Na Réunion, ležící v Indickém oceánu asi 180 kilometrů od sousedního Mauricia, přiláká většinu návštěvníků fantastická příroda. Rozhodně by však byla škoda nevydat se za zážitky také do hlavního města Saint-Denis: Vzniklo v roce 1669 a jméno mu zvolil jeho zakladatel a první starosta Étienne Regnault podle lodi svého přítele, jenž u ostrova přistál o rok dřív. Několik desetiletí pak trvalo, než se obec postavila na nohy, přičemž za ostrovní metropoli ji guvernér Bertrand-François Mahé de La Bourdonnais prohlásil teprve roku 1738. Během napoleonských válek se na Réunionu sice usídlili Britové, ale Francouzi ho posléze získali zpět a už se jej nevzdali. Dnes proto nevelký kousek souše uprostřed azurových vod příjemně překvapí unikátní atmosférou, v níž se mísí francouzský šarm s tropickým prostředím Indického oceánu.

V Saint-Denis stále stojí na břehu několik rezavějících děl z 19. století, namířených na oceán: Město totiž muselo být pořád ve střehu a bránit se před dobyvačnými Brity. Ani trvalé napětí však lidem nevzalo radost ze života – na nábřeží či v přilehlém parku je to vidět po západu slunce, kdy domácí vyrážejí do ulic, posedávají pod korunami stromů nebo si ve stáncích s občerstvením kupují palačinky crêpes, do nichž se na rozdíl od těch českých ještě přidává máslo.

Klid velkoměsta

V tomtéž parku natrefíte také na sochu zmíněného guvernéra de La Bourdonnaise, která zaujme mimo jiné růžovým nátěrem. Přímo za ní stojí nádherný koloniální palác, kde dnes sídlí část ostrovní vlády. Neobklopuje ho přitom žádný chaos ani troubení aut, okolní ulice nejsou přeplněné a nic zkrátka nenasvědčuje, že v hlavním městě Réunionu žije téměř 150 tisíc lidí. Navíc se jedná o tavicí kotlík kultur, kde můžete v historickém centru natrefit na křesťanskou katedrálu z první poloviny 18. století, zatímco o pár ulic dál dominuje panoramatu minaret mešity a nedaleko autobusového nádraží se zas indická komunita schází v hinduistickém chrámu. Ve městě ovšem nechybí ani čínská pagoda.

Za nejkrásnější budovou metropole nemusíte příliš daleko – stačí se vydat hlavní ulicí Avenue de la Victoire a za pár minut stanete před radnicí Hôtel de Ville de Saint-Denis. Pochází z poloviny 19. století, dominuje jí hodinová věž a stavitelé ji vyvedli v jemných žlutých odstínech, které poté vybělily roky v přímořském podnebí. Okolí radnice pak sleduje socha anděla na vysokém kamenném sloupu, jež upomíná na oběti první světové války.

Voda jen pro otrlé

Přilehlá ulice Rue de Paris vás zhruba po kilometru přivede k zahradě Jardin de l’État. V oblasti poseté vilami z konce 19. a začátku 20. století jako by se ukrývala duše celé metropole: Ačkoliv je každá stavba jedinečná, dohromady vytvářejí nádhernou kulturní mozaiku. Některé domy skrývají muzeum, jiné zas hostí galerie. Nechybějí ale ani malé podniky s občerstvením či kavárny, kde se můžete usadit na zahrádku a kochat se výhledem. Část vil nicméně zůstala ponechána osudu, takže chátrají a časem se zřejmě budou muset strhnout kvůli bezpečnosti.

Přestože místní žijí zdánlivě poklidně, turisté se před cestou musejí seznámit s několika výstrahami: Riziko představují jednak aktivní sopky (viz Zrozena z lávy) a jednak žraloci. Ostrov totiž leží na migrační trase zmíněných predátorů plujících od jihu Afriky k Austrálii, takže koupání na Réunionu není ideální. Samozřejmě na ostrově najdete několik pláží, jejichž vody ohraničují sítě a není problém si tam zaplavat. Rozhodně však nejde o podobnou plážovou destinaci jako třeba Seychely či Mauricius, které přímo lákají na jemný písek a tyrkysové vlny.

Sami v panenské přírodě

Třetí problém představují komáři, kteří na ostrově v minulosti šířili horečku dengue či nemoc s těžko vyslovitelným názvem chikungunya, jež se projevuje vysokými horečkami, otékáním kloubů a v roce 2006 v místě způsobila epidemii. Nabízí se proto otázka, proč na Réunion vůbec vyrazit – a odpověď je snadná: Nepanuje tam turistický přetlak, takže si ho užijete bez mačkanic. Tamní příroda je navíc tak nádherná, že vám veškeré potenciální potíže snadno vynahradí.

Každopádně nejkritičtější bod každého vašeho výletu bude tvořit neuvěřitelně vrtkavé počasí: Vysoké hory totiž zachytávají oblačnost, a proto se podmínky běžně mění doslova z minuty na minutu. Připraveni na vše pak můžete projet městečkem Bourg-Murat, za nímž vás krajina překvapí alpským nádechem. Na pronikavě zelených loukách se pasou krávy, domy mají šikmé střechy a v dálce se zvedají impozantní vrcholy. Dominantní Piton des Neiges neboli „sněžný vrch“ ční do nadmořské výšky 3 069 metrů, a jedná se tak o rekordmana Réunionu i celého Indického oceánu.

Krása střídá krásu

Z „alpské oblasti“ stačí ujet několik kilometrů a ocitnete se na vyhlídce Nez de Boeuf. Za zády necháte vysoké hory a před vámi se země propadne do obrovské rokle, hluboké několik stovek metrů. Její dno vyplňuje neproniknutelná zeleň, takže se neubráníte pocitu, že pokud na naší planetě ještě existuje nějaký „ztracený svět“, pak se na něj právě díváte.

TIP: Přístav krále Ludvíka: Kousek ráje v objetí Indického oceánu

Pár minut jízdy autem vás přitom dělí od kráteru Commerson, který si můžete podrobněji prohlédnout z malé vyhlídky. Ještě působivější místo pak představuje planina La Plaine des Sables, pokrytá černým sopečným prachem. Nachází se ve výšce 2 350 metrů nad mořem a uchvátí vás bezútěšnou černotou, jež vzdáleně připomíná ikonickou islandskou pláž Reynisfjara. Skrz popelavou slupku si však tu a tam razí cestu ke světlu zeleň. Za deště se může planinou valit voda a zabránit vám v další jízdě. V takovém případě se zkrátka otočte a vyrazte opačným směrem: Dřív či později zcela jistě narazíte na výhled, který vám opět vyrazí dech… 

Svensona sličná (Swainsona formosa) má v obecné angličtině název Sturt's Desert Pea, tedy Sturtův pouštní hrách, což je pocta britskému objeviteli Charlesi Sturtovi, jenž v Austrálii vedl několik expedic. Při jedné ze svých výprav, která v roce 1844 směřovala do centrální části kontinentu, zaznamenal Sturt velké množství těchto kvetoucích rostlin.

TIP: Když se poušť nadechne: Skrytý život vyprahlých pouští

Latinská (a ve zkomolené verzi i česká) varianta názvu je zase poklonou botanikovi Isaacu Swainsonovi. Navíc byl dříve pojmenováním rostliny vyznamenán i britský pirát a později objevitel William Dampier, který jako první květinu pro západní svět zaznamenal a popsal, a to v srpnu 1699 na ostrově Rosemary u západního australského pobřeží. Latinský název Clianthus dampieri ovšem dnes už neplatí, protože původní zařazení svensony sličné do čeledi nádhernic (Clianthus) bylo později překlasifikováno a jméno tedy zaniklo. 

Říká se, že žijeme v informačním věku, neboť informace z libovolného místa mohou prakticky okamžitě doputovat kamkoliv jinam na Zemi. A nejde přitom jen o jednoduché zprávy, hlasové sdělení či obrázky. Dnes již nikomu nepřijde zvláštní, že dokážeme přes celou planetu i mimo ni vysílat se zanedbatelným zpožděním video v ultravysokém rozlišení.

Zmíněný věk by však nikdy nenastal nebýt telekomunikačních družic. Éra bleskového dorozumívání přišla s telegrafem, který s využitím elektrických signálů přenášel po kabelu prostá sdělení na stovky kilometrů. Poté nastoupily telefon a rozhlas a s nimi přenos hlasu, a nakonec i televize a přenos obrazu. Vše bylo nicméně omezeno buď kabelem, nebo rádiovými vlnami, jež se šíří pouze na tzv. přímou viditelnost. Pustit si tedy v prvorepublikovém Československu americké rádio bylo nemyslitelné. Stejně tak zůstávalo po většinu 20. století nemožné sledovat televizní stanice z jiných kontinentů. Řešení sice nabídlo pokládání podmořských kabelů, jednalo se však o složitý a velmi nákladný proces.

Informační revoluce přišla až s telekomunikačními družicemi. Díky nim si můžeme jednoduše zavolat s kýmkoliv na planetě, i kdyby se nacházel třeba na jižním pólu. Televizní vysílání, zejména to americké, se začalo šířit po všech ostatních světadílech – a spolu s ním také tamní kultura. V neposlední řadě dnes skrze družice proudí data internetu. Výhody telekomunikačních družic si můžete připomenout, až zas budete v přímém přenosu sledovat olympijské hry pořádané třeba v Japonsku nebo si večer pustíte film „na satelitu“.

Protichůdné požadavky

Tzv. kosmické materiály představují materiály nově vyvinuté, určené původně pro kosmické aplikace. Jejich vznik ovšem na inženýry často klade naprosto protichůdné požadavky, s nimiž se na Zemi dosud nemuseli potýkat. Vezměme si například „obyčejnou“ teplotu coby jeden z dlouhé řady faktorů ovlivňujících konstrukci strojů: Na nízké oběžné dráze panuje po 45 minut −70 °C, načež teplota vmžiku vyskočí na 125 °C. Po 45 minutách se opět vrátí k třeskutému mrazu a takto se situace pořád opakuje. Mnohé kosmické aplikace přitom čelí teplotám téměř od absolutní nuly, tedy −273,15 °C, až po několik tisíc stupňů.

Vesmírné mise se však musejí vypořádat i s nepředstavitelným tlakem či naopak s vakuem, s vysokou radiací, obrovským přetížením a mnoha dalšími aspekty – to vše po dlouhé roky a bez možnosti oprav či údržby. Navíc musejí být veškeré kosmické konstrukce co nejlehčí, aby se vůbec daly do cílové destinace vyslat. Vyhovět všem uvedeným požadavkům se může zdát nemožné, ale právě díky takto vysokým nárokům se podařilo vynalézt materiály, jež dnes využíváme i na Zemi.

Přístřeší z tiskárny

Kosmonautice tak za svůj vznik vděčí řada kovových slitin se „snovými“ vlastnostmi, materiály žáruvzdorné, filtrující určité vlnové délky záření, pokročilé plasty, kompozity a další. Z vývojových laboratoří vesmírných agentur naopak nepochází teflon ani suchý zip, u nichž lidé často předpokládají „kosmické“ kořeny. Pravdou zůstává, že vznikly už dřív, ale proslavily se právě díky kosmonautice, kde našly široké uplatnění.

Vedle pokročilých materiálů je však nutné rovněž vyvinout nové postupy a zařízení na jejich výrobu i zpracování. Jindy poslouží již existující, avšak dosud téměř nepoužívané metody: Za všechny jmenujme „studené“ třecí svařování s promísením, které vytváří mnohem pevnější a bezpečnější spoje než klasické techniky. Prudký rozvoj dnes v mnoha oblastech zažívá také 3D tisk, přičemž kosmonautika na něj spoléhá už v současnosti a ve velkém s ním počítá i do budoucna. Nejedná se ovšem jen o jednoduché plastové náhradní díly na vesmírných stanicích či lodích, ale také o kovové součástky či celé raketové motory, obydlí z regolitu na Měsíci nebo Marsu i potraviny pro posádky dlouhodobých misí.

Člověk, pokusný králík

Již od 60. let se na palubách kosmických lodí a stanic nejčastěji provádějí experimenty z oboru biologie a medicíny. Za tímto účelem putoval na oběžnou dráhu nespočet biologických vzorků, buněk, hmyzu i dalších drobných živočichů. Nejpoužívanějšími „pokusnými králíky“ však vždy byli a stále jsou samotní astronauti. Každý člen posádky na ISS běžně odebírá a ukládá vzorky vlastní moči, krve, slin či stolice, provádí si ultrazvuková vyšetření všemožných orgánů, nosí čepičku s elektrodami pro monitorování mozkové aktivity, vykonává řadu fyzických testů, měření hmotnosti, tělesné teploty, reakčních i kognitivních schopností, zraku atd.

Díky tomu, že astronauti poskytují vlastní tělesné schránky coby objekty vědeckého studia, se v průběhu několika málo dekád podařilo nejen lépe porozumět mnoha biologickým procesům a dosud nepochopeným fenoménům lidského těla, ale především vyvinout nové či pokročilejší lékařské metody, objevit léky na dříve nevyléčitelné nemoci a jiné alespoň zpomalit. Dnes se již na ISS zcela běžně provádí vrcholný medicínský výzkum, zahrnující například manipulaci s kmenovými buňkami nebo sekvencování DNA – to vše v prostředí mikrogravitace, jež umožňuje poodhalit tajemství, která by v pozemních laboratořích zůstala skryta.

Potřebujeme ji?

V uplynulých šedesáti letech vyslala NASA do kosmu přes čtyři stovky lidí, z nichž se 24 dostalo k Měsíci a 12 se prošlo i po jeho povrchu. Všichni ostatní se zdrželi pouze na nízké oběžné dráze. Cesta jediného člověka mimo naši planetu přitom vyžaduje doslova astronomické finanční prostředky a také vybudování nepředstavitelné infrastruktury nejen pro dopravu do kosmu a pobyt v něm, ale i pro výcvik a další související aktivity. Mnozí přitom tvrdí, že by se za tytéž peníze dalo vyrobit mnohem víc robotických sond, jež by zastaly stejnou práci. Vyplatí se tedy pilotovaná kosmonautika?

Základní argumenty proti pilotovaným letům do kosmu zní, že jsou drahé, nebezpečné a že „bychom měli nejdříve vyřešit problémy tady na Zemi“. Poslední z nich vyvrátíme snadno, jelikož po přečtení předchozích řádků již víme, že vědeckým výzkumem na oběžné dráze řešíme i problémy na rodné planetě, a to v nepřeberném množství oblastí. Co se týká nebezpečí, lety do vesmíru riskantní byly, jsou a budou. Nicméně každý, kdo se vydává za hranici atmosféry, tak činí dobrovolně a s plným vědomím možných následků. Je to drahé? Ano, zcela jistě je. Kvůli finanční náročnosti například nemá svůj vlastní pilotovaný program ani Evropská kosmická agentura, která je jinak po boku NASA na špici vesmírného průzkumu a technologicky na to zcela jistě má.

Kdybychom však porovnali náklady současné kosmonautiky s jinými vládními výdaji, zjistili bychom, že jsou až směšně nízké. Kupříkladu letošní rozpočet amerických ozbrojených sil dosahuje 782 miliard dolarů, kdežto u NASA jde o „pouhých“ 24 miliard. V reakci na válku na Ukrajině navýšil prezident Joe Biden jako mávnutím kouzelného proutku armádní rozpočet o dalších 29 miliard. Nabízí se tak otázka, jak by vypadala kosmická agentura Spojených států, kdyby získala podobně štědrou injekci. V Evropě pak do rozpočtu ESA odvede každý občan členské země ze svých daní v průměru necelých 200 korun ročně. Za vše, co nám kosmonautika dává, se nepochybně jedná o zanedbatelnou částku.

Vize, sny a inspirace

Analýza americké Národní akademie věd z roku 2014 dospěla k závěru, že nelze kvantifikovat všechny hmatatelné přínosy pilotované kosmonautiky – jako vývoj nových technologií, příliv a rozvoj talentovaných lidí, vědecké poznání atd. – a porovnat je s masivními finančními investicemi. Stejná studie pak dokonce přišla s tezí, že „Amerika nepokračuje v pilotovaných letech do vesmíru proto, že by o ně měla veřejnost zájem, nýbrž proto, že dominance jiných států na daném poli je zkrátka nemyslitelná“. Z toho vyplývá, že přínosy pilotované kosmonautiky bývají ve velké míře nehmatatelné: Jedná se o prestiž, slávu, postavení…

Uvedené poznání však existovalo již v počátcích kosmického věku. Rada národní bezpečnosti prezidenta Dwighta Eisenhowera v roce 1958, tedy ještě před založením NASA, ve své zprávě uvedla: „Pro laiky bude pilotovaný průzkum představovat skutečné dobývání vesmíru. Žádná robotická sonda nedokáže nahradit let s posádkou v jeho psychologickém dopadu na lidstvo.“ Stejně tak o pár let později John F. Kennedy vytyčil dobytí Měsíce jako národní cíl, protože dostal od nejvyšších představitelů NASA doporučení, že „je to člověk, ne stroje, kdo zaujme představivost celého světa“. 

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

Pronikání do kosmu v 60. letech inspirovalo mnoho lidí, kteří se tak dali na kariérní dráhy, jež by jinak nezvolili. V důsledku nesmírně vzrostla vzdělanost a s ní souvisel i prudký rozvoj vědy a techniky. Na dalších čtyřicet let se pak člověk usadil „pouze“ na nízké oběžné dráze. Nyní se však karta obrací a s nadcházejícími výpravami na Měsíc i dál budeme mít opět o čem snít a čím se inspirovat. Objeví se nové náročné překážky, jež bude nutné překonat, a posunout tak lidstvo zase o krok vpřed.

Konkrétní příčinu vzniku diabetu 1. typu stále ještě neznáme. Odborníci předpokládají, že jde o autoimunitní proces, kdy imunitní systém pacienta ničí vlastní beta buňky, které jsou součástí Langerhansových ostrůvků slinivky břišní, kde produkují životně důležitý inzulín. Vědci a lékaři se již dlouho snaží tento problém vyřešit. Jednou z cest výzkumu je snaha o nahrazení funkce zničených buněk pomocí kmenových buněk samotného pacienta.

Tým lékařské fakulty americké Cornellovy univerzity ve městě NewYork se zaměřil na žaludeční kmenové buňky, které mají pro tuto roli dobré předpoklady. Jsou zodpovědné za udržování tkání trávicí soustavy. Mimo jiné každých sedm dní obnoví vnitřek žaludku a střev. Rovněž jsou schopné se přeměnit do podoby takzvaných enteroendokrinních buněk, které v trávicí soustavě vylučují hormony.

Léčba žaludečními buňkami 

Joe Zhou a jeho spolupracovníci dokázali upravit lidské žaludeční kmenové buňky tak, aby reagovaly na hladinu glukózy v krvi a v případě potřeby vylučovaly inzulín, jako to dělají zdravé beta buňky ve slinivce břišní. Tyto buňky odebrali přímo ze žaludku pomocí běžného endoskopu. Jde o výsledek dlouhodobého výzkumu, který trval déle než 15 let. Jeho závěry zveřejnil vědecký časopis Nature Cell Biology.

„Žaludek si vytváří vlastní buňky, které vylučují hormony. Zároveň víme, že buňky žaludku a slinivky jsou si v zárodečném vývoji člověka velmi blízké,“ uvádí Zhou. „Proto není velkým překvapením, že právě žaludeční kmenové buňky mohou být přeměny na buňky, které vylučují inzulín a reagují na hladinu glukózy.“

TIP: Umělá slinivka mění život dětem s diabetem 1. typu

V roce 2021 trpělo diabetem 1. typu ve světě asi 8,4 milionů lidí, přičemž do roku 2040 by se jejich počet mohl více než zdvojnásobit. V Česku trpí cukrovkou skoro milion lidí a 7 % z nich tvoří právě pacienti s diabetem 1. stupně. V současné době tito pacienti musejí užívat inzulín, buď častými injekcemi anebo pomocí nositelné inzulínové pumpy. Účinná léčba diabetu 1. typu by proto přišla velmi vhod.

Německý tankista si pořídil snímek na památku před těžkým francouzským obrněncem Char B1 Bis. I když by se mohlo zdát, jako by si svou pózou jeho vyřazení nárokoval, není tomu tak. Stroj s věžovým číslem 205 a bojovým jménem „Indočína“ náležící ke 3. rotě 15. tankového praporu totiž padl za oběť palbě vlastních vojáků.

Palba do vlastních

Stalo se tak 17. května 1940 nedaleko obce Bazuel v severní Francii, když se trojice tanků Char B1 Bis vracela z hlídky za vlastní linie. Francouzští protitankoví dělostřelci se však mylně domnívali, že jde o německé panzery, a zahájili palbu ze svého 47mm děla. „Indočína“ nejprve dostala čtyři zásahy, dva do věže a dva do korby. Silným pancířem sice žádný granát nepronikl, jeden však způsobil zaseknutí věže.

Štěstí v neštěstí

Tankisté se snažili ze smrtelného nebezpečí ujet, jenže během manévrování trefil pátý projektil pás a přetrhl ho, čímž stroj znehybnil. Další dva granáty už dílo zkázy pouze dokonaly. Osádce ve složení velitel podporučík Raiffaud, řidič seržant Docq, pomocník řidiče vrchní desátník Rollin a radista vojín Salard se nicméně podařilo z tohoto nešťastného střetnutí ve zdraví vyváznout a dostat se pěšky k francouzským liniím.

TIP: České tanky v nacistických službách: Lehký tank PzKpf 35(t) a PzKpf 38(t)

Na snímku jsou mimo jiné dobře patrné dvě hlavní zbraně francouzského obrněnce. V korbě uložený kanon ABS 1929 ráže 75 mm a 47mm kanon SA 35 instalovaný ve věži APX 4. Kromě nich měla osádka k dispozici ještě dva kulomety ráže 7,5 mm.

Bohemistka a polonistka Ag­nieszka Janiec-Nyitrai se ve své disertační práci mimo jiné zamýšlela nad proměnami popisů dalekých cest. Doslova píše, že se postupně „významová tíha přesunula z intelektuálního, sofistikovaného subjektivního vnímání světa k prožívání skutečného života, k dobrodružství a maximalizaci prožitků. Základem se stala autenticita zkušenosti“. V tomto aspektu nelze než jí dát za pravdu.

Vždyť i taková intelektuálka, jako byla první dáma české egyptologie Ludmila Matiegková, neváhala popisovat své cesty zcela bez příkras. Jasně to dokazují její dopisy, které k vydání připravila Hana Havlůjová. Pojďme si tedy přiblížit některé praktické aspekty cestování po zemi faraonů na začátku 20. století.

Musili oba Arabové pomáhati

„Drahá máti! (…) Včera dopoledne jsme chodily s paní Skákalovou. (…) Byly jsme na poště, v bance a pak jsme na tu cestu kupovaly plátěný tropický klobouk a plášť přes oděv, rovněž plátěný. Kdyby mě v tom viděla (Míněna matka Matiegkové, pozn. red.) (právě v tom sedím a celých těch deset dní v tom budu muset chodit, poněvadž prach v Bakaru [Chorvatské město nedaleko Rijeky, pozn. red.] jest hadr proti prachu v poušti), řekla by, že mi neschází než flinta a mohla bych jíti na tygry.“

[Napsáno 14.–17. ledna 1926]

„Konala jsem tam svou první zkoušku na oslu. Zpočátku jsem se hodně pevně držela, ale během cesty jsem již jela jakoby nic, jen naň a z něho dolů mi vždy musili oba Arabové pomáhati. Jeli jsme nejprve na místo, kde kope francouzská archeologická mise, k níž jest přidělen i jakýsi mladý dr. Černý od nás.“ (Pozn. red. Míněn Jaroslav Černý 1889–1970).

[Napsáno 16. ledna roku 1926]

„Odpoledne jsme byli opět u pana vyslance v Katarakt-hotelu na čaji. Tak tu užiji hedvábných šatů až dost. Však jsem si již na nich včera udělala salátem skvrnu. Zaprala jsem to ihned pak čistou horkou vodou, ale jest to trochu přece vidět. Tak si myslím, že jestli mají v Káhiře čistírny, kde by mi to vyčistili, dám to tam, aby to příliš nezastaralo.“

[Napsáno 20.–25. ledna, 1926]

TIP: Napoleonovi vědci položili základy egyptologii

Od úsvitu dějin doprovázejí lidské pokolení nejen všední záležitosti každodenního života, ale i různě intenzivní prožitky čehosi nadpřirozeného. Kontakt s mytickým světem či nejrůznější transcendentální zkušenosti však bývají vyhrazeny pouze pro úzkou skupinu „vyvolených“, kteří pak svůj zážitek mohou zprostředkovat dál. V různých kulturách se jim říká všelijak – ať už to jsou kněží, vědmy, nebo šamani – jedno však mají společné: Disponují znalostmi, jež zůstávají pro většinu „běžných“ lidí utajeny.

Návštěva v říši duchů

Taková osoba se ve své komunitě těší mimořádné úctě a vážnosti, a to z pochopitelných důvodů: V jejích rukou se totiž soustředí schopnost komunikovat s mytickými bytostmi, uzdravovat nemocné, předpovídat budoucnost či vykládat sny.

To vše prý díky tomu, že se pomocí magických rituálů dokáže dostat do změněného stavu vědomí a v různě dlouho trvajícím transu pak údajně navštívit svět duchů či jiné dimenze reality. S muži či ženami v pozici duchovní autority se lze setkat takřka u všech etnických skupin bez ohledu na zeměpisnou šířku.

Antropologové uvádějí, že kořeny šamanismu mají počátek již u paleolitických lovců a sběračů zhruba před 100 000 lety. Své místo ale kupodivu neztratili ani v moderním světě: Ačkoliv laická představa spojuje šamana zpravidla s africkými domorodci či americkými indiány, velice populární jsou například na Dálném východě. Samotné slovo „šaman“ ostatně podle lingvistů pochází z jazyka sibiřských Tunguzů a překládá se jako „vědět“.

Opice v transu

Změněný stav vědomí je pojmem, který zná i současná psychologie. Většinou se s ním však pojí negativní konotace: do této poměrně vágně vymezené kategorie se řadí například bludy či halucinace, ale také bezvědomí či kóma způsobené úrazem.

Náš bdělý stav může narušit třeba i požití alkoholu a drog; pro všechny uvedené situace platí, že při nich – podobně jako ve spánku (jenž mezi takové stavy rovněž patří) – vnímáme realitu poněkud zkresleně, ztrácíme kritický nadhled a jednáme spontánněji. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že lidem je geneticky daná touha podobný prožitek absolvovat; vycházejí z pozorování primátů, u nichž byla zaznamenána cílená konzumace rostlin s psychotropními účinky.

Dostat se do kýženého transu ale není jednoduché a jednotliví lidé mají individuálně vyvinutou citlivost na metody, jež k tomu mají dopomoct. Udává se například, že přibližně každý dvacátý člověk disponuje extrémně nízkou hypnabilitou (je téměř vyloučeno, aby se pohroužil do hypnózy). Naopak u 1–2 % lidí nemá hypnoterapeut takřka žádnou práci.

Bubny a chřestidla

Právě hypnóza je jednou z technik, již moderní odborníci odkoukali od pradávných šamanů. Zkušení hypnoterapeuti dokážou uvést svého klienta do cílového stavu jen pomocí vhodně zvolených slov, podobně jako domorodí léčitelé, kteří si nejčastěji vypomáhají zpěvem a hudbou (především rytmickým bubnováním či chřestěním), případně rituálními tanci, obvykle za současné konzumace vhodných bylin.

Sluchový smysl je v tomto případě mnohem důležitější než zrak: Zatímco oči často zůstávají zavřené, naprostá většina vjemů proudí do mozku skrze ušní bubínky. Odborné studie prokázaly, že při stimulaci specifickými opakujícími se zvuky dochází v mozkové aktivitě k převaze tzv. theta vln, které se běžně vyskytují v hlubokém spánku nebo při meditaci, zároveň ale – možná poněkud překvapivě – nepřestává fungovat levá hemisféra, tedy sídlo racionálního uvažování.

Z popsaného transu se navíc může šaman kdykoliv dobrovolně „vrátit“ do reality a ve srovnání s bezvědomím či hypnózou si uchová veškeré vzpomínky. Sami šamani uvádějí, že během svého pobytu v jiné dimenzi dokážou cestovat mezi různými světy, komunikovat se spirituálními bytostmi a žádat od nich rady. Získávají tak příslušné znalosti mimo jiné právě z oblasti medicíny a následně je aplikují v „našem“ světě.

Šamanství pro každého

Nedávno zesnulý americký antropolog Michael Harner, zakladatel kalifornské Nadace pro studium šamanismu, tvrdil, že pro šamana je takové putování radostné i obohacující. Může po celou dobu řídit směr své cesty, kontrolovat vlastní činy a rozhodnout se, kdy je vhodný okamžik k návratu, zároveň ale nikdy předem neví, co objeví. Důležité je však zdůraznit ještě jeden aspekt šamanských rituálů: jejich účinnost se odvíjí zásadně od morálních pohnutek. Cílem šamana je přinést úlevu a uzdravení – jedná tedy s cílem pomoct druhým. Jak si takové moderní šamanství představit? Typický obrázek představuje šamana jako opáleného muže s tetováním, piercingy v nose a barevnými kresbami na obličeji, kouřícího dýmku a hovořícího neznámým jazykem. Pokud byste se vypravili do amazonského pralesa či do nitra černého kontinentu, možná byste skutečně narazili na někoho podobného.

Nicméně pro setkání s šamanem není nutné hned kupovat letenku do divočiny, neboť na něj můžete narazit třeba i v centru velkoměsta, byť nebude svou vizáží zcela odpovídat popsanému stereotypu. V České republice je sice šamanská praxe zatím spíše ojedinělým úkazem, ovšem ve světě je situace zcela odlišná. Návštěva šamana ve skutečnosti může znamenat třeba pobyt v luxusně vybavené místnosti podobné soukromé ordinaci psychologa či fyzioterapeuta.

Někteří dokonce umožňují terapii online. Zatímco v minulosti si své dovednosti předávali z generace na generaci (platilo, že když šaman před svou smrtí nestihl své vědomosti poslat dál, zůstaly navždy ztraceny), dnes studují mimo jiné prostřednictvím profesionálních kurzů.

Pomoct si sám

Úkolem šamana je harmonizovat energetické dráhy klienta, identifikovat případné bloky a pokusit se odhalit jejich kořeny, často pramenící v dětských traumatech. Někdy se mohou manifestovat jako bolesti neznámé příčiny, na něž je dostupná medicína kupodivu krátká. Šamani tak vlastně využívají zásady psychosomatiky (viz Příčiny chorob podle šamanů).
Zároveň platí, že ačkoliv díky svým schopnostem komunikace s nadpřirozenými světy dokážou nahlédnout vhodnou léčbu, samotný proces uzdravení už je na dotyčném. Šaman mu tak může pouze zprostředkovat návod, co a jak má udělat, přičemž klíčové je, aby nemocný věřil, že zvolená metoda funguje. Po úvodní konzultaci vypadá vzájemné setkání většinou tak, že se klient položí na lůžko a naslouchá meditativní hudbě.

V některých případech pak šamani přistupují k léčbě pomocí bylin. Z hlediska současné medicíny se jejich vliv dá přirovnat k užívání drog, šamani ale fytoterapii vnímají zcela jinak: Každá rostlina je pro ně posvátným medikamentem a užívají je za zcela konkrétním účelem.

Zázrak z Amazonie

Vůbec nejznámějším příkladem aplikace rostlin v šamanských rituálech je tzv. ayahuasca, jihoamerický halucinogenní nápoj z liány Banisteriopsis caapi, jejíž název znamená v kečuánštině doslova „liána duše“. V domorodé medicíně se využívá mimo jiné jako projímadlo, účinně odstraňuje z organismu parazity a napomáhá při potížích s trávicím traktem.
Populární je však především z jiného důvodu: Málokterá dosud známá rostlina obsahuje srovnatelný koktejl alkaloidů a dalších látek s psychoaktivními účinky – včetně halucinogenního dimethyltryptaminu (DMT), jenž patří v mnoha západních státech na seznam nelegálních látek. Odvar z této liány spolu s listy rostliny chacruna (popřípadě z různých příměsí, například z kůry některých stromů) připravují amazonští indiáni již po staletí tradičním způsobem a následně jej konzumují za jasně daných pravidel (rituál pití nápoje zahrnuje mimo jiné meditace, tanec a ceremoniální zpěvy; předchází mu navíc několik dní půstu).

Vypití ayahuascy má podobné účinky jako užívání drog. Ti, kdo nápoj ochutnali, popisují stavy euforie a halucinace. Může se dostavit i zvracení, jež se však pokládá za symptom úspěšně probíhající očisty organismu, a to fyzické i duševní. Charakteristické je rovněž zrychlení srdečního tepu nebo zvýšená teplota.

Lék na depresi?

Mnozí z těch, kteří ji vyzkoušeli, zmiňují, že jim ayahuasca pomohla zbavit se závislosti na kouření a paradoxně i drogách, dovedla je k poznání smyslu života nebo naučila získat větší respekt k přírodě. Právě léčba závislostí, představující dodnes oříšek i pro moderní odborníky, je hlavním důvodem, proč se ayahuasca těší mimořádné oblibě i u obyvatel rozvinutých států.

Například ve Spojených státech se její konzumace stala populární již před několika desítkami let, zejména poté, co na její účinky „přísahala“ řada celebrit. Dostala se tak i do hledáčku odborníků, které však ve výzkumu brzdí zákonný rámec – vzhledem k obsahu halucinogenů je pití i vědecké studium amazonského lektvaru v řadě zemí ilegální. Přesto již vědci nashromáždili řadu poznatků, jež dále jitří jejich zvědavost. Podle některých svědectví uživatelů dokáže ayahuasca pomoct lidem trpícím chronickou depresí nebo posttraumatickým syndromem.

TIP: Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

Jihoamerické právo ovšem zůstává v tomto ohledu benevolentní, a tak v těchto státech snadno seženete indiánský nápoj například ve specializovaných léčebných centrech. I v zemích, kde nelze ayahuascu koupit, však zájemcům o experimentování s vlastním zdravím stačí pořídit si libovolnou dávku třeba na některém z brazilských internetových obchodů. Pokud do toho jdete, dobře si zjistěte, kdo ji nabízí (viz Pozor na šarlatány) a zda tím neporušíte nějaký zákon. 

Středověká osada či městečko Rungholt se podle historických záznamů nacházela na území dnešní německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Její přesná poloha a umístění jednotlivých budov nejsou zcela známé, z historických pramenů je ale zřejmé, že šlo ve své době o důležitou obchodní křižovatku středověkého Severního Fríska. 16. ledna roku 1362 ale Rungholt pohltilo moře při katastrofálním přílivu a následných záplavách, jaké doprovázejí cyklóny v Severním moři. Události, které dnes přezdívá „potopa svatého Marcela“, padlo za oběť osm farností a okolo 25 tisíc lidí.

Dnes je tato oblast pod názvem Waddenské moře součástí Světového dědictví UNESCO. V současnosti zde probíhá intenzivní průzkum. Odborníci německého mezioborového týmu nedávno s využitím archeologických a geologických metod objevili místo, kde se nalézá kostel osady Rungholt. Jde o významný úspěch, kterým se konečně uzavírá odborná debata, trvající déle než sto let.

Vykopávky v mořském bahně

Zkázu Rungholtu ve své době doprovázela řada pověstí. Místní například dodnes věří, že za klidných nocí lze zaslechnout vyzvánění kostelních zvonů potopeného kostela. Dnes tato zaniklá obchodní stanice představuje unikátní příležitost pro archeology. Jde o významný příklad toho, jak lidé již velmi dlouho pronikají na pobřeží severního Německa, navzdory drsným podmínkám, které v těchto místech panují.

Klíčem k úspěchu byla spolupráce mezi vědci z různých oborů. „Osídlení jako je Rungholt jsou skrytá pod bahnem,“ vysvětluje geofyzik Dennis Wilken z Univerzity v Kielu. „K jejich objevení a zmapování využíváme rozličné geofyzikální metody, včetně magnetické gradiometrie, elektromagnetické indukce nebo seismologie.“

TIP: Místo příšery vědci objevili pod hladinou jezera 3 000 let starou pevnost

V květnu 2023 badatelé díky těmto metodám poblíž Hallig Südfall lokalizovali struktury o rozměrech 40 × 15 metrů, které odpovídají základům středověkého kostela. Nález již potvrdily první sondy a vykopávky, které vědcům poskytly rámcovou představu o objevené budově.

Počátek dvacátých let minulého století zrovna nepřál německy mluvícím cestovatelům, natož pak ženě, která cestovala po světě sama! Vždyť Německo nedávno prohrálo válku! Almu Karlin to ale neodradilo. Na cestu se vypravila na konci listopadu 1919, aniž tušila, že se vrátí až roku 1928. Během této doby objela velkou část světa, mimo jiné navštívila Jižní i Severní Ameriku, Dálný východ, Tichomořské ostrovy, Austrálii, Nový Zéland a jihovýchodní Asii.

Nemocná

Alma Maximiliana Karlin se narodila roku 1889 starším rodičům v malebném slovinském městečku Celje. Otec sloužil jako major rakousko-uherské armády, maminka učila na německé dívčí škole. Doma se mluvilo pouze německy, ostatně jako ve většině rodin střední třídy. Celje totiž v té době patřilo do Rakousko-Uherské monarchie. Drobounká dívenka neměla zrovna ten nejlepší start do života. Narodila se napůl chromá, a tak jí lékaři předpovídali krátký život. Spekulovali dokonce o tom, že zůstane mentálně retardovaná. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ji proto zpočátku vyučovala domácí učitelka. Do školy chodila teprve od třetí třídy. O nějaké retardaci nemohla být vůbec řeč, nicméně velkou část Almina dětství vyplňovala únavná rehabilitační gymnastika, kvůli níž často nemohla chodit do školy. Nejdříve v Celje a pak i v Lublani.

Jazykově zdatná

Lásku k cestování objevila Alma už jako malá díky své matce. Když jí v necelých devíti letech zemřel otec na tuberkulózu, vzala ji matka na cesty po blízké Dalmácii a Hercegovině. A když Alma v roce 1908 odmaturovala na střední škole ve Štýrském Hradci, vyrazila s matkou na první velkou cestu po Evropě. Navštívily spolu severní Itálii, Švýcarsko, Německo a některé lákavé metropole jako Paříž, Londýn a Brusel. To už v sobě objevila talent na jazyky. Postupně se během života naučila kromě němčiny ještě dalších dvanáct! Francouzština, kterou si obzvláště zamilovala, jí umožnila studium na Sorbonně. Díky své skvělé angličtině zas mohla žít v Londýně a živit se tu jako překladatelka a učitelka angličtiny pro cizince. Jen slovinsky paradoxně mluvila velmi špatně.

Nucený odjezd

S Londýnem, kde Alma složila na Royal Society of Arts zkoušky z osmi jazyků, se však musela rozloučit po vypuknutí 1. světové války. Považovali ji tu coby občanku nepřátelského Rakousko-Uherska za personu non grata. Její cesta tedy vedla do Skandinávie – Norska a Švédska. I tady ji živila výuka cizích jazyků, kromě toho ale trávila svůj veškerý volný čas v knihovnách studiem starověkých civilizací. Ve Švédsku se spřátelila se spisovatelkou Selmou Lagerlöfovou, která ji později dokonce navrhla na Nobelovu cenu.

Ve Švédsku objevila svůj další talent a stanovila si nový cíl! Stane se profesionální spisovatelkou! Napsala divadelní hru o třech dějstvích s názvem Die Kringhäusler. Dokonce ji v roce 1918 vydali v Lipsku. Právě v tomto roce se vrátila do Celje a začala spřádat plány na cestu kolem světa. Aby si vydělala na cestu, založila jazykovou školu. Učila až deset hodin denně! Svůj sen si začala plnit 24. listopadu 1919. Na cestu kolem světa se vybavila penězi, svým proslulým psacím strojem Erica a slovníkem v deseti jazycích, který si sama sestavila. Na cestě, která trvala necelých devět let a při níž navštívila všechny kontinenty, na ni čekala mnohá dobrodružství, ale i nebezpečí. Onemocněla malárií či tropickou úplavicí a jen o vlásek unikla kanibalům.

Němčiny se vzdala

Domů se vrátila v roce 1928 na prosbu své umírající matky. Cesta ji natolik psychicky i fyzicky vyčerpala, že se rozhodla dál věnovat pouze psaní. Cestopisy jí navíc přinesly velký úspěch a popularitu v celé Evropě. Kromě zápisků z cest uveřejněných v různých časopisech, psala básně i beletrii převážně s duchovní tematikou. Ačkoli ovládala tolik cizích jazyků, všechna svá díla psala zásadně německy, protože tento jazyk ovládala nejlépe. Mluvila s ním od dětství. Po nástupu nacistů v Německu se ale němčiny na protest veřejně vzdala. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Její knihy se v Německu veřejně pálily a ona se ocitla na indexu. Když Němci obsadili Balkán, byla zatčena a hrozila jí deportace do Dachau.

TIP: Výprava Emila Holuba bojovala v Africe o holý život

Díky vlivné intervenci jí však trest zmírnili jen na domácí vězení. Na konci války se připojila k partyzánům a ukrývala ve svém domě protinacistického spisovatele Hans Joachima Bonsacka. Tento fakt jí po válce nepřipočetli k dobru. Naopak! Komunistické úřady jí zabavily majetek. Na hranici chudoby pak Alma umřela na rakovinu prsu a tuberkulózu v roce 1950…