V mnoha koutech naší vlasti najdeme sochu Johanna Wolfganga Goetha nebo aspoň tabuli, která připomíná jeho návštěvu. Jeden z největších intelektuálů, jimiž se svět na přelomu 18. a 19. století mohl pochlubit, hojně cestoval. Nelenil ani vystoupit z kočáru, slézat kopce, procházet skalami a obdivovat se přírodě. Do lázní v západních a severních Čechách se po celý život vracel, a kdybychom spočítali dny, které tu strávil, vydalo by to na několik let. 

Všechny tyto výlety se odehrávaly v období delším než 40 roků. Goethe se tedy české krajině a ženám, jež tu potkával, obdivoval od dob své plné mužnosti až po stařecká léta. Nejvíce pozornosti pochopitelně přitahují momenty, kdy coby sedmdesátník zahořel touhou po náctileté dívence Ulrice von Levetzow. Z celkového pohledu na životopis tohoto německého klasika šlo pouze o pozdní epizodu, ale její pikantnost funguje jako magnet. Prošedivělý donchuan se vodil za ruku s nezkušenou partnerkou a snažil se získat její přízeň pomocí vybraných čokoládových delikates. V té době už měl „odžito“ skutečně dost.

Stářím nechřadl

Goetheho celý život pronásledovaly různé zdravotní problémy. Jeho životní dráha se však ubírala poněkud nezvyklým směrem. Dalo by se říci, že v mládí mu jeho tělo komplikovalo situaci víc než v pozdním věku. Prodělal dokonce tuberkulózu a chrlil krev, což tehdy pro většinu lidí znamenalo definitivu. Ne však u něho. Patřil k vzácným případům, co smrtelnou chorobu překonaly. Přidaly se i další obtíže. Trápilo ho zažívání nebo ledvinové koliky. Jezdil se léčit do lázní. Popíjel minerální vody a pochvaloval si účinnost léčebných kúr, které mu české ozdravovny poskytovaly. 

Zvyku jezdit do našich končin se vlastně po celý život nezbavil. Zajímavé ale je, že pokud sledujeme jeho osobní záznamy, jako zodpovědný pacient se vůbec nechoval. Stárnoucí spisovatel už nemyslel na uzdravování těla, ale raději si prostě užíval. Poznamenal dokonce, že do lázní se nejezdí za léčbou, ale za potěšením. A skutečně. Léčebná koupel? Ne. Svůdce v důstojném věku raději vymetá plesy a další zábavy a hrdě si zapisuje, že mu při tanci prošly rukama snad všechny zdejší krasavice. Na svůj věk prokazoval velmi slušnou kondici – vedle radostí na parketu našel sílu i na výlety do okolní krajiny. Dokonce lezl na sopečné kopce, kde sbíral minerály. Ty vedle umění a žen patřily k jeho další vášni.

Milovník vín

Nutno podotknout, že Goethe rozhodně nepatřil mezi zhýralce, kteří si huntovali zdraví. Tabák? Koupil ho přátelům jako milý dárek z cest, ale pro sebe? Kdepak. Této neřesti se vyhýbal. Stejně tak jako tvrdému alkoholu. Neholdoval ani pivu – dával přednost elegantní sklenici s vínem! To naopak popíjel notně – samozřejmě nejlépe v kombinaci s vybranými pochoutkami, neboť Goethe platil za zkušeného gurmána. Nešlo o nic neobvyklého, když jeho žízni padlo za oběť dokonce několik láhví za den. Monumentální dílo, které po sobě zanechal, nám naštěstí říká něco jiného. Dokázal by být tolik plodný na poli literatury, vědy a politiky, kdyby naplňoval definici alkoholika? Nabízí se spíš vysvětlení, že hostitel nemusel vždy sklenky vyprazdňovat sám. 

Nepochybně měl rád společnost. Předčítal krásným a chytrým ženám, anebo trávil dlouhé hodiny s intelektuály, mezi nimiž nechyběly ani osobnosti českého veřejného života. K těm bizarnějším spolustolovníkům patřil třeba známý český kat a zároveň sběratel mincí a minerálů Karl Huss. Ale za Goethem jezdili i naši obrozenci a probouzeli v něm zájem o českou literaturu a historii – a snad i o naši národnostní otázku. Zajímavé je, že Goethe se dokonce začal učit česky. A ještě pozoruhodněji vyznívá skutečnost, že se k tomu odhodlal ve velmi pozdním věku a vlastně pár let před smrtí. Kulantně řečeno – perspektiva, že by tyto nové znalosti mohl užít, byla značně pochybná. 

Ale i to mnohé napoví o rozpoložení, v němž se Goethe nacházel. Trochu vulgárně bychom mohli říct, že takzvaně chytil druhou mízu. Cítil v sobě rozhodně dost životní energie. A to přesto, že i jeho mnohem mladší přátelé umírali jeden po druhém. Přesto anebo právě proto se cítil plný života a touhy. Jako by měl to nejdůležitější ve svém životě teprve před sebou.

Zapřená choť

Goethe jezdil do českých lázní i v době, kdy doma zanechával svou životní partnerku Christianu Vulpiusovou. Psával jí dopisy dokonce i o tom, s jakými ženami se zde stýká. Byl to takový cynik? Nebo mu to nepřišlo divné proto, že vztah k těmto přitažlivým a mnohem mladším svůdnicím nikdy nepřerostl jistou mez? To už se asi nikdy úplně přesně nedozvíme. Christiana ale určitě žárlila. Vždyť mezi dámami, s nimiž Goethe trávil večery, a dokonce se po jejich boku objevoval na veřejnosti, bychom nenašli žádné tuctové ženštiny.

Christiana hrála v jeho citovém životě nepochybně velmi silnou roli. Až později došlo na známost asi nejkontroverznější. Goethe navázal velmi blízké přátelství s manželkou samotného císaře Františka I. Císařovna Marie Ludovika Beatrice tvořila s literátem dvojici, o které se povídalo všude. A Goethova partnerka? Proč to všechno snášela, pochopíme, když se podrobněji podíváme na její původ a na historii jejich vztahu. 

Goethe pocházel z nejvyšších kruhů. Ona z úplně nejnižších vrstev. Seznámili se tak, že přišla orodovat za svou rodinu, které hrozil pád na sociální dno. Hodný a vznešený pán pomohl. A dokonce začal s Christianou žít. Už to znamenalo na svou dobu vlastně velmi svobodomyslný čin. Zlé jazyky nelenily, Goethe na ně však nedal. To ho ctí. Na druhou stranu nešel se svou společenskou vzpourou tak daleko, aby si Christianu vzal. Léta spolu žili jen neoficiálně. Ke sňatku se odhodlal až v době, kdy se jejich syn dávno proměnil v muže. A i tak šlo pro jistotu o tichý obřad pokud možno bez pozornosti veřejnosti. Jednalo se tedy o vztah, který vykazoval rysy velké lásky, jež se prosadila navzdory všem společenským překážkám. Ale lze také naopak říct, že navázali partnerství nepochybně velmi nerovnocenné. Na tuto okolnost nemohla Christiana nikdy zapomenout.

Po mamince dcerka

Ale zpět k básníkově pozdní lásce. Pikantní je, že historie se trochu opakovala: Ulrika von Levetzow se s Goethem potkala přibližně ve stejném věku, kdy se s ním znala už její matka Amálie. Už ona by mohla být Goetheho dcerou. Její dítě pak klidně vnučkou. Přesto tato zkušená žena, která prošla dvěma manželstvími, nenamítala nic proti tomu, když se kolem jejího dítěte lázeňský host Goethe motal. Pro dívenku to bylo jistě v mnohém poučné, a tak na to také po letech vzpomínala. Mohla si přát lepší školu, než když ji do tajů literatury a umění zasvěcovala jedna z největších osobností Evropy? 

Jenže u toho nezůstalo. Dával jí dárečky a lichotil jí. Obzvlášť využíval její slabosti pro sladkosti. Čokoládovými dárečky nešetřil a objednával pro ni ty nejjemněší delikatesy až z daleka. Jistě si uvědomoval, že objekt jeho touhy má dosud dětskou duši. Přesto nedokázal odolat. Fantazíroval o tom, že by ještě před smrtí zplodil syna, a ten by si jednou dívenku vzal. Pak ale připadl na lepší způsob. Rozhodl se ucházet o její ruku sám. Vybral si přitom skvělého prostředníka. Poslal vévodu Karla Augusta, tedy hlavu své země! Ten nejen že za přítele orodoval, ale připojil i nabídku skvělé materiální budoucnosti. Matka ale dceru neprodala a vzala si čas na rozmyšlenou. Rovnalo se to odmítnutí. Stařec trpěl jako odkopnutý pes.

Smutná dohra

Věk totiž nezastavil ani vitální Goethe. Naposledy se do českých lázní vypravil v roce 1823. Pak už se do svých oblíbených míst nikdy nepodíval, ačkoliv mu zbývalo ještě devět let života. Zemřel v poklidu, doma, ve svém křesle. A Ulrika?

TIP: Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Nápadníci se o ni zajímat nepřestali, ale ona všechny odmítla. Proč? Mohl snad za to ten podivný a vlastně nepatřičný vztah? Už ho nikdy nic nepřekonalo? Nebo došlo k něčemu neblahému, co už nešlo tak úplně dostat z hlavy? Ona sama do konce života zdůrazňovala, že o pravý milostný poměr nešlo. Dožila na svém zámku Třebívlice po boku psů, jimž věnovala svou lásku. 

Už celá staletí si badatelé lámou hlavu, proč je náš kosmos takový, jaký je. Pokud jde okolnosti jeho vzniku, detaily vývoje a budoucí osud, snaží se vedle mainstreamového pohledu – známého jako model Lambda-CDM či standardní kosmo­logický model – přinést vysvětlení i řada různě výstředních teorií.

6. Mnohovesmír: Bublinové světy

Ve standardním modelu s Velkým třeskem se kvůli uniformnímu vzhledu reliktního záření ve všech směrech počítá s kosmologickou inflací, kdy se vesmír ohromně rychle a intenzivně rozepnul. Podle některých badatelů však inflační fáze představuje vlastně jen jednu bublinu v rozlehlém oceánu mnohovesmíru, který inflací prochází neustále – pouze na různých místech v jinou dobu a odlišným způsobem. Je to podobné, jako když zmáčknete mycí houbu a objeví se na ní spousta bublin: Zatímco některé hned prasknou a zmizí, jiné se nafouknou.

Paul Steinhardt na popsané myšlence založil teorii věčné inflace. V rozlehlém všudypřítomném inflačním kosmu neustále „bublají“ jednotlivé vesmíry – některé malé, jiné značně rozlehlé jako ten náš. Vše dohromady tvoří celý mnohovesmír, ovšem dílčí „bubliny“ se mohou zásadně lišit. Neexistuje totiž žádný důvod, aby v nich platily tytéž fyzikální zákony a stejně nastavené základní konstanty. V některých by mohla panovat mnohem silnější gravitace či třeba jiná rychlost světla. A v dalších by se nemusela vyskytovat žádná hmota nebo by byla úplně odlišná, než jsme zvyklí.

Cizí „bublinové“ vesmíry nemůžeme pozorovat přímo. Podle některých představ by se však jejich přítomnost mohla projevit v případě interakce, či dokonce srážky s tím naším. Následky by pak mohly být patrné například v detailní struktuře reliktního záření.

8. Supratekutý časoprostor: Kosmické moře

I kdyby měl vesmír tři prostorové rozměry, jak nám říká každodenní zkušenost, stále zbývá čtvrtý rozměr, tedy čas. Proto si kosmos představujeme vlastně jako čtyřrozměrný časoprostor. Podle některých teorií – například té, kterou navrhují Stefano Liberati ze Scuola Internazionale Superiore di Studi Avanzati a Luca Maccione z Ludwig-Maximilians-Universität München – netvoří časoprostor jen abstraktní rámec pro popis existence hvězd a galaxií ve vesmíru.

Zmínění badatelé považují časo­prostor za svého druhu substanci s fyzikální podstatou, která kosmos vyplňuje podobně jako voda oceán. Stejně jako moře sestává z ohromného množství jednoduchých molekul vody, měly by i časoprostor tvořit nepatrné částice existující na nižší úrovni reality, mimo dosah našich současných přístrojů. Daná teorie pokládá vesmír za jakousi supratekutou kapalinu s nulovým třením. Mezi vlastnosti podobných kapalin přitom patří, že nemohou rotovat jako celek, pokud se zamíchají – v takovém případě se rozpadnou do mnoha nepatrných vírů. Kdyby k tomu kdysi dávno došlo u supratekutého časoprostoru, mohly by tak vzniknout zárodky dnešních galaxií. 

10. Antropocentrický vesmír: Nastaven pro život

Vesmír, jak ho zná současná fyzika, zahrnuje základní konstanty a z nich se odvíjejí mechanismy ovlivňující podobu světa kolem nás: Určují sílu gravitace, elektromagnetismu i dalších fyzikálních sil. Vědci se domnívají, že by zmíněné konstanty v zásadě mohly nabývat rozmanitých hodnot. Jestliže by se však některá z těch klíčových jen mírně odchýlila od své dnešní hodnoty, vypadal by kosmos zcela jinak – pokud by vůbec existoval. V odlišném vesmíru by se však určitě nevyskytovaly živé formy ve známé podobě. Podle některých názorů byl kosmos nastaven právě tak, aby život – a s ním i naši existenci – umožňoval.

TIP: Existují paralelní vesmíry? Jaké jsou argumenty pro a proti jejich existenci?

Ověřit takovou hypotézu je obtížné, ne-li nemožné, ale vysvětlení přesto může znít jednoduše: Pokud by platila popsaná představa o mnohovesmíru s věčnou inflací, v němž ne­ustále bublají rozmanité vesmíry, pak by život spolu s námi prostě vznikl v jedné z bezpočtu bublin. A sice v té, kde jsou konstanty a fyzikální síly čirou náhodou nastaveny tak, že dovolují zrod galaxií, hvězd, planet i živých organismů.

Příjemně vonící máta se od pradávna používá k osvěžení vzduchu, k ochucení jídel i v tradičním léčitelství. Jak ale ukazuje nedávný výzkum, máta může pomoci i v moderní medicíně, konkrétně v léčbě pacientů s neurodegenerativní Alzheimerovou chorobou.

Španělský tým odborníků, který vedl Juan José Lasarte z Univerzity v Navaře, uspořádal experiment, ve kterém myši inhalovaly mentol, klíčovou složku silice máty. „Naším původním cílem bylo experimentálně ověřit vztah mezi čichem a imunitním systémem s centrální nervovou soustavou. Experimenty potvrdily, že mentol při vdechování funguje jako imunostimulační látka,“ vysvětluje Lasarte.

Mentolové překvapení

To ale nebylo všechno. Vědci s překvapením zjistili, že krátká vdechování mentolu, aplikovaná po dobu šesti měsíců, zabraňují poklesu kognitivních schopností u myší s Alzheimerem. Neméně zajímavé bylo, že mentol rovněž zlepšuje kongnitivní schopnosti u zdravých mladých myší. Pozoruhodný výzkum zveřejnil odborný časopis Frontiers in Immunology.

Badatelé si povšimli především toho, že vdechování mentolu vede ke snížení aktivity imunitního proteinu z rodiny cytokinů, interleukinu 1 beta. Tento protein má v imunitě celou řadu funkcí, včetně zásadní role v regulaci zánětlivé reakce, což těsně souvisí s Alzheimerovou chorobou. Zánět je velmi důležitou součástí obranných mechanismů imunitního systému. Až příliš snadno ale dochází k tomu, že příliš intenzivní či příliš dlouhý zánět působí více škody než užitku.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Lasarte a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že mentol a možná i další vonné silice mají velký potenciál v léčbě i prevenci Alzheimerovy choroby. Na vztah mezi vonnými látkami a fungováním imunitního systému se teď může zaměřit další výzkum, který by mohl vést k vývoji nových léčebných postupů, nejen v případě Alzheimerovy choroby.

Porod je začátkem samostatného života každého člověka. Kvůli nedostatečným anatomickým a medicínským znalostem, podvýživě, a především špatné hygieně a z ní vyplývajících následných infekcí býval bohužel často i jeho koncem – ať už šlo o rodičku, nebo dítě. Smrt takříkajíc stála hned u dětské kolébky nebo matčina lůžka. Proces jejího vyhnání byl velmi dlouhý a komplikovaný a porodu probíhajícímu pod dohledem medicínsky vzdělané osoby tak předcházela staletí pověr, pokoutních praktik a diagnostického i terapeutického tápání. Jaká vlastně byla cesta od „babek pupkořezných“ v dávných dobách až po špičkově vybavené porodnice a vysokoškolsky vzdělaný personál? 

Po dlouhá tisíciletí zůstávaly těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí, kdy porodní báby byly odkázány jen na předávání zkušeností staršími členkami rodiny nebo jinými kolegyněmi. Jejich řádná kvalifikace a profesní způsobilost získaná na základě vzdělání přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutismem v 18. století!

Božská záštita

Již v nejstarších dobách rodičkám patrně asistovaly starší ženy z rodiny. Vzhledem k důležitosti mateřství a porodů pro reprodukci a zachování komunity lze tedy označit porodní asistentku za nejstarší profesi v dějinách lidstva. Starověké civilizace také vytvořily různé kulty, které porod a zdravotní stav nastávajících matek i novorozenců dávaly pod božskou ochranu. Mimochodem – v modifikované formě existují dodnes. Již z dávného pravěku známe různě stylizované sošky žen se zdůrazněnými pohlavními znaky, které pravděpodobně měly ochranný či kultovní význam. 

Již ve 2. tisíciletí př. n. l. (tedy v době bronzové) můžeme v textech z mykénského Řecka doložit bohyni porodu Eileithyiu, která se později stala plnohodnotnou bohyní řeckého olympského panteonu. Odtud pak přešla i do římských náboženských představ. Zajímavým dokladem jejího uctívání jsou například terakotové modely rodících žen z kultovní jeskyně v lokalitě Inatos na Krétě, pocházející z poloviny 9. až konce 8. století př. n. l. Některé zobrazené rodičky jsou tu podpírány (či jinak podporovány) další ženskou postavou, což z nich činí dobrý doklad existence porodních asistentek již v této době. 

Metody a prostředky

Ze starověku známe také první odborné texty, zabývající se ženskou medicínou a přinášející rady, jak se starat o těhotné a vést porod. Nejvýznamnějším starověkým autorem, považovaným za vůbec prvního praktického porodníka, je Sórános z Efesu, který působil v době antického Říma. Napsal významné dílo O umění porodnickém a nemocech ženských. V něm mimo jiné zmiňuje použití porodní stolice pro ulehčení porodu, prostředky ke způsobení potratu (mezi něž patřilo stlačování dělohy nebo otřesy podbřišku) a především provedení obratu plodu speciálními zevními i vnitřními hmaty při jeho nepravidelných polohách – tzv. obrat na nožku.

Po zániku antického světa ale byla znalost těchto důležitých hmatů zapomenuta a obrat na nožku byl znovu „objeven“ až v renesanci. Některé další pasáže Sóránova díla – například jak má vypadat porodní asistentka a že má mít měkké ruce, případně používat masti k jejich zjemnění – pak byly citovány ještě v 19. století. 

Ve středověké Evropě samozřejmě veškerou péči o nastávající matky a provádění porodů ovlivnilo křesťanství a církevní předpisy. Ženy se bohužel dostaly do téměř druhořadého postavení. Například rodičkám, které zemřely při porodu, byl dlouho – až do koncilu v Rouenu roku 1074 – odpírán křesťanský pohřeb. Mohlo snad jít o záměr církve přimět nastávající matky, aby byly opatrné a neoloupily své dítě o štěstí křtu. 

Na našem území pochází první zpráva o porodních bábách z roku 1176, když je popisován porod pozdějšího světce Hroznaty. K roku 1248 pak najdeme ve Zbraslavské kronice zmínku o Alžbětě, oblíbené porodní bábě a chůvě krále Václava II. „Alžbětě, která nás od nejútlejších dětských let jako bedlivá porodní bába vychovala až do chlapectví, postupujeme naše stavení.“

Jak na to

Pozoruhodnou a vlivnou postavou byla Trota ze Salerna, žijící patrně v první polovině 12. století. Bohužel o jejím životě toho víme jen velmi málo a také autorství některých jí připisovaných spisů bohužel není zcela jisté. Ačkoli Trota patrně měla formální lékařské vzdělání, proslula především jako specialistka na ženské nemoci a porodní asistentka. Napsala ve své době velmi populární knihu O léčení žen, vydávanou nejčastěji s dvěma dalšími spisy stejného zaměření. Tento komplet dokonce proslul pod názvem Trotula. Pravděpodobně sepsala i traktát O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu. Ve svých textech mimo jiné vyslovuje domněnku, že příčina neplodnosti může být i na straně muže. Tato díla sloužila po několik následujících století jako základní porodnické příručky.

V raném novověku se, zejména po rozšíření knihtisku, objevovaly příručky pro porodní báby psané většinou lékaři nebo negraduovanými „chirurgy“. Autoři se snažili nabídnout praktické terapeutické postupy po­užitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Zřejmě nejstarší evropskou tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina. Pod poetickým názvem Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten čili Růžová zahrada těhotných žen a porodních bab ho vytiskli ve Štrasburku roce 1513. Byl přeložen do mnoha jazyků a česky vyšel roku 1519 v Mladé Boleslavi coby Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným. 

Výrazné zlepšení péče o zdraví obyvatelstva, včetně těhotných žen, přišlo až s nástupem osvícenství. V našich zemích k zásadním zdravotnickým reformám přistoupila císařovna Marie Terezie a pokračoval v nich její syn Josef II. Císařovně v této oblasti radil věhlasný holandský lékař a porodník Gerard van Swieten, který se dokonce roku 1745 stal jejím osobním lékařem. Komplexní reformy též nařizovaly, že porodní báby musejí získat jistou profesní způsobilost na základě určitého studia a zkoušky. Vůbec poprvé tak u nás stát vydal povinný předpis pro porodní asistentky, platný na jeho celém území, a zároveň tím garantoval jejich odbornost.

Vzdělávání

Dvorním dekretem z 30. prosince 1745 byla budoucím porodním babičkám nařízena povinnost absolvovat přednášky z anatomie a účastnit se i pitev mrtvých žen. Podle dalšího dekretu z července 1748 se porodní báby musely podrobit zkoušce na lékařské fakultě nebo u krajského „fyzika“, tedy  u lékaře vykonávajícího hygienický a zdravotnický dohled ve svém regionu.

V červenci 1753 byl vydán Generální zdravotní řád pro Království české. Stanovil povinnosti zemské zdravotní komise, jež zase podléhala zdravotní komisi při vídeňské vládě. Ta pak řídila veškeré zdravotnictví na území království. Pod tyto předpisy – a uvedenou komisi – kromě lékařů spadali také lékárníci, chirurgové, lazebníci, kýlořezci, kamenořezci a samozřejmě i porodní báby. Konečně pak byl v roce 1770 vydán zdravotní řád celé habsburské monarchie, který jako základní zdravotnická norma platil zhruba sto let. Díky němu došlo v roce 1786 k zavedení úřadu krajské porodní báby a na základě toho bylo zavedeno školení pro porodní babičky v Praze. Studijní řád pražské lékařské fakulty ze stejného roku předepsal teoretickou výuku porodnictví i pro budoucí lékaře a ranhojiče.

Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo také zakládání porodnic. První takový ústav ve střední Evropě vznikl z inicia­tivy profesora Johanna Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingenu. V letech 1792 až 1822 zde proběhlo celkem 2 540 porodů. Dobové záznamy nás například informují, že skoro u poloviny z nich muselo být po­užito kleští. 

V našich zemích

V roce 1609 byl na pražské Malé Straně založen takzvaný „Vlašský špitál“, který pečoval o těhotné matky a jejich děti. V roce 1765 zde otevřeli také ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. O jedenáct let později byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě pražském. Od roku 1776 tedy existovala při špitále řádně vedená porodnice, kde svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, rodily zadarmo. Za to pak ale musely bezplatně kojit špitálské děti. 

Vlašský špitál začal plnit později i roli výukovou, když sloužil pro klinickou výuku studentů pražské lékařské fakulty, včetně porodních babiček. Po dlouhá léta představoval špitál jedinou instituci svého druhu nejen v Praze, ale i v celých českých zemích. Postupně však jeho kapacita nestačila, a proto ho v roce 1789 přemístili do nově zrekonstruované budovy u kostela sv. Apolináře na Novém Městě. Tam vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. Již v roce 1784 byly také otevřeny dvě porodnice na Moravě – v Brně a Olomouci. 

O vzdělávání porodních bab se u nás výrazně zasloužil profesor Antonín Jan Jungmann, mladší bratr známého jazykovědce Josefa. Je dokonce považován za zakladatele pražské porodnické školy. Za dobu jeho pedagogické kariéry, jež trvala celých 42 let, tuto školu absolvovalo 8 200 porodních babiček. Roku 1804 vydal učebnici Úvod k babení. I když po odborné stránce se jedná spíše o kompilaci, šlo o ve své době velice důkladnou a populární knihu, která pak vyšla v několika v opakovaných vydáních jako Umění babické nebo Umění porodnické. Jungmann mimo jiné píše, že: „Babení slove umění, dle kterého řádně vyučená žena, vůbec bába nazvaná, těhotnice, rodičky, šestinedělky i novorozené děti obstarává, a která v případnostech náhlých zná, kdy zběhlého babiče (tj. porodníka nebo chirurga – pozn. aut.) ku pomoci požádati se sluší.“ Ve druhé polovině 19. století se také začaly objevovat knihy, které nebyly určené výhradně porodním bábám, ale i budoucím matkám, dychtícím vědět o svém stavu víc, než jim byly schopny poskytnout příbuzné či sousedky. 

Méně rizika

Zásadní pozitivní dopad na zdraví a míru přežití rodiček a mladých matek mělo postupné zavádění dezinfekčních opatření v průběhu 19. století. O to se zasloužil zejména maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis, který si všiml, že horečkou omladnic trpí mnohem víc rodiček na oddělení, kde působí medici. Díky tomu nakonec vyšlo najevo, že tuto nemoc bohužel šíří právě personál nemocnice. Na svém oddělení proto důsledně trval na tom, aby si personál myl ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí na horečku omladenic okamžitě razantně poklesl! Jeho hypotézu a postupy ale ostatní lékaři dlouho odmítali. Nedokázali se totiž smířit se skutečností, že kvůli nedostatečné hy­­gieně vlastně zavinili smrt řady pacientek. Jak už to bývá, Semmelweis se dočkal uznání teprve po smrti. Jeho socha mimochodem stojí na dvoře pražské porodnice u Apolináře. 

TIP: Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

Dvacáté století pak přineslo další pokroky v péči o ženy a mladé matky. Zaváděly se nové operační techniky i léčiva. Legislativa rozšiřovala zdravotní péči mezi široké vrstvy obyvatel, zaváděla nové standardy vzdělání porodních asistentek a kodifikovala ne/možnosti provádění potratů. Zřizovaly se také další porodnice a porodnické školy. Dnes, ve 21. století je dokonce možné operačně napravit některá poškození plodu v děloze ještě před jeho narozením.

V období neolitu a chalkolitu obývala východní pobřeží Jaderského moře hvarská kultura. V roce 2021 chorvatský archeolog Mate Parica ze Zadarské univerzity s dalšími kolegy analyzoval satelitní snímky okolí ostrova Korčula a objevil dávné osídlení této kultury na lokalitě Soline. Dnes je toto místo zaplavené Jaderským mořem.

Badatelé se vydali pod mořskou hladinu a v hloubce 4-5 metrů nalezli kamenné zdi, které zřejmě byly součástí pradávného sídla. Jak Parica v roce 2021 uvedl pro zpravodajskou agenturu Reuters, objevené osídlení se uchovalo díky šťastné souhře okolností. Před destruktivní silou mořských vln ho uchránily četné ostrovy a ostrůvky, které se v této části Jaderského moře vyskytují.

Kamenná cesta z neolitu

Stejný výzkumný tým stojí i za novým objevem na této lokalitě, který je neméně fascinující. Archeologové pod vrstvou bahna na mořském dně odhalili pozůstatky pradávné cesty, která podle všeho původně spojovala objevené osídlení a ostrov Korčula. Vědci použili radiokarbonové datování u zachovalých kusů dřeva z uvedené lokality a určili jeho stáří na cca 4 900 let před naším letopočtem.

Badatelé rovněž předpokládají, že v té době po nově objevené cestě chodili lidé. Tato cesta je široká asi čtyři metry a je patrné, že byla pečlivě vybudována z kamenných desek. V současnosti ji pokrývá velká vrstva bahna, což lze v podobných situacích očekávat. Podle odborníků nejsou takové nálezy příliš časté a přinášejí cenné vědecké poznatky.

TIP: Archeologové objevili ve vodách Benátské laguny potopenou římskou cestu

Výzkum u ostrova Korčula pokračuje a jak se zdá, zajímavé nálezy ještě určitě neskončily. Stejný výzkumný tým rovněž narazil na další osídlení, které je velmi podobné lokalitě Soline. Nachází se na protilehlé straně ostrova Korčula a archeologové tam již objevili neolitické artefakty, včetně kamenných čepelí a seker.

Když jsme plánovali cestu do Krugerova národního parku, pečlivě jsme prostudovali řadu průvodců. Mimo jiné jsme se v nich dočetli, že to, co prožijeme v „Krugeru“, budou patrně nejsilnější zážitky našeho života. O silných zážitcích jsme nepochybovali, ale že by „nejsilnější“?! Brali jsme to jako hozenou rukavici: „Jen se ukaž, Krugere, co v sobě máš a my pak posoudíme, jestli to bylo to nejsilnější, nebo ne…“

Milostně-tragický příběh antilopy

Na celý národní park jsme měli celkem dva týdny, což je mnohem víc času, než zde stráví průměrný turista. Když podobné území navštívíte během jednoho dne, patrně uvidíte spoustu divokých zvířat a pořídíte řadu pěkných fotek. Úplně vám ale uteče možnost vnímat v delším časovém rámci chování tamních zvířecích obyvatel a příběhy jejich života. A také smrti.

Jeden z příběhů, který se nám zaryl hluboko do paměti, byl osud samečka malé antilopky trávní, v angličtině nazývané Steenbok (Raphicerus campestris). Jednoho dne prosyceného antilopí láskou jsme ho dlouho do večera sledovali, jak se u vysychajícího napajedla dvoří samičce. Po vytrvalém nadbíhání nakonec na sklonku dne konečně dosáhl svého a postaral se o pokračování svého rodu. V tu dobu už ovšem bylo těsně před západem slunce a my jsme jen tak tak stihli místo opustit a dojet do kempu před jeho večerním uzavřením. 

Druhý den ráno jsme jako vždy z kempu vyjížděli hned s otevřením brány v šest ráno, tedy těsně před rozedněním. Při takto časném startu jednak pravděpodobně spatříte nejvíc zvířat a navíc je prožívání úsvitu v africké buši nezapomenutelný zážitek. Vše je zbarveno sytě oranžově a okolní vzduch je svěží a plný očekávání. Toho rána však byl ve vzduchu cítit také pach blížící se smrti. Když jsme míjeli vysychající napajedlo, kde jsme předešlého večera sledovali neodbytné dvoření antilopího samečka, prohlíželi jsme okolí, zda zamilovanou dvojici ještě nespatříme. Samička už byla zřejmě dávno pryč a pravděpodobně ve svém lůně nesla právě se rodící život, jehož početí jsme byli svědky předešlého dne. Sameček ale moc daleko neodešel a bylo jasné, že už ani neodejde. 

Konec v bahnité louži

Dvoření předchozího dne zřejmě bylo pro samečka tak náročné, že ho neukojitelná žízeň ve vyprahlé savaně donutila vydat se pro pár loků vody do samotného středu vysychajícího napajedla. Tam ovšem polovinou těla beznadějně zapadl do hlubokého bahna. Bylo vidět, že je už značně zesláblý z celonočního boje o život a jakákoli snaha o vyproštění se z blátivé pasti končila jen hlubším zabořením se do bažiny. Celá situace na vás, ať chcete nebo ne, zapůsobí velmi depresivně. Ještě před pár hodinami jste téhož tvora sledovali plného nadšení a života a nyní nám bylo jasné, že už brzy nebude mezi živými. 

Člověku samozřejmě v takový okamžik probleskne hlavou myšlenka samečkovi nějakým způsobem pomoct, ale pravidla přírody jsou neúprosná. Do dané situace se dostal vlastní vinou. Udělal chybu a teď za ni zaplatí. To, že smrt není daleko, dokazovala i přítomnost nedočkavých predátorů. Na stromě přímo nad napajedlem na svou chvíli čekal orel jasnohlasý (Haliaeetus vocifer). Upřeným zrakem sledoval antilopku, kterou s každým pohybem opouštěly síly. V trávě okolo napajedla zase nervózně pobíhal šakal čabrakový (Canis mesomelas), který přemýšlel, jak se k nešťastníkovi bezpečně dostat. Opravdu drsný svět.

Alespoň, že sameček již splnil svůj životní úkol. Své geny předal předchozího večera dál a teď poslouží jako potrava druhým. Možná i šakal má někde svá mláďata a díky tomu, že je brzy nakrmí mrtvou antilopkou, zachrání život jim. Alespoň s tímto vnitřním postojem jsme nakonec napajedlo asi po hodině opustili.

U stromu plného supů

Další drama, které na nás v Krugeru zapůsobilo, byl příběh žirafy. Alespoň tak jsme si celou událost pojmenovali. Shodou okolností jsme ji začali sledovat na sklonku stejného dne, kdy jsme objevili umírající antilopku. Kolem žiraf není možné projet bez povšimnutí. Nejvyšší tvorové naší planety s výškou přesahující pět metrů a hmotností blížící se 800 kilogramů člověka nemůžou nechat chladným. Kráčí si svou mimochodnou chůzí pomalu a poklidně savanou a z velikého nadhledu sledují běh světa, který se odehrává u jejich nohou. Osobně mě třeba překvapilo, jak tato zvířata zůstanou naprosto v klidu, když okolo nich prochází levhart, jeden s nejefektivnějších predátorů Afriky. Žirafy zkrátka dobře vědí, že i přes svou inteligenci, špičaté zuby a ostré drápy na ně tato šelma nemá žádné páky. 

Ovšem, jak jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči, i neohroženost těchto obrů má v Krugeru své hranice. Naše představy o úplné nedotknutelnosti žiraf se rozplynuly při pohledu na smečku lvů hodující na uloveném, plně vzrostlém žirafím samci, který patrně podlehl jejich jedinečným loveckým schopnostem. Když jsme ulovenou žirafu sotva pár metrů od cesty nalezli, byla přinejmenším jeden den mrtvá, protože zadní nohy byly smečkou již sežrány a lvi s plnými břichy se jen líně povalovali okolo. Podobné místo v krajině naleznete velmi snadno. Většinou na něj upozorní nejblíže stojící strom, jenž bývá obsypán čekajícími supy, kteří touží po svém dílu potravy. 

Kořist uprostřed lví smečky

Místo s mrtvým žirafím samcem leželo v jižní části parku, kde mají lvi k dispozici obrovské množství zvěře od impal přes kudu, zebry a pakoně až po obrovská stáda buvolů. Jaká obrovská síla a zkušenost se musí skrývat v početné smečce, když všechna vyjmenovaná zvířata jim jsou málo a jako kořist si zvolí nejvyššího zástupce fauny na světě? V okolí jsme nalezli ještě jednu už čistě ohlodanou žirafí kostru, což dokazovalo, že zdejší smečka bude na lov elegantních dlouhánů specializovaná.

V Africe není mnoho smeček, které dokážou lovit africké obry a za tuto schopnost většinou vděčí dvěma až třem nejzkušenějším lvicím z celého klanu, který může mít i přes dvacet členů. Lovu se často účastní i samec, který má za úkol zavěsit se na atakovanou žirafu a svou vahou ji strhnout k zemi. Jak ale probíhalo udolání „naší žirafy“ zůstane navěky zahaleno rouškou noci, kdy většinou k lovům dochází. Návštěvníci parku jsou v tuto dobu zavřeni v ohrazených kempech.

U žirafí mršiny jsme strávili zbytek dne, až nás nakonec čas zahnal do kempu. Toho dne se za celou dobu sledování bohužel moc neodehrálo. Lvi se jen líně váleli okolo mrtvé žirafy a sem tam si některý z nich přišel pro sousto. Okolo se motala osamělá hyena, která však během dne neměla dostatek odvahy přikrást se blíž. Dokonce ani žádný ze supů na okolních stromech se neodvážil přistát u mršiny obklopené lví smečkou. I tak jsme si pochopitelně odváželi intenzivní zážitek. K našemu štěstí nebyla mršina příliš vzdálena od kempu, kde jsme měli strávit následujících pět dní, a tak byl plán na další ráno jasný. Tu noc jsem však dlouho nemohl usnout, přehrával jsem si celou scenerii pořád dokola a představoval si, co se asi na místě právě teď děje. Ovládnou mršinu hyeny, nebo si ji lvi uhájí? Zbude ze žirafy ráno ještě vůbec něco? S těmito myšlenkami jsem usínal.

Stopy nočního boje

Následujícího rána nám cesta k žirafě připadala nekonečná. Když jsme se asi za dvacet minut „konečně“ dostali na místo, dostal jsem odpovědi na všechny otázky. Ano, lví smečka si mršinu uhájila. A oproti večeru výrazně ožila! Jednotliví členové se střídali v trhání masa a cpali se, dokud neměli žaludky plné. Supi pořád poslušně čekali na větvích stromů. Bylo nicméně jasné, že se k mršině pokoušel dostat někdo jiný. Nikde v okolí jsme neviděli živé hyeny, ale u cesty ležela jedna zabitá, která se zřejmě dostala příliš blízko ke lvím drápům a čelistem. Zda se jednalo o osamocenou hyenu z předešlého večera, nebo šlo o člena nějakého početnějšího klanu, jsme nezjistili.

Při pohledu na odehrávající se drama člověka každopádně docela mrazí. Celé to dění v bezprostřední blízkosti je tak děsivě živé, že vás naprosto pohltí. Záběry, které jsem odmalička fascinovaně sledoval v britských dokumentech, najednou ožily přímo před našimi zraky. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy jste si jistí, že prožíváte něco mimořádného, co už se nebude opakovat. U mršiny jsme toho rána strávili několik hodin až do chvíle, kdy se všichni členové smečky do sytosti nacpali a začali se opět jen líně vyvalovat v paprscích slunce, které se zrovna vyhouplo nad okolní stromy.

Změna poměru sil

Dalšího rána jsme znovu stáli s autem ještě před zamčenou bránou kempu jako první a netrpělivě čekali, až nám místní hlídači otevřou. Směr naší první cesty byl opět jasně dán a udělali jsme dobře, protože situace kolem mršiny se znovu změnila. Již poměrně ohlodaná kostra žirafy už asi smečce nestála za stále častější konflikty, a tak ji přenechala dvěma lvím bratrům, kteří zatím žádnou smečku neměli. Nedá se vyloučit, že v mládí byli členy oné smečky, která žirafu ulovila. Nicméně jakmile dospěli, museli ji opustit, protože jejich otec by konkurenci ze strany dospívajících teenagerů nestrpěl. 

S menším množstvím lvích strážců výrazně stoupla odvaha supů, kteří si jediné dva páry očí dokázali bezpečně pohlídat, a tak na mršině zvesela hodovali. Lví samce to evidentně dost štvalo a snažili se opeřence od své potravy odhánět, ale supi měli zkrátka takovou převahu, že jakákoliv snaha o jejich rozehnání byla zbytečným plýtváním energie na obou stranách. Přesto se o „zjednání pořádku“ lvi stále pokoušeli. Asi jen proto, aby bylo jasné, jaká je v africké savaně hierarchie. Na scéně se objevilo i několik hyen, které byly stále drzejší a k mršině se odvažovaly blíž a blíž. 

Kruger se skutečně „ukázal“

Příběh mrtvé žirafy se začal završovat následujícího dne. Na místě jsme opět byli hned s vycházejícím sluncem. Po lvech zde již nebylo ani památky. Lví samci vyklidili pole drzým hyenám, které v obležení supů hltaly zbytky mršiny. Bylo impozantní, s jakou lehkostí zvládaly odkusovat a chroupat žebra mrtvé žirafy. Síla stisku hyeních čelistí opravdu nemá obdoby. Jinak ztichlou savanou probouzející se do dalšího dne se tak do dáli nesly zvuky praskajících kostí v doprovodu šíleného orchestru hyeního kvílivého chichotání. Po tomto finálním až hororovém hyením řádění zbyla ze žirafy jen pánev a část páteře. Zbytek kostí hyeny buď sežraly, nebo roztahaly po okolí. 

Následujícího dne bylo místo činu již zcela opuštěno a jen okolní buš zůstala trvalým svědkem představení, které se zde předchozí dny odehrávalo. Podle sehranosti všech vystupujících se ale jistě nejednalo o žádnou premiéru ani derniéru, a tak se i v tento okamžik určitě na mnoha místech Krugerova národního parku odehrávají podobná představení nejkrásnějšího divadla světa. Divadla africké divočiny, které nikdy nemá divadelní prázdniny.

TIP: Spolupráce i sobeckost šakalů: U sloní mršiny panuje přísná hierarchie

Pro účastníky celé scény to byly jen všední dny strávené obstaráváním si potravy nebo snahy přežít do dalšího dne. Pro nás lidi ze srdce Evropy se však jednalo o zážitek na celý život. Pokorně jsme museli přiznat, že knižní průvodci se nemýlili. Tohle byl ten doposud nejsilnější zážitek z divoké přírody, který jsme kdy měli šanci pozorovat.

V posledních letech se vážně hovoří o návratu člověka na Měsíc, a dokonce o budování stálé lunární základny. Ta bude téměř jistě převážně záviset na zásobování ze Země, které však nepochybně doplní alespoň nějaké zemědělské úspěchy dosažené na místě. Pěstování plodin v hydroponických laboratořích je dnes běžné, experimenty probíhají i na Mezinárodní vesmírné stanici. Otázkou zůstává, zda by rostliny dokázaly prospívat přímo v měsíční půdě. 

První odpověď získali odborníci v loňském roce: V substrátech složených ze vzorků dovezených Apollem 11, 12 a 17 vypěstovali američtí vědci huseníček rolní neboli Arabidopsis thaliana, jenž se u nás vyskytuje jako plevelný druh. Jedná se o „octomilku mezi rostlinami“ – je jednoduchá, její genetiku velmi dobře známe a snadno se na ní provádějí a interpretují pokusy.

TIP: Snídaně na Marsu: Proč bude výroba jídla na rudé planetě problém?

Huseníčky vyrostly ve všech testovaných substrátech: ve třech lunárních, kdy badatelé dostali k dispozici celých 12 gramů měsíčních vzorků, a také v kontrolních pozemských, z vulkanického popela. V žádném se však rostlinám nedařilo a zdaleka nejhůř prospívaly v půdě z Měsíce. Vykazovaly změny související se stresovou reakcí na okolí, zejména na přítomnost solí, kovů a nevhodných oxidačních činidel, byly zakrnělé a víceméně neživotaschopné. Jestliže se tedy v lunární půdě nedařilo huseníčku, můžeme zatím bohužel zapomenout i na jakékoliv složitější organismy. 

Rakovina prostaty metastázovala 50letému Američanovi do mozku a vyvolala u něj tzv. syndrom cizího akcentu: Ačkoliv v Irsku nikdy nebyl ani tam nemá rodinu, začal mluvit místním přízvukem a zcela nad ním ztratil kontrolu. Nejde přitom o prvního a nejspíš ani posledního pacienta, u nějž lékaři podobný problém identifikovali.

Mezi známé vyvolávače vzácného jevu patří migrény, mrtvice, chirurgické zákroky v oblasti úst či tváře a také záchvaty. V roce 2016 začala například jistá Texasanka po operaci čelisti mluvit jako rodilá Britka. V roce 2004 byl zaznamenán příběh šedesátileté Britky Lyndy Walkerové, která po mrtvici začala mluvit s jamajským přízvukem.

TIP: Tohle není můj hlas! Vzácné onemocnění „přičarovalo“ Angličance silný cizí přízvuk

Ve vzácných případech dokonce nemusí syndrom cizího přízvuku doprovázet žádná zjevná příčina. Dokládá to například případ Emil Eganové, která se narodila a vyrostla v anglickém Essexu. Přestože se nikdy neučila žádný cizí jazyk, začala ve svých 31 letech mluvit se silným cizím akcentem. Rodilá Angličanka začala zničehonic znít jako ruská nebo polská přistěhovalkyně.

Donedávna měli odborníci za to, že nejstarší psané slovo se objevilo kolem 3. tisíciletí př. n. l. Symbolickým prvenstvím se pyšní hliněná destička, do níž starověcí Sumerové v Mezopotámii vyryli potvrzení obchodní transakce. Kamenná účtenka obsahuje údaje o prodeji třiceti koz – pomocí jednoduchých geometrických symbolů se označilo množství i druh dobytka a jméno dodavatele. 

Tzv. klínové znaky se v současnosti považují za jeden ze čtyř původních druhů písma, jež civilizace na různých místech planety vynalezly nezávisle na sobě: Kromě již zmíněného mezopotámského se k nim řadí to egyptské, čínské a mezoamerické. Veškeré další systémy pak pravděpodobně vznikly na jejich základě, nebo se jimi přinejmenším inspirovaly.

Starší, než se zdálo

Nedávný článek publikovaný v časopise Cambridge Archaeological Journal však veškeré dosavadní poznatky převrací naruby. Průzkum jeskyní ve Španělsku a Francii, jež kdysi obývali naši předkové, odhalil jakési primitivní znaky: Tečky, lomítka a hvězdičky namalované na skále nebo vyryté do klacků či kamenů zřejmě zaznamenávají sezonní aktivity zvířat, od ptáků přes ryby až po zubry. 

Obrazy jeskynních zvířat se symboly. (zdroj: Cambridge University Press, CC BY 4.0)

Nálezy se přitom datují zhruba čtyřicet tisíc let do minulosti, což by znamenalo, že byli naši dávní předchůdci výrazně vyspělejší, než se dosud předpokládalo. „Schopnost přiřadit abstraktní znaky jevům okolního světa, a zaznamenat tak minulé události i předvídat ty budoucí představovala významný posun z hlediska rozvoje intelektuálních schopností,“ přibližují autoři článku.

Zprávy o kořisti 

Vědecký tým prozkoumal přes čtyři sta jeskyní včetně proslulé Lascaux, Chauvet a Altamiry, kde se vedle vyobrazení různých živočichů nacházejí rovněž nefigurativní znaky – nejčastěji tečka, kolmá čára a symbol ve tvaru písmene Y. Podrobnější analýza 865 maleb naznačuje, že zřejmě sloužily coby komunikační jednotky: Například tečka a čárka těsně vedle některého ze zvířat označují lunární cykly a zaznamenávají uplynulý čas.

TIP: Vzácné a izolované písmo liberijského jazyka Vai dokumentuje evoluci písma

Přiřazování jednotlivých živých tvorů k údajům o roční době umožnilo pravěkým lidem předávat si informace o páření a migraci kořisti, tedy klíčové vědomosti pro úspěšné přežití zejména v zimním období. Podle archeologů sice sekvence nemusejí představovat „plnohodnotnou“ podobu psaného slova, ale rozhodně je lze označit přinejmenším za přechodnou fázi, jakési protopísmo. 

V dnešní době již sice medicína dokáže vyřešit řadu dříve velmi palčivých problémů, stále se to ale bohužel netýká všech obyvatel planety. V celé řadě zemí trpí lidé zdravotními problémy, které přitom mají známé a zároveň poměrně jednoduché a levné řešení. V neposlední řadě se to týká i těhotných žen a novorozených dětí.

Mezinárodní skupina odborníků, jejichž několik studií nedávno zveřejnil odborný medicínský časopis Lancet, upozorňuje, že se v dnešní době na světě rodí zhruba čtvrtina dětí buď předčasně, anebo s nízkou porodní hmotností. To pak vede k jejich dalším zdravotním problémům. Zarmucující je podle vědců především to, že se tento stav příliš nezlepšuje.

Jednoduché řešení

Badatelé analyzovali situaci těhotných žen a čerstvě narozených dětí v jednotlivých zemích a dospěli k závěru, že poskytnutí jednoduché a levné péče těhotným ženám v chudších zemích, jako je například nabídnutí aspirinu, může zachránit před smrtí více než milion novorozenců, kteří se v dnešní době každý rokem narodí mrtví, anebo umírají záhy po porodu.

Autoři studie apelují na vlády a organizace, aby se zaměřily na podporu těhotných žen a novorozenců v 81 chudších zemích. Vědci vytipovali celkem osm opatření, které by bylo možné zavést snadno a se zvládnutelnými náklady. Kromě zmíněného aspirinu v nízkých dávkách jde o potravinové doplňky s mikroprvky, proteiny a energetickými látkami, hormon progesteron, osvětu o škodlivosti kouření a léčby malárie, syfilisu a bakteriálních infekcí močového traktu.

TIP: Jaký je ideální interval mezi porody? Méně než rok je rizikem pro matku i dítě

Podle vedoucího výzkumu Pera Ashorna z finské Univerzity v Tampere by zavedení těchto opatření v rozumném rozsahu by znamenalo náklady ve výši 1,1 miliardy dolarů (téměř 23,5 miliardy Kč). To je podle Ashorna jen zlomek částek, které plynou na jiné podobné zdravotnické programy.