Expedice projektu Beyond EPICA – Oldest Ice nedávno úspěšně završila druhý cyklus vrtání do ledu v oblasti Little Dome C v centrální Antarktidě. Tato oblast je přitom považována za jednu z nejextrémnějších na Zemi. Cílem projektu je získat vzorky ledu z minulosti a s jejich pomocí zpřesnit informace o vývoji klimatu v historii.

Mezinárodní projekt, který vede Carlo Barbante, ředitel italského Institutu polárních věd, na kterém se podílí řada institucí z celého světa, odstartoval již v roce 2019 a má běžet celkem sedm let. Nynější cyklus vrtání probíhal od konce listopadu 2022 do konce ledna 2023, tedy během antarktického léta a badatelé pronikli do hloubky 808,47 metrů.

Výprava za prastarým ledem

V této hloubce se nachází led, který uchovává cenné informace o klimatu a atmosféře z doby před 49 300 lety, tedy hluboko v nejmladší době ledové. Cíle vědců jsou ale mnohem ambicióznější – chtějí se provrtat celým ledovým příkrovem v této oblasti, což představuje zhruba 2 700 metrů. Data z této hloubky by měla přinést cenné informace o klimatu z doby před 900 000 až 1,2 milionem let. 

Vzorky ledu z průzkumného vrtu. (foto: PNRA/IPEV, CC0)

Podle účastníků expedice šlo o velmi náročný podnik, při kterém výzkumníci čelili technickým obtížím, opravovali vrtnou soupravu a potýkali se s nepřízní místního počasí. Jejich tábor se nachází v nadmořské výšce 3 233 metrů, asi 34 kilometrů od francouzsko-italské výzkumné stanice Concordia. Průměrná teplota vzduchu se v těchto místech běžně pohybuje okolo −51 °C, přičemž i během antarktického léta klesá až k −80 °C. Badatelé zatím vyzvedli prvních 217 metrů vytěženého ledového jádra.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

„Vrtná sezóna byla velmi intenzivní a vyžádala si gigantické úsilí, ale vyplatilo se to,“ prozrazuje Carlo Barbante. „Otestovali jsme vrtnou soupravu a další vybavení, a následně jsme se dostali do úctyhodné hloubky 808 metrů, odkud jsme odebrali kvalitní vzorky ledu. Tato hloubka bude výchozí pro další vrtnou sezónu projektu Beyond EPICA.“

Výzkumníci z univerzity v britském Oxfordu nechali dvacet dobrovolníků strávit dvě noci v laboratoři: Zatímco však jednu z nich dotyční prospali, druhou museli zůstat vzhůru. Následujícího dne ráno je vždy badatelé nechali vyplnit dotazník s cílem zjistit, do jaké míry by byli v tu chvíli ochotni projevit velkorysost v různých situacích – ať už šlo o to pustit někoho sednout v autobuse, nebo svézt kolegu cestou do práce. Studii vědci publikovali akademickém žurnálu PLOS Biology.

Ukázalo se přitom, že by se dobrovolníci ve více než třech čtvrtinách případů po probdělé noci zachovali spíš sobecky a pomoc druhým by nenabídli, a to ani kdyby se jednalo o člena vlastní rodiny. Na základě skenů mozkové činnosti vědci rovněž odhalili, že se u nevyspalých účastníků experimentu snížila aktivita oblastí zodpovědných mimo jiné za sociální chování.

Méně darů pro charitu

Analýza více než tří milionů charitativních projektů z let 2001–2016 navíc prokázala, že výše příspěvků klesla zhruba o 10 %, pokud se sbírka konala bezprostředně po změně zimního času na letní. Ztráta pouhé hodiny spánku tedy zásadně ovlivnila rozhodnutí pomoct druhým.

TIP: Štěstí očima vědy: Být bohatý a zdravý nestačí, rozhodují geny

Podle autorů studie může epidemie nespavosti, jež trápí většinu západní společnosti, vyústit v závažné důsledky. Zejména pracovníci ve zdravotnictví či policisté na nočních službách bývají chronicky nevyspalí, přičemž únava prokazatelně snižuje schopnost soustředění. 

Jeden mravenec, žádný mravenec. To je základní pravidlo života hmyzu, které fascinovalo už starověké civilizace. Teprve stovky či tisíce dělnic vytvoří funkční životaschopný celek, v němž jsou zájmy jednotlivce zcela podřízeny tomu, co je výhodné pro celou kolonii. To vše bez jakékoli řídící autority, která by rozhodovala, velela, organizovala či rozdělovala práci. 

Superorganismus, supermozek 

Dokonce ani královna není v rámci mraveniště žádným „diktátorem“, podle nějž by se vše řídilo. Je pravda, že si zajišťuje optimální podmínky pro plození dalšího potomstva pomocí feromonů vylučovaných do okolí. Ovšem do toho, zda a které dělnice se budou podílet na stavbě a opravách mraveniště a které z nich vyrazí za sběrem potravy, nezasahuje ani v nejmenším. Přesto vše běží jako na drátku. Vědci z toho důvodu někdy mravenčí kolonii berou jako „superorganismus“ a jednotlivé dělnice jako jeho „buňky“.

Mravenčí kolonie je schopná zhodnotit situaci a patřičným způsobem zareagovat na zjištěné změny. Můžeme si ji představit také jako „mozek“ a jednotlivé dělnice jako „neurony“. Jediný neuron není schopen složitější úvahy. Společným koordinovaným úsilím jsou ale neurony lidského mozku s to odhalit tajemství atomového jádra, vzniku vesmíru nebo rakovinného bujení. Také mravenčí „supermozek“ je schopen překvapivých výkonů, i když každá z tisíců dělnic v mraveništi toho v hlavě mnoho nenese. 

Výkony mravenčí paměti 

Jednotlivé mravenčí dělnice pochopitelně nejsou úplně hloupé. Vždyť třeba informaci o poloze zdroje potravy udrží v paměti několik minut a dokážou se na toto místo spolehlivě vracet. Mravenci druhu Cataglyphis bicolor žijí v písečných dunách Sahary, kde se jim nenabízejí žádné orientační body. Pokud by při návratu do bezpečí hnízda jen trochu zaváhali, riskují, že se zdrží na slunci do doby, kdy se písek promění v rozpálenou smrtící past. Pamatují si proto přesně počet kroků i směr, kterým na cestě z hnízda šly. Při návratu pak nezaváhají ani na moment. 

Velmi dobrou paměť mají také mravenci zrnojedi (Pogonomyrmex), kteří v širokém okolí hnízda pátrají po semenech. Svou pouť začínají na chemicky důkladně vytyčené stezce, která je může zavést až dvacet metrů od hnízda. Dál už mravenec postupuje na vlastní pěst a cestu si chemicky neznačí, protože semena se v okolí hnízda vyskytují zcela nahodile a znalost místa nálezu ztrácí po odnesení kořisti do hnízda smysl. 

Mravenec obtížený nákladem se tedy po paměti vrací k chemicky vyznačené hlavní stezce a po ní pak donese semeno do hnízda. Návrat po rušné dopravní tepně je pro kolonii nesmírně důležitý. Odhodlání vydat se znovu na sběr semen totiž závisí na tom, kolik dalších zrnojedů navracejících se do hnízda s kořistí dělnice na stezce potkala. Jestliže jich bylo málo, učiní dělnice závěr, že hnízdo by ještě nějaké to semeno potřebovalo, a vydá se znovu na cestu. Značí stezku až k jejímu koncovému bodu a odtud vyrazí za dalšími semeny – opět bez toho, že by za sebou nechávala značky pro návrat.

Předávání mravenčího know-how

Typické kupkovité hnízdo mravence lesního (Formica rufa) zbudované z jehličí přetrvává na jednom místě i několik desetiletí a za tu dobu hostí mnoho mravenčích generací. Každé ráno vyrážejí dělnice z mraveniště za prací po chemicky značených stezkách, které nejednou vedou až vysoko do korun stromů – za mšicemi a jejich sladkými výkaly. Jak slunce stoupá po obloze vzhůru, plocha lesa obsazená dělnicemi z jedné kolonie se postupně zvětšuje a večer opět smrskává s tím, jak se mravenci vracejí do hnízda.

Každý den mravenci postupují podle stejného scénáře a přitom jde vždy znovu o malou premiéru. Dělnice reagují na nové situace, překážky, nově objevené zdroje potravy nebo smrtelná nebezpečí. Akce na jednom z míst mravenčího areálu se promítá do aktivit celého mraveniště. Jestliže se z jednoho směru začnou mravenci vracet s menším nákladem potravy, jejich aktivita v jiných „pracovních sektorech“ nabere na intenzitě, aby výpadek nahradili. Trvá i několik dní, než se na změnu adaptuje celá kolonie a její aktivity se „usadí“.

Zajímavá situace nastává na jaře, když se mraveniště probouzí ze zimního klidu. Mravenci přežili zimu uvnitř hnízda ve shlucích, v nichž se vzájemně zahřívali. Chemické značky vedoucí ke zdrojům potravy dávno vyvanuly a navíc se v mraveništi narodily nové dělnice, které cestu za potravou nikdy neabsolvovaly. Proto jako první vylézají ven zkušené dělnice, pro něž cesta do korun stromů není ničím neobvyklým. Nezkušení „zelenáči“ se nechávají starými harcovníky poslušně vést. Staré zkušené dělnice sice rychle vymizí, ale to už jejich „know-how“ převezme další mravenčí generace. Díky tomu putují dělnice patřící k jedné kolonii mravence lesního za potravou po dlouhé roky po zhruba stále stejných stezkách.

Zkušené a mladistvě zbrklé kolonie

Existence mravenčí kolonie stojí a padá s její královnou. Jakmile zakladatelka kolonie přestane klást vajíčka nebo uhyne, čeká mraveniště rychlý konec. Mravenčí královny a tedy i mravenčí kolonie žijí dvacet nebo třicet let. Po celou tuto dobu se kolonie chová jako jeden velký organismus. 

Pozorování starších kolonií napovídá, že s věkem sbírají zkušenosti a moudrost. Jsou stabilnější než mladší kolonie a na silně rušivé podněty nereagují tak zběsile. Jakoby zůstávaly nad věcí a přitom nezapomínaly na zajištění základních potřeb mraveniště. Mladé kolonie reagují o poznání zbrkleji a ve vypjatých situacích nejednou nezbytný chod opomínají. Starší kolonie tedy jednají uvážlivěji, i když jejich jednotlivé dělnice nejsou o nic chytřejší, než dělnice z mladších kolonií. Jak je to možné, když jednotlivé dělnice většinou nepřežijí déle než rok?

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce své protivníky nešetří

Mravenci mění své chování v závislosti na podnětech, kterých se jim dostává od ostatních členů kolonie. Mladší a tudíž menší kolonie nabízejí svým dělnicím méně vzájemných setkání a jsou tudíž vystaveny vyššímu riziku chyby. Podobně jako může přinést mylné závěry sociologický průzkum provedený s příliš malým počtem respondentů. Naopak, starší a větší kolonie nabízejí velké počty setkání a riziko vzniku náhodné chyby v chování dělnic je u nich výrazně menší. Starší kolonie s větším počtem dělnic mají také více „pracovních rezerv“ pro krizové situace a díky tomu se s nimi lépe vypořádají.

Jak jen spolu mohlo vydržet předválečné Československo s tak odlišnou loupežnickou mytologií? Národ odkojený Psohlavci věděl, že Jan Sladký Kozina, povstalec a charakter bez bázně hany, ani neloupil a přesto byl nevině „hutracenej“. Babinský se zase po zatčení polepšil a změnil se v dobromyslného zahradníka v ženském klášteře. Ani moravsko-slezský Ondráš svým obětem fyzicky neubližoval. Coby snílek, kladný hrdina a skoro komunista jen bohatým bral a chudým dával. Naopak karpatsko-ukrajinský Dovbuš byl neobyčejný tvrďák ovládající podřízené lopežníky železnou rukou. Svou moc a sílu dostal od boha. Což mu drsoňovi nebránilo loupit i v kostele.

To slovenský Juraj Jánošík byl vlastně neviňátko k zboji přinucené poměry. Hotový kamarád do deště, ba přímo ochránce členů své loupežné party. Coby potenciální jackpot zanechal odcizené zlato dobrým lidem kdesi v jeskyních. Tam je kterýkoliv chudák může najít. Přesto dopadl špatně a jak jinak než zradou. Cožpak mohl tušit, že mu stará bába nasype pod nohy hrách? Složitost národnostních pověr, mýtů a poměrů jen potvrzuje Nikola Šuhaj loupežník z Pokarpatské Rusi. To není potenciální sadista Dovbuš. Především v sobě nezapře anarchisticko-pražsko-brněnsko-bílovecké já svého literárně adoptivního otce Ivana Olbrachta.

Jaký táta takový syn

Složité to, co do národnostní loupežníkologie mělo, i Rakousko-Uhersko. Kupříkladu syn pohodného z Nových Syrovic u Moravských Budějovic a postrach širokého okolí Johann Georg Grasel (1790–1818) byl v rakousko-německých kruzích přijímán, byť až po smrti, s jistými pseudoromantickými sympatiemi. V prostředí českém a moravském po něm zbylo zejména hanlivé označení všelikých lumpů: grázl. V současnosti po něm pojmenovali několik turistických chodníčků. Podívejme se na něj zblízka…

Zločincův táta sice správně vykročil k c. k. místu soudního sluhy pod penzí, leč na dobré cestě nevydržel. Skončil v rasovně, kradl, měl prapodivné kamarády i známosti. V době, kdy ještě jeho synek nestál na vlastních loupežnických nohách, spadla klec. Táta pak věru dlouho pobyl na brněnském Špilberku. Kaňku v rejstříku měla i Johannova máma.

Synáček se do soudní síně dostal poprvé jako devítiletý. Tenkrát šlo o spíše nevelké krádeže, leč trest vynesl soud “na tvrdo“. Pachatele ovšem nenapravil. Rozsah jeho zlodějských aktivit rostl, i když některá přepadení mu vynesla jen zanedbatelný výdělek. Lidé si s sebou hotovost nosili poměrně málo. Navíc je například doloženo, že jednu ze svých obětí Marii Schindlerovou ubil Grasel železnou tyčí, aniž by mu sdělila, kde doma skrývá peníze.

Lupiči tak brali hlavně zboží. Na trhu je ovšem prodávat nemohli. A překupníci platili sice ochotně, ale směšně málo. Máme zaznamenáno, že za velký lup látek v ceně více než pěti tisíc zlatých dostali grázlovci pouhé tři stovky. Nutno ovšem poznamenat, že překupníci nechtěli „slevu zadarmo“. Kradený kontraband patřil mezi horké zboží. Kvůli jeho přechovávání a následnému rozprodávání se tak mohli velice rychle dostat za mříže.

Nepolapitelný?

Grasel a jeho parta loupežníků se na tehdejší dobu dokázala velmi rychle přesunovat. Dolní Rakousy, jižní Čechy a jižní Morava - Gmund, Slavonice, Dačice, Znojmo - tam všude pocítili dopad oněch loupeživých tažení. Císařská policie samozřejmě konala. V celé oblasti vylepili vyhlášku nabízející 500 zlatých za podstatnou pomoc při Graselově dopadení. Ještě výhodněji zněla nabídka pro „spolupracujícího svědka“. Tedy spoluviníka, který úřadům pomůže dopadnout svého velitele. Odměna sice čítala 250 zlatých, ale zahrnovala i beztrestnost.

Nepomohlo to. Roku 1815 proto odměnu zvýšili na čtyři tisíce zlatých. Pro srovnání: zámecký pán z Náměště nad Oslavou tehdy připlácel jednomu ze svých sluhů za muzicírování měsíčně 20 zlatých, mosazný buben stál 50 zlatých a luxusní dvorec Cibulka v Praze Košířích s dvaceti hektary polností a zahrad se prodával za 112 tisíc zlatých. Takže slušné peníze… A zabraly!

Jistý David Meyer pod vedením brněnského policejního ředitele von Okacze zajistil útěk Graselový milenky Terezie Hambergerové z vězení. Pak jménem oné dámy Johanna vylákal do hostince v Martensdorfu. V roli hostů něj čekali strážci zákona. Následovala rvačka, v níž se Grasel udatně a ukrutně bránil proti přesile. Do boje se na správné straně zapojila i veřejnost - pár náhodných hostů pomáhalo policii.

TIP: Jak se žilo katům, malomocným a nevěstkám ve středověkých městech?

Nakonec Graselovi podrazili nohy, několik mužů na něj skočilo a pak šlo vše ráz na ráz. V kleci z železných prutů ho transportovali do Vídně a 28. ledna 1818 vynesl tamní soud rozsudek smrti. Za tři dny na to zločince a jeho tři loupeživé kamarády pověsili. Na morbidní divadlo se přišlo podívat na 60 tisíc Vídeňáků i přespolních! Lupič to prý okomentoval posledními slovy: „Jéžiš, to je lidí“.

Mlhovina Tarantule (nebo též 30 Doradus), která připomíná obrovského pavouka, se nachází v severovýchodní části Velkého Magellanova mračna. Je to vlastně nejjasnější objekt v této blízké nepravidelné trpasličí galaxii, kterou pozorujeme ve vzdálenosti asi 160 tisíc světelných let.

Vše nasvědčuje tomu, že mlhovina Tarantula, kterou tvoří hlavně ionizovaný vodík, představuje největší a také nejjasnější hvězdnou porodnici celé Místní skupiny galaxií. Ta zahrnuje Mléčnou dráhu, Galaxii v Andromedě a dalších asi 30 galaxií. Na kosmickou Tarantuli se nedávno zaměřil Hubbleův vesmírný dalekohled. Výsledkem je pohled do dramatického nitra tohoto objektu, kde víří nezměrné turbulence kosmického plynu a prachu.

Porodnice Tarantule

Mlhovina Tarantule je častým cílem pozorování a v posledních letech bylo zveřejněno mnoho snímků této půvabné mlhoviny. V Tarantuli jsme objevili celou řadu velice hmotných hvězd, včetně největších a nejžhavějších hvězd jaké vůbec známe. Podle představitelů ESA jde o unikátní přírodní laboratoř, kde je možné testovat naše teorie a vzniku a vývoji planet.

Na kompozitním snímku Hubbleova dalekohledu jsou dobře patrné jasné vrstvy ionizovaného vodíku, který je základním stavebním materiálem pro tvorbu nových hvězd. Celkový obraz dokreslují jemná mlžná mračna, oblasti s temným prachem a jasně modře zářící mladé hvězdy.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Snímek se skládá z dat dvou různých projektů. Prvním projektem byla Scylla, jejímž cílem bylo studovat zrnka prachu z temných prachových mračen. Konkurenční projekt Ulysses zase zkoumal, jak kosmický prach interaguje se zářením hvězd v různých typech prostředí.

Venezuelan Funky Matas (vlastním jménem Juan Matas) rozhodně netrpí strachem z tetovacích jehel. Před časem si tento podivín dokonce vysloužil rekord, když si nechal na svá záda vytetovat 225 podpisů známých osobností a celebrit. Mezi zvěčnělými na Funkyho zádech nechybí takové osobnosti jako Elijah Wood, Chris Rock nebo třeba herec Will Smith. Ještě dříve se Matas nechal tetovat během seskoku padákem.

Opičí tatérka

Nejnovější Funkyho počin je ale divoký i na jeho poměry. Jednatřicetiletý Venezuelan vyrazil do Mexika, kde oslovil pouličního cvičitele opic a dohodl se s ním, že mu jeden z jeho opičích svěřenců vytvoří tetování. Společně pak vyrazili do tetovacího salonu, kde opička dostala zhruba hodinový trénink a stala se tatérkou.

(zdroj: Funky Matas | Instagram)

Úkolem opičky bylo vytvořit ve Funkyho kůži zjednodušené logo The F8 Club, což je projekt, který Venezuelan dlouhodobě propaguje. Soudě dle fotografií a zveřejněných videí, příliš talentu opička nepobrala. O grafickou hodnotu ale pochopitelně nešlo – cílem bylo (vedle Funkyho sebepropagace) vytvoření tokenizované položky NFT.

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

Zkratka NFT označuje transparentní doklad o vlastnictví nějaké digitální položky a umožňuje tak jasné a rychlé určení majitele. NFT položka představuje záznam na blockchainu, tedy v jakési digitální účetní knize, která spravuje kryptoměny, jako jsou třeba bitcoiny. Rozdíl je ale v tom, že většina bitcoinů je zastupitelných – jeden bitcoin je v základu nerozeznatelný od druhého a mají stejnou hodnotu. NFT představují naopak nezastupitelné tokeny. Jsou zcela unikátní a představují jedinečnou věc, ať už jde o vzácnou fotografii, nebo třeba vlastnické právo k uměleckému dílu. Podobají se tak například zápisu v katastru nemovitostí nebo patentu na jedinečný vynález.

Po více než jedno tisíciletí se každé čtyři roky vydávali z peloponéského města Elis poslové, aby ohlásili datum příštích slavností konaných v Olympii na počest nejvyššího boha Dia. Jejich nejdůležitější součást tvořily sportovní hry, na něž se sjížděli borci z celého Středomoří. Podobně jako dnes šlo o vrchol jejich kariéry a konkurence byla tak velká, že se vítězové těšili věhlasu srovnatelnému s nábožnou úctou. Olympijským šampionům se otevírala cesta k obdivu, bohatství a slávě, jež v mnoha případech přetrvala staletí.

Z konání her však profitovali i běžní občané: V uvedené době totiž platil zákaz válčení a násilí, včetně poprav. Mír zvaný ekecheria, jehož prvotním účelem bylo zajistit divákům a sportovcům bezpečí na cestách přes nepřátelské území, trval až tři měsíce.

Nahota i krev

Nejstarší olympijskou disciplínou se podle všeho stal sprint na délku jednoho stadionu, tedy 192 metrů. Spisovatel Filostratos ve 3. století psal, že se v cíli nacházel Diův oltář a vítěz mohl slavnostně zažehnout posvátný oheň určený k pálení obětiny. K uvedené soutěži postupně přibývaly další (viz Rychleji, výš, silněji), až se počet disciplín vyšplhal na třiadvacet. Diváckou atraktivitu zajišťoval nejen fakt, že závodníci běhali nazí, ale především dramatická podívaná, při níž tekla krev, a občas došlo i k úmrtím. K nejoblíbenějším tak patřil box, zápas ve volném stylu zvaný pankration a také závody vozů. 

Zejména první zmiňovaný rozhodně nebyl pro slabé povahy, neboť zápasníci si místo polstrovaných rukavic omotávali kolem rukou řemeny pobité kovovými destičkami, aby na těle protivníka napáchali co největší škody. Mnozí měli tudíž po závodech tak zřízené obličeje, že se jejich zjevu s oblibou posmívali antičtí satirici. Například Lukillios v 1. století zmiňoval boxera, který prý kvůli výprasku v Olympii přišel o dědictví, protože ho nepoznala ani vlastní rodina. Zápas pankration pak nebyl o nic mírumilovnější: Pravidla dovolovala téměř všechny chvaty a údery, s výjimkou kousání a dloubání do očí. Rozhodovala patrně hmotnost a tělesná konstituce soupeřů, protože se nestanovovaly žádné váhové kategorie. 

Věnec pro politiky

Zatímco dnes dokáže mnohé fanoušky dostat do varu sledování automobilových závodů, ve starověku tvořily jejich ekvivalent soutěže koňských spřežení. Na hipodromu měřili síly vozatajové řídící dvoukolové vozy, do nichž se zapřahala dvě či čtyři zvířata. Největší zásluhy na vítězství se však nepřipisovaly kočím, kteří při krkolomných manévrech a jízdě „kolo na kolo“ riskovali život, nýbrž majitelům koní, zodpovídajícím za výcvik a přípravu. 

Mnozí zámožní politici si takto zajistili triumf a popularitu, aniž by vůbec vstoupili na závodní okruh. Pro starověké boháče se jednalo o zajímavý způsob, jak bez námahy přijít k olympijské slávě. Například athénský státník Alkibiades, který proslul svou prohnaností a schopností vypočítavě měnit strany, nesmírně toužil získat prestižní titul. Skoupil tedy nejlepší koně z celého Řecka a na jediné hry poslal hned sedm vozů. Jeho týmy pak v závodě vybojovaly nejen první, ale i druhé a třetí místo.

Chaos, nepohodlí a sláva

Po většinu času zajišťovalo organizaci her město Elis, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od Olympie. Ta však sama o sobě nikdy nebyla městským sídlem – šlo v podstatě o opuštěné místo na západě Peloponésu, jehož jedinou dominantu tvořila Diova svatyně. Přístup do lokality byl obtížný, nevedly tam žádné slušné cesty. Hornatý terén zůstával pro povozy nesjízdný, a návštěvníci tak museli dorazit po svých, ti bohatší potom s karavanou otroků a mul. A přestože je chránil zákaz válčení platný pro celé Řecko, lupiči si z posvátných tabu příliš těžkou hlavu nedělali. 

Komfort se nezvýšil ani poté, co diváci dorazili na místo. Jelikož Olympia nabízela jen mininální ubytovací kapacity, proměnily se veškeré volné plochy v okolí v ohromné stanové město, hostící několik tisíc lidí. Hluk, chaos a pocit zvláštní příležitosti vyplněné zábavou, divadlem, fanděním a samozřejmě oslavami velkých vítězství musely vytvářet omamnou směsici. Není tedy divu, že se pětidenní událost zařadila mezi nejslavnější a nejdéle přežívající tradice antického Řecka. 

Každé čtyři roky

Hry se konaly každé čtyři roky za druhého úplňku po letním slunovratu, tedy obvykle v srpnu. Dohled nad jednotlivými závody připadl vždy dvěma občanům vybraným losem, tzv. hellanodikům, jejichž úkolem bylo postarat se o úklid či opravy sportovišť a vybudovat zázemí pro soutěžící i diváky. Navíc bylo třeba rozeslat informaci o konání olympiády po celé zemi a pozvat vybrané hosty, nemluvě o samotných sportovcích. Kvalifikovat se přitom mohli jen svobodní a mravně bezúhonní Řekové, přestože v pozdějších staletích se účastnili rovněž příslušníci cizích národů. Levobočci, otroci, propuštěnci či vrazi měli každopádně smůlu.

O definitivním seznamu borců rozhodlo přípravné klání měsíc před zahájením her, přičemž se soupeřilo ve dvou věkových kategoriích, a sice chlapci zhruba od dvanácti do osmnácti let a muži. Funkci rozhodčích plnili hellanodikové, kteří předtím museli posvátně přísahat, že budou nestranní. Úplnou objektivitu se však zřejmě zajistit nepodařilo: Kupříkladu roku 67 vyhlásili vítězem vozových závodů římského císaře Nera, přestože z vozu vypadl a jízdu před cílem vzdal. Těžko říct, zda v daném případě motivovala rozhodčí spíš peněžitá odměna, nebo strach o život.

Útěk před soupeřem

Také sportovce zavazovalo čestné slovo: Před závodem slavnostně slibovali u impozantní sochy Dia Horkia coby strážce přísah, že budou soutěžit poctivě, a drtivá většina z nich svůj závazek nejspíš dodržela. Dochovala se pouze hrstka záznamů o nesportovním chování – například dohoda o výsledku boxerského utkání či útěk závodníka, který se zalekl soupeře – přičemž provinilce zpravidla čekala pokuta. 

Nelichotivou výjimku představoval mimo jiné Sparťan Lichas, jenž se přihlásil k jízdě se čtyřspřežím jako thébský občan, protože jeho domovina byla tehdy z her vyloučena pro porušení posvátného míru. Za podvod jej hellanodikové odsoudili ke zbičování, což vyvolalo u nepřátelské Sparty hněv a její vojáci roku 420 př. n. l. do Olympie vpadli.  

Zapomenutá tradice

Přesné datum konání prvních závodů v Olympii neznáme. S jistotou pouze víme, že nejpozději v roce 776 př. n. l. zaznamenávali organizátoři jména vítězů, nicméně hry byly zřejmě mnohem starší. Podle tradice je založil hrdina Herakles či mytický vládce Peloponésu Pelops. Archeologické nálezy bronzových trojnožek sloužících jako odměna pro vítěze naznačují, že se sport v místě pěstoval už téměř před třemi tisíci lety.

Poslední dochovaný seznam vítězů končí rokem 217 a v následujících letech význam Olympie upadal. Hry se nicméně pravidelně konaly až do přelomu 4. a 5. století, kdy křesťanský císař Theodosius I. zakázal pohanské kulty a jeho vnuk Theodosius II. následně vydal rozkaz zbourat staré chrámy, včetně toho olympijského. Na jeho troskách pak vyrostl kostel sloužící tamní nevelké křesťanské komunitě, jež si zajišťovala živobytí mimo jiné přetavováním a prodejem bronzu nalezeného v ruinách. 

Po dvou ničivých zemětřeseních v následujícím století se někdejší sportovní středobod zcela vylidnil a na dlouho zůstal zapomenutý pod nánosem zeminy a zeleným porostem. Nicméně na sklonku 19. století odkryli zbytky slavné Olympie němečtí archeologové a díky úspěšným vykopávkám i všeobecnému zájmu veřejnosti se v roce 1896 podařilo olympijské hry obnovit. 

Skořice je populární koření, které lidé znají již tisíce let. Již v prvním století po Kristu ji staří Římané vozili z Číny. Koření s charakteristickou vůní rychle našlo uplatnění především v kuchyni – špetkou skořice lze nahradit běžná sladidla v pokrmech a kromě příjemné vůně dokáže hezky rozehřát a vyvolat pocit „sladkého zaplavení“. Prapříčinou tohoto jevu je chemická sloučenina cinnamaldehyd, obsažená v kůře tropických skořicovníků. Co na tom, že jejím účelem v přírodě je „aromatická“ obrana před okusujícím hmyzem: U lidí spíše apetit podporuje. Skořici můžete tedy v patřičném množství využívat k podpoře trávení a k vytvoření sladké chuťové stopy.

Vedle využití v kuchyni našla skořice i další uplatnění – za pomoci pytlíčků kmínu, hřebíčku, muškátového oříšku a skořice byli odháněni moli a jiný hmyz z domácností. Skořice, hřebíček a sušené růžové lístky zase dávaly hospodyňky do skříní, aby jim směs provoněla prádlo.

Skořice ale má i pozitivní účinky na lidské zdraví. Dřívější studie ukázaly, že látky obsažené ve skořici mají protizánětlivé i protinádorové účinky, působí jako antioxidanty a mohou posilovat imunitní systém. Ani tím ale výčet blahodárných účinků skořice nekončí. Tým íránské Bírdžandské univerzity lékařských věd v nové studii analyzoval předešlé výsledky vědeckých prací, které se zabývaly vlivem skořice na kognitivní funkce mozku. Závěry íránských vědců zveřejnil v polovině ledna odborný časopis Nutritional Neuroscience.

Skořice a mozek

Íránští vědci si vytipovali 2 605 dřívějších studií, které se tématu věnovaly. Z nich pak vybrali 40, které vyhověly přísným kritériím, a detailně se jim věnovali. Drtivá většina (33) z těchto studií se vztahovala k živým organismům, pět představovalo výzkum s buňkami či tkáněmi a ve dvou případech šlo o klinické studie, tedy výzkum s lidskými pacienty.

Výsledky těchto studií v celkovém souhrnu ukazují, že látky obsažené ve skořici, jako je například eugenol, cinnamaldehyd nebo kyselina skořicová, mohou příznivě ovlivňovat kognitivní funkce, paměť i schopnost učení. Výzkum buněčných kultur také potvrdil, že látky ze skořice mají pozitivní vliv na životaschopnost nervových buněk.

TIP: Experimenty potvrzují, že zázvor pomáhá proti autoimunitním chorobám

Íránští badatelé zjistili, že na základě výsledků řady studií by skořice mohla být užitečná pro prevenci problémů s kognitivními funkcemi i pro jejich léčbu, stejně jako pro podporu paměti  a učení. Zároveň ale zdůrazňují, že je nutné vliv skořice ještě ověřit a detailně prostudovat budoucím výzkumem.

Astronomové objevili nové měsíce Jupiteru pomocí dalekohledů na Havaji a v Chile v letech 2021 a 2022. Jejich oběžné dráhy pak potvrdila následná pozorování. Podle Scotta Shepparda z Carnegieho instituce, který byl součástí průzkumného týmu, jsou nové měsíce velké jeden až tři kilometry. Celkově jich tak u „krále planet“ známe již 92.

Nově objevené měsíce Jupiteru ještě nebyly pojmenovány a podle Shepparda zřejmě dostane jméno pouze polovina z nich – podle zavedených zvyklostí se to má týkat těch, které jsou větší než 1,5 kilometru.

Dočasný primát?

Všechny nově objevené měsíce jsou relativně malé a nacházejí se velmi daleko od plynného obra – jeden oběh Jupiteru jim trvá déle než 340 dní. Devět z 12 nových měsíců patří mezi 71 nejvzdálenějších Joviánských měsíců, jejichž oběžné dráhy jsou dokonce delší než 550 dnů. Podle vědců jde vzhledem k jejich retrográdní oběžné dráze (opačné než u vnitřních měsíců), pravděpodobně o zachycené objekty.

TIP: Proč nemají Merkur a Venuše přirozené satelity?

Jupiter je díky nově identifikovaným měsícům nejen největší planetou Sluneční soustavy, nově je i planetou s největším počtem známých měsíců. O toto prvenství ale možná časem přijde. Podle kanadského astronoma a profesora na katedře fyziky a astronomie Bretta Gladmana je skutečným rekordmanem v tomto směru Saturn. Pokud bychom sečetli všechny objekty větší tří kilometrů, které kolem Saturnu krouží, měl by podle něj Saturn více měsíců než všechny ostatní planety Sluneční soustavy.

Přijdeme-li na návštěvu do cizí domácnosti, hned na prahu zaregistrujeme specifický, více či méně intenzivní pach charakteristický čistě pro příslušný byt či dům. Řeč ovšem není o parfémech nebo dezinfekčních prostředcích: Bez ohledu na míru jejich používání se ve výsledném odéru odrazí přítomnost psa či kočky, špinavé oblečení, nový koberec, mýdlo v koupelně, nádobí ve dřezu…

Zapomenutá vůně domova

Obdobnou směsici přitom ostatní ucítí v našem bytě, zatímco my ji nevnímáme. Stačí totiž jen několik sekund pobytu v blízkosti pachového zdroje, a čich se na něj adaptuje. Ve vlastním bytě trávíme zpravidla dostatek času na to, abychom „jeho“ pach necítili ani po několika hodinách venku. Odjedeme-li ovšem déle než na týden, popsaná aklimatizace postupně vyhasne a po návratu si musíme opět zvyknout.

Proč odér nemůžeme cítit, vysvětluje tzv. čichová adaptace: V jejím důsledku již po několika nádeších vůni domova zkrátka neregistrujeme. Ze stejného důvodu nevnímáme vlastní tělesný pach, svůj dech a po pár minutách ani parfém, který jsme použili.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Každý objekt v prostředí vysílá do okolí určité „vonné“ molekuly. Pokud je vdechneme, zachytí je některé z našich zhruba 15 milionů čichových receptorů a pošlou signál do mozku. Náš centrální orgán je „nastavený“ na nebezpečí, tudíž se zaměřuje na jakékoliv změny v naší blízkosti – od těch vizuálních přes zvukové až po pachové. Již po pár nadechnutích tak pozná, co je třeba dál řešit a co naopak může bezpečně ignorovat. Například vůni čerstvě řezaných květin vyhodnotí jako pěknou, ovšem nepředstavující riziko, takže na ni záhy zapomene. Naopak pach kouře signalizuje, že bude třeba něco zkontrolovat…