Pokud se snažíte zhubnout, jídlo z fastfoodu bude pravděpodobně první věcí, kterou ze svého jídelníčku vyřadíte. Dietní experiment Kevina Maginnise z Nashvillu ale ukazuje nezdravé stravování v trochu jiné perspektivě.

57letý Maginnis tvrdí, že se mu podařilo zhubnout značné množství tělesné hmotnosti navzdory tomu, že se třikrát denně po dobu 100 dnů živil výhradně hamburgery, hranolky a jablečnými taštičkami od McDonald’s. Neobvyklá dieta mu navíc prý pomohla snížit hladinu cholesterolu, cukru v krvi a také riziko infarktu. A v čem že spočívá Maginnisův trik? Porce, které Američan jedl, prý jen rozkrojil napůl…

Fastfoodová dieta

„Pokud chcete zhubnout, snězte polovinu porce a na udržení hmotnosti si dejte tři čtvrtiny,“ tvrdí svérázný Američan v pořadu Today Show televize NBC. „Dříve jsem byl prediabetický, nyní mám všechny hodnoty v zdravém rozmezí.“

Svůj dietní experiment dokumentoval Maginnis ve videích na TikToku a po 100 dnech se pochlubil působivými výsledky – během této doby dokázal zhubnout téměř 27 kilogramů – ze 108 kg se při fastfoodové stravě dostal na 81,4 kg. Výsledky diety zaujaly i Kevinovu ženu, která se do experimentu zapojila také. Během 25 dnů i ona zhubla osm kilogramů.

TIP: Je Big Mac zdravější než suši? Britští výživoví odborníci tvrdí, že ano!

Přestože výživoví odborníci namítají, že podobná dieta není dlouhodobě udržitelná (například množství sodíku překračuje doporučenou denní dávku zhruba dvojnásobně), Kevin je přesvědčený, že našel perfektní způsob, jak zhubnout, aniž by se cítil mizerně. Stále může jíst, co má rád, a jediné, co musí udělat, je kontrolovat si velikost porce.

Když vesmír vychladl po Velkém třesku, byl nejprve nějakou dobu temný a neprůhledný. Pak se zrodily první hvězdy a galaxie, které zaplavily vesmír ultrafialovým zářením. Toto záření ionizovalo do té doby neutrální vodík v kosmickém plynu a vesmír se stal průhledným. Astronomové se dnes snaží prozkoumat první galaxie a hvězdy z této takzvané éry reionizace.

Velkou pomoc v tomto úsilí pro odborníky představuje nový Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který je natolik výkonný, že může zkoumat první galaxie z úsvitu vesmíru. Právě díky tomuto vesmírnému dalekohledu mezinárodní tým odborníků nedávno potvrdil existenci nejslaběji zářící galaxie, na kterou jsme doposud v mladém vesmíru narazili.

Galaxie éry reionizace

Jde o galaxii JD1, která je také jednou z nejvzdálenějších známých galaxií. Podle astronomů jde o typického zástupce galaxií, jejichž ultrafialové záření v éře reionizace „propalovalo“ hustou vodíkovou mlhu neprůhledného vesmíru. Badatelé výsledky svého výzkumu zveřejnili ve vědeckém časopisu Nature.

Galaxie JD1 se nachází tak daleko a září natolik slabě, že by za normálních okolností na její pozorování nestačil ani Webbův dalekohled. Naštěstí jde o jeden z případů, kdy astronomové využívají gravitační čočku. Galaxie se nachází za mnohem bližší kupou galaxií Abell 2744, jejíž gravitace několikanásobně zvětšuje obraz galaxie JD1.

 TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

„Před spuštěním Webbova dalekohledu jsme si o studiu takových galaxií mohli nechat jen zdát,“ poznamenává člen týmu Tommaso Treu z Kalifornské univerzity v Los Angeles. „Kombinace Webbova dalekohledu a gravitačního čočkování je revoluční. Díky novým objevům přepíšeme knihy o vzniku a evoluci galaxií po Velkém třesku.“

Jídlo je v Indii ožehavým tématem. Zhruba čtyři pětiny tamní populace vyznávají některou z forem hinduismu, jež sdílejí úctu ke kravám coby posvátným zvířatům. Po získání nezávislosti na Británii v roce 1947 dokonce zákonodárci prosadili ochranu zmíněných sudokopytníků do ústavy, která tak jejich zabíjení zakazuje. Že hovězí představuje zcela přijatelné jídlo pro desítky milionů muslimů a křesťanů, nebral nikdo do úvahy.

Miliardovou zemi však tvoří federace 28 států s lokálními parlamenty a s možností schvalovat vlastní zákony, takže se ústavní myšlenka zdaleka nepromítla do nařízení ovládajících každodenní život: Chov a porážky hovězího dobytka zůstaly v jakési šedé zóně a jejich zákaz platí ve 20 státech, zatímco zabíjení prasat, buvolů, koz, slepic a lov ryb jsou zcela legální po celé Indii.

Mstitelé dobytka

Indové přitom maso milují. Dokonce i v Gudžarátu – je čistými jedlíky zeleniny a luštěnin šest lidí z deseti a zbytek si dopřává maso alespoň jedenkrát týdně. Za poslední dekádu se jeho tamní produkce zdvojnásobila, často díky neregistrovaným farmám a masokombinátům. Místní vláda se snaží trend zastavit omezováním stánků s rychlým občerstvením a přímým zákazem prodeje hovězího, na což stánkaři reagují tak, že danou nabídku nijak neoznačují a zákazníci si s opatrným ohlížením přes rameno chodí dávat „to maso“.

Odhaduje se, že zhruba 15 % Indů neboli 210 milionů lidí jí hovězí zcela běžně – a zdaleka se nejedná pouze o muslimy. Záliba v kebabu je však může přijít draho: V zemi se každý rok odehrají desítky vražd rukama zapálených ochránců dobytka, kteří se mstí na řeznících i jejich zákaznících.

Dvě kuřata za vteřinu

Bohatnoucí střední třída si maso dopřává tak často, jak jen může. Nejprodávanějším jídlem na portále Swiggy, kde si lze objednat donášku až domů, se v roce 2021 stalo marinované kuře biryani, zapékané s rýží, chilli, šafránem a mlékem: Každou vteřinu si ho objednali dva zákazníci. Chov drůbeže tak v Indii zažívá ohromný boom a 45 % veškerého zkonzumovaného masa reprezentuje kuřecí. Výzkumy potvrzují, že skutečně vegetariánskou dietu udržuje možná jen pětina obyvatel země. A zmíněný trend se – navzdory snahám pravicových politiků – dál šíří.

TIP: Lesk a bída veganství: Jak působí rostlinná strava na náš organismus?

Úspěch léčby rakoviny v mnoha případech těsně souvisí s včasnou diagnostikou. Velkou pomocí by se v tomto směru mohl stát jednoduchý krevní test Galleri, který pomocí pokročilých metod čtení DNA a umělé inteligence detekuje přes 50 různých typů nádorů podle kusů sekvencí, které nádory uvolňují do krve. V nedávném experimentu test dosáhl velmi potěšujících výsledků.

Experimentu se zúčastnilo celkem 5 461 osob, které navštívili lékaře kvůli podezření na rakovinu. Pacienti dobrovolníci lékaře navštívili kvůli obvyklým „nádorovým symptomům“, jako je nečekaná ztráta tělesné hmotnosti či náhlá bolest. Test Galleri detekoval přítomnost nádorů u 323 z nich, přičemž následná vyšetření potvrdila diagnózu ve 244 případech. 

Úspěšná diagnostika

75% úspěšnost detekce je jistě ůsobivá, ještě lepší zprávou je, že test dokázal vyloučit rakovinu u více než 97 % pacientů, kteří vykazovali uvedené příznaky. Experiment byl součástí britské studie SYMPLYFY, kterou vedou odborníci Oxfordské univerzity a společnosti GRAIL. Výsledky experimentu byly zveřejněny na nedávné letošní konferenci Americké společnosti pro klinickou onkologii (ASCO)v Chicagu.

Test Galleri dokáže detekovat úctyhodné množství nádorů, mezi nimiž nechybí nádory plic, prsu, kolorektální karcinom, nádor slinivky nebo prostaty. Velmi důležité je, že některé nádory tento test zachytí ve velmi rané fázi vývoje, což podstatně zlepšuje vyhlídky pacientů.

TIP: Nový krevní test dokáže odhalit 20 typů rakoviny v rané fázi

Velice příjemným bonusem je i skutečnost, že test dokáže určit konkrétní místo výskytu původního nádoru. Ve zmíněném experimentu se to podařilo u 85 procent pacientů s detekovaným nádorem. Vyšší senzitivita testu se ukázala u nádorů v pokročilejším stadiu, konkrétně nádory ve stadiu IV dokázal test detekovat s 95,3% úspěšností. U nejranějších forem byla tato citlivost je 24,2 %. „Dřívější detekce nádoru a včasná intervence mohou značně zvýšit úspěšnost léčby nádoru,“ potvrzuje vedoucí experimentu Galleri Brian Nicholson z Oxfordu.

Původní útvar vznikl střetem dvou tektonických desek před 25 000 lety, mohutný výbuch o sedm set let později jej však zničil. Následovala celá vlna silných erupcí. 

Antika pod vrstvou popela 

Pak se ovšem Vesuv odmlčel a není tedy divu, že jej Římané považovali za zcela vyhaslý. Proto v sousedství hory, která tehdy měla tvar strmého kužele, postupně vybudovali Herculaneum, Pompeje a Stabie. Co se dělo dále, je všeobecně známé. V srpnu roku 79 n. l. došlo k ničivé explozi, která tato sídla doslova vymazala z mapy světa. Tragédie později vedla k nebývalému rozvoji zájmu o antickou civilizaci, protože zničená sídla přečkala věky jako pomyslná archeologická konzerva. I v následujících staletích došlo k celé řadě explozí, jejichž úhrnný počet není vůbec jistý. K roku 472 n. l. kronikář z 6. století Marcellinus Comes napsal: „Vesuv vyvrhnul své žhavé nitro, přeměnil den na noc a pokryl celou Evropu popelem."

Století kouře a ohně 

Přeskočme však celou řadu dalších explozí a přesuňme se až do počátku 20. století, kdy sopka začala chrlit proudy žhavé lávy a metat kameny do vzdálenosti několika kilometrů. Běsnící živel tehdy připravil o život stovky lidí a tisíce ztratily domov. Mnoho z nich pak hledalo úkryt v Neapoli, ale zkáza směřovala i tam. Historické sídlo totiž pokryl sopečný popel, který se po deštích změnil v takzvaný lahar. (Termín lahar pochází z Indonésie a popisuje tekutinu, která je svou konzistencí blízká tekutému betonu nebo hustému bahnu. Jedná se o směs popela, kousků ztuhlé lávy a vody). Vrchol znamenal 7. duben roku 1906. Fontány žhavého magmatu tehdy doprovázela zemětřesení, a sloupce horkého plynu a popela dosahovaly až do výšky neuvěřitelných 13 kilometrů. Ohnivé peklo skončilo až s posledními dubnovými dny. 

Panika světového formátu 

O hrůze, která tehdy zavládla, skvěle vypovídají články až ze vzdálených Spojených států. Přímo dne 7. dubna psaly noviny San Francisco Call: „Mnoho domů bylo opuštěno a zanecháno v husté mlze vulkanického popela. Obyvatelé vesnic v okolí sopky jsou k smrti vyděšení. Kostely jsou ve dne v noci plné lidí, kteří se modlí za zažehnání krize. Vesnické ženy z východní části hory donesly k proudům lávy sochu svaté Anny a přísahají, že se stal zázrak: žhavá láva sochu nepohltila!“ 

TIP: Mohli obyvatelé Pompejí katastrofu předvídat?

Sopka však stále neřekla své poslední slovo. Mezi lety 1913 a 1944 došlo k několika dalším výbuchům a nezbývá tedy než čekat, co přinese budoucnost. Případná erupce by totiž zasáhla až 3 miliony obyvatel.

Švýcarské šperkařství Jacob & Co představilo světu své hodinky v přepočtu za 432 milionů korun: Propracovaný „řemínek“ ze zlata zdobí výjimečné žluté diamanty, zatímco elegantní strojek je průhledný.

Na modelu pojmenovaném Billionaire Timeless Treasure neboli „miliardářův nadčasový poklad“ společnost pracovala tři a půl roku. Většina uvedeného času však padla na shánění extrémně vzácných drahokamů, jejichž dostupné celosvětové zásoby se s popsaným šperkem vyčerpaly… 

V polovině května 1945 ustupovaly z Balkánu jednotky Osy, které se na rakouské straně setkaly s 38. irskou pěší brigádou, spadající pod 6. obrněnou divizi. Chorvatští velitelé hned začali jednat s britskými důstojníky s cílem dojednat složení zbraní do spojeneckých rukou a vyhnout se tak partyzánskému zajetí. Britské velení tuto možnost odmítlo s tím, že je možná jedině kapitulace vůči jugoslávské armádě, a brigádní generál Thomas Scott dokonce hrozil Chorvatům užitím síly, pokud bezpodmínečně nesloží zbraně. Ještě téhož dne dopoledne se chorvatské jednotky skutečně vzdaly.

Úvodní část: Bleiburgské repatriace (1): Krvavé balkánské finále druhé světové války

Jeden mýtus

Mezitím do oblasti dorazily tři partyzánské brigády, čímž se Chorvaté dostali do sevření. Partyzánské velení taktéž zaslalo svým nepřátelům ultimátum, ti se ale mezitím začali vzdávat. Během následujících chvil došlo k několika drobným potyčkám. Z této situace vznikl později mýtus přiživený uprchlými ustašovci a jejich přívrženci, kteří události označují jako bleiburgský masakr. Existuje několik různých vysvětlení.

Partyzánské jednotky dle chorvatských svědectví zaútočily na kolonu v Bleiburgu minometnou a kulometnou palbou. Samotní jugoslávští velitelé na místě uváděli, že došlo ke střelbě z kulometu, jejímž výsledkem bylo 16 mrtvých. Současné historické bádání každopádně dokazuje, že v samotném Bleiburgu nedošlo k velkému masakru, a dostupné zdroje dokládají pouze jeden útok partyzánů na ustupující kolonu v dané oblasti. Nicméně svým dílem k vytvoření mýtu přispěli i samotní partyzáni, jejichž velení mluvilo o nasazení britských tanků k zastavení chorvatského postupu, což mělo za následek oběti na životech. Další svědectví sice potvrzují přítomnost britských obrněnců, ale nikoliv jejich reálné bojové nasazení. Skutečná kontroverze okolo Bleiburgu tak tkví hlavně v následných repatriacích zajatců zpět do Jugoslávie.

Otázka repatriace

Situace po kapitulaci byla poměrně delikátní. Britové nezastávali ohledně problematiky zajatců pocházejících z řad německých spojenců na Balkáně jednotný postoj. Na rozdíl od sovětských občanů, kteří měli být v případě zajetí následně repatriováni zpět do SSSR, nedošlo v případě Jugoslávie ke stanovení žádného univerzálního postupu. Začátkem května 1945 vydal britský premiér Winston Churchill příkaz veliteli 8. armády maršálu Haroldu Alexanderovi, aby kapitulace německých jednotek v regionu přijímali s tím, že jejich následný osud bude určen na mezivládní úrovni.

Britské armádní velení neočekávalo v prostoru Rakouska takovou situaci, při které by najednou bylo potřeba řešit osudy stovek tisíc lidí. Proto byl 13. května vydán rozkaz zastavit jejich další postup na sever, přičemž hraniční linií se stala řeka Dráva. V kontextu repatriací sovětských občanů vydalo velení 8. armády rozkaz předat veškerý zajatý vojenský personál jugoslávského původu do rukou jugoslávské armády. Proti tomuto kroku sice protestovali Američané, ale britské velení se mezitím 15. května domluvilo s jugoslávskou stranou.

Protichůdné rozkazy

Vzhledem k této dohodě pak došlo v Bleiburgu k odmítnutí chorvatské kapitulace do britských rukou. V praxi ovšem britští velitelé dostávali od svých nadřízených protichůdné pokyny ohledně vydávání zajatců. Velení V. sboru nejprve 17. května rozeslalo rozkaz o jejich neprodlené repatriaci do Jugoslávie s tím, že dotyční nesmějí být informováni o cílové destinaci. Ten samý den pak ještě dorazil rozkaz od maršála Alexandra, který podřízeným jednotkám ukládal evakuaci všech jugoslávských zajatců do severní Itálie.

Protichůdné pokyny se ještě několikrát opakovaly až do ukončení repatriací 31. května. Také svědectví zajatců dokládají různé verze průběhu repatriace, a to včetně použití síly. Velmi často jim byla jako cílová destinace slibována Itálie a objevil se i případ, kdy britský důstojník před odjezdem dotčeným zajatcům tvrdil, že v Itálii dostanou nové uniformy a budou využiti jako vojáci k dalšímu účelu. Není jasné, zda tato tvrzení představovala výsledek kreativity britských důstojníků nebo smíšení informací z protichůdných rozkazů.

Pochody smrti

Hned po britsko-jugoslávské dohodě začala ve dnech 16. a 17. května repatriace válečných zajatců do Jugoslávie. Britové připravili silniční a železniční transporty z internačních táborů na hranice a z míst, jakým byl například i Bleiburg, již přesuny organizovala převážně Jugoslávská armáda. Zajatci museli na hranicích utvářet velké kolony, které pak směřovaly do táborů rozesetých po celé Jugoslávii. Hned ze začátku celé akce začalo docházet k rozsáhlým excesům a masovým popravám.

Zajatcům byla po celou dobu pochodu odepřena voda a jídlo. Jsou doloženy případy, kdy strážní zastřelili ty, kdo se pokusili napít nebo již nedokázali jít dál. Kolony přicházely nejprve do přechodných táborů v okolí Mariboru, kde docházelo k rozdělování internovaných dle jednotky a roku odvodu. Zabíjení pokračovalo ještě ve větším měřítku právě na těchto místech. Mnoho mužů bylo z přechodných táborů odvedeno rovnou k jámám či protitankovým zákopům a tam zastřeleno. Zmiňme například masakr v Tenzu, kde bylo zabito přibližně 15 000 převážně chorvatských zajatců. Podobných událostí se během pochodů smrti staly v různém měřítku desítky. Partyzáni se místy uchylovali k brutálním praktikám, kdy zajatce topili nebo před smrtí mučili.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Stejný osud jako chorvatské vojáky čekal taktéž zajatce z řad Slovinců a Srbů. Dobře jsou zdokumentovány masakry v Kočevském Rogu a Barbarim rovu. Pochody a návazné transporty byly většinou organizovány jugoslávskou armádou za pomoci takzvaného Oddělení pro ochranu národa (Odjeljenje za zaštitu naroda), což byla obdoba sovětské NKVD. Masové hroby byly z rozkazu ministra vnitra likvidovány a masakry utajovány. Na světlo se vše dostalo až počátkem 90. let, kdy se také rozběhla rozsáhlá vyšetřování. Celkový počet obětí není znám. Historici a vyšetřovatelé však odhadují, že výsledné číslo se pohybuje v rozmezí od 70 000 do 100 000 mrtvých.

„Na těchto snímcích můžeme detekovat i ty nejslabší zdroje světla, jako například hvězdy mnohem méně hmotné než naše Slunce. Odhalují objekty, které dosud nikdo nespatřil,“ říká astronom Stefan Meingast z Vídeňské univerzity, hlavní autor nové studie publikované v časopise Astronomy & Astrophysics. „To nám umožní pochopit procesy, které přetvářejí plyn a prach na hvězdy.“

Hvězdy vznikají, když se hmotné oblaky plynu a prachu hroutí vlastní gravitací. Jak k tomu ale dochází, není detailně známo. Kolik hvězd se zrodí z jednoho oblaku? Jak jsou hmotné? Kolik z nich bude mít také planety?

Pátrání po neviditelných hvězdách

Aby odpověděli na tyto otázky, prozkoumali Stefan Meingast a jeho tým pět blízkých oblastí s probíhající tvorbou hvězd pomocí dalekohledu VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy), který pracuje na Observatoři ESO Paranal v Chile. Díky specializované kameře VIRCAM citlivé na infračervené záření se vědcům podařilo zachytit slabý signál přicházející z hloubi prachových mračen.

„Tyto mladé hvězdy zahaluje prach, proto jsou pro naše oči prakticky neviditelné. Pouze pomocí infračerveného záření můžeme nahlédnout hluboko do těchto mračen a vznikající hvězdy studovat,“ vysvětluje doktorandka a spoluautorka studie Alena Rottensteinerová.

Přehlídka VISIONS se zaměřila na oblasti s probíhající tvorbou hvězd ležící v souhvězdích Orion, Hadonoš, Chameleon, Jižní koruna a Vlk. Nacházejí se méně než 1 500 světelných let od nás a jsou tak mohutné, že na obloze zabírají značnou plochu. Zorného pole VIRCAM je široké jako tři Měsíce v úplňku vedle sebe, proto je tato kamera mimořádně vhodným nástrojem k mapování takto rozsáhlých oblastí.

TIP: Infračervený teleskop VISTA zkoumal tajemství Orionových oblaků

Během pěti let tým pořídil více než milion snímků. Jednotlivé záběry byly následně složeny do velké mozaiky, která odhaluje rozsáhlé panorama vesmírné krajiny. Detailně zachycuje tmavé skvrny tvořené kosmickým prachem, zářící oblaky plynu, nově zrozené hvězdy a vzdálené hvězdy Mléčné dráhy na pozadí. Vzhledem k tomu, že stejné oblasti byly pozorovány opakovaně, umožní data z přehlídky VISIONS astronomům studovat také vlastní pohyb mladých hvězd.

Tým výzkumníků a dobrovolníků ve službách Floridského přírodovědného muzea zaznamenal významný úspěch na paleontologické lokalitě Montbrook Fossil Dig, která se nachází poblíž města Williston na severu Floridy. Badatelé na tomto místě objevili dávný třetihorní „sloní hřbitov,“ který pochází z doby asi před 5,5 miliony let, ze závěru období miocénu.

Označení „sloní hřbitov“ je pochopitelně poněkud zavádějící, protože dnešní sloni v té době ještě neexistovali. Ve skutečnosti šlo o jejich předky − gomfoteria (rod Gomphotherium), dnes již dávno vyhynulé chobotnatce. Tito velcí savci vybavení čtveřicí rovných klů se kdysi hojně vyskytovali na většině kontinentů. Nejprve se objevili v Africe, a poté se rozšířili v Evropě a v Asii, až nakonec překročili Beringovu úžinu a doputovali do Severní Ameriky.

Největší živočich Floridy všech dob

Badatelé nejprve nacházeli úlomky a jednotlivé kosti gomfoterií, což není nic zvláštního. Pak ale narazili na celou nohu a brzy z toho byla kompletní kostra velkého jedince. Jde o fantastický objev, který dost možná zahrnuje největšího živočicha, jaký kdy byl objeven na Floridě.

„Takový nález se povede jednou za život,“ rozplývá se Jonathan Bloch, kurátor paleontologické sbírky obratlovců Floridského přírodovědného muzea. „Už je jasné, že jde o nejvíce kompletní kostru gomfoteria té doby z území Floridy a jednu z nejlépe zachovalých koster těchto chobotnatců v celé Severní Americe.“

TIP: Britští amatérští lovci fosilií objevili hřbitov mamutů stepních

Později badatelé narazili na další kostry − vedle kostry dospělého gomfoteria zde objevili i kostry nejméně sedmi mláďat. Zvířata zřejmě nezahynula všechna společně, ale během delšího časového úseku (pravděpodobně několika set let) na stejném místě. Paleontologové odhadují, že dospělý jedinec byl zhruba stejně velký jako dnešní sloni afričtí (2,4 metru). Samotná lebka s kly měří na délku přes 2,7 metru.

Nejčastější laické vysvětlení náhlých zažívacích potíží zní: „Asi jsem něco špatného snědl.“ Zvracení, průjem a bolesti břicha však nepředstavují reakci na potravinu samotnou, nýbrž na bakterie, které ji kontaminovaly. Ačkoliv kyselina chlorovodíková vytváří v žaludku mimořádně neprostupnou bariéru, některé mikroorganismy ji dokážou překonat a dostat se až do střev, kde se poté množí a produkují toxiny. 

Reakce imunitního systému přichází, teprve když nevítaní návštěvníci naruší střevní sliznici: Pak vzniká zánět a tkáň natéká, což se projeví nepříjemnými symptomy a tělesnou slabostí. Přebytečná voda spolu s elektrolyty odchází z těla v podobě průjmu a některé toxiny zřejmě mohou také podráždit bloudivý nerv, aktivující v mozku centrum zvracení.

TIP: Riskantní menu: Pětice potravin, u kterých se vyplatí zpozornět

V některých případech může otrava jídlem vést k závažným komplikacím, zejména u malých dětí, starších osob nebo osob s oslabeným imunitním systémem. V extrémních případech může otrava jídlem vyvolat selhání orgánů nebo dokonce ohrozit život.