Supermasivní černé díry jsou nesmírně zvláštní objekty. Jejich gravitační působení je tak silné, že z něj neunikne dokonce ani elektromagnetické záření, které je pro astronomy obvykle jediným nosičem přímé informace.

Silná gravitace supermasivních černých děr se ale projevuje na pohybech těles a látky v jejich bezprostředním okolí. Na přítomnost černé díry je tak možné usuzovat například z pohybů hvězd v hvězdokupě kolem neviditelného centra, jako je tomu například v centru naší Galaxie, nebo z nasávání (akrece) látky z bezprostředního okolí – z plynného disku, nebo dokonce ze stálice kroužící nedaleko. Probíhající akrece se projevuje jako výrazný zdroj rentgenového záření i dalších jevů, například relativistických výtrysků, které již můžeme pozorovat prostřednictvím elektromagnetického záření.

To ale není všechno. Ještě podivnější je, že se „třpytí“. Jasnost záření jejich akrečních disků může ze dne na den kolísat, přičemž až doposud nebylo jasné, proč se tak děje. Christian Wolf z Australské národní univerzity a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že pro toto zvláštní chvání našli poměrně jednoduché vysvětlení. Závěry svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopisu Nature Astronomy.

Třpyt gravitačních monster

Wolf a spol. kreativně využili data z pozoruhodného zdroje. Jde o pozorování projektu NASA jménem ATLAS (Asteroid Terrestrial-impact Last Alert System), tedy systému pro varování před blížícími se potenciálně nebezpečnými blízkozemními objekty. Tvoří jej čtyři teleskopy – dva na Havaji a po jednom v Chile a v Jihoafrické republice, které automaticky snímkují celou oblohu několikrát za noc. Tyto celooblohové skeny poskytly vědcům cenný záznam chování hladových černých děr hluboko ve vesmíru.

V získaných datech vědci analyzovali „třpyt“ více než pěti tisíc supermasivních černých během pěti let. Podle vědců je podivný „třpyt“ určitým druhem turbulence, kterou vytváří tření materiálu společně s mocnými magnetickými poli v blízkosti supermasivní černé díry. Podle Christiana Wolfa to připomíná jako by akreční disk „vařil a bublal“.

TIP: Astronomové změřili rotaci zatím největší černé díry: Je nápadně pomalá

Zpočátku nebyl v „třpytu“ supermasivních černých děr patrný žádný vzorec. Když ale astronomové seřadili černé díry podle jejich velikostí a dalších parametrů a vypočítali rychlost jejich akrečních disků, poklesy jasnosti byly najednou velmi předvídatelné.

Podle vědců to značí, že i v extrémně divokém prostředí supermasivních černých děr platí základní řád a (astro)fyzikální zákony, vyjádřené magneto‒rotační nestabilitou, předpovězenou již před 30 lety americkými astrofyziky Stevenem Balbusem a Johnem Hawleym. 

Akademici z Cambridge předali v předvečer první světové války do deníku The Times následující prohlášení: „Pokládáme Německo za zemi, která hraje prim na poli umění i vědy. Vše, co známe, odráží díla a objevy německých učenců. Válka vedená proti Německu v zájmu Srbska a Ruska by byla hříchem proti lidské civilizaci. Pokud dopustíme, aby nás čest a úcta k dodržení závazků nešťastně zavlekly do takové války, pak sice můžeme mít plná ústa vlasteneckých frází, avšak na této křižovatce považujeme za spravedlivé protestovat proti boji s národem, jenž se nám tolik podobá.“

Předchozí část: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (1)

Značná část Britů nadcházející konflikt nepovažovala za vlastní a odmítala bojovat po boku Ruska, se kterým navíc ostrovní velmoc soupeřila v oblasti černomořských úžin a ve Střední Asii. Z rozpoutání agrese pak na ostrovech vinili především Srbsko a právě carské Rusko.

Hlasy pro

Na druhou stranu i v Británii – především mezi konzervativci – zaznívaly hlasy hovořící o nutnosti zapojit království do nového konfliktu. Argumentovaly tím, že ostrované nemohou nechat Německo zvítězit a ovládnout tak kontinent. Vlivný diplomat Eyre Crowe z ministerstva zahraničí uváděl, že Velká Británie nesmí stát stranou, neboť by se tak připravila o prestiž a velmocenské postavení. O nutnosti bojovat neochvějně po boku aliančních partnerů hovořili i čelní vládní představitelé Edward Grey, první lord admirality Winston Churchill a nakonec také dlouho váhající premiér Herbert Henry Asquith.

Mezi zastánci boje převládal názor, že jde o válku nezbytnou a oprávněnou, zvlášť pokud by německý postup na západě ohrozil velmocenské postavení Francie a existenci Belgie. Mnozí naivně věřili, že Británie jako námořní velmoc nebude během válčení na kontinentě trpět tolik, jako kdyby zůstala neutrální. Toto stanovisko vyjádřil před poslanci v Dolní komoře i samotný Grey: „Jestliže vstoupíme do války, budeme trpět. Budeme však trpět o málo více, než kdybychom zůstali stranou.“

Konflikt v Evropě mezitím dál eskaloval, když Německo 1. srpna vyhlásilo válku Rusku. Na základě této zprávy Churchill přesvědčil během nočního jednání premiéra o nutnosti mobilizovat námořnictvo.

Krok do války

Británie se bezprostředně přiblížila účasti v konfliktu počátkem srpna, kdy na ostrovy dorazily zprávy o přesunech početných německých sil k francouzským a belgickým hranicím. Premiér Asquith varoval 2. srpna u společné snídaně německého vyslance Karla Maxe Lichnovského, že porušení belgické neutrality garantované londýnskou smlouvou z roku 1839 by nutně znamenalo britské nepřátelství. V rámci preventivních opatření došlo k mobilizaci Royal Navy a ještě téhož dne Londýn ujistil francouzské spojence, že Británie zajistí v případě německé agrese kontrolu Lamanšského průlivu a Severního moře.

V Berlíně ale již rozhodnutí padlo. Císařství zaslalo ještě téhož dne v 19 hodin bruselské vládě ultimátum požadující souhlas s volným průchodem svých jednotek přes belgické území a Vilémovi vojáci zároveň napochodovali do neutrálního Lucemburska. Belgický král Albert nátlaku mocného souseda neustoupil a požadavek odmítl.

Londýnská vláda ovšem o postoji své země stále nerozhodla, a tak se Británie stala jedinou evropskou mocností, kde se o vstupu do války debatovalo v parlamentu. Legendárním se stal projev ministra zahraničí Edwarda Greye ze 3. srpna, v němž komentoval narušení belgické neutrality a ohrožení rovnováhy sil v Evropě: „Může tato země (Velká Británie – pozn. red.) jen stát a přihlížet, dochází-li k největšímu zločinu, který kdy poskvrnil tvář dějin?“ Dolní sněmovna ocenila Greyův nezvykle vášnivý projev bouřlivým potleskem a pro boj se tehdy konečně vyslovil i do té doby váhající ministr financí David Lloyd George.

Kostky jsou vrženy

První německé jednotky postoupily na belgické území 4. srpna v 8 hodin ráno v blízkosti Cách. Když se o invazi dozvěděl Edward Grey, instruoval ve 2 odpoledne telegramem berlínského vyslance Edwarda Goschena, aby předal německé straně ultimátum. Britové v něm požadovali, aby se císařství do půlnoci (23 hodin londýnského času) zavázalo respektovat belgickou neutralitu a vyklidilo území svého napadeného souseda. Goschena ale v Berlíně vyrozuměli, že Německo se již rozhodlo.

TIP: Střet mocností: Válka, která zničila podunajskou monarchii

Během emotivního rozloučení s kancléřem mu Bethmann-Hollweg řekl, že Británie učinila hrozné rozhodnutí jen kvůli cáru papíru a slovu „neutralita“. Goschen se údajně při obhajobě britského stanoviska psychicky zhroutil a rozplakal. Kancléře pak měl požádat, aby se směl v předpokoji jeho kanceláře uklidnit, aby jej tak rozrušeného nikdo nespatřil. Ještě odpoledne ostrovní království mobilizovalo a po vypršení ultimáta země oficiálně vstoupila do války s Německem. 

Po dávných civilizacích Mezopotámie se zachovalo množství klínopisných textů. Byly ale zapsány na hliněných tabulkách, z nichž se bohužel často zachovaly jen větší či menší úlomky. Jejich skládání je zdlouhavý a komplikovaný proces.

Tým německé Mnichovské univerzity se do sestavování a luštění klínopisných tabulek rozhodl zapojit umělou inteligenci. Zároveň od roku 2018 provádějí digitalizaci všech klínopisných tabulek pocházejících z Babylónu, jejichž fyzické úlomky jsou uloženy na řadě pracovišť různých po celém světě. Aby to nebylo málo komplikované, texty z Babylónu jsou zapsané ve dvou ucelených a navzájem odlišných jazykových systémech – v sumerštině a akadštině.

Luštění klínopísných úlomků

Umělá inteligence, které badatelé přezdívají Fragmentarium, luštění klínopisných tabulek dramaticky zjednodušuje. Má k dispozici zhruba 22 tisíc úlomků tabulek, které již byly digitalizovány. S těmi pracuje, porovnává je a sestavuje. Úryvky, jejichž sestavení by lidským expertům trvalo měsíce, Fragmentarium propojí za pár sekund.

Rekonstrukce rukopisu K.4981+ složeného z devíti různých fragmentů, sestavených pomocí Fragmentaria. (foto: LMU München, CC BY-SA 4.0)

„Je to nástroj, jaký jsme doposud neměli. Věříme, že tato obrovská databáze fragmentů klínopisných destiček, bude klíčovým prvkem v rekonstrukci babylonské literatury,“ věří Enrique Jiménez z institutu asyriologie při Mnichovské univerzitě (LMU).

Jiménez a jeho tým, společně s inteligencí Fragmentarium nedávno objevili doposud neznámý úlomek tabulek s Eposem o Gilgamešovi. Nedlouho poté se jim podařil další průlom, když vystopovali neznámý hymnus, oslavnou píseň o městě Babylón.

TIP: Umělá inteligence dokončuje Beethovenovu Desátou symfonii

„Má krásný text. Popisuje příchod jara do Babylónu a dávné město v něm přímo vystupuje před očima,“ přibližuje hymnus Jimenéz. „Až doposud nebyl v babylónské literatuře známý žádný hymnus o městě. Teď máme 15 úlomků. Bez inteligence Fragmentarium by rekonstrukce trvala 30 až 40 let.“ Fragmentarium až doposud využívalo zhruba 200 odborníků. Od letošního února je v online podobě přístupné i veřejnosti.

Text babylónského hymnu:

(A babylonská řeka), řeka Arahtu,
stvořená Nudimmudem, Pánem moudrosti
zavlažuje pláň, smáčí rákosí,
vlévá své vody do lagun a moří.

Na polích kvete a zelená se,
louky se třpytí čerstvým obilím;
díky němu se zrno hromadí a kupí,
a tráva roste vysoko,
aby se stáda mohla pást.

S bohatstvím a nádherou hodnou lidstva,
(Je vše) v nádherné hojnosti poskytnuto.

V polovině měsíce (15. února) v podvečer se Venuše objeví na pomezí Vodnáře a Ryb velmi blízko Neptunu. Od jeho namodralého kotoučku, viditelného ovšem pouze v dalekohledu, ji bude dělit asi 0,2°. Následně se „sestra Země“ ocitne i nedaleko Jupitera: Dvojice nejdřív večer 22. února vytvoří pohledné seskupení s uzounkým srpkem dorůstajícího Měsíce. Venuše se pak bude na nebi k Jupiteru trvale přibližovat a vše vyvrcholí jejich konjunkcí v Rybách 1. a 2. března, kdy se proluka mezi nimi zmenší až na 0,6°. V té době už bude naše sousedka výraznou večernicí, vysoko nad západním obzorem. 

Blízké setkání Venuše a Neptunu v podvečer 15. února. Nedaleko této dvojice bude k vidění i Jupiter. (zdroj: Stellarium)

Poslední jasnou oběžnicí lednové i únorové oblohy se stane Mars usazený v souhvězdí Býka. Nad horizontem setrvá až do brzkých ranních hodin a pozornost upoutá zejména výrazným naoranžovělým zabarvením. V záplavě oranžové pak bude možné na zimním nebi pokračovat i dál, jen se z království planet přesuneme do říše hvězd.

Noční obloha v zimě je mimořádně bohatá na jasné hvězdy. Většinu těch nejnápadnějších naleznete v tzv. zimním šestiúhelníku, jehož vrcholy vytyčují stálice Capella ze souhvězdí Vozky, Aldebaran z Býka, Rigel z Oriona, Sirius z Velkého psa, Procyon z Malého psa a Pollux z Blíženců. Uvnitř tohoto obrazce pak narazíte na dominantu Oriona, naoranžovělou hvězdu Betelgeuze.

Zimní šestiúhelník nad Oravskou Lesnou na Slovensku. (foto: NASA.APOD, Petr Horálek, CC BY-SA 4.0)

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února ve 23:34 SEČ vstupuje do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku února za svítání nízko nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem až západem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný večer nad jihozápadem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný jen v první polovině noci
• Neptun – viditelný jen na začátku února večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v únoru 2023

• 3. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 6. února – úplňkový Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 10. února – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 14. a 15. února – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 15. února – setkání Venuše a Neptunu na podvečerním nebi (0,2°), Neptun pozorovatelný pouze v dalekohledu
• 22. února – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na večerní obloze, na ploše o průměru asi 7,5°
• 27. a 28. února – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na nočním nebi, na ploše o průměru kolem 20°; Měsíc pozorovatelný blízko u Marsu (cca 2°) v brzkých ranních hodinách 28. února těsně nad severozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Američtí genetici z Univerzity Auburn v Alabamě nedávno vložili část DNA aligátora čínského (Alligator sinensis) do DNA sumečka tečkovaného (Ictalurus punctatus). Nešlo pochopitelně o samoúčelné vědecké hrátky, sumečci získali gen antimikrobiálního peptidu ze skupiny katelicidinů, který hraje zásadní roli v přirozené imunitní obraně proti bakteriálním infekcím.

Stejné peptidy byly nalezeny také u člověka a řady dalších savců, u ptáků, krokodýlů, ale i například u lososovitých ryb. Tyto antimikrobiální peptidy ničí buněčné membrány mikrobů, na které útočí makrofágy a další buňky přirozené imunitní obrany.

Vylepšení sumečci

Vědci pro přenos genu z aligátora do sumečka použili populární genetický editor CRISPR/Cas9. V následných experimentech potvrdili, že editovaní sumečci jsou několikanásobně odolnější (o 100 až 400 %) vůči bakteriálním infekcím a podstatně lépe takové infekce přežívají.

Při editaci gen pro katelicidin umístili do genu pro lutropin neboli luteinizační hormon, který stimuluje činnost pohlavních žláz. Tímto zákrokem badatelé potlačili schopnost reprodukce editovaných sumečků, což je významné pro omezení případné genetické kontaminace, jak u chovných sumečků, tak i u ryb ve volné přírodě.

Geneticky upravené rybí maso

Vědci očekávají, že jejich výzkum podpoří chovy sumečků, kteří jsou zásadním druhem chovných ryb na území Spojených států. V současné době zahyne téměř polovina chovaných sumečků kvůli infekcím a zároveň se mezi rybími patogeny šíří rezistence vůči antibiotikům. V roce 2021 bylo v amerických chovech vyprodukováno asi 140 milionů tun sumečků, především v jižních státech. Sumečci přitom představují přes 50 procent poptávky v USA po rybím mase.

I přes zjevný úspěch experimentu je na místě otázka, zda a do jaké míry je takový postup použitelný i v praxi. Podle genetického odborníka Grega Lutze vůbec není jisté, zda by podobným způsobem mohla vzniknout životaschopná a geneticky zdravá linie (v případě, že by se rybí hybridi byli schopní množit). Existuje také nejistota v otázkách schválení geneticky modifikovaných ryb pro lidskou spotřebu. Přestože vědci, kteří se na experimentu podíleli, by se konzumace jimi geneticky upravených ryb nebáli, míra přijetí takových ryb veřejností zůstává nezodpovězenou a klíčovou otázkou.

TIP: Na stopě neviditelných predátorů: Žraloky prozradila DNA ve vodě

V současnosti je v USA a v Kanadě schválený pro konzumaci pouze geneticky upravený losos AquAdvantage, u kterého byl růstový gen lososa atlantického nahrazený stejným genem lososa pacifického. Proces schvalování trval 11 let a vyvolal řadu kontroverzí, včetně obvinění z nedodržování vlastních pravidel ze strany Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který měl schvalování ve své kompetenci.

Podle floridských zákonů si lze na palubu letadla vzít maso, mořské plody a další netekuté potraviny, pokud jsou uloženy v ledu, takže se nemohou zkazit. Naopak pistoli je možné přibalit pouze bez munice a v uzamčeném kufříku.

Jistý muž z Floridy se pokusil obojí spojit a zbraň v pytlíku omotaném lepicí páskou nacpal do chlazeného kuřete. Kontrola na letišti Fort Lauderdale-Hollywood však na jeho „zlepšovák“ přišla a nebezpečný kontraband nekompromisně zabavila.

TIP: Bláznivé pašerácké historky: Pět kufrů plných překvapení

Zbraň ukrytá tímto způsobem překvapila i jinak otrlé pracovníky bezpečnostní služby TSA, kteří jinak nemají o podobnou „zábavu“ nouzi. Ze statistiky TSA vyplývá, že v roce 2022 zabavili její příslušníci na 262 letištích ve Spojených státech 6 542 střelné zbraně. Jde o výrazný nárůst proti roku 2021, kdy jich zachytili „jen“ 5 972 a o rok dříve 4 432. Zpráva Transportation Security Administration dále uvádí, že 88 % ze zachycených zbraní bylo nabitých.

(foto: Transportation Security Administration)

Základní vojenské struktury budovala Německá demokratická republika (NDR) už od počátku 50. let v podobě takzvané Kasernované lidové policie (Kasernierte Volkspolizei). V reakci na vytvoření západoněmeckého Bundeswehru a pařížských dohod umožňujících SRN vstup do NATO byla 1. března 1956 vytvořena Národní lidová armáda (Nationale Volksarmee), která se stala členem Varšavské smlouvy. Stejně jako Bundeswehr využívala na důstojnických postech bývalé příslušníky Wehrmachtu, většina z nich prošla v sovětském zajetí náležitým ideologickým školením.

Zpočátku byla služba v armádě dobrovolná, po stavbě Berlínské zdi přijal parlament v roce 1961 zákon o obraně, který zavedl brannou povinnost, a od následujícího roku rukovali muži ve věku 18–26 let na rok a půl. Odmítnout vojenskou službu šlo pouze z náboženských důvodů – na tyto brance pak čekala služba beze zbraně u stavebních praporů. Kdo odmítl i tu, musel počítat s trestem odnětí svobody až na 22 měsíců. Od 80. let pak bylo z důvodu svědomí možné nastoupit i na klasickou civilní službu.

Podobně jako ostatní armády Varšavské smlouvy dostávala velkou většinu výzbroje a techniky ze SSSR, část od ostatních spojenců a některé druhy zbraní a techniky produkoval i domácí průmysl. 

Militarizace od školních lavic

Armáda podléhala kontrole vládnoucí Jednotné socialistické strany (SED), která si zajistila vedoucí roli v armádě zřízením Hlavní politické správy (PHV) a vytvořením struktury stranických organizací. Důstojníci byli až na výjimky členy SED, vysoký podíl straníků se nacházel i mezi poddůstojníky. Od roku 1978 školy zavedly předvojenský výcvik, který chlapci začínali v 9. třídě, v létě pak jezdili na vojenské tábory. Dívky zase procházely kursy civilní obrany. Již od roku 1970 byl nástup na vysoké školy podmíněn službou v armádě. Přednost při přijetí ke studiu dostávali ti, kdo se upsali sloužit vlasti se zbraní v ruce nejméně tři roky.

Od poloviny 60. let se NDR stále výrazněji angažovala v osvobozeneckých bojích v Africe a na Blízkém východě, a to jak zbrojními dodávkami, tak budováním vojenské infrastruktury či vysíláním poradců. V těchto aktivitách ji ze socialistických zemí předčil pouze SSSR a Kuba.

Němci v Československu

V srpnu 1968 se plánovalo nasazení 7. tankové a 11. motostřelecké divize NVA při potlačení pražského jara, nakonec vzhledem k možným zahraničněpolitickým dopadům (jednalo by se o první nasazení německých ozbrojených sil v zahraničí od druhé světové války) bylo od přímého nasazení vojsk upuštěno a NVA poskytla okupantským armádám jen logistickou podporu. Přímo na území ČSR se objevili jen zpravodajci a styční důstojníci.

Ve stavu zvýšené bojové připravenosti se východoněmecká armáda ocitla už v roce 1961 v době stavby Berlínské zdi, o rok později kvůli kubánské raketové krizi. Koncem roku 1980 byla vyhlášena zvýšená bojová pohotovost (podobně jako u ČSLA) pro případ zásahu v Polsku proti odborovému hnutí Solidarita.

Sjednocení s nepřítelem

Nationale Volksarmee sice její spojenci považovali za jednu z nejlepších armád východního bloku, ne vždy však měla nejmodernější výzbroj. V důsledku nedostatku financí či utajování ze strany Sovětů dostávali mnohdy němečtí soudruzi zbraně, které už v SSSR považovali za zastarávající. V tomto ohledu však na tom nebyla hůře než například československá nebo polská armáda. Kolem poloviny 80. let vynakládalo východní Německo na obranu téměř 11 % HDP, což bylo nejvíce ze zemí východního bloku (například v ČSSR šlo o 6 %).

Armáda čítala 180 000 mužů (profesionálů a branců), v případě války by se rozrostla na půl milionu. Když se na podzim 1989 vyhrotila v NDR situace a statisíce lidí demonstrovaly proti komunistické vládě, uvažovali komunističtí představitelé o nasazení armády. Do Lipska se dokonce přesunuli elitní parašutisté, ale proti 120 000 protestujících se neodvážili zasáhnout. Ani vedení SED se nakonec neodhodlalo k další eskalaci situace.

TIP: Reforma Bundeswehru: Modernizace výzbroje i škrty

Totalitní moc v NDR byla poražena a v následujícím roce došlo ke sjednocení východní a západní části Německa. V jeden celek se spojily i obě dosud nepřátelské armády – západoněmecký Bundeswehr a východoněmecká Volksarmee, jejíž historie se uzavřela 2. října 1990. Z celkového počtu 370 000 mužů v novém Bundeswehru mělo být z východní části pouze 50 000. Až na jednoho také nebyli přijati žádní bývalí generálové z NVA, neboť západoněmečtí vojáci pod nimi nechtěli sloužit.

Když 6. února 2018 poprvé odstartovala těžká nosná raketa Falcon Heavy, jako první svůj náklad vynesla do vesmíru Roadster Tesla miliardáře a zakladatele SpaceX Elona Muska, za jehož volantem seděla figurína jménem Starman. Po jednom oběhu Země dosáhl červený vůz únikové rychlosti a vydal se vstříc hlubinám Sluneční soustavy. Přibližně 30 hodin po startu překřížil oběžnou dráhu Měsíce a o 153 dnů později i oběžnou dráhu Marsu. 

V současné době se Starman pohybuje po mírně excentrické heliocentrické dráze, sahající až za oběžnou dráhu Marsu s dobou oběhu okolo 557 dnů. Na své pouti Sluneční soustavou urazil za pět let více než čtyři miliardy kilometrů (27,15 AU), při průměrné rychlosti 51 769 km/h a dokončil 3,2 oběhy kolem Slunce.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Pokud by se Roadster pohyboval na Zemi, musel by na zdolání stejné vzdálenosti projet všechny silnice světa více než 63×. Momentálně se vůz nachází přibližně 327 milionů kilometrů od Země, takže je pro pozemské teleskopy prakticky nepozorovatelný. Aktuální polohu putujícího Roadsteru si můžete zkontrolovat v animaci na adrese whereisroadster.com. Nejblíže se k Zemi přiblíží 16. dubna 2024, kdy bude od nás vzdálený 0,593 AU (cca 89 milionů km).

Uzbecká Chiva představuje skvost islámské architektury. Má přitom za sebou i přes svůj poetický vzhled poměrně rušnou historii. Podle legendy město založil Šem – syn biblického Noeho. První záznamy o městě jsou ovšem doloženy až v 10. století a významu nabylo až na konci století šestnáctého, kdy se stalo hlavním městem chivského chanátu (známého také jako Chorezm).

Po dlouhá léta bylo město jednou z mnoha běžných zastávek Hedvábné stezky, v 17. století ovšem vystoupilo ze stínu jako největší středoasijský trh s otroky. Jen během první poloviny 19. století zde bylo do otroctví prodáno kolem milionu Peršanů a neznámý počet Rusů. I proto, že chivští obchodníci s otroky byli postrachem jižního Ruska, byl na město v roce 1873 zahájen útok ruských vojsk.

Přes zdánlivou nedobytnost desetimetrových zdí útočníci město pokořili a chanát se musel pro další roky podrobit ruské nadvládě. Až do bolševické revoluce si zachoval alespoň částečnou samostatnost, v roce 1920 se ale stal součástí krátce existující Chorezmské sovětské republiky a v roce 1924 definitivně ztratil politický význam jako součást sovětského Uzbekistánu.

TIP: Uzbecký Šachrizabz: Ve městě Timura Velikého

Historické centrum se rozkládá na rozloze 240 hektarů a obsahuje více než 50 významných historických památek a 250 starobylých domů, většinou postavených v 18. nebo 19. století. Uchovaly se zde však i budovy postavené už ve 12. století. Vnitřní část města byla v roce 1990 zařazena do fondu světového dědictví UNESCO.

Londýn před sedmdesáti lety platil za industriální velmoc. Následky války byly sice drtivé a stále patrné, přesto se však město radovalo z nečekaného rozmachu. Průmyslu se opět začínalo dařit a kolem řeky Temže vyrůstaly nové továrny. Místo těžkopádných elektrických tramvají radnice na jaře zavedla elegantní dieselové autobusy, které obyvatele dokázaly dovézt kamkoliv, aniž by potřebovaly koleje. A miliony domácností topily uhlím. Levným a nekvalitním.

Čistota životního prostředí nikoho nijak zvlášť netrápila. Vědělo se o ní, ale nebylo to zrovna denní téma k hovoru. Kdo chtěl žít ve městě, ten tak nějak počítal s tím, že se mu nebude dýchat volně. Obyvatelé Londýna měli pocit, že si nemají na co stěžovat. Tedy až do prosince roku 1952.

Počasí jako nikdy předtím

Velkoměsto tehdy nebylo na nízké teploty připraveno. Trápila ho jednoduchá skla v oknech, špatná těsnění a rozvody tepla s velkými úniky. Aby bylo v domech vůbec k přežití, bylo potřeba hodně topit. A miliony komínů tak vypouštěly svůj kouř volně do ovzduší.

Z 5. na 6. prosince padla na Londýn hustá nažloutlá mlha. Pro místní nic neobvyklého. Město dál fungovalo podle svých zvyklostí. Záhy už ale nebylo vidět na konec bloku a štiplavá špína začala pronikat i do budov. Kina rušila program, protože diváci na promítací plátno vůbec nedohlédli. Divadla měla jeviště zahalená do nepropustné mlhy, doprava se zpomalila na minimum. Provoz řídili policisté s baterkami na helmách nebo improvizovanými loučemi v rukou. Následně musel ustat veškerý pohyb, maximální viditelnost byla pouhý metr a půl.

Lidem se špatně dýchalo a pociťovali tlak na prsou. Řidiči nechávali svá auta v ulicích a město se postupně propadalo do chaosu. Přestala fungovat hromadná doprava, nejezdily ani sanitky. Pohřební služba vytáhla vozy, které nyní tak jako kdysi tahali její zaměstnanci.

Z mlhy smrtící hrozba

A jak k této katastrofě vlastně došlo? Celý proces započal nadměrnou spotřebou uhlí, jež vedla k nadprodukci oxidu siřičitého, který se začal měnit na síru. V průběhu této reakce vznikaly i jedovaté částice, jež se dostávaly do již zmiňované londýnské mlhy. A vzduch s obrovským obsahem nečistot byl vlivem chladných teplot pevně ukotven nad městem, jako kdyby jej někdo přikryl obrovskou pokličkou.

Z obyčejné mlhy se tak pomalu stávala mlha jedovatá. Mnozí proto museli vyhledat pomoc v nemocnicích, kam se nedalo dostat jinak než pěšky. Všechna oddělení byla přetížená, ale lidé se báli vrátit domů. Co když už netrefí zpět? Starší obyvatelé velkoměsta a pacienti s problémy dýchacích cest zažívali čas plný hrůzy. Pro mnohé znamenala tato smogová krize velké zdravotní problémy a nakonec i smrt.

Premiérem země byl v té době Winston Churchill, který se ocitl pod velkým tlakem. Prý má něco udělat, teď hned! Lidé nemohou pracovat, děti chodit do školy. Vždyť i pouze dýchat se dá jen stěží. Ovšem možnosti okamžité nápravy smogové situace byly malé až žádné. Továrny by musely přestat vyrábět, nesmělo by se topit. Informace se navíc městem šířily příliš pomalu. Rádio tak vysílalo hlavně upozornění, aby lidé neopouštěli své domovy. Jediné, co lze dělat, je sedět a čekat na změnu počasí. Na vítr, který rozežene mračna nad Londýnem.

Seznamy udušených

Situace vypadala naprosto bezvýchodně. Počasí se však nakonec umoudřilo a v úterý 9. prosince se konečně zvedl vítr. Dusivá atmosféra města tak mizela stejně rychle, jako nastala. Po dnech plných hrůzy tak konečně bylo zase vidět nebe!

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Nadšení však nemělo dlouhého trvání. Za pár dní totiž začaly z nemocnic přicházet hrozivé seznamy. Během velké smogové krize přišlo prý následkem špatného ovzduší o život na 12 000 obyvatel Londýna a mnoho dalších si odneslo trvalé následky. Nejčastěji šlo o seniory a děti, kteří umírali s šedomodrými rty.