Jméno slavného francouzského přírodovědce Joachima Barranda, který v 19. století zasvětil velkou část života výzkumu zkamenělin a středočeských geologických útvarů, u nás nese řada míst. Zřejmě nejznámější je pražská čtvrť Barrandov s velkým sídlištěm a filmovým a televizním studiem. Působivé Barrandovské skály lemují levý břeh Vltavy a přes přilehlý Barrandovský most vede jedna z nejfrekventovanějších silničních komunikací v celém Česku.

Název Barrandien se pak už více než sto let používá pro geologicky velice hodnotnou a zároveň turisticky atraktivní oblast naší vlasti. Vyplňuje území přibližně od Prahy, přes Berounsko, Křivoklátsko, až do Pošumaví. Výjimečná je zejména tím, že se v ní zachoval celý soubor dávných hornin – včetně starohor a starších prvohor.

Půvab za nelákavou kulisou

Oblast Barrandienu má u nás jen jednu alespoň částečně srovnatelnou obdobu. Jakýmsi „východočeským Barrandienem“ s podobnou geologickou stavbou a výskytem téměř shodných hornin, je severozápadní část Železných hor. Tomuto území, zvolna se zvedajícímu od polabských rovin, dominují komíny Chvaletické elektrárny. 

Scenérie oblasti není na první pohled zrovna lákavá a možná jen málokdo z těch, kdo projíždějí po přilehlém železničním koridoru z Prahy do Pardubic, tuší, že hned za areálem elektrárny (postavené na místě někdejších pyritového dolů) začíná rozlehlá lesní krajina se spoustou přírodních zajímavostí i malebných zákoutí. K mnohým směřují značené trasy a už úsměvné názvy někdejších zdejších obcí a osad – třeba Sovolusky, Brloh, Pelechov, Seník nebo Pelíšek – možná navodí příjemnou atmosféru přírodní krajiny. V roce 2012 se toto území stalo jednou z hlavních součástí Národního geoparku Železné hory. 

Tvrdé skály s čertovským jménem

Severní práh Železných hor lemuje nesouvislý pás návrší a skalek, které tu a tam vykukují z lesních porostů nebo remízků. Proto se některým říkalo „čumíky“. Tvoří je tzv. lipoltické křemence, což je velice tvrdá a tedy i odolná křemenná hornina prvohorního (ordovického) stáří. Pojmenování dostala podle obce Lipoltice, které dominuje nejen kostelík s valy a příkopy někdejšího opevnění, ale také zalesněný hřeben Lipoltické neboli Čertovy skály.

Inspirací k „čertovskému“ pojmenování se kdysi staly i některé další křemencové skály v okolí. Například u Přelouče je přes usedlost Škudly dostupná Čertova skalka neboli Čertovka, opředená zkazkami o čertově trůnu, či zkamenělém pluhu svatého Ivana. Dva křemencové skalní „hrádky“ vystupují i nedaleko Chrudimi a Slatiňan. V sousedství nezvykle řešené rozhledny Báry ční zbytek odlámaného Čertova hrádku, od kterého to po naučné Lesní cestě Podhůra není daleko ke Kočičímu hrádku s miniaturní imitací pohádkového hradu. 

Bezedná jáma a štít pruského krále

Tvrdé křemenné horniny byly na mnoha místech lámány jako kámen k údržbě cest a některé se hodily i pro výrobu mlýnských kamenů. Zejména pro blízké okolí Horních Raškovic u Heřmanova Městce je typická spousta „jam“ – dávno opuštěných a většinou už zatopených lomů. Tomu nejtajemnějšímu, do kterého lze nahlédnout z turistické cesty k rozhledně Barborka, se říká Bezedná jáma. Kdysi za líté bouře prý pod jeho temnou hladinou zmizel krutý správce choltického panství i s kočárem… 

Další pozoruhodné pověsti se vztahují i k osamělému a proto nápadnému křemennému balvanu, který dal pojmenování obci Bílý Kámen nad strmým svahem Železných hor. Podle jedné zkazky prý na něm poobědval vojevůdce Jan Žižka při svém „chrudimském“ tažení roku 1423, podle jiného podání prý tento balvan během války o rakouské dědictví v roce 1742 zachránil pruského krále Fridricha II. před střepinami z dělostřeleckého granátu… 

Svědkové zalednění, nebo mořských sesuvů?

Z nejstaršího období prvohor (kambria) pocházejí senické droby, což jsou horniny z „rozvětvené rodiny“ pískovců. V údolí pod vesničkou Seník tvoří několik skalek a ve vrstvách těchto i dalších mořských usazenin byly na některých místech nalezeny vzácné zkameněliny, včetně trilobitů. Ještě staršími horninami jsou litošické slepence, pojmenované podle obce Litošice, na jejíž náves byl jeden „ukázkový“ balvan převezen a opatřen informační tabulkou. 

Někteří odborníci soudí, že tyto pradávné slepence, „poskládané“ z úlomků rozličných hornin, jsou pozůstatkem ledovcových nánosů, svědčících o zalednění této krajiny na sklonku starohor. Podle jiných názorů však jde o uloženiny rozsáhlých sesuvů na mořském dně. Nepochybně mořského původu jsou pak mladší (silurské a devonské) vápence v lůně Železných hor. Daly pojmenování místu někdejší těžby – obci Vápenný Podol. Nyní je o ně „postaráno“ v rozsáhlém velkolomu Prachovice. Jsou obdobou „barrandienských“ vápenců z Českého krasu a také zde v nich voda vymodelovala miniaturní kras, včetně několika menších, veřejnosti nepřístupných jeskyní, které jsou významným zimovištěm netopýrů. 

Polštářová láva a mořská pobřeží

K velmi starým horninám Železných hor patří též sopečné vyvřeliny, které dosvědčují, že i zdejší krajinou kdysi zmítaly aktivní vulkány. Průkazné stopy po jejich činnosti najdeme například v chráněné přírodní památce Skalka u Sovolusk. Slovo „skalka“ se zde vztahuje ke zbytku malého lomu, jehož stěna je pěknou ukázkou tzv. polštářové lávy z tmavé starohorní vyvřeliny spilitu. Připomíná drobné polštářky či bochánky, které jsou důkazem rychlého ochlazení a utuhnutí lávy, vyvěrající přímo na mořském dně. Dnes toto nevelké a v remízku skryté „sopečné“ návrší vytváří ostrůvek nikoliv v moři, ale uprostřed pole v dosahu silnice spojující Sovolusky a Urbanice. 

Svědectvím mladší mořské záplavy na území naší vlasti je pak několik ukázek „mořského pobřeží“ při severním prahu Železných hor. Také v tomto případě jde o umělé odkryvy, na kterých je dobře vidět, jak se během mořské záplavy ve svrchní křídě ukládaly na skalnatém pobřeží z dávných křemenců vrstvy pískovců a dalších usazených hornin. Asi nejnázornější i nejdostupnější je přírodní památka Na skalách u Rabštejnské Lhoty na Chrudimsku. U obce Brloh na Přeloučsku se zase v horní části někdejšího křemencového lomu dochovala vrstva tzv. příbojových slepenců s velkými valouny.

Velmi tvrdé poležení

Turisticky přitažlivé jsou i rozličné „kamenné hříčky“ ve chvaletické žule. Pojmenování této vyvřeliny svědčí o blízkosti dýmajícím objektů Chvaletické elektrárny, ale zdejší skalky jsou už součástí zcela poklidného a příjemného lesního prostředí. 

TIP: Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Poznejte sluneční hodiny našich hor

Asi nejpůsobivější seskupení vytvářejí pitoreskní Obří postele, dostupné po turistické trase z obce Zdechovice. Jde o nevelkou vyvýšeninu, téměř bezezbytku pokrytou oblými žulovými bloky a balvany, z nichž některé při patřičné dávce obrazotvornosti připomínají mohutné peřiny či matrace. Největší „duchna“ na vrcholku je kolem šesti metrů dlouhá, ale ani ta nemá nic společného s odpočinkem pomyslných pohádkových obrů. Stejně tak jako další žulové útvary v okolí, je i ona výsledkem dlouhodobých zvětrávacích procesů.

Krepuskulární paprsky známe v češtině také pod přívlastkem soumrakové. Jsou tedy obvykle patrné právě brzy po západu či krátce před východem Slunce. Náleží tak do kategorie jevů jako jsou např. červánky nebo halový sloup. Vypadají jako světelný vějíř, jehož loukotě se sbíhají do místa, kde se pod obzorem nachází sluneční kotouč.

Úkaz vzniká při rozptylu světla v atmosféře v místech, kam paprsky pronikají mezerami ve vzdálené oblačnosti nebo mezi odlehlými horskými štíty. Tmavší části se pak objevují tam, kde sluneční svit zastiňují zmiňované vzdálené mraky či hory.

TIP: Podívaná pro bohy: Jak vznikají efektní sluneční sloupy?

Popsaný jev je výraznější, pokud se zejména ve vyšších vrstvách atmosféry vyskytuje nějaký aerosol – tedy drobné, například prachové částice, na nichž se světlo víc rozptyluje. Paprsky také často dosahují pozoruhodných délek, a někdy se dokonce opět sbíhají na opačné straně. Pak je označujeme jako antikrepuskulární, jde však o poměrně vzácný úkaz. Ve skutečnosti jsou všechny paprsky – ať krepuskulární či antikrepuskulární – rovnoběžné a jako sbíhavé je vnímáme jen díky perspektivě.

Každá královna byla především ženou a ty to ve středověku neměly lehké. Důvod jejich podřadnosti lze hledat již v biblické knize Genesis. Podle ní prý, stručně řečeno, Eva svedla Adama, a lidstvu tak uzavřela brány ráje. Její hřích pak podědily všechny dcery, které za něj tudíž musí pykat.

Hra o jablko

Určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. A co ten začal, svatý Augustin dokončil. Jinak inteligentní a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho družka překážela na cestě ke spasení, stejně jako jeho hříšné touhy. Na ose Pavel-Augustin pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutné hledat ženu.

Danou filozofii příslušnice něžného pohlaví pocítily doslova a do písmene na vlastním těle. Současný historik Jacques Rossiaud to shrnuje slovy: „Muž jde k ženě, jako chodí na stolici: aby uspokojil určitou potřebu,“ za pravdu mu v tom dává i běžná mluva dělníků a řemeslníků ze 14. století, která disponuje líbeznými obraty jako „obskákat ji“ či „spořádat“.

Měsíční kletba

Žena v tomto pojetí nemá podíl ani na stvoření dítěte. Je jen nádobou, ve které potomek doroste. Nejvíce jí však přitěžuje fakt, že menstruuje. Například lepra se u dítěte vysvětlovala tak, že se rodiče nezdrželi pohlavního styku v období ženiny „nečistoty“.

Dost možná však má tento strach kořeny i jinde. V době, kdy byl mužský a ženský svět mnohem více oddělen, musely být příslušnice něžného pohlaví vnímány jako hodně zvláštní stvoření. Dítě v kolébce zakňouralo, otec slyšel jen plačtivý nářek, ale matka hned věděla, zda má hlad či potřebuje přebalit. Svět žen byl tajemný, intuitivní a není divu, že budil jistou bázeň. Poté již bylo snadné uvěřit, že se tato zvláštní stvoření dopouští i celé řady magických praktik, například aby muže snáze ovládly. A zjitřená obraznost nabízela i konkrétní recepty.
Manželka, která chtěla partnera zotročit, prý měla koupit živou rybu a vsunout si ji do vagíny. Až zvíře pošlo, stačilo ho připravit svému choti, a ten se po konzumaci stal poslušnou loutkou.

Pokorná světice

Vraťme se však k dětem, neboť právě jejich rození bylo hlavním ženským úkolem, a to zejména u královen. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník choti zbavil kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném svazku. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách i lidové slovesnosti. I bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou „dceru Evinu“ potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti byl u královen téměř extrémní, tato neschopnost totiž mohla mít dalekosáhlé následky.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však nezaručoval nějakou idylu. Mnohé panovnice trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla třeboňským cisterciačkám svěřena v pouhých třech letech a kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně.

Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnává ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlí, což nám obzvláště sugestivně dochoval Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Zde popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského:

„Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu
sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt,
že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy nespatří oko mé!
Ach, smrt to znamená pro mne!“

Královna prý navíc po synově odchodu zemřela žalem.

Moderní matky

Ve své době však Markéta působila jako zjevení. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. „Běžná“ královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova anebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. (Zde stačí připomenout Janova syna Karla IV.) To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah.

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou paní Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti a že byla prosta jakékoli lsti a stala se ozdobou a zrcadlem všech paní, tak prezentuje svůj názor. Přímo nám předestírá, jak by podle něho panovnice měla vypadat.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak již zaznělo, měla být vladařka ozdobou. Dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnici a světici. I v tom jasně vidíme dvojakost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Zkažená pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie je předmětem obdivu tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Krásně to vyjadřuje například Fenície (Fenice) zamilovaná do Cligèse v díle Chrétiena de Troyes:

„Spíš kolem ať jsem lámána
než Isoldu a Tristana
snad připomínat láskou naší.
Ta jejich hanebnost mě straší,
až stydno je mi vyprávět.
 

Nechtěla bych za celý svět
vést život, jaký ona vedla.
Láska ji k hanebnosti svedla,
jednoho pána srdce mělo,
ale dva pány její tělo.“

Skrze ženské tělo totiž bylo možné (například slovně) zaútočit na muže. Právní knihy popisující zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochovaly širokou škálu středověkých nadávek. Je nesmírně zajímavé, jak se muži navzájem uráželi tím, že verbálně napadali ctnost matek nebo manželek. Kdo chtěl urazit soka, ten často neřekl něco hrubého o něm, ale o ženě jemu blízké.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Pomyslnou „poslední štací“ královny pak je vdovský úděl. Řádná panovnice totiž měla zbytek života zasvětit památce svého muže. Za ještě vhodnější se považovalo, když svou ztrátu neunesla, jak to popisuje Alexandreida: „Soredamor tak smutná byla, že dále žít už netoužila a žalem zahynula s ním.“ Celý život korunované ženy byl totiž navázaný na jejího muže, a tak jako v případě jiných žen měl být manžel manželce tím, čím danému muži bůh. 

Planeta se otepluje a bude se oteplovat i v blízké budoucnosti. Současný vývoj nenabízí příliš růžové vyhlídky. Mezinárodní tým odborníků, který vedl Timothy Lenton z britské Exeterské univerzity, ve studii zveřejněné časopisem Nature Sustainability varuje, že kolem roku 2100 bude pětina lidstva vystavena značnému a potenciálně život ohrožujícímu vedru.

Současné trendy naznačují, že na konci tohoto století budou na Zemi panovat teploty v průměru o 2,7 °C vyšší než v době před rozvojem průmyslu. Na první pohled to možná není výrazný růst, v jeho důsledku se ale více než 2 miliardy lidí ocitnou mimo oblasti „komfortní klimatické zóny“. Takové prostředí může podle vědců představovat ohrožení lidského zdraví.

Horká planeta

Podle vědců se to bude týkat například obyvatel Indie (600 milionů zasažených), Indonésie (100 milionů) nebo Filipín a Pákistánu (v obou případech 80 milionů). Jde o oblasti, kde již dnes panují velmi vysoké teploty. Kritický práh teploty podle autorů studie představuje průměrná roční teplota 29 °C.

„Tento vývoj povede ke značným změnám v obyvatelnosti povrchu naší planety, které budou velmi pravděpodobně spojené s rozsáhlými migracemi,“ přibližuje Lenton. „Cena, kterou platíme za globální oteplování, se obvykle vyjadřuje ve finančních nákladech. Naše studie zdůrazňuje ohromnou cenu, kterou zaplatí samotní lidé svým osudem a životním stylem.“

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Když se průměrná roční teplota v oblastech obývaných lidmi přehoupne přes zmíněnou kritickou hranici 29 °C, dojde podle dřívějších výzkumů k citelnému nárůstu mortality, poklesu produktivity práce i výnosů v zemědělství. V důsledku těchto změn budou v zasažených místech přibývat konflikty a více se zde budou šířit infekční choroby.

Už před první světovou válkou se objevila myšlenka nasazení koloniálních sil při obraně Francie v případě velkého konfliktu. Pokles porodnosti v první dekádě 20. století vedl některé vysoké důstojníky k úvahám, jak se takovouto demografickou krizí v případě války vypořádat. V roce 1910 publikoval plukovník Charles Mangin esej s názvem La Force noire (Černá síla), v níž se zamýšlel nad využitím vojáků z kolonií v Africe. Na tuto práci pak navázal generál Théophile Pennequin s obdobným plánem nazvaným La Force Jaune (Žlutá síla). Autor díky svým zkušenostem z oblasti jihovýchodní Asie poukazoval na možnost nasazení oddílů z asijských teritorií, zejména z Indočíny. První světová válka a neblahý vývoj na západní frontě donutily francouzské velení tyto plány uvést do praxe. Podobně jako jiné kolonie se Indočína měla stát bohatým zdrojem nerostných surovin a lidské síly, která by byla využita buď přímo v boji, nebo k manuální práci.

Pod nadvládou Paříže

Indočínu tvořilo v době francouzské nadvlády (1887–1954) několik menších států. Jednalo se o čtyři protektoráty (Tonkin, Annam, Kambodža a Laos), k nimž patřila ještě přímá francouzská kolonie Kočinčína. Koloniální úřady přistupovaly od počátku k otázce náboru místního obyvatelstva velice váhavě a místy až s nechutí. Kromě nedůvěry v jeho loajalitu hrály hlavní roli také kulturní a rasové předsudky a v neposlední řadě absence jakéhokoliv plánu na zapojení indočínských etnik do vojenské služby. Tamní jednotky se tak neustále formovaly, jen aby byly vzápětí zase rozpuštěny.

Za zmínku stojí několik praporů či pluků vzniklých na přelomu 19. a 20. století, které existovaly delší dobu – jednalo se například o Annamské, Tonkinské nebo Čínské střelce (Tirailleurs Annamites, Tonkinois, Chinois). Přestože jejich bojové nasazení demonstrovalo vysoké kvality a odhodlání těchto jednotek, tamní vojáci se často potýkali s diskriminací a přezíravostí francouzských důstojníků. Na druhou stranu existují rovněž doklady o pozitivním nazírání. Řada britských veteránů Cizinecké legie oceňovala kvality Vietnamců a Kambodžanů. Někteří je dokonce považovali za srovnatelné s elitními jednotkami nepálských Ghurků.

Tirailleurs indochinois

Vypuknutí první světové války se Indočíny dotklo zejména na hospodářské úrovni. Francie potřebovala navýšit zásobování potravinami a tuto zátěž přenesla na své zámořské državy. Vývoj bojů rovněž přinutil Paříž přijmout myšlenku nasazení koloniální armády na západní frontě. Vzhledem k panující vysoké nedůvěře vůči vojákům asijského původu ale vláda rozhodla využít tyto lidské zdroje k práci, zatímco do zákopů zamířil pouze malý zlomek mužstva. Dle oficiálních dat prošlo nasazením na frontě či v zázemí celkem 92 311 mužů z Indočíny, z čehož pouze 4 800 putovalo přímo do zákopů. Dalších 24 212 bylo umístěno v 15 doplňovacích praporech vykonávajících také pomocné funkce. Do pracovního nasazení se zapojilo celkem 48 981 dělníků a dalších přibližně 9 000 mužů působilo v pomocných rolích v rámci zdravotní služby.

Indočínské úřady zahájily v roce 1915 rozsáhlou náborovou kampaň za pomoci nástrojů moderní propagandy. Součástí byla pojízdná kina, divadelní představení a ohromné množství letáků a plakátů. Kromě náboru samotného šlo také o to vyvolat vlnu patriotismu vůči Francii nebo minimálně k místním spolupracujícím vládám. Kampaň případným zájemcům nabízela zlepšení ekonomické a společenské situace po návratu z války. Propagandisté slibovali také konec rasové diskriminace. Do celé akce se zapojil také císařský dvůr v Hué, který de iure vládl ve francouzském protektorátu Annam. Podpora spočívala v nabídce finanční odměny ve výši 200 fraků pro ty, kteří se zapíší do služby a projdou testy fyzické způsobilosti. Navzdory deklarované dobrovolnosti odvodů jsou známy i případy využití různých forem nátlaku nebo donucení.

Cesta na bojiště

Zformované prapory Indočínských střelců a skupiny dělníků opouštěly Indočínu skrze vietnamské přístavy Haiphong, Danang nebo Saigon. Francouzská správa se snažila striktně dodržovat regionální rozdělení kolonie a odvedené muže z různých částí země mezi sebou nemíchat. To se následně odrazilo také ve výběru místa odjezdu. Vojáky čekala minimálně šestitýdenní cesta, při níž na lodích panovaly velice nepříznivé podmínky. Indočínské jednotky tak často utrpěly první ztráty již po cestě.

Například 13. prapor vytvořený v Tonkinu odplul z Haiphongu v březnu 1916, ale loď se záhy vrátila a muži museli do karantény v Saigonu, protože na palubě ihned po vyplutí propukla cholera. Kvůli velkému vedru, špatné stravě a nedostatečným hygienickým podmínkám během cesty do Francie zemřelo 129 mužů. Špatné podmínky během cesty a velké rozdíly v kvalitě ubytování a potravy vedly dle oficiálních zdrojů k hluboké demoralizaci. Svůj podíl měla také diskriminace ze strany důstojníků nebo dalších francouzských vojáků.

Dokončení: Stateční synové Indočíny (2): Vietnamské koloniální jednotky za světové války

Většina transportů směřovala skrze Suezský průplav do Marseille, přičemž velká část indočínských praporů dorazila do Francie ještě během roku 1916. Muži určení pro bojové akce následně putovali do tábora ve Fréjus. Po krátkém výcviku, který se většinou týkal řízení automobilů, obsluhy další techniky a telefonů byli odesláni k plnění svých povinností. Některé prapory či jejich části putovaly na Balkán nebo na Blízký východ.

Keporkaci (Megaptera novaeangliae) jsou ze všech velryb nejvášnivějšími „zpěváky“. Nápěvy, které trvají až deset minut, slouží samcům při námluvách, ale je možné, že se takto velryby domlouvají i za běžnějších okolností. Jejich zpěv se nese ve vodě velmi daleko a při rekordně dlouhých migračních trasách (každý rok při přesunech běžně uplavou i více než 15 000 km) by vedle orientace podle magnetického pole a pohybu slunce mohl být dalším orientačním ukazatelem. 

TIP: Potápění mezi keporkaky: V království hrbatých velryb

Námluvy jsou skutečně uchvacující podívanou. Samci tlučou o hladinu ocasy a prudkými pohyby těla čeří hladinu. Někdy spolu zápasí tak, že do sebe vzájemně tlučou ocasy. Před samičkami se rovněž předvádějí vypouštěním vzduchových bublin, které vytvářejí úplné záclony stříbřitých kuliček. Velmi výrazným, a pro případné přihlížející i nebezpečným projevem chování při námluvách je tzv. „Heat Run“, při kterém více samců pronásleduje jednu samici. Samci totiž na své okolí berou pramalý ohled.

Řada zdrojů tvrdí, že naprostou většinu prachu v domácnosti tvoří odumřelé buňky lidské kůže. Celá naše pokožka se totiž obmění přibližně za čtyři týdny, a denně se nám tak z těla odloupne až 500 milionů odumřelých kožních buněk. Ve skutečnosti sice sloupaná pokožka opravdu představuje nezanedbatelnou součást špíny na lopatce, ale její hlavní zdroj je třeba hledat jinde.

Podle studie Americké chemické společnosti z roku 2009 pochází zhruba 60 % prachu z interiérů a zbytek připadá na vnější faktory jako špínu z bot, pylová zrnka, částečky hlíny, dopravní zplodiny, ale i kousky hmyzích těl a podobně. Do první kategorie pak mimo kůži patří zejména vlákna z textilu a koberců, kousky papíru, chlupy domácích zvířat či drobky z potravin.

Poměr obou složek se pochopitelně liší v závislosti na lokalitě dané domácnosti. Například v nově postaveném domě se může vznášet prach ze sádrokartonu, budova v blízkosti rušné silnice bude pravděpodobně obsahovat víc škodlivin z výfuků, a roli hraje také podlaží: Obecně se prach kumuluje víc v přízemí, zejména je-li otevřené do zahrady.

TIP: Prokletí čistoty: Přílišné uklízení vede ke vzniku rezistentního prachu

Není bez zajímavosti, že určité malé procento v našich domácnostech může tvořit i kosmický prach: Jedná se o částice meziplanetární hmoty menší než jeden milimetr, jež volně plují vesmírem. Na Zemi jich každoročně dopadnou tisíce až desítky tisíc tun. Na metru čtverečním zemského povrchu tak najdeme v průměru jedno zrnko kosmického prachu.

Klany z Highlands neboli Skotské vysočiny nejvíc prosluly odbojností a neutuchajícími vzájemnými spory. Klasickým příkladem mohou být události, k nimž došlo po roce 1540, kdy Jakub V. nechal uvěznit řadu náčelníků, aby nad nimi posílil královský vliv. Mezi zadrženými byl i John z Moidartu, náčelník MacDonaldů z Clanranaldu. Toho využil jistý Ranald Gallda a pokusil se převzít vedení jeho klanu. Roku 1543 se ale Johnovi podařilo utéct z vězení s odhodláním získat vládu zpět. Na výzvu hořícího kříže se shromáždili Cameronové a MacDonaldové z Glengarry, Keppochu a Ardnamurchanu, vtrhli na území Fraserů a Grantů, kteří stáli při Ranaldovi, a dobyli hrad Urquhart na břehu jezera Loch Ness. Fraserové i Grantové odolali pokušení útočníky pronásledovat a vydali se domů. Přesně to John z Moidartu očekával. V červenci 1544 si MacDonaldové z Clanranaldu počkali na postupující Frasery, a než zapadlo slunce, byl John z Moidartu opět nezpochybnitelným vůdcem klanu, neboť stovky jeho oponentů zůstaly ležet v krvi.

Opanování ostrovů

Obecně můžeme původ klanů ze Skotské vysočiny vysledovat k pěti různým kulturám: Piktům, Gaelům, Vikingům, Britonům a Normanům. Mezi domorodé Pikty se nejprve vmísili Gaelové z Irska, později označovaní jako Skotové. Piktský původ mají klany Ogilvy, Forbes, Brodie či MacNaghten, zatímco gaelské kořeny klany Mackenzie, Mackintosh, Fergusson nebo MacPherson. K silným gaelským klanům lze počítat i MacDonaldy, kteří mají úzké vazby k Irsku a zároveň je jejich přímým předkem vikingsko-gaelský válečník Somerled, první Pán ostrovů, jenž ovládal celé Hebridy a část západního pobřeží. Jednoznačně severský původ pak mají klany MacLeod či MacNicol. Zcela samostatně stojí soupeř MacDonaldů a nejmocnější klan novověku Campbell, jehož původ je britonský a sahá až ke keltským obyvatelům dnešní Anglie a jihu Skotska.

Od konce 11. století začali na území skotského království pronikat z jihu ambiciózní Normané, kteří se v zemi se svolením krále usazovali. Poměrně rychle splynuli s domorodým obyvatelstvem, přijali místní zvyky, jazyk i jména, takže bychom dnes jen stěží hádali, že známé klany Fraser, Grant, Menzies nebo Stewart mají svůj prapůvod právě u nich.

Svrchovaný vůdce

Hlavu každého klanu představoval náčelník se svrchovanou mocí. Byl soudcem a rozhodcem sporů, mohl ze společenství kohokoliv vyloučit, ale také do něj adoptovat nové rodiny. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Náčelník měl rovněž právo povolat své lidi do zbraně, neboť mu byli povinováni vojenskou službou v době války. Nejčastěji se tak stávalo při sporech mezi znepřátelenými klany, ale několikrát i na podporu vyššího zájmu, ať již ve prospěch nezávislosti země, nebo krále stávajícího či vyhnaného. V okamžiku, kdy se na obzoru objevil hořící kříž, jenž putoval z vůle náčelníka mezi vískami a usedlostmi, museli se příslušníci klanu připravovat na válku. Každý znal význam zmíněného symbolu, který doplňoval kus tkaniny namočený v krvi. Ještě roku 1812 jej použili v Kanadě usazení horalové z Glengarry, aby se připravili na vpád Američanů z jihu.

Vojenské záležitosti tradičně obstarával tacksman, jenž zastával i funkci jakéhosi prostředníka mezi hlavou klanu a řadovými členy. Kromě svolávání vojska a jeho vedení do bitvy měl na starosti též vybírání pachtovného od nájemců polností a kompletní správu zemědělských záležitostí. Vyměřoval a rozděloval půdu, pronajímal zrno na sadbu i nářadí, organizoval přesun stád dobytka na jarní pastvu či za prodejem do oblasti Lowlands. Kromě toho připravoval svatby, pohřby a hony, jejichž součást tvořila i sportovní klání. Za to vše mu náležel malý podíl z renty vybírané pro vůdce klanu.

Velmi důležitou instituci společnosti představovalo pěstounství, které upevňovalo vztahy mezi rodinou náčelníka, tacksmany a ostatními nájemci. V praxi to znamenalo, že například děti hlavy klanu byly svěřeny na výchovu tacksmanovi a naopak jeho potomci žili a učili se v rodině náčelníka. Druhým významným sociálním aspektem bylo poskytování ochrany silnějším příslušníkem slabšímu, ale třeba i silnějším klanem klanu méně početnému a slabšímu. Za danou ochranu se v souladu s uzavřenou smlouvou platilo vojenskou podporou v době potřeby. 

Pilíře společnosti

Život klanu úzce souvisel s půdou, na níž žil a hospodařil a která se pojila s jeho historií. Patřila náčelníkovi, jenž všem členům poskytoval obživu i ochranu. Tato kolektivní sounáležitost s územím, zahrnující povinnost vůdce opatřit příslušníkům klanu půdu, se nazývala dùthchas a šlo o jeden ze základních principů fungování klanové společnosti. V první polovině 18. století však začal být potlačován, neboť se poprvé stalo, že dal náčelník – vévoda z Argyllu, hlava Campbellů – přednost vyšším příjmům z půdy před vlastními lidmi. Jeho příklad pozvolna následovali další, což na konci 18. století vedlo k přerodu ochránců klanu v pozemkové magnáty, využívající půdu ke komerčním účelům.

V kontrastu k dùthchas stálo oigreachd, dědictví půdy klanovou aristokracií, obvykle rodinou náčelníka. Zmíněné právo ještě umocnil král, když skotské elitě držbu půdy potvrdil. Samotné srdce klanu pak představovalo dědičné sídlo vůdce, v němž se konávala slavnostní shromáždění. Některé hrady dodnes nesou jména svých pánů, ať už jde o Castle Fraser, Castle Menzies, Gordon Castle, nebo Castle Campbell.

Svou DNA trousíme v podstatě neustále. Ulpívá na všech površích a v prostředí ve kterém se pohybujeme, lze ji nalézt v odpadní vodě a dokonce i ve vzduchu. Podle nového výzkumu by taková DNA zanechaná v okolním prostředí mohla fungovat jako neviditelný otisk prstu, díky kterému je možné identifikovat konkrétní osoby, které místo navštívily.

Dnes již existují velmi účinné metody jak tuto takzvanou environmentální DNA (eDNA), získat a přečíst. Když David Duffy z Floridské univerzity a jeho kolegové zkusili pátrat po lidské eDNA v krajině, nalezli ji prakticky všude, kam se podívali a ve výtečné kvalitě. 

Badatelé hledali lidskou eDNA v odpadní vodě z jejich terénní laboratoře, ve stopách na pláži i ve vzorcích vzduchu z nedaleké veterinární kliniky. Všude tam získali sekvence DNA, které následně snadno a spolehlivě přečetli. Pro vědce je to skvělá zpráva, zatímco etiky a právní experty toto zjištění zřejmě příliš nepotěší. 

Konec soukromí?

Výsledky tohoto výzkumu, který před několika dny zveřejnil prestižní časopis Nature, jsou zneklidňující především z hlediska ochrany soukromí. Když Duffyho tým odebíral vzorky a vytahoval z nich sekvence lidské DNA, opatřil si souhlas lidí, kteří se pohybovali na uvedených místech, a bylo velmi pravděpodobné, že nalezená DNA bude patřit jim.

Vědci zjistili, že je až překvapivě jednoduché ze všech možných prostředí izolovat velmi kvalitní sekvence DNA, z nichž je možné spolehlivě určit identitu člověka, z něhož taková sekvence pochází. Podle autorů studie je to nová situace, kterou bude nutné brát vážně. Brzy se mohou vyrojit problematické případy, v nichž bude lidská eDNA hrát klíčovou roli.

TIP: Vědci objevili ve vzorcích čajů DNA více než tisíce druhů členovců

Je totiž zároveň jasné, že vzorky písku nebo třeba vzorky vzduchu může odebrat kdokoliv a nikdo mu nezabrání v takovém vzorku přečíst sekvence DNA, které v nich budou. Moderní společnost se s tímto novým rizikem bude muset do budoucna nějak vyrovnat.