Odstřelovači jsou do značné míry samostatně působící vojáci. Proto se mezi ně hodí individualisté a lidé z národností, které nežijí příliš těsně blízko sebe, ne-li přímo v kmenové či rodové komunitě. Snajpr je často osobnost, která má blíž k bojovníkovi či válečníkovi než k řadovému pěšákovi bojujícímu v houfu.

Bojovník musí mít nejen svaly a výcvik, ale i odvahu, schopnost rychlého rozhodování, improvizace a především správnou mentalitu, která je zčásti dána geneticky. Efektivního odstřelovače jako špičkového bojovníka tedy nelze vycvičit, pokud konkrétní jedinec nemá odpovídající odvahu, inteligenci, mentální předpoklady, dostatečnou úroveň vzdělání a vhodnou dřívější praxi.

Historii odstřelovačů a jejich výcviku lze z hlediska vývoje a vzájemně se ovlivňujícího vztahu techniky a taktiky rozdělit na tři období. První od 17. do druhé poloviny 19. století, druhé do poloviny 80. let 20. století a třetí trvá dosud. Přechod k třetímu období však začal v průběhu asymetrické války ve Vietnamu na přelomu 60. a 70. let. My se budeme zabývat částí druhé epochy.

Zrod odstřelovačských škol

Před první světovou válkou specializované školy neexistovaly. Prostě byli vybráni střelci s praxí a z nich případně tvořeny jednotky a útvary. V jejich rámci se předávaly informace a probíhal výcvik. Jednalo se tedy o jakousi školu života – výcvik praxí za chodu. V podstatě tyto školy představovaly kursy a pod samotným pojmem „škola“ bychom si mohli spíše představit přístupy k výcviku v různých armádách.

První organizované kroky učinili pravděpodobně Britové po „vítězství“ v búrské válce po roce 1902, když zahájili výcvikovou kampaň s cílem vychovat národ střelců. Převahu získali v počátečním období bojů první světové války Němci, kteří urychleně vytvořili z lovců prapor ostrostřelců a disponovali kvalitními puškohledy, kterých zabrali na 20 000 od civilistů. V příručce pro německé snajpry z roku 1915 se říká:

„Palebné postavení odstřelovače není vázáno na pozici jeho jednotky. Po bojišti se pohybují samostatně, dle vlastního uvážení, s cílem zasažení hodnotných cílů. Odstřelovač pozoruje pozice nepřítele dalekohledem a do svého zápisníku si poznamenává výsledky svého pozorování, spotřebu střeliva a výsledky střelby.“ Tyto věty platí dodnes.

Výcvik pro obranu

V britské armádě vznikl první pluk odstřelovačů až v roce 1915. Britskému majoru Hesketh-Prichardovi se také podařilo zlomit odpor konzervativních štábních důstojníků a u francouzského města Béthune založil (pravděpodobně historicky první) armádní školu pro odstřelovače. Kurs trval 17 dnů a hlavní náplní byly důkladná znalost zbraně a jejích možností, maskování, skryté pozorování, čtení z mapy a orientace v terénu.

Přibližně ve stejné době vznikla u skotských Lovat Scouts jednotka snajprů. Jednalo se 200 lovců, již se stali instruktory vybraných vojáků jako budoucích vojenských odstřelovačů. Výcvik probíhal ve frontovém pásmu a kromě střelby se muži učili využití maskovacích obleků a sítí a budování skrytých postavení. Mimo to dokázali také vyrábět věrohodně vyhlížející figuríny (některé byly pohyblivé a dokonce kouřily) a řadu jiných falešných cílů.

Snajpři tehdy často působili samostatně, především ze zákopů a na území nikoho. Přidanou hodnotou jejich práce bylo pozorování a průzkum. Právě tehdy se začala formovat specializace průzkumník-odstřelovač. Zároveň se prosadila standardní základní jednotka tvořená dvojicí snajpr-pozorovatel, přičemž oba mohli mít odstřelovačský výcvik a střídat se, nebo zkušenější pracoval jako školitel. V období statické zákopové první světové války působili odstřelovači převážně v obraně, čemuž odpovídal i výcvik.

Sovětský náskok

V meziválečném pacifistickém období poklesl (nejen) o odstřelovače zájem. V Británii se jejich počet snížil na osm v pěším pluku. V Německu a USA oficiálně zmizeli, ale skutečnost byla jiná. Americká námořní pěchota požadovala vysokou střeleckou dovednost každého vojáka, k čemuž orientovala i výcvik. Rovněž v rámci německého Reichswehru měla každá rota ve výzbroji 12 opakovaček Mauser 98 s dalekohledy 

a k nim museli logicky existovat vycvičení střelci. O výcvik snajprů se systematicky starala pouze Rudá armáda, která navíc pořádala soutěže o Vorošilovův střelecký odznak. Ten získalo do roku 1939 šest milionů vojáků. Dále spolupracovala s masovou brannou organizací OSOAVIACHIM, jež cvičila mimo jiné ve střelbě mládež – muže i ženy. Všichni sice neměli úroveň snajprů, ale stali se vytrénovanými střelci se schopností dosahovat zásahů na vzdálenosti zhruba 400 m.

Z hlediska zařazení a střeleckých schopností existovaly v Rudé armádě dvě skupiny odstřelovačů. Jedna spadala pod zálohy vrchního velení, zatímco druhá patřila organicky do pěších a jezdeckých jednotek, čemuž odpovídal i výcvik. Před vypuknutím druhé světové války tak bylo připraveno v záloze množství dobrých střelců a ve službě 60 000 snajprů. Rovněž se při výcviku využívaly zkušenosti z občanské války ve Španělsku, kde působili odstřelovači i několik dnů v terénu, a dařilo se jim ovlivňovat taktickou situaci až do úrovně praporu.

Zkušenosti z nepříliš úspěšné války s Finskem a s jeho špičkovými střelci vedly k rozšíření výcviku sovětských snajprů o boj v zimním terénu a volnějšímu režimu jejich činnosti. Zároveň se prosadilo nasazení odstřelovačů v útoku, kde nejprve z předsunutého skrytého postavení a následně za pohybu vpřed z křídel podporovali palbou na vybrané cíle svoji jednotku.

Opětovný zájem o snajpry

Změnu oproti první světové válce představovala pohyblivost armád, a proto se se snajpry zpočátku moc nepočítalo. Němci a Britové zahájili jejich systémové školení až v průběhu roku 1941. V Anglii zajišťovali výcvik nejprve veteráni Lovat Scouts. První škola vznikla v Bisley s cílem opět školit periodicky vzdělávané instruktory, kteří měli působit u pěších jednotek jako lektoři vybraných střelců. Následně založili Angličané další školy, mimo jiné i v Palestině a Itálii.

Zvláštností se staly kursy speciálních jednotek, např. Commandos, kde se kladl zvýšený důraz na krytí v terénu i střelecké umění. Konaly se ve skotském členitém terénu a součástí byl i lov jelenů. V Německu vzniklo škol hned několik, ta nejznámější se nacházela v Zossenu a vedly ji Waffen SS. Obsah kursů se od doby první světové války prakticky nezměnil, jednalo se o techniku (zbraně, dalekohledy, munici) a taktiku (pozorování, maskování, orientace a pohyb v terénu).

Avšak oproti dřívějšku se začaly používat instruktážní filmy. Velká část bojů probíhala v městské aglomeraci, kde se vyskytovalo mnoho úkrytů, a palba se vedla na menší vzdálenosti. Rudá armáda organizovala kursy odstřelovačů přímo v ruinách Stalingradu v průběhu bojů, kde je vedl legendární Vasilij Zajcev.

Pro boj v džungli

Americké ozbrojené síly zpočátku nechávaly výcvik snajprů na jednotkách, kde tvořili organickou součást rot. Problém však spočíval především v malém rozsahu výcviku – tyto mnohdy krátkodobé kursy se zaměřovaly pouze na střelbu. Následně organizovaly paralelně kursy odstřelovačů armáda i námořní pěchota. Mariňáci měli náskok a zřídili si škol několik.

TIP: Kterak zmást lovce: Jaké jsou možnosti ochrany před odstřelovači?

Obsah pětitýdenního kursu tvořilo též maskování, pořizování situačních náčrtků i čtení leteckých snímků a absolventi nesli označení průzkumný odstřelovač. Na rozdíl od armády se u nich předpokládal vyšší stupeň samostatné činnosti. Obsah kursů ovlivnily boje v nepřehledné pacifické džungli, které probíhaly na malé vzdálenosti. Světové války vytvořily širokou znalostní základnu, z níž čerpaly školy odstřelovačů za válek v Koreji i Vietnamu.

Šumperáky u nás vyrůstaly jako houby po dešti. Někdy stojí izolovaně, někdy se hned vedle sebe natěsnalo dílo hned několika stavebníků. Kolik jich u nás napočítáme? Odhaduje se, že asi pět tisíc.

Jako po dešti

Popularita domu typu „V“, jak zněl jeho oficiální název, dosáhla do všech koutů bývalého Československa. Množství šumperáků najdeme na severní Moravě, kde se ostatně objevily poprvé. A z tohoto „epicentra“ se lavina zájmu rozšířila dokonce i za hranice. Víme o tom, že varia­ci rodinného domku made in Czechoslovakia bychom nalezli i v Polsku, byť tam se jedná spíše o raritu.

Snad ještě obdivuhodnější než počet šumperáků je však délka éry, po níž o výstavbu tohoto domu projevovaly české rodiny zájem. První realizace bychom nalezli zejména v okolí Šumperku, kde se objevovaly už od poloviny šedesátých let. Proč právě zde? V tamním stavebním podniku působil duchovní otec celého projektu – Josef Vaněk. Ještě po polovině osmdesátých let znamenal šumperák pro poslední šťastlivce splněný sen o vlastním bydlení. Dvacet let na čele popularity – to je výjimečné v jakémkoli oboru lidské činnosti, v architektuře obzvlášť.

Po domácku

Pro posouzení kvalit či nedostatků projektu je nutné si uvědomit, kdy vznikal. Komunistický režim měl k privátnímu bydlení do jisté míry rozporuplnný postoj. Na jedné straně preferoval kolektivní typ života, na druhé straně se mu hodilo, že až notoricky omílaný problém nedostatku výstavby nových bytů pomáhali lidé řešit takříkajíc na vlastní pěst. Kdo se dokázal zařídit sám, nereptal na bytovou krizi. Stavělo se tedy poměrně hodně. Uvádí se, že od padesátých do sedmdesátých let bychom každý rok napočítali asi 20 tisíc nových rodinných domků.

Problém byl v tom, že vznikaly v naprosté většině bez účasti architekta. Jednoduše se prostě vycházelo ze starších vzorů, které se mnohdy zjednodušovaly. Oko estétů trpělo. Ne, že by domácí teoretici nevzhlíželi k zahraničním architektonickým trendům, obzvláště severským. Do praxe se to ale příliš nepromítlo. Až terasové a atriové domy prolomily ledy.

Když se objevil šumperák, mohli zájemci projektantovi doslova utrhat ruce, aby od něj dostali projektovou dokumentaci. Autor Josef Vaněk si mohl připadat doslova jako popová hvězda. Jezdili za ním do Šumperka lidé z celé republiky a on se je zpočátku snažil uspokojit dokonce i osobní účastí na stavbě. Postupně dokonce na přání stavebníků vypracoval několik variant, které se v detailech lišily. Například mohly nabídnout místo jednoho hned dva dětské pokoje. A pokud zájemce zamýšlel užívat dům pro dvougenerační bydlení, dalo se hospodářské přízemí změnit k obytným účelům.

Klady a zápory

Co lidi na novince tak přitahovalo? Šumperák nabízel možnost, jak bydlet poměrně levně, ale přitom moderně. Stavbu navíc do značné míry zvládali i amatéři v oboru. Projekt se zlevnil už tím, že nebyl podsklepen – dům sice míval sklípek, ale na úrovni terénu. Automobilisté zajásali při představě, že budou vlastnit vytápěnou garáž přímo v útrobách nemovitosti. Dům také zabíral malou plochu, takže mělo smysl ho realizovat i na menším pozemku a stále zůstával k dispozici prostor pro zahrádku.

Zvláště ženám nepochybně imponovala řada interiérových prvků, jako například prosklená stěna s poličkami oddělující obývák a jídelnu. Na druhou stranu právě tento prvek představoval značnou komplikaci, protože bylo nutné si ho nechat na zakázku vyrobit. Potíž nastala například také s netypickými kruhovými okénky, která se ale líbila tak, že námaha stála stavebníkům za to. Šumperácké tvarosloví se stalo ve své době tak oblíbené, že ho někdy zcela absurdně najdeme například na chatičkách v zahrádkářských koloniích. Tím se dostáváme ke stinným stránkám popularity tohoto projektu. 

Ovlivňoval obecný vkus, a protože prvky ze šumperáku bývaly mnohdy používány nevhodně, samotný dům začal být někdy vnímán jako symbol nevkusu. Největší vinu na tom měla samozřejmě osobní iniciativa některých stavebníků, kteří si dům vylepšovali různými detaily. Po svém například řešili zábradlí na balkoně, okénka na garážových vratech nebo třeba obklady. Doslova fenomenální úspěch tak provázela paradoxně vlna skepse, kterou později přiživily i časté porevoluční a mnohdy nevhodné úpravy jednotlivých objektů. Na dříve stylově čistých stavbách se objevovaly cizorodé detaily, s jejichž pomocí se vlastníci snažili držet krok s dobou. Po roce 1989 se jim totiž nabízely nové možnosti a stavební materiály. Nové a pestré trendy způsobily, že šumperák lidé vnímali jako symbol minulosti. S postupem času ale opět získával u veřejnosti uznání.

Pokud jde o technické nedostatky, můžeme zmínit například úzký balkon. Tento handicap zmiňuje v souvislosti se šumperákem i odborná literatura. Diskutabilní využití měla také krytá terasa před vchodem. Většinou ji totiž majitelé umístili na straně přiléhající k silnici, takže pokud ji snad kdysi architekt zamýšlel jako prostor ke klidnému posezení, realita se s původním záměrem dosti míjela. Mnozí stavitelé tak namísto terasy volili variantu se zazděným prostorem rozšiřujícím interiér domu. Asi největší problém pro život domácností však představovalo to, co paradoxně zájemce lákalo možná nejvíc. Prosklená čelní stěna, z níž v patře vedly dveře na balkon. Jistě, vypadala efektně a nabízela prosvětlený prostor, o jaký by stál snad každý. Na druhé straně právě toto řešení vedlo k tomu, že hlavní obývací plochu oddělovala od vedlejší místnosti (často ložnice) pouze roztahovací stěna, což samozřejmě v mnohých situa­cích narušovalo intimitu a komfort bydlení. A jednoduše to napravit nešlo – pokud by se místo lehké stěny postavila zeď, nešlo by ji napojit ke skleněnému oknu na balkon.

Design

V souvislosti se šumperákem se skloňuje takzvaný bruselský styl. Doslova ikonickými prvky se staly jeho šikmé linie nebo rám kolem balkonu. Jak moc byl ale Vaňkův návrh originální? A kde se případně inspiroval? On sám přiznával, že ho zaujal konkrétní dům stojící kdesi ve Švédsku. Odborníci však srovnávají šumperák také s návrhem víkendové chaty Jiřího Suchomela spojeného se sdružením inženýrů a architektů v Liberci (SIAL). Na první pohled vidíme i jeho příbuznost s rodinným domem, který v Litovli realizoval Vladimír Kalivoda. Najdeme dokonce konkrétní stavby, kde se Kalivodův a Vaňkův projekt prolínají. Šumperák zkrátka můžeme považovat za produkt spjatý se svou dobou, své konkurenty však co do popularity jednoznačně předčil.

TIP: Šedivé dědictví komunismu: Dlouhá historie československých paneláků

K jeho prestiži jistě přispívá, že i v našich podmínkách reálného socialismu se projektantovi podařilo držet krok se zahraniční architekturou. Například v díle brazilského architekta Oscara Niemeyera můžeme najít řadu obdobných prvků. Když se dnes rozhlédneme po našich ulicích, nalezneme řadu příkladů, kdy byl šumperák necitlivě rozšířen či upraven. Na druhou stranu svou životaschopnost potvrdil v případech, kdy naopak i po modernizaci zůstal stylově čistý. 

Začátek pracovního týdne nebývá příliš oblíbeným. Rizikovost pondělků nově potvrzují i irští kardiologové, kteří během nedávného výzkumu zjistili, že přinejmenším v Irsku a Severním Irsku se nejzávažnější případy infarktů objevují právě v pondělí.

Odborníci sdružení Belfast Health and Social Care Trust a univerzity Royal College of Surgeons in Ireland analyzovali data celkem 10 528 pacientů, kteří byli přijati do nemocnic v Irsku a v Severním Irsku v letech 2013 až 2018 s nejvážnější formou infarktu. Výzkum kardiologové v těchto dnech představili na výroční konferenci Britské kardiologické společnosti.

Pondělní infarkty

Za nejvážnější případy lékaři považují případy infarktu myokardu s ST elevacemi (STEMI, podle anglického ST Elevation Myocardial Infarction). Badatelé zjistili, že nejvíce případů tohoto typu infarktu připadá v Irsku na pondělí. „Nalezli jsme silný vztah mezi výskytem infarktů STEMI a začátkem pracovního týdne,“ upřesňuje Jack Laffan z Belfast Health and Social Care Trust.

„Podobné zprávy se objevovaly již dříve, ale tento fenomén zatím nebyl podrobně prozkoumán. Příčiny zřejmě zahrnují celou řadu faktorů, přičemž významnou roli nejspíše hraje cirkadiánní rytmus.“ Podle všeho nejde o prostý stres z práce. To by se infarkty vyskytovaly v pracovních dnech zhruba stejně často.

TIP: Nebezpečná práce: Příliš dlouhá pracovní doba zabije tři čtvrtě milionu lidí ročně

Reálnější je vliv posunů doby spánku, které jsou charakteristické pro víkendy. Podobný výkyv ostatně lékaři pravidelně zaznamenávají i při každoročních přechodech na letní a zimní čas. Nemalý vliv by mohla mít i psychika. Návrat do pracovního procesu může být pro mnoho lidí stresující. Ať už jsou příčiny zvýšeného výskytu infarktu myokardu jakékoliv, nejde o pouhou zvláštnost. „Ve Velké Británii je hospitalizovaný pacient se závažným infarktem každých pět minut,“ uvádí profesor Nilesh Samani z nadace British Heart Foundation. „Je proto důležité rozluštit mechanismy infarktu a pochopit, jak vlastně infarkt vzniká, abychom jim mohli účinněji předcházet.“

Jídlo a především jeho kvalita v nemalé míře rozhodují o tom, jak se cítíme. Je to důležité tady na Zemi a ještě mnohem důležitější to bude během dlouhodobých vesmírných misí, kde spolu budou muset vycházet malé skupiny lidí v extrémně stresujících podmínkách. Právě to je důvodem proč Evropská kosmická agentura (ESA) vyvíjí kosmickou „fritézu“.

Vaření na Zemi nám přijde zcela samozřejmé, alespoň pokud jde o technickou stránku věci. Ve vesmíru je to ale jiná káva. Procesy, nad kterými se doma v kuchyni ani nepozastavíme, jsou ve skutečnosti výslednicí poměrně složité fyziky a chemie, které v prostředí mikrogravitace mohou, ale také nemusejí, fungovat. 

Hranolky na orbitě

„Zeptejte se kteréhokoliv šéfkuchaře a potvrdí vám, že vaření je doslova věda,“ líčí Thodoris Karapantsios z Aristotelovy univerzity v řeckém Thessaloniki, který s kolegy testoval experimentální zařízení pro smažení ve vesmíru během parabolických letů simulujících stav beztíže. Výsledky svých testů vědci zveřejnili v odborném časopisu Food Research International.

Experimentální „fritéza“ pro smažení hranolek v mikrogravitaci. (foto: ESA, CC BY-SA 4.0)

Vědci vyvíjená kosmická „fritéza“ je zabezpečená proti únikům horkého oleje za letu a je vybavená vysokorychlostní kamerou s vysokým rozlišením. Badatelé s její pomocí sledovali bubliny vznikající při smažení a jejich chování, což je zásadní pro proces smažení. Rovněž zkoumali teplotu oleje a teplotu smažených brambor.

TIP: Salát vypěstovaný na oběžné dráze je stejně dobrý jako ten ze Země

Ukázalo se, že bubliny při smažení v mikrogravitaci se chovají velmi podobně jako při smažení na Zemi. Ještě sice bude nutné dalšími experimenty doladit detaily, zatím vše ale nasvědčuje tomu, že astronauti budou mít během vesmírných výprav možnost vylepšit si, v rozumné míře, jídelníček také smaženými dobrotami.

HMS Venerable byla letadlová loď třídy Colossus Royal Navy. Do služby Britské tichomořské flotily vstoupila 17. ledna 1945 a sloužila tak jen několik posledních měsíců 2. světové války. V roce 1948 byla HMS Venerable prodána do Holandska a přejmenována na HNLMS Karel Doorman.

Předchozí část: Letadlová loď HMS Venerable (2): Pod třemi vlajkami na širém oceánu

Nejblíže bojovému nasazení měla loď v roce 1960, kdy mířila k ostrovu Nová Guinea, jenž se stal předmětem napětí mezi Nizozemím a Indonésií, činící si nárok na západní polovinu ostrova, kterou tehdy kontroloval Amsterdam. Indonésie plánovala vojenskou invazi, jež měla zahrnovat i útoky na loď Karel Doorman pomocí bombardérů Tu-16KS-1, nesoucích řízené rakety Kometa. Proběhlo i několik ozbrojených incidentů, poté se ale napětí uklidnilo a letadlová loď nakonec do boje nezasáhla.

Plavba směr Jižní Amerika

Po skončení nizozemsko-indonéské krize se změnila i hlavní úloha nizozemského nosiče Karel Doorman, neboť v rámci NATO se měl uplatňovat zejména coby protiponorková platforma. Hlavními typy letecké techniky se tedy staly již zmíněné letouny S-2 Tracker a vrtulníky S-55, kterých pak na palubě sloužilo celkem 14 kusů. V zájmu zvýšení efektivity těchto operací padlo rozhodnutí nosič přestavět, a tak se Karel Doorman roku 1964 dočkal úhlové paluby s odklonem osm stupňů. Byl přestavěn i jeho velitelský ostrůvek a loď dostala také nové výtahy, nový parní katapult a moderní nizozemské radary, jež se staraly o vyhledávání, sledování a identifikaci vzdušných a hladinových cílů. Bojové letouny Sea Hawk a Avenger se pak přesunuly na zem a Karel Doorman sloužil jako protiponorkový nosič v Atlantiku. Tuto roli zastával do dubna 1968, kdy jej těžce poškodil požár v kotelně.

Vzhledem k mezinárodní situaci už se stejně předpokládalo jeho brzké vyřazení, takže havárie tento proces jen urychlila a o poškozenou loď projevila zájem Argentina. Ta již vlastnila jeden nosič třídy Colossus, který dostal jméno Independencia, modernizovaný Karel Doorman by však znamenal výrazný nárůst schopností argentinského námořnictva. Poškozené plavidlo tedy obdrželo novou pohonnou soustavu z nosiče HMS Leviathan a dne 1. září 1969 odplulo do Argentiny. 

Její námořnictvo dalo této lodi nový název ARA Veinticinco de Mayo (někdy také v podobě 25 de Mayo, tzn. „25. květen“, což je datum vrcholu argentinské revoluce proti Španělsku v roce 1810). Zastaralý nosič Independencia byl v roce 1970 přesunut do zálohy a na palubu nového plavidla se přemístila jeho letecká skupina, jež tehdy zahrnovala zejména stíhací stroje F9F Panther a F9F Cougar. V průběhu 70. let prodělal nosič několik modernizací, takže dostal mimo jiné komunikační systém Ferranti CAAIS, díky němuž mohl komunikovat s argentinskými torpédoborci Typ 42. V letech 1980–1981 proběhly také úpravy letové paluby, katapultů a přistávacích zařízení.

Přípravy na boj o ostrovy 

Argentinci totiž zamýšleli i další důležité rozšíření letecké skupiny lodě Veinticinco de Mayo. Typy Panther a Cougar byly v 70. letech vyřazeny a na jejich místo přišly novější stroje A-4Q Skyhawk, kromě nichž si ambiciózní jihoamerická země pořídila i již zmíněné protiponorkové letouny S-2 Tracker a také vrtulníky AS-61D Sea King. 

Zásadní posílení ale měly přinést francouzské stíhací bombardéry Dassault Super Étendard, jež si Argentina objednala zejména coby nosiče protilodních řízených střel AM39 Exocet. Dříve těsné vztahy s Velkou Británií se totiž výrazně zhoršovaly, jelikož argentinská vojenská vláda stále více projevovala svůj zájem o sporné souostroví Falklandy. Málokdo tehdy tušil, že se schyluje k válečnému konfliktu, ale argentinští plánovači dobře chápali, že v takovém případě nutně potřebují nástroje k eliminaci britské flotily. Kombinace nosiče Veinticinco de Mayo, letounů Super Étendard a střel Exocet měla plnit přesně tuto úlohu. 

Naštěstí pro Brity se však vojenská junta v Buenos Aires ukázala jako příliš netrpělivá. Zmíněné úpravy letové paluby a dalších prvků měly umožnit starty a přistání strojů Super Étendard, ale při zkouškách vyšla najevo řada problémů, kvůli nimž se tyto operace jevily jako riskantní. Základ letecké skupiny Veinticinco de Mayo tedy nadále tvořily jen stroje A-4Q Skyhawk, kdežto letouny Super Étendard startovaly ze země. Navíc se jich v Argentině nalézal pouze omezený počet, což platilo i o střelách Exocet. 

Navzdory tomu se junta rozhodla provést invazi na Falklandy. Letadlová loď se jí zúčastnila, avšak svá letadla do útoku nevyslala, neboť sloužila jen pro dopravu vojáků. Situace se ale dramaticky vyvíjela, protože Britové se rozhodli získat ostrovy zpět. Do jižního Atlantiku vyslali operační svaz, do něhož patřily i britské jaderné ponorky, z nichž jedna (HMS Splendid) dostala úkol sledovat a v případě potřeby i potopit Veinticinco de Mayo. Nosič hlídkoval severně od ostrovů a chystal se uskutečnit letecký útok proti britským plavidlům.

Na mušce britské ponorky 

Argentinský letoun S-2 Tracker lokalizoval svaz Jejího Veličenstva a stroje A-4Q Skyhawk se již chystaly ke vzletu. Operace měla začít ráno 1. května 1982, leč Argentincům se poté již nepovedlo určit přesnou pozici britských plavidel, a tudíž byl útok odvolán. Následujícího dne britská ponorka HMS Conqueror potopila argentinský křižník General Belgrano, což vyvolalo v Buenos Aires paniku, neboť panovaly obavy, že další na řadě bude letadlová loď. Nejednalo se o obavy neoprávněné, jelikož ponorka HMS Splendid již nosič lokalizovala. Podle toho, co později uvedl britský admirál John „Sandy“ Woodward, jenž tehdy velel britskému svazu, byl na následující noc plánován torpédový útok na Veinticinco de Mayo. Právě z něj mělo argentinské velení velký strach, takže nosič z jeho pozice okamžitě odvolalo zpět do přístavu, kde strávil zbytek falklandského válečného konfliktu.

TIP: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy

Jeho letouny A-4Q Skyhawk startovaly ze země a útočily na britské lodě. Nabízí se otázka, zda mohl argentinský nosič výrazněji změnit průběh či výsledek války, například pokud by již dokázal nasadit i letouny Super Étendard s Exocety. Ty totiž mohly přivodit ztráty, které by Britům dosti zkomplikovaly další vedení operací. Francouzské stíhací bombardéry však zahájily palubní operace až roku 1983 a v témže roce dostal nosič i nový komunikační systém SEWACO. V této podobě se ale plavil jenom tři roky, protože od roku 1986 se kvůli problémům s motory stal prakticky neschopným provozu. Až v 90. letech se Argentina rozhodla pro opravu nosiče, který měl dostat nové plynové turbíny, ale to už zemi zasáhla těžká ekonomická krize a na tento plán zkrátka nebyly peníze. V roce 1997 proto nosič Veinticinco de Mayo formálně opustil službu a roku 2000 byl prodán do Indie k sešrotování. Tak skončila pestrá kariéra plavidla, které se dá vlastně označit i za němého svědka rozpadu koloniálního systému.

Na konci 19. století probíhá největší migrační vlna z evropských zemí, do které se jen mezi lety 1821–1932 zapojilo 32 244 000 lidí směřujících do Spojených států. Ty se pro ně staly symbolem nového začátku.

Dobrá kuchařka je poklad! 

Příchozí sem míří, aby našli lepší život pro sebe, své rodiny i potomky. Migrace však přináší i větší výskyt nejrůznějších nemocí, jako jsou spalničky, obrna, nebo břišní tyfus. Zatím proti nim neexistuje široce využitelná vakcína, o prevenci se toho moc neví, jejich následky jsou však zničující. Proč jen bůh lidstvo tak trestá? A za co? Následkem strachu se šíří nejedna povídačka. Například se vykládá, že tuberkulóza je způsobována hříšným sebeuspokojováním! 

A přesně v tuto dobu žije v New Yorku i imigrantka Mary Mallonová. Z domova ji před lety vyhnala chudoba a hlad. Mladá, teprve čtrnácti- či patnáctiletá dívka se proto sama v nejnižší třídě zaoceánského parníku vydala do země zaslíbené, kde toužila spokojeně žít a pracovat. Podle dochovaných svědectví to byla docela pohledná žena. Možná trochu oplácaná, ale s hezkým obličejem, plnými ústy a výraznou bradou. Klidně mohla dělat obyčejnou uklízečku u bohatých rodin jako většina ostatních nevzdělaných holek. Mary si ale troufala na víc. Platila totiž za výbornou kuchařku, což bylo o dost lépe placené povolání. A tak jediné, co mladá žena potřebovala ke štěstí, byly reference od zaměstnavatelů. 

Horečky a vyčerpání 

Jedním z nich byl i bankéř Charles Henry Warren. Ten hledal pro svou rodinu schopnou hospodyni, která by se postarala o kuchyň v pronajatém domě v Oyster Bay. A Mary se snaží, jak je to jen možné. Tohle je šance, kterou nesmí promarnit! Jenže místo idyly se z krásného pobytu stává horor. Jako první se nečekaně roznemůže jedna ze zaměstnavatelových holčiček a přivolaný doktor diagnostikuje břišní tyfus. Vzápětí onemocní i dvě služebné, manželka pana Warrena, zahradník, a nakonec druhá dcera… V rodině zavládne panika a z chaty se stává lazaret. Nenahraditelná Mallonová však dělá, co může. Vaří, obsluhuje nemocné a všemožně se jim snaží ulevit. Nakažení mají horečky, jsou vyčerpaní a na břiše se jim objevují narůžovělé fleky. Starostlivá Mary by si jistě ani ve snu nedokázala představit, že důvodem, proč je všem tak zle, je právě ona. 

Nemoc ve zdravém těle 

Majitel letní chaty pan Thompson tuší, že bude muset zasáhnout. Jinak tu svou krásnou nemovitost už nikdy nepronajme. Musí se přijít na příčinu nákazy! Vyšetřování je ale téměř bezvýsledné, alespoň dokud se neobjeví hygienik George Soper. Ten jako první vyslovuje názor, že by oním spouštěcím mechanismem mohla být jediná zdravá osoba v domácnosti, ta schopná, kyprá a milá kuchařka. Na základě jejích doporučení lehce dohledává, že i v domácnostech, kde pracovala dříve, se rozšířil břišní tyfus. Mladá žena do té doby vystřídala oficiálně sedm zaměstnavatelů a u svých nadřízených nakazila až na 22 lidí. Možná bylo ale nemocných více a dost možná nechyběli ani mrtví. 

Tyfová Mary uniká! 

Než však odborník dokončuje své pátrání, má už Mary nového zaměstnavatele. Soper je ale hnán touhou po poznání, a tak zahajuje téměř detektivní práci! Kuchařku nachází v jejím novém působišti a žádá ji, aby se podrobila vyšetření, které by určilo správnost jeho hypotézy. Mary tato prosba k smrti vyděsí. Považuje ji za nemravný osobní útok, je přece svobodnou ženou bez rodiny a cizinkou. Jistě ji budou chtít vyhostit! Odebrání vzorků krve, moči a stolice proto rázně odmítá a v záchvatu hysterie se prý Soperovi brání vidličkou na porcování masa. Nikdy žádnou nemocí netrpěla, tak proč tohle všechno? V té době neexistuje zákonná povinnost, která by umožňovala odvézt proti její vůli podezřelou osobu do nemocnice. I tak se to ale nakonec povede. A Mary odborníkům naivně přizná i to, že považuje mytí rukou za zbytečné! 

Nuda, samota a smutný konec

Kuchařka je umístěna do izolace a testy potvrzují ty nejhorší obavy. Je bacilonosičkou! Jak se to jen stalo? Její maminka v těhotenství podle všeho prodělala břišní tyfus, a aniž se kdy u dcery projevil, byl v jejím těle stále přítomný. Aby přestala nemoc šířit, má na výběr – buď se podrobit odstranění žlučníku, což v té době byla dost nebezpečná operace, anebo se vzdát práce. Mallonová však obojí odmítá! Vždyť to je její život, její poslání – vařit! Nedomyšlené rozhodnutí pro ni znamená další roky života v samotě. 

Přesto se ale brání, nevěří, že je možné, aby v sobě měla uloženou chorobu. Dovolává se proto spravedlnosti a pravidelnými stížnostmi a podáváním oficiálních žádostí si nakonec vymáhá propuštění. K tomu je svoleno pod podmínkou, že už nikdy nebude kuchařkou. Přenašečka se dušuje, že se z ní stane pradlena. Tato práce je však mnohem náročnější a k tomu hůře placená, a proto žena prchá neznámo kam. Stopa Tyfové Mary se objevuje až po letech, ale o to bolestněji. V jedné newyorské porodnici totiž vypuká epidemie tyfu a dva lidé jsou už na pravdě boží. A na dotaz, kdo byl v poslední době zaměstnán v kuchyni, dostal vyšetřující odpověď, že přece Mary Brownová, hezká irská imigrantka s výraznou bradou… 

TIP: Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Kuchařka bez milosti putuje do izolace. Tentokrát už její prosby nepomohou. Veřejnost je zděšená! Jak to jen mohla udělat? Její pobyt v nemocnici je sice přijatelnější než poprvé, ale svoboda to není. Pomáhá nemocným, pracuje jako laborantka, smí ji navštěvovat přátelé – to vše pod přísným dohledem hygienika. Ovšem, i když chápe závažnost své diagnózy, operaci žlučníku stále odmítá. A to i potom, co město New York navrhuje, že celou proceduru zaplatí radnice. V prosinci roku 1932 Mary kolabuje, má mrtvici a nikdy se z ní už pořádně nevzpamatuje. Celé dny tráví v posteli, je utahaná a zlomená. Nadobro ze světa odchází až za dlouhých šest let, v listopadu roku 1938.

Neznám snad nikoho, kdo by se šnorchloval nebo potápěl v Rudém moři a alespoň jednou neviděl perutýna. Tato ryba má minimum přirozených nepřátel. Někdy v nouzi se s ní snaží zasytit nějaký žralok, ale jinak je perutýn pánem moří. A nebojí se ani člověka... 

Potápění s loveckým doprovodem

Perutýn ohnivý (Pterois volitans) se obvykle pohybuje v mělčinách v blízkosti korálových útesů, kde si obstarává potravu. Španělština má pro něj pro jeho dekorativnost název „mořský vějíř“, anglicky se mu říká red lionfish, tedy červená lví ryba. Je to také kvůli vzhledu? Nebo proto, že perutýni někdy loví ve skupinách jako lví smečky? Obojí je možné. Ale také by jej někdo mohl klidně nazvat podmořskou zebrou kvůli nápadnému zbarvení těla, jenž je tvořeno nepravidelnými svislými pruhy, v nichž se střídá bílá s červenohnědou až černou. S jakoukoli jinou rybou je každopádně absolutně nezaměnitelný. 

Perutýn vypadá jako by ve vodě plachtil. Roztáhne svá „křídla“ a zcela bez známek námahy se pomalu vznáší pod mořskou hladinou. Přes den často odpočívá v převisu na útesu, hlavou dolů; večer se vydává na lov. Jakmile objeví vhodnou oběť, vytrvale ji sleduje a čeká na vhodný okamžik. Ve chvíli, kdy dojde k útoku, přitáhne perutě k tělu, vyrazí prudce dopředu a svou kořist doslova nasaje. Často loví v hejnu, nebo alespoň s dalším jedincem, někdy i dvěma nebo třemi. Roztáhnou své prsní ploutve a zaženou vyhlédnutou oběť do kouta, odkud není úniku. 

Kdo se potápěl v noci, pravděpodobně viděl lov perutýnů na vlastní oči. Stačí se potopit a rozsvítit baterku, světlo okamžitě přiláká několik „mořských vějířů“. Schovávají se ve stínu potápěče a vyhlíží, kde světlo odhalí nějakou spící rybku. Pak se ihned chopí příležitosti a vystartují po ní. Vzápětí jsou zase někde okolo potápěče a sledují světelný kužel baterky. Dá se říct, že potápěči jsou pro ně zdrojem snadné obživy.

Rozšíření kvůli hurikánu Andrew

Všude na světě ovšem tohoto pruhovaného krasavce neopěvují tak, jako příležitostní potápěči v Rudém moři. Perutýn, jemuž se v češtině méně lichotivě říká i rohatka jedovatá, původně obýval jen Tichý a Indický oceán. Proč tomu tak nezůstalo? Pravděpodobně za to může atraktivita perutýnů, díky níž si je do svých akvárií pořizovali mnozí američtí akvaristé. Když pak ale zjistili, že jediná ryba jim v akváriu sežere vše ostatní, vypustili ji „na svobodu“. Svůj díl viny nese i floridské akvárium v Key Biscayne, odkud před 27 lety, v důsledku škod napáchaných hurikánem Andrew, uniklo pouhých šest (někde se píše osm) jedinců perutýna.

Stačilo pár let a působení nepůvodního druhu, který se lavinovitě rozmnožil, se začalo negativně projevovat na podmořské fauně a korálových útesech. V současné době populace perutýnů decimuje četná místa, kde na ni nejsou ostatní organismy nijak připravené a působením mořských proudů se oblasti rozšíření stále posunují. Vzhledem k tomu, že prakticky nemá přirozeného nepřítele, stává se neúnosným obyvatelem moří. Už po pár letech zaznamenali „perutýnské“ problémy v kubánských vodách. Dnes ho najdete u pobřeží Floridy, Severní Karolíny, Texasu, Kuby, Bahamy, Bermud, Mexika a na jiných místech Karibiku, Mexického zálivu a dál. Před čtyřmi lety pronikli perutýni ve velkém množství přes Suezský průplav do vod okolo Kypru. Do té doby byli ve Středozemním moři pozorováni jen zcela výjimečně.

Lovem proti invazi

Perutýn svou agresivní žravostí a rychlou reprodukční schopností ohrožuje ekosystémy pobřežních útesů po celém světě. Místy prý lze napočítat 400 perutýnů na hektar korálových útesů. Je to stejné, jako se všemi ostatními invazivními druhy – pokud se nenajde nějaký přirozený predátor, cizinec začne v novém ekosystému dominovat nad druhy původními. Také u nás tuto situaci známe, máme zkušenosti například s raky americkými, kteří vytlačují z českých vod naše původní druhy. 

TIP: Takoví normální zabijáci: Osm predátorů světa pod hladinou

Ekologové se v současnosti snaží vyrukovat s receptem, který by tyto invazivní lovce alespoň přibrzdil. Vyzkoušelo se už kdeco od speciálně navržených pastí až po robotické harpunáře. Zdá se ale, že zatím nejefektivnější je tradiční lov pomocí harpuny. Vhodně organizovaný lov by měl perutýny udržet v přijatelných mezích, a proto jsou pořádány i speciální lovecké programy, které mají přilákat rekreační i komerční lovce. Dokonce se organizují závody v lovu perutýnů. Vzhledem k tomu, jak jsou perutýni přizpůsobiví, vytrvalí a vyzbrojení, jsou lidé jejich skutečně jediným nepřítelem.

Němečtí archeologové Irini Biezeveldová a Jonas Kluge z Frankfurtské univerzity dostali tip na vykopávky od místních obyvatel v Ománu, poblíž města Ibra. Tip byl dobrý a přivedl je k objevu několika dávných osídlení. Badatelé zůstali na místě několik týdnů, dokumentovali zbytky budov a prováděli zkušební výkopy ve snaze objevit stopy, které by jim umožnily tyto nálezy datovat.

Běwhem vykopávek narazili na cosi zeleného. Ukázalo se, že jde o pořádný kus mědi, zoxidováním zbarveného do zelena, který tvořily tři měděné ingoty ve tvaru válců. Podle odborníků jde o vzácný nález. Měď o hmotnosti 1,7 kg tam zřejmě lidé zapomněli či ztratili, když museli dotyčné místo z nějakého důvodu opustit.

Biezeveldová a Kluge uspěli i s datováním a podařilo se jim nalezené osídlení zařadit do rané doby bronzové. Jeho stáří odhadují na zhruba 4 300 let. V těch časech bylo území dnešního Ománu jedním z nejvýznamnějších producentů mědi pro starověkou Mezopotámii, a také pro Harappskou kulturu, známou též jako kultura poříčí Indu, prosperující na území dnešního Pákistánu a Indie.

Měděné ingoty byly tehdy velmi žádaným zbožím, jak víme například díky klínopisným tabulkám z Mezopotámie. Ingoty se obvykle dále zpracovávaly na nástroje, zbraně a další výrobky. Proto se během archeologických vykopávek nalézají jen vzácně a ještě vzácnější jsou nálezy více měděných ingotů najednou.

TIP: Archeologové vykopali velkolepé ztracené dálnice Arábie z doby bronzové

Tavení mědi a výroba ingotů nepochybně vyžadovaly množství hořlavého materiálu. V tehdejším Ománu ale zřejmě nebylo jednoduché takový materiál zajistit. Budoucí výzkum by měl ukázat, jak vlastně výroba mědi v Ománu probíhala a jak lidé rané doby bronzové řešili překážky, s nimiž se při jejím zpracování setkávali.

V očích čínských vládních představitelů patří buddhistické kláštery mezi několik zbývajících ohnisek potenciálního odporu vůči systému, tudíž se je soustavně snaží zlikvidovat. Ve druhé polovině minulého století byly svatyně hromadně zavírány a ničeny, takže jich z původních necelých osmi tisíc zbylo současných 1 700. Třebaže se v 80. letech se svolením komunistů alespoň některé z nich dočkaly částečné obnovy, jejich obyvatelé se ocitli pod drobnohledem.

Pod čínskou vlajkou

Zpravodajská stanice BBC například ve své dřívější reportáži referuje o pravidelných návštěvách oficiálních činitelů strany v klášterech a kontrole dodržování nastavených pravidel. Přitom například pouhé vlastnictví fotografie dalajlámy může dotyčného poslat za mříže.

Vláda rovněž důkladně prověřuje každého novice i jeho rodinné příslušníky, a navíc důrazně reguluje jejich počet. Alarmujícím příkladem se stal klášter Palcho, kde před revolucí žilo 1 520 mnichů, zatímco dnes jich zbývá sotva 80. Nová povinnost pak přibyla v roce 2015, kdy nejvyšší představitelé strany oznámili, že na každém klášteře musí vlát čínská vlajka a u všech mnichů se bude pravidelně hodnotit, zda dostatečně projevují vlastenectví.

TIP: Příběhy buddhistických tradic a rituálů: Co se děje za zdmi paláce Potála

Peking soustavně prohlašuje, že usiluje o modernizaci a rozvoj buddhistických center: Pochlubil se třeba plánem vybudovat nové silniční propojení odlehlých klášterů nebo zavést do všech vzdálených svatyní elektřinu, televizní i rozhlasové vysílání a také doručování stranického tisku. Na protest proti náboženskému a kulturnímu útlaku se však od roku 2009 upálilo již minimálně 140 mnichů.