Pestrá směsice vesmírného vzduchoprázdna: Odkud pochází kosmický prach?
Představa kosmického prostoru jako velkého prázdna je zcela lichá. I ve Sluneční soustavě vyplňují prostor jednak částice slunečního větru, jednak částice s galaktickým původem, ale také mnoho prachových zrn nejrůznějších velikostí. Ta přitom mají různé „kořeny“: Část z nich je z hlediska existence našeho solárního systému tzv. primordiální. Nacházela se již v mateřské mlhovině, z níž Sluneční soustava vznikla, a hrála při formování naší hvězdy velmi důležitou úlohu. Některá z nich přetrvala dodnes, ale hledat bychom je měli spíš dál od Slunce.
TIP: Řešení hádanky: Kosmický prach vzniká v explozích supernov
Velká část prachových zrn v okolí Země má původ v kometách, které je trousí při průletu kolem naší centrální stálice. Další díl pak pochází ze srážek malých těles Sluneční soustavy, jež představují také velmi prašné události. V neposlední řadě zachycují detektory družic i prach z mezihvězdného prostoru či od jiných hvězd. Celkově vzato se tedy jedná o „pěknou směsici“.
Komplikace na cestě k exoplanetám
Kosmický prach je také „spolupachatelem“ zvláštního nebeského úkazu – zodiakálního světla, jež vzniká rozptylem slunečního záření na miniaturních částečkách prachu. Za temné a jasné noci na Zemi vypadá zodiakální světlo jako slabá bílá difúzní záře, kterou je možné na obloze pozorovat na konci soumraku a na začátku rozbřesku.
I slabé záření zodiakálního světla značně sníží šanci na detekci malých Zemi podobných exoplanet prostřednictvím přímého zobrazení. Detekované zodiakální světlo je až 1 000× jasnější než zodiakální světlo, které známe ze Země. Přítomnost takto velkého množství prachu ve vnitřních oblastech planetárních systémů by mohla být v budoucnosti překážkou při přímém zobrazování malých extrasolárních planet.
