gravitace totiž souvisí s hmotností. A protože hmota uvnitř Země není rozložena rovnoměrně – různé horniny mají různou hustotu – není rovnoměrné ani její gravitační pole.

Rozdíly jsou na povrchu nepatrné. Kdybyste se zvážili v oblasti „gravitačního vrcholu“ a následně v oblasti „gravitačního dna“, ručička váhy by se pohnula jen o pár gramů. Názorně tyto gravitační nepravidelnosti zobrazuje model Země v podobě tzv. geoidu, který mnohem víc než kulaťoučký míč připomíná pomačkanou bramboru. A jedna z největších nepravidelností se nachází pod Antarktidou. Této oblasti se říká Antarctic Geoid Low – antarktická gravitační níže, a podle nové studie se tato „gravitační díra“ postupně prohlubuje.

Gravitační stroj času

Geofyzici Alessandro Forte z Floridské univerzity a Petar Glišović z Institutu fyziky Země v Paříži vytvořili „rentgenový snímek“ Země. Podobně jako lékaři používají při CT vyšetření rentgenové paprsky, vědci využili jako zdroj „světla“ seismické vlny vznikající při zemětřeseních. Ty se při průchodu planetou šíří různou rychlostí podle toho, jak hustý materiál potkají.

Z těchto dat poté vědci vytvořili trojrozměrný model hustoty zemského pláště a z něj odvodili nový model celkového geoidu, který následně porovnali s přesnými satelitními měřeními gravitace. Tím ale jejich práce teprve začala.

Hotový model vědci použili jako jakýsi stroj času. V počítačové simulaci „přetočili“ vývoj planety o zhruba 70 milionů let zpět a sledovali, co se pod Antarktidou dělo. Ukázalo se, že gravitační deprese u Antarktidy není nic nového. Existuje nejméně 70 milionů let, v minulosti ale bývala slabší.

Zásadní roli při jejím vzniku sehrála subdukce tektonických desek – tedy proces, při němž se jedna zemská deska podsouvá pod druhou a klesá hluboko do pláště. Pod Antarktidou se v dávné minulosti do nitra planety postupně propadaly chladné a husté části oceánské kůry. Tyto „potopené“ desky se nořily stále hlouběji a měnily rozložení hmoty uvnitř Země.

Zásadní změna pak nastala přibližně před 50 až 30 miliony lety. V hlubokém plášti pod Antarktidou začal zároveň stoupat teplejší a lehčí materiál, zatímco chladnější a hustší horniny klesaly ještě níže.

Tato kombinace – lehké horniny stoupající vzhůru a těžké klesající dolů – postupně změnila rozložení hmoty pod kontinentem. A protože gravitace závisí právě na množství a hustotě materiálu, vznikl výraznější „nedostatek hmoty“ – tedy silnější gravitační níže.

Zajímavé je na celé věci načasování. Přibližně před 34 miliony lety se Antarktida začala výrazně zaledňovat. A právě gravitační pole ovlivňuje i hladinu moře. Pokud se gravitace nad určitou oblastí oslabí, může tam klesnout i hladina oceánu. To mohlo – alespoň teoreticky – ovlivnit podmínky, ve kterých se začal tvořit mohutný antarktický ledový štít.

Zatím jde jen o hypotézu, která ale nastiňuje, jak mohou procesy hluboko pod povrchem ovlivňovat klima a podobu planety na jejím povrchu.

Japonské síly se vylodily na Nové Guineji v lednu 1942 a postupovaly do vnitrozemí, záhy ovšem narazily na tvrdý odpor. Rozpoutaly se nemilosrdné boje v džungli a úporná vzdušná střetnutí. Nová Guinea původně patřila do působnosti japonského námořnictva, které tudíž odpovídalo i za leteckou část kampaně, nárůst sil Spojenců však na podzim 1942 donutil císařovy admirály požádat o pomoc pozemní armádu. Ta proto vyslala na ostrov i své letectvo včetně útvarů s nejvýznamnějším typem armádní stíhačky Ki-43 Hajabusa. Také na americké straně se měl záhy objevit nový letoun: P-47 Thunderbolt.

Obr od gruzínského inženýra

Slavný americký bitevník A-10 Thunderbolt II zavedený do služby v roce 1977 obdržel bojové jméno na počest stíhačky P-47. Oba typy si získaly popularitu díky výjimečné odolnosti a někdy se říká, že oba za tuto vlastnost do určité míry vděčí faktu, že jejich základní konstrukci nenavrhl Američan: Alexander Kartveli (1896–1974) totiž pocházel z carského Ruska, přesněji z dnešní Gruzie. 

Letoun P-47 se stal největší a nejtěžší sériově vyráběnou jednomotorovou pístovou stíhačkou, paradoxní ovšem je, že na počátku jeho vzniku stál naopak projekt lehkého letounu. Americká armáda vydala v červnu 1940 požadavky na lehkou stíhačku a Kartveli, který působil jako konstruktér ve firmě Republic, navrhl design s pracovním označením XP-47 a řadovým motorem. Doufal, že tento druh agregátu nabídne vyšší výkony za nižší cenu, ale kalkulované parametry letounu na generály příliš nezapůsobily. 

Kartveli tedy svou konstrukci zcela přepracoval a uzpůsobil ji pro obrovský hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800, ke kterému připojil čtyřlistou vrtuli. Její průměr 3,7 metru by odpovídal spíše bombardéru a rovněž hmotnost navržené stíhačky hodně přesahovala běžné hodnoty v kategorii jednomotorových typů. V mohutném trupu se ukrývalo další neobvyklé řešení, a sice výkonné turbodmychadlo, a proto se s jistou nadsázkou tvrdí, že Kartveli nejprve navrhl pohonný systém a teprve pak okolo něj postavil stíhačku. 

Letoun dostal označení XP-47B a poprvé odstartoval 6. května 1941. Ihned vzbudil značný zájem, a to nejen díky rozměrům. Nabízel totiž vynikající výkony, a to zejména ve velkých výškách, kde se nejvíce projevoval efekt turbodmychadla. Poskytoval i značnou ničivou sílu, protože v jeho křídle se nacházelo hned osm „padesátek“, tedy kulometů ráže .50 neboli 12,7 mm. Piloti dále chválili prostornou kabinu, nicméně kritizovali špatný výhled směrem dozadu. Ukázalo se, že thunderbolt, jak byl letoun nazván, sice příliš nevyniká obratností, ale exceluje ve stoupání i ve střemhlavém klesání a má úžasně pevnou konstrukci.

Až nad Říši

Po vyřešení některých menších technických problémů se tudíž v březnu 1942 rozběhla sériová produkce verze P-47B. Tu na podzim téhož roku nahradila varianta P-47C, u které došlo ke změnám v konstrukci trupu a jež získala schopnost nést pod trupem přídavnou palivovou nádrž. To byl velmi důležitý prvek vzhledem k zamýšlenému nasazení letounu, který měl jednak poskytovat ochranu americkým bombardérům mířícím nad třetí říši a jednak operovat nad obrovskými plochami Pacifiku a jihovýchodní Asie. 

Zdaleka největší slávu si ovšem získala varianta P-47D, jež se vyráběla od prosince 1942 v novém závodě firmy Republic v Indianě a která obdržela mimo jiné zařízení pro vstřikování vody do motoru a zlepšenou pancéřovou ochranu pilota. Postupně se pak zaváděla i další zlepšení, mezi nimi třeba efektivnější vrtule či závěsníky pod křídlem. Ty sloužily pro zavěšení pum a později také neřízených raket, takže P-47D mohl sloužit i jako stíhací bombardér. Největší změna ale přišla u 25. série a konečně řešila počáteční stížnost pilotů ohledně výhledu: dostala totiž kapkovitý kryt kabiny. 

Nejpočetnější americká stíhačka

Následně vznikly ještě další verze, například P-47M, která měla díky vyšší rychlosti vzdorovat proudovým strojům Osy, nebo P-47N, jež nabízela delší dolet a byla optimalizována pro pacifické bojiště. Žádná ale nedosáhla významu „déčka“, protože z více než 15 000 vyrobených P-47 připadá přes 12 000 právě na P-47D. Šlo současně o vůbec nejpočetnější typ americké stíhačky druhé světové války. 

Thunderbolt se od pilotů dočkal obrovských pochval díky již zmíněné rychlosti a odolnosti, byť jeho horší obratnost znamenala, že se nehodil pro souboje s ostrými zatáčkami v nižších rychlostech. Byl však takřka dokonalý pro taktiku „boom and zoom“, respektive kombinaci stoupání a střemhlavého letu. „Blesk“ vydržel enormní poškození i namáhání a někteří piloti tvrdili, že při střemhlavém letu dosáhli rychlosti kolem 1 000 km/h. O kvalitě a odolnosti P-47 hodně vypovídá také fakt, že několik zemí jej provozovalo ještě v 60. letech.

Rychlost a obratnost nade vše

Když se hovoří o japonských stíhačkách druhé světové války, takřka vždy jako ozvěna zazní slovo „Zero“, tedy přezdívka typu Micubiši A6M, zajisté nejdůležitějšího stroje v císařském námořním letectvu. Američtí piloti však běžně hlásili souboje se „zery“ i z oblastí, kde se tato letadla vůbec nevyskytovala, respektive jež spadaly do působnosti armádních vzdušných sil. Část amerických letců si ale postupně všimla, že některé japonské stíhačky jsou trochu štíhlejší, a když vyšlo najevo, že jde o letouny císařské armády, začali jim přezdívat prostě „Army Zero“. 

Ve skutečnosti se ale jednalo o stíhačky Ki-43 Hajabusa („Sokol stěhovavý“), které technicky vzato neměly s proslulým typem značky Micubiši nic společného, ačkoli požadavky armády se těm námořním poněkud podobaly. Obě vojenské složky totiž u svých stíhaček vždy nejvíce preferovaly rychlost a obratnost v manévrových soubojích. Obě požadovaly také dlouhý dolet, námořnictvo kvůli působení nad oceánem a armáda kvůli operacím nad Čínou, lišily se ovšem představy o výzbroji. Admirálové chtěli i velkou palebnou sílu (a proto „zero“ neslo kanony), zatímco generálové se spokojili s kulomety. 

Výsledkem se staly velmi lehké, a proto strukturálně slabé a nepříliš odolné konstrukce. Kromě A6M zastupuje tuto filozofii i armádní stíhačka Ki-43, jež vznikla na základě specifikací z ledna 1938, které žádaly nástupce typu Nakadžima Ki-27. 

Inženýři Hideo Itokawa a Jasumi Kojama navrhli letadlo, jež se drželo koncepce „sedmadvacítky“, ačkoli se lišilo výkonnějším motorem a zatahovacím podvozkem. První start Ki-43 proběhl 12. prosince 1938, nevyvolal však přílišné nadšení, protože nový typ z hlediska obratnosti za Ki-27 zaostával. Itokawa a Kojama tudíž přistoupili k odlehčení konstrukce a přidali takzvané motýlkové klapky, což obratnost dramaticky zlepšilo. Sériová výroba začala na jaře 1941 a v létě téhož roku se odehrálo první nasazení „sokolů“ nad Čínou, kde letouny prokázaly svou impozantní rychlost a obratnost.

Nepříliš silná výzbroj

Současně se však objevila i první varování, neboť několik letounů základní verze Ki-43-I bylo ztraceno kvůli haváriím v důsledku strukturální slabosti. Pancéřování téměř úplně chybělo, takže „sokol“ mohl jít k zemi i po malém bojovém poškození. Jako další slabina se jevila jeho výzbroj, protože zpočátku nosil pouze dva 7,7mm kulomety Typ 89 zastavěné do motorového krytu. Otázka výzbroje se dala vyřešit relativně rychle, neboť armádní letectvo se mezitím rozhodlo zavést zbraň Ho-103 ráže 12,7 mm, což byla v podstatě kopie amerického kulometu Browning. Některé „třiačtyřicítky“ tudíž záhy obdržely kombinaci obou typů kulometů, popřípadě dvě zbraně Ho-103.

Otázka odolnosti už ale znamenala větší zásahy do konstrukce, mimo jiné instalaci pancéřových desek nebo samosvorných palivových nádrží, takže inovovaná verze Ki-43-II se vyznačovala nárůstem hmotnosti. Na místo motoru Ha-25 proto nastoupil výkonnější agregát Ha-115, který disponoval i kompresorem. Letoun navíc obdržel nový reflexní zaměřovač, ponechal si však výzbroj v podobě dvou 12,7mm kulometů. 

Sériová produkce „dvojky“ se rozběhla na podzim 1942, kdy již stíhačky po celém světě často nosily i kanony. Z tohoto hlediska proto „sokol“ stále více zaostával, což platilo také o jeho odolnosti, která navzdory popsaným úpravám zůstávala podprůměrná. Američané, již dali letounu kódové jméno „Oscar“, tedy záhy pochopili, že sice jde o stroj mimořádně obratný, jenže často jej pošle k zemi i několik zásahů z kulometu. Inženýři hodlali zesílit jeho výzbroj, ale celý tento lehký design se pro montáž kanonů prostě příliš nehodil. 

Letoun mohl nosit i speciální protivzdušné bomby Typ 2 Ta-Dan, jež obsahovaly tříštivé a zápalné elementy a měly se odhazovat nad formacemi bombardérů, jenže ani tato zbraň nesplnila očekávání. Kanony obdržela až verze Ki-43-III, ta ale zůstala jen v prototypové fázi. Stíhačky Ki-43 bojovaly až do konce války, mnohdy i jako součást sebevražedných útvarů, avšak poměrně málo se ví, že určitý počet těchto letadel pak dosloužil v dalších zemích, například v Číně, Indonésii nebo Korejské lidově demokratické republice.

Ještě relativně nedávno vyprávěli čeští historici přesvědčivý příběh o mocném rodu Slavníkovců, který prý ovládal větší území než Přemyslovci a mocným vládcům Čech snad i hrozil vzdorem. A tak byl pokyn knížete Boleslava II. k vyvraždění Slavníkovců na Libici chápán jako důležitý čin na cestě k sjednocení českého státu. Jenže na začátku 21. století se ukázalo, že všechno bylo trochu jinak. Pojďme si připomenout slavníkovský mýtus, který se dodnes objevuje na stránkách většiny učebnic a šíří se v našich krajích již od dob Františka Palackého. 

V roce 950 prohrál český kníže Boleslav I. (vládl 935–972) pod Novým hradem svůj čtrnáctiletý boj s římským králem Otou I. a byl donucen se mu poddat. Oslabilo ho to údajně natolik, že toho využil k posílení svých pozic ve východních Čechách jistý Slavník, kníže kmene Charvátů (v jiné verzi Zličanů), podrobeného dříve Přemyslovci. Tento Slavník se prý natolik roztahoval, že zabral kromě východních i velkou část jižních Čech (hrady Chýnov, Doudleby a Netolice, jak vypočítává kronikář Kosmas), takže jeho panství převyšovalo svou rozlohou území ovládané samotným Boleslavem I.

Střet knížecích rodů

Podle tradovaného mýtu měl Slavník naštěstí za manželku Střezislavu, která snad pocházela z přemyslovského rodu, takže prozatím se vztahy mocných v české kotlině udržovaly v přátelském duchu. Dokonce i poté, co 18. března 981 Slavník odevzdal svou duši Bohu, zůstal mír zachován. Vlády se chopil jeho nejstarší syn Soběslav a o rok později se jeden z jeho mladších bratrů Vojtěch stal druhým pražským biskupem. Tím vstoupila na scénu nejznámější a nejdůležitější osobnost slavníkovských dějin.

Vztahy mezi oběma rody se prý začaly kazit kolem roku 987, když zemřela Přemyslovna Střezislava. Mladý Soběslav už dříve provokativně razil na svých hradech Libice a Malín vlastní mince se svým jménem, čímž narušoval mincovní regál knížete Boleslava II. ( 972–999) (viz Co prozrazují Soběslavovy denáry). Navíc se dostal s knížetem do ostrého sporu sám biskup Vojtěch, a to kvůli porušování několika závažných křesťanských zásad v české kotlině – mnohoženství, svateb kněžích a nedodržování půstu. Odešel proto nadvakrát do Říma a jednou dokonce vyhlásil nad Čechami klatbu. 

Když odešel Vojtěch do Říma podruhé a jeho bratr Soběslav zrovna táhl v čele svého vojska na pomoc římskému králi Otovi III. proti polabským Slovanům, rozhodl se kníže Boleslav II. využít příležitosti, aby se vzpurnými Slavníkovci jednou provždy zatočil. Dne 28. září roku 995, tedy na svátek svého předchůdce svatého Václava, poslal na hlavní sídlo Slavníkovců Libici vojsko, které povraždilo čtyři přítomné Vojtěchovy bratry a Libici vypálilo do základů. Český kníže pak mohl zabrat jejich území a dokončit tak sjednocení mladého českého státu.

Nový příběh

Jednotlivé detaily slavníkovského příběhu do sebe tak hezky zapadají, že bylo opravdu těžké jeho celistvost narušit. Musíme si však uvědomit, že se pohybujeme v „temném“ 10. století, o němž máme zprávy natolik útržkovité, že v české kotlině můžeme jménem identifikovat v drtivé většině jen členy vládnoucího rodu. A najednou máme před sebou příběh dalšího mocného rodu? Předem můžeme napovědět, že za to může osobnost svatého Vojtěcha. 

Při čtení těchto útržků, navíc středověkými kronikáři i legendisty záměrně dokreslovaných, je nejdůležitější jejich interpretace a zařazení do kontextu. Právě o tento přístup se v posledních deseti letech opřeli někteří historikové, archeologové a numismatici zabývající se raným středověkem, z nichž jmenujme především Michala Lutovského, Zdeňka Petráně a Dušana Třeštíka. Na základě jejich výzkumů před námi vyrostl příběh nový, ne tolik kruciální pro chod českých dějin, ale přesto zajímavě popisující situaci v české kotlině před tisíci lety.

Říše Boleslavů

Ještě kníže Václav ( 921–935) ovládal pravděpodobně pouze území středních Čech. Až po něm jeho bratr Boleslav I., jemuž dala historie kvůli bratrovraždě přízvisko Ukrutný, rozšířil svou moc na celou českou kotlinu. Rozdíl byl především ve velikosti vojska, kterým mohl disponovat. Zatímco střední Čechy mohly uživit nanejvýš několik desítek, možná pár stovek bojovníků, z produkce celých Čech už jich mohl mít několik tisíc. Pak Boleslav ovládl severní část Moravy s centrem v Olomouci, dále na východ Krakovsko a takzvané Červené Hrady.

Víme jistě, že v Krakově sídlila česká posádka, v ostatních místech ji můžeme předpokládat. Tímto směrem totiž vedla důležitá obchodní stezka, po které proudilo zboží (většinou otroci) až z daleké Córdoby ovládané Araby. Stezka se pak v Kyjevě napojovala na jinou obchodní tepnu z Novgorodu, kde sídlila spousta vikingů (varjagů), odkud pokračovala až do Konstantinopole. Ochranu této výjimečné stezky svěřil Boleslav I. společně s hrady Libicí, Malínem a dalšími jistému Slavníkovi, možná svému příbuznému. Učinil tak proto, že ho považoval za loajálního bojovníka, nikoliv konkurenta.

Krize Boleslavovy říše nastala po smrti knížete, když se vlády ujal jeho stejnojmenný syn Boleslav II. Pobožný. Polský kníže Měšek dobyl určitě Krakovsko a zřejmě i Moravu. Boleslavova moc se tak opět zúžila jen na českou kotlinu. A navíc nebohý kníže zhruba v roce 992 těžce onemocněl, zřejmě raněn záchvatem mrtvice, a nemohl se zvednout z lůžka. 

Co víme o Slavníkovcích

Naprostá většina našich zpráv o Slavníkovi, jeho ženě a synech pochází ze dvou legend o svatém Vojtěchovi (asi 956–997) sepsaných nedlouho po jeho smrti. Především z nich čerpal na začátku 12. století kronikář Kosmas. Nikdo z nich ovšem nenazývá Slavníkův rod Slavníkovci – toto pojmenování pochází až z 19. století od Františka Palackého. Zatímco jiné významné rody, jako Vršovce, Munice či Těptice, kronikář Kosmas běžně jmenuje, o Slavníkovcích nepíše. Známe prostě Slavníka, jeho ženu Střezislavu, dále pak jejich syny Soběslava a Vojtěcha a další čtyři syny zavražděné na Libici, stručně zmíněné pod jmény Pobraslav, Pořej, Spytimír a Čáslav (možná po něm bylo pojmenováno město). Posledním pak je Slavníkův nemanželský syn Radim (Gaudentius), jenž věrně doprovázel Vojtěcha na jeho životní pouti a stal se prvním arcibiskupem hnězdenským. A to je vše. Pouhé dvě generace rodu, z nějž historici učinili vládnoucí rod knížecí.

Dejme slovo opatovi Brunovi z Querfurtu, jenž je autorem druhé legendy o svatém Vojtěchovi: „Vojtěchův otec byl vznešený a velmi mocný, jeho država byla netknutá a majetek rozlehlý. Měl dostatek pozemských statků, spoustu poddaných lidí, dům plný zlata a stříbra, v němž hlučela početná čeleď. Ačkoliv byl pánem země, přece nebyl nijak zvláštní člověk; zřídka se modlil, ale domovem u něho bylo vlídné milosrdenství, nedbal o cudnost, ale štědře se staral o chudé. Matka Vojtěcha byla ze slavného slovanského rodu, velmi urozená, spjatá důstojným sňatkem s důstojným manželem […].“ 

Správci, nebo příbuzní?

Právě od Bruna pochází domněnka o rozlehlém Slavníkově panství a převeliké moci. Bruno nemohl znát poměry v českém knížectví, ale není pochyb o tom, že Slavník spravoval velké území a byl bohatým velmožem. Kosmas pak jeho zámožnost ještě zveličil. Matoucí označení „dominus terrae“ (pán země) ovšem neznačí samostatného vládce. Do jisté míry můžeme odvodit příbuzenství s Přemyslovci, protože jistý řezenský mnich Kristián byl pravděpodobně bratrem vládnoucího Boleslava II. a nazval Vojtěcha ve svém textu „nepos carissime“ – nejdražším synovcem. Jenže slovo nepos může vyjadřovat i jiný příbuzenský vztah. Je tedy otázkou, jestli pocházela z přemyslovského rodu Slavníkova manželka Střezislava, nebo jestli naopak nebyl z nějaké vedlejší přemyslovské větve sám Slavník. To už jsou ale spekulace.

Důležité je, že Boleslav I. Slavníkovi důvěřoval, proto mu udělil do správy území kolem hlavní obchodní stezky. Když Slavník roku 981 zemřel, převzal ono území nejstarší syn Soběslav. Koncem osmdesátých let přišla krize, ne však kvůli smrti Střezislavy (987), ale spíš kvůli útokům Poláků. O nějakém soupeření Přemyslovců a Slavníkovců nemáme žádné přímé zprávy, a dokonce ani indicie. Zato víme o tom, jak byl Vojtěch nespokojen s poměry v Čechách. Mimo jiné kritizoval i obchod s otroky. Útočil tím ovšem na nejdůležitější zdroj přemyslovského bohatství, což bylo Boleslavovi II. hodně nepříjemné.

Ochrana cizoložnice

Dostáváme se k jádru příběhu spojeného s biskupem Vojtěchem. K tezi o tom, že s libickým vražděním přímo souvisela jeho příhoda s cizoložnicí, kterou představil uznávaný medievalista Dušan Třeštík. Jistá urozená žena se provdala za vlivného příslušníka některého z mocných rodů, snad Vršovců. Byla mu však nevěrná s jakýmsi klerikem a jednoho dne se na to přišlo. Žena si uvědomila, že je zle, a přiběhla s pláčem za biskupem. Takový přečin se tehdy trestal smrtí. Biskup Vojtěch ji přijal pod svou ochranu, udělil jí církevní azyl a ukryl ji v klášteře svatého Jiří na Hradčanech.

Dušan Třeštík se domnívá, že onen klerik, s nímž byla žena nevěrná, patřil k biskupovým mladým žákům. Možná i proto chtěl Vojtěch vzít jeho hřích na sebe a hrdě se postavit proti příbuzným zhrzeného manžela. Je zvykem, že mučedníci na sebe berou hříchy jiných. Toto předsevzetí Vojtěchovi naštěstí rozumně rozmluvil probošt Vilik. Vojtěch přesto vyšel ven a za nevěrnou ženu se postavil.

Jenže Vršovci (?) tvrdě požadovali její vydání. Biskup rázně odmítl a řekl jim, ať ho raději zabijí. Uražení příbuzní nechtěli a nemohli zabít biskupa, a proto mu začali vyhrožovat pomstou na jeho bratrech, jejich ženách, dětech a majetku. Tím se odvolali na zákon krevní msty, v kmenové společnosti obvyklý. Za činy jakéhokoliv člověka nesl odpovědnost celý rod. Už nepomohlo, že mezitím jakýsi zrádce vyvedl cizoložnici z kláštera a vydal ji do rukou manžela. Ten se zdráhal setnout jí hlavu, až to za něj učinil nějaký obyčejný pacholek, který byl poblíž. Biskup Vojtěch nedlouho poté odešel i s nevlastním bratrem Radimem do Říma.

Msta na bratrech

Tím se ocitáme v kritickém roce 995, kdy senior Vojtěchova rodu Soběslav hodlal vytáhnout na pomoc králi Otovi III. proti Luticům. Netáhl ovšem v čele vlastního vojska, jak se historikové dříve domnívali, ale pouze zařadil svoji družinu do Boleslavova vojska. Sám kníže byl těžce nemocen, takže na výpravu osobně vytáhnout nemohl, ale podle Bruna z Querfurtu dal Soběslavovi záruku, že až do návratu ochrání jeho bratry a majetek před nepřáteli. Jenže kníže slovo nedodržel. 

„[Vojtěchovi bratři] uvěří tedy přísaze; nač by ji křesťané dávali, kdyby v ní křesťanští bratři křesťana Vojtěcha nespatřovali záruku míru? Lid svobodně chodil po polích, po daném slibu nemyslel na boj. I hrad velmi blízký záhubě se cítí bezpečný. Avšak tu náhle přišli nepřátelé, rozprášili lid a oblehli hrad. V pátek, o vigilii převzácného mučedníka Václava [28. září], začali boj, a i v sám sváteční den bojovně pokračovali v obléhání. Nic nebylo platno, že obyvatelé hradu žádali, aby se světil sváteční den, ti zvenčí proti nim vrhali pyšná slova: ,Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav.‘ Později, třebaže se zmocnili hradu, stihl je za jízlivá slova trest. Neboť mečem obyvatel hradu padlo ten den mnoho nepřátelských hlav a všichni, kdo byli při tom, buď odpočívají mrtvi, nebo oslepli a rozprášeni bídně žijí. Pobořený hrad podlehl místní válce, rodiny byly roztrhány bědným vyhnanstvím, všechny statky padly do rukou nepřátel. […] čtyři bratři svatého muže, udatní v boji a neznající, co je ústup, na radu klerika Radly zahodili zbraně, jež málo zmohly, a uchýlivše se do kostela, přijali smrt potupnou v lidských očích, touž smrt, která se v boji pokládá za krásnou.“

Byli to ti stejní nepřátelé, kteří před nedávnem přísahali, že se pomstí na Vojtěchových bratřích? Nemůžeme říct s jistotou, že zaútočili právě Vršovci, ale téměř jistě to nebyl nebohý Boleslav II.

Vina Boleslava II.

Kníže v té době ležel pravděpodobně s těžkou nemocí na lůžku a provinil se hlavně tím, že majetek a životy příslušníků Slavníkova rodu neochránil, přestože to slíbil. Možná kvůli nemoci nemohl nic udělat, nebo zkrátka nechtěl, snad pro spory s Vojtěchem. Právě tuhle vinu mu soudobí legendisté nevybíravě předhazují.

Moderní historici ovšem Boleslava přímo obviňovali z rozpoutání celého incidentu. Jenže Boleslav neměl nejmenší důvod se Soběslavovým bratrům mstít. Příběh o krevní mstě je tedy jistě zajímavý, ale v české kotlině 10. století zřejmě nijak neobvyklý. Kdyby zavraždění nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili.

Na začátku března budeme svědky postupného sbližování Venuše se Saturnem. Už 2. března totiž nápadná večernice přešla ze souhvězdí Vodnáře do Ryb, kde narazí na „pána prstenců“. Do jeho blízkosti však doputuje až večer 8. března, načež ho v úhlové vzdálenosti zhruba 0,9° mine a bude pokračovat dál vstříc souhvězdí Berana, v němž se ocitne na sklonku měsíce.

Příliš prostoru k pozorování hezkého planetárního rendez-vous se nám ovšem nenaskytne. Obě planety totiž zapadají přibližně hodinu po Slunci, a tak je spatříme pouze na světlé soumrakové obloze: Mnohem snazší to bude v případě zářivé Venuše s −3,9 mag, zatímco méně jasný Saturn s 1 mag si možná vyžádá i menší dalekohled. Přehlédnout naopak nepůjde třetí z nápadných planet březnového nebe, žlutobílý Jupiter s −2,4 mag, usazený přímo uprostřed Blíženců. Jejich charakteristický obrazec tak získá velmi nevšední vzhled, a planeta navíc z oblohy zmizí až nad ránem.

Pozornost přitáhne i Měsíc, který se 20. března setká na nebi s Venuší a 26. března s Jupiterem. Nicméně na konjunkci se Saturnem už nedojde, jelikož ten přestane být během třetího březnového týdne pozorovatelný.

Měsíční hostina na nebi

To nejzajímavější však Měsíc předvede až 29. března, kdy na nebi dospěje do Lva. V cestě mu tam totiž stane výrazný Regulus, nejnápadnější stálice zmíněného souhvězdí a 22. nejjasnější hvězda noční oblohy. Náš kosmický soused ji přitom bez slitování „pozře“ přibližně ve 20:30 a dojde k tomu u jeho levého dolního, neosvětleného okraje. Stejně náhle se pak Regulus i objeví, ovšem až s odstupem více než hodiny, kdy ve 21:36 vykoukne zpoza zářivého horního okraje měsíčního disku.

Celý úkaz bude samozřejmě pozorovatelný i pouhýma očima, ovšem v dalekohledu získá další rozměr díky nejrůznějším detailům viditelným na měsíčním povrchu. Každopádně je potřeba počítat s tím, že ve větších přístrojích může silně zakulacený Měsíc pět dní před úplňkem nepříjemně oslňovat. Pro takový případ je dobré se vyzbrojit neutrálním okulárovým filtrem, abyste u zajímavého představení zbytečně neslzeli – anebo můžete dalekohled alespoň přiclonit. 

Nicméně kromě Měsíce mohou Regula zakrýt dokonce i planety Sluneční soustavy! Hvězda se totiž nachází jen 0,5° od ekliptiky neboli dráhy, po níž Slunce během roku putuje po nebi. Planety pak nalezneme vždy někde v její blízkosti, a občas se tak stane, že některá z nich přes Regula přejde. Takové úkazy jsou ovšem mnohem výjimečnější než měsíční zákryty: Ty se odehrávají vždy v sériích, které odděluje zhruba 9,3 roku, zatímco poslední planetární zákryt proběhl 7. července 1959 a následující nás čeká až 1. října 2044. V obou případech se přitom jedná o Venuši.

Malá duchařská galaxie

Mimochodem, tušili jste, že Regula na nebi doprovází stěží postřehnutelný přízrak? A nachází se dokonce natolik blízko, že světlo stálice jeho zahlédnutí poněkud komplikuje… Mluvíme o velmi nenápadné trpasličí eliptické galaxii Leo I, která leží na obloze jen 20′ severně od Regula. Formálně má sice jasnost okolo 10,4 mag, protože se však jedná o nebodový objekt s úhlovými rozměry 11′ × 8′, je jeho reálná (plošná) jasnost výrazně nižší. Připočteme-li záři blízkého Regula, v níž galaxie snadno zaniká, pak je přirovnání k přízraku docela namístě.

Abyste Leo I spatřili, musíte splnit několik důležitých podmínek: V prvé řadě se vydejte za bezměsíčné noci pod dokonale průzračné a temné nebe. V zenitu byste měli být schopni zahlédnout pouhýma očima hvězdy s jasností alespoň 6 mag, ideálně ještě o něco slabší. V České republice znamenají sázku na jistotu tzv. oblasti tmavé oblohy. Zároveň by měl Regulus kulminovat, aby se nacházel co nejvýš na nebi a daleko od případného světelného i běžného smogu v blízkosti obzoru. A samozřejmě vám nesmí chybět dalekohled: Vhodné jsou přístroje s objektivem o průměru alespoň 15 cm. Při pozorování „posuňte“ Regula za okraj zorného pole, aby vás co nejméně oslňoval – dejte však pozor, aby vám s hvězdou nezmizela z dohledu i samotná galaxie. V každém případě půjde o „těžkou duchařinu“ bez zaručeného úspěchu.

Většina pozorovatelů, kteří měli s Leo I tu čest, ji popisuje jako málo znatelné, lehce protažené zjasnění oblohy, jež tu a tam probleskuje proti tmavšímu pozadí. Mlhavé galaktické skvrnky Souhvězdí Lva však nabízí ještě jednu nápadnou hvězdu, v jejímž těsném sousedství najdete tentokrát hned dvě slabší galaxie. A co je důležité, odhalíte je rozhodně snáz než Leo I. 

Zacílit musíte na pohlednou dvojhvězdu Algiebu (viz Zlatí obři), která se při pohledu pouhýma očima jeví jako stálice druhé velikosti. Zmíněný galaktický pár se pak od ní nachází asi 50′ směrem na východ, což znamená, že záře Algieby pozorování nijak neruší. Obě galaxie byste měli zaznamenat již v dalekohledu s objektivem o průměru okolo 10 cm – ovšem jen jako drobný mlhavý obláček, znatelně protažený v severojižním směru. Teprve ve větších přístrojích bude patrné, že jde o dvě samostatné mlhavé skvrnky: Ta o něco nápadnější a úhlově větší na jihu představuje spirální galaxii NGC 3227, s jasností 10,3 mag a s úhlovým průměrem okolo 4′; zatímco méně výrazný flíček na severu je eliptická NGC 3226, s jasností 11,4 mag a s úhlovým průměrem asi 2′. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 15:46 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Saturn – viditelný na začátku března večer nízko nad západem
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2026

• 2. a 3. března – téměř úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranní (2. 3.) a večerní (3. 3.) obloze
• 6. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 7. až 9. března – Venuše na obloze projde okolo Saturnu; planety pozorovatelné za soumraku nízko nad západním obzorem, nejblíž (0,9°) si budou 8. 3.
• 10. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 20. března – setkání velmi úzkého měsíčního srpku jen den po novu a Venuše na podvečerní soumrakové obloze nízko nad západem, Měsíc asi 5,5° severovýchodně od Venuše
• 26. března – setkání Měsíce den po první čtvrti a Jupitera na nočním nebi; nejblíž (4,5°) si budou krátce po setmění
• 27. března – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 29. března – zákryt Regula ze Lva Měsícem na večerním nebi nad jihovýchodem; začátek úkazu asi ve 20:30 u levého dolního, neosvětleného okraje Měsíce; konec ve 21:36 u horního, osvětleného okraje 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Vroce 1866 použil profesor neurologie Richard von Krafft-Ebing jména dvou slavných evropských aristokratů, aby jimi pojmenoval nestandardní sexuální chování jedinců, s nimiž se v rámci výkonu své psychiatrické praxe setkával. Oba pánové, markýz de Sade i Leopold von Sacher-Masoch, své niterné touhy přetransformovali do slov a dali tak vzniknout svébytným literárním dílů. Ve své knize Psychopatia Sexualis tak von Krafft-Ebing poprvé užil termínů sadismus a masochismus a založil tak celé nové kategorie sexuálních diagnóz a dal vzniknout vědnímu oboru sexuologie, jak ho známe dnes.

Podle Kraffta-Ebinga je sadista člověk, který si užívá, když může ostatním způsobovat bolest, a přináší mu to dokonce sexuální potěšení. Naopak masochista je někdo, kdo bolest s radostí přijímá a stává se na ní svým způsobem závislý. Existenci takových lidí, příčiny a následky jejich pocitů detailně popsal na příkladu několika svých pacientů. Stejně jako způsoby léčby, protože tyto pocity byly považovány za závažnou odchylku od normy, a tedy za něco, co je třeba léčit.

Krafft-Ebingova kniha ovlivnila na mnoho desetiletí nejen sexuologii, ale i psychiatrii a psychologii. Proměna vnímání sadismu a masochismu pak vedla ke vzniku nových termínů. BDSM je z nich v současnosti nejpoužívanější.

Soutěže v bičování

Pop-kultura nám nabízí mnoho příkladů jinakosti od knih, obrazů, fotografií až k filmu. V nich se sadomasochismus objevuje ve spojení s takovými atributy, jako jsou provazy a řetězy, pouta, biče, roubíky a rákosky nebo metly. O co ale ve skutečnosti jde a kde se tento fenomén vlastně vzal?

Sadomasochismus nebo sadismus a masochismus je soubor sexuálních praktik, v nichž dochází k dobrovolné směně moci mezi partnery a prolínání bolesti s rozkoší – hranice mezi nimi se stírají.

Mezopotámská bohyně Inanna například bičovala své následovníky až na pokraj sexuální extáze. Ozdobila se šperky a květinami a pak se vrhla do víru šíleného tance, na jehož konci kolem sebe šlehala důtkami a povzbuzovala ostatní tanečníky k sexu.

V řeckém umění bylo mrskání zpodobňováno celkem často – a tedy i praktikováno. Soutěžím v bičování například holdovali Sparťané. Mladí spartští muži byli bičováni během celého dne na oltáři bohyně Artemis, dokud téměř neomdleli. Bolest ale snášeli statečně a s hrdostí a předháněli se v tom, kdo utrpení vydrží snášet déle. Vítěz se pak těšil velké vážnosti a všeobecnému respektu.

V mrskání a bičování, tentokrát s jasně erotickým podtextem v rámci náboženského rituálu, nijak nezaostávali ani Etruskové. Důkazem toho je Hrobka bičování nalezená v nekropoli na archeologické lokalitě Monterozzi v italském regionu Lazio. Stěny hrobu zhruba z konce 5. století př. n. l. jsou vyzdobeny freskami žen a mužů, kteří se navzájem bičují pravděpodobně během oslav na počest boha Bakcha nebo Dionýsa, protože sexuální výjevy jsou doplněné obrazy hudebníků a tanečníků. Nejvýmluvnější je ztvárnění dvou mužů a jedné ženy zachycených uprostřed sexuálního aktu. Zatímco se žena ohýbá k jednomu z nich, druhý ji po zádech šlehá svazkem prutů. Jedná se o jedno z nejznámějších zobrazení erotického výjevu v etruském umění.

Přesuňme se teď z Evropy do Indie, kde zhruba mezi 4. a 6. stoletím sepsal mnich a filozof Vatsjájana své Poučení o rozkoši neboli Učebnici lásky Kámasútru. V ní se popisuje hned šest ideálních míst na těle, kam jemně udeřit milence či milenku pro zesílení pocitu rozkoše. Překvapivě to jsou ramena, hlava, záda, střed hrudníku a boky. Jak píše, i rány by měly být rozdávány určitým stylem a s různou intenzitou. Dělí je přímo do čtyř kategorií: údery zadní stranou ruky, prsty, lehce zatnutou pěstí a otevřenou stranou dlaně. Prostor pro sebevzdělání tu existuje i pro ty, kteří se touží zdokonalit v technikách kousání nebo štípání. A samozřejmě je podle Vatsjájany možné si na pomoc vzít i různé pomůcky, pokud ruce a ústa přestanou stačit.

Středověké utrpení

Dvanácté století na evropské dvory přináší prostřednictvím rytířských románů a trubadúrských písní bolest spíše psychickou, pramenící z beznadějné lásky a touhy, která nikde nenajde naplnění. Útrapy platonicky zamilovaných nebo až otrocká oddanost muže ženě se mnohem později staly předlohou pro erotická literární díla.

Flagelantské hnutí pozdního středověku sebemrskačství rozvinulo k dokonalosti. Bičováním se měl člověk zbavit hříchů a zla. Mniši mrskající  se důtkami táhli krajem a postupně se k nim přidávali další a další přívrženci. Jedna z německých flagelantských sekt hlásala, že třicet tři dní naplněných bičováním očistí člověka od všech poklesků. Není divu, že papež toto hnutí brzy zakázal. Z Čech vyhnal flagelanty na radu Arnošta z Pardubic i Karel IV.

Nicméně nejen láskou k bohu je člověk živ, a tak se samozřejmě objevují i případy erotického bičování. Pro tyto účely se důtky a metly namáčely do octa, což mělo erotický prožitek umocnit.

Markýz de Sade

V průběhu 18. a na počátku 19. století na scénu vstupuje muž, který svým dílem výrazně přispěl k rozvoji sadomasochismu ve 20. a 21. století. Francouzský šlechtic Donatien Alphonse François, markýz de Sade se s tíhou svých erotických představ, v nichž docházelo k bití, mučení a znásilňování, vyrovnával nejen ve své románové tvorbě, ale mnohé z nich si realizoval i ve skutečném životě. To se samozřejmě neobešlo bez konfliktů se zákonem.

Stejně jako příběhy jeho knih, byl i markýzův život plný zvratů, agrese, brutality a často i nepochopení. Za sadistické zacházení s najatými prostitutkami či náhodnými milenkami byl odsouzen, uvězněn a později přemístěn do ústavu pro choromyslné v Charentonu. Na začátku 19. století se před soud zase dostal kvůli vydání svých knih Justina a Julietta. Tehdy byl odeslán na doživotí do „blázince“ v Charentonu. V románech spisovatele zastávajícího princip absolutní svobody se objevuje celá řada nebezpečných sadistů. Mezi jeho nejznámější díla patří 120 dnů Sodomy: škola libertinství. Kniha, kterou napsal během svého věznění v Bastile mezi roky 1784 až 1789, se veřejného vydání dočkala až o více než století později – roku 1905.

V románech Justina aneb prokletí ctnosti (1791) a Julietta aneb zdar neřesti (1797) se před čtenářem otevírá rozdílná životní cesta dvou sester, které, jak už název napovídá, volí ctnost nebo neřest jako určující princip jejich žití nebo spíše přežívání ve společnosti, která se jim jeví nepřátelská a cizí. Která ze sester využije svůj potenciál lépe a přežije svůj život bez morální nebo fyzické úhony? Navzdory předpokladům autor dochází k závěru, že vést ctnostný život se nevyplácí a nepřímo tak vybízí k páchání neřestí.

Paměti rozkošnice

Kdo si chtěl ve stejné době přečíst podobnou literaturu v Anglii, zvolil román Fanny Hill: paměti rozkošnice z roku 1748 od spisovatele Johna Clelanda. I on, podobně jako de Sade, napsal první anglický pornografický román ve vězení pro dlužníky. Ubohý sirotek jménem Fanny pracuje jako prostitutka, a tak se pravidelně stává divákem a ještě častěji aktérem nejrůznějších zvrácených sexuálních aktů. Erotické obrazy zachycené v románu byly v té době považovány za tabu. Na seznam sadomasochistické literatury se Clelandův román dostal díky detailnímu popisu scén, v nichž se Fanny spolu s klientem oddává erotickému bičování.

Rytíř-otrok

V druhé polovině 19. století dal průchod svým touhám i rakouský spisovatel a novinář Leopold von Sacher-Masoch, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s masochismem. Mladého Leopolda od raného dětství fascinoval kult silné ženy a jí podřízeného muže. Fascinovaly ho katolické rituály a utrpení křesťanských mučedníků a první sadomasochistický vztah prožil v pětadvaceti letech s o deset let starší vdanou ženou. Od té doby své sexuální fantazie nijak neomezoval. S jednou z milenek dokonce sepsal úmluvu, v níž se na šest měsíců zavazoval k tomu, že se stane jejím bezvýhradným otrokem.

I Severin von Kusiemski, hlavní postava asi nejslavnějšího Sacher-Masochova díla Venuše v kožichu z roku 1869, si v ponižování a utrpení libuje a trpělivě snáší bití od milované ženy, aby tak prohloubil jejich vztah a prozkoumával hranice své i její sexuality. Autora k sepsání příběhu o lásce v nevyrovaném vztahu přiměla i neodbytná vzpomínka z dětství na přísnou tetičku, hraběnku Zenobii Sacher-Masoch von Kronenthal, oblékající se do kožešinové vestičky a trestající ho bičem.

Jeho alter ego Severin je v románu beznadějně zamilované do Wandy von Dunajev, která v jeho představách zosobňuje dokonalou ženu – chladnou krásku v kožichu třímající v ruce bič. Severin a Wanda spolu cestují Evropou jako dáma a otrok a společně se propadají stále hlouběji do vášnivého víru moci, nadvlády a podřízení. Svůj vztah musejí přehodnotit ve chvíli, kdy hranice mezi jejich sexuálními fantaziemi a realitou přestala existovat a oni si už nejsou jisti, jestli je život jen hra, nebo si společně hrají na život.

Předvečer změn

První polovina 20. století a uvolněná předválečná atmosféra přímo vybízela k sexuál­ním experimentům. Kov a kůže se staly oblíbenými materiály, které do svých kostýmů jako dekorativní prvky zařadily hvězdy kabaretu ve třicátých letech. V 50. letech pin-up scénu ovládla Bettie Page, která na světlo mainstreamové kultury vynesla mnohé ze symboliky sadomasochismu včetně erotického prádla, plácaček a důtek.

Dnešní společnost se k odlišnostem sexuálních perefencí staví tolerantně. Už není problém svobodně vyjádřit svoji sexua­litu nebo sexuální preference. Jedinou podmínkou je plnoletost zúčastněných a jejich dobrovolný souhlas.