V rozličných dochovaných vzorcích vlasů, které patřily Napoleonovi a s jistotou pocházejí z období jeho pobytu na Svaté Heleně, byla již před několika desítkami let vědeckými metodami nade vši pochybnost prokázána vysoká koncentrace arzeniku, po staletí oblíbeného prostředku profesionálních travičů. Císaři měl být tento jed v malých dávkách podáván od konce léta či počátku podzimu roku 1816. Netrvalo příliš dlouho a Napoleon začal pociťovat příznaky chronické otravy doprovázené typickými průvodními jevy.

Císařův věrný společník

Díky svému příjemnému vystupování a nesporné inteligenci, kterou převyšoval ostatní členy Napoleonova doprovodu, hrabě Tristan Montholon postupně získal císařovu bezmeznou důvěru. Byl to on, kdo měl na starost zásoby potravin i nápojů a dohlížel také na jejich distribuci. Přidávat jed do připravovaných pokrmů bylo příliš riskantní, navíc hrozila otrava i dalších osob. Ideální tedy bylo přidávat jed do vína podávaného přímo císaři.

Proti hraběti, kterého dnes někteří historikové považují za nejpravděpodobnějšího „kata“ císaře Napoleona, svědčí i jedna zajímavá okolnost. Od července do září roku 1819 Montholon prodělal vážnou chorobu, ze které se léčil v ostrovní metropoli Jamestownu. Napoleon v téže době překvapivě pookřál a chvíli to vypadalo, že se mu vrací předchozí síla. Avšak po Montholonově návratu do Longwoodu v závěru téhož roku, došlo u nebohého císaře k dramatické recidivě, ze které se již nevzpamatoval. V sobotu 5. května 1821 krátce před šestou hodinou odpolední císař vydechl naposled.

Devatenáct let po Napoleonově skonu, v říjnu roku 1840, se nad jeho hrobem sešli členové oficiální delegace vyslané králem Ludvíkem Filipem za účelem exhumace císařova těla a jeho převozu do Paříže. Po otevření poslední ze čtyř rakví se přítomným naskytl pohled, který jim vyrazil dech. Napoleonovo tělo bylo zcela zachovalé, působilo dojmem, že císař pouze spí. Arzenik, kromě toho, že je spolehlivým jedem, totiž dokáže také uchovat živou tkáň a zabrání jejímu rozkladu.

Jupiter byl nejvyšším z římských bohů a pánem nebes, kde vládl hromům a bleskům, podobně jako jeho řecký protějšek Zeus. Když pozemští astronomové prozkoumali planetu Jupiter, která nese jméno tohoto božstva, ukázalo se, že shodou okolností se i v atmosféře Jupiteru objevuje spousta blesků.

O blescích na Jupiteru víme od průletu sondy Voyager 1 kolem této masivní planety v roce 1979. Dlouho ale nebylo jasné, jak blesky na Jupiteru vypadají a jaké mechanismy jsou za jejich vznikem. Leccos v tomto směru objasnil nedávný výzkum s výraznou českou stopou, který vedla Ivana Kolmašová z pražské Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Jejich výsledky zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Blesky na Jupiteru a Zemi

Jupiter a Země si nejsou moc podobné. Jupiter je velký plynný obr a jeho atmosféru tvoří převážně vodík a helium, zatímco v atmosféře mnohem menší a kamenné Země převažuje dusík s kyslíkem a vodní párou. Přesto se ukázalo, že blesky na obou těchto planetách mají leccos společného.

Badatelé zjistili, že blesky se na Jupiteru objevují s kadencí několika výbojů za sekundu, což odpovídá pozorování zpětných výbojů blesků na Zemi. Tyto výboje trvají maximálně několik milisekund. Z analýz rovněž vyplynulo, že proces tvorby blesků v atmosféře Jupiteru má hodně společného s pozemskými blesky.

TIP: Nová studie: Blesky možná přispěly ke vzniku života na Zemi

Hlavním zdrojem informací pro tento výzkum byla data americké meziplanetární sondy Juno. Tato sonda prolétává jen pár tisíc kilometrů nad svrchní vrstvou mraků atmosféry Jupiteru. Během těchto průletů detekuje rádiové signály, které pocházejí od blesků, což představuje cenný soubor údajů. 
 

Národní park, jehož celé jméno ve španělštině zní Parque Nacional Natural El Cocuy (zkráceně jen El Cocuy), je po silnici vzdálen asi čtyři sta kilometrů od hlavního kolumbijského města Bogota. Leží v těžko dostupné horské oblasti v relativní blízkosti venezuelských hranic. Krizi sousední země zde zřejmě i kvůli horské hradbě vůbec není cítit. Tomu, kdo se sem vydá, bude mnohem větší problémy dělat zima, jež je na oblast ležící jen šest a půl stupně severně od rovníku dost nezvyklá. Cestu komplikuje i nestálé počasí a značné vzdálenosti.

Zem kmene U'Wa

Pohoří tvořené dvojicí rovnoběžných hřebenů, mezi nimiž najdete až sto padesát horských ples, je oblastí s největší ledovcovou masou v Kolumbii. Hory jsou lemovány horským ekosystémem „páramo“, který je charakteristický vysokou biodiverzitou druhů. Nejvyšším bodem parku i celého pohoří Cordillera Oriental, k němuž se řadí, je 5 410 metrů vysoký štít Ritak'uwa Blanco, španělsky Ritacuba Blanco. Jak naznačuje domorodý název „Rita'uwa“, park El Cocuy je úzce spjat s původními obyvateli Ameriky a je posvátným územím kmene U'Wa. Právě oni stojí za skutečností, že značná část parku je dnes pro veřejnost uzavřena. Důvodem tohoto kroku bylo nevhodné chování turistů.

U'Wa, kdysi nazýváni i Tunebo, jsou původními obyvateli lesů severovýchodní Kolumbie a přilehlých částí Venezuely. Svou domovinu, která leží právě zde, – v horách Sierra Nevada del Cocuy – nazývají Kajka-ika nebo Kera čikara. V minulosti dosahovala populace lidu U'Wa dvacet tisíc, dnes v oblasti žije přes osm set domorodých rodin, které mají dohromady kolem sedmi a půl tisíc členů. Domorodí sousedé označují příslušníky tohoto etnika jako „inteligentní lidi, kteří umějí mluvit“. Ještě na počátku minulého století bylo možné najít osm klanů U'Wa, z nichž do dnešních dob přežili jen tři: Kubaruwua, Tagrinuwa a Kaibaká.

Svět posvátných bytostí a míst 

U'Wa mají velmi blízký vztah ke své zemi, kterou uctívají jako rodiště a místo života. Neberou ji jako surový materiál, jenž lze jen využívat. Harmonií s přírodou jsou prodchnuté i jejich rituály oslavující zem, vodu, hory a oblohu. V čele jejich panteonu stojí původní stvořitel Jagšowa. V době, kdy existoval, nebyli podle slov dnešních šamanů, nazývaných werdžai, Španělé ani jiní vetřelci. Stvořitel však jejich příchod předvídal, a tak učinil dědičnou zem U'Wa nedotknutelnou.

Kvůli respektu vůči jiným bytostem a posvátným místům se U'Wa nepřibližují některým místům, například vybraným jezerům. Nepůvodní obyvatele Ameriky, které nazývají Riowa, považují za nečisté a skutečný U'Wa musí po návštěvě jejich území projít očistným rituálem.

Ropě říkají ruiría a považují ji za krev matky Země. Studiu tohoto kmene se věnovalo jen malé množství antropologů. Jediná osoba, která mezi nimi žila a detailně zkoumala jejich náboženství, filozofii a zvyky, byla dnes již zesnulá oxfordská antropoložka Ann Osborn.

Podle slov Kolumbijců se obydlí U'Wa nacházejí na východní straně hor, až několik dní chůze od hlavních horských hřebenů. Hory samotné navštěvují jen zřídka. Mediální ohlas získali díky bojům za ochranu svých území proti těžebním společnostem Shell, Oxy a Ecopetrol, které zde hodlaly těžit ropu. V roce 1999 však kolumbijská vláda vrátila kmeni U'Wa rozsáhlá území, čímž se domorodci spravované oblasti rozšířily z tisíce na dva tisíce dvě stě čtverečních kilometrů. Ropné společnosti se postupně musely svých těžařských plánů na území U'Wa vzdát.

Doliny květů a ptáků

Nástup do dolin Sierra Nevada del Cocuy dlouhými napůl zpevněnými cestami dělá ze značné části zpřístupněných území parku vycházkovou rutinu. To, co se odkrývá za jejich koncem, však lahodí oku i duši. Louky křižované horskými bystřinami, strmé štíty a stráně pestře porostlé horskou květenou ekosystému páramo.

Jižní okraj plesa Laguna de la Plaza. (foto: Peter Hupka - se souhlasem k publikování)

Typickým rostlinným druhem, jejž uvidíte na mnoha místech v Kolumbii, jsou „staří mniši“ (frailejones). Těmto vytrvalým, silně chlupatým a částečně dřevnatým rostlinám s hustými růžicemi dlouhých listů se česky říká klejovky (Espeletia). Rostou v horských oblastech od Kolumbie a Venezuely až po Ekvádor a jejich rod zahrnuje přes sedm desítek druhů. Mnohé z nich jsou endemické a rostou pouze v určité oblasti. Dokážou vytrvale vzdorovat rozmarům počasí včetně mrazu a efektivně zadržují vlhkost. Dalším poměrně hojným druhem oblasti je žlutě kvetoucí Draba litamo.

Zdejší údolí však potěší nejen milovníky horských květů. V nízkém porostu se můžete pokochat množstvím druhů lučních koníků a pokud budete mít štěstí, nad hlavami vám zakrouží stále vzácnější kondor andský (Vulture gryphus). Rovněž ohrožený a endemický střízlík orobincový (Cistothorus apolinari) má ve zdejších horách zatím nikým nerušený domov.

Vědečtí pracovníci Andské univerzity v Bogotě při svém posledním výzkumu v oblasti doliny Lagunillas v národním parku El Cocuy popsali téměř pět desítek druhů ptáků, přičemž největší druhové zastoupení měli kolibříkovití (Trochilidae), vlaštovkovití (Hirundinidae) a tangarovití (Thraupidae).

Ochrana a zánik turistiky?

Na centrálním náměstí městečka El Cocuy je k vidění obrovská trojrozměrná mapa národního parku a kdysi populárních túr, která je zároveň fontánou. I na ní je poznat, že hory se turistům zavírají. Výrazné okleštění možností rapidně snížilo počet turistů v oblasti, z čehož místní rozhodně nemají radost. Region je poměrně chudý a každé přilepšení k příjmu je více než vítané. Nejen je, ale i mnoho milovníků hor určitě mrzí, že oblast mezi sedly Cardenillo a Cusirí – východní a nejkrásnější část parku – zůstává prozatím uzavřena.

TIP: Cesty na severu chilského jihu: Putování v horách Aysénu

„To, že se do parku nesmí na koni a hrozí za to pokuta ve výši pěti měsíčních platů, beru. I to, že se turisté musejí chovat podle určitých pravidel a odnášet si veškerý odpad. Ale zakázat téměř všechno nemá význam. A ten, kdo má hory opravdu rád, v nich nic špatného neprovede,“ vyjadřuje svůj názor jeden z domácích obyvatel a dodává: „Chápu, že U'Wa svou přírodu milují, stejně jako většina návštěvníků. Ten největší problém, jímž je tání ledovců, ale stejně žádný zákaz vstupu nevyřeší…“

V roce 1982 začal v Sovětském svazu vývoj samohybného 125mm děla s hladkým vývrtem a na podvozku sdíleném s připravovanou třetí generací výsadkových bojových vozidel BMD-3. Na samotném vývoji se podílely tři subjekty: Ústřední vědecko-výzkumný ústav pro přesné strojírenství (jinak známý jako CNIITOČMAŠ), Továrna č. 9 ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) a Volgogradský traktorový závod.

Předchozí část: Kraken s tenkým brněním (1): Sovětské/ruské výsadkové vozidlo 2S25 Sprut-SD

Vývojáři z CNIITOČMAŠ zjistili, že mohou použít podvozek z existujícího Objektu 934 „Sudja“, a požádali o předání jednoho ze tří prototypů pro úpravy. V období 1983–1984 vznikla maketa samohybného 125mm děla. Zvažovalo se několik variant včetně stíhače tanků s umístěním zbraní v kasematové nástavbě nebo verze využívající externě lafetovaného kanonu. Nakonec však zvítězila klasická varianta s otočnou věží, s níž projekt dostal zelenou pod názvem Sprut-SD.

Po výstřelu neodletět

Nové samohybné PT dělo ráže 125mm pro výsadkové síly na svých pouhých 18 tun vyhlíželo působivě. Podvozek, odvozený z Objektu 934, vznikl ze svařovaného hliníku a jen na některých místech ho vyztužily ocelové desky, aby si vozidlo udrželo co nejnižší hmotnost. Odolnost tím pádem nebyla velká – obrněnec odolal 12,7mm průbojné munici dopadající pod úhlem 40° od osy vozidla a 7,62mm střelám a střepinám dělostřeleckých granátů pod jakýmkoliv úhlem.

Nepředpokládalo se však, že by spruty přišly do styku se zbraněmi mohutnější ráže nebo se účastnily tankových soubojů, pálit měly jako první s využitím překvapení tak, aby se vyhnuly čelnímu setkání se silnějším soupeřem. Pro vytváření kouřové clony sloužil granátomet s dýmovými projektily.

Hlavní přednost Sprut-SD kompenzující zmíněné nedostatky spočívala v přesné palbě z mohutného 125mm kanonu 2A75 L/48 (modifikovaná verze standardního tankového 2A46). Dosáhnout symbiózy děla s takto lehkým podvozkem nešlo nijak snadno – zpětný ráz kanonu určeného pro bojové tanky (byť s hladkým vývrtem) může být pro výsadková vozidla ničivý, dokáže způsobit praskání úchytů a poškození závěsů. Původní verze kanonu měla úsťovou brzdu, to však nestačilo a problém nakonec vyřešilo prodloužení zákluzu až na 740 mm a použití hydropneumatického odpružení, schopného absorbovat značné síly, působící při palbě na podvozek.

Palba i během plavby

Automatické nabíjení zajišťované karuselem pod věží (munice je dělená) umožňuje kadenci 7 ran/min. Plně stabilizovaná zbraň schopná přesné palby za jízdy používá jakoukoli standardní munici ráže 125mm, ale i řízené rakety 9M119 Refleks. Vozidlo veze 40 nábojů, z toho 22 v karuselu připravených k okamžitému použití. Obvykle jde o 20 vysoce explozivních granátů, 14 podkaliberních průbojných a 6 kumulativních střel nebo PTŘS. Kanon má 15° elevaci (náměr směrem nahoru od osy hlavně) a 5° depresi (respektive 17° a 3° v případě, že míří dozadu). Obojživelný Sprut-SD dokáže střílet ve směru plavby nebo 35° na obě strany, ovšem palba s větším odměrem doleva nebo doprava by mohla způsobit kritickou nestabilitu vozidla ve vodě.

Stíhač ovládá tříčlenná osádka – řidič sedící v trupu a velitel se střelcem ve věži. Střelec využívá standardní tankový zaměřovač 1A40M-1 s integrovaným dálkoměrem a balistickým počítačem. Pro noční provoz slouží systém TO1-KO1R se zaměřovačem TPN-4R pro pozorování zhruba do 1,5 km. Velitel pak má k dispozici optický systém 1K3-13S, který mu umožňuje sledovat okolí jak ve dne, tak v noci. Pohon zajišťuje šestiválcový vznětový motor 2V-06-2S o výkonu 375 kW, zajišťující rychlost až 70 km/h na komunikaci (45–50 km/h v terénu) a plavbu rychlostí 9 km/h. Do vody může vozidlo vjet bez jakékoli speciální přípravy.

Ambice, peníze a propaganda

Vývoj probíhal v letech 1984–1991, jediný vážnější problém nastal se systémem P260, který zajišťuje letecké vysazení těžší techniky pomocí přistávacích zpomalovacích raket. Komplex P260 přitom vycházel z P235, sloužícího při vysazování BMD-3, se spruty však příliš hladce nefungoval. Další ránu zasadil projektu rozpad Sovětského svazu a následné rušení mnoha vývojových úkolů v resortu obrany. Dosavadní, už tak klopýtavý, vývoj Sprut-SD se zastavil. Oživení nastalo roku 1994, kdy se Rusové vzdali P260 a začali vyvíjet variantu P260M, použitelnou pro větší počet typů techniky – hotová byla v roce 2001. Samotný 2S25 Sprut-SD přijala ruská armáda do aktivní služby v lednu 2006, do roku 2010 se ho však vyrobilo jen asi 40 kusů. Tehdy začal modernizační program – koneckonců vozidlo bylo v té době již 20 let staré. Vznikly tak vylepšené varianty Sprut-SDM a SDM1, jejich výroba se plánuje v příštích letech. V současnosti dosavadní čtyřicítka Sprut-SD slouží pouze v armádě Ruské federace a zatím údajně neprošla bojem.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

Sprut se tak během let stal nepočetnou, ale zároveň oblíbenou platformou, na níž ruská armáda ráda demonstruje schopnosti domácích konstruktérů. Asi nepřekvapí, že v roce 2019 přišla tamní média s informací, že na základě 2S25M Sprut-SDM1 vznikne pro pozemní síly určený lehký tank. Nedokáže sice podstoupit shoz na padácích, ale zato ponese kvalitnější pancéřování, jež muselo u vozidel Sprut-SD ustoupit schopnosti vysazovat stroj z letadel. Zdá se tedy, že vývoj a modifikace lehkého stíhače, ovlivňované ambicemi domácího průmyslu, těžkými ekonomickými problémy Ruska a potřebou propagandistického působení na zahraniční publikum, se budou dál ubírat křivolakými cestami.

Sycené nápoje bývají plné bublinek oxidu uhličitého. Bližší pohled ale ukáže, že se uspořádání bublinek v jednotlivých nápojích liší. Zatímco u piva se bublinky pohybují spíše ve skupinách kuželovitého tvaru, v  případě šampaňského stoupají bublinky k hladině v elegantně uspořádaných liniích. Až dosud přitom nebylo jasné, proč tomu tak vlastně je.

Americký fyzik Roberto Zenit z Brownovy univerzity a jeho spolupracovníci uspořádali ve snaze tuto záhadu vyřešit sérii nepochybně veselých experimentů se šampaňským a dalšími sycenými nápoji. Zároveň ale šlo o seriózní výzkum, jehož výsledky nedávno publikoval vědecký časopis Physical Review Fluids.

Co srovná bublinky do latě?

Výsledky experimentů ukázaly, že za lineárně uspořádané bublinky oxidu uhličitého v šampaňském a některých dalších nápojích jsou pravděpodobně zodpovědné látky zvané surfaktanty. Jde o látky s aktivním povrchem, které svým působením snižují povrchové napětí mezi rozhraním různých látek ve směsi, v tomto případě mezi kapalinou a bublinkami plynu.

Molekuly surfaktantů vyrovnávají tlaky mezi šampaňskými a bublinkami, což vede k tomu, že se bublinky pohybují spořádaným způsobem, tedy v jedné linii. Badatelé mají teorii, že jde o molekuly proteinů, které zároveň v šampaňském hrají roli žádoucích příměsí, podílejících se na výsledné chuti a vůni nápoje.

TIP: Magnetické nanočástice by mohly spasit nedobře chutnající víno

Experimenty Zenitova týmu rovněž ukázaly, že další významným faktorem kromě přítomnosti surfaktantů je i velikost bublin v nápoji. Když jsou bubliny velké, pohybují se ve stabilních liniích. U piv a řady dalších sycených nápojů jsou bublinky vždy malé, proto je u nich možné docílit linií bublin jedině tím, že nápoj obsahuje surfaktanty. Pokud jde o perlivé vody, jejich skupiny bublin jsou kvůli nepřítomnosti surfaktantů vždy nestabilní.

Když v noci 14. dubna 1912 narazil zaoceánský parník RMS Titanic do ledovce, změnil se tím takřka celý svět. Kolize totiž způsobila nejhorší lodní neštěstí v dějinách mimo válečný konflikt a počet obětí přesáhl 1 500. Ačkoliv loď vezla dvacet záchranných člunů schopných pojmout až 1 178 lidí, během katastrofy se je nepodařilo zcela zaplnit nebo bezpečně spustit na vodu. Když tedy o pár hodin později na místo dorazila RMS Carpathia, vzala na palubu pouhých 710 přeživších z odhadovaných 2 224 pasažérů. Zbytek pohltilo moře, spolu s troskami luxusního parníku.

Poničené torzo kleslo do hloubky 3,8 km a dobová technologie jednoduše nestačila k tomu, aby se po něm mohlo začít aktivně pátrat. První pokusy o nalezení vraku pomocí sonarů navíc oddálila světová válka. Trosky lodi se tak podařilo objevit až víc než 70 let po neštěstí: 1. září 1985 na ně narazila expedice oceánografa a geologa Roberta Ballarda, čímž slavnému vraku vdechla druhý život.

Titanic ve 3D

Po více než století se můžeme podívat na zbytky potopeného parníku v dosud nevídaných detailech. V roce 2022 vyslala společnost Magellan Ltd, která se zabývá hlubinným mapováním, ve spolupráci s produkční firmou Atlantic Productions dálkově ovládané miniponorky vybavené skenery. Ty v hloubce 3800 metrů strávily okolo 200 hodin a pořídily 770 tisíc snímků, ze kterých vznikl realistický 3D model Titanicu.

Rekonstruovaný model ukazuje relativně zachovalou přední část lodi a změť trosek v místech, kde se dříve nacházela záď. Miniponorky na místě objevily i množství překvapivě zachovalých předmětů – například neotevřené lahve šampaňského nebo drobné detaily, jakým je sériové číslo na jednom z lodních šroubů.

Bylo to jinak?

Odborníci věří, že jim unikátní model pomůže osvětlit okolnosti zkázy parníku. Podle Parkse Stephensona totiž ve skutečnosti neznáme přesné okolnosti srážky s ledovcem. S jistotou například nemůžeme říct, že do něj loď narazila pravobokem, jak nám servírují populární filmy. Vznik 3D modelu je podle něj prvním krokem k tomu, abychom mohli konečně začít vyprávět příběh Titanicu na základě faktů a důkazů, místo spekulací.

Totéž platí pro vyjasnění řady nesrovnalostí a předsudků spojených posledními okamžiky posádky a cestujících. Titanic sice představoval fenomenální ukázku lodního inženýrství, za všemi zázraky vědy a techniky se však skrýval lidský faktor. Projekt proto hodlá upřít úsilí také na zmapování osudů jednotlivých obětí a role, již sehráli během dramatických hodin před potopením lodi, ať šlo o marnou snahu o úhybný manévr, chaotickou organizaci záchranných akcí nebo obětavou snahu zachovat na lodi rozsvícená světla do posledního okamžiku. Například se podařilo očistit jméno prvního důstojníka Murdocha, kterému se podsouvala vina za nespuštění posledního záchranného člunu – ve skutečnosti spuštění bránil vzpříčený člunový jeřáb.

Podle Gerharda Seifferta ze společnosti Magellan šlo o dosud největší projekt podmořského snímkování. „Hloubka téměř 4 000 metrů představuje výzvu, na místě se potýkáte s proudy a nesmíte se ničeho dotknout, abyste vrak nepoškodili,“ vysvětluje Seiffert. „Další výzvou je, že musíte zmapovat každý čtvereční centimetr – i nezajímavé části, například na sutinném poli musíte nasnímat bahno, abyste vyplnili všechny mezery mezi zajímavými předměty,“ dodal expert.

Vytvoření podrobných digitálních snímků přišlo na poslední chvíli. Příď Titaniku se sice nadále tyčí z mořského dna, zkáza – na níž se podílí slaná voda i agresivní mikroorganismy – však neodvratně postupuje. Digitální  rekonstrukce proto přestavuje vzácný způsob, jak uchovat současnou podobu vraku pro další generace a zakonzervovat důkazy o průběhu neštěstí, které by jinak byly navždy ztraceny. Zpracování veškerých získaných dat se nachází teprve na počátku,  Nelze proto vyloučit, že Titanic ve svých útrobách skrývá nejedno překvapení.

Černé díry mohou vážit od několika jednotek hmotností Sluce až po desítky miliard Sluncí. Podle jejich hmotnosti je dělíme na:

• černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 až 15 hmotností Slunce)
• černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 50 až 100 000 hmotností Slunce.
• obří černé díry s hmotností v řádech od 10⁵ do 10¹⁰ hmotnosti Slunce
• superobří černé díry s hmotností nad 10¹⁰ hmotnosti Slunce

Zatímco nejmenší černé díry vznikají jako pozůstatky zaniklých hmotných hvězd, obří a superobří se nacházejí v centrech galaxií. Nejméně přehlednou je situace okolo černých děr střední hmotnosti. Podle vědců jde o obtížně vystopovatelné objekty, neboť na rozdíl od svých větších sestřiček nedisponují dostatečně velkou silou, aby mohly ve velkém „požírat“ okolní hvězdy a produkovat tak pozorovatelné záření. Přesto se vědcům již několik kandidátů na středněhmotnou černou díru podařilo objevit. Z řady důvodů jsou ale existence těchto černých děr střední hmotnosti stále považovány za ne zcela potvrzené a u většiny z nich se nepodařilo vyloučit alternativní teorie.

Nejslibnější kandidát

Nyní se zdá, že vědci narazili na kandidáta, který by mohl obstát – tým Eduarda Vitrala z baltimorského operačního střediska Hubbleova vesmírného teleskopu oznámil objev středněhmotné černé díry, s hmotností odpovídající přibližně 800 Sluncí. Černá díra se má nacházet v kulové hvězdokupě Messier 4 (M4), ve vzdálenosti zhruba 6 000 světelných let od nás. K objevu vědce přivedla analýza dat Hubbleova teleskopu z posledních 12 let.

Pozorování a následné simulace podle vědců potvrzují, že by se mohlo skutečně jednat o černou díru střední velikosti – podařilo se jim také vyloučit možné alternativní scénáře, zahrnující například neutronové hvězdy, či shluk několika menších černých děr. „Pokud by se nejednalo o středněhmotnou černou díru, muselo by být v prostoru desetiny světelného roku vměstnáno zhruba 40 malých černých děr,“ vysvětluje Eduardo Vitral. Takové nepravděpodobné seskupení by podle něj bylo krajně nestabilní.

TIP: Výstřednosti temných monster: Nejjasnější, nejstarší a potulné černé díry

„I když nemůžeme jednoznačně potvrdit, že se jedná o jeden centrální gravitační bod, víme, že je příliš malý na to, abychom byli schopni pohyb okolních objektů vysvětlit jinak, než že se jedná o jedinou černou díru. Další možností by byla existence hvězdného mechanismu, který současná fyzika nezná,“ doplňuje astrofyzik Vitral.

Roku 480 př. n. l. Peršané znovu napadli Řecko, čímž odstartovala druhá fáze řecko-perských válek (499–449 př. n. l.). Jejich počáteční úspěchy však v září vystřídala drtivá porážka v námořní bitvě u Salamíny. Tím ale konflikt neskončil, neboť Peršané měli nadále přesilu na pevnině a také mnoho místních spojenců, kteří jejich 120 000 armádu posílili o svých 22 000 až 26 000 mužů. Řecké městské státy proto opět spojily síly ve společné koalici v čele se Spartou a Athénami, aby roku 479 př. n. l. vyrazily do oblasti Boiótie k Platajím a postavily se nepřátelské armádě pod vedením Mardonia, zetě perského krále Dareia I.

Postavení protivníků

Když perský vrchní velitel dorazil k boiótijské řece Asopos, jeho vojsko se utábořilo na jejích březích. Řekové se rozložili na úpatí pohoří Kithairon. Hornatá pozice jim zajišťovala dobrý výhled na protivníkovo vojsko a byla vhodná pro obranu, ale nikoliv pro útok. Navíc znesnadňovala koalici přístup k vodě. Prameny byly dostupné na západ či severozápad od ležení a rovněž na planině, jenže transport potřebných 3 000 hektolitrů vody byl logistickou noční můrou a mohl se odehrát pouze za předpokladu, že vojsko nebude muset čelit výpadům nepřítele.

Další problém představovalo pro Řeky zásobování. Proviant k nim putoval z Peloponésu přes Isthmos u Korinthu a pohoří Kithairon. Naproti tomu Mardonios mohl počítat s jasnou převahou díky podpoře Boiótie i některých velkých řeckých států (Makedonie, Thessalie). K Peršanům proudily zásoby uskladněné v Thébách a další mohly být v případě nutnosti přivezeny z Thessalie. Nadto Mardonios disponoval na rozdíl od řecké koalice jezdectvem a množstvím zlata a stříbra na úplatky.

Koalice potřebovala rychle rozpoutat rozhodující bitvu, strategie vyčkávání pro ni byla z uvedených důvodů nevýhodná. Jako ideální terén pro střet se jí jevila rovina, což však vyhovovalo i Mardoniovi a jeho silnému jezdectvu. Perský velitel však vyčkával na vhodný okamžik, protože chtěl nejdříve získat výhodné podmínky pro útok a oslabit nepřítele. Otálení s útokem narušovaly jen dílčí střety.

K prvním šarvátkám zavdaly příčinu výpady perského jezdectva, avšak řecká koalice je úspěšně odrazila. Poté se Peršané zmocnili části jejích zásob a rovněž se jim podařilo poškodit gargafský pramen, odkud bralo řecké vojsko vodu. Zatímco zaměstnávali Řeky čelními útoky, objel oddíl jejich jízdy pravé křídlo a pramen zasypal. Řečtí velitelé se proto rozhodli k nočnímu ústupu na pozice takzvaného ostrova poblíž Platají, kde nehrozil nedostatek vody a díky ohraničení dvěma toky bylo vojsko navíc i částečně chráněno před dalšími výpady perského jezdectva.

Věrolomní Heléni

Když se Mardonios brzy ráno dozvěděl o přesunu řeckých sil, dal pokyn k útoku, protože byl přesvědčen, že má šanci zničit spartské vojsko, jež bylo v důsledku ústupu izolováno od řeckého středu i levého křídla, na němž se nacházeli Athéňané a další členové koalice. Průběh bitvy je dodnes nejasný a je možné, že pozdější soupeření Sparty a Athén zcela zkreslilo roli obcí bojujících ve středu bitevní linie. Plán vrchního velitele koalice městských států Lakedaimoňana Pausánia zřejmě spočíval nejen v přímém střetu, ale především ve lsti. Chtěl Mardonia přesvědčit, že se Peršanů obávají, a proto odmítl jeho výzvu na souboj 10 000 nejlepších Peršanů proti stejnému počtu Sparťanů. Jeho záměrem ale bylo porazit kolaborující Řeky a následně vrazit do odkrytého boku nepřátelského středu nebo jej obejít a zaútočit na Mardoniovo levé křídlo.

Značnou výhodu pro koalici městských států představovalo tajné spojenectví s Alexandrem I. Makedonským, který se chtěl Peršanů zbavit, a proto jí poskytoval informace o nepříteli. Alexandr ale nebyl sám, kdo měl své plány. Takřka všichni Řekové na perské straně stáli na pravém křídle Peršanů a s výjimkou Thébanů a boiótské jízdy hodlali dezertovat.

Zásadní zlom

Bitva nezačala pro Mardonia špatně. Perskému středu (40 000 mužů) velel Artabazos, který měl k dispozici hlavně lehkou pěchotu, střelce a jízdní lučištníky z Parthie a Hyrkánie. Podařilo se mu zatlačit řecký střed daleko za nástupní bitevní linii. Potom uviděl, že perští spojenci napravo dezertují a Athéňané brzy zvítězí nad Thébany. Na pomoc Mardoniovi se vydat nemohl, protože vrchní velitel bojoval ve zužujícím se úseku, kam by neproniklo jezdectvo ani žádné početnější jednotky. Artabazos proto vyrazil na ústup do Thessalie, jinak by uvízl v obklíčení. Mardonios zpočátku ostřeloval spartské pozice zpoza štítové hradby, Sparťanům a Tegejcům se však soustavnými útoky podařilo ji prorazit. Boj byl nerozhodný, dokud perský vrchní velitel nepadl rukou spartského vojáka, který vrhl těžký kámen na jeho hlavu a rozdrtil mu tak i přes přilbu lebku. Mardoniova osobní stráž o 1 000 mužích byla pobita, levé křídlo Peršanů poté ustoupilo do tábora.

Mezitím Athéňané porazili Thébany a přispěchali Pausániovi na pomoc k dobytí perského ležení. Z perských křídelních jednotek přežily jen 3 000 mužů, zachránil se také střed, který Artabazos odvedl přes Thessalii a Thrákii zpět do Asie. Podle historika Hérodota se ztráty Řeků pohybovaly kolem 192 osob, pozdější autoři už ale uvádějí diametrálně jiné počty, například Diodóros zmiňoval až 10 000 padlých. Celkové číslo bylo ovšem asi ještě výrazně vyšší, neboť dobová ideologie přehlížela úlohu lehkooděnců, přestože tvořili většinu řeckého vojska. Role lehkooděnců u Platají byla nezanedbatelná, lze předpokládat, že bojovali společně s těžkooděnci v jednom šiku, ale také v samostatných jednotkách. Právě oni nesli hlavní tíhu útoků jezdectva a střelců nepřítele, takže významně přispěli k vítězství.

TIP: Nerovné války: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Bitva u Platají rozhodla o ukončení perské invaze, po níž už Řecku nehrozilo, že by se stalo perskou satrapií. Řekové získali vítězstvím svobodu pro svůj politický vývoj a život, postupně nastal rozkvět umění a rozvoj intelektuální činnosti. Z pochopitelných důvodů na bitvu u Platají vzpomínali jako na nejskvělejší vítězství a ctili památku padlých ještě 750 let poté. Řecko-perské války přesto nadále pokračovaly, koalice slavila úspěchy na moři i na souši. Koncem dekády přestala fungovat spolupráce Sparty a Athén, hlavní tíhu konfliktu převzal Athénami založený délský spolek (478 př. n. l.). Mír s Persií byl podepsán teprve roku 449 př. n. l.

Domestikace lichokopytníka původem ze středoasijských stepí, který zpočátku sloužil primárně coby zdroj potravy, patří mezi klíčové kapitoly lidských dějin. S pomocí koní dosáhli lidé rozvoje v zemědělství, v dopravě i na bojištích a ještě na počátku minulého století zůstával význam zmíněných tvorů pro každodenní život naprosto nezpochybnitelný. Časté sezení na koni přitom zanechává stopy, díky nimž lze z kosterních nálezů i po tisících let vyčíst, zda dotyčná osoba zmíněné umění ovládala.

Ve studii publikované v časopise Science Advances zkoumali vědci ostatky z tzv. jámové kultury, jejíž příslušníci zhruba před pěti milénii obývali region severně od Černého a Kaspického moře. A přibližně ve stejné době došlo podle současných poznatků právě v oblasti zvané kaspická step ke zdomácnění koní. O lidech uvedené kultury navíc víme, že je chovali a později také zapřahali do vozů. Dosud však nebylo jisté, zda na nich rovněž jezdili: Nezanechali po sobě totiž žádné písemné památky a veškeré vybavení jako uzdy či sedla by nejspíš vyráběli z přírodních materiálů, takže by se již dávno rozložilo.

Syndrom jezdce

„Primáti, a tedy ani lidé nejsou k sezení na koni stvořeni a kůň není stvořen k tomu, aby nás nosil,“ popisuje archeoložka Birgit Bühlerová z Vídeňské univerzity. Bez sedla či třmenů – které nejstarší jezdci pravděpodobně neměli – vyžaduje udržení rovnováhy větší úsilí. Opakované pohyby dolní části těla a stehen pak zanechají mechanické stopy na tkáních, pánev i kyčelní kosti se v důsledku obkročného sedu mírně ztenčí a zahustí, přičemž obdobné známky lze nalézt také na obratlích. Kromě toho může dojít rovněž ke zranění po pádu nebo při střetu s koněm.

TIP: Život v sedle: Koně hrají důležitou roli i v 21. století

Vědci tedy určili šest kritérií nazvaných „syndrom jezdce na koni“ a podrobili pečlivému zkoumání 24 koster nalezených v dotyčných oblastech východní Evropy. Šlo přitom o důležitý krok k potvrzení hypotézy, že se příslušníci jámové kultury zřejmě jako první lidé v dějinách naučili jezdit na koni. Zároveň by se tím vysvětlilo, jak dokázali osídlit evropskou step během pouhých několika dekád, což z hlediska archeologie představuje pouhý okamžik. Závěry však ještě nelze považovat za definitivní: Jak upozorňuje Bühlerová, kvůli nedostatečně dochovanému materiálu neměli výzkumníci možnost změřit rozpětí kyčelních jamek, jež se u jezdců roztahují vertikálně do oválu.