Před 300 tisíci lety se rodinka dávných lidí, nejspíše druhu Homo heidelbergensis, kteří mohli být našimi předchůdci, procházela na břehu jezera. Nevíme, zda odpočívali, plavali nebo třeba hledali něco k snědku. Podle nalezených stop jim dělali společnost pravěcí sloni a nosorožci.

Tato scéna se kupodivu neodehrála v Africe, ale přímo v srdci Evropy, konkrétně na území dnešní německé spolkové země Dolní Sasko. Vypovídají o tom stopy, které vědci objevili na známé paleolitické lokalitě Schöningen. Vedle zvířecích stop zde paleontologové objevili i sérii stop patřících lidem. Bez kostí či zubů je sice obtížně určit, kdo přesně tyto stopy zanechal, z dřívějších výzkumů ale víme, že v tehdejší Evropě žili v té době lidé druhu Homo heidelbergensis. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopise Quarternary Science Reviews.

Safari park v srdci Evropy

Flavio Altamura z Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen a jeho kolegové se domnívají, že šlo o rodinu s dětmi, která dorazila na břeh jezera a společně zde zanechali stopy v bahnité půdě. Kolem jezera tehdy rostly hlavně břízy, borovice a spousta trav a příslušníci druhu Homo heidelbergensis se u podobně mělkých vod vyskytovali poměrně často. 

V dnešní době můžeme ve střední Evropě potkat slony či nosorožce výhradně v zoologických zahradách. Není to ale tak dávno, kdy byla Evropa plná těchto velkých a nebezpečných býložravců. Nepochybně tehdy měli zásadní vliv na utváření krajiny.

TIP: Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

Společně s lidskými stopami byly ve Schöningenu objeveny i stopy gigantického slona s rovnými kly Palaeoloxodon antiquus, který dosahoval hmotnosti až 13 tun. To je zhruba dvojnásobek hmotnosti dospělého slona afrického (Loxodonta africana). Paleolitické naleziště Schöningen v Dolním Sasku je nejseverněji položené místo, kde se podařilo stopy tohoto slona nalézt. Vedle sloních stop vědci objevili i stopy více než třítunového nosorožce rodu Stephanorhinus. V případě tohoto tlustokožce jde o vůbec první doklad jeho stop na území dnešní Evropy.

V jednom hlubokém černém lese žil v jednom domě muž, který měl tři syny a krásnou dceru. Jednoho dne přijel k jeho domu zlatý kočár, tažený šestispřežím a doprovázený množstvím sloužících, ze kterého vystoupil král a muže požádal, aby mu dal svou krásnou dceru za ženu. Otec se zaradoval, že má dcera takové štěstí. Bez velkého váhání souhlasil a dceru si odvedl nápadník jehož plnovous měl modrou barvu...

Prznitel dětí

Modrovous byl ošklivý a starý muž s tajemnou minulostí, ovšem nesmírně bohatý. Jeho nevěsta z něj měla trochu strach, ostatně ke sňatku ji přemluvil otec. Zapřísahá alespoň své tři bratry, aby jí přišli na pomoc, kdyby ji snad potřebovala. Novomanžel se nicméně chová velmi pozorně a dny plynou v poklidu. Pak musí Modrovous odcestovat. Svěří jí všechny klíče od domu, jen vstup do jedné komnaty jí důrazně zakáže. Zvědavost samozřejmě zvítězí. Jenže uvnitř visí na železných hácích krvavá těla nahých žen.

Leknutím upustí žena klíček do krvavé kaluže. Utíká pryč, ale manžel se vrací a z jejího chování vše pozná. Vleče ji chodbami, aby ji v krvavé místnosti umučil stejně jako své předchozí partnerky. Až v poslední chvíli vpadnou do domu její bratři a Modrovouse ubodají. Konec je šťastný: všechen Modrovousův majetek připadne šokované vdově. A poučení? Kdyby se nešťastnice odřízla od své původní rodiny, zůstala by vydána trýzniteli na milost a nemilost.

Vzestup a pád

Krvavý příběh je údajně inspirován jiným dobovým masovým vrahem. Předobraz Modrovouse zemřel jen dvě stě padesát let před vydáním Pohádek matky husy. A jmenoval se Gilles de Laval, baron de Rais. Narodil se na prahu 15. století. V jedenácti letech mu zemřeli rodiče a on zdědil ohromný majetek. Brzy ho rozmnožil o věno manželky, vlastní sestřenice Catherine de Thouars. V šestnácti letech se stal nejbohatším šlechticem Evropy! Coby statečný rytíř se bil při dobývání města Orléans po boku slavné Johanky z Arku. V pětadvaceti letech to dotáhl na maršála.

Když opustil armádu, vrátil se na svá panství. Jenže si žil na vysoké noze. Jak získat peníze? Pomůže mu černá magie! Najal alchymisty a kouzelníky, dokonce i nekromanta, rozmlouvajícího s dávno mrtvými. Hledali způsob, jak proměnit obyčejný kov ve zlato. A tehdy začaly na jeho panství umírat první děti. Krvavé obřady měly přilákat síly temnot. Ale nedělo se nic. De Rais musel rozprodat rozsáhlé pozemky. Odmítal je ale novému majiteli vydat. K jeho smůle šlo o vlivnou osobu: biskupa Malestroita. Když nechal baron de Rais v září roku 1440 zmrskat a uvěznit kněze, poskytl svému soupeři skvělou záminku. Malestroit a jeho spojenec vévoda normandský obvinili de Raise z kacířství, sodomie, obcování s démony a ze studia černé magie.

TIP: Horory na dobrou noc: O čem vyprávějí původní verze oblíbených pohádek?

Důkazy tajně shromažďovali už několik měsíců. Na svém sídle prý baron při zvrhlých rituálech umučil k smrti kolem sto padesáti dětí. Děvčátka i chlapce znásilňoval, zaživa jim otvíral břicha, někdy se ukájel i na jejich mrtvých tělech. Nechutná líčení sadistického násilí a úchylných choutek porotě stačila, proces netrval ani dva měsíce. Napilno měl i biskup a normandský vévoda. Zbylé baronovy zámky a statky totiž měly připadnout jim. Ještě ani nezačal soud a vévoda je už začal prodávat. Bylo celé obvinění včetně důkazů jen podvod? Jenže množství ohořelých dětských kostí fungovalo spolehlivě. Gilles de Laval se na mučidlech přiznal. Na konci října roku 1440 jej kat potupně oběsil a poté jeho tělo spálil na popel. 

Kataklyzmatické události ve vesmíru (například kolize černých děr nebo neutronových hvězd) uvolňují energii mimo jiné v podobě takzvaných gravitačních vln – poruch šířících se strukturou samotného prostoročasu. Velké pozemní observatoře jako například LIGO jsou navrženy tak, aby tyto vlny detekovaly. Nedokáží však dostatečně přesně určit místo jejich původu ani pozorovat elektromagnetické záblesky, které rovněž vznikají následkem srážek neutronových hvězd a černých děr. Soustava BlackGEM na observatoři La Silla je navržena k rychlému skenování rozsáhlých oblastí oblohy s cílem identifikovat zdroje gravitačních vln ve viditelném světle.

„Cílem projektu BlackGEM je rozšířit možnosti studia kosmických jevů a to jak v oblasti gravitačních vln i viditelného světla,“ vysvětluje Paul Groot z Radboud University v nizozemském v Nijmegenu. „Kombinace pozorování nám o těchto událostech prozradí mnohem více, než jedno nebo druhé samostatně.“

Lovci neviditelných vln

Díky detekci gravitačních vln i jejich optických protějšků mohou astronomové potvrdit povahu zdrojů gravitačních vln a určit jejich přesnou polohu. Použití viditelného světla také umožňuje detailní studium procesů, které při těchto splynutích probíhají – například vznik těžkých prvků, jako je zlato či platina.

Dosud se však podařilo detekovat pouze jeden optický protějšek zdroje gravitačních vln. A současné nejmodernější detektory gravitačních vln, LIGO a Virgo, nedokážou dostatečně přesně určit polohu zdroje; v ideálním případě jsou schopné označit oblast na obloze o rozloze přibližně 400 úplňků, kde se původce nachází. BlackGEM bude schopen efektivně skenovat takto rozsáhlé oblasti s dostatečně vysokým rozlišením, aby mohl zdroje gravitačních vln identifikovat ve viditelném světle.

TIP: Tajemství gravitačních vln: Jak vznikají gigantické vrásky v časoprostoru

Kromě hledání optických protějšků gravitačních vln bude BlackGEM provádět také přehlídku jižní oblohy. Provoz dalekohledů je plně automatizován, což znamená, že soustava dokáže rychle najít a pozorovat „přechodné“ astronomické jevy, které se objeví náhle a rychle zmizí z dohledu.

Pátého prosince 1917 došlo v kanadském přístavu Halifax k nešťastné srážce francouzského parníku Mont Blanc, převážejícího téměř 300 tun trhavin a norského parníku Imo. Na palubě Mont Blancu se v době srážky nacházely i soudky s vysoce hořlavým benzolem, který způsobil požár.

Předchozí část: Největší nejaderná exploze v dějinách: Tragédie v Halifaxu 1917

Kapitán parníku Mont Blanc Aimé Le Médec v zoufalství rozhodl svou loď potopit dříve, než exploduje. Měl k tomu ale jen málo prostředků. Nabízely se Kingstonovy ventily, jenže se dlouho nepoužívaly a nejspíš byly notně zarezlé. Kromě toho by tento proces trval příliš dlouho a uběhly by desítky minut, než by se nad plavidlem zavřela hladina. Proto kapitán vydal povel „plnou parou vpřed“ v naději, že útroby naplní vodou rychleji a vodotěsné přepážky ve středu i v zádi povolí.

Když Mont Blanc skutečně vyrazil vpřed, Le Médec nepovažoval přítomnost posádky za nutnou a nařídil opustit loď. Do deseti minut Francouzi spustili dva čluny, odveslovali ke břehu a ukryli se v lese. Jejich hořící parník se ale nepotopil a místo toho se blížil k přístavu, kde se na břehu srocovaly davy zvědavců. Nelze se jim divit – netušili, co se nachází v podpalubí, a hořící loď v životě viděl jen málokdo. O nebezpečí ale věděl Evan Wyatt, původně kapitán civilní plavby a v roce 1917 zmobilizovaný záložník Královského kanadského loďstva, jenž ten den řídil provoz v přístavu. Snažil se dav rozehnat, ale byl sám a jen málokdo jeho výzvy poslechl. Mont Blanc mezitím narazil do mola č. 6 a oheň se přenesl na přístavní skladiště.

Neštěstí na obzoru

Protože se pořád jednalo „jen“ o požár, od britského křižníku Highflyer odrazila parní barkasa (malý člun), přirazila k Mont Blanku, námořníci se pomocí lan dostali na záď a snažili se hasit. Do boje s živlem se svými hadicemi zapojil také remorkér Stella Maris a zdálo se, že hodlá hořící loď vzít do vleku. Jenže pak došlo k nejhoršímu a francouzský parník se během vteřiny proměnil v oslnivý záblesk. Vzápětí udeřila tlaková vlna, podle pozdějších výpočtů dvacetkrát rychlejší než zvuk.

V okolí mnoha set metrů bylo zničeno naprosto všechno, na ploše 160 hektarů zůstaly z budov pouze základy, neodolaly ani velké zděné stavby cukrovaru a slévárny. Všechno se změnilo v hromady suti a mnohde vypukly požáry. Barkasa s námořníky z Higflyeru se beze stopy vypařila a Stellu Maris exploze vyvrhla na břeh. Z devatenácti mužů, kteří se v osudnou chvíli nacházeli na palubě, se nenašlo vůbec nic. Pětice strojníků v podpalubí měla větší štěstí a všichni – byť notně potlučení – dobrodružství přežili. Tlaková vlna zasáhla všechny lodě na vnitřní rejdě a „očesala“ z nich stěžně, ventilační roury, záchranné čluny a v některých případech i celé nástavby.

Apokalypsa na břehu

Tím ale neštěstí nekončilo. Výbuchem se část vody pod Mont Blankem odpařila, na její místo se nahrnula nová a sražení vodní masy vyvolalo tsunami s hřebenem ve výšce asi pět metrů. Po nárazu na břeh se vlna zvedla až na dvojnásobek a zaplavila to, co ještě před chvílí bylo kvetoucím městem. O síle vodního živlu svědčí fakt, že mnoho lodí se utrhlo z kotev a dvanáct se jich převrátilo. Na souši skončil také „spolupachatel“ tragédie – norský parník Imo či britský křižník Niobe. Apokalyptický obraz zdálky doplnil zvuk kostelních zvonů rozhoupaných tlakovou vlnou.

Ti, co spoušť ve zdraví přežili, okamžitě zahájili záchranné práce. Organizovaně se činili námořníci z několika britských křižníků a stranou nezůstávali ani Američané z kutru Morril. Na parníku Old Colony byla zřízena stanice první pomoci a shromáždili se tam přeživší lodní lékaři, ale přes veškeré úsilí asi 400 pacientů zemřelo krátce po improvizované hospitalizaci.

Záchrana alespoň něčeho

Práce pokračovaly i v noci, nicméně druhý den je zbrzdila sněhová bouře. Kraj přikryla půlmetrová sněhová nadílka a těla některých obětí se našla až na jaře. Organizace se s postupem času zlepšovala, hodně pomohlytaké dva sanitní vlaky s kompletním vybavením, které plnou parou přijely až z 500 km vzdáleného Bostonu. Bohužel se objevily také rychle trestané pokusy o rabování, ale obecně se dá říci, že pomáhal každý, kdo mohl. Oficiální číslo obětí nakonec vyrostlo na 1 782 mrtvých (z toho 600 dětí) a 2 000 nezvěstných, některé odhady ale mluví až o dvojnásobku. Zranění utrpělo asi 9 000 lidí, z toho 6 000 těžce. Na 500 osob přišlo o zrak poté, co jim tlaková vlna vmetla do tváří sklo z rozbitých oken. Zcela zničeno bylo 1 600 domů, 12 000 budov utrpělo větší či menší škody.

TIP: Katastrofy ve vlnách: Která lodní tragédie v dějinách byla nejhorší?

Přestože obyvatelé chtěli na událost zapomenout (památník obětem byl postaven až v roce 1985), výbuch Mont Blanku měl i pozitivní následky. Právě v Halifaxu vyrostl ústav, kde se snažili začleňovat nevidomé do normálního života, a dal vzor ke vzniku podobných zařízení po celém světě. Nedostatků při ošetřování dětí si všiml William Ladd, jeden z lékařů bostonského sanitního vlaku. Své celoživotní úsilí později napnul právě tímto směrem a dnes je uznáván jako průkopník v oboru dětské chirurgie.

Dominantní barvou severoamerické veverky popelavé (Sciurus carolinensis) je popelavě šedá – přesně, jak to odpovídá jejímu druhovému vědeckému jménu. Na hlavě nabývá srst tohoto hlodavce rezavých odstínů, břicho mívá bělavé. Domovem asi půlmetrové veverky je východ USA a jih Kanady. Právě tady, na severních hranicích svého rozšíření, se tento druh celkem hojně vyskytuje v černé čili melanické formě. 

Teplo a bezpečí v černém kožichu

Černé zbarvení není náhodné. Tmavě zbarvená srst pohlcuje více slunečního záření a zvíře se díky tomu za mrazivého počasí snáze zahřeje. V desetistupňovém mrazu ztrácejí černé veverky o 18 % méně tepla než veverky s šedým kožichem. Na zajištění základních tělesných funkcí potřebuje černá veverka o pětinu méně energie než její šedivé protějšky a třást zimou se proto začíná až při výrazně nižších teplotách. 

Černá barva srsti zvýhodňuje melanickou formu veverky popelavé nad veverkami se standardním popelavým zbarvením především v severských oblastech s drsnějším klimatem. Navíc jsou tamější jehličnaté lesy hustší a tmavší než listnaté a smíšené lesy jižněji položených krajů. Černě zbarvené veverky tak v jejich přítmí snáze unikají pozornosti přirozených nepřátel.

Invaze na Britské ostrovy

Ani šedě zbarvené veverky popelavé však nelze z hlediska konkurenceschopnosti považovat za outsidery. Názorně to dokládá jejich invaze na Britské ostrovy, kam byly importovány ze Severní Ameriky už v 19. století. Popelavá imigrantka prakticky „převálcovala“ původní britskou populaci rezavých veverek obecných (Sciurus vulgaris). Dnes připadá v Británii na jednu domácí veverku obecnou patnáct popelavých vetřelců. Zaznamenán tu byl i výskyt černě zbarvených veverek popelavých. 

Důvodů, proč má veverka popelavá nad evropskou veverkou obecnou navrch, je hned několik. Americký vetřelec je větší. V průměru měří na délku i s ocasem kolem půl metru a váží kolem půl kilogramu. Naše veverka obecná přitom dorůstá délky kolem 40 centimetrů a hmotnosti kolem 300 gramů. Oba druhy veverek se potýkají s „veverčím morem“ vyvolaným viry ze skupiny Parapoxvirus. Veverka popelavá je však vůči tomuto onemocnění odolnější.

Do karet jí zřejmě hraje i změna evropské krajiny, například výsadba nových druhů stromů, které na našem kontinentu dříve nerostly. Taková změna vegetace severoamerickému přistěhovalci svědčí. Veverka popelavá dominuje nad svou evropskou příbuznou také inteligencí. V experimentech i v reálném životě si poradí s problémy, na nichž si veverka obecná vyláme zuby. Díky tomu vetřelec lépe odolává nástrahám života. 

Vlohy díky genovým výpadkům

Černé zbarvení melanické formy veverky popelavé je určeno geneticky a dědí se podle jednoduchého pravidla. Pokud jedinec dědí po obou rodičích „popelavý“ gen, bude jeho srst zbarvena šedě. Jestliže po jednom rodiči získá „popelavý“ gen a po druhém „černou“ variantu genu, naroste mu černohnědá srst. „Černá“ dědičná vloha získaná po obou rodičích mu zajistí uhlově černé zbarvení. 

Už dříve vědci odhalili, že „černá“ vloha vznikla spontánně z „popelavé“ vlohy MC1R tím, že z tohoto genu náhodou vypadlo čtyřiadvacet písmen genetického kódu. „Černá“ vloha se proto označuje jako MC1R24. K podobným „výpadkům“ v dědičné informaci čas od času dochází. Někdy mají pro nositele „děravého“ genu fatální následky; jindy mu naopak zajistí nemalou evoluční výhodu. Například člověku přináší výpadek dvaatřiceti písmen genetického kódu z genu CCR5 odolnost k infekci smrtícím virem HIV.

Podobnost nikoli náhodná 

Vědci vedení britskou bioložkou Helen McRobinovou z Anglia Ruskin University provedli detailní genetické analýzy „popelavé“ a „černé“ dědičné vlohy pro zbarvení srsti veverek popelavých a porovnali ji s podobnými vlohami zajišťujícími zbarvení srsti severoamerických veverek liščích (Sciurus niger). Tento druh veverky rovněž obývá rozsáhlé oblasti na východě Severní Ameriky a je ještě o něco větší než veverka popelavá. I s ocasem měří kolem 85 centimetrů a váží přibližně 750 gramů. Základní barva srsti kolísá od hnědošedé po hnědožlutou, spodní strana těla bývá hnědooranžová. 

Podobně jako u veverek popelavých se mezi veverkami liščími najdou uhlově černí jedinci. Helen McRobinovou a její spolupracovníky zajímalo, nakolik se mechanismus vzniku melanické formy u obou veverčích druhů podobá. Zjistili, že gen pro černé zbarvení je naprosto totožný! Také „černý“ gen melanických veverek liščích MC1R postrádá 24 písmen genetického kódu a můžeme ho proto směle označit jako MC1R24. 

Výhoda získaná „druhovou nevěrou“

Pravděpodobnost, že by obě veverky prodělaly nezávisle na sobě jednu a tutéž změnu, můžeme prakticky vyloučit. Zcela jistě tu nejde o náhodu. Podle Helen McRobinové se „černý“ gen MC1R24 dostal do populace veverek popelavých při „mesalianci“, když se zástupci obou druhů navzájem zkřížili. V severských lesích, kde se vloha pro černou barvu osvědčila, se její nositelé v populaci rozšířili. 

Výměna genu pro černou srst mezi veverkami popelavými a veverkami liščími jen znovu potvrzuje skutečnost, že mezidruhová hybridizace není z hlediska evoluce a přírodního výběru „pokleskem“, ale nabídnutou šancí, kterou umí mnohé pozemské organismy velmi dobře využít. 

Výhody mezidruhového křížení

Mezidruhové křížení není v přírodě tak vzácné, jak by se mohlo zdát. A už vůbec nemusí být jeho výsledkem neplodní hybridi nebo jedinci se sníženou životaschopností. Naopak – mezidruhoví kříženci nejednou udivují plodností i odolností. Mnohé druhy vznikly právě křížením dvou „rodičovských“ druhů organismů. Častý je tento fenomén v rostlinné říši, ale četné příklady najdeme i mezi živočichy. 

Na Galapágách dochází v posledních letech ke křížení tzv. Darwinových pěnkav (Geospiza). Na ostrově Daphne Major se kříží pěnkavka prostřední (Geospiza fortis), pěnkavka kaktusová (Geospiza scandens) a pěnkavka malá (Geospiza fuliginosa). Jejich hybridi nejen že jsou plně plodní, ale vzdorují tvrdým podmínkám během klimatické anomálie El Niňo lépe než původní rodičovské druhy. 

Podobně zdatně si vedou mezidruhoví hybridi severoamerických raků. Rak barrenský (Orconectes rusticus) je sice původní jen na jihovýchodě Ohia, ale byl vysazen na rozsáhlých územích mimo svůj domovský areál, kde se kříží například s rakem severním (Orconectes propinquus). Také v tomto případě jsou mezidruhoví kříženci tak zdatní, že vytlačují a nahrazují raka severního v řekách a jezerech v Kanadě a na východě USA.

TIP: Mezidruhové páření: Pět nezvyklých zvířecích kříženců

V poslední době jsme svědky nárůstu mezidruhového křížení v důsledku klimatických změn. Například v Severní Americe byli opakovaně identifikováni hybridi medvěda hnědého grizzlyho (Ursus arctos horribilis) a medvěda ledního (Ursus maritimus). Ke křížení dochází s vyšší četností poté, co teplejší zimy dovolují grizzlyům pronikat do vyšších zeměpisných šířek, kde se pak dostávají do oblastí, které byly donedávna výsadní doménou medvědů ledních. 

Příroda nabízí přehlídku neuvěřitelně rozmanitých tvarů, forem, barev i způsobů chování, jejichž prostřednictvím si organismy opatřují potravu, hledají pohlavního partnera nebo se rozmnožují. Bližší pohled ovšem ukazuje, že ani přirozená pestrost není nekonečná a že se mnohé „motivy“ opakují. Evoluce, respektive přírodní výběr, totiž upřednostňuje ty, kdo dokážou nejúspěšněji získávat zdroje z okolí a zplodit nejvíc potomků. Takové organismy se pak postupně adaptují na prostředí, v němž žijí. A právě působení selekčních tlaků může vést k pozoruhodně podobnému vývoji i u původně nepříbuzných organismů. Zmíněnému jevu se říká konvergence nebo také konvergentní či sbíhavá evoluce – a jeho následky pozorujeme všude kolem sebe. 

Zpátky do vody

Oblíbený příklad konvergentní evoluce představují žraloci a delfíni: Zatímco první jmenovaní patří mezi paryby, mají chrupavčitou kostru a dýchají žábrami, delfíni jsou savci, oporu těla mají převážně zkostnatělou a kvůli doplnění kyslíku se musejí pravidelně vydávat k hladině. Příroda jim však shodně nadělila ploutve a proudnicový tvar těla, takže se dokážou ve vodě rychle pohybovat, což hraje v honbě za kořistí životně důležitou roli.

Předci žraloků obývali již prvohorní oceány před 400 miliony let, a jejich dnešní potomci tak z hlediska tvaru těla těží ze základů položených v dobách, kdy éra savců znamenala ještě hudbu vzdálené budoucnosti. Naopak delfíni, respektive kytovci obecně se vyvinuli teprve ve třetihorách, jejichž začátek datujeme 66 milionů let do historie. Jednalo se přitom o suchozemské savce, kteří se vrátili do vodního prostředí, odkud kdysi dávno vzešli jejich předchůdci. Novým podmínkám se pak přizpůsobili nejen změnou předních končetin v ploutve, ale také řadou dalších adaptací. Kytovci ovšem popsaný proces neprodělali jako jediní: Obdobný „experiment“ podstoupili také plazi, například druhohorní ichtyosauři, či ptáci, konkrétně tučňáci – ti se do moře vydávají za potravou a ve vodě se pohybují mnohem ladněji než na souši.

Létání na čtyři způsoby

Vynikající ukázku konvergentní evoluce skýtá schopnost létat, jelikož se v živočišné říši podle všeho nezávisle objevila hned čtyřikrát. Jako první ji v prvohorách ovládl hmyz a později si ji osvojily tři skupiny obratlovců: ve druhohorách pterosauři, poté ptáci, a nakonec ve třetihorách savci – konkrétně řád letounů, kam patří netopýři či kaloni. U všech skupin obratlovců vznikla křídla přeměnou předních končetin, nicméně u každé linie k tomu došlo poněkud jinak.

Pterosauří křídla tvořila blána napnutá mezi prodlouženým čtvrtým prstem, tělem a zadní končetinou. V případě ptáků zas nastala redukce prstů a srůst záprstních a zápěstních kůstek. Nosnou plochu u nich navíc nepředstavuje blána, nýbrž peří. Letouni mají křídla do určité míry podobná pterosaurům: I u nich najdeme kožovitou blánu, které poskytuje oporu také zadní končetina. Na té přední však mají prodloužené všechny prsty kromě prvního a blána je mezi nimi napnutá. Zmíněné uspořádání jim umožňuje pečlivě manévrovat, což je velmi důležité při lovu hmyzu. 

A proč vlastně křídla vznikla? Daná otázka zaměstnává vědce už řadu let, ale konkrétní odpověď zatím neznají. V zásadě se předpokládá, že schopnost létat mohla prvním „aeronautům“ sloužit jako skvělý prostředek k úniku před predátory a jinými hrozbami. Posléze se mohlo jednat rovněž o adaptaci, díky níž dokázali živočichové ulovit rychle se pohybující a poté i vzdušnou kořist. Létání také umožňuje snadný přesun z jednoho místa na jiné a dovoluje pátrat po potravě v mnohem širší oblasti než při pohybu po zemi.

Pozor na bodliny!

Další dva zdánlivě podobné, a přesto poměrně rozdílné tvory reprezentují ježek a ježura. První zmíněný se řadí k savcům, obývá oblasti Afriky, Evropy i Asie a ve dvou druzích – ježek západní a východní – se vyskytuje také na našem území. Kromě toho žije rovněž na Novém Zélandu, kam byl ovšem zavlečen. Ačkoliv patří ke hmyzožravcům, nepohrdne ani jinou, převážně však masitou stravou, případně psími a kočičími granulemi. Stejně jako u jiných placentálů rodí samice již vyvinutá mláďata a krmí je mateřským mlékem. Typický znak ježků tvoří bodliny, sloužící jako vynikající ochrana před dotěrnými predátory.

Stejnou „zbraň“ dostaly do vínku i ježury, například ježura australská, jež obývá uvedený jižní kontinent, dále blízkou Tasmánii a část Nové Guineje. Tím však podobnost víceméně končí: Ježura spolu s ptakopyskem reprezentuje starobylou savčí skupinu ptakořitních a podobně jako ptáci či plazi klade vejce: Konkrétně pokládá snůšku do hlubokých nor, které vyhrabává krátkými silnými končetinami, zatímco ježci si budují hnízda. Ježura také postrádá zuby, má ovšem velmi dlouhý jazyk a lapá jím mravence, termity i jiné drobné bezobratlé tvory. Nicméně ježci a ježury nejsou jedinými savci, kteří se pyšní bodlinami: Za příklad konvergentní evoluce by se dali pokládat rovněž bodlíni, žijící na Madagaskaru a přilehlých Komorských ostrovech.

Klouzání ve vzduchu

Zatímco aktivní letci se během milionů let evoluce vyvinuli jen ve čtyřech případech, vznášení ve vzduchu si užívají i živočichové, jimž příroda skutečná křídla do vínku nedala. Celá řada druhů totiž ovládá let pasivní, klouzavý: Plachtit dokážou například některé ryby, žáby, plazi, a dokonce i savci. Přeborníky se staly poletuchy a vakoveverky, kterým ve vzduchoplavbě pomáhají speciální kožovité blány, táhnoucí se mezi předními a zadními končetinami.

Ačkoliv jsou si zástupci obou zmíněných skupin na první pohled celkem podobní, zdání jako vždy klame a schopnost klouzavého letu se u nich vyvinula nezávisle. Poletuchy patří mezi živorodé savce, vyskytují se v Severní a Střední Americe, severní Evropě i v Asii a jsou blízce příbuzné veverkám – překvapivě na rozdíl od vakoveverek: Ty mají coby vačnatci blíž například ke klokanům či ďáblům medvědovitým a obývají pouze Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu. Vzduchem dovedou klouzat také letuchy, které žijí v jihovýchodní Asii a mají nejblíž k primátům. I v jejich případě se přitom kožovitá létací blána vyvinula nezávisle.

Lapače hmyzu

Přestože se většina nejznámějších příkladů konvergentní evoluce týká fauny, ani flóra nezůstává pozadu – jak dokládají třeba masožravé láčkovky a různé druhy z čeledi špirlicovitých, jež lapají hmyz do velmi podobných pastí. Vědci se dokonce v minulosti domnívali, že jde o blízce příbuzné čeledi. Z molekulární analýzy však vyplynulo, že se značně odlišují, a spadají dokonce do rozdílných řádů.

Zatímco láčkovky jsou doma na jihovýchodě Asie, v Indii, Austrálii, na Madagaskaru či na různých ostrovech v Indickém oceánu, špirlicovité pocházejí ze Severní a Jižní Ameriky. Masožravost a používání láčkovitých pastí se přitom nezávisle vyvinuly ještě u čeledi láčkovicovitých s jediným zástupcem, láčkovicí australskou.

TIP: Další střípek v hádance evoluce: Přišly želvy z vody, nebo se vyvinuly na souši?

Příklady konvergence se každopádně neomezují pouze na masožravky: K nejnápadnějším patří rody aloe a agáve, reprezentované třeba aloí pravou a agáve obecnou. V obou případech se jedná o sukulentní rostliny s přízemní růžicí tlustých listů, jejichž kraje pokrývají ostny. Ovšem zatímco aloe má listy spíš dužnaté, u agáve jsou tuhé a vláknité. První zmíněný rod navíc pochází z Afriky a Asie, kdežto druhý je doma na jihozápadě USA a ve Střední i Jižní Americe. Ačkoliv oba patří do řádu chřestotvarých, podobné znaky se u nich vyvinuly nezávisle, jako adaptace na život v suchých oblastech. 

V ruštině slovo sprut znamená chobotnice, na západě se však častěji překládá název tohoto typu jako kraken. Stejně jako u mnoha dalších vozidel vyvíjených pro výsadkáře má za sebou i tento sovětský obrněnec křivolakou cestu, poznamenanou mnoha problémy, jež vyústily v řadu produkčních zdržení. Jakkoli jde o zajímavé vozidlo, dosud se vyrobil jen omezený počet sérií, což se však možná ještě změní. Za sprutem stáli v 80. letech ti stejní odborníci, kteří dříve vyvíjeli (s využitím totožných vývojových procesů) rovněž výsadkové bojové vozidlo pěchoty BMD-1 (bojevaja mašina děsantnaja), což se odrazilo na jeho koncepci. Základní princip veškerých aeromobilních sil totiž spoléhá na rychlý útok a průnik hluboko za nepřátelské linie. Při takových operacích se může výsadek setkat s nepřátelskými obrněnci, hrozbou, kvůli níž vznikla vozidla řady BMD. Tedy malá, lehká a současně s velkou palebnou silou, která by soupeřovy tanky mohla eliminovat, aniž by se s nimi dostala do vzájemných soubojů.

Nízkotlaké zklamání

Když po delší službě nízkotlakého 73mm kanonu Grom (ve výbavě BVP-1 a výsadkových BMD-1) vyšly v praxi najevo jeho žalostné výkony proti obrněným cílům, hledali sovětští designéři alternativní způsoby, jak zvýšit palebnou sílu výsadkového vojska. Jednu z cest představovalo „vylepšování“ BMD protitankovými řízenými střelami (PTŘS), což vedlo ke vzniku BMD-2 a později BMD-3. Existoval však i jiný způsob, který sice neměl tolik zastánců, ale nakonec na něj došlo. Jednalo se o představu obojživelného, tankovým kanonem disponujícího výsadkového vozidla s nízkou hmotností, které by doprovázelo BMD a vypořádalo se s hrozbami, na něž samotná „béemdéčka“ stačit nemohla.

Sovětský svaz učinil s lehkými tanky spoustu zkušeností, například v podobě poválečného PT-76. Šlo však o vymírající druh, postupně nahrazovaný bojovými vozidly pěchoty. Panoval názor, že kombinace 73mm kanonu s hladkým vývrtem a PTŘS 9M14 Maljutka instalovanou na BMP/BMD by činila jakýkoliv výsadkový tank zastaralým už v okamžiku přijetí do výzbroje.

Náhrada PT-85

Do jisté míry to byla pravda, ovšem této kategorie se zastávali někteří vlivní veteráni jako ministr obrany maršál Andrej Antonovič Grečko. Často argumentovali nižšími náklady, protože jeden dělostřelecký granát vyjde zpravidla mnohem levněji než řízené střely. Posledním vzorem, skutečně patřícím do třídy lehkých tanků, byl prototyp PT-85 navržený jako náhrada za PT-76.

Ačkoli se nikdy nerozšířil (nezaměňovat s odlišným vozidlem, severokorejským PT-85), myšlenka vyvinout moderní lehký tank přetrvávala, jen jeho role se poněkud posunula směrem k vozidlu poskytujícímu především podpůrnou palbu. Jednalo se do určité míry o odklon od tradičních úkolů lehkých tanků. Další projekt v řadě lehkých pásových vozidel, Objekt 934 „Sudja“ (vyvinut v 70. letech) se dal považovat jak za lehký tank, tak za stíhač.

Proti leopardům i abramsům

Pravda byla taková, že sami Sověti v tu chvíli přesně nevěděli, jakou cestou projekt nasměrovat. Celý záměr tak skončil neúspěchem kvůli řadě neshod mezi různými vlivovými skupinami, z nichž každá chtěla mít slovo. Nakonec program Moskva stopla proto, že ztenčující se zdroje armáda nasměrovala do Objektu 688 (ze kterého se nakonec zrodilo BMP-3).

Ze zmatku okolo Objektu 934 však přece jen nakonec vyšlo celé odvětví lehkých tanků s jasným cílem – zaměřit se na podpůrnou roli. V první polovině 80. let dostala NATO typy Leopard 2, Challenger 1 a M1 Abrams, proti nimž bylo BMD-1 téměř bezmocné, a vypadalo to, že schopnosti sovětských výsadkových vojsk jsou při případném setkání s uvedenými typy zásadně ohroženy.

Samochodka na padácích

Do výzbroje Sovětů zároveň začal tou dobou ve větších počtech přicházet těžký transportní letoun Iljušin Il-76, který měl řadu výhod, zejména výrazně zvýšenou nosnost, a tedy možnost přepravovat těžší vozidla. V návaznosti na nový páteřní dopravní letoun pak armáda v roce 1982 navrhla jednotný podvozek pro řadu vozidel (včetně samohybného PT děla), která by dokázala eliminovat i ty nejtěžší tanky NATO.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Uvedený koncept se důležitým místům zalíbil, a tak ještě v roce 1982 začal vývoj samohybného 125mm děla s hladkým vývrtem a na podvozku sdíleném s připravovanou třetí generací výsadkových bojových vozidel BMD-3. Na samotném vývoji se podílely tři subjekty: Ústřední vědecko-výzkumný ústav pro přesné strojírenství (jinak známý jako CNIITOČMAŠ), Továrna č. 9 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a Volgogradský traktorový závod.

Dokončení: Kraken s tenkým brněním (2): Sovětské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

Není to tak dávno, kdy se populární červený veleobr Betelgeuse ze souhvězdí Orionu dostal do centra pozornosti odborné i laické veřejnosti. Jeho nečekaně intenzivní stmívání na přelomu let 2019 a 2020, kdy veleobr pohasl zhruba o 60 procent proti dlouhodobému průměru, rozproudilo debaty o případné explozi supernovy. Není tajemstvím, že Betelgeuse je hvězda „v posledním tažení.“ Nakonec vybuchne v ohromující explozi. Otázkou je, kdy k tomu dojde.

V roce 2020 se Betelgeuse zase zklidnil a jeho „chování“ přestalo vybočovat z normálu. Supernova se nekonala, ale veleobr zůstal v hledáčku astronomů, kteří se snažili přijít na to, co se vlastně stalo. Jasnost tohoto červeného veleobra prochází velmi složitým cyklem změn, jejichž mechanismy nejsou příliš jasné.

Betelgeuse zase zlobí

Zdálo se, že je na nějakou dobu po všem. Teď už je ale jasné, že Betelgeuse nehodlá jen tak odejít z výsluní mediálního zájmu. Astronomové hlásí, že veleobr v posledních týmech nápadně zjasňuje. V tuto chvíli Betelgeuse září asi o 50 procent víc, než je jeho dlouhodobý průměr.

Zatímco zmíněné pohasnutí před dvěma lety bylo hodnoceno jako vcelku „normální“ vyvržení části materiálu hvězdy do okolního prostoru, které není u hvězd jako Betelgeuse zase tak výjimečné, nové zjasňování opět upoutalo pozornost odborníků. Vypadá to, že se s veleobrem něco děje a jeho chování vybočuje z dlouhodobého vývoje.

TIP: Kdyby se z Betelgeuze stala černá díra, mohla by nás ohrozit?

Přesné chování hvězd před explozí supernovy známe zatím jen velmi zběžně a nedokážeme říct, zda se teď opravdu už blíží očekávaná exploze. Ale šance na supernovu se podle všeho opět zvýšily. Pokud Betelgeuse exploduje, na Zemi jako první dorazí sprška neutrin. Tyto částice je obtížné detekovat, ale některé pozemské experimenty by je mohly zachytit. Vzápětí dorazí elektromagnetické záření exploze, díky čemuž se veleobr zjasní 10 až 100 tisíckrát. Betelgeuse je od nás vzdálený jen 500 až 600 světelných let, takže to jistě bude skvělá podívaná.

Obávaná muchomůrka zelená (Amanita phalloides) je nejjedovatější a nejnebezpečnější houbou Evropy a Severní Ameriky, přinejmenším podle počtu smrtelných otrav. Na její konto připadá asi 90 procent všech úmrtí po otravách houbami. Muchomůrka zelená je takovou hrozbou i proto, že stále přesně nevíme, jakým způsobem na lidské tělo působí.

Nejnebezpečnějším toxinem muchomůrky zelené je alfa-amanitin, což je zvláštní cyklický peptid s několika netypickými aminokyselinami. Po požití nasbíraných muchomůrek dochází k relativně pomalé a zpočátku často nenápadné otravě, během níž alfa-amanitin poškozuje buňky, především jaterní hepatocyty. Mechanismus jeho působení ale není detailně známý. Asi polovina otrávených zemře.

Klíčový protein otravy

Tým čínských vědců nedávno s využitím genetického editoru CRISPR a dalších metod molekulární biologie monitoroval průběh otravy alfa-amanitinem a jeho působení na buňky. Podle výsledků výzkumu, který publikoval vědecký časopis Nature Communications, hraje klíčovou roli v toxicitě alfa-amanitinu lidský metabolický protein STT3B.

TIP: Nevítaný příchozí: V Austrálii se objevila vražedná houba kyjovenka

Badatelé pátrali dál a pomocí počítačových modelů molekul vytipovali látku, která blokuje zmíněný protein STT3B. Jde o indocyaninovou zeleň (ICG), která se běžně používá v medicíně jako fluorescenční diagnostická látka. Následné experimenty na myších a lidských buňkách potvrdily, že šlo o správnou úvahu.

Bohužel se také ukázalo, že jako léčba otravy muchomůrkou zelenou je indocyaninová zeleň účinná jen při podání do 8 hodin po otravě. To je závažná komplikace, neboť tyto otravy často zpočátku unikají pozornosti a projevují se až později. Pozoruhodný objev ale každopádně otevírá cestu pro další výzkum, který by mohl vést k život zachraňujícím „protijedům“, alespoň pro některé oběti otravy touto smrtící houbou.