Za druhé světové války získal William Levitt se svým bratrem Alfredem vládní zakázku na výstavbu 2 350 domků pro zaměstnance, kteří našli dočasnou práci ve válečné výrobě ve Virginii. Zpočátku se ovšem absolutně nedařilo dostát navrženému harmonogramu: Odbory stavebních dělníků odmítaly přesčasy a na denním pořádku byly stávky za vyšší mzdu, ačkoliv se tím kontrakt ocital ve ztrátě. V roce 1944 se proto bratři rozhodli projekt zastavit, detailně se zaměřit na jeho jednotlivé kroky – a ideálně vytvořit zcela nový systém.

Velká stavební revoluce

Tehdejší stavebnictví patřilo k nejzaostalejším odvětvím průmyslu, neboť se ho prakticky nedotkly výrazné změny technologické revoluce. Stavitelé si nadále najímali tesaře a zedníky jen na určité projekty, na vše dohlíželi osobně, platili řemeslníky od hodiny a sami vybírali subdodavatele. Výsledkem bylo, že každý z nich vybudoval maximálně pět domů za rok, a v letech hospodářské krize obvykle jen dva – což zároveň hnalo ceny bydlení v USA stále výš. William Levitt se rozhodl odvětví modernizovat, aby se dalo rychle nabízet atraktivní a dostupné bydlení.

Identifikoval tedy celkem 27 bodů nutných k dokončení domu, načež rozdělil dělníky ve firmě právě do 27 čet, jež se začaly specializovat vždy na jeden zmíněný krok ve výstavbě. Postup se tím zefektivnil a zároveň bylo možné vynechat z procesu najímané řemeslníky. Podle množství práce nezbytné k dokončení daného úseku pak Levitt definoval první stavební normy v podobě průměrné délky úkonu a za jeho splnění platil základní mzdu. Pokud však tým dokončil úkol dřív, dostal tučný příplatek. Dělníci si tak u něj mohli vydělat víc díky lepší práci – a nikoliv za delší čas strávený na staveništi.

Armáda volá

Už koncem roku 1944 se bratři Levittové stali experty na rychlé stavitelství a fakticky do něj zavedli sériovou výrobu. Po úspěšném dokončení domků ve Virginii povolala armáda Williama do Tichomoří, aby budoval jednoduchá letiště a zázemí na ostrůvcích získaných z rukou Japonců. Ohromný tlak na rychlost, minimum zdrojů i materiálu a absence odborů mu poskytly skvělou příležitost experimentovat při stavbách ve velkém a s mizivými náklady. Ranveje a ubytovny vznikly v rekordním čase a Levitt spolu s muži z námořních konstrukčních batalionů pomohl Americe k vítězství. Většinu kolegů, ženijních poddůstojníků, pak po konci války zaměstnal u sebe ve firmě.

A zatímco se William podílel na válečném úsilí, vystudovaný architekt Alfred hledal podle bratrových instrukcí levné pozemky. Nejslavnější koupí se přitom stala bramborová pole na Long Islandu, v těsném sousedství New Yorku. Ukázalo se totiž, že jde o zlatý důl.

Když nejsou byty

Bytová situace v USA byla mimořádně špatná: Hospodářská krize fakticky zničila tamní stavebnictví, přičemž předválečná a válečná léta přinesla uprchlické vlny i nárůst porodnosti. Ve státě Illinois například bydlelo 50 tisíc lidí v přístřešcích z vlnitého plechu, zatímco v Chicagu městská rada vyřadila 250 postarších trolejbusů a nabídla je k odkupu coby provizorní byty. Zhruba pět milionů Američanů žilo bez pořádné střechy nad hlavou. Roku 1944 odhlasoval Kongres pod tlakem budoucího viceprezidenta Harryho Trumana zákon o bydlení, který poskytl státní záruky na hypotéky a dereguloval stavební podnikání. Zatímco v roce 1943 se zkolaudovalo 114 tisíc nových domů, o rok později už jich bylo 937 tisíc a v roce 1950 jejich počet dosáhl téměř 1,8 milionu.

Velkou zásluhu na popsané proměně měli právě Levittové. Roku 1946 začali na Long Islandu 40 kilometrů od Manhattanu stavět obrovské příměstské sídliště, pojmenované záhy Levittown. Jejich dům ze standardizovaných dílů nabízel čtyři hlavní místnosti: v přízemí obývací pokoj, kuchyň a předsíň se schodištěm, v patře pak dvě ložnice a koupelnu. Stavělo se z montovaných částí na betonové základové desce, a přestože úřady původně odmítaly vydat povolení na nepodsklepené domy, přesvědčil je Levittův argument, že staří Římané také neměli vlhké a plesnivějící sklepy. Zájemcům pak firma nabízela za příplatek přístavbu garáže, přízemní místnosti nebo větší kuchyň se vstupem na zahradu – to vše za velmi rozumné peníze (viz Dům? A můžeme si ho dovolit?)

Prodává se samo

Ze začátku dodávali Levittové k přilákání zájemců zdarma televizor a pračku, nicméně poptávka byla tak ohromná, že se den po vydání inzerátu sešlo ráno u stavby prvního domku 30 diváků. Když se pak o týden později otevřela nabídková kancelář, podařilo se obratem prodat 1 400 domů. Navíc se neplatily zálohy, právní poplatky ani převodní daně – v počátcích existovala pouze vratná kauce 100 dolarů, i tu však Levitt zrušil jako zbytečnou. Navzdory bohatnoucí americké společnosti držela firma ceny záměrně co nejníž, protože nechtěla odradit mladé rodiny. Kupci si domky velice pochvalovali a k jejich překvapení byla montovaná stavba vcelku pevná.

Stavební postup se maximálně blížil tovární výrobě: Party dělníků se přesouvaly po jednotlivých domech a sestavovaly výrobní díly, které nechával Levitt smontovat jinde, aby se na stavbě nepoškodily. V roce 1948 vznikalo 180 domů týdně, tedy 18 za jednu čtyřhodinovou směnu. Aby se podnikatel vyhnul komplikacím a zpožděním, budoval si vlastní příjezdové cesty, skupoval lesy pro dřevo i stroje na výrobu hřebíků.

Bez plotů i bez prádla

Levittova činnost měla přirozeně i své kritiky. Mnozí architekti nemohli vystát uniformitu předměstí se zcela identickými domky. Podnikatel na svých projektech zakazoval ploty i sušení prádla venku a až do 70. let si jeho domy nesměli kupovat černoši. Levitt – sám židovského původu – je neodmítal z nějakého vnitřního rasismu, ale na základě kupeckých počtů. Věděl totiž, že v černošském sousedství si bílí Američané bydlení nepořídí.

TIP: Sídla narýsovaná do prázdna: Města budoucnosti dodnes zejí prázdnotou

Třetí z jeho developerských projektů se opět jmenoval Levittown, vyrostl v Pensylvánii nedaleko Filadelfie a zahrnoval 17 tisíc domů pro 87 tisíc lidí. Každá tisící stavba pak dostala zdarma bazén. Firma vybudovala i pět škol a v centru vytyčila pozemek pro kostel. Pár desítek kilometrů od tepajících velkoměst tak doslova přes noc vyrostl úplně nový svět, kde muži každé ráno nasedali do auta, aby se vydali za prací, zatímco ženy na ně čekaly doma. Zrodilo se americké předměstí a charakter USA se během jedné generace zcela proměnil: Do roku 1970 se na okraje metropolí přestěhovalo 60 milionů Američanů a stavělo se tam 70 % všech nových budov. 

Život na dně oceánu je pro nás stále do značné míry záhadou. Platí to především pro oblasti, které jsou více vzdálené od pobřeží a které jsou doposud jen velmi málo prozkoumané. Mezinárodní tým vědců nedávno prostudoval oblast na dně Pacifiku, se kterou se počítá pro hlubokomořskou těžbu. Badatelé v místě objevili 5 578 druhů organismů, z nichž je zhruba 90 procent pro vědu zcela nových. 

Takové množství zcela neznámých druhů je v dnešní době výjimečné. Vědci je nalezli během průzkumu území o velikosti asi šesti milionů kilometrů čtverečních v oblasti známé jako zóna Clarion-Clipperton, která se táhne mezi Mexikem a Havajskými ostrovy. Tato zóna představuje mořské hlubiny, které jsou velmi bohaté na konkrece s vysokým obsahem manganu a dalších kovů.

Unikátní příroda na dně Pacifiku

Mezi objevenými druhy jsou různí sumýši (mořské okurky), hlísti, mořské houby, rozmanití kroužkovci, členovci nebo také ostnokožci. Drtivá většina identifikovaných druhů v místě průzkumu se navíc nevyskytuje nikde jinde na světě.

„Jsou tam opravdu úžasné organismy,“ líčí ekoložka mořských hlubin Muriel Raboneová z Přírodopisného muzea v Londýně, která tento výzkum vedla. „Některé z objevených hub připomínají mycí houby, zatímco jiné se podobají bohatě zdobeným skleněným vázám. Právě ty patří k mým oblíbeným. Mají v těle takové malé ostny, které pod mikroskopem vypadají jako maličké lustry nebo sošky.“

TIP: Extrémní hlubiny Pacifiku vydaly tři nové druhy bizarních ryb

Badatelé při studiu biodiverzity zóny Clarion-Clipperton využili různé metody průzkumu a odběru vzorků, včetně dálkově řízených dronů. „Ukázalo se, že tato oblast oceánu oplývá životem,“ potvrzuje Raboneová. „Kvůli plánové hlubokomořské těžbě bude nutné věnovat těmto ekosystémům dvojnásobnou pozornost.“

Jugoslávii po většinu druhé světové války okupovaly jednotky Osy. Kromě území, které obsadili Němci, Italové, Maďaři a Bulhaři, vznikl na velkém teritoriu také klerofašistický Nezávislý stát Chorvatsko, který se pod vládou ustašovců stal věrným spojencem nacistů. Další kolaborantské režimy pak vznikly v Srbsku, Černé Hoře a Slovinsku. Všechny tyto útvary a jejich ozbrojené složky se mimo jiné zapojily do boje proti partyzánům vedeným Josipem Titem.

Rozhodnutí ustoupit

Od konce roku 1944 se pod odbojářským a sovětským náporem na Balkáně začala hroutit německá fronta a s ustupujícím Wehrmachtem se stahovaly také velké útvary kolaborantských států. Německá skupina armád E neměla rozhodně v plánu na Balkáně setrvávat a jejím cílem byl v nejlepším případě ústup přes Slovinsko až do Rakouska. Loutkové režimy tím přicházely o své krytí, takže jejich politickou reprezentaci čekal v nejlepším případě nejistý osud.

V dubnu 1945 se fronta zhroutila úplně a většina Němců, ale i Chorvatů se případně hodlala vzdát západním Spojencům, ale za žádnou cenu neskončit v rukou Sovětů či partyzánů. Chorvatská vláda v čele s Ante Pavelićem se 3. května 1945 rozhodla spolu s armádou opustit Záhřeb a vydat se do Rakouska, kam pohlaváři dorazili o čtyři dny později, tedy 7. května. V ten den však německé velení přistoupilo na podmínky bezpodmínečné kapitulace s platností od následujícího dne. To se týkalo všech jednotek pod německým velením, tedy i těch z kolaborantských států. V daný moment se v sestavě Wehrmachtu nacházeli muži ze Slovinské domobrany, Srbské státní gardy, Srbského dobrovolnického sboru (patřícího pod SS), Černohorské národní armády a Chorvatských odzbrojených sil zahrnujících domobranu, jednotky ustašovců a armádu.

Některé německé útvary nerespektovaly podmínky kapitulace, které jim nařizovaly zůstat na pozicích a tam se vzdát, a vydaly se směrem k Rakousku. S nimi se pohybovaly také jednotky jejich balkánských spojenců.

Směr Korutany

Ústupové cesty z Jugoslávie do Rakouska lze rozdělit na dva směry. Slovinské útvary se spolu s Němci vydaly směrem na průsmyk Loibl. Přitom se musely neustále potýkat s partyzány, což je zásadně zpomalovalo. Ustupující armáda s sebou strhla i velký počet uprchlíků, a tak celá kolona čítala přibližně 30 000 vojáků a asi 6 000 civilistů. Když došlo ke kapitulaci, slovinské jednotky pokračovaly dále na sever, zatímco německé útvary se vzdaly partyzánům. Kolona následně dorazila k řece Drávě u hradu Hollenburg. Most, přes který bylo třeba přejít, už ale kontrolovali Titovi muži.

Partyzáni měli ústupové cesty nepřátel dobře zmapovány, a proto nasměrovali své brigády na slovinsko-rakouské pomezí. Slovinci společně s několika jednotkami Waffen-SS zaútočili na most 10. května a následujícího dne se jim podařilo dobýt i nedaleké městečko Ferlach. Obsazením tohoto přechodu si zachovali ústupovou cestu směrem k britské armádě. Slovinští vojáci byli následně západními Spojenci internováni a umístěni do tábora Viktring ležícího jižně od Klagenfurtu. Chorvatské jednotky se stahovaly druhou ústupovou cestou směrem na rakouský Bleiburg přes Dravograd a Mežicu. Chorvati se nacházeli v takticky velmi složité situaci, protože partyzánům se postupně podařilo ovládnout velké dopravní uzly, jako například Maribor, který obsadili 9. května.

Cíl: Bleiburg

Také v tomto případě s sebou ustupující armáda strhla obrovské množství uprchlíků, takže se směrem na Bleiburg v několika kolonách pohybovalo přibližně 200 000 vojáků a stovky tisíc civilistů. Motivace civilistů k útěků byla různá, většinou se jednalo o strach z komunismu a partyzánů samotných, od kterých očekávali mstivé jednání. Partyzáni měli nejen kvůli propagandě negativní pověst, a to ve spojitosti s chaosem končící války logicky vyvolávalo paniku.

První části chorvatské kolony dorazily 9. května k Drávě, kde zjistily, že mosty jsou pod kontrolou bulharské armády, která již stála na spojenecké straně. Bulharské velení ale nakonec nechalo po jednáních s chorvatskými veliteli jejich jednotky přes řeku v následujících dnech přejít. Mezitím hlavní kolona chorvatských sil skončila v obklíčení u města Dravograd, odkud se její velení 13. května rozhodlo probojovat směrem na městečko Poljana a otevřít si tak cestu na Bleiburg. Jelikož partyzánské jednotky v oblasti nebyly příliš početné, došlo k úspěšnému průlomu obklíčení a velké skupiny civilistů i vojáků dorazily do Bleiburgu již následujícího dne, tedy 14. května.

Dokončení: Bleiburgské repatriace (2): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Tam navázaly kontakt s britskou armádou, která město okupovala již od 12. května. Velká část kolony pak dorazila 15. května, jednalo se o zhruba 25 000 až 30 000 lidí. Nicméně většina Chorvatů, stejně jako Černohorská národní armáda a značné množství civilistů, stále zůstávala na území Jugoslávie a tato masa se pohybovala směrem na Bleiburg.

Podle Čínského úřadu pro pilotované vesmírné lety (CMSA) jsou již přípravy na přistání první čínské posádky na Měsíci v plném proudu. Stát by se tak mělo nejpozději do roku 2030. Médiím to na nedávné tiskové konferenci, která se uskutečnila na kosmodromu Ťiou-čchüan, prozradil zástupce ředitele úřadu Lin Si-čchiang (Lin Xiqiang).

Si-čchiang také prozradil, kudy má vést cesta k vysněnému cíli. V první řadě jde o vývoj nového typu nosné třístupňové rakety označované jako Dlouhý pochod 10 (Long March 10). V plánu je i vývoj kosmické lodi, schopné dopravit tříčlennou posádku na povrch Měsíce, lunárního landeru, speciálního skafandru pro výstup na povrch Měsíce a řady dalších produktů. Některé části jsou již v pokročilém stupni vývoje. Týká se to především měsíčního landeru a také materiálů použitelných pro plánovanou pilotovanou misi.

TIP: Nový závod o Měsíc: Čína chystá lunární výzkumnou stanici

Za tímto účelem Čína nedávno představila speciální simulační komoru, vyvinutou Harbinským technologickým institutem v Chej-lung-ťiangu (Heilongjiang). V ní je možné simulovat až šestici environmentálních faktorů. Jde zejména o působení měsíčního regolitu nebo účinky ultrafialového záření. Dlouhodobým cílem Číny je vybudovat na povrchu Měsíce trvale obydlenou základnu.
 

Windeckovo německy psané dílo se jmenuje Kniha císaře Zikmunda (Kaiser Sigismunds Buch) a vzniklo na základě jeho diktování někdy ve třicátých letech 15. století. Vypráví nejen o velkých Lucemburkových činech a státnických rozhodnutích, ale popisuje i drobné anekdoty a také Zikmundův blízký vztah či snad dokonce přátelství s autorem.

Neklidná krev

Sám Eberhard Windeck se narodil do rodiny mohučského měšťana kolem roku 1380, byl tedy přibližně o 12 let mladší než panovník. Už ve velmi raném věku ho to táhlo do světa. Asi ve 13 letech poprvé opustil rodiče a vydal se na zkušenou po německých městech. Zanedlouho se odvážil i dál, v letech 1394–1395 se přidal k jednomu kupci cestujícímu do Čech a pobýval asi čtvrt roku v Chebu, poté v Praze. Mezi roky 1396–1399 už žil v Paříži, posléze procestoval Brabantsko, Podunají i sever Itálie, buď jako doprovod některého obchodníka, nebo ve službách tehdejšího bavorsko-ingolstadtského vévody Štěpána. Nakonec začal sám obchodovat, a když se v roce 1410 ocitl v Norimberku, dostal se poprvé do kontaktu s uherským králem Zikmundem Lucemburským. Podílel se tehdy na převzetí částky 40 tisíc zlatých florénů, které panovníkovi vyplatil řád křižovníků. Jak konkrétně došlo k tomu, že vstoupil do jeho služeb, bohužel kronice nesvěřil. S velkou pravděpodobností se tak stalo díky jeho kupeckým a finančním aktivitám, protože král neustále potřeboval peněžní hotovost.

V roce 1412 již Windeck pobýval na Zikmundově budínském dvoře. Kronikář uvádí, že v září toho roku od něj odjel do Prešpurku (dnešní Bratislava), kde se mu ovšem stala nemilá věc – skončil v tamním vězení. Mohučský dobrodruh nebyl žádný svatoušek, dochovaly se různé zprávy o tom, že se dopouštěl podvodů. Právě v Prešpurku se měl pokoušet vyvolat spiknutí v městské radě, za což se ocitl v žaláři. Také měl zcizit pět set zlatých z místního špitálu a pojmout za manželku zámožnou ženu, připravit ji o majetek a pak uprchnout. I kdyby část z toho byly jen pomluvy či přehánění, je zřejmé, že Eberhard Windeck byl dobrodruh se vším všudy a život plný vzrušení a náhlých zvratů vyloženě vyhledával. Jeho povaha cestovatele- větroplacha ho neustále poháněla na nová místa.

Výpravy po Evropě

Od zmíněného roku 1412 se s Lucemburkem po následujících dvanáct let pravidelně potkával a vydával do různých částí Evropy. Často tvořil součást jeho doprovodu a byl od něj vysílán na nejrůznější, mnohdy velice odpovědné mise. Nestrávil však po jeho boku nepřetržitě celý tento čas, ale podnikal mezitím i své vlastní „akce“ a výpravy, mimo jiné také do rodné Mohuče. Na jaře 1415 se Eberhard vydal za Zikmundem na koncil do Kostnice, na jehož svolání měl král lví podíl. Dorazil tam právě včas, aby mohl být svědkem procesu s Janem Husem. Krátce po konečném zúčtování s českým kacířem se v polovině července vydal v panovníkově doprovodu do Francie. Zikmundovým dalším cílem totiž bylo zprostředkovat mír mezi zemí galského kohouta a Anglií ve stoleté válce, která se onoho roku po delší pauze znovu rozhořela. Právě v této době, konkrétně v říjnu 1415, utrpěla francouzská strana těžkou porážku od Angličanů u Azincourtu.

Eberhard pobýval s králem nejprve v Paříži, kde ovšem mnoho nepořídili. Podnikavý Zikmund si však ve městě na Seině alespoň sjednal místní umělce a řemeslníky, aby mu v Budíně postavili sídelní hrad. V květnu následujícího roku pokračoval i se svým věrným průvodcem do Anglie, kam se přeplavili přes kanál La Manche. Tato dobrodružná plavba měla podle kronikáře trvat celé dva dny a dvě noci. K jednáním v Londýně Zikmund přizval také holandského vévodu Viléma, který měl kontakty jak s francouzskou, tak s anglickou stranou, a jevil se tím pádem jako vhodný prostředník. V Londýně se jim dostalo skvělého uvítání – uherskému králi vyjel v ústrety jeho anglický protějšek Jindřich V. s pěti tisíci muži –, samotná mírová jednání však skončila fiaskem. Francouzi sice naoko uzavřeli příměří, ale vzápětí je porušili a opět vytáhli do boje. Zikmund, který už mezitím po celé Evropě rozhlásil svůj úspěch coby mírotvorce, utrpěl obrovskou potupu.

Windeck doslova píše, že podvedenému králi „tekly slzy po tvářích“. Následkem toho se k Francouzům obrátil zády a uzavřel „na věčné časy“ spojenectví s Anglií. Z Londýna ostatně neodjížděl s prázdnou, od Jindřicha V. si odvážel četné dary. Aby si ale obstaral finance na zpáteční cestu, byl nucen je vložit do zástavy. Praktickým provedením této transakce byl pověřen právě náš kronikář. Protože se celá věc zadrhla, popisuje ve svém díle, že musel po delší čas zůstat v Bruggách. Vypráví také, jak Zikmundovi, který se mezitím vrátil do Kostnice, po cestě nakoupil a nechal dopravit drahé látky a kožešiny.

Potýkání s českými kacíři

Kostnický koncil v roce 1418 zdárně vyřešil palčivý problém tří stávajících papežů, které sesadil, a zvolil papeže nového a jediného, Martina V. Jednalo se o velký Zikmundův triumf, jenž mu dovolil zapomenout na debakl s Francouzi. Eberharda poté potkáváme na cestě do Říma, kde se nový Svatý otec mezitím usadil a kam mu budoucí kronikář vezl od krále dopis. Dostal tak pověření k misi opravdu zásadního významu.

Pro české dějiny je důležité, že se kronikář v roce 1420 ocitl se Zikmundem v Praze při jeho vojenském tažení proti husitům a obležení města, poté navštívil i České Budějovice. Zajímavé je, že Windeck víc než husitským bojovníkům spílá českým pánům v čele s Čeňkem z Vartenberka. Na Zikmundovi se prý dopustili zrady, když se s kacíři tajně spolčovali a nechovali se ke králi rovně. Do těchto soudů se dozajista promítá nedůvěra samotného Zikmunda vůči českým předákům, kterou od něj kronikář přebírá. Po následném prosazení husitství v Čechách čtenáře ujišťuje, že panovník za to nemohl a naopak dělal vše pro potření hereze. Žižku líčí pochopitelně negativně, nazývá ho „velkým darebákem“ (ein grosser Bösewicht) či „takovým mrzkým nevychovancem“ (ein solicher snöder man von bubenart). S pohoršením líčí násilí husitů, kteří podle něj nešetřili ani ženy a děti. Po vítězství u Německého Brodu v roce 1422 čeští kacíři údajně zpustošili město tak hrozně, „že by nebylo divu, aby lidé si zoufali a žádnému Čechu a Moravanu nikdy již nepřáli“.

TIP: Zikmund Lucemburský: Pragmatik, který se nevyhýbal ženám ani vínu

Po roce 1424 zanechal Eberhard větších eskapád a zdržoval se převážně v Mohuči, kde se věnoval obchodu s kožešinami a znovu se oženil. Teprve v závěru života se pustil do svého kronikářského díla, jehož ústředním hrdinou učinil Zikmunda Lucemburského. Vycházel jak z nejrůznějších písemných materiálů, listin a dopisů, které se mu povedlo nashromáždit, tak z vlastních přebohatých vzpomínek. Čtenář jej musí ocenit jako zdatného vypravěče, avšak jeho datace nejsou spolehlivé. Chybí mu také hlubší vhled do historie a dobové politiky, více ho zajímaly dobrodružné historky a anekdoty. Samotného Zikmunda představuje jako moudrého, dobrotivého a laskavého vladaře, na jehož straně stojí sám Bůh a pomáhá mu. Naopak se kronikou vine jeho odpor k majetnému duchovenstvu, které viní ze všeho zlého na světě. Pozoruhodné je, že v tom se dokonce přidává k názoru husitských radikálů: „Proto jsem dal nakonec za pravdu husitům, kteří měli za to, že kdyby se kněžím nic nedalo a naopak vzalo (…) bylo by pak lze učiniti mír.“

Dvaatřicetiletý potravinářský inspektor Radžeš Višvas trávil u přehrady čas s přáteli, když mu do ní během pořizování selfie upadl mobilní telefon Samsung v hodnotě okolo 100 tisíc rupií (téměř 27 tisíc Kč). Nepříjemnost se nejprve pokoušelo vyřešit několik potápěčů, kteří se snažili telefon nalézt. Když neuspěli, obrátil se úředník na správce nádrže s tím, že z ní potřebuje odčerpat část vody z přepadové nádrže. Telefon měl podle Višvase obsahovat důležitá a citlivá vládní data.

Správce úředníkovi dal svolení a technici pomocí dieselového čerpadla z nádrže během tří dnů odčerpali zhruba dva miliony litrů vody. Podle BBC jde o množství vody, které by stačilo na zavlažování 600 hektarů půdy. Telefon se následně skutečně podařilo nalézt, byl ale již v nepoužitelném stavu.

TIP: Číňan zatajil před svou ženou výhru v loterii. Nyní ji musel odškodnit

Pro samotného potravinářského inspektora měl incident ještě další nepříjemnou dohru – byl totiž obviněn ze zneužití pravomoci a do vyšetření celého případu byl dočasně zbaven funkce.

Archeologové dobře vědí, že staré toalety mohou prozradit spoustu zajímavých věcí o každodenním životě těch, kteří je používali. Piers Michell z britské Univerzity v Cambridgi a jeho kolegové detailně prozkoumali dvě toalety z doby železné, které byly nalezeny poblíž Starého města v Jeruzalémě. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Parasitology.

Badatelé nalezli stopy po lambliích střevních (Giardia duodenalis), což jsou parazitičtí prvoci ze skupiny diplomonád. Lamblie vyvolávají onemocnění zvané giardióza (nebo též lamblióza) s hlenovitým nekrvavým průjmem, který doprovází nechutenství a hubnutí. Může postihnout člověka i celou řadu domácích zvířat, včetně psů, koček, králíků nebo činčil. Giardióza není zcela neznámá ani v ČR. Ročně se u nás potvrdí až několik set případů.

Jeruzalém plný průjmu

Dotyčné toalety byly objeveny v roce 2019. Vědci v nich již dříve vystopovali celou sbírku parazitů, včetně tenkohlavců, škrkavek, tasemnic a roupů. Lamblie jsou ale jednobuněční prvoci a v archeologickém materiálu se hledají mnohem obtížněji. Badatelé ale v tomto případě uspěli a získali nejstarší známý doklad giardiózy na světě.

Zkoumané toalety byly používány zřejmě mezi 8. a 6. stoletím před naším letopočtem. Jeruzalém byl v té době hlavním městem biblického Judského království a žilo v něm asi 8 až 25 tisíc lidí. Toalety s žumpami byly v té době nezvyklé a typicky se nalézaly pouze v domovech místních elit.

TIP: Průzkum 200 let staré kadibudky odhalil, že i bohatí lidé byli prolezlí parazity

„Objev těchto parazitů v žumpách dvou toalet místní honorace doby železné naznačuje, že Judské království bylo v té době promořeno parazitárními průjmy,“ usuzuje Mitchell. „Tento průjem se šíří vodou či potravinami, které kontaminovaly fekálie. Domníváme se, že to byl ve městech té doby na Blízkém východě velký problém. Města byla přelidněná, bylo v nich vedro, odpadky, špína a hmyz, zatímco voda byla jen omezeně dostupná, hlavně v létě.“

Aimen Halim si v podniku Buffalo Wild Wings objednal smažená kuřecí křidélka bez kostí. K jeho překvapení mu však obsluha přinesla zakamuflovaný kus prsou, který se jako horní končetina dotyčného opeřence pouze tvářil. Zatímco jiní hosté by porci buď snědli, nebo vrátili, Aimen se rozhodl vše hnát k soudu: Řetězec se totiž podle něj dopustil klamavé reklamy. Žaloba přitom míří i na další podniky nabízející podobný produkt, jako jsou Domino’s Pizza či Papa John’s. Pokud by Američan vyhrál, musely by své menu v USA upravit stovky restaurací.

Fastfoodový řetězec na situaci zareagoval na Twitteru sarkastickým komentářem, ve kterém připomíná, že jejich „kuřecí křídla bez kostí“ jsou vyrobená z kuřecího masa a vzdor názvu obsahují 0 % bizoního masa.

Odborníci ale upozorňují, že podobné nekalé praktiky nejsou ničím novým. Nabídka „kuřecích křídel bez kostí“ se dramaticky zvýšila v roce 2008, kdy zpracovatelé drůbeže zaznamenali pokles poptávky po kuřecích prsou, zatímco poptávka po kuřecích křídlech prudce rostla. Pro fastfoodové řetězce proto bylo výhodné nakupovat levnější prsní maso a prodávat ho jako kuřecí křídla.

TIP: Když se zblázní paragrafy: 5 nejbizarnějších soudních žalob

Podobných žalob ve Spojených státech v posledních letech přibývá – podle právníků společnosti Perkins Coie, která sleduje soudní spory v oblasti potravin a nápojů a zastupuje korporace, řešila justice v roce 2008 v USA jen 18 podobných sporů. V roce 2021 to bylo již více než 300 případů.

Galaxie Větrník, známá též jako Messier 101 (M101), je nádherná velká spirální galaxie ze souhvězdí Velké medvědice. S magnitudou 7,9 patří mezi nejjasnější galaxie na naší obloze, především díky své velikosti a také relativní blízkosti – dělí ji od nás jen zhruba 21 milionů světelných let. Galaxii Větrník lze snadno nalézt nad spojnicí krajní (Alkaid) a prostřední (Mizar) hvězdy „oje Velkého vozu“.

Před pár dny ohlásil japonský astronom Koichi Itagaki, že v galaxii Větrník explodovala supernova, která dostala označení SN 2023ixf. Jeho objev vzápětí potvrdili astronomové s dvoumetrovým teleskopem Liverpool.

Supernova za humny

Pro vědce jde o skvělou zprávu a mimořádnou příležitost – za posledních 7 let jde o nejbližší explozi supernovy jakou můžeme pozorovat. Vesmírné teleskopy Hubble a Swift a spolu s nimi i další astronomická zařízení přerušily naplánované programy pozorování a vrhly se na pozorování této supernovy. Badatelé očekávají zajímavá data i od amatérských astronomů.

Ukazuje se, že galaxie Větrník je velmi bohatá na supernovy, alespoň z našeho pohledu. Od roku 1900 jsme jich tam pozorovali pět, plus jednu zvláštní novu (luminous red nova) M101 OT2015-1. V Mléčně dráze jsme se setkali s potvrzenou supernovou naposledy před 400 lety. Galaxie Větrník má asi dvakrát až desetkrát více stálic než Mléčná dráha a hvězdy tam také mnohem častěji vznikají.

TIP: Vzácná událost: Astronomové pozorovali v gravitační čočce explozi supernovy

První potvrzená pozorování zachytila novou supernovu ve hvězdné velikosti 16. magnitudy. Od té doby rychle zjasňuje. Ve čtvrtek 26. května dosáhla 11. magnitudy, což je v dosahu začátečnických domácích teleskopů. Odborníci odhadují, že by tato supernova mohla zjasnit až na hvězdnou velikost 9. magnitudy, díky čemuž by mohla být vidět i s obyčejným binokulárním dalekohledem.

V roce 1853 začala v zahradách augustiniánského kláštera za hradbami Brna stavba velkého skleníku. Jeden z mladších členů učitelského sboru, Gregor Johann Mendel (1822–1884), který se právě vrátil ze studií ve Vídni, začal nově postavený skleník využívat ke šlechtitelským pokusům. Právě zde, v klášterní zahrádce na Starém Brně, se v následujících několika letech měly zrodit základy, na nichž stojí genetika dodnes.

Žák, kterému věřili

Malý Johann se narodil v rodině vojenského vysloužilce v Hynčicích u Nového Jičína. Rodiče chtěli synovi dopřát dobré vzdělání, nemohli si však dovolit vysoké náklady na studia. Mendel si dokázal část prostředků opatřit doučováním movitějších spolužáků, nakonec však z finančních důvodů vstoupil do kněžského semináře a v roce 1847 byl vysvěcen na kněze. Tou dobou již působil v augustiniánském klášteře na Starém Brně, kde přijal řeholní jméno Gregor. V rámci řádové řehole učil na gymnáziu v Brně a suploval také ve Znojmě. Na pozici řádného učitele mu však chyběly patřičné učitelské zkoušky, proto se přihlásil ke studiu na univerzitě ve Vídni.

V prvním kole však neuspěl a vyhořel u zkoušek, paradoxně kvůli přírodopisu. Zdrceného mnicha v klíčovém okamžiku podpořil opat kláštera Cyril Napp (1792–1867) – ten ho ujistil o své plné důvěře, přiměl jej vrátit se na vídeňskou univerzitu a zajistil financování dalších Mendelových studií. Během svého druhého působení na univerzitě v letech 1851–1853 pak kromě biologie studoval také matematiku a fyziku, kde jej významně ovlivnil fyzik Christian Doppler zdůrazňující význam kombinatoriky a statistiky v přírodních vědách. Na Moravu se tak vrátil plně vybaven znalostmi nezbytnými pro své další pokusy.

Otec genetiky

Mendel se ukázal jako všeobecně nadaný vědec. Zabýval se astronomií i meteorologií, a dokonce prováděl měření teplot pro C. a k. Centrální ústav pro meteorologii a geodynamiku ve Vídni. Láskou číslo jedna se mu však mělo stát šlechtitelství. Křížení organismů a pokusy s křížením rostlin a živočichů byly v Mendelově době časté a dobře známé. Novou a klíčovou úlohu v interpretaci Mendelových pokusů hrálo hlavně matematické myšlení, jehož použití bylo v té době pro mnohé zcela nepochopitelné. Pro své základní pokusy si zvolil rostlinu hrachu setého. Jeho odrůdy měly stálé a snadno rozlišitelné znaky, rozmnožoval se samoopylením a šlo u něj dobře provádět umělé křížení.

Stavba květu luskovin neumožňuje snadné opylení cizím pylem, protože blizna s tyčinkami je těsně obepnuta člunkem a prašníky dozrávají již v poupěti. Proto dochází k opylení vlastním pylem ještě před otevřením květu. Tato okolnost se ukázala pro Mendela jako zvlášť důležitá a samoopylení využíval při tvorbě potomků kříženců. Při umělém oplození u nevyvinutého poupěte Mendel odstranil člunek a pinzetou vyjmul všechny prašníky, štětečkem pak přenesl na bliznu pyl z otcovské rostliny. Šlechtěním hrachu se Mendel zabýval několik let a své výsledky pak roku 1865 přednesl na dvou přednáškách na schůzích Přírodovědného spolku. O rok později vyšla jeho práce tiskem. Na základě svých pokusů formuloval pravidla, která jsou dnes známá jako Mendelovy zákony, přesněji jsou však nazývána základní principy dědičnosti.

Mendel jako první potvrdil, že se nedědí znaky, ale vlohy (geny). Znaky jsou přitom párově založeny a při tvorbě gamet se vlohy (geny) rozcházejí a při oplození se opět spojují. Vysvětlil vznik genotypových a fenotypových štěpných poměrů jako důsledek párového založení znaků, statisticky zpracovával pozorované jevy a srovnával je s předpokládanými výsledky. Vypracoval také základní metodiku studia dědičnosti, která se při křížení rostlin a živočichů používá dodnes.

Posmrtné uznání

Svým výzkumem však Mendel poněkud předběhl dobu. Ačkoliv již za svého života získal uznání jako opat (nastoupil do čela kláštera po smrti Cyrila Nappa) a učitel, jeho vědecká práce si na svůj úspěch musela ještě několik desetiletí počkat. Sám Mendel si toho byl vědom, ale zdá se, že byl opravdu spokojený: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho uzná celý svět.“

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

Německý biolog Carl Correns navázal na konci 19. století na Mendelovu práci a pokusy ověřil platnost jeho tezí. V téže době dospěl k platnosti zákonů dědičnosti definovaných brněnským mnichem nezávislým výzkumem i nizozemský botanik Hugo de Vries. Britský genetik William Bateson přeložil Mendelovo dílo do angličtiny a opat kláštera na Starém Brně se tak oficiálně stal otcem vědní disciplíny známé jako genetika.