Když si Komenského dcera Alžběta brala za manžela Petra Figuluse Jablonského, obdržela od svého otce prsten. Podle všeho měl tento šperk pro českého pedagoga zásadní význam. Prsten se poté v rodině dědil z pokolení na pokolení a každý dědic musel podepsat prohlášení, že se ho nevzdá ani v případě největší tísně.

Neprodal ani miliardáři

Na rodinný klenot se potom na nějakou dobu pozapomnělo. Znovu se o něm začalo mluvit až po první světové válce, kdy potomek Petra Figuluse, Jiří Viktor Figulus, dostal předvolání k notáři. Ten mu sdělil toto: „Mám pro Vás důležitou zprávu, pane Figule. Váš poslední příbuzný padl na bojišti v Evropě, a vy jste jediný mužský potomek, proto Vám přísluší platinový prsten Komenského.“ Následně musel ohromený Figulus podepsat dokument, že za žádnou cenu nedá prsten z ruky.

Pravdou je, že Jiří Viktor prožil vskutku dobrodružný život. Nechal se zlákat zlatou horečkou a dlouho dobu pobýval v jižní Africe. Prošel si mnoha životními peripetiemi, a ačkoliv se několikrát ocitl ve finanční tísni, svůj závazek dodržel a prsten nikdy neprodal. Dokonce odmítl i nabídku amerického miliardáře Johna Morgana, který mu za šperk nabízel na tu dobu neuvěřitelnou sumu, 1 000 000 Kč.

Strach ze záměny

Po Viktorově smrti zdědila rodinný klenot jeho dcera Gerta, která jej v roce 1958 přivezla do Čech. Zdejší úřady na ni tehdy naléhaly, aby svěřila prsten do péče státu nebo alespoň nechal zhotovit jeho kopii. Gerta nakonec svolila k výrobě duplikátu, ale když bylo vše připraveno k jeho zhotovení, urychleně z Čech odcestovala. Údajně ji někdo varoval, že by mohlo při výrobě dojít k záměně kopie za originál. Později už nechtěla o prstenu podávat žádné informace. Rodinný šperk údajně Gerta předala synu Janovi a po něm ho zdědil další potomek, který v současné době žije v Kalifornii. Objevují se ale tvrzení, že matka synovi šperk ve skutečnosti nikdy nepředala a raději jej ukryla. 

TIP: Neznámé podoby Učitele národů: Jan Amos Komenský a svobodní zednáři

Dodnes nikdo přesně neví, jak prsten vlastně vypadá. Podle některých informací má na sobě královskou korunu, lipové lístky a diamanty. Jiné zprávy naopak uvádějí, že klenot je zdoben lebkou, což některé lidi vede k domněnce, že šperk souvisí s nějakým tajným společenstvem. 

Biologové již léta pozorují, že medvědi hnědí a medvědi baribalové mají v obzvláštní oblibě určité druhy stromů – především se jedná o buky. Přitažlivost těchto stromů pro medvědy je tak silná, že vědci používají výraznou vůni bukové pryskyřice, aby medvědy přilákali, když je potřebují studovat ve volné přírodě, anebo k přivolání v zoologických zahradách.

Podle Agnieszky Sergielové, bioložky z Polské akademie věd, odbornice na medvědy a autorky studie publikované minulý měsíc v časopise Journal of Zoology, se zvířata jen málokdy dopouštějí tak složitého chování, jako je otírání o stromy, jen z jednoho důvodu. „Mezi savci vidíme spoustu příkladů, kdy využívají stromy k samoléčbě,“ řekla. Proto se rozhodla společně se svými kolegy prozkoumat, zda může tření o stromy medvědy chránit před parazity.

Přírodní repelent

Aby Sergielová otestovala hypotézu, že buková pryskyřice odpuzuje klíšťata, vybavila se testovací trubicí, do které dala na jednu stranu bukovou pryskyřici, na druhou stranu vodu, a pak nachytala pijáky lužní (Dermacentor reticulatus), široce rozšířený druh klíštěte, o němž je známo, že hoduje na medvědech. Následně sledovala, jakým způsobem se paraziti chovají – zda skutečně prchají pryč od bukové pryskyřice k bezpečné, čisté vodě na druhém konci zkumavky.

TIP: Umí medvědi šplhat na stromy? A jak moc bezpečná je skrýš v koruně stromu?

„Bylo opravdu zřejmé, že klíšťata bukovou pryskyřici nenávidí. Někteří pijáci byli opravdu rychlí, běhali kolem a schovávali se pod vodou," okomentovala výsledky experimentu Agnes Blaiseová, bioložka z univerzity ve francouzském Štrasburku a spoluautorka studie. Vše tak nasvědčuje tomu, že když se medvědi drbou o kůru, z jejich stromových škrabadel se uvolňují dehty, pryskyřice a míza. Hustá smůla z buků ulpívá na srsti a kůži nejdéle, a je odolná vůči vodě, což z ní dělá účinný repelent proti klíšťatům.

El Higuerón v Córdobě do výčtu mimořádných archeologických lokalit Španělska rozhodně patří. Na ploše několika hektarů u Nueva Carteya tu lze z odkrytých nálezů vyčíst příběhy prvotní iberské kultury. To, jak se postupně transformovala z masivních kyklopských staveb k funkčně sofistikovanějším objektům, jak ji ovlivňovaly trendy fénické, či mnohem později vlivy islámské a křesťanské. A rovněž dokumentuje jednu předlouhou kapitolu dějin, kterou v roce 206 př. n. l. zahájil vpád Římanů. 

Ti se k původní iberské zástavbě zachovali dost macešsky. Zplanýrovali ji a využili jako hrubý podklad pro vlastní stavební díla. Na dohled břehů řeky Guadalquivir tu pak vznikl opevněný přístav a skoro sedm set let tu vzkvétalo velké římské město zdobené mozaikami a freskami, pyšnící se sochami i nádhernou keramikou. Fragmenty a torza těchto uměleckých děl už v roce 1966 začali odkrývat badatelé z Córdobské univerzity.

Výzkum pod dohledem archeologů z regionálního Museo Histórico tu běží dodnes. A vedoucí archeolog Andrés Roldán tu nedávno zaznamenal jeden hodně neobvyklý nález. Mimořádný ani ne tak svou uměleckou kvalitou, jako velikostí: vpravdě olbřímí falus, vytesaný do kamene. S délkou 45 centimetrů, průměrem 18 centimetrů „u kořene“ a deseticentimetrovými „koulemi“ je v současnosti nejspíš tím největším exemplářem, který se v přísně historickém vztahu k Římanům kdy podařilo nalézt.

Penis ven

Hodí se zmínit, že pro Římany mělo zobrazení mužského údu dočista jiné konotace než dnes. Rozhodně nešlo o dílo vulgární, naopak, bylo považováno za ztělesnění plodnosti, potenciálu k úspěchu a růstu, synonymem mužské síly. Znázorňoval nespoutanou energii, která dokáže překonávat úskalí a získávat si přízeň bohů. Ve starořímském náboženství měli pro toto zobrazení falu název fascinus či fascinum. Ano, ke slůvku „fascinace“ je od něj blízko, protože skutečně šlo o „okouzlení“ – očarování poskytující ochranu před zlými silami.

Falický reliéf objevený archeology v El Higuerón. (foto: Museo Histórico Local de Nueva Carteya, CC BY 4.0)

Římané byli faly zjevně fascinováni, protože je – jako vyjádření přání úspěchu a štítu před smůlou – (nad)užívali skutečně všude. Setkáme se s nimi na klepadlech dveří, úchytech a držácích kuchyňského vybavení, na náramcích, náhrdelnících a amuletech, závěsných lampách i dláždění. A samozřejmě tvořily i nedílnou součást architektonické výzdoby staveb. Ukázat na průčelí budovy vytesaný obrys penisu nepředstavovalo nic nevhodného: skvěl se tu jako ochranná známka štěstí od božské pojišťovny. Něco jako naše pověrečné obrácené podkovy nade dveřmi.

Dokonce i ti největší obhájci veřejné morálky ve starém Římě a jeho provinciích se všudypřítomné vizualizaci mužského údu nebránili. Brali jej jako naprostou tělesnou přirozenost. Kamenné faly se tesaly na mostní pilíře, které pak měly přetrvat staletí i povodně. Objevovaly se na patnících podél cest jako přání dobré cesty. Na křižovatkách zabraňovaly nehodám a pomáhaly nalézt správnou trasu, v zahradách a sadech plašily škůdce a přinášely hojnou úrodu. 

Na velikosti nezáleží?

Štěstí není nikdy dost. Římané proto neochvějně věřili, že větší je jednoznačně lepší. Pokud řekněme velkoryse obdařený muž přišel do veřejných lázní, mohl být přivítán „nervózním potleskem“ ostatních koupajících. Od mladého občana s takovou „výbavou“ se očekávaly velké činy. Jak se špatně skrývaným obdivem píší římští spisovatelé: „Zvířeckost a divokost ducha takového muže je přirozená, těžko se dá očekávat, že takovou zbraň nevytasí při první příležitosti.“ Vyvinutý mužský genitál byl doslova předurčením pro kariérní růst. Předpovídal svému nositeli štěstí. 

Štěstí pro archeology

Falický reliéf z naleziště El Higuerón tedy skutečně není mimořádností ve smyslu námětu, ale ve velikosti zpracování. „Probíráme se kompletní bibliografií od hranic někdejší Mezopotámie po současné Skotsko, a dosud jsme nikde nenašli žádný odkaz na fascinus takových rozměrů,“ říká Roldán. Z nálezové situace je zřejmé, že tento zdobný prvek byl součástí nosného pilíře severovýchodního rohu římské věže. Té měl nejspíš zajistit sílu a odolnost. A dá se říct, že i pro tým španělských archeo­logů je tento nález požehnáním a štěstím. 

TIP: Archeologové pod římským Koloseem objevili ostatky velmi nepravděpodobných gladiátorů

Zdroje pro výzkum lokality se totiž povážlivě tenčily. A objev, byť poněkud v bulvárním smyslu, přitáhl k místu pozornost zpravodajských médií celého světa. Více prostředků z cestovního ruchu by se tak mohlo stát vítaným impulsem pro rozšíření vykopávek v celém El Higuerón. Protože město dokáže, kromě rekordního kamenného penisu, z hlediska své komplexní historie skutečně co nabídnout. 

„Ty se v té vodě budeš koupat?“ diví se mladá štíhlá černoška, jejíž angličtina se trochu míchá s místním jazykem – setswanštinou, jazykem Botswaňanů. Opatrně nabírá špinavou žlutou miskou vodu do barelu, a to v hloubce sotva pár centimetrů – jen kousek od břehu. Naproti tomu já v mírně se vlnící řece Okavango stojím po kolena a snažím se velkým objektivem zamířit na poletující žluté snovače, kteří si z trávy budují domov.

„Je tam hroch!“ dodává a raději ustoupí o krok zpět. „Já o něm vím!“ přitakám a ukážu rukou k drobnému chomáči trávy a papyru, u nějž vyčuhují z vody nadočnicové oblouky a nozdry, z nichž co chvíli vyletí gejzír nepatrné vodní spršky. Hroch je asi třicet metrů daleko, až za hlubokým vodním kanálem. I tak jsem ale pořád připraven odstartovat. Nedávná příhoda mi totiž znovu důrazně připomněla, jak je tohle obrovské a silné zvíře rychlé a nebezpečné. 

„Nepotopitelná“ kánoe mokoro

Nikdy jsem neslyšel o ochočeném hrochovi, ale naopak znám desítky příběhů rančerů, domorodců či majitelů usedlostí, které popisují hroší agresivitu. Hrůzostrašná vyprávění o převrácených lodích, rozdupaných člunech a překousnutých kravách, které se z neopatrnosti přišly napít k řece a hrochovi tak zkřížily cestu, doplňují historky o zabitých nešťastnících, jež při rybaření proud zahnal příliš blízko k hroší skupince.

Jen týden předtím, než mě mladá Botswaňanka napomenula za mou neopatrnost na břehu řeky, jsem s rangerem Jesusem vyrazil za hrochy na tradiční kánoi mokoro. Moc nechybělo a mohli jsme rozšířit statistiku o hroších napadeních. Údaj pohybující se kolem čtyř stovek mrtvých ročně by pak obsahoval i naše jména… 

Z jednoho kusu dřeva vydlabaná kánoe mokoro je prý nepotopitelná, ale nevěřím tomu, že by její dávní konstruktéři počítali s tím, že do ní někdy usedne pupkatá postava z Evropy s těžkou fototechnikou. Stačí drobné otočení, nahnutí se či mávnutí rukou, loďka se nebezpečně rozkýve a chvílemi její okraj dělí od hladiny jen pár centimetrů. Když jsem si do lodě sedl, pořád jsem nechápal, proč se vlastně ještě nepotápíme. Veškerý pohyb jsem se snažil omezit pouze na mačkání spouště fotoaparátu.

Vstříc pánovi jezera

„Připomeň mi, Jesusi, proč v téhle kocábce vlastně sedím?“ snažím se trochu odlehčit situaci v přetížené loďce. „Zaplatil jste si přece výlet k hrochům, pane!“ odvětí můj průvodce a kormidelník Jesus, jehož předpisové oblečení (krátké šortky, khaki košile s výložkami a tlusté ponožky v trekových botách – ranger nikdy nesmí chodit před zákazníky bosky!) doplňuje kulovnice, prý s jediným nábojem. Jesuse znám už tři dny a jednoznačně jsem si ho zařadil mezi skvělé stopaře. Profesionál každým coulem – ochotný, úslužný a v přírodě mu nic neunikne. Jen toho „pána“ mu pořád marně vymlouvám. Prostě odmítá říkat mi „Richarde“.

Nemusíme jet ani moc dlouho, protože řev skupinky hrochů slýchávám každý den a řeka bohatá mimo jiné na ryby a krokodýly se těmito obry jen hemží. Skupiny deseti, dvaceti, ale i padesáti hrochů jsou rozesety kolem břehů velkého jezera, kterým právě proplouváme. Zamířili jsme si to k partě, která se povaluje na mělčině uprostřed vodní hladiny. Je tady menší ostrůvek, ponořený těsně pod hladinou. Kdo z hrochů mělčinu obsadí, nemusí být blízko břehu, odtud přichází i hrochům nebezpeční lvi. Kdo tedy ovládá ostrůvek, je vládcem jezera. A aby se jím stal, musí na to mít velikost i tesáky, které jsou v kombinaci se silnou čelistí děsivou zbraní.

Když tak koukám na skupinu před námi, nedělá mi problém tohohle šéfa identifikovat – je to obrovské monstrum a naše pohupující se plavidlo k jeho otevřené tlamě přibližuje jako kmen stromu mezi zuby obrovské pily… 

Po proudu do hroší tlamy

Sám si říkám, že bychom mohli pomalu měnit směr, když vtom Jesus zaklel. Jeho setswanštině sice nerozumím, ale intonace a výraz obličeje nedávají moc prostoru k pochybám. Vzdálenost k ostrůvku se pořád zkracuje a mě napadá, že jsem už nějak dlouho neslyšel šplouchnutí nořícího se bidla. Od skupiny hrochů nás dělí tak čtyřicet či padesát metrů a do čela stáda vplul vůdčí, snad víc než třítunový samec.

„Děje se něco?“ ptám se a stále držím oko u hledáčku, aby mi nic neuteklo. „Nedosáhnu na dno!“ prohlásí zvýšeným hlasem Jesus. „A co to znamená?“ opáčím natvrdle. „Nemůžu kormidlovat ani pádlovat a proud nás nese přímo ke hrochům!“ už křičí můj lodník.

Mezitím jsme už jsme překročili pomyslnou „demarkační“ čáru třiceti metrů a hroši se začali hýbat vzrušeně. Já ponořil ruce do vody a začal co nejrychleji plácat směrem od hrochů. Proud ale nabral na rychlosti. Loď se prudce zakymácela. To se Jesus ohnul pro kulovnici a prudkým potáhnutím uzávěru ji nabil. „Pořád máš jen jeden náboj?“ ptám se se smíšenými pocity. Nechci, aby zastřelil nějakého hrocha, ale ani mě netěší představa, že si na vlastní kůži vyzkouším sílu hrošího skusu. „Doufám, že je to zažene!“ prohlašuje nejistě Jesus.

Parkoviště na hroším hřbetě

Většina hrochů couvla, ale několik samců a samic se v mělké vodě zvedlo na všechny čtyři a prudce házejí hlavami na obě strany. Voda stříká, hroši útočně mručí a zuřivě otevírají tlamy. Přemýšlím, co dělat, až nás některý z nich potopí a my se převalíme do vody. Kterým směrem plavat? Ke každému břehu to je víc než dvě stě metrů a i kdybych byl olympijský plavec, rychlejší než hroši nebudu.

Mezitím se dali do pohybu mladší samci – rozvířili kalnou vodu a ve cloně stříkajících kapek se dali na zběsilý úprk. Do pohybu se se dal i dominantní vůdce stáda, ale na úprk to nevypadalo. Potopil se a neomylně zamířil naším směrem… Nad hlavou se mi mihl stín, jak Jesus přiložil pažbu k rameni a zamířil na bubliny, které prozrazovaly pohyb vůdce stáda. 

„Toho jednou kulkou nezabiješ!“ konstatuju, i když bych si jindy za takovou větu sám nafackoval, protože bych nepřipustil, aby zvíře zbytečně zemřelo. Teď je ale situace fatálně jiná. „Já vím,“ odsekne nervózně Jesus. „Ale copak tohohle samce zastavím varovným výstřelem?! Střílet do vzduchu už vůbec nemá smysl!“ Zoufale sleduju hlaveň, která klesá níž a níž – do míst, kde by se hroch měl objevit. Čekám strašný náraz, který nás vymrští vysoko do vzduchu. Vtom ale kánoe do něčeho naráží a zastavuje se. Setrvačnost s námi hodí dopředu a Jesus zavrávorá. Najeli jsme na hroší hřbet!?

Hroší vláda nenarušena

Chytám se boků vydlabaného kmene a čekám smrtící úder rozzuřeného třítunového býka. Jesus byl ale duchapřítomný. V mžiku si přehodil nabitou kulovnici přes rameno, popadl čtyřmetrové bidlo a prudce s ním bodl do vody. Opřel se tyčí o dno a prudké napnutí trénovaných svalů otočilo kánoi o devadesát stupňů. Najeli jsme na mělčinu hrošího ostrůvku, a i když byla z rejdění hrochů měkká a rozbahněná, hůl tady našla potřebnou oporu. Jesusovi se každým zabořením do bláta dařilo loď výrazně posunovat pryč z proudu a dál od hrošího ostrůvku. 

Stačilo třikrát zabrat a štíhlá loďka začala nabírat pravidelný rytmus. Ještě několik temp a přesně na místě, kde jsme před chvílí stáli, se vynořil hroší samec. Musel zřejmě plavat v nějaké podvodní roklině, protože jsme ještě před chvílí viděli jen bubliny a teď mohutně odfukoval s hlavou nad vodou. Měli jsme obrovské štěstí, že nás proud netáhl rovnou nad kaňon, kterým se k nám pod vodou řítil vůdce stáda, a nevjeli mu rovnou na záda.

Samec nás se skloněnou hlavou pozoroval. Urputný výraz, tělo zjizvené od soubojů a hluboké, mnohdy čerstvé šrámy od zubů soků, z něj dělaly mnohem strašlivějšího tvora, než když v mělké vodě jen polehával s hlavou nad hladinou. Otevřel tlamu a prudce s ní hodil za záda. Vycenil monstrózní tesáky a ještě výrazněji hlavou zatřepal. Spodní čelist se po chvíli dovřela a samec vítězoslavně zaryčel. Vyhrál. Dokázal, že je pořád vládcem hrošího jezírka a já se s ním o to rozhodně nehodlal přít. 

Diplomatické ukončení vyjížďky

Všude kolem nás byly desítky hrochů, kteří, jak jsme zrovna mohli vidět, se z líných povalečů dokážou během okamžiku změnit v běsnící tanky. Od těch nejbližších jsme teď byli i více než sto metrů daleko, ale v bezpečí jsme si zatím nepřipadali. Taky mi došlo, že jsem neudělal ani jeden snímek, ale před očima jsem pořád měl běsnícího netvora z jezera. 

Scénářů, jak mohl tento příběh skončit, bylo několik, ale žádný kromě toho, jenž se odehrál, by se nevyvíjel v náš prospěch. Kulka v těle monstra by možná byla smrtelná, ale dřív, než by zvíře uhynulo, by stačilo rozdrtit kánoi a nás zabít. Možná by jeden z nás přežil, když by se pán jezera uklidnil drcením kostí toho méně šťastného. Snad by nás vymrštění ze člunu odhodilo tak daleko, že bychom měli šanci uplavat do bezpečí. Možná…, snad…, kdyby…

TIP: Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Míříme směrem k našemu kempu a Jesus, aniž by polevil v bidlování, jen stroze prohodí: „Už je dost hodin a musíme stihnout večerní vyjížďku!“ a já vím, že mluví o džípu, který mám domluvený na čtvrtou hodinu. Taky vím, že si diplomaticky našel důvod, jak odsud zmizet. Jsou sotva dvě odpoledne a času máme nazbyt, ale nijak neprotestuji. Jesus se bez urážky potřebuje ‚přebalit‘ a já, až dorazíme na pevninu, kde bude posedávat parta kamarádů, budu spěchat nejkratší cestou k baru. Dřív než jim odpovím na otázku: „Tak co hroši? Byli nějací?“ si roztřesenou rukou objednám ten nejsilnější drink, který bude v prosklené vitrínce stát...

Mezi úkoly výstupových skafandrů patří zajistit pro astronauta přijatelný vnější tlak, avšak i bez vesmírného obleku jsou tkáně dostatečně pevné, aby přetlak v těle přežily. To ovšem neznamená, že sundat si během výstupu do kosmického prostoru helmu představuje dobrý nápad.

TIP: Jak dlouho se kosmonauti připravují na výstup do volného prostoru?

Ztráta okolního tlaku změní parametry krevního řečiště – zejména klesá bod varu vody. V krvi se vyvíjejí bublinky plynů a objeví se tzv. kesonová nemoc, známá i potápěčům, pro něž může být v případě rychlého vynoření smrtelná. Pokožkou unikají tělní plyny, zcela přirozeně se vyfouknou plíce. Tělo se prudce podchladí, vodní páry desublimují na jinovatku, která pokryje především ústí dýchacích cest. Kůže se v důsledku vystavení plnému slunečnímu záření spálí a zhruba po deseti sekundách ve vakuu ztratí člověk vědomí, načež se během několika minut udusí. Ve volném vesmíru se tedy určitě sundávání helmy nedoporučuje…

V průběhu pandemie koronaviru SARS-CoV-2 se postupně objevovaly a stále objevují nové varianty viru, které se často liší svými vlastnostmi i riziky. Varianty, které vzbudily velkou pozornost a přinesly mnoho mrtvých, se časem u lidských pacientů vytrácejí a nahrazují je nové varianty, které si lépe poradí s lidskou imunitnou nebo se lépe šíří.

Američtí virologové z Cornellovy univerzity v newyorské Ithace nedávno prostudovali vzorky odebrané severoamerickým přežvýkavcům jelencům běloocasým (Odocoileus virginianus). Výzkumu měl ukázat, zda a do jaké míry jsou tato divoká zvířata zasažena pandemickým koronavirem. Výsledky, které zveřejnil respektovaný časopis PNAS, jsou znepokojivé.

Staré známé varianty

Ukázalo se, že mezi jelenci kolují varianty koronaviru, které již dlouhou dobu prakticky nebyly detekovány mezi lidmi. „Jedním z nejpozoruhodnějších zjištění této studie bylo zachycení tří dříve velmi běžných nebezpečných variant Alfa, Gama a Delta mezi volně žijícími jelenci,“ upozorňuje vedoucí výzkumného týmu Diego Diel.

Výzkum amerických virologů byl založený na 5 462 vzorcích lymfatické tkáně jelenců, které byly odebrány v rámci probíhajícího výzkumu chronického chřadnutí jelenovitých, jehož příčinou je patogenní bílkovina (prion), stejně jako například u nemoci BSE, známé jako „nemoc šílených krav.“

Největší obavy mezi vědci způsobuje skutečnost, že tyto „staré“ varianty koronaviru objevené u jelenců nesou značné množství nových mutací, v některých případech až 80. Není sice jasné, jak se tyto mutace projevují, ale samotná jejich přítomnost představuje nemalé riziko. Mohly by mezi nimi být mutace, které by v případě návratu těchto variant do lidských populací mohly vyvolávaly závažné průběhy onemocnění a další komplikace.

TIP: CDC varuje: Polovinu států USA zachvátila „zombie epidemie“ jelenů

Před virology vyvstala řada důležitých otázek, které bude nutné zodpovědět. Jednou z nich je, zda se jelenci stávají přírodním rezervoárem pandemického koronaviru, z něhož by se zmutované varianty mohly šířit zpátky na lidi. Jelenci tak zůstávají v ohnisku pozornosti odborníků.

Korespondence z let 1578 až 1584 byla dlouhou dobu pokládána za ztracenou. Nález a následné rozluštění dopisů označil za nejzásadnější objev o životě Marie Stuartovny za posledních 100 let autor jejího životopisu John Guy. „Tento objev je historickou a literární senzací,“ uvedl Guy pro Sky News.

„Šifra byla poměrně sofistikovaná a chvíli nám trvalo, než jsme ji prolomili,“ vysvětluje George Lasry, počítačový vědec a kryptoanalytik, který na rozluštění šifry spolupracoval s profesorem hudby Norbertem Biermannem a fyzikem Satoshim Tomokiyoem.

Stopy vedou do Anglie

Na 57 dopisů narazili badatelé náhodou v digitálních archivech Francouzské národní knihovny, která je vydávala za italské materiály ze 16. století. „Po chvíli jsme si začali všímat, že velké úseky textů jsou ve skutečnosti psané ve francouzštině. Vyplývalo z nich, že je psala žena, který byla vězněná a měla syna, což mohlo odpovídat Marii Stuartovně,“ uvedl Lasry.

Většina dopisů byla adresovaná francouzskému velvyslanci v Anglii, Michelovi de Castelnau de Mauvissieremu, který podporoval nárok Stuartovny na trůn. Stěžovala si v nich mimo jiné na špatné zdraví a podmínky, ve kterých je vězněná, a vyjadřovala v nich také rozrušení z únosu svého syna Jamese, budoucího krále, v srpnu 1582.

Kromě snah o vyjednání svého propuštění Marie Stuartovna v mnoha dopisech zmínila také opovržení nad Sirem Francisem Walssinghanem, jedním z nejdůležitějších rádců Alžběty I., což se pro kryptoanalytiky nakonec stalo jedním z hlavních vodítek.

Marie Stuartovna byla sťata před 436 lety. Do té doby strávila 19 let, téměř polovinu života, ve vězeních na různých hradech ve Skotsku a Anglii. Uvěznit ji kvůli ohrožení vlastní moci nechala Alžběta I., její teta z druhého kolene a královna Anglie a Irska. Katolíci totiž považovali Marii Stuartovnu, první v řadě následnictví, za legitimní panovnici.

Uvnitř slavkovské tovární budovy se vyrábějí a svářejí komponenty do kanceláří, při čemž samozřejmě vzniká množství zbytkového tepla. Díky zelené fasádě ho ovšem do okolí uniká daleko méně, než by se dalo u podobných staveb čekat. Libor Musil coby zakladatel stavební firmy, jež za projektem stojí, popisuje: „Chlazení jsme šestkrát poddimenzovali oproti původně vypočtené hodnotě, protože veškerou práci odvede vegetace na stěnách. Pouze v létě běží technické chlazení na pár hodin denně.“

Světová premiéra

„Vertikální louka“ vyrostla na jižní Moravě před třemi lety, jako první zelená výrobní hala na světě. Firma Libora Musila do té doby vybudovala zhruba tisícovku klasických hal, ale teprve když si majitel postavil vlastní dům s kořenovou čističkou a začal u něj zadržovat dešťovou vodu, uvědomil si, že se vysušená krajina kolem mění. „Najednou bylo v místě líp než před tím. Původní step začala obrůstat, stěhovali se tam ptáci. Při stavbě haly jsme si pak řekli, že zkusíme totéž zopakovat ve velkém,“ líčí cestu k revolučnímu nápadu. 

U Slavkova nejprve „ozelenili“ kancelář – a rovnou vyhráli v soutěži Zasedačka roku. Poté následoval náročnější úkol: Průmyslová hala LIKO-Vo zahrnuje 400 metrů čtverečních zelených fasád, 950 metrů čtverečních zelených střech, téměř 30 tisíc rostlin a kořenovou čističku zabudovanou ve fasádě. „Ani v největším náporu slunce za jasného dne nepřekročí teplota pětatřicet stupňů, zatímco běžná fasáda se ohřívá až na sedmdesát. Ještě větší rozdíl je pak u střech,“ dodává Musil. 

Na záběrech z termokamery je odlišnost patrná na první pohled. Klasická střecha se může v létě rozpálit i na osmdesát stupňů, zatímco ta zelená si udržuje více než dvakrát nižší teplotu. Ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně navíc firma ladí skladbu zvolených rostlin, nejvhodnější substrát či způsob zavlažování. „Vyvinuli jsme systém, který reguluje závlahu automaticky, na základě měření teploty povrchu rostlin a vlhkosti substrátu,“ vysvětluje Petr Maděra ze zmíněné vysoké školy.

Inspirace pro ostatní

Ve světě už stavby zmíněného druhu existují a většinou jde o kancelářské či bytové domy. Rekordní zelenou střechu o rozloze 1 800 metrů čtverečních má spalovna odpadu ve Velké Británii. Účinek zelené tovární haly na okolní ekosystém je přitom obdobný, ne-li větší.

TIP: Zelený super mrakodrap jako čistička vzduchu pro New York

Libor Musil by prý už běžnou halu nepostavil: „Teď doporučuju také ostatním majitelům výrobních prostor zavést něco podobného. Lidé uvnitř dýchají úplně jiný vzduch, a navíc pomůžete i vnějšímu prostředí.“ Kromě fasád nyní jeho společnost buduje zelená parkoviště, kde řidiči v létě nenajdou svůj vůz rozžhavený jako na asfaltu, a snaží se ukazovat, že byznys a ekologie nemusejí jít proti sobě.